Hérakleitos z Efezu

Roman Cardal

Jedním z nejzajímavějších starořeckých myslitelů, který se řadí mezi tzv. předsokratiky, je Hérakleitos z Efezu. Jeho působnost dalece přesáhla dobu, v níž žil. Jestliže není sporu o tom, že Hegel ovlivnil moderní myšlení naprosto zásadním způsobem, nemělo by vyvolat nesouhlas tvrzení, že na tom má značný podíl právě Hérakleitos. Jeho učení totiž tvoří významnou složku Hegelova myšlenkového systému. O tom se lze přesvědčit četbou kapitol, které svému dávnému předchůdci věnoval na stránkách jím sepsaných Dějin filosofie. Ihned v úvodu Hegel píše: „Hérakleita také vždy považovali za hluboce myslícího filosofa a byl tím i pověstný. Zde vidíme pevnou zemi. Není ani jedné Hérakleitovy věty, kterou bych nebyl pojal do své Logiky“¹⁾.

To je docela silné vyznání. Jak je možné, že se Hegel s Hérakleitem tak silně ztotožňoval? Abychom to pochopili, musíme se pokusit dobře porozumět starému efezkému filosofovi.

1. Hérakleitovo ústraní

V čem má spočívat hloubka myšlení, kterou Hegel v závislosti na historických pramenech, ale i v souladu se svým vlastním přesvědčením Hérakleitovi přisuzuje? Má souvislost s Hérakleitovým životním stylem. Zatímco se mnozí řečtí filosofové angažovali ve veřejném a politickém životě, efezký podivín je v tom nenásledoval. Hegel to komentuje slovy: „Zahájil odloučení a izolování filosofů od veřejných záležitostí a zájmů vlasti a oddal se v osamění plně jen filosofii. Máme tak tři etapy: a) sedm mudrců, kteří byli státníky, vládci, zákonodárci; b) pythagorovský aristokratický spolek; c) zájem vědy o sebe samu“²⁾. Hegel tedy upozornil na to, že kdo plně vyhradí svůj čas a energii filosofii a zbaví se každé jiné činnosti, má šanci proniknout do jejích hlubin lépe než ti, jejichž aktivita je orientována k vícero cílům. A Hérakleitos měl této šance nadmíru dobře využít.

Kromě hloubky a moudrosti mu však byly připisovány i jiné kvality. Jeho myšlení není vždy jasné a zdá se, že trpěl určitou formou misantropie. Nejasnost některých Hérakleitových tvrzení může souviset s jeho názorem, podle něhož „se povaha věcí ráda skrývᓳ⁾. Úkolem filosofie je vynést na světlo skrytý řád skutečnosti, vyjevit souvislosti a poměry, které nejsou na první pohled patrné. To rozhodně není snadný podnik. Obtíž myšlenkového průniku do povahy skutečnosti se promítá i do do jazykových výrazů, jimiž se filosof snaží své vhledy artikulovat. Nesnadná pochopitelnost Hérakleitových výroků může mít i další důvod. Tento filosof neskrýval své pohrdání běžným člověkem a jeho opovržení ho mohlo vést i k zamítnutí jazyka, jímž se vyjadřovala většina tehdejší populace. Tajemnost Hérakleitových textů tak lze chápat jako znamení aristokratické povznesenosti nad nízkou úroveň nepřemýšlející většiny. Hérakleitos ji označuje jako synagogu špatných individuí a ilustruje to příběhem z jeho rodného města: „Slušelo by se Efezkým, aby se všichni dospělí oběsili a zanechali město nedospělým, neboť vyhnali svého nejzdatnějšího muže Hermodora říkajíce: „Z nás nebudiž nikdo nejzdatnější anebo budiž jinde a u jiných“⁴⁾. Naráží tím na praxi ostrakismu, která byla rozšířena v mnohých řeckých městech. Šlo o proceduru, díky níž bylo možné vypovědět z obce člověka, který v ní získal příliš velký vliv a nahromadil neúměrné bohatství. Tímto způsobem se Řekové bránili tomu, aby přespříliš vlivní lidé monopolizovali politickou moc. Víme však, že mnohdy byli z obcí vypovídáni jedinci, kteří si to ve skutečnosti nijak nezasloužili. To měl být i případ zmíněného Hermodora. Podle Hérakleita Efezané ve svém středu nesnesli někoho, kdo je mravně převyšoval a zbavili se ho jako nepříjemné výčitky svědomí. Právě v tom se naplno projevila špatnost většiny obyvatel Efezu. Z tohoto důvodu se Hérakleitos stáhl do ústraní a odmítl každou nabídku vstoupit do politického dění své rodné polis.

2. Dynamická povaha skutečnosti

Hérakleitova filosofie je v hrubých obrysech známá, protože je synteticky obsažena v populárních výrocích typu „všechno plyne“, „nic není stálé“, „nelze dvakrát vstoupit do téže řeky“. To znamená, že Hérakleitos považuje skutečnost za jeden gigantický proces, který je podobný neustálému plynutí vody v řece. Běžné lidské myšlení není schopno mohutný proud skutečnosti obsáhnout, a proto se soustřeďuje jen na jeho izolované části. Naše mysl je jako nádoba, do níž nabíráme vodu z nějakého dravého toku. V ní se vzorek vody zklidní a my se můžeme zaměřit na jeho podobu. Hérakleitos však dovozuje, že jde o pouhou abstrakci, o vyčlenění jedné části skutečnosti (zde vzorku vody) z jejího přirozeného kontextu (zde dravý tok vody v řece). V našem myšlení dochází ke stabilizaci a k izolaci toho, co je ve skutečnosti proměnné a vztažené k jinému od sebe. Všechno plyne, tj. všechno je takové, a vzápětí již zase jiné. Abychom nějakou konkrétní skutečnost opravdu pochopili, nemůžeme ji myslet izolovaně „v sobě a o sobě“, ale vždy v relaci k jinému od sebe, ve vztahu k jejímu protikladu. Co se mění, přechází od toho, co nyní je, k tomu, co nyní ještě není. Bez současného myšlení toho, co věc je, a toho, co není, je změna nepochopitelná. Hegel tento Hérakleitův náhled vyjadřuje následně: „Identita tkví právě v tom, že každý předmět je jiný vůči něčemu jako vůči svému jinému předmětu. To je veliký Hérakleitův princip; může se jevit temný, ale je spekulativní, a to je vždy těžké a temné pro rozvažování, jež izoluje bytí a nebytí, subjektivní a objektivní, reálné a ideální, každé pro sebe“⁵⁾.

Všichni předsokratovští filosofové hledali arché, pravou podstatu skutečnosti. Thales učil, že nejzazší identita věcí spočívá ve vodě, Anaximenes ji kladl do vzduchu, pythagorejci do matematických struktur. Hérakleitos ji vidí ve vztahování se každé jedné věci k tomu, co ona sama není. A nemůže být bez non A, věci se bytostně ustavují vztahem ke svým protikladům. Nemoc by nemohla existovat, kdyby nebylo zdraví, sytost, kdyby nebyl hlad, chlad, kdyby nebylo teplo, válka, kdyby nebyl mír atd. Pokud je pravda, že nic není stálé a vše přechází z toho, co právě je, k tomu, co ještě není, je tato pozice pochopitelná – nemocný organismus přirozeně tíhne k uzdravení a zdravý organismus je neustále vystaven hrozbě onemocnění, sytost přirozeně přechází v hlad a hlad je odstraňován nasycením atd. Za pozornost ovšem stojí, že existence věcí v jejich protikladech má závažné důsledky pro pojímání hodnot, které velmi obecně označujeme jako pravda, dobro a krása. Podle Hérakleitovy dialektické logiky by pravda, dobro a krása nemohly existovat, kdyby svou vlastní povahou nebyly vztaženy ke svým protipólům omylu, zla a ošklivosti. Ty jsou proto řeckým filosofem chápány ne jako privace, ne jako to, co by nemělo být a o odstranění čehož z našich životů bychom se měli snažit, nýbrž naopak jako žádoucí podmínky existence pravdy, dobra a krásy, tedy jako to, co má a musí být. Omyl, zlo a ošklivost jsou v tomto pohledu integrální součásti skutečnosti, bez nich by skutečnost přestala existovat, neboť by jí scházely naprosto podstatné, ustavující složky.

Vlastní povaha reality tedy spočívá v neustálé tenzi protikladů. Kosmos je místem boje a střetů. Slovy samotného Hérakleita „boj je otcem všeho i králem všeho a jedny činí bohy, druhé lidmi, jedny dělá otroky, druhé svobodnými“⁶⁾. Bez konfliktů nemůže existovat vůbec nic. Narážíme na ně v přírodě, kde panuje ostrá soutěž o živiny a místo na slunci jak mezi rostlinami, tak mezi živočichy. Vyskytuje se i v lidském světě – člověk stojí proti člověku, muži proti ženám, společenské třídy a zájmové skupiny proti jiným společenským třídám a zájmovým skupinám, národ proti národu, rasa proti rase, a kdo by se snažil praktikovat politiku smíru a odstraňovat napětí mezi těmito protikladnými momenty, jednal by naivně a s hlubokým nepochopením vlastní povahy světa. Jiný osud než smetení z jeho scény by ani nemohl očekávat.

Filosofie se na rozdíl od jiných oborů zajímá o celek reality, a proto nesmí žádný její moment opomíjet. Většina lidí má ale omezenou mysl a následkem toho preferuje jen jeden pól – zpravidla to, co ztotožňují s pravdou, dobrem a krásou, a zavrhují jejich opaky. Hérakleitos považuje takový exkluzivistický postoj za nepatřičný a odvolává se přitom na paradigma celistvého a moudrého vědění – na Boha samotného. Ten podle něj zahrnuje vše, ve svém bytí harmonizuje všechny protiklady: „Bohu je vše krásné, dobré a spravedlivé, avšak lidé pokládají jedno za spravedlivé a druhé nespravedlivé“⁷⁾. Parmenides viděl omyl smrtelníků v tom, že přisuzovali skutečnost změně a mnohosti, Démokritos v tom, že neupírali opravdovou jsoucnost barvám, teplu, chladu, chutím atd. (tzv. sekundárním kvalitám), Hérakleitos v tom, že vždy absolutizují jeden z protikladů.

3. Jen idiot má vlastní pravdu

Sama filosofie se zrodila z boje – z polemiky vedené proti mýtu (řecké slovo polemos znamená boj). Protikladem k mýtu je logos. Hérakleitos na něj klade silný důraz, neboť chápe jeho nezměrnou sílu a rozpětí. Jeden z jeho slavných fragmentů odhaluje Hérakleitovo přesvědčení o mimořádnosti bytosti, která je vybavena rozumem (logem): „Kráčeje nenalezl bys hranic duše, i kdyby ses ubíral každou cestou; tak hluboký má smysl (logos)⁸⁾. Kdybychom lidskému rozumu stanovili nějakou hranici a zapověděli mu ji překračovat, znásilnili bychom jeho vlastní povahu, protože bytost disponující rozumem se nemůže neptat, co leží za onou hranicí? Kdyby tam neleželo nic, hranice by přestala být hranicí, protože hraničit lze pouze s něčím, a ne s ničím. „Hranici duše“, tj. poslední limit její činnosti, nelze nalézt. Jen nekonečno je to, k čemu se rozumná bytost ubírá jako ke svému cíli. Nekonečno je a není „předmětem“ lidského směřování – je, protože každé omezení je jím nutně překonáváno, není, protože jakožto nekonečné není znázornitelné něčím konkrétním, co by toto směřování orientovalo jasně vymezenou cestou. Snad i proto Hérakleitos míní, že „na zemřelé lidi čeká, co nedoufají a netuší“⁹⁾.

Logos je schopnost chápání naprosto všeho, co je. Aby takového vědění mohlo být dosaženo, musí dojít k odhalení toho, co mají všechny věci společné. Opět zde přichází ke slovu základní Hérakleitovo přesvědčení – nic neexistuje bez vztahu k jinému od sebe, absolutní izolace nějaké skutečnosti od skutečností jiných by ji zbavilo její samotné existence. Kosmos je komunikace mezi jeho částmi a logos tuto komunikaci v sobě reprodukuje. Proto se jeho přítomnost v člověku projevuje i dovedností komunikace jazykové – mnozí jedinci se vzájemně dorozumívají, a ačkoliv jsou odlišní, mohou se shodnout na významu užívaných slov. Kdyby se každý uzavřel ve svém vlastním vidění světa, sdílení mezi lidmi by se stalo neuskutečnitelným. Slova by přestala plnit komunikační funkci, mentální svět jednoho by byl absolutně cizí pro mentální svět druhého. Avšak každodenní styk lidí je dokladem, že žádná soukromá pravda neexistuje. Hérakleitos se k věci vyjadřuje ve dvou známých fragmentech: „Je třeba řídit se společným, ale ač je rozum (logos) společný, žije většina lidí tak, jako by měli své zvláštní myšlení“...“bdící mají jeden společný svět, ale spící se obracejí každý do svého vlastního“¹⁰⁾. Jde vlastně o odmítnutí relativistického pojetí lidského myšlení a vyzvednutí jeho schopnosti vstoupit v jednotu jak s poznávaným předmětem, tak s dalšími myslícími subjekty. Kdo by to nechtěl uznat, musel by přijmout subjektivistickou víru a říci, že každý má svou vlastní pravdu. Vlastníci takových pravd jsou idiotés, tzn. lidé mající něco vlastního (řecké slovo idios znamená vlastní, zvláštní, osobitý), a jsou odsouzeni žít ve svém uzavřeném světě bez zájmu o pohledy a názory druhých. Nikdo z nich se nemůže stát filosofem, protože filosofie se vyznačuje hledáním a zvažováním různých stanovisek, což předpokládá, že existuje komunita myslitelů, mezi nimiž dochází k výměně idejí. Bez toho nelze dospět k pravdě – a to platí i pro ty, kteří si ji přivlastňují jako své výlučné osobní vlastnictví. Nedojde-li ke konfrontaci myšlenkových obsahů jedince s myšlenkovými obsahy druhých lidí, neprojdou kritickým testem a nemohou vznášet legitimní nárok na svou pravdivost.

Hérakleitos učinil zkušenost s tím, že sklon k subjektivismu je u většiny lidí velmi silný. Proto se od davu distancoval a považoval ho za seskupení iracionálních bytostí. Odtud je pochopitelné, proč odmítal demokracii – viděl v ní vládu idiotů. Kdo se nepozvedne na platformu filosofie, žije ponořen do svých osobních domněnek, za nimiž se jako jejich prameny skrývají četné vášně. Rozum pak již nestojí nad smyslovými vjemy jako jejich rozvážný posuzovatel, nýbrž je jejich otrokem podmaněným tlakům jejich nahodilosti a nestálosti. V takovém případě je možné mít i bohatou smyslovou zkušenost, sbírat kvanta empirických dat, ale jejich pochopení se neuskuteční: „Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské (tj. nerozumějící) duše“¹¹⁾.

4. Několik kritických poznámek

Jak jsme viděli na počátku, Hérakleitovo myšlení bylo rehabilitováno německým filosofem Hegelem, který zvláště oceňoval jeho dialektickou povahu. Namísto toho však bylo zapotřebí přezkoumat, zda je Hérakleitova pozice tak bezproblémová, jak se Hegel domnívá. Sporné je jeho přesvědčení o tom, že nebytí jiným od sebe ustavuje každou věc v její identitě. Hérakleitos nedokázal rozlišit rovinu objektivního bytí od roviny lidského myšlení. V našem myšlení nám pojem nicoty skutečně pomáhá při chápání identity jedné každé věci. Být sám sebou totiž kromě jiného znamená nebýt jiným od sebe. Nelze ale tvrdit, že má nebytí jiným od sebe ustavující moc a že bez takového vztahu by se žádná věc nemohla vyznačovat svojí vlastní totožností: Vždyť aby každá skutečnost mohla být odlišná od toho, co ona sama není, musí být nejprve identická sama se sebou. Její odlišnost od jiného od sebe je již důsledkem její vlastní totožnosti. Kdyby Hérakleitos uvažoval podobným způsobem, neměla by jeho dialektika jinou než pouze logickou váhu a nestala by se motorem samotné reality. Takto došlo k její ontologizaci a Hegel ji vděčně přijal jako reálný proces, který probíhá nezávisle na našem jednostranném rozvažujícím myšlení.

Navzdory „velkorysosti“ dialektické metody, která chrání rovná práva protikladů, se Hérakleitos, stejně jako Hegel, dopouštějí neprominutelných poklesků, díky nimž jejich myšlení znovu a znovu upadá na nedialektickou úroveň. Nemůže-li se pravda uskutečnit bez omylu, proč Hérakleitos tolik brojí proti těm, kdo absolutizují jen jeden z protikladů? Měl by je naopak chválit jako ty, kdo se starají o přísun živné mízy pro pravdivé poznání, které se bez protikladného omylu nedokáže obejít. Nemůže-li se dobro uskutečnit bez zla, proč Hérakleitos lká nad osudem Hermodora a posílá dospělé Efezany na šibenici jako zločince, kteří se dopustili něčeho nepatřičného, něčeho, co by nikdy učinit neměli? I oni by si přece zasloužili pochvalu za to, že se skrze jejich zlý skutek může uskutečnit protikladné dobro. A podobnou kritiku bychom mohli uplatnit ve vztahu k dalším Hérakleitovým (a Hegelovým) výrokům. Na tom je vidět, že dialektika v hérakleitovsko-hegelovské verzi neodpovídá přirozenosti lidského myšlení a samotní její zastánci to na každém kroku potvrzují svými tezemi, v nichž sami preferují svou vlastní pozici na úkor pozic svých oponentů. Nároky přirozeného myšlení nelze vymazat a nahradit je něčím odlišným. Ať jsou popírány jakkoliv, jejich přítomnost se vždy neodbytně ohlašuje ve slovech a myšlenkách i svých nejzavilejších odpůrců.

POZNÁMKY:

1. G.F.W. HEGEL, Dějiny filosofie, I, ČAV, Praha 1961, s. 245.

2. Tamtéž, s. 246.

3. K. SVOBODA, Zlomky předsokratovských myslitelů, ČAV, Praha 1944, s. 44.

4. Tamtéž, s. 51.

5. G.F.W. HEGEL, op. cit., s. 250.

6. K. SVOBODA, op. cit., s. 45.

7. Tamtéž, s. 47.

8. Tamtéž, s. 49.

9. Tamtéž, s. 52.

10. Tamtéž, s. 43.

11. Tamtéž, s. 49.