Přehlížené otázky politické filosofie
Marcel Goliaš
1. Uvedení do problému
V úvahách o politice se vychází zpravidla z následujících [základních] předpokladů:
Člověk si nevystačí sám, a dokonce ani s rodinou.
Obec je nutná
Každá obec potřebuje pravidla.
Pravidla jsou nutná
Pravidla stanovuje (a jejich dodržování zajišťuje) autorita.
Autorita je nutná
Základní [z toho plynoucí] otázky politiky:
týkající se naší soběstačnosti při naplňování potřeb:
Je člověk stavěn na život v osamělosti, nebo ve společnosti?
Potřebuje člověk [k naplnění svých potřeb] rozvinutou společnost (obec), nebo si vystačí s malým domácím společenstvím (rodinou)?
týkající se naší potřeby sdružování:
Co nutí jedince s různými názory, zvyky a sklony se sdružovat?
Co je tím pojítkem (svorníkem), které dokáže spojit (sklížit) mnohé/různé části (jedince) v jeden celek (společnost)?
Jak docílit toho, aby mnozí (různí) byli jedno (stejní – tj. stejného smýšlení a jednání)?
Co přiměje názorové oponenty ke sjednocení (usouladění) jejich rozdílných názorů?
Mají se mnozí (části) stát jedním (celkem) cestou přirozeně se vyvíjejícího organismu (tj. vnitřním srůstem) či cestou uměle vytvořené organizace (tj. vnějším spojením)?
týkající se pravidel soužití:
Jakými pravidly se má lidské soužití řídit – subjektivními, nebo objektivními?
týkající se autority (vlády):
Jaká je definice autority?
Jaký je důvod autority (příčina nerovnosti/hierarchie)?
Disponuje lidská autorita neomylností? aneb Je možné se na rozhodnutí autority spolehnout?
Problém autority – co nebo kdo je pravou autoritou?
Co je základní funkcí autority aneb Je lidská autorita nutná?
Dá se řád a spravedlnost (poslušnost) nastolit i jinak než autoritativně (shora)?
Je vynucená spravedlnost pravou ctností, nebo falešnou přetvářkou?
Je tedy rozvinutá společnost (obec) útvarem přirozeným nebo umělým?
Jaký druh společnosti (či společenství) je tedy přirozený?
Nezbytnost společnosti a autority se zdůvodňuje nejčastěji nějak takto:
Člověk není stavěn na osamělý život → potřebuje společnost.
Soužití s bližními se neobejde bez pravidel (zajišťujících spravedlivé soužití).
Na pravidlech je třeba se nějak dohodnout.
K dohodě lze dospět buď jednomyslnou shodou, nebo rozhodnutím nějaké autority.
Protože jednomyslná shoda není ve společnosti prakticky možná, je třeba ustanovit nějakou autoritu (rozhodčího) [tj. jakousi nejvyšší soudní instanci, která bude mít při rozhodování poslední slovo].
Úkolem autority je nastolit ve společnosti pořádek a spravedlnost (tj. dohlédnout na spravedlivé soužití všech lidí).
To se však neobejde bez zákonů (stanovujících závazná pravidla řádného soužití), soudů (řešících spory) a policie (nutící neposlušné k poslušnosti).
Nyní se pokusím o stručnou analýzu nejdůležitějších důvodů:
2. Otázka soběstačnosti při naplňování potřeb
2.1 Je člověk stavěn na život v osamělosti, nebo ve společnosti?
Pro rozřešení této otázky nabízím následující úvahu:
Lidé jsou svou přirozeností zaměřeni k plnosti života.
Ale plnosti života mohou lidé dosáhnout pouze s pomocí druhých.
Proto přirozenost lidi zaměřuje k životu ve společnosti.
Důkaz prvního tvrzení:
Z přechozích filosofických úvah už víme, že člověk je zaměřen především k poznání pravdy a milování dobra, což jsou hodnoty, které jediné dokáží uspokojit jeho základní duchovní (tj. rozumové) potřeby. Plnosti života tedy může člověk dosáhnout jedině pravdivým poznáním a správným žitím, což obojí nachází své naplnění v dobrém charakteru (tj. ctnostném životě).
Důkaz druhého tvrzení:
Abychom se mohli stát dobrými lidmi (a dosáhnout tak plnosti života, po níž přirozeně toužíme), potřebujeme k tomu určité tělesné i duchovní statky, při jejichž získávání se neobejdeme bez pomoci druhých: Všichni například potřebujeme výchovu a zaopatření v mládí, partnera pro založení rodiny, podporu ve stáří a nemoci, pomoc v nebezpečí, duchovní vedení, poučování či napomenutí [abychom poznali, co je dobré a špatné, a abychom usilovali o pravý cíl života]. Je nesporné, že každé dítě potřebuje někoho, kdo ho zplodí a kdo mu zajistí bezpečí, ošacení, stravu a naučí ho základním dovednostem pro přežití. Kromě toho je nesporné, že člověk byl stvořen jako neúplná bytost i co do aktu rozmnožování (muž bez ženy či žena bez muže se nerozmnoží) → jeden potřebuje druhého. Každý soudný člověk také uzná, že muž a žena jsou vybaveni odlišnými vlastnostmi, které se navzájem vhodně doplňují. Žena vnáší do vztahu důraz na cit (lásku) a muž zase důraz na rozum (pravdu/cíl). Jedno bez druhého se neobejde a povede k extrémům – láska bez rozumového ukotvení vede k citové labilitě (člověk je zmítán svými emocemi); teoretické poznání bez praktické lásky vede zase k odtržení od reality (člověk je uvězněn ve svých myšlenkách, neschopen praktického života).
2.2 Potřebuje člověk rozvinutou společnost (obec), nebo si vystačí s malým domácím společenstvím (rodinou)?
Je-li člověk stavěn na život ve společnosti druhých, měli bychom si položit doplňující otázku, co přesně je touto „společností“ myšleno → rozvinutá společnost (obec), či malé domácí společenství (rodina)?
Převážná většina filosofů je přesvědčena o tom, že tou „společností“, kterou člověk ke svému naplněnému a harmonickému životu potřebuje, je obec či [městský] stát.
2.2.1 Tvrzení: „Rodina není soběstačná…“
První argument:
V knize „Základy aristotelsko-tomistické filosofie“ (na str. 568) používá Joseph Gredt ke zdůvodnění, proč podle něho člověk (resp. rodina) potřebuje k životu obec (stát), následující úvahu:
Člověk je přirozeně zaměřen k takové formě společnosti, která dokáže naplnit všechny jeho potřeby.
Ale rodina (neboli domácí společnost) všechny lidské potřeby naplnit nedokáže, protože je ve své podstatě nedokonalá.
Tudíž rodina není tou poslední (nejzazší) společností, k níž je člověk přirozeně zaměřen.
Z toho tedy plyne:
Rodina je přirozeně zaměřena k nějakému vyššímu celku, který dokáže naplnit její potřeby.
Potřeby rodiny však dokáže dokonale naplnit jedině obec (stát).
Proto je každá rodina přirozeně zaměřená ke spojení s dalšími rodinami do tzv. obce (státu).
Pro platnost výše uvedené úvahy je klíčovým tvrzení, že rodina je ve své podstatě nedokonalou společností, což Gredt zdůvodňuje následovně:
Jednotlivá rodina si nedokáže opatřit hmotné statky, které tvoří základ šťastného pozemského života.
Musela by ustavičně velice obtížně živořit. Nedokázala by se ani ubránit proti početným nebezpečím, ani provozovat všechna řemesla a umění potřebná k důstojnému životu. Přinejmenším by musela vynakládat na uspokojování bezprostředních životních potřeb tolik námahy, že by pozbyla možnosti duševního rozvoje.
Navzájem oddělené rodiny by také nemohly dosáhnout toho, v čem pozemská blaženost spočívá především – totiž duchovních statků.
Nemohly by dospět k dostatečnému poznání Boha a mravních pravd, čímž by utrpěl i mravní život. Pro člověka je nutné, aby tyto pravdy převzal z tradice či z vyučování od druhých. Jinak by k nim dospěli jen málokteří, a i ti pouze po dlouhé době a s příměsí omylů. Tato tradice by však byla nemožná, kdyby rodiny žily od sebe odděleny. Rodiny, které nejsou navzájem spojeny nějakým společenským poutem, by také nemohly žít v míru, a nebyla by myslitelná účinná právní ochrana.
Proti dokonalosti (soběstačnosti) rodiny se též může namítnout, že plnohodnotný lidský život je nutně spojen s používáním celé řady pokročilých nástrojů, bez nichž si už nedokážeme moderní způsob života představit. Jmenujme namátkou třeba nejrůznější nářadí (rýč, krumpáč, sekeru, dláto, pilu, kladivo, hřebíky, provaz, dráty), nádobí (hrnce, talíře, příbory, džbery, nádoby na vodu), nábytek (stoly, židle, postele, skříně, okna, dveře, kamna/kotel), oblečení, látky a obuv (kalhoty, košile, sukně, halenky, utěrky, koberce, boty), stavební materiál (cihly, maltu, lepidlo, trámy na krovy, střešní krytinu, plastové odpadní trubky, skleněné tabulky do oken), elektro-instalační materiál (kabely, solární panely a baterie), zbraně (nůž, puška s náboji) či dopravní prostředky (povoz, kolo, auto, traktor) atd. To všechno dnes vyrábějí specialisté. Běžný člověk si většinu z těchto věcí sám vyrobit nedokáže. Z toho plyne, že rozvinutou společnost [se všemi těmito specialisty] ke svému životu nutně potřebujeme.
Druhý argument:
V knížce „Základní pojmy politické filosofie“ Karel Šprunk uvádí následující důvody, proč podle něho člověk potřebuje k životu společnost (stát):
Lidé jsou svou přirozeností zaměřeni k plnosti života.
Ale plnosti života mohou lidé dosáhnout pouze prostřednictvím společnosti (totiž pomocí druhých lidí).
Proto přirozenost lidi zaměřuje k životu ve společnosti.
Lidé potřebují pomoc při získávání duchovních statků: duchovní vedení, poučování či napomenutí, aby poznali, co je dobré a špatné, a aby usilovali o pravý cíl života. Kromě toho potřebují pomoc také při získávání tělesných statků: výchovu v mládí, podporu ve stáří a nemoci, obranu proti nepřátelům či pomoc v nebezpečí. Tuto pomoc člověk nemůže najít v rodině, ale pouze v obci (státu). Jediný člověk toto vše nedokáže, a proto je třeba, aby se lidé specializovali a pomáhali si navzájem.
Lidé jsou svou přirozeností zaměřeni k plnému a harmonickému životu.
Ale plného a harmonického života mohou dosáhnout pouze ve společnosti, která má na zřeteli celkové dobro člověka.
Proto jsou lidé svou přirozeností zaměřeni ke společnosti, která má na zřeteli celkové dobro člověka.
Tato úvaha je založená na „kapitalistickém“ předpokladu nutnosti lidské specializace (a s tím spojené dělby práce), podle něhož člověk–specialista vytváří různé specializované společnosti (vč. rodiny a jiných zájmových svazků), které však [díky své specializaci] naplňují pouze určité dílčí (specifické) lidské potřeby [např. rodina naplňuje potřebu plození potomků, armáda zase potřebu obrany, škola potřebu vzdělání, nemocnice potřebu ošetření apod.], ale pouze obec (stát) je schopna naplnit všechny lidské potřeby, a tudíž pouze obec lze považovat za společnost, která pečuje o celkové (úplné) dobro člověka. Podle této představy je svět tvořen specialisty sdruženými do specializovaných spolků, kteří potřebují nějaký nadřazený útvar (= stát, resp. vládu), jež by je sloučil (tj. zorganizoval) zpátky do jednoho funkčního celku.
2.2.2 Jeho vyvrácení
Definice pojmu „potřeba“
Výše uvedené úvahy obhájců nutnosti obce stojí na předpokladu, že rodina není dokonalou [= soběstačnou] společností, protože prý nedokáže sama o sobě naplnit všechny lidské potřeby. Abychom si toto tvrzení ověřili, je třeba si nejprve ujasnit, co je to „lidská potřeba“.
Potřeba se dá asi nejlépe definovat jako věc, která je pro člověka nutná (nezbytná) – bez níž nemůže vést uspokojivý (plnohodnotný) život.
Je-li rozvinutá společnost (obec) něčím opravdu přirozeným, pak je pro člověka nutná – tj. bez ní (čili mimo ni) nemůže vést plnohodnotný život.
Základní lidské potřeby
Mezi základní lidské potřeby můžeme započítat potřeby fyziologické (dýchání, regulace tělesné teploty, tělesná integrita, voda, potrava, spánek, vylučování, rozmnožování, pohyb), dále potřebu bezpečí a jistoty (domov/přístřeší, ochrana před divou zvěří a nepřízní počasí, oděv a obuv, nezbytné nástroje, zdraví) potřebu lásky, přijetí a sounáležitosti (rodina, manželství, přátelství) a konečně potřebu realizace svého potenciálu čili seberealizace (dosažení cíle lidského života spočívajícího především v poznání pravdy a konání dobra).
Vzhledem k tomu, že po celá tisíciletí využívali lidé k naplnění svých potřeb výhradně jen přírodní zdroje a jednoduché techniky, můžeme se při popisu těchto potřeb omezit jen na přírodní materiály a primitivní technologie.
Rozdělení základních potřeb:
fyziologické: dýchání, regulace tělesné teploty, tělesná integrita, spánek, vylučování, pohyb, voda a potrava, rozmnožování
bezpečí/jistota:
přístřeší/domov
ochrana před divou zvěří a nepřízní počasí
péče o své zdraví a pomoc při zranění
oděvy a obuv
netkané textilie: kůže, kožešina, peří či vlna (rouno, houně, plsť)
tkané textilie: lněná či konopná plátna a vlněná sukna (tuniky, košile, rubáše, kalhoty, sukně)
boty ze slámy či lýka, dřeva (dřeváky), kůže (sandály, topánky, mokasíny, krpce)
nástroje (nádoby na vodu a jídlo, nůž, meč, oštěp/kopí, luk a sekera [z kostí, paroží, dřeva, kamene, bronzu či železa?])
primitivní technologie
lov a sběr
chov dobytka [chovatelství/pastevectví]
pěstování plodin [zahradnictví/zemědělství]
vaření [rozdělávání ohně, stavba pece]
kožedělnictví, tkaní a šití [výroba příze, tkalcovský stav, vydělávání kůže]
výroba keramiky [hrnčířský kruh]
odlévání z kovu? [kovářství, stavba pece/výhně, výroba tyglíku, formy a měchů]
tesařství/truhlářství
láska/vztahy/družba: rodina, manželství, přátelství (mezi dvěma lidmi z jiných rodin, či mezi manžely)
seberealizace: zdravý selský rozum a vlastní zkušenost, poučení od rodičů (či cizích učitelů) a přebírání osvědčených zkušeností a dovedností od druhých
Potřeby uspokojitelné čistě individuálně vs. výhradně jen s pomocí druhých
Nyní je třeba si položit otázku, které z těchto základních potřeb jsou čistě individuálního rázu (tj. nevyžadující nutně pomoc druhých) a které jsou rázu společenského (tj. vyžadující pomoc druhých). Dále je potřeba rozhodnout, které z těch společenských potřeb dokáže uspokojit rodina, resp. zda existují nějaké potřeby, které rodina uspokojivě naplnit nedokáže.
Potřeby, jež dokáže naplnit rodina:
Rodina dokáže poskytnout svým členům v podstatě všechno, co k plnohodnotnému životu potřebují:
fyziologické potřeby: ty si je většinou schopen obstarat i jednotlivec, kromě potřeby rozmnožování, která je ale naplněna v rodině
bezpečí/jistota: vybudování zázemí domova, ochrana před divou zvěří a nepřízní počasí, péče o zdraví a pomoc při zranění, výchova dětí, zaopatření ve stáří, výroba základních oděvů a obuvi stejně jako výroba základních nástrojů – to všechno si dokáže rodina zajistit
láska/vztahy/sdružování: vztah muž-žena, rodiče-děti, učitel-žák i přátelský vztah mezi manžely či sourozenci – to všechno se dá naplnit v rodině (s výjimkou obstarání životního partnera)
seberealizace: vzdělání a výchova k získání potřebných znalostí, zkušeností a dovedností – to všechno se dá naplnit v rodině
Je nezpochybnitelné, že existuje celá řada potřeb, které si člověk sám naplnit nedokáže (nebo jen s velkými obtížemi). Z výše uvedeného přehledu je ale zřejmé, že při naplňování těchto společenských potřeb si člověk obvykle vystačí s rodinou. Nikdo samozřejmě netvrdí, že k tomu nemůže využít i pomoci jiných lidí, ale taková pomoc není nezbytně nutná (nanejvýš výhodná či pohodlná). Vše, co člověk k dobrému životu potřebuje (tj. zázemí domova, bezpečí, lásku, vzdělání a výchovu, potravu, práci, ošetření v nemoci i péči ve stáří), mu zvládne poskytnout rodina?
Potřeby, jež nedokáže naplnit rodina:
Napadá mě jen jediná potřeba, kterou svým členům (dětem) nedokáže rodina zajistit, a to je potřeba najít si v dospělosti svého životního partnera (nejlepšího přítele).
Tuto potřebu však dokáže zajistit jiná [soběstačná] rodina.
Všestranní kutilové (v rodině) vs. jednostranní specialisté (v obci)
Ti, co popírají dokonalost (soběstačnost) rodiny, často argumentují tím, že k dokonalé seberealizaci potřebujeme nutně specialisty (např. specializované učitele k dosažení potřebné vysoké úrovně vzdělání). Podle nich člověk není prostě ve své dílčí omezenosti schopen přijít na všechny důležité poznatky (pravdy) sám, a stejně tak není schopen si sám vyrobit vše, co potřebuje ke svému životu, dokonalým způsobem. Pouze specialisté ve svém oboru prý mohou člověka dokonale vzdělat a poskytnout mu k životu dokonalé nástroje či produkty.
K vyvrácení této představy se však stačí podívat do minulosti. Při exkurzi do minulosti (pravěku, starověku a středověku) totiž zjistíme, že převážná většina lidí dokázala vést plnohodnotný život i mimo obce – bez pomoci specialistů (řemeslníků) a bez dělby práce. Pokud by ale byla výše uvedená představa o nesoběstačnosti rodiny pravdivá, pak by to znamenalo, že lidé žijící v dobách nebo na místech, kdy/kde žádní specialisté nebyli (příp. všichni chudí lidé, kteří si nemohli výtvory specialistů prostě dovolit), nemohli žít plnohodnotné životy. Takový závěr je ale evidentně nesmyslný, protože se příčí realitě.
Důležité při těchto úvahách je totiž rozlišovat potřebu od pohodlí. Jedna věc je něco nutně potřebovat, a jiná věc je tvrdit, že něco „potřebuji“, abych si tím usnadnil život. Moderní člověk „potřebuje“ pračku, myčku a auto. Každý soudný člověk ale jistě uzná, že to nejsou žádné skutečné potřeby, což si můžeme jednoduše otestovat právě pohledem do minulosti, kde tyto věci lidé neměli.
Chce-li tedy někdo tvrdit, že k plnohodnotnému životu potřebujeme nějaké speciální nástroje nebo činnosti, měl by se nejprve zamyslet, jestli se skutečně jedná o potřeby, nebo jen o užitečné věci. Převážná většina specialistů vytváří věci užitečné, ale nikoli nutné (nezbytné). A pokud nějaký specialista vyrábí něco opravdu nutného, je otázkou, jestli to opravdu umí vytvořit pouze on, nebo jestli si to náhodou nezvládne (v nezbytné kvalitě) vytvořit každý? Jakou základní lidskou potřebu dokáže podle vás naplnit výhradně jen jednostranný specialista?
Všestranný kutil sice není v ničem vyloženě mistr, ale zato má mnohem širší záběr dovedností (zvládne mnohem více věcí – sice ne mistrně, ale obstojně, což k dobrému životu stačí). Co je tedy pro praktický život lepší – všestranné kutilství (všeumělectví) nebo jednostranná specializace?
Pseudo-potřeby
Na to lze namítnout, že člověk potřebuje minimálně ještě další dvě věci, které mu rodina poskytnout nedokáže:
Specialisty k dokonalé seberealizaci (např. specializované učitele k dosažení potřebné vysoké úrovně vzdělání)
specialisté v různých oborech (tj. dělba práce) usnadní člověku naplňování ostatních potřeb, a tím mu umožní snáze se realizovat
Každý, kdo tvrdí, že k plnohodnotnému životu potřebujeme specializaci (tj. specializované odborníky a dělbu práce), by si měl uvědomit, že drtivá většina chudých lidí v pravěku, starověku i středověku byli tzv. kutilové, kteří si prakticky všechno, co potřebovali ke svému životu, opatřovali svépomocí (podomácku). Co nutně nepotřebovali, to nepoužívali. Jinými slovy, používali často opravdu jen to nejnutnější. Jejich život možná nebyl [v porovnání s dnešními standardy] pohodlný, ale byl bych opatrný prohlásit ho za méněcenný (neplnohodnotný). I když tedy zcela jistě různá řemesla v těch dobách existovala, obyčejní lidé je buď nevyužívali vůbec, nebo jen velmi sporadicky, případně si je osvojili sami (byť ne třeba v podobě dokonalé, ale pouze dostačující). Otázka tedy je, zda je k dobrému životu nutná extrémní specializace (tj. dokonalé osvojení jediné činnosti), nebo stačí kutilství (obstojné umění všeho potřebného)? Domnívám se, že pro praktický život je zcela jistě lepší (a užitečnější) být kutilem než specialistou.
Vztáhneme-li to na filosofii (tj. dokonalé umění poznání), pak se domnívám, že je lepší (a z praktického hlediska užitečnější) omezit se na používání zdravého selského rozumu s využitím zkušeností a poznatků od rodičů než zcela se oddat studiu filosofie až do té míry, že se člověk stane v ostatních oblastech nepoužitelný (neschopný se o sebe postarat). Dokonalý filosof bude mít možná dokonalé poznání, ale bez pomoci druhých by umřel hlady (svou specializací se na nich stal nepřirozeně závislý → stal se otrokem společnosti). Jakmile si společnost přestane filosofie vážit, filosof zemře hlady (což se kutilovi stát nemůže → ten není na rozmarech společnosti závislý).
Přechod z kočovného způsobu života rovnostářských lovců-sběračů na usedlý způsob života zemědělců umožnil lepší regulaci množství potravy a tím i produkci přebytku potravy, což mělo za následek růst populace, rozvoj obchodu s přebytky, akumulaci majetku, hierarchizaci (rozvrstvení) společnosti, centralizaci moci a specializaci povolání (dělbu práce). Všechny tyto věci jsou tedy v podstatě důsledkem či plodem hojnosti (blahobytu). Specialisté jsou tedy úzce spjati s bohatými (resp. specializace s bohatstvím) v tom smyslu, že bez bohatých by nebylo ani specialistů, neboť výtvory (či dokonce vydržování) specialistů si chudí lidé zpravidla nemohou dovolit. Proto také jakýkoli rozvoj věd (a obecně specializací) se odehrával většinou na královském dvoře, u šlechticů či za podpory bohatých mecenášů (a jejich dotací). Dá se tedy říci, že specializace je výsledkem hromadění bohatství. V podstatě se tedy jedná o plod chtíče (mamonu) → bohatý člověk chce mít všeho nejen víc, ale také to chce mít lepší (snazší, pohodlnější) než ostatní.
Opevnění (hradby) a armádu k dokonalé ochraně svého zdraví a majetku
Za základní lidskou potřebu je zcela jistě možné považovat ochranu před divou zvěří a nepřízní počasí, neboť dravci (predátoři) a počasí představují nebezpečí, která jsou přirozenou součástí přírody. Nebezpečí způsobené agresí jiných lidí však za přirozené považovat nelze, neboť k této agresi dochází jen v případě, kdy lidé jednají protipřirozeně (tj. když se část lidí morálně zkazí). Útok dravého zvířete není veden jeho zkažeností, nýbrž jeho přirozenou potřebou zahnání hladu. Naproti tomu útok člověka je veden jeho zkažeností a dochází k němu jen v případě, kdy začne jednat protipřirozeně (hamižně či pomýleně). Pokud chce tedy někdo za přirozenou považovat i potřebu ochrany před špatným jednáním druhých lidí, pak by (podle stejné logiky) musel za přirozenou potřebu považovat i potřebu opatřit si imbus při sestavování nábytku z IKEA, nebo potřebu postavit si raketoplán pro let do vesmíru. Ano, pokud chci smontovat rozložené díly nábytku (nebo letět do vesmíru), pak ten imbus (či raketoplán) skutečně potřebuji (o tom není pochyb); co ale nepotřebuji, je montovací nábytek (nebo let do vesmíru). Čili náš oponent v tomto případě nejprve vytvořil nějakou umělou potřebu, o níž pak tvrdí, že k jejímu naplnění potřebujeme ten či onen prostředek (nástroj). Když si takto vymyslíme umělou potřebu ochrany před špatnými lidmi, je potom logické, že k jejímu naplnění budeme potřebovat policii nebo armádu. Sestavení nábytku, let do vesmíru či ochrana před zkaženými lidmi však nejsou přirozenými potřebami, nýbrž umělými pseudo-potřebami (které vyvstávají jen za určitých nepřirozených okolností).
Kromě toho ne všechna nebezpečí se dají odvrátit. Bude-li k Zemi směřovat obří meteor z vesmíru, neochrání nás před zkázou ani globální (celoplanetární) armáda. Takže ano, větší společenství nám může poskytnout i větší (lepší) ochranu. Jenže vše má své hranice. Tvrdí-li tedy někdo, že zatímco k ochraně před jedním zloduchem může ještě stačit ochrana rodiny, k ochraně před hordou lupičů už nutně potřebujeme armádu, co bude takový člověk tvrdit v případě, že nás napadne větší armáda (či rovnou armáda největšího státu na světě), nebo se nás bude chystat zničit obří vesmírné těleso (či smrtící sluneční záření)? Není-li pro tyto případy postačující ta ochrana, kterou nám dokáže poskytnout rodina, obec (stát) či dokonce celoplanetární společenství, co je potom tím nadřazeným celkem, který je schopen tuto naši „potřebu“ přežití naplnit? Jedinou vyšší instancí, která ve vesmíru zbývá (tj. k níž se lze ještě obrátit o pomoc), je Bůh …
Doplňující otázky k zamyšlení
Je „moderní způsob života“ opravdu ten jediný plnohodnotný? Znamená to, že lidé žijící před vynalezením těchto vymožeností nebyli lidmi?
Copak nemohli být šťastnými i pravěcí či starověcí lidé (lovci-sběrači a pastevci), kteří žádné z těchto moderních vymožeností nevyužívali (resp. neměli k dispozici) a podle všeho se ani nespecializovali (tj. nerozvíjeli žádná specializovaná řemesla)?
Opravdu byli lidé „bez talíře a příboru“ méněcenní (méně důstojní, méně lidští)?
Došel lidský život svého naplnění už v pravěkých (či starověkých) společnostech lovců-sběračů a pastevců (které jediné lze snad ještě považovat za soběstačné v tom smyslu, že si vystačili sami [bez pomoci zvenčí] a nepoužívali specializace – tj. různá řemesla a s tím související dělbu práce), nebo až později v usedlých zemědělských a městských společnostech (když došlo k rozvoji řemesel a specializací)?
Měli všichni lidé ve všech dobách podmínky pro žití plnohodnotného života, nebo takových podmínek dosáhli [díky pokroku] teprve až lidé novověcí (či moderní)?
Mohli být šťastní i pravěcí lidé (tj. nespecializovaní lovci-sběrači), nebo pouze novověcí lidé (tj. specializovaní řemeslníci žijící v organizované a hierarchicky uspořádané obci)?
Jsou známkou lidské dokonalosti lidské vynálezy (tj. vnější věci), nebo lidský charakter (tj. vnitřní kvality)?
Lze plnohodnotného života dosáhnout dnes snáze než v pravěku, když si uvědomíme, co je pravou náplní dobrého života – totiž vnitřní dokonalost charakteru?
Je úzce specializovaný řemeslník (např. zlatník či filosof) ve své podstatě dokonalejším člověkem než nespecializovaný všeumělec/kutil (např. soběstačný osadník či lovec-sběrač)?
A je případně provoz/rozvoj řemesel myslitelný i mimo obec (tj. mimo organizovanou společnost)?
Příklad: Do mlýna k mlynáři (= specialistovi na mletí obilí) si občas zajedu umlít si obilí, do kovárny ke kováři si občas zajedu pro železné nástroje (sekyru, kladivo, hřebíky), ke švadleně a ševci si občas zajedu pro oblečení a boty, k truhláři a tesaři si občas zajedu pro nábytek a stavební materiál atd.
Domnívám se, že výše uvedené argumenty stačí na to, abychom mohli tvrzení o nesoběstačnosti rodiny prohlásit za mylné. Malé domácí společenství (rodina) je [v podstatných věcech] zcela soběstačné, takže rozvinuté společenství (obec) není k vedení plnohodnotného života nutné. Tím padá hlavní předpoklad obhájců nutnosti obce. Není-li obec pro člověka nutná (nezbytná), znamená to, že se jedná o uměle vytvořený (nepřirozený) spolek. V další části se podíváme na zoubek dalším tvrzením o obci – konkrétně tvrzení o potřebě pravidel a o potřebě autority.
3. Otázka potřeby sdružování
3.1 Co nutí jedince s různými názory, zvyky a sklony se sdružovat?
Přirozená potřeba vlastní seberealizace (tj. zdokonalení v řádu poznání [pravdy] a konání [lásky]), při jejímž naplňování občas potřebujeme či uvítáme pomoc druhých ...
3.2 Co je tím pojítkem (svorníkem), které dokáže spojit (sklížit) mnohé/různé části (jedince) v jeden celek (společnost)?
Jak docílit toho, aby mnozí (různí) byli jedno (stejní – tj. stejného smýšlení a jednání)?
Co přiměje názorové oponenty ke sjednocení (usouladění) jejich rozdílných názorů?
Mají se mnozí (části) stát jedním (celkem) cestou přirozeně se vyvíjejícího organismu (tj. vnitřním srůstem), či cestou uměle vytvořené organizace (tj. vnějším spojením)?
Napadají mě dva možné způsoby, jakými se lidé sdružují:
samovolná (vnitřní) jednota myšlení a konání → sjednocení kolem pravdy/ideálu (z přesvědčení)
dva lidé na opačných stranách světa jsou automaticky jednomyslní, protože oba zastávají stejné (pravdivé) názory
vynucené (vnější) zorganizování → sjednocení kolem výhod či problému (z hamižnosti či donucení)
ze zištných důvodů za účelem získání výhod (sláva/postavení, moc, bohatství)
skupina dobyvačných (hamižných) lidí se spojí a utvoří armádu, aby mohla vyplenit okolní města a získat jejich majetek
ze strachu o život či majetek za účelem překonání problému
skupina slabých lidí se spojí, aby měli společně více sil na odražení silnějšího nepřítele
Podle mě existuje pouze jediné pojítko, které dokáže trvale spojit různé části v jeden celek (tj. různé jedince v jednu harmonicky fungující společnost), a tím je objektivní pravda (ideál). Všechna ostatní pojítka k sobě lidi pojí pouze dočasně, protože důvod jejich existence dříve či později pomine. Pravda a dobro (láska) jsou jediné trvale (věčně) platné hodnoty.
Pravé lidské společenství tedy vzniká naprosto přirozeně a samovolně, na základě naší potřeby seberealizace (tj. touhy žít co nejkvalitnějším životem).
Přestože je však tato touha po harmonickém mezilidském soužití a vzájemné spolupráci za účelem vlastního sebezdokonalení vepsána do naší přirozenosti, je nesmyslné snažit se ji nějak hromadně organizovat (institucionalizovat). Umělé organizování této touhy totiž nikdy nemůže vést ke skutečnému (spontánnímu) sjednocení, protože v lidech nikdy nevyvolá pravou jednomyslnost.
Další potíž, která je s potřebou vlastního zdokonalení spojená, je, že v důsledku zvráceného lidského myšlení a jednání dochází i k deformaci našeho vnímání druhých (či vztahování se k nim). Místo, abychom druhé vnímali jako pomoc či zdroj určitých dokonalostí (dober), kterými můžeme obohatit (zdokonalit) svůj charakter, a tím se stát lepšími lidmi, vnímáme je často spíše jen jako zdroje k oblažení svých smyslů (svého povrchního chtíče), v důsledku čehož se stáváme horšími. Dokud tedy u lidí nedojde ke změně (nápravě) charakteru, nemůže u nich dojít ani k žádnému pravému sjednocení.
Proto jediným platným způsobem, jak spolu lidé mohou žít v harmonickém a solidárním vztahu je, když k tomu sami (samovolně) dospějí – když napraví své pomýlené myšlení a zvrácené jednání tak, aby bylo v souladu s pravdou. Čím blíže budou všichni k pravdě, tím blíže budou i k sobě navzájem. Jinými slovy, jen tehdy, budou-li všichni pevně zakotveni v pravdě, budou skutečně jednomyslní (jednotní). A toho žádná vnějšně organizovaná obec se svými vnějšími zákony a vnější lidskou autoritou (vládou) nemůže z principu dosáhnout.
4. Otázka pravidel lidského soužití
4.1 Jakými pravidly se má lidské soužití řídit – subjektivními, nebo objektivními?
Připusťme, že každé společenství potřebuje nějaká pravidla. Otázka zní, jaká? Snad libovolná (tj. hodíme si o ně kostkou)? Nebo demokratická (tj. představa většiny)? Či snad pravidla toho nejsilnějšího?
Každý soudný člověk jistě uzná, že mají-li být pravidla spravedlivá, pak musejí být objektivně platná (tj. pravdivá neboli „v souladu s realitou“). Nebudou-li v mezilidských vztazích platit objektivně platná pravidla, pak se tam automaticky prosadí pravidla subjektivní (svévolná). Buď si tam každý bude dělat, co chce (tj. co sám uzná za vhodné), nebo tam nějaká pravidla nastolí ten nejsilnější či nejschopnější (tj. elita, aristokracie).
Jenže objektivní pravidla se [narozdíl od těch subjektivních] nestanovují lidskou libovůlí, nýbrž se odvozují z přirozeného zákona. A přirozený zákon se poznává logickým uvažováním (pomineme-li možnost, že by nám ho zjevil přímo Bůh, tak jako Izraelcům na poušti po vyvedení z Egypta).
Je-li tedy jedinou objektivní autoritou přirozený [boží] zákon, poslouchat zákony vymýšlené lidskými vládci je nesmysl. Sami si položte otázku, co nám má vládnout – lidé nebo [přirozené/boží] zákony?
Čili mezilidské vztahy se mají řídit výhradně jen objektivními pravidly – to jediné dává smysl. Otázkou je, jak se dá docílit (garantovat), aby pravidla v obci byla objektivní.
Teoreticky tím, že logicky zdůvodníme neboli dokážeme jejich pravdivost (= shodu s realitou). Pokud by se nám tedy povedlo docílit, aby se o platnosti zákonů v obci rozhodovalo čistě na základě jejich shody či neshody s realitou, pak bychom si snad mohli být jisti tím, že tyto zákony budou objektivní. V praxi je však takovýto postup vzácný, neboť většina lidí je nerozumná (sobecká) a upřednostňuje sobecké zájmy (tj. subjektivní zákony). Představa dokonalé obce, v níž by se ustanovovaly jen objektivní zákony, má jedinou vadu → je utopická, tj. takovou obec v reálném světě ještě nikdy nikdo neviděl.
5. Otázka autority (vlády)
5.1 Definice autority
Autorita = právo strany A přikazovat + povinnost strany B poslouchat
5.2 Důvod autority (příčina nerovnosti/hierarchie)
Má-li někdo právo přikazovat a druhý povinnost poslouchat, pak z toho automaticky vyplývá jejich vzájemná nerovnost – hierarchické uspořádání, kdy přikazující je v nadřízené roli vládce (specialisty) a poslouchající v podřízené roli poddaného (laika).
vládce = ten, kdo je silný (zdatný), kompetentní, schopný či lepší
ovládaný = ten, kdo je slabý (nedostatečný), nekompetentní, neschopný či horší
Důvodem hierarchie (nerovnosti v postavení) je tudíž rozdíl v kvalitách (schopnostech). Neschopní (či méně schopní) potřebují být podle této představy nutně vedeni (řízeni, usměrňováni) schopnými (či schopnějšími).
Klíčovou otázkou zde je, zda z faktu lepších či horších kvalit automaticky plyne i právo přikazovat či povinnost poslouchat? A proč by vůbec mělo být nutné, aby někteří druhým rozkazovali (vládli) a jiní poslouchali – čili aby byli lidé ovládáni jinými lidmi?
V této souvislosti předkládám k zamyšlení následující úvahu:
Autorita má právo přikazovat (1) buď nezávisle na obsahu svých příkazů, nebo (2) závisle na jejich obsahu.
Pokud by to právo měla nezávisle, pak by byla nad pravdou (byla by absolutní). Pokud závisle, pak by byla pod pravdou (byla by omezená, čili nebyla by pravou autoritou).
Ať tak nebo tak, lidská autorita není zárukou pravdy.
V prvním případě by totiž byla jakákoli lidská autorita nutně neomylná, což odporuje realitě.
Ve druhém by se pravou autoritou stala pravda, což by lidskou autoritu učinilo zbytečnou.
5.3 Disponuje lidská autorita neomylností? aneb Je možné se na rozhodnutí autority spolehnout?
Aby měla autorita smysl, musí být neomylná. Je-li totiž omylná, pak se na její rozhodnutí nedá spolehnout.
V této souvislosti předkládám k zamyšlení následující úvahu:
Jen neomylný člověk je zárukou neomylných rozhodnutí (tj. spravedlivého rozsuzování sporů, resp. správného vedení společnosti).
Jenže každý člověk (tedy i vládce jakožto nejvyšší autorita ve společnosti) je omylný.
Proto žádný vládce (= žádná lidská autorita) není zárukou správného vedení společnosti.
5.4 Problém autority – co nebo kdo je pravou autoritou?
Připomeňme si, jakou logikou se řídí obhájci obce:
Člověk si nevystačí sám, a dokonce ani s rodinou.
obec je nutná → to už jsme vyvrátili
Každá obec potřebuje pravidla.
pravidla jsou nutná → ovšem pouze ta objektivní
Pravidla stanovuje (a jejich dodržování zajišťuje) autorita.
autorita je nutná
Podle obhájců obce je autorita (ve smyslu lidského vládce či vlády) v obci nutná. Logickou úvahou jsme už vyvrátili tvrzení o nezbytnosti obce ve sporu s rodinou, a dále jsme si ujasnili, že jedinými smysluplnými pravidly, kterými se má člověk (potažmo obec) řídit, jsou pravidla objektivní (tj. spravedlivá, zaručeně pravdivá). Přidáme-li k těmto závěrům ještě poznatek, že každý člověk je omylný, pak nám z toho vyplyne celkem jednoznačný závěr o autoritě: Pravou autoritou nemůže být žádný člověk, nýbrž výhradně jen objektivní zákon!
Člověk může objektivní pravidla odhalovat (tj. poznávat jejich existenci a důvody jejich pravdivosti) a řídit se jimi ve svém životě. Nemůže však mezi nimi a sebou (či jakýmkoli jiným člověkem) udělat rovnítko. Jinými slovy, žádný člověk se nemůže pasovat do role neomylného rozhodčího (arbitra, garanta či kazatele/diktátora pravdy). Měřítkem pravdy může být jen a pouze přirozený zákon, nikoli člověk. To, co člověk řekne, lze pokládat za pravdu jen tehdy, je-li to v souladu s realitou (tj. s přirozeným zákonem), a nikoli tehdy, protože to prohlásil nějaký ustanovený vládce. O pravdivosti něčích slov (či zákonů) nerozhoduje jeho postavení či funkce, ale výhradně jen jejich soulad s realitou.
Co z toho plyne? No, že jediným a pravým vládcem lidí může být jedině Bůh a jeho objektivní pravidla, jež ve filosofii běžně označujeme jako „přirozený zákon“ (a v náboženství jako „boží vůli“).
Kdokoli se snaží postavit (jakožto prostředník) mezi přirozený zákon a člověka, ten si hraje na Boha (resp. nárokuje/usurpuje si jeho postavení a moc).
Čili když to zatím shrneme, tak:
Člověk si nevystačí sám → potřebuje rodinu (nikoli však politickou obec).
Každý člověk (potažmo rodina) potřebuje objektivní pravidla správného života.
Tato pravidla stanovil Bůh (a vepsal je do celé přírody i lidské přirozenosti, aby je mohl člověk poznat a řídit se jimi → ke kterémužto úkolu ho vybavil rozumem a vůlí).
5.5 Základní funkce autority (= sjednocení) aneb Je lidská autorita nutná?
Problém všech lidských společenství spočívá v mnohosti/různosti lidských názorů. Sjednocení (sladění) mnoha různých názorů není v praxi snadné. Tohoto sjednocení názorů se dá dosáhnout v podstatě jen dvěma myslitelnými způsoby: (1) shodou v úsudku [jednomyslností] nebo (2) autoritativním rozhodnutím nějaké normy (měřítka pravdy), kterou může být buď a/ jiná osoba [vládce, soudce, rodič], b/ důkaz [pravda], nebo c/ los [náhodný výběr].
Shrnuto podtrženo, základní možnosti sjednocení rozdílných názorů jsou následující:
při vzájemném souladu:
shoda v úsudku (jednomyslnost) → ne každá shoda má ale za předmět dobro/pravdu (lidé se mohou shodnout i na lži/omylu nebo konání něčeho špatného)
při neshodách:
autoritativní (normativní) rozhodnutí:
jiného člověka (vládce, soudce, rodiče) → výsledek lidské libovůle (funkce/postavení totiž není automatickou zárukou pravdy)
důkazu (pravdy) → výsledek rozumové úvahy (= ideální případ sjednocení)
losu (náhodného výběru) → výsledek náhody (použitelné jen v případě potřeby výběru jedné z mnoha rovnocenných možností)
Kdy je nutné (oprávněné), aby jeden člověk rozhodoval za druhého (tj. vládl nad ním):
když je druhý nesoběstačný → rozhoduje dočasný zástupce (jiný člověk)
např. když rodiče rozhodují za své nezletilé děti, nebo opatrovník za nesvéprávného jedince
když se druzí neshodnou (přou), avšak ...
pravdu má jen jeden z nich → rozhoduje pravda (důkaz)
tj. když ve sporu existuje jen jedna správná možnost
pravdu mají všichni → rozhoduje náhoda (los)
tj. když ve sporu existuje více rovnocenných možností (tj. všechny možnosti jsou správné), takže je úplně jedno, která se zvolí
Lidská autorita nahrazuje či supluje samosprávu, tj. vlastní ovládání [či řízení] sebe sama podle nějaké objektivní normy (např. přirozeného zákona poznatelného rozumem). A protože jedinou zaručenou cestou k poznání pravdy (= objektivního přirozeného zákona) je důkaz (rozumové ozřejmení pravdy), stává se lidská autorita zbytečnou, ba dokonce škodlivou (zavádějící). Lidé se totiž mohou dokonale a trvale sjednotit jen a pouze kolem pravdy, nikoli kolem nějaké osoby či funkce (instituce).
5.6 Dá se řád a spravedlnost (poslušnost) nastolit i jinak než autoritativně (shora)?
Ano, prostřednictvím individuální výchovy zezdola ...
Vždy to ale zůstane záležitostí jednotlivců; nikdy se to nestane záležitostí společnosti ...
Jinými slovy: Existuje pouze řádný a spravedlivý člověk, nikoli řádná a spravedlivá společnost (obec) ...
Spravedlivá obec vždy byla, je a bude jen utopií (lidským výmyslem, zbožným přáním) ...
Rozdíl mezi vládcem a poddaným skutečně existuje – je to rozdíl mezi objektivní autoritou (Bohem) a člověkem (který jí chtě-nechtě podléhá) ...
Podobný (hierarchický) rozdíl mezi lidmi je však neobhajitelný, protože všichni lidé jsou si co do přirozenosti rovni ...
Existuje starší (zkušenější) bratr a mladší bratr; nikoli však pán (nadřízený) a poddaný (podřízený), či učitel (nárokující si poslušnost) a žák (nucený k poslušnosti) ...
Jediné, co člověka zavazuje k poslušnosti, je objektivní přirozený zákon, nikoli jiní lidé ...
Pravý řád a spravedlnost se ve skutečnosti shora nastolit nedají. Pravý řád a spravedlnost plynou z vnitřního přesvědčení ...
5.7 Je vynucená spravedlnost pravou ctností, nebo falešnou přetvářkou?
Obhájci autority (tj. lidské vlády) tvrdí, že úkolem autority je prosazovat v obci objektivní pravidla správného chování (tj. nastolit řád a spravedlnost). Aby tento úkol mohla účinně plnit, dostává od lidí k dispozici velkou donucovací moc (sílu) v podobě policie/armády [sestávající z loajálních lidí, kteří jen slepě (tj. bez přemýšlení) plní její příkazy].
Právě v tom je ale ten problém → silou se totiž spravedlnost prosadit nedá, protože vynucená spravedlnost nebude nikdy pravou ctností (tj. niterným návykem, trvalou kvalitou vycházející z vlastního přesvědčení), nýbrž vždy jen falešnou přetvářkou (vnějším, povrchním, pomíjivým činem, který zanikne hned po svém vykonání, aniž by v člověku zanechal nějakou trvalou stopu/otisk).
Kromě toho moc je vždy náchylná ke zneužití, jemuž z principu bezmocní nemohou zabránit → utlačovatelé (nutiči) trpí velmi často pýchou a pocitem nadřazenosti („mám moc, a proto mě musíte poslouchat“ … bez ohledu na to, jestli mám pravdu), zatímco utlačovaní [donucení] trpí bezprávím („nutí-li mě někdo k poslušnosti proti mé vůli či svědomí, dopouští se vůči mně násilí a nespravedlnosti“).
Neobjektivní pravidla [stanovená autoritou] lze sice do jisté míry kritizovat či neposlouchat, ale v praxi za to člověku hrozí trest. Čili člověk sice nemá povinnost poslouchat subjektivní (protipřirozená) pravidla, ale v praxi si na něm autorita poslušnost zpravidla vynutí (člověk je vůči její zlovůli bezmocný).
Čili hlavním problémem téhle představy (tj. představy autoritativně [= shora] nastolené spravedlnosti v obci) je, že vychází z [mylného] předpokladu, že spravedlnost [v obci] se dá (a také má!) vynutit – a to (1) zákonem v kombinaci s (2) násilím [ať už ve formě preventivní hrozby, nebo následného trestu za neposlušnost].
Že je ale tento předpoklad [shora vynucené spravedlnosti v obci] mylný a utopický, nám hojně dosvědčuje historie (a též bible).
Žádný člověk, natož celá společnost (obec), se nestane skutečně [tj. niterně] spravedlivým prostřednictvím [vnějších] požadavků zákona či [vnějšího] nátlaku. A to ani za předpokladu, že by lidem vládl 100% dokonalý vládce (= samotný Bůh), který by vydal 100% dokonalý zákon (= Desatero) a poslušnost by si vynucoval 100% dokonalým nátlakem (= boží mocí). Už z bible totiž vyplývá, že žádná vnější vláda, vnější zákon, ani vnější nátlak nemůže v lidech vytvořit pravou ctnost (tj. čisté srdce).
Představa spravedlivé obce je proto od začátku utopická …
6. Je tedy rozvinutá společnost (obec) útvarem přirozeným, nebo umělým?
Umělým ...
Je-li tím pravým celkem [který je s to naplnit všechny lidské potřeby a dovést člověka k dokonalosti] obec, pak člověk není sám o sobě svébytný (není pravou substancí), nýbrž závislý na jiném (jako akcident). Obec je pak nevlastním jsoucnem (tzv. složeninou), v níž jednotliví lidé fungují jako akcidenty závislé na nadřazené substanci (vládě, která za ně rozhoduje). Je-li obec pro člověka nutná, pak bez ní nepřežije, podobně jako akcident (dílčí vlastnost) nemůže existovat bez substance (nositele).
Do této kolektivistické představy pak zapadá i dělba práce a funkcí. Každý člověk v obci má úzce specifickou (specializovanou) funkci v rámci obecního celku, podobně jako orgány v lidském těle, jejichž činnost synchronizuje/harmonizuje mozek (řídící centrum).
Jakmile rozdělíte lidi na nadřízené a podřízené, dostáváte se na šikmou plochu monismu (kolektivismu), kde jeden vládne druhým. Představa pastýře pasoucího stádo ovcí není ničím novým. Existuje-li však nutně úřad jakéhosi pastýře (vůdce), pak z toho plyne, že existují i jakési dokonalosti (kvality, schopnosti), které ovce nikdy nemohou získat. Kdyby mohly, nepotřebovaly by přece pastýře. Podle této představy tedy existují určité kvality, jež ovce nikdy nemohou získat. Pastýř se tak stává trvalou a nezrušitelnou součástí ovčince (= obce), bez níž se ovce prostě neobejdou. Ovce samy o sobě nevědí, kam se jít pást … to ví jenom (nebo nejlépe) pastýř. On je jejich hlavou, která za ně rozhoduje. Pod vedením pastýře ztrácejí ovce svoji svébytnost a svobodu. Už si nemohou jít, kam chtějí. Už nemohou žít bez pastýře. Svou svébytnost a svobodu vyměnily za podřízenost a závislost (ať už je k tomu vedly jakékoli důvody).
Je-li člověk „od přírody“ svébytnou substancí (svobodnou bytostí), pak dobrovolné podřízení se jiným lidem (pastýřům) a výměna svobody za poslušnost lidským příkazům je jistě něčím nepřirozeným (umělým).
Vymyšlení obce může být sice krokem pochopitelným (v případě, že institut pastýře/rozhodčího zavedli spravedliví [slabší] na svou ochranu před nespravedlivými [silnějšími]), ale nic to nemění na tom, že je to krok nepřirozený, který plodí spoustu zkaženého ovoce → jako ostatně všechny novoty, které vymyslel člověk.
Člověk je jako lednička. Ta také může dobře fungovat jen tehdy, pokud se bude provozovat podle instrukcí výrobce. Pokud si ale vymyslíte vlastní pravidla, ledničku v lepším případě jen poškodíte (resp. znemožníte jí plně rozvinout její potenciál), a v tom horším úplně zničíte. Tak i člověku se může dobře dařit jen v případě, že bude fungovat podle instrukcí výrobce (tj. podle přirozeného zákona svého Stvořitele). Pokud si vymyslíte svá vlastní pravidla „hry“, váš život ztroskotá (v lepším případě budete jen průměrným člověkem, v tom horším se vám život totálně rozpadne).
Úkolem člověka tak není vymýšlet nějaká nová pravidla života (ta už jsou dávno vymyšlena). Jeho úkolem je ta Bohem-dávno-vymyšlená pravidla poznat a řídit se jimi. Jenže místo toho, aby žil člověk podle přirozených pravidel v přirozeném [rovnostářském a harmonickém] společenství „rodinného kruhu“, vymyslel si umělé [hierachicky uspořádané a autoritativně řízené] společenství obce. A od té doby sklízí trpké plody tohoto špatného nápadu (vynálezu), jako jsou svévole mocných, útlak, vykořisťování, masivní nespravedlnost na všech úrovních, korupce, odcizení, zlořád … Myslel si, že vymyslí něco lepšího (než mu vymyslel Bůh v podobě rodiny), ale místo toho se to (jako vždy) obrátilo jen k horšímu.
7. A jaký druh společnosti (či společenství) je tedy přirozený?
Rodina + nahodilé styky s druhými ...
8. Literatura:
Cardal, Roman a Fuchs, Jiří. Do světa filosofů. Praha: Academia Bohemica, 2018. 2 svazky (258; 159 stran). ISBN 978-80-904469-9-1.
Cardal, Roman. Čtyři milníky politické filosofie – Ústava, Politika, Vladař, Leviatan. Praha: CEVRO Institut, 2009. ISBN 978-80-87125-26-7.
Cardal, Roman. Politická autorita. Distance [online]. 2013-2014. ISSN 1212-7833. (díl 1, 2, 3 a 4).
Maritain, Jacques. Člověk a stát. Praha: Triáda, 2007. 211 s. ISBN 978-80-86138-86-2.
Šprunk, Karel. Základní pojmy politické filosofie. Svitavy: Trinitas, 1997.
Weaver, Richard M. Ideje mají následky. Praha: Občanský institut, 2011. ISBN 978-80-86972-73-2.
Simón, R. Yves. A general theory of authority. Notre Dame: University of Notre Dame Press, 1980. ISBN 978-0-268-01004-1.
Simón, R. Yves. Philosophy of democratic government. Notre Dame: University of Notre Dame Press, 1993. ISBN 978-0-268-03803-8.
Joch, Roman a Žegklitz, Jaromír. Přednášky z politické filosofie. Praha: Občanský institut, 2001. 151 s. ISBN 80-86228-05-3.
Meyer, Frank S. a Joch, Roman. Vzpoura proti revoluci dvacátého století. Praha: Academia, 2003. 432 s. ISBN 80-200-1092-0.
Platón. Ústava. Praha: Oikoymenh, 2014. ISBN 978-80-7298-504-3.
Aristotelés. Politika. Praha: Rezek, 2009. ISBN 978-80-86027-30-2.
Augustin. O boží obci knih XXII. Praha: Karolinum, 2007. 2 sv. ISBN 978-80-246-1284-3.
More, Thomas. Utopie. Praha: Orbis, 1950.
Perný, Lukáš. Utopisti – vizionári sveta budúcnosti: dejiny utópií a utopizmu. Martin: Matica slovenská, 2020. ISBN 978-80-8128-257-7.
Gredt, Joseph. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Vyd. 1. Praha: Krystal OP, 2009. 583 s. ISBN 978-80-87183-09-0.