Preemptivní sebeobrana státu v podmínkách asymetrických hrozeb – Díl III.

Ivona Holá

3.4.2. Grotius a období změn po třicetileté válce

Při rozboru učení Huga Grotia, právem považovaného za otce moderního mezinárodního práva, se nejprve zaměříme na jeho pojetí jus ad bellum, které je klíčové vzhledem k našemu tématu. Grotius ve svém díle Tři knihy o právu válečném a mírovém (De Jure Belli ac Pacis Libri Tres)¹⁰⁹ z roku 1625 zdůraznil, že všechny spravedlivé války musejí být v principu obranné. Grotius vnímal kritérium spravedlivé příčiny války jako kritérium vycházející z práva na sebeobranu, v jehož rámci pojímal i další dvě klasické součásti spravedlivé příčiny – napravení špatného pořádku věcí a potrestání zla. Na tomto základě měly být důvody použití síly objektivnější a méně závislé na úsudku individuálních autorit, které mohou být ovlivněny osobními zájmy či ideologiemi.

Grotius připomíná příklad Římanů, kteří podle něj nikdy nešli do války, aniž by předtím sami utrpěli újmu. Avšak vychází přitom z přirozeného práva a jeho argumentace tak jde nad rámec pojetí římského práva. Ačkoli podle něj každá spravedlivá válka musí být obranná, není nutné čekat s použitím síly do doby agrese ze strany protivníka. Grotius v návaznosti na Vitoriu v principu obhajuje preemptivní sebeobranu státu. Současně je velmi obezřetný vůči preventivnímu použití síly proti potenciálnímu ohrožení a jako jeden z prvních systematicky posuzuje otázku preventivní války ve světle principů spravedlivé války.¹¹⁰ Učení Grotia se v tomto ohledu značně odlišuje od jeho předchůdce Alberica Gentiliho, o kterém se zmíníme v další kapitole, a je více v linii scholastických myslitelů.

Při analýze možností a omezení použití síly v sebeobraně se Grotius – stejně jako Vitoria – zaměřil nejprve na podmínky sebeobrany jednotlivce. Poukázal na to, že pokud má být použití síly oprávněné, „nebezpečí musí být bezprostřední a zjevné, nikoli pouze předpokládané.“¹¹¹ Osoba se může bránit vůči protivníkovi, který má prokazatelný úmysl jednat agresivně, má-li prostředky k útoku a jde-li o jasnou a bezprostřední hrozbu (dává příklad zbraně připravené k útoku).¹¹² Samotný strach podle něj není dostačující podmínkou použití síly. Kritérium nezbytnosti je v pojetí Grotia klíčovým morálním požadavkem pro posouzení oprávněnosti použít sílu. Znamená, že oběť nemá jinou rozumnou možnost zabránit útoku protivníka, než se aktivně bránit použitím síly. Faktor bezprostřední hrozby má relevanci v případě individuální sebeobrany v kontextu funkční vlády, kdy se jednotlivci – na rozdíl od případu sebeobrany státu před vnější agresí – mohou odvolat k vyšší státní autoritě, aby jim pomohla zajistit ochranu.

V případě sebeobrany státu Grotius podobně jako Vitoria zdůrazňuje princip nezbytnosti s tím, že síla může být použita až po zvážení veškerých smysluplných alternativ k odvrácení nebezpečí. Použití síly ze strany státu Grotius neomezuje výslovným uvedením faktoru bezprostředního ohrožení. Lze říci, že Grotius je prvním z předních teoretiků moderní doby, který se detailněji zaobírá tímto aspektem.¹¹³ Na rozdíl od individuální sebeobrany, kterou, jak jsme viděli výše, připouští víceméně až v případě bezprostředního nebezpečí, přistupuje flexibilněji k otázce použití síly ze strany státu. Jedním z důvodů tohoto přístupu je také strategie odstrašení, která v pojetí Grotia patří mezi hlavní cíle potrestání ze strany státu. Na rozdíl od soukromých osob podle něj mají veřejné autority nejen právo na sebeobranu, nýbrž také právo na potrestání. Grotius současně poukazuje na otázku závažnosti škody, k níž může dojít v případě akce protivníka, respektive která již může být patrná v důsledku aktivní přípravy určitého útoku, aniž by tento byl bezprostřední.¹¹⁴

Grotius nepovažuje za oprávněnou preventivní akci s cílem zabránit protivníkovi získání schopností, které by potenciálně mohl využít proti jinému státu. V případě použití síly v sebeobraně zdůrazňuje nutnost mít jistotu o špatném úmyslu protivníka.¹¹⁵ Špatný úmysl nicméně rovněž není dostatečný argument pro zásah – důležitá je i určitá manifestace tohoto úmyslu, například aktivní příprava útoku.¹¹⁶ Příčina vstupu do války má být podle Grotia zveřejněna, aby si každý mohl udělat úsudek ohledně naplnění principu spravedlnosti a aby nepřetrvávaly pochybnosti o spravedlivosti této příčiny. K použití síly by nemělo dojít na základě čistě psychologických či ideologických důvodů, například pouze ze strachu či nenávisti. Tuto zásadu zastával také další významný teoretik tradice spravedlivé války, německý právník a filosof Samuel von Pufendorf (1632–1694), na rozdíl od jiných autorů této doby obhajujících rozvolněnější přístup k použití síly, o nichž se zmíním dále.

Pokud jsou dodrženy výše uvedené podmínky a omezení, Grotius v principu nezakazuje „první použití síly“ ze strany státu a nepovažuje je za inherentně nespravedlivé (na rozdíl od mezinárodního práva a pokusů v průběhu dvacátého století deklarovat jakoukoli válku jako nelegální). Současně dodává, že k preemptivnímu použití síly by nemělo dojít, je-li hrozba relativně zanedbatelná.¹¹⁷

Uplatnění práva na sebeobranu dále limituje podmínkou proporčnosti, vycházející z přirozeného práva, a požadavků lásky. Primárním cílem prince, respektive odpovědné autority, je podle Huga Grotia ochrana a zajištění bezpečnosti společenství, nikoli zásah proti zlu „ve jménu Božím“. Právě z tohoto důvodu za určitých podmínek ospravedlňuje první použití síly v případě, že protivník má prokazatelný úmysl zaútočit na daný stát.

Grotius blíže nerozebíral koncept správného úmyslu jako samostatné kritérium jus ad bellum. Vnímal ho spíše jako implikaci cíle sebeobrany státu. Tematice jus in bello se tento holandský právník podrobněji věnuje v knize III svého díla Tři knihy o právu válečném a mírovém (De Jure Belli ac Pacis Libri Tres).¹¹⁸ Vychází přitom z analýzy toho, jakým způsobem je z morálního hlediska potřeba postupovat v konkrétní válečné situaci. Nejprve stanovuje poměrně široké mantinely, které následně zužuje odvolávkou na omezení vycházející z přirozenosti, z tzv. jus gentium a z požadavků lásky. V otázce ochrany civilistů však například nenachází příliš omezení vyplývajících z přirozenosti. Boj proti nepříteli je v jeho pojetí do značné míry také bojem proti populaci nepřátelské země. Křesťanské národy nicméně podle něj mají postupovat mírně v souladu s požadavky lásky. Grotius současně dodává, že základem jus in bello je spravedlnost, nikoli láska, protože těmito zákony se musí řídit všechny národy.¹¹⁹

Navzdory četným odvolávkám na učení Francisca de Vitorii znamená Grotiův myšlenkový svět předěl, zejména co se týče pojetí vztahu přirozenosti a lásky. Podle Vitorii a Suáreze je přirozenost odvozena z milosti a má menší stupeň dokonalosti. Z požadavku lásky pak podle nich plynou příkazy, které jinak nelze odvodit z přirozeného zákona, a tyto příkazy lze plnit díky milosti. V pojetí Grotia je přirozenost fundamentální a vše, co se po člověku požaduje, vychází z přirozenosti. Grotius stejně jako jeho předchůdci zdůrazňuje, že je třeba jednat více dle požadavků lásky než přirozenosti. Láska však podle něj znamená větší citlivost danou přirozeností, tj. je ve své podstatě zdokonalením přirozenosti. Podle Grotia proto není nutné hovořit o lásce a přirozenosti jako o dvou samostatných zdrojích morálky, neboť existuje jen jediný, a to přirozenost. Jak podotýká James Turner Johnson, tento posun má vliv i na další vývoj doktríny spravedlivé války (zejména učení Johna Locka a Emericha de Vattela) a formulaci mezinárodního práva.¹²⁰

Co se týče připuštění možnosti, že válka je vedena spravedlivě oběma znesvářenými stranami, Hugo Grotius v tomto smyslu interpretuje spravedlnost v termínech formálních požadavků daných přirozeným právem či jus gentium. Obě strany pak mohou postupovat spravedlivě. Jak jsme již výše uvedli při rozboru učení Francisca de Vitorii a Francisca Suáreze, připuštění této možnosti snižuje význam otázek jus ad bellum a posiluje význam pravidel vedení boje, tj. jus in bello.

Grotius nadále považoval za klíčové klasické tomistické kritérium suverénní autority pro použití ozbrojené síly, ale jako základ suverenity vnímal příslušnou politickou entitu, nikoli osobu, která má moc ve svých rukou. Subjektem suverenity je v jeho pojetí stát, nikoli osoba panovníka. Rozlišuje přitom soukromé zájmy panovníka od veřejných zájmů státu.¹²¹ Ovlivněn klasickým římským právem mluví o „suverénní moci“ vycházející z „lidu“ příslušného státu.¹²² Ačkoli Grotius teoreticky rozvinul koncept práva národů vycházející z nového pojetí suverenity, tento systém v praxi začal fungovat až o století později.

Grotius chtěl svými myšlenkami přispět ke snížení nábožensky motivovaného použití síly poté, co se Evropa stala svědkem násilných bojů provázejících období reformace. Podle Jamese Turnera Johnsona si však ještě nebyl vědom toho, jak snadno se pojetí státu jako suverénní entity v následujícím století „změní v myšlenku compétence de guerre s tím, že každý stát si bude nárokovat právo určit, kdy jsou jeho zájmy ohroženy, a podle toho i jednat. Nebyl si ani vědom, jak se – počínaje boji v době Francouzské revoluce a Napoleona – válka stane více totalistickou a destruktivní, takže dojde ke snahám ještě více omezit právo jít do války či toto právo zcela popřít.“¹²³ Vzhledem ke změně pojetí suverenity a vývoji vestfálského modelu státu se mezinárodní právo postupně zaměřilo na přesnější vymezení práva na sebeobranu státu, spíše než na otázky související s odpovědností legitimní autority.¹²⁴

V učení Grotia je možnost použití síly ze strany státu ospravedlněna přirozeným právem.¹²⁵ Tento teoretický posun šel ruku v ruce s pojetím přirozených práv jednotlivce, jak je známe v učení anglického myslitele Johna Locka (1632–1704)¹²⁶ či francouzských filosofů. Americká a Francouzská revoluce na konci osmnáctého století zásadním způsobem ovlivnily promýšlení konceptu autority, která má pravomoc použít ozbrojenou sílu. V tradičním pojetí, které Grotius začal modifikovat, byla revoluce nespravedlivá, protože chyběla příslušná suverénní autorita oprávněná k použití síly. Americká a Francouzská revoluce nicméně proti tomuto pojetí postavily autoritu jednotlivce vycházející z individuálních přirozených práv s tím, že tito jednotlivci mohou kolektivně bránit svá práva i proti suverénní moci.

Americká a Francouzská revoluce dále vyprovokovaly určitý mesianismus ve formě šíření ideálů revoluce. Válka začala být ospravedlňována na základě národních zájmů a národní ideologie. Zejména v důsledku Francouzské revoluce pak bylo obhajováno šíření ideálů práv jedinců i za pomoci síly, jako byl případ napoleonských válek. Toto pojetí se již zcela rozcházelo s tradicí spravedlivé války a učením Grotia, který vymezil mantinely pro preemptivní použití síly. Pod roušku „národních zájmů“ se postupně schoval imperialismus devatenáctého století či totalitarismus století dvacátého. Současně se prosadilo pojetí compétence de guerre neboli potřeba totálního vítězství nad nepřítelem, vyžadující zajištění veškerých možných prostředků na vedení války a mobilizaci společnosti. V takové situaci nezbyl prostor pro učení o spravedlivé válce, které postupně přestalo být rozvíjeno v politicko-filosofické rovině, případně bylo – v reakci na tento společenský vývoj – nahrazeno pacifismem.¹²⁷

3.4.3. Gentili a Vattel – pootevřená dvířka preventivní válce

V průběhu osmnáctého a devatenáctého století získala na významu tradice obhajující rozvolněnější přístup k použití síly, než jak bylo charakteristické pro klasické učení o spravedlivé válce. Tento vývoj odrážel i novou geopolitickou situaci související s utvářením mezinárodního systému po uzavření Vestfálského míru v roce 1648, kdy se do popředí dostal koncept státní suverenity. Moderní původ této nové tradice lze hledat v učení Niccola Machiavelliho (1469–1527), pro kterého je centrální otázkou sebeudržení státu a politické stability. Politická sféra je v pojetí Machiavelliho autonomní, nezávislá na božském působení. Svoboda občana je ve vztahu k existenci státu až druhořadým problémem. Machiavelli ve svém Vladařovi mimo jiné konstatuje, že panovníci mají řešit nejen stávající problémy, nýbrž i problémy, které pravděpodobně vzniknou, a musejí disponovat veškerými prostředky nutnými k tomu, aby je překonali.¹²⁸ V rukou státní autority se tak koncentruje velká moc a primárním cílem je udržení této moci a určité stability společnosti.

Dříve než se v chronologické perspektivě budeme věnovat Emerichu de Vattelovi, jehož učení reflektuje posun od tradice spravedlivé války k této nové myšlenkové linii, je vhodné se krátce zmínit o učení italského protestantského profesora práva z Oxfordu Alberica Gentiliho (1552–1608), který jako jeden z prvních autorů v západní tradici pootevřel dvířka úvahám o přípustnosti preventivní války. Gentili vyšel z tradice spravedlivé války a navázal i na teoretiky římského práva. Ozbrojený konflikt vnímal jako boj mezi dvěma rovnocennými protivníky, kteří mají podobné schopnosti vést válku, nehledě na to, jaká příčina ji vyvolala. Gentili označoval boj za jakousi formu právního procesu, do kterého obě strany mohly vstoupit v dobré víře. Vzhledem k tomu, že příčina války může být sporná, je důležité, aby obě strany dodržovaly stejné zásady v postupu vůči protistraně (tj. zaměření se na otázky jus in bello).

Gentili implicitně rozlišil teoretické a praktické implikace kritéria spravedlivé příčiny. Teoreticky nadále v souladu s tradicí konstatoval, že existuje rozdíl mezi spravedlivými a nespravedlivými příčinami války, který může být vcelku jasně určen. Poukázal však na to, že v konkrétních případech je aplikace tohoto kritéria problematická. Tato obtíž v praktické rovině ho vedla k závěru, že válka může být vedena spravedlivým způsobem z obou stran. Ve svém díle Tři knihy o právu válečném (De Iure Belli Libri Tres) shrnul svou argumentaci na podporu preventivní války.¹²⁹ V podmínkách nejistoty je podle něj oprávněné „válčit ze strachu, že budeme sami napadeni.“¹³⁰ Gentili nicméně současně zdůraznil, že strach z možného budoucího ohrožení musí být založen na pečlivém zhodnocení rizik. Spravedlivá příčina strachu podle něj musí existovat, samotné podezření nestačí. Je však třeba analyzovat hrozby a anticipovat je. Gentili zejména vyjadřoval obavy ze situace, kdy potenciální protivník získal schopnosti, které by v budoucnu mohly způsobit škodu: „Nikdo by se neměl vystavovat nebezpečí. Nikdo by neměl čekat, až bude zasažen, pouze je-li pošetilý. Měla by se přijmout opatření nejen proti zločinům, které již byly spáchány, nýbrž i proti těm, která se mohou stát. … Nemělo by se čekat, až bude síla použita, protože čekání přináší nepochybné nevýhody.“¹³¹

V návaznosti na učení Řeků a Římanů podle Gentiliho sebeobrana musí být vnímána jako přirozené právo, které mají všichni lidé. Toto právo podle něj není dáno racionální argumentací, nýbrž je určitým způsobem vrozené. Akty sebeobrany proto nemají vnitřní spojitost s racionálním pořádkem spravedlnosti, řídí se spíše zákonem nutnosti. V této linii pak Gentili cituje s pochopením Jeana Bodina (1529–1596), který vyslovuje souhlas s římským „válka je spravedlivá pro toho, pro koho je nezbytná“ (justum bellum, quibus necessarium).¹³² Preventivní ad bellum strategie pak nejsou ospravedlňovány na základě spravedlnosti a zákona, nýbrž pouhého přežití. Východiska tohoto myšlení již znamenají odklon od učení spravedlivé války.

O něco později, v polovině osmnáctého století, se otázce preventivní války výslovně věnoval švýcarský diplomat Emerich de Vattel (1714–1767), zejména v knihách I a III svého díla Právo národů (Le droit des gens).¹³³ Vycházel přitom ze skutečnosti, že jak jednotlivci, tak i národy mají z přirozenosti morální právo na sebeobranu. Pojmy „preempce“ a „prevence“, jak je chápeme v dnešním smyslu, pro něj spadají do širší kategorie ofenzivní války. Na rozdíl od obranné války je pro něj cíl ofenzivní války dvojí: zaprvé vynucení práv a zadruhé bezpečnost. Na jiném místě své knihy ale popisuje „bezpečnost od budoucího útoku“ jako součást sebeobrany, v kontrastu k ofenzivní válce, jež má za cíl nápravu či potrestání.¹³⁴ Síla podle Vattela může být použita preemptivně proti jinému státu s cílem zabránit agresi, která se připravuje. Může být rovněž použita preventivně k odvrácení ohrožení, kterého se stát obává tváří v tvář rostoucí moci jiného státu. Vattel příliš neanalyzoval kritéria nezbytnosti a proporčnosti. V návaznosti na Gentiliho tematizoval otázku prevence jako klíčovou při normativním posuzování oprávněnosti použít sílu.

Podle Gregory M. Reichberga¹³⁵ se Vattel snažil určitým způsobem harmonizovat dva odlišné pohledy na použití preventivní síly: tradici přirozeného práva, reprezentovanou především Grotiem, a realistickou tradici, reprezentovanou mysliteli, jako byli Thúkýdidés, Bacon a Gentili. V jeho učení je pak patrné určité napětí. Zatímco v teoretické rovině Vattel udržel jazyk a konceptuální rámec analýzy spravedlivých versus nespravedlivých příčin války, při konkrétních aplikacích svých analýz se spíše držel linie Gentiliho a dalších realistů. Kladl přitom důraz na právo každého státu na sebezachování, respektive zabránění zničení.

Autorita suveréna je v pojetí Vattela odvozena z lidu, který na něj přenáší právo zasáhnout v případě, že byl narušen správný pořádek věcí. V jeho učení se zcela vytrácí středověké pojetí panovníka jako služebníka Božího. Současně se tak vytrácí i vědomí limitů moci, které Vattel nenahrazuje restrikcemi vycházejícími z vůle lidu. Vattelův panovník je suverénem, který má absolutní moc, jedná-li „spravedlivě“, což ovšem v pojetí Vattela znamená v souladu se státními zájmy. Lid musí rozhodnutí suveréna poslechnout. Pokud by tento zahájil válku z nespravedlivého důvodu, nese za to sám odpovědnost. Na rozdíl od předchozích teoretiků spravedlivé války v pojetí Vattela poradci, vojsko ani nikdo jiný kromě panovníka za takové rozhodnutí není spoluodpovědný.¹³⁶

Ani podle Vattela však panovníci nesmějí použít nelegitimní prostředky k dosažení spravedlivých cílů. Vattel odmítá preventivní útok, jehož jediným cílem by bylo zabránit rostoucí moci jiného státu, který nezavdal žádnou příčinu k napadení svým chováním či špatnými úmysly. Preventivní opatření nicméně podle něj mohou být použita proti aktérům, kteří se dříve provinili porušením spravedlnosti, a to s úmyslem je odstrašit od dalších akcí. V tomto smyslu navazuje na Vitoriu a Grotia.

Určitým odklonem od tradice je ve Vattelově pojetí scénář, kdy stát může použít sílu proti jinému státu, který ho zatím nenapadl, ale existuje podezření, že úmyslně do budoucna může připravovat agresi. První použití síly v „sebeobraně“ je podle Vattela oprávněné, pokud má příslušný stát schopnost utlačovat sousední stát, jehož celá existence je tak v sázce, pokud má úmysl tak učinit a vykázal známky nespravedlnosti, chamtivosti, ambice a vůle dominovat v minulosti.¹³⁷ V momentě, kdy tento stát může svou moc posílit, ohrožený stát se podle Vattela může bránit použitím vojenské síly. Důkazní břemeno pak v takovém případě leží na státu podezřelém z budoucího útoku. Tato kritéria Vattel formuloval s explicitním odkazem na události začátku osmnáctého století a na otevřeně expanzivní politiku Ludvíka XIV., která vykazovala ony známky nespravedlnosti, chamtivosti, ambice a vůle dominovat.

3.5. Proměny od osmnáctého do dvacátého století

Učení o spravedlivé válce, které klade důraz na morální odpovědnost veřejných autorit a normativní kritéria pro vstup do války, bylo vzhledem k vývoji mezinárodně-politické situace v průběhu osmnáctého a devatenáctého století a vzhledem k paralelním proměnám intelektuálních východisek v návaznosti na učení Niccola Machiavelliho a na teoretiky společenské smlouvy postupně vytlačeno do pozadí.

Myšlenkový svět německého filosofa Immanuela Kanta (1724–1804)¹³⁸ je založen na jiných předpokladech, než jaké byly vlastní autorům tradice spravedlivé války. Podle Kanta je válka v podstatě nástrojem, kterým příroda pohání lidstvo k větší dokonalosti a spravedlivějšímu pořádku. Strach státu z napadení by v pojetí Kanta mohl vést státy k uzavření dobrovolného svazku, ve kterém by byla zaručena vláda práva a vymáhány sankce za porušení míru. Kant si je vědom, že vývoj v tomto směru bude postupný. Přirozený stav je podle něj v návaznosti na učení Thomase Hobbese stavem válečným, kdy stát může použít sílu z obavy, že bude sám napaden. Kant je optimistický v tom, že státy nakonec opustí tento přirozený válečný stav a vytvoří spravedlivý mezinárodní řád. V jeho analýze přirozeného stavu je nicméně patrná změna paradigmatu v době novověku v porovnání s klasickým pojetím státu v období pozdního středověku, které kladlo důraz na cíle a odpovědnosti veřejných autorit a na rozpracování kritérií spravedlivého použití síly.¹³⁹

Národní imperialismus devatenáctého století a totalitarismus dvacátého století znamenaly již naprosto zásadní rozchod s tradicí spravedlivé války. V souvislosti s tématem míru a války byla pozornost postupně soustředěna zejména na promýšlení možností omezit použití vojenské síly v rovině mezinárodního práva. Po období určitého útlumu byla tradice spravedlivé války znovu oživena v americkém intelektuálním prostředí víceméně až po druhé světové válce, a to například protestantským teologem z Princeton University Paulem Ramseym, profesorem z Rutgers University Jamesem Turnerem Johnsonem, sekulárním myslitelem židovského původu Michaelem Walzerem a katolickými autory, jako jsou John Courtney Murray, William V. O’Brien nebo George Weigel.

Paul Ramsey (1913–1988) začal rozvíjet učení o spravedlivé válce v šedesátých letech v situaci, kdy sílila opozice vůči možnosti vedení jakékoli války, včetně války obranné. Jako důvody této radikální pacifistické pozice lze uvést jednak znechucení z angažmá Spojených států ve vietnamské válce, jednak obavy z hrozby použití jaderných zbraní, stejně jako i rostoucí důvěru v Organizaci spojených národů a její schopnost zamezit vojenským konfliktům ve světě. Paul Ramsey v tomto kontextu ve svých textech „Válka a křesťanské svědomí“ (War and the Christian Conscience)¹⁴⁰ a „Spravedlivá válka“ (The Just War)¹⁴¹ rozpracoval učení vycházející z konceptu křesťanské lásky k bližnímu s tím, že se zaměřil na otázky jus in bello a specificky na kritéria diskriminace a proporčnosti.

Proti zastáncům politiky jaderného odzbrojení Paul Ramsey obhajoval politiku jaderného odstrašení s paralelními kroky vedoucími k „racionálnímu a oprávněnému odzbrojování“.¹⁴² Aby taková politika byla možná a účinná, Ramsey musel vymezit podmínky legitimního použití síly, aniž by však obhajoval například možnost vyhrožování bombardováním měst v zemi protivníka. Škoda (collateral damage), která by v důsledku takového bombardování vznikla, podle Ramseyho musí být dostatečným argumentem pro odstrašení potenciálního agresora.¹⁴³ Jak ale podotýká Michael Walzer, dvojznačnost jaderného odstrašení spočívá v tom, že „nikdo, včetně nás samých, si nemůže být jist, že uskuteční hrozby, které činí. … Usilujeme o věrohodnost, ale to, co dle předpokladů plánujeme a zamýšlíme, zůstává nevěrohodné. … Jaderné zbraně rozvracejí teorii spravedlivé války. Jsou první z technologických inovací lidstva, kterou nelze jednoduše zahrnout do známého světa morálky.“¹⁴⁴ Pokud bychom vycházeli čistě z pravidel jus in bello, nebylo by možné ospravedlnit ani defenzivní hrozbu použití jaderných zbraní. Jak však Walzer dodává, právo na sebeobranu při agresi naopak možnost této hrozby vyžaduje.¹⁴⁵

V kontrastu k učení Paula Ramseyho řada pacifistických teoretiků argumentovala tím, že tradiční omezení jus in bello a omezení daná pozitivními pravidly vedení boje pozbývají smysl vzhledem k destruktivní síle jaderných zbraní, která je disproporční a nediskriminační. V důsledku této argumentace byla některými autory popírána morální rovina analýzy průběhu války i význam pozitivního práva vymezujícího způsob vedení boje a chránícího práva civilního obyvatelstva.

K tématu etických aspektů hrozby použití jaderných zbraní se v roce 1983 vyjádřili také američtí katoličtí biskupové v dokumentu „Výzva míru“ (The Challenge of Peace)¹⁴⁶, který podle některých autorů do určité míry pominul historickou tradici spravedlivé války.¹⁴⁷ Dokument argumentoval tím, že klasické učení staví na předpokladu, že použití ozbrojené síly je neoprávněné. Jak jsem již uvedla v úvodu této kapitoly, tradiční učení ve skutečnosti vychází z odsouzení nespravedlnosti, tj. nikoli použití síly jako takové. Svou roli při formulování dokumentu sehrály jistě zkušenosti z první a druhé světové války a vnímání války ve dvacátém století jakožto války „totální“. Tento dokument byl následně využit na podporu argumentace proti použití síly vůči iráckým silám okupujícím Kuvajt ve válce v Perském zálivu v letech 1990–1991 i proti použití síly vůči režimu Saddáma Husajna v roce 2003.

Ačkoli některé aspekty učení o spravedlivé válce byly přinejmenším implicitně zahrnuty v diskusích o legitimitě vojenských zásahů v současnosti (například operace v Iráku v roce 2003 či zvažované kroky proti současnému režimu prezidenta M. Ahmadínežáda v Íránu), nelze říci, že by tato tradice byla v návaznosti na klasické autory rozvíjena systematickým způsobem. Řada autorů moderní doby se omezila na utilitaristické argumenty pro použití síly v novém bezpečnostním prostředí. Učení o spravedlivé válce bylo v praktickém kontextu v poslední době zohledněno převážně ve vojenských akademiích.

3.6. Odkazy tradice spravedlivé války

Cílem této práce není historický přehled učení o spravedlivé válce. Myšlenky klasických autorů k tématu použití ozbrojené síly jsme v této kapitole citovali za účelem objasnění logiky tradičního učení a nalezení určitého vodítka při hledání odpovědi na otázku, zda je koncept preemptivní sebeobrany v souladu s tradicí spravedlivé války, nebo zda se od této tradice odchyluje.

Vymezení podmínek, za kterých je válka oprávněná, je v souladu s tradicí spravedlivé války etickým úsudkem, zatímco rozhodnutí o tom, zda má být v určitém případě vojenská síla použita, je soudem politickým vycházejícím z daných kritérií. Otázka, jak určité principy aplikovat v konkrétním případě, je vždy mnohem obtížnější než samotné stanovení principů. Jak jsme viděli výše, v souladu s tradicí spravedlivé války existují okolnosti, za kterých je použití síly nejen možné, ba dokonce z morálního hlediska potřebné s ohledem na požadavek spravedlnosti a odpovědnosti za zajištění bezpečnosti určitého společenství. Je-li síla použita v souladu s podmínkami vyplývajícími ze spravedlnosti, pak může být nástrojem sloužícím k zajištění míru. V době středověku se učení o spravedlivé válce v první řadě zaměřovalo na promýšlení otázky, zda a za jakých podmínek se křesťané mohou účastnit ozbrojeného boje, spíše než na otázku legitimních prostředků, které mohou ve válce použít.

Učení o spravedlivé válce je potvrzením práva na sebeobranu státu proti nespravedlivé agresi. Vývoj tradice spravedlivé války v období pozdního středověku podtrhl přirozeně-právní základ tohoto učení. Jak jsme viděli výše, spravedlivá příčina použití síly byla tradičně vnímána v širokém pojetí – jednak jako sebeobrana proti nespravedlivému útoku, současně však i jako napravení určitého nespravedlivého pořádku věcí či potrestání agresora. Jak uvidíme v další kapitole, současné mezinárodní právo toto tradiční kritérium spravedlivé příčiny zúžilo na sebeobranu státu proti ozbrojenému útoku, respektive proti bezprostředně hrozící vojenské agresi a na sebeobranu před narušením mezinárodního míru a bezpečnosti (v posledně jmenovaném případě se pro autorizaci použití síly vyžaduje mandát Rady bezpečnosti OSN).

Optika středověkých myslitelů byla značně odlišná od optiky novověkého mezinárodního práva. Klasičtí autoři vnímali obranu bližních jako základ myšlenky spravedlivé války a spravedlivé příčiny použití síly. Současně zdůraznili právo a povinnost suverénních vládců použít ozbrojenou sílu v případě, kdy došlo k narušení spravedlivého řádu. Klíčovým aspektem takového konceptu spravedlivé příčiny bylo vytvoření a vynucování spravedlivého politického a společenského pořádku, který je nutný pro udržení míru.

Z rozboru učení jednotlivých myslitelů je patrné, že sebeobrana státu v klasické tradici byla odvozována od podmínek individuální sebeobrany. Zatímco kritérium bezprostřední přítomnosti hrozby bylo nutnou podmínkou v případě individuální sebeobrany, kritérium nezbytnosti neboli potřeby vyčerpat veškeré smysluplné alternativy k použití síly bylo zdůrazněno jak v případě sebeobrany jednotlivce, tak i státu. V komplexním vztahu principů nezbytnosti a bezprostřední přítomnosti hrozby je princip nezbytnosti nadřazen. Kritéria použití síly ze strany státu byla novověkými autory, zejména Franciscem de Vitoriou a Hugem Grotiem, vnímána do jisté míry flexibilněji než podmínky stanovené pro individuální sebeobranu, ačkoli rovněž s jasnými omezeními, jak jsme viděli výše při rozboru učení jednotlivých myslitelů tradice spravedlivé války. Použití síly nebylo považováno za oprávněné, pokud by jeho důvodem byl strach či pouhé podezření z nekalých úmyslů protivníka, nebo pokud by mohlo způsobit větší škody, než jaké způsobila nespravedlivá agrese.

Pro středověké teoretiky nebyla klíčovým tématem otázka prvního versus druhého použití síly, nýbrž kritérium „spravedlivé příčiny“. Tato situace se změnila v době novověku, zejména od éry Huga Grotia a počátků mezinárodního práva. První použití síly začalo být postupně vnímáno jako morálně podezřelé z důvodu, že by se mohlo jednat o agresi daného státu. Toto vnímání podpořil i trend válek ve jménu národní ideologie v návaznosti na Francouzskou revoluci a technologický rozvoj, v jehož důsledku se války staly ještě ničivějšími, než tomu bylo dříve. Klasické spravedlivé příčiny boje – napravení špatného pořádku věcí a potrestání zla – tak mohly být snáze vydávány za nástroje národního zájmu.

Ve válečných konfliktech devatenáctého století si současně, na rozdíl od „omezených“ válek suverénních panovníků z předchozího století, bylo možné snáze představit situaci, kdy by se více stran konfliktu hájilo spravedlivou příčinou boje. Zatímco první použití síly se stalo morálně podezřelé (a s ním i koncept preemptivního použití síly), druhé použití v principu nevzbuzovalo podezření, protože je považováno za akt sebeobrany státu tváří v tvář agresi. Jak již poukázali filosofové a právníci pozdního středověku, za určitých okolností může být první použití síly v realitě obranné.

Viděli jsme, že tradiční učení odmítá preventivní válku, vychází-li argumenty na její obhajobu z vlastního hodnocení možných budoucích úmyslů protivníka spíše než z aktuálního ohrožení z jeho strany. V takovém pojetí není preventivní použití síly z hlediska klasického učení obhajitelné, protože ho nelze považovat za prostředek sebeobrany. Strach ani špatné úmysly protivníka nejsou dostatečnými důvody pro zahájení vojenské operace. V další kapitole poukážeme na související aspekty tohoto tématu s ohledem na vývoj nových technologií a na asymetrické hrozby současnosti. Vzhledem k tomu, že téma je diskutováno zejména v právní rovině, nejprve se soustředíme na vývoj mezinárodního práva ohledně možností a limitů použití síly proti novému typu bezpečnostních hrozeb.

4. PREEMPTIVNÍ SEBEOBRANA STÁTU V PRÁVNÍ REFLEXI

Autoři Národní bezpečnostní strategie Spojených států amerických ze září 2002 se výslovně zmiňují o otázce legality preemptivní sebeobrany a poznamenávají, že právo na sebeobranu státu proti bezprostřednímu nebezpečí je mezinárodním právem již dlouho akceptováno. Strategie současně vyzývá k adaptaci konceptu bezprostřední hrozby tak, aby byly brány v potaz „schopnosti a úmysly současných protivníků“.¹⁴⁸ Podle autorů dokumentu by vojenský zásah měl být ospravedlněn „i v případě, že přetrvává nejistota ohledně doby a místa útoku nepřítele“.¹⁴⁹ Oponenti konceptu argumentují, že takovéto širší vymezení preemptivní sebeobrany porušuje tradiční principy legitimní sebeobrany.

Soustřeďme se nyní na otázku slučitelnosti konceptu preemptivní sebeobrany s mezinárodním právem jak v úzkém vymezení v souladu s podmínkami použití síly formulovanými americkým ministrem zahraničních věcí Danielem Websterem v případu Caroline, tak i v „adaptovaném“ pojetí Národní bezpečnostní strategie USA z roku 2002. Nepůjde nám o komplexní mezinárodně-právní rozbor této otázky, nýbrž spíše o přiblížení hlavních kritérií použití ozbrojené síly, které mezinárodní právo přejalo, a naznačení limitů při posuzování toho, zda je určitá vojenská akce vedená na obranu státu před novým typem bezpečnostních hrozeb v souladu s mezinárodním právem či nikoli.

Je třeba podotknout, že analýza oprávněnosti určité vojenské akce jde nad rámec zhodnocení její slučitelnosti s principy mezinárodního práva (tj. nad rámec kvalifikace toho, zda je akce legální) a zahrnuje i zdůvodnění politické a etické povahy. Rozhodnutí o tom, zda v konkrétním případě použít sílu či nikoli, nikdy nejsou přijímána výlučně na základě úvah v právní rovině. Státníci mohou dojít k závěru, že použití síly je oprávněné na základě etických a politických důvodů, ačkoli není jednoznačně v souladu s mezinárodním právem. Postup Rady bezpečnosti OSN při autorizaci použití síly nad rámec sebeobrany je rovněž inherentně politického rázu. Stálí členové Rady bezpečnosti OSN se vzhledem k rozdílným národním zájmům nemusejí shodnout na použití síly v situaci, kdy existuje jasné nebezpečí mezinárodnímu míru a bezpečnosti, nebo nemusejí dojít ke shodě ohledně zahájení vojenské akce v případě, že žádný z nich nemá zájem se přímo angažovat.¹⁵⁰

Zatímco legálnost určitého zásahu je posuzována na základě jeho slučitelnosti s principy mezinárodního práva, čímž je zásah legitimizován, je třeba se rovněž ptát, zda je daná akce oprávněná z morálních a politických důvodů. Stupeň legitimity je obecně vyšší v případě, že použití síly je jak legální, tak i ospravedlnitelné na základě morálních a politických kritérií. Naopak je nižší, je-li použití síly považováno za nelegální, ale za legitimní na základě morálních a politických důvodů (ze strany více aktérů mezinárodního společenství).¹⁵¹

Nyní se budeme věnovat otázce slučitelnosti konceptu preemptivní sebeobrany s principy mezinárodního práva. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, myslitelé jako Francisco de Vitoria a Hugo Grotius obhajovali právo na sebeobranu státu v případě, že byly vyčerpány jiné rozumné možnosti řešení sporu a agrese protivníka je „na spadnutí“. Ministr zahraničí USA Elihu Root v administrativě Theodora Roosevelta, senátor a zakladatel Americké společnosti mezinárodního práva, v roce 1914 vyhlásil „právo každého suverénního státu bránit se tak, aby předešel stavu, kdy bude na sebeobranu příliš pozdě“.¹⁵²

Myšlenka, že stát může použít ozbrojenou sílu v případě hrozby útoku, který nelze odvrátit žádným jiným způsobem, stojí v pozadí doktríny předvídavé sebeobrany (anticipatory self-defense). Vzhledem k podobnosti konceptů jsou pojmy předvídavá a preemptivní sebeobrana někdy zaměňovány, zpravidla je však pojem předvídavá sebeobrana svým širším vymezením konceptu preemptivního použití síly nadřazen.¹⁵³ Pro naše účely budeme dále používat pojem preemptivní sebeobrana v přesnějším smyslu, tj. jedná-li se o úzké vymezení či širší „adaptované“ pojetí Národní bezpečnostní strategie USA. Nejprve poukážeme na skutečnost, že preemptivní akce proti bezprostřední hrozbě je v mezinárodním právu akceptovatelná. Dále naznačím výzvy, se kterými se mezinárodní právo potýká v reakci na nový typ bezpečnostních hrozeb, a některé problematické aspekty rozvolněnějšího přístupu k použití síly ze strany státu.

4.1. Případy Caroline a Marianna Flora

V úvaze, za jakých podmínek lze hovořit o legální sebeobraně státu, vychází mezinárodní právo z tradičních kritérií stanovených v tzv. případu Caroline, označovaném za locus classicus práva na národní sebeobranu. Jedná se o případ z doby protibritského povstání v Kanadě v roce 1837, při kterém řada Američanů podporovala rebely. Ačkoli Spojené státy podepsaly s Británií dohodu o neutralitě, domobrana z amerického města Buffalo ve státě New York dobyla ostrov Navy Island na řece Niagara, který byl pod britskou kontrolou. Během několika následujících dnů američtí občané sympatizující s povstalci přiváželi z ostrova na soukromé lodi Caroline do oblasti potraviny a zřejmě i vojenské vybavení a munici, což vedlo k útoku britských sil na loď Caroline. Britové loď zakotvenou u břehu amerického území napadli, zapálili ji a donutili její posádku k útěku. Dva američtí občané byli při tomto incidentu zabiti britskými silami. V období od ledna 1838 do srpna 1842 probíhala výměna diplomatických nót, kdy americká strana obviňovala britskou z narušení státní suverenity, zatímco Britové se hájili právem na nutnou sebeobranu.¹⁵⁴

Z celé korespondence je nejvýznamnější dopis amerického ministra zahraničí Daniela Webstera z roku 1842, který britskému velvyslanci Henrymu Foxovi právní formulací objasnil, za jakých podmínek je použití síly možné: (1) je-li tato sebeobrana bezprostředně nutná a situace neumožňuje jinou volbu prostředků a jiný způsob řešení sporu („necessity of self-defense, instant, overwhelming, leaving no choice of means and no moment for deliberation“, tj. kritérium nezbytnosti zahrnující faktor bezprostřední hrozby) a (2) je-li takový útok přiměřený hrozbě (tj. kritérium proporčnosti).¹⁵⁵ Lord Ashburton ve své odpovědi souhlasil s navrženými kritérii a vyjádřil nad akcí politování. Webster omluvu přijal, čímž byl celý případ uzavřen.¹⁵⁶

Daniel Webster údajně velmi dobře znal spisy Huga Grotia a Samuela von Pufendorfa z doby, kdy působil jako právník v Bostonu. Jeho formulace z případu Caroline byla interpretována restriktivněji než učení o použití síly obou výše zmíněných myslitelů. K použití síly z pohledu Webstera může dojít, je-li hrozba bezprostřední (instant), tj. natolik blízká v čase, že oběť nemá jinou volbu prostředků k sebeobraně. Z jeho pojetí není zjevné, že kritérium nezbytnosti má fundamentální význam při posouzení, zda je použití síly v sebeobraně legitimní. Je však třeba podotknout, že případ Caroline se zaměřil na určení podmínek, za kterých může být oprávněně porušena neutralita třetí strany. Nejednalo se tudíž v plném slova smyslu o debatu o limitech použití preemptivní síly státu vůči jinému státu či skupině. Uvedená kritéria z případu Caroline však byla postupně převzata jako standardy mezinárodního práva pro použití preemptivní síly při sebeobraně státu.

Stojí rovněž za zmínku, že několik let před incidentem Caroline Daniel Webster vedl před americkým Nejvyšším soudem jiný případ v oblasti námořnictví, a to případ lodi Marianna Flora, při kterém použil argumenty Huga Grotia a Samuela von Pufendorfa.¹⁵⁷ Případ měl následující průběh. V roce 1819 americký Kongres přijal zákon zavádějící opatření proti pirátství a proti obchodu s otroky. Loď USS Alligator pod vedením poručíka Roberta F. Stocktona měla patrolovat a zjišťovat, zda nedochází k porušování zákona v této oblasti. Při své druhé cestě poručík zaznamenal na moři loď, která nebyla opatřena vlajkou. Když se k této lodi začal blížit, byla proti němu zahájena střelba, a to i když USS Alligator vztyčil americkou vlajku. Poručík Stockton opětoval střelbu v domnění, že je napaden piráty. Až poté druhá loď vztyčila portugalskou vlajku. Poručík Stockton nechal dát posádku do vazby a poslal loď do Bostonu k líčení u amerického soudu. Případ se po určité době dostal až před Nejvyšší soud. Americká administrativa ale mezitím rozhodla, že posádka má být propuštěna a má se vrátit do Portugalska. U soudu se řešila pouze otázka, zda byl poručík Stockton odpovědný za škody způsobené tím, že rozhodl poslat loď Marianna Flora do Bostonu, místo aby ji nechal plout po své trase.

Webster argumentoval ve prospěch poručíka Stocktona a vycházel přitom ze stejné otázky, která byla později rozhodující v případu Caroline: Kdy může určitá strana oprávněně použít sílu v sebeobraně proti bezprostřední hrozbě? Webster a jeho poradce George Blake se odvolali na pravidla pro individuální sebeobranu, vycházející ze zvykového i přirozeného práva. S odkazem na učení Samuela von Pufendorfa tyto principy aplikovali i v uvedeném případě. Jejich výklad byl podle Marka Tottena restriktivnější než výklad klasických myslitelů v rámci tradice spravedlivé války, kteří nesvázali otázku preemptivní sebeobrany státu s nutností naplnit kritérium bezprostřední hrozby, ačkoli si byli vědomi potřeby vymezit standardy pro oprávněné použití síly ze strany státu.¹⁵⁸

Současně je třeba zdůraznit, že oba Websterovy případy jsou svým způsobem specifické. V chronologicky prvním případě lodi Marianna Flora se jednalo o otázku domnělého pirátství, ve druhém známějším případě Caroline pak o použití síly jedním státem proti druhému v podmínkách bilaterální dohody o neutralitě. Až v polovině dvacátého století začala být Websterova kritéria aplikována v širším rámci mezinárodního práva. Zatímco jeho cílem bylo formulovat vcelku striktní podmínky pro preemptivní sebeobranu jménem svých klientů, Websterova podmínka bezprostřední hrozby byla ve dvacátém století a zejména po druhé světové válce vnímána především v kontextu celosvětového úsilí omezit použití síly v mezinárodních vztazích.

4.2. Kritéria nezbytnosti a proporčnosti

Tradice spravedlivé války vynesla do popředí kritérium nezbytnosti (necessity), viz předchozí kapitola. Kritérium bývá vykládáno tím způsobem, že je možné přistoupit k aktu sebeobrany státu za použití síly pouze v případě, že neexistuje rozumná alternativa dosažení stejného výsledku, tj. selhala-li všechna smysluplná mírová řešení konfliktu. Tento požadavek v praxi znamená, že státy mají využít veškeré prostředky k pokojnému zajištění svých práv prostřednictvím arbitráže, vyjednávání či nenásilných sankcí. Kritérium však tradičně nebylo vykládáno mechanisticky, jako by šlo o poslední možnost v sérii nevojenských kroků v situaci, kdy hrozba sílí a diplomatické řešení není pravděpodobné. Jde spíše o zvážení veškerých relevantních faktorů před rozhodnutím, jak v daném okamžiku jednat, včetně zhodnocení možných důsledků akce, respektive důsledků vyčkávací taktiky.¹⁵⁹

Někteří teoretici se pozastavují nad výkladem požadavku „vyčerpat všechna mírová řešení“ v situaci, kdy je mezinárodní společenství konfrontováno s hrozbou ze strany iracionálních sebevražedných teroristů. Jak podotýká Michael Walzer, Websterova formulace je oblíbenou definicí studentů mezinárodního práva, ale mnoho nevypovídá o reakci v podmínkách bezprostředního válečného ohrožení. Podle Michaela Walzera je toto paradigma „více restriktivní než naše úsudky, které v obdobných situacích děláme“.¹⁶⁰ Ačkoli soud o tom, zda je sebeobrana spravedlivá či nespravedlivá, je také soudem morálním, debata se obvykle vede spíše ve strategické rovině úvah.

Preventivní válka, jejímž cílem by bylo udržení strategické rovnováhy, v tomto smyslu není obhajitelná, protože není reakcí na bezprostřední ohrožení. Michael Walzer ve své knize Spravedlivé a nespravedlivé války (Just and Unjust Wars) uvádí utilitaristické argumenty, které byly použity ve prospěch preventivní války v evropském kontextu od sedmnáctého století. Zaprvé, podle tohoto východiska rovnováha moci pomáhá uchovat svobody, a proto je důležité ji udržet i za určitou cenu. Zadruhé, bojovat dříve, než se rovnováha zřetelně vychýlí určitým směrem, podle utilitaristů významně redukuje náklady na sebeobranu. Podle Walzera lze jako odpověď na tyto argumenty rovněž z utilitaristických pozic namítnout, že tento přístup povede k četným neplodným válkám, kdykoli vznikne zdání vychýlení rovnováhy moci, protože dokonalá rovnováha je stejně jako dokonalá bezpečnost snem utopistů. Walzer uzavírá konstatováním, že o otázce, kdy jít do války a kdy nikoli, nelze rozhodovat z utilitaristických pozic, protože v této záležitosti nelze činit kalkuly a experimenty.¹⁶⁰

Kde tedy vede hranice mezi legitimním a nelegitimním zásahem? V právní argumentaci v tomto smyslu hraje v návaznosti na případ Caroline důležitou roli kritérium bezprostřední přítomnosti hrozby (imminence), jehož vymezení je však problematické, jak jsem již naznačila a jak ukáži dále v souvislosti s analýzou nového bezpečnostního prostředí a diskusí o legitimní reakci na asymetrické hrozby.

Co se týče Websterova kritéria proporčnosti (proportionality), to vyžaduje, aby použití síly bylo omezeno na snížení či odvrácení hrozby. Škodlivé dopady obranné akce by neměly být větší, než je dosažené či chráněné dobro. Požadavek proporčnosti tudíž předpokládá obtížná porovnání hodnot a škody. Je navíc komponentou jak jus ad bellum, tak i jus in bello. V kontextu jus in bello proporčnost vyžaduje balancování škod určitého zásahu v průběhu války vůči požadavkům „nezbytnosti“ z vojenského hlediska. Zakazuje vojenské akce, které jsou „excesivní ve vztahu k předpokládané konkrétní a bezprostřední vojenské výhodě“.¹⁶² Proporčnost v kontextu jus ad bellum vyžaduje balancování mezi škodami, které by mohla způsobit vojenská akce v sebeobraně, a povahou hrozby, v odpovědi na niž se taková akce zvažuje.

Jak upozorňuje bývalý náměstek britského ministra obrany a současný profesor mezinárodní politiky na londýnské King’s College Michael Quinlan¹⁶³ad bellum kritérium proporčnosti neporovnává stav před válkou a očekávaný stav po válce, nýbrž se vztahuje k očekáváním, jak bude vypadat situace v případě, že dojde k vojenskému zásahu, a v případě, kdy k zásahu nedojde. Uvádí přitom příklad podmínek Evropy po druhé světové válce, které byly jistě horší než před jejím zahájením. Z této skutečnosti nicméně podle Michaela Quinlana nelze vyvodit, že rozhodnutí bojovat proti Adolfu Hitlerovi bylo chybné či nespravedlivé. Quinlan dodává, že obvykle nejde o volbu „bojovat či nedělat nic“, nýbrž o volbu bojovat, nebo využít jiné možné prostředky podle daných okolností.¹⁶⁴ Při tomto rozhodování dále musejí být zvažovány a zhodnoceny různé pravděpodobné výsledky zásahu. Nutno podotknout, že odhad rozsahu a důsledků použití síly v případě sebeobrany před asymetrickými hrozbami je v současném bezpečnostním prostředí velmi problematický.

Kritérium proporčnosti nebere v potaz pouze možnost ztrát na životech, zranění či materiální újmy v případě vojenské akce, nýbrž se týká i možnosti ochrany či naopak ohrožení základních lidských hodnot v dlouhodobé perspektivě. Současně hodnotí pravděpodobnost hrozby. Některé hrozby mohou být ve své podstatě velmi závažné, ale jejich pravděpodobnost je nízká. Jiná hrozba nemusí mít vážné následky, ale její riziko může být téměř jisté. Z kritéria proporčnosti rovněž vyplývá potřeba určité šance na úspěch vojenského zásahu. Jak nicméně podotýká Richard Harries¹⁶⁵, Velká Británie si v roce 1940 nemohla být jista šancí na úspěch použití síly proti armádě nacistického Německa, ale její odpor byl jistě legitimní a spravedlivý. Silná vůle bránit se nespravedlnosti protivníka podle Harriese jistě přispívá ke zvýšení šancí na úspěch obranné akce.

Výše zmíněná kritéria sebeobrany státu vycházejí z požadavku spravedlnosti. Jejich aplikace je v praxi obtížná, protože v každém konkrétním případě hraje roli celá řada faktorů. V následující části v této souvislosti poukážeme na diskuse o legitimním použití síly při sebeobraně státu po druhé světové válce v kontextu právního rámce Charty OSN.

(Pokračování příště.)

Abstrakt

Národní bezpečnostní strategie Spojených států amerických ze září 2002 se poprvé explicitně zmínila o konceptu preemptivní sebeobrany státu. Uvedení tohoto konceptu v Národní bezpečnostní strategii vyvolalo diskuse o možnostech a omezeních použití síly v politické, morální i právní rovině. Toto téma začalo být nově promýšleno také v duchu tradice spravedlivé války, v jejímž rámci byla formulována kritéria legitimní sebeobrany státu. Pro klasické myslitele nebyla klíčovým tématem otázka prvního versus druhého použití síly, nýbrž kritérium spravedlivé příčiny vstupu do války. Toto vnímání se změnilo od doby Huga Grotia a počátků mezinárodního práva. V perspektivě tradice spravedlivé války je v současnosti vhodnější hovořit o kritériích „oprávněného prvního použití síly“. Klíčovou otázkou zůstává, za jakých okolností může stát či koalice států použít sílu v podmínkách, kdy jsme konfrontováni například s teroristy usilujícími o zbraně hromadného ničení. Problematickým aspektem diskuse o konceptu preemptivní sebeobrany v podmínkách asymetrických hrozeb není pouze stanovení a vymezení kritérií, za nichž lze použití síly legitimizovat, nýbrž také praktická aplikace těchto kritérií a operační proveditelnost určitého zásahu.

Summary

With the publication of its National Security Strategy in September 2002, the United States presented the concept of preemption as part of official policy. Introduction of this concept in National Security Strategy has prompted a global debate on possibilities and limitations of the state’s use of force in political, moral, and legal terms. The issue also has been rethought within the spirit of the just war tradition which has to some extent influenced the evolution of international law in this area. Medieval thinkers of the just war tradition have not regarded the issue of the first versus second use of force as a key topic, but rather the criterion of just cause to launch a war. Perception has changed since the era of Hugo Grotius and the beginnings of international law. In the perspective of the just war tradition, it is more appropriate to speak about criteria of „justified first use of force“. The key question remains, under which circumstances can a state or coalition of states use force in confrontation with terrorists seeking weapons of mass destruction. Apart from the formulation of criteria of justified first use of force in asymmetical warfare, another important issue is the application of these criteria in specific cases and operational applicability of an attack based on available inteligence.

POZNÁMKY:

* Text je doktorandskou prací Mgr. Ivony Holé z června roku 2008 na katedře politologie FSV UK.

• 1. Hugo Grotius, The Rights of War and Peace, op. cit..

  2. Srov. Gregory M. Reichberg, „Preventive War in Classical Just War Tudory“, op. cit., s. 20.

  3. Hugo Grotius, The Rights of War and Peace, op. cit., kniha II, kap. I, čl. 5, s. 398–399.

1. Ibid.

   1. Srov. Mark Totten, op. cit., s. 110.

2. Ibid.

• 1. Srov. James Turner Johnson, „Just Cause Revisited“, op. cit., s. 14.

  2. Ibid. Srov. též Gregory M. Reichberg, „Preventive War in Classical Just War Tudory“, op. cit., s. 24–25.

  3. Srov. Mark Totten, op. cit., s. 110.

  4. Hugo Grotius, The Rights of War and Peace, op. cit..

  5. Viz James Turner Johnson, Ideology, Reason, and the Limitation of War, op. cit., s. 225.

  6. Viz James Turner Johnson, Ideology, Reason, and the Limitation of War, op. cit., s. 230.

  7. Hugo Grotius, The Rights of War and Peace, op. cit., kniha I, kap. III, čl. 6–7, s. 257–260.

3. Ibid.

• 1. James Turner Johnson, Morality and Contemporary Warfare, op. cit., s. 54.

  2. Srov. James Turner Johnson, „Catholic Just War Thinking“, op. cit., s. 10; Jean Bethke Elshtain, Just War Against Terror, New York, Basic Books, 2004, s. 183.

  3. Grotius rozlišuje přirozené právo a právo národů, které je utvářeno na základě dohody mezi státy. Srov. Hugo Grotius, On the Law of War and Peace, in Arthur Holmes (ed.), op. cit., s. 232.

  4. John Locke ve svém Druhém pojednání o vládě obhajuje obrannou válku, a to – podobně jako Grotius – i v případě, že k agresi ještě nedošlo, ale úmysl protivníka se již stal zjevný slovy i skutky. Obránce má podle něj právo potrestat zlo, resp. viníky, nikoli nevinné občany (např. manželky a děti viníků mají právo na určitý „životní standard“, tj. nelze jim odebrat veškerý majetek). Lid má právo zvolit si novou vládu. Východiskem rozhodování o jednotlivých otázkách je hledisko přirozené spravedlnosti.

  5. Srov. James Turner Johnson, Morality and Contemporary Warfare, op. cit., s. 54–57.

  6. Viz Niccolo Machiavelli, Vladař, Nakladatelství Ivo Železný, Praha, 1997, 101 s.

  7. Alberico Gentili, De Iure Belli Libri Tres, William S. Hein, Buffalo, N.Y., 1995, svazek I, kniha I, kap. XIV, s. 96–107. 130. Cit. dle Gregory M. Reichberg, „Preventive War in Classical Just War Theory“, op. cit., s. 17.

4. Ibid.

• 1. Cit. dle Gregory M. Reichberg, „Preventive War in Classical Just War Theory“, op. cit., s. 19.

  2. Emer de Vattel, Le droit des gens, William S. Hein, Buffalo, N.Y., 1995, 3 svazky.

  3. Emer de Vattel, op. cit., kniha III, kap. I, čl. 5, s. 4. Srov. Gregory M. Reichberg, „Preventive War in Classical Just War Tudory“, op. cit., s. 25–26.

  4. Gregory M. Reichberg, „Preventive War in Classical Just War Tudory“, op. cit., s. 27–28.

  5. Emer de Vattel, op. cit., kniha III, kap. 4, s. 46–57. Srov. James Turner Johnson, Ideology, Reason, and the Limitation of War, op. cit., s. 242–243.

  6. Emer de Vattel, op. cit., kniha III, kap. III, odst. 44, s. 34–37. Srov. též Gregory M. Reichberg, op. cit., s. 30.

  7. Immanuel Kant, K věčnému míru, Oikoymenh, Praha, 1999, s. 101.

  8. Srov. Mark Totten, op. cit., s. 97.

  9. Paul Ramsey, War and the Christian Conscience: How Shall Modern War be Conducted Justly?, op. cit..

  10. Paul Ramsey, The Just War: Force and Political Responsibility, op. cit., část III.

  11. Srov. Paul Ramsey, War and the Christian Conscience, op. cit., s. 316; Paul Ramsey, „The Just War and Nuclear Deterrance“, in Arthur F. Holmes (ed.), War and Christian Ethics, op. cit., s. 341–351.

  12. Paul Ramsey, The Just War, op. cit., s. 252.

  13. Michael Walzer, Just and Unjust Wars, op. cit., s. 282.

5. Ibid.

• 1. The Challenge of Peace: God’s Promise and Our Response, National Conference of US Catholic Bishops, Washington DC, US Catholic Conference, 1983, s. 64.

  2. Srov. James Turner Johnson, „Just war thinking in recent American religious debate over military force“, in Charles Reed, David Ryall (ed.), The Price of Peace, op. cit., s. 79–81.

  3. The National Security Strategy of the USA, op. cit., 2002, s. 15.

6. Ibid.

• 1. K tématu legality a legitimity viz Alan Averyt, The Use of Force, Legitimacy, and the U.N. Charter, UNA-USA, Business Council for the UN, New York, 2003, s. 1–2.

  2. Srov. New Threats and the Use of Force, op. cit., s. 14.

  3. Cit. dle Lawrence F. Kaplan, William Kristol, op. cit., s. 85.

  4. Christine Gray (International Law, Oxford University Press Inc., New York, 2003, s. 601) zaměňuje pojmy „předvídavá“ (anticipatory) a „preemptivní“ (preemptive) sebeobrana. Srov. Istvan Pogany, „The Destruction of Osirak: a legal perspective“, The World Today, roč. 37, č. 11, listopad 1981, s. 416. Viz též James J. Wirtz and James A. Russell, op. cit., s. 117; Anthony Clark Arend, „International Law and the Preemptive Use of Military Force“, The Washington Quarterly, roč. 26, č. 2, jaro 2003, s. 90.

  5. K případu Caroline viz Abraham D. Sofaer, „On the Necessity of Pre-emption“, European Journal on International Law, roč. 14, č. 2, 2003, s. 214–220; Miriam Sapiro, „Iraq: The Shifting Sands of Preemptive Self-Defense“, The American Journal of International Law, roč. 97, č. 3, červenec 2003, s. 600; Michael Walzer, Just and Unjust Wars, op. cit., s. 74–75.

  6. Cit. dle James J. Wirtz and James A. Russell, „U.S. Policy on Preventive War and Preemption“, op. cit., s. 117.

  7. Srov. New Threats and the Use of Force, op. cit., s. 52–53.

  8. Popis případu Marianna Flora dle Mark Totten, „Using Force First: Moral Tradition and the Case for Revision“, op. cit., s. 117–119.

7. Ibid.

• 1. Srov. Richard Harries, „A British Theological Perspective“, in Charles Reed; David Ryall (ed.), The Price of Peace, op. cit., s. 308; Brad Roberts, „NBC-Armed Rogues: Is There a Moral Case for Preemption?“, in Elliott Abrams (ed.), Close Calls, op. cit., s. 86.

  2. Michael Walzer, Just and Unjust Wars, op. cit., s. 75.

  3. Ibid., s. 77–78.

  4. Srov. článek 51 Dodatkového protokolu I k Ženevské konvenci z roku 1949. Srov. též Rodin, David, War & Self-Defence, Clarendon Press, Oxford, 2002, s. 114.

  5. Michael Quinlan, „A British Political Perspective“, in Charles Reed; David Ryall (ed.), The Price of Peace, op. cit., s. 289.

8. Ibid.

• 1. Richard Harries, „A British Theological Perspective“, in Charles Reed; David Ryall (ed.), The Price of Peace, op. cit., s. 309.