Quo vadis, Europa?

Jiří Hejlek

Předneseno v Poslanecké sněmovně PČR dne 20. 6. 2022

„Byly to krásné a nádherné časy, když Evropa byla křesťanskou zemí, když tento lidmi utvářený světadíl obývalo jedno jediné křesťanstvo; jeden jediný velký společný zájem spojoval ty nejodlehlejší provincie této širé duchovní říše.“ Novalis: Evropa neboli křesťanstvo, podzim 1799.

Dámy a pánové!

     Před tři čtvrtě rokem jsem měl tu čest hovořit na tomto místě o neveselých perspektivách EU. Na dnešek jsem byl pozván opět, abych o tom, co se děje s Evropou, pojednal s větším nadhledem a poukázal na určité hlubší souvislosti, jež nemusejí být při čistě politickém pohledu zřejmé. Pořadatelé dnešního setkání mi zřejmě dobře rozumějí, protože pro mou přednášku vymysleli skvělý název, v němž jsem pozměnil pouze české slovo „Evropo“, abych zdůraznil kontext, z něhož vycházím.

     Jako obyčejně, i dnes jsem si vybral pro své povídání motto: . . .  Je to úvodní věta z úchvatné studie „Evropa neboli křesťanstvo“ velikána romantismu básníka Novalise, kterou napsal na podzim roku 1799, tedy na samém počátku moderní atlantické civilizace, té „naší“ civilizace, nad níž se stahují mračna. Novalis vytušil, že to, co této civilizaci předcházelo, nebyl pouhý „středověk“, jakási temná epizoda ve vývoji tzv. Západu. Ostatně termínu „Západ“ v dnešním slova smyslu nepoužíval. Poznal, že před novou civilizací, kterou nazývám atlantickou, tu byla zářivá civilizace evropská. Tato „duchovní říše“ se víceméně kryla se zeměpisným pojmem Evropy. Vyznačovala se tím, že ji integrovala jednotná křesťanská víra.

     Novalis nám snad pomohl pochopit, že Evropa není jen světadíl, ale že je to chudičký dědic kulturní veleříše. Jejím oficiálním jazykem byla latina, a proto jsem polatinštěl celý název své přednášky. Možná si vzpomínáte na dohadování o tom, zda společný křesťanský původ má být uveden v rodokmenu EU. Je pochopitelné, že se tak nestalo. Důvodem není jen prosazování multikulturalismu, nýbrž také to, že si eurospiklenci byli dobře vědomi nutnosti se od křesťanství, byť jen ve formě vzpomínky na něj, maximálně distancovat. Ona evropa (píši ji s malým „e“) Evropské unie se ani trochu nepodobá oné skutečné Evropě. Jak jsem zde před několika měsíci vysvětloval, je EU dílem globální plutokracie, která jako polírů využila politiky, z nichž mnozí byli diskreditováni svou činností za druhé světové války a pak spoluprací s komunistickými režimy, a jako techniky si zjednala ochotné intelektuály, kteří již od osvícenství snili svůj zvrhlický sen o celosvětové vládě. Novalis píše, že učenec je přirozeným nepřítelem duchovnosti. Odduchovnělá evropa s malým „e“ je schopna pouze technokratických projektů typu Evropské unie nebo boje proti covidu. 

     Mnozí Evropané si jsou nicméně vědomi svého kulturního dědictví po křesťanské Evropě, která jako celek sice již nežije, ale zanechala po sobě nezapomenutelný odkaz, který se nám vryl do kolektivního vědomí poněkud nepřesně jako to, co je „přirozené“. Výstřelky oficiálního náboženství atlantické civilizace jsou stále divočejší a jeví se jako stále méně přirozené. Nositelé a šiřitelé těchto výstřelků si neuvědomují, jak se podobají sektářům dřívějších dob. Například vegani a genderisté by se mohli spatřit v katarech neboli kacířích. Ekologické aktivity se podobají starým pohanským obřadům. Různé typy esoterismu se často hlásí ke svým „předkům“ zcela otevřeně. A tak dále. Zajímavou úlohu, jejíž výklad by stál za vlastní přednášku, je neblahá úloha vědy – přesněji řečeno některých vědců – v těchto záležitostech. Bývá užívána jako „důkaz“ věrohodnosti různých ideologických názorů, světonázorů a praktik. Opět nic nového pod sluncem. Objevili jste už nápadnou shodu ideologicko-propagandistické funkce tzv. gender studies dnes a rasové vědy v Německu 30. let?

     Jako „nepřirozené“ se nám jeví také rozbíjení pospolitostních vazeb, zejména rodiny. Když se obránci rodiny odvolávají na „tradiční“ rodinu, je to ovšem projev neznalosti. Mají na mysli nukleární rodinu, tj. rodiče a děti. Tento model vůbec nepochází z křesťanské evropské tradice. Vznikl až na prahu atlantické civilizace jako příbuzenské uspořádání vzmáhajícího se měšťanstva. Opravdu tradiční rodina zahrnovala všechny žijící generace, ba i domácí personál. Na tomto příkladu je vidět, že „přirozený“ a „tradiční“ není totéž. Nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá: Když se pouštíme do boje proti současným atlantickým zlořádům, buďme přitom obezřetní. Protivník by nás mohl nachytat na neznalosti vlastních východisek.

     Při úvahách o Evropě bychom měli rozlišovat trojí smysl slova „Evropa“ pro dnešního člověka. Ponechávám tedy stranou Evropu jako fénickou princeznu unesenou a oplodněnou Diem. Jde o kulturní Evropu s velkým „E“ jakožto svébytnou civilizaci od 6. do 18. století a její dědictví (neboli tradici), o zeměpisné určení světadílu a o politický útvar. K prostřední „Evropě“ se vrátíme. Zatím jsme konfrontovali starou evropskou civilizaci a současnou politiku. Velmi oblíbeným trikem globalistických propagandistů je záměna těchto dvou významových odstínů. Hodně z nás zakusilo na vlastní kůži, že globalistický agent se zeptá, zda se hlásíte k evropské civilizaci. Po kladné odpovědi vám vyloží, že tudíž musíte být přívržencem EU. Pro jeho prostou mysl tomu tak skutečně je. My se však musíme takovému ztotožnění bránit. Být „proevropský“ a mít přitom na mysli Evropu s velkým „E“ znamená být rozhodně proti EU. Navrhuji – pro zmatení nepřítele – říkat: „Jsem proevropský, a proto protiunijní“.

     Nadále se neobejdeme bez vysvětlení toho, co to je Západ s velkým „Z“. Drobná zmínka o něm padla na začátku. Západ se zaměňuje s jakousi rozšířenou Evropou. Navíc se zneužívá ještě o něco víc.

     Svůj výklad otevřu provokativní větou: slovo „Západ“ označuje civilizaci, jež nikdy neexistovala. To slovo zajisté jednoznačně určuje světovou stranu. Ale odkdy a jak se stalo označením civilizace (a které)? Ačkoliv atlantická civilizace začala vznikat již během 16. století v Holandsku a pak v Anglii, aby se definitivně etablovala v polovině 18. století, musíme se pro vysvětlení podívat do „zaostalého“ Německa. V ostatních zemích a jejich jazycích (i u nás) přetrvává propletení zeměpisného a kulturního užití toho slova. Jak známo, základy jednotné spisovné němčiny položil Martin Luther svým překladem Bible. Na začátku 2. kapitoly Matoušova evangelia se setkáváme se třemi mudrci (u nás nesprávně králi), kteří přišli „od východu slunce“ poklonit se Ježíšovi. Tím „východem“ nebyl pro Luthera pouhý směr, nýbrž jakési území, z něhož připutovali. Luther se rozhodl, že tuto blíže neurčenou zemi pojmenuje „Morgenland“, což znamená „Jitřní země“. Později analogicky k tomu vzniklo slovo „Abendland“, tedy „Večerní země“. Dlouho trvalo, než se toto poetické synonymum začalo užívat jako označení kultury nebo civilizace. Existují zřejmě dva důvody, proč k tomu došlo. Za prvé již v 18. století se Severní Amerika stává významnou součástí a později dokonce centrem atlantické civilizace, takže termín „Evropa“ přestává vyhovovat. A ty civilizace, které jsou jejími protivníky, leží vesměs na východ od Evropy. Za druhé nastal proces štěpení Evropy, který ji provází už několik set let. A tak ona část Evropy, která se cítí být nadřazena té druhé, se pojmenovává „Západem“. Tuto aroganci možná podpořila i teorie o posouvání „centra světa“ od východu na západ. Její počátky nalezneme – ovšem bez hodnotícího aspektu – u Augustina a v rozvinuté podobě v Hegelových Přednáškách o filosofii dějin.

     Základem helénské kultury je Homér. Boj mezi Achaji a Trójany ovšem nepojal západo-východně. Pouhým náznakem protikladu mezi Východem a Západem jsou řecko-perské války. Spíše však lze hovořit o řeckém patriotismu; boj Západu s Východem z toho udělala pozdější propaganda. Jejím obludným vrcholem je před několika lety natočený hollywoodský film. Řekové si vážili egyptské civilizace ležící od nich na východ. Římané pro změnu ctili řeckou – z jejich pohledu také východní – kulturu. Důležité rozdělení na Západ a Východ zaznamenáváme v roce 395 po Kristu, kdy byla římská říše trvale rozdělena na dvě části. Přitom ta východní byla významnější. Leželo v ní hlavní město Konstantinopolis a dvě střediska vzdělání i obchodu – Alexandrie a Antiochie. Toto dělení vedlo k postupnému rozdělení křesťanství na církev západní a východní. Jen ono bylo během trvání evropské křesťanské civilizace vnímáno jako významné, ale jednotu Evropy to nenarušilo. Evropskou jednotu pomáhal udržovat boj proti „nevěřícím“ Arabům, Mongolům, Tatarům a Turkům. 

     Teprve se vznikem atlantické civilizace, jejímiž hlavními znaky jsou osvícenství, kapitalismus, průmyslová revoluce, kolonialismus a ateistický humanismus, se projevuje potřeba rodící se civilizaci, která nepokrývala celou Evropu, ale šířila se koloniemi do celého světa, nějak pojmenovat. Využilo se k tomu slovo „Západ“. To by samo o sobě bylo v pořádku, kdyby kromě kolonizace mimoevropských území na západě i na východě nedošlo ke „kolonizaci“ v čase. Drzí dobyvatelé (nebo snad stateční průkopníci?) si přivlastnili řeckou kulturu, římskou civilizaci i křesťanskou Evropu a tento heterogenní celek pojmenovali „Západ“. Platón, Caesar, Konstantin Veliký ani náš Karel IV. nepatřili k Západu.

     Mylnou představu o Západu dokonala druhá polovina 20. století. Politické a ideologické rozdělení Evropy v době studené války se možná v budoucnu stane pouhou zajímavou epizodou. Dnes má ale stále svou váhu v myšlení lidí, a to jak na bývalém Východě, tak na bývalém Západě. Zdálo se, že toto rozdělení potvrzuje tezi o existenci západní civilizace. Civilizačnímu (i zeměpisnému) pohledu byl podsouván pohled politický. Například: „Severní Korea je součástí Východu, zatímco Jižní Korea patří na Západ.“ Geograficky je to téměř naopak. Samuel Huntington bohužel podržel pojmenování „Západ“, a musel tak hledat východní hranice Západu. S ostatními hranicemi si tolik hlavu nelámal. Austrálie je podle něho „Západ“ a Japonsku vyhradil jeho malou specifickou civilizačku. Sáhl k staré známé hranici katolicko-protestantského a pravoslavného náboženství. Kolébka „západní“ civilizace – Řecko – se tak ocitlo na Východě. A Litva je podle této šablony na Západě. Huntington takto vyjadřuje postoj „Západu“, to znamená zejména Anglosasů, ke světu. A to si můžeme říci: „Zlatý Huntington oproti jiným!“

     Slovo „Západ“ je dnes zaklínadlem. Někteří politici a publicisti využívají naší předlistopadové touhy „patřit k Západu“, a dokonce z toho dělají primitivní předvolební slogany. Jestliže se člověk halasně nehlásí k „Západu“, okamžitě na něj padne podezření, že je „ruský troll“. Atlanťanům se zatím nezdařilo spolknout Rusko, které se tak stalo vhodným objektem nenávisti Západu, a tak se může nevědomému obyvatelstvu předhodit jako vhodný nepřítel. Dnes je jím Rusko, zítra to může být Čína. Lidé většinou nechtějí být považováni za sympatizanta nepřítele, a tak se raději hlásí k „Západu“, ačkoliv pro to nejsou rozumné důvody. Není přece nutno obdivovat současné Rusko, abych se nepovažoval za příslušníka prakticky neexistující civilizace.

     Vraťme se k úvodní otázce, kam se ubírá Evropa. Ukázali jsme si, že při rozboru civilizačních problémů naší doby je nemístné používat výrazu „Západ“. Geograficky a etnicky jsme Evropané, kulturně jsme dědici zaniklé evropské civilizace. Současná atlantická civilizace je na zřejmém ústupu z historické scény. My živoříme na jejím okraji a ti z anglosaského centra námi pohrdají jako „Východem“, ačkoliv od pádu železné opony uplynula doba, která se blíží době existence východního bloku. Buďme si však vědomi toho, že ve světě neobstojíme sami. Evropu potřebujeme, a proto nás její osud zajímá. Aby se Evropané neutopili v přívalu alogenní populace, musejí se rozpomenout na starou evropskou důstojnost. Vyzbrojeni svými dobrými tradicemi z předchozích evropských civilizací budeme bojovat na dvou frontách: Na jedné straně proti zmíněnému přívalu cizorodých etnik a na druhé straně proti vládcům atlantické civilizace, globální plutokracii. Evropané nesmějí upadnout z extrému poddajné odevzdanosti do opačného extrému nekritické arogance. Už nejsme tou „nejvyspělejší“ civilizací, jak se rádi chlubíváme. Aby nedošlo k rozbití evropských národů, měla by se Evropa opětně scelit a na troskách atlantické civilizace se pozvednout k nové evropské existenci. Jestliže se to nezdaří, hrozí mnoha evropským národům zánik nejen civilizační, ale i fyzický.