Evoluční a kreační teorie jsou empiricky nedokazatelné i nevyvratitelné - díl 2.: Dokazování společného předka

Jan Horník

II.1. JAK DOKÁZAT EXISTENCI PŘEDKA

„Každý, kdo by chtěl zodpovědět otázku, je-li člověk přeměněným potomkem nějaké předchozí živé bytosti, by pravděpodobně nejdříve zjišťoval, liší-li se od ní třebas jen nepatrně ve své tělesné stavbě a duševních vlastnostech,… (…) Nejprve se podíváme, nakolik tělesná stavba člověka prokazuje jasnější, či méně jasné stopy jeho živočišného původu. V následujících dvou kapitolách se budeme zabývat rozumovými schopnostmi člověka ve srovnání s rozumovými schopnostmi nižších živočichů.“ 18

Pokud se týče dokazování předka, je metoda v obecných rysech stejná jako dokazování e.t. samotné, tzn. že i tato hypotéza se dokazuje interpretací faktů z hlediska hypotézy. Předek má pro celou e.t. ten význam, že je nutnou a zároveň postačující podmínkou evoluce. Pokud má být totiž evoluce pravdivou, alespoň některé z dnešních různých druhů musely vzniknout ze společného předka. Pokud by se jeho existenci podařilo prokázat, pak by to znamenalo, že když dnešní různé druhy měly společného rodového předka, musely se v čase teprve vývojem rozrůznit. Společný předek by proto znamenal existenci vývoje, a tedy i pravdivost principu vzniku druhů přeměnou. Naopak vyvrácení předka by znamenalo mylnost celé teorie, protože předek je nutnou podmínkou evoluce.

Dokazování předka spočívá v tom, že když zaměříme pozornost na fakta, můžeme na základě jejich porovnávání dokázat pravdivost hypotézy společného předka. A co je třeba při srovnávání faktů konstatovat?

„Vulpian poznamenává: „Skutečné rozdíly mezi mozkem člověka a vyšších opic jsou velmi malé. Není třeba se v tomto směru oddávat žádným iluzím. Podle anatomické stavby mozku je člověk mnohem blíže lidoopům, nežli tito ostatním savcům, dokonce některým čtverrukým opicím, kočkodany a makaky nevyjímaje.“ Bylo by však zbytečné uvádět zde dalšípodrobnosti o shodách mezi člověkem a vyššími savci ve stavbě mozku a všech ostatních částech těla. … Chápan, jedna z opic Nového světa, nechtěla po loknutí jednoho doušku brandy tento hnusný nápoj ani vidět a ukázala se moudřejší nežleckterý člověk. Tato sama o sobě málo významná fakta dosvědčují, jak podobné musí být chuťové nervy u opic a člověka a jak podobně reaguje celý jejich nervový systém. (…) Celý průběh vůbec nejdůležitější funkce, reprodukce druhu, je uvšech savců nápadně stejný, počínaje prvním dvořením samce až po narození a krmení mláďat. Opice jsou po narození téměř stejně bezmocné jako naše děti a uněkterých rodů se mláďata odlišují od dospělých stejně jako naše děti od svých dospělých rodičů. Někteří autoři považují za jeden z nejvýznamnějších rozdílů ten fakt, že lidské mládě dospívá mnohem později než mláďata všech ostatních živočichů, avšak podíváme-li se na lidské rasy, které žijí v tropických krajích, není rozdíl tak veliký, neboť orangutan, jak je známo, dospívá až mezi desátým a patnáctým rokem. Muž se liší od ženy velikostí, tělesnou silou, ochlupením a také duševními vlastnostmi stejně, jako se liší obě pohlaví umnoha živočichů. Takže v celkovéstavbě, v jemné struktuře tkání, chemickém složení a konstituci jsou si člověk a vyšší živočichové, zejména lidoopi, veliceblízcí. Člověk se vyvíjí z vajíčka, které má asi pětinu milimetru v průměru a nikterak se neliší od vajíček jiných živočichů. V počátečním stadiu je samotné embryo sotva rozlišitelné od zárodků jiných zástupců obratlovců. (…) Po předcházejících tvrzeních, které vyslovily autority tak povolané, by bylo zbytečné, abych tu uváděl řadu převzatých podrobností, dokazujících, že lidský zárodek je velice podobný zárodkům jiných savců. Lze snad ještě dodat, že lidský zárodek je mnohajednotlivostmi své stavby shodný i s dospělými jedinci určitých nižších živočichů.“ 19

To, co Darwina na faktech při dokazování předka zajímá, je podobnost, kterou je na nich možné při porovnávání nalézt. Podobnost se může týkat v podstatě čehokoliv. Odhlédněme od toho, zda jsou výše uvedené podobnosti přijatelné i pro dnešní vědu, podstatná je totiž metoda, kdy se teze předka dokazuje na základě výčtu podobností. Můžeme něco tvrdit, protože existují podobnosti. To, co se hypotézou předka vysvětluje, je tedy faktická podobnost. Ale proč podobnost?

II.2. PODOBNOST PROKAZUJE, PROTOŽE JE VYSVĚTLITELNÁ PŘEDPOKLADEM

Další otázka proto zní, proč by měla podobnost plnit funkci soudního důkazu? Co je důvodem skutečnosti, že tato podobnost prokazuje existenci společného předka? Darwin píše: „Povšimnou- li si přírodovědci, že dvě nebo více zdomácnělých ras nebo značně příbuzných forem se velmi podobají mnoha podrobnostmi ve zvycích, vkusu a sklonech, vidí v této skutečnosti doklad toho, že tyto rasy a formy pocházejí ze společného předka, který takové vlastnosti měl, a že by se proto všechny měly řadit k témuž druhu.“ 20 Oním důvodem je předpoklad, že rodově příbuzné je podobné, že určitá míra podobnosti implikuje rodovou příbuznost. „Přesáhl bych značně rámec své práce a příliš překročil hranice svých znalostí, kdybych chtěl jen vyjmenovat nesčetné znaky, v nichž se shoduje tělesná stavba člověka a jiných primátů. Tímto námětem se podrobně zabýval náš veliký anatom afilosof prof. Huxley a dospěl k závěru, že člověk se ve všech částech svého těla odlišuje od vyšších opic méně, nežli tyto opice od nižších příslušníků téže skupiny. A proto „nemáme právo zařazovat člověka do zvláštního řádu“.“ 21

Ale co je důvodem přesvědčení, že podobnost je důsledkem příbuznosti? Zde se dostáváme ke stejnému problému, jaký existuje u všeobecného dokazování teorie, kdy se z předpokladu, který má být dokázán, zde konkrétně z hypotézy společného předka, odvodí, že pokud jsou nějaké formy příbuzné, pak to znamená, že si budou v určité míře podobné.

„Homologické utváření celého těla u členů těchže tříd pochopíme, připustíme- li, že se vyvíjely ze společného předka a později se různě přizpůsobovaly různorodým podmínkám. Kdybychom se opírali o jakýkoliv jiný názor, pak by nám podobnost lidské ruky s opičí, s nohou koně, s ploutví tuleně a s létací blanou netopýra byla naprosto nepochopitelná. Tvrdit, že byly všechny stvořeny podle téže ideální představy, není žádné vědecké vysvětlení. Uznáme-li vývoj, pochopíme jasně, jak je možné, že na základě principu variace, uplatňujícím se v poměrně pozdním embryonálním stadiu a dědícím se ve stadiu tomu odpovídajícím, zachovávají si s menší či větší dokonalostí základní stavbu svého společného předchůdce. Ničím jiným nebyla dosud vysvětlena ohromující skutečnost, že zárodky člověka, psa, tuleně, netopýra a plaza nelze z počátku od sebe rozlišit. Abychom pochopili existenci rudimentárních orgánů, musíme pouze předpokládat, že tyto orgány vlastnil v dokonalém stavu nějaký dávný předek a že se za změněného způsobu života značně zredukovaly… Tak lze pochopit, jak došlo k tomu, že člověk a jiní obratlovci se utvářeli podle stejného společného vzoru, že prošli stejnýmiranými stadii vývoje a že dosud mají určité stejné rudimenty. Měli bychom proto otevřeně připustit i jejich společný původ. Zastávat jiný názor znamená, že naše vlastní tělesná stavba i utváření všech živočichů kolem nás je pouhou léčkou, která byla nastražena našemu úsudku.“ 22

Jak je vidět, existence společného předka je zdůvodněna prostřednictvím podobnosti – protože existují podobnosti, existuje předek. Podobnost je však zase odůvodněna předkem – protože existuje předek, existují podobnosti. Jak si sám Darwin dobře všímá, bez předpokladu společného předka je podobnost naprosto nepochopitelná. Bez předpokladu předka, z nějž se vyvozuje, že příbuzné druhy si jsou podobné, by jednoduše nebylo možné předka podobnostmi prokazovat. Předpokládaná existence předka totiž odůvodňuje, že podobnosti jsou důsledkem příbuznosti. Na platnost hypotézy předka, jehož existence má být teprve dokázána, je proto třeba přistoupit ještě před dokazováním. Jinak fakta nedávají žádný smysl. Pokud nemáme jistotu, že předek skutečně existuje, pak nám je podobnost k ničemu.

Je také dobré si všimnout, že z předpokladu předka lze podle Darwina pochopit, jak k vývoji došlo, v důsledku čehož bychom měli otevřeně23 připustit jeho existenci. Tzn. že jeho existenci máme připustit proto, že si prostřednictvím předka dokážeme fakta vysvětlit. Problémem však je, zda k vývoji vůbec došlo, zda můžeme předka jako předpoklad, jímž se podobnosti vysvětlují, uznat jako pravdivý, a nikoliv to, jestli si skutečnost dokážeme hypotézou vysvětlit tak, abychom pochopili, jak k vývoji došlo.

Základní otázka proto spočívá v tom, zda je tato metoda dokazování dogmatu prostřednictvím aplikace dogmatu na skutečnost vůbec použitelná. Zda můžeme postupovat tak, že existenci předka přijmeme jako pravdivý fakt bez předchozího důkazu a pak si tuto víru zpětně potvrdíme aplikací hypotézy na skutečnost. Teprve po případném pozitivním vyřešení tohoto problému bychom mohli přistoupit na existenci předka a poté si jím faktickou podobnost vysvětlovat a zkoumat, zda je vysvětlení uspokojivé.

Do této otázky se však pustíme později. Teď se ještě podívejme, kdy je podle Darwina možné na základě podobností přijmout hypotézu předka jako prokázanou?

II.3. PODOBNOSTI PROKAZUJÍ, KDYŽ JE TO JASNÉ

Co je tedy kritériem, na jehož základě lze usoudit, že lze vykázanou podobnost přijmout jako prokazující? Kdy je možné dospět k přesvědčení, že podobnosti skutečně odpovídají hypotéze společného předka, a je tedy možno jeho existenci považovat za dokázanou? Darwin například píše: „Za pozornost by však stály některé znaky, které nesouvisí tak přímo či jasně se stavbou těla, ale jasně ukazují na tuto shodu či příbuznost. Člověk se může nakazit od nižších živočichů a naopak, …“ 24 Nebo na jiném místě: „Protože drobné bezvýznamné shody mezi člověkem a primáty nejsou v běžných systematických dílech uváděny a protože, je-li jich více, ukazují jasně na naši příbuznost s těmito zvířaty, chtěl bych některé z těch shodných rysů zvláště zdůraznit.“ 25 A konečně: „I když připustíme, jak tvrdí někteří přírodovědci, že rozdílmezi člověkem a jeho nejbližšími příbuznými v tělesné stavbě je značný, a když budeme souhlasit i s tím, že je mezi nimi nesmírný rozdíl v duševních schopnostech, fakta uvedená v předcházející kapitole velmi jasně dosvědčují, že člověk pochází z nějaké živočišné formy, i když nebyly dosud objeveny spojovací články.“ 26

Vzhledem k tomu, že podobnost je považována za důsledek rodové příbuznosti, jde již jen o to, tuto podobnost dostatečně jasně předvést. Neboť ten, kdo akceptuje, že podobnost druhů je důsledkem jejich příbuznosti, musí, pokud chce postupovat logicky a důsledně, podobnosti brát jako potvrzení teze. Hypotézu předka proto můžeme považovat za dokázanou, když se podaří vykázat tolik a takové podobnosti, které dostatečně jasně dosvědčí rodovou příbuznost druhů. Tedy v momentě, kdy je konkrétní jednotlivec subjektivně přesvědčen, že jako soudní důkazy už mu předkládané podobnosti stačí; když člověk ztratí pochybnost o pravdivosti teze, kterou se skutečnost vysvětluje. Descartovsky řečeno, když se to zdá jasné.

II.4. SHRNUTÍ ARGUMENTACE PRO PŘEDKA

Metodicky je postup stejný jako u jiných tezí e.t.. Existence společného předka se dokazuje vysvětlováním faktů z hlediska předpokládané hypotézy. To znamená, že se fakta vysvětlí tak, aby to odpovídalo předpokladu existence předka. Vysvětlená fakta jsou pak chápána jako soudní důkazy. Konkrétně se předek prokazuje výčtem podobností, které lze na nálezech pozorovat. Podobností se prokazuje proto, protože podobnost je podle evolucionistů důsledkem rodové příbuznosti. Jako u soudu zde platí, že čím více důkazů, zde konkrétně fakticky vykázaných podobností, tím je hypotéza považována za lépe prokázanou. Jinak řečeno, když je faktických podobností vysvětlených z hlediska hypotézy tolik, že se to zdá jasné, je třeba existenci předka uznat jakožto pravdivou.

III. Darwinův závěr

Na konec představení Darwinova postupu si ještě přečteme celkový autorův závěr: „Hlavní závěr, k němuž tato práce dospěla a který nyní zastávají i mnozí přírodovědci, kteří jsou dostatečně oprávněni učinit si zdravý úsudek, je ten, že člověk pochází z nějakého nízce organisovaného tvaru. Základy, na nichž tento závěr spočívá, nebudou nikdy otřeseny, neboť velice podobný zárodečný vývoj u člověka a nižších živočichů i nesčetné shody v jejich tělesné stavbě a konstituci, ať již významné či zcela nedůležité, rudimenty, které se učlověka zachovaly a výjimečné zvraty, k nimž uněj čas od času dochází – to vše jsou skutečnosti, které se již nedají vyvrátit. Vědělo se o nich už dávno, ale až donedávna nám o původu člověka nic neprozradily. Díváme- li se na ně dnes ve světle svých vědomostí o celém organickém světě, je jejich význam nepochybný. Uvážíme- li tento soubor údajů v souvislosti s jinými skutečnostmi, jako je například vzájemná podoba příslušníků téže skupiny, jejich zeměpisné rozšíření v minulosti a v současnosti a jejich geologická posloupnost, vyvstává před námi mocný princip vývoje zcela jasně a pevně. Nelze připustit, že by všechna tato fakta mohla být falešná. Kdo nechce sledovat přírodní jevy odtrženě jako přírodní lidé, nemůže nadále věřit, že člověk je výtvorem nějakého zvláštního aktu stvoření. Musí uznat, že úzká příbuznost lidského zárodku například se zárodkem psa,shodný tvar jeho lebky, končetin a celého těla s ostatními savci bez ohledu na to, k jakému účelu je ta či ona část užívána,občasné znovuobjevení některých útvarů, například několika svalů, které se učlověka normálně nevyskytují, ale jsou běžné učtyřru kých savců, a množství podobných údajů – to vše jasně vede k závěru, že člověk i ostatní savci pocházejí z jednoho společného předka.“ 27

Na Darwinově shrnutí je dobře patrné, že mu zcela uniká problematičnost jeho teorie. Jinak by se neoháněl tvrzením, že základy, na nichž jeho závěr spočívá, nebudou nikdy zpochybněny, a jeho teorie tudíž nebude vyvratitelná. Darwin si jednoduše neuvědomuje, že spor není o základy a fakta, na nichž jeho závěr spočívá. Fakta totiž skutečně nelze vyvrátit. Ale o ta ani nejde. Jde o teorii, kterou se tyto nezpochybnitelné základy a fakta interpretují, a jaká je kvalita této interpretace. Fakta totiž nikdo nefalšuje. Otázka falešnosti se týká teoretického vysvětlení těchto faktů. Ve světle evolučního názoru skutečně vyvstává princip vývoje jasně a pevně, ale to pouze znamená, že pokud předpokládáme evoluci a myslíme logicky správně, že je vysvětlení skutečnosti evolucí přesvědčivé. To ale zdaleka neznamená totéž, co pravdivě ve smyslu shody se skutečností. Evoluční výklad faktů sice je ve shodě s axiomem, ale z toho ještě nutně neplyne jeho pravdivost. Kdo tedy nechce přírodu sledovat prizmatem víry v evoluci, musí si na závěr o její platnosti či mylnosti ještě počkat. To se pochopitelně týká i hypotézy předka.

Shrneme-li celkově Darwinovu argumentaci, která má dokazovat e.t., pak je následující: Mějme teorii evoluce; pokud je teorie pravdivá, pak smyslům dostupné skutečnosti, které nalezneme, budou teorii odpovídat; za odpovídající je lze považovat tehdy, pokud se nám skutečnosti podaří teorií uspokojivě vysvětlit; aby byla vysvětlení uspokojivá, musí být dostatečně přesvědčivá. Pravdivost evoluce, respektive její shodu se skutečností, tedy prokáží přesvědčivě vysvětlená fakta; fakta se daří teorií přesvědčivě vysvětlovat; teorie tedy odpovídá skutečnosti; ergo evoluce je pravdivá.

Jedním z nutných důsledků, který z evoluce plyne, je existence společného předka. Pokud existuje předek, bude se hypotéza předka shodovat se skutečností. Shodu poznáme podle schopnosti hypotézy uspokojivě vysvětlovat fakta. Pokud dokážeme hypotézou předka fakta přesvědčivě vysvětlit, bude to znamenat, že předek existuje. Mějme tedy hypotézu společného předka: existuje- li předek, nalezneme u druhů faktické podobnosti, které prokáží jeho existenci; podobnosti prokáží hypotézu proto, že pokud jsou druhy příbuzné, pak jsou podobné; faktické podobnosti, které hypotéza předka uspokojivě vysvětluje, nalézáme; je jich tolik, že to jasně prokazuje shodu hypotézy se skutečností; ergo předek existuje.

Existuje-li předek, e.t. je pravdivá.

IV. ROBERT FOLEY

Nyní se podíváme na postup Roberta Foleyho. Foley jakožto současný profesor antropologie odůvodňování celkem přirozeně obohacuje o nově zjištěná fakta, která tehdy Darwin nemohl znát - například mechanismus dědičnosti prostřednictvím genů nebo existenci DNA. V samotné metodě se však neliší. Postupuje tedy tak, že platnost teorie dokazuje prostřednictvím její aplikace na skutečnost a vysvětlováním faktů z hlediska teze. To se pochopitelně týká i dokazování předka. Argumentaci však již nebudeme rozebírat tak podrobně. Každý nechť se pokusí zorientovat sám:

„Budu zde obhajovat názor, že minulost si nelze jen tak představit nebo vymyslet ani ji zrekonstruovat na základě postřehů ze světa dnešního. Stejně tak ale není možné, aby o minulosti vypovídaly pouze kosti, jež jsou doménou paleontologů. K správnému výkladu je nutno zasadit fosilie do širšího rámce vývojových procesů – jinými slovy, do mechaniky darwinovské evoluční biologie.“ 28

„Darwin však evoluci neobjevil. Myšlenky evolucionismu, a dokonce důkazy evoluce byly dobře známy už začátkem devatenáctého století, i dříve. Prosté pojetí světa a jeho biologických systémů jakožto něčeho nestálého a proměnlivého jetotiž nasnadě, a je to pojetí přitažlivé. Problémem nebylo to, zda k evoluci dochází, ale prostřednictvím jakého mechanismu se tak děje. (…) Největší Darwinovou zásluhou bylo určení takového mechanismu, jejž nazval přírodním (přirozeným) výběrem.“ 29 I zde je patrné, že evolucionisté vlastně vůbec neřeší, zda k evoluci dochází či nikoliv, to je přijímáno jako přitažlivé dogma. Problémem je pro ně pouze to, jakým způsobem se evoluce děje a jak evoluci vědecky dokázat.

Postup dokazování tedy nevychází z vyřešení platnosti principu evoluce, ale z jeho dogmatického předpokládání. Dogma je pak dokazováno jeho aplikací na skutečnost: „A to je hlavním účelem této knihy: demonstrovat, jak se dá porozumět struktuře lidského vývoje prostřednictvím archeologických nálezů a charakteristik současného člověka i jiných živočichů,pohlížíme-li na ně prizmatem základních principů evoluční biologie.“ 30

I Foley vyhodnocuje nálezy jako Darwin na základě popisu a porovnávání. „Fosilní důkazy navíc tím, že nám představují obrovskou různorodost živých forem v průběhu věků, poskytují možnost srovnání: můžeme díky nim posoudit, co přinesli lidé z biologického hlediska nového, a tedy proč se vyvinuli tam, kde se vyvinuli, a tehdy, kdy se vyvinuli.“ 31

O Darwinově knize píše Foley následující: „…spis O původu člověka je mistrovským soupisem zdánlivě nepodstatnýchmaličkostí. Čte-li dnes někdo některou z nedávno vydaných knih o vývoji člověka, patrně ho zaskočí podrobný anatomický popis různých fosilií. Připadá mu, že mezi těmito anatomickými poznatky a tím, co lidi opravdu zajímá, tedy otázka „Kde se tu vzal člověk?“, se rozvírá až směšně hluboká propast. Ale právě v tom tkví podstata vědeckého zkoumání lidstva a jeho místa ve světě přírody. Pokud chceme odpovědět na otázky, jež jsme si položili na začátku knihy, musíme zvolit právě tento přístup. (…) Otázky vzniku lidstva a následně i povahy lidstva nejsou otázkami filosofickými, ale exaktními.“ 32

I Foley se stejně jako Darwin domnívá, že popisování, porovnávání a vysvětlování faktů v souladu s předpokládanou e.t. vede k dokázání pravdivosti teorie. V předmluvě píše: „Při psaní jsem sledoval v zásadě dva cíle. Za prvé poskytnout čtenářitakové množství informací o vývoji člověka, abych dokázal, že jde o složitý proces návazných událostí, který probíhá v širším evolučním rámci.“ 33

Dále v knize je dobře vidět celá metoda, kdy se předpoklad dedukovaný z teze potvrdí tak, že se fakta předpokladem vysvětlí, čímž se zprostředkovaně dokáže i samotná teze. Zde konkrétně předpokladem kontinuity.: „…za předpokladu, že vývojový proces probíhá kontinuálně, museli na Zemi před člověkem žít nějací podobní tvorové a před nimi stvoření ještě trochuodlišnější, a tak bychom mohli pokračovat dále, až bychom se dostali až k prvopočátečnímu bahnu. Kontinuita všeho živého je nezbytným prvkem evolučního myšlení a je jednou z Darwinových myšlenek, které měly nejširší dopad.Kontinuita živých forem je důležitá skutečnost, z níž můžeme usuzovat na mnohé. Především na to, že veškerá živá hmota sdílí určité společné vlastnosti. Nejobecnějším společným znakem je sama DNA, zdvojená molekula života, která potvrzuje existenci vývoje. Čím jsou si organizmy bližší, tím více mají společných znaků. Kontinuita je důkazem34, na jehož základě lze rekonstruovat historii života na Zemi a klasifikovat všechny živé organismy. Kontinuita tedy v biologii tvoří základ pro srovnávání, a právě srovnáváním se můžeme dobrat toho, proč a jak evoluce probíhala aprobíhá. (…)Přímým důsledkem přijetí evolučního myšlení bylo zahájení aktivního hledání pozůstatků vyhynulých živočichů adokladů o různých fázích života na Zemi. Nejvíce se učinilo na poli vývoje člověka. (…) Vyhynulí hominidi dokazují kontinuitu35 vývoje mezi člověkem a lidoopy. Jinak řečeno demonstrují, že se princip kontinuity vztahuje i na člověkastejně jako na ostatní živočichy.“ 36

Společného předka se i Foley snaží prokázat podobností: „…veškerá živá hmota obsahuje stejný chemický materiál a je vystavěna na téže zdvojené molekule deoxyribonukleové kyseliny (DNA). To je důkazem jednoty živých organismů, toho,že jednotlivé formy života mají společný původ. … Flexibilita této molekuly je přímo zázračná, ale ještě senzačnější je to, že je dalším důkazem evoluce i mechanismu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje, tedy dědičnosti.“ 37 I DNA je podle Foleyho dalším „důkazem“ proto, že je jednou z mnoha podobností, které jsou dokladem rodové příbuznosti.

Dokázaný předek pak prokazuje i platnost celé evoluce: „Kosterní nálezy hominidů dokazují, že svět byl v minulosti obydlen jakýmisi vývojovými mezičlánky. Jsou to ony pověstné „chybějící články“, které tak rádi přetřásají novináři, kdykoliv někdo vyhrabe ze země novou kost, a které jsou tak oblíbené ukr eacionistů proto, že jsou chybějící. Tyto mezičlánky byly „lidmi před člověkem“. Jsou přímým důkazem38 existence evoluce a vyznačují cestu, po níž se ubírala. Jsou platformou pro ověřování či vyvracení různých konkrétních teorií o vývoji člověka. (…) Bez Darwina by většina z nich nebyla nalezena, a pokud ano, věda by nevěděla, jak si nález vyložit.“ 39 Jak je i zde vidět, empiricky dostupná fakta jsou teprve materiálem pro dokazování prostřednictvím vysvětlování z hlediska předpokladu. Formule - ‚jsou platformou pro ověřování či vyvracení‘ a‚věda by nevěděla, jak si nález vyložit‘ - dobře ukazují, že samotné nálezy ještě nic neznamenají. Evoluci tedy nedokazují, myšleno filosoficky nedokazují, samotné nálezy, ale teprve až jejich interpretace.

Co dodat závěrem? Snad jedině to, co trefně vystihuje Břetislav Fajkus: „Vědecky vysvětlit nějakou skutečnost (pozorovaný jev, empirickou generalizaci, zákon) znamená umístit ji na správné místo v systému vědecké teorie. Je to v podstatě doplňování mozaiky vědeckých tvrzení v rámci předem daného axiomatického systému.“ 40

Pokračování příště.