Totalita

Roman Šimků

motto: za velkými společenskými zly nestojí zlí lidé, ale zlé ideje.

Problém slova "totalita"

To, že byl komunismus a nacismus označen za totalitní režim, potažmo za totalitu, je možná čistě náhodným. Možná se mohlo zavést a ustálit slovo jiné. Jistým je, že toto slovo do obecného povědomí nepřešlo jako závěr nějaké esencialistické analýzy, ale v nejlepším případě vzniklo intuitivně a konsenzuálně se následně ujalo. Ze samotného slova "totalita" se tudíž zdá být neoprávněným vyvozovat to, co označuje. Pokud chceme vědět, co totalita je, musíme vyjít nikoli z něj, ale ze samotné skutečnosti, z toho, co označuje. Co ale vlastně označuje? A tady nastává problém.

Jde o předfilosofické poznání. Odkud totiž o totalitě – na fenomenální úrovni – víme? Zde tomu není tak jako s přirozenými jsoucny, která odevždy byla součástí lidského života, a tudíž odevždy byla předmětem lidského poznání. Zde je k mání pouze historicky omezená zkušenost s komunismem a nacismem – s režimy, které jsou konsenzuálně označovány jako totalitní. Zdá se ale, že jde o pouhé nominální označení. Vždyť co kdyby zde namísto "totalitní" bylo zaužíváno nějaké jiné? Nám ale jde nikoli o slovo, ale o bytostné vystižení reality, o esenci skutečnosti. Jenže esenci čeho?

Ontologicky vzato, v případě společenských útvarů – a tím je i tzv. totalitní režim, potažmo totalita – jde o (ontologické) agregáty. Otázka po esenci totality je tudíž otázkou po esenci nevlastního jsoucna. Je možné mluvit o esenci nevlastních jsoucen? Je. V čem spočívá?

1/ v účelu (finalitě) a 2/ tomuto účelu (finalitě) podřízených vztazích mezi substancemi (vlastními jsoucny), jež nevlastní jsoucno tvoří. Tak je tomu např. u složitých artefaktů typu stroj, kdy jednotlivé části jsou spojeny tak, aby celek náležitě fungoval – plnil účel. Principiálně stejně je tomu i u všech společenských agregátů (spolků, institucí, organizací...). To nám umožňuje mluvit o esenci politického režimu, a tudíž i o esenci režimu, který označujeme jako totalitní. Ten je konstituován ideologií a ta určuje vztahy podřazených společenských agregátů, v konečném důsledku konkrétních substancí – lidí: Zaměřuje a zapojuje je k cíli; obojí, cíl i uspořádání, je dán ideologií. Těžiště otázky po esenci proto leží právě v ní. Identifikovat totalitu znamená identifikovat totalitní ideologii. Nevracíme se na začátek? Co za jsoucno je ideologie? Je tím, co architektův plán stavby nebo konstruktérův projekt stroje v návaznosti na jejich účel. Jde o formální a finální příčinu jsoucna. Na fenomenální úrovni jde o soubor nějakých textů, tezí, zájmů atd., tedy komplex jsoucen; obsahově jde o formální a finální princip, tedy nikoli o jsoucno. V ideologii je třeba rozpoznat a sledovat tyto principy. Ideologie co do obsahu je sama principem - "architektonickým plánem". Odtud, jeho pochopením, pak lze dojít k závěru, zdali jde o ideologii totalitní, tedy takovou, která např. konstituovala nám známý nacismus a komunismus, potažmo může vytvořit další takový - tj. totalitní – režim. Uzavřeme tuto část jednou větou: bez totalitní ideologie není totalitní společnosti.

Znaky totalitní ideologie

V ontologické perspektivě je totalitní společnost tzv. nevlastním jsoucnem. Ptáme-li se po její esenci, tedy její identitě, tzn. po tom, co ji dělá tím, čím je – totiž totalitou – potom se ptáme po jejím formálním a finálním principu. Právě to je totiž esencí agregátu.

Vezměme příkladně agregát 'fotbalový tým'. Ten je tvořen vlastními jsoucny, lidmi. Ti jsou fotbalisty – hráči, což je vztahová role daná pravidly a podřazená cíli hry. Hráči se mohou střídat, a to ne pouze během jedné hry. Během let se může celý tým zcela obměnit včetně trenérů, hřišť atp., pořád ale půjde o tentýž fotbalový tým. V případě fotbalu vůbec, dokud trvají základní pravidla, jde identicky stále o totéž: o fotbal; ve skutečnosti o něco, co je v nejširším smyslu toho slova agregátem složeným z mnoha agregátů, jež v konečné instanci jsou konkrétními lidmi.

Proč tak vzdálený příklad? Jednoduše proto, abychom pomocí známého lépe pochopili ne tak dobře známé, totiž pojem formální a finální příčiny.

(Pozn.: Čím více se agregáty vzdalují od lidské reality směrem k neživé přírodě, tím ustupuje finální princip. Tak např. u agregátu 'hromada písku' bude o finalitě stěží řeč. Naproti tomu i takový "bezduchý" agregát, jímž je 'fronta na maso', finalitu má.)

Zopakujme: Protože totalitní společnost je ontologicky vzato agregátem, je pro pochopení toho, co vlastně totalita je, potřeba vystihnout jí vlastní formální a finální princip.

Jak komunismus, tak nacismus měl nějaký ideový obsah. Něco bylo dříve myšleno, než bylo uskutečněno. Totalitní režim byl dříve v nějakém plánu, než byl ve společenském režimu.

Pro toto 'myšlené dříve než uskutečněné' se ujalo slovo ideologie (byť není třeba popírat, že je možné vytvořit nějakou ideologii ex post). Termín je to dnes vágní, protože nadívaný různými obsahy a různě používaný i různými ideologiemi. I těmi totalitními. Pokud budeme chtít na základě toho, co všechno se o ideologii říká, kde všude se to slovo vyskytuje a s čím vším se pojí, nějakým průmětem říct, co ideologie je, zdá se být nemožné se vůbec pohnout z místa. Obecně myšleno jde o nějaký ucelený soubor myšlenek, tezí, koncepcí atd. ve službách zájmů určitých společenských skupin s cílem je prosadit. Nás ale nezajímá slovníkový kompilát.

Nechme zde promluvit filosofa a znalce komunistické ideologie J. M. Bocheńskiho. Ten ve svém Slovníku filosofických pověr pod heslem IDEOLOGIE říká:

...ideologie je zvláštním druhem světového názoru, který vedle odpovědí na metafyzické, existenciální a morální otázky obsahuje ještě dvě další složky, s nimiž se setkáváme pouze u ideologií. Je to v prvé řadě určitá historiozofická teorie, jež vysvětluje roli určité skupiny lidí (národa, třídy atd.) v dějinách lidstva, zadruhé recept na spásu lidstva.

Z kontextu citace je patrné, že Bocheński ideologií nemyslí to, co se jí poněkud zmatečně myslí dnes. Spojuje ji s nacismem a komunismem, a tak se nedopustíme nepatřičného podsunutí, když řekneme, že má na mysli ideologii totalitní. Ta k světovému názoru přidává světodějnou roli určité skupiny lidí a návod na spásu lidstva. Předpokladem je nějaký zásadní defektní stav, jehož analýzu a řešení totalitní ideologie předkládá. Totalitní ideologie tak obsahuje tyto znaky:

1/ Výklad světa a zla ve světě.

2/ Návod na spásu lidstva/ světa.

3/ Světodějnou roli určité skupiny lidí.

Jsou tyto znaky dostačující k tomu, abychom jimi vystihli to, co je pro totalitní ideologii nutné?

Uvažujme:

První bod si v totalitní ideologii činí absolutní nárok. Mimo správný, tj. totalitní ideologií daný výklad světa, člověka, společnosti a příčin jejího špatného stavu – čímž je uchopena celá realita, a ta společenská zvláště, a to ve své totalitě – není přípustný žádný jiný.

Odtud se odvíjí plán k dosažení cíle: K němu je zaměřena celá společnost a týká se všech lidí. Nikdo z něj není vyňat, nic neleží mimo něj.

Aby se mohl tento plán realizovat, musí být někým realizován. Někým, kdo předložený cíl neomylně identifikuje, sleduje a neodchylně dosahuje.

Tímto trojím je totalitní ideologií zachycena celá realita světa jak o sobě, tak dynamicky-dějinně. Jde o nerozborný celek, kdy jedno se promítá v druhém a třetím. Jakýkoli další možný znak/vlastnost totalitní ideologie lze podřadit jednomu z těchto třech.

Máme před sebou jak formální a finální princip (obojí zdůvodněné Výkladem a předložené v Návodu), tak i jejich realizační potenciál, tj. to, co ideologický obsah převoduje do společenského režimu, totiž vyvolenou skupinu lidí. Tj. ty, kteří tyto principy přijímají za své, ztotožňují se s ideologicky danou rolí a podle toho jednají. Abstraktní principy se tak stávají reálnou, skutečně působící silou, která společnost podle ideologického mustru přetváří na totalitní.

Otázka: Nemohl by se totalitní režim ustavit nějak jinak? Bez totalitní ideologie, jaksi sám sebou, slepě, náhodným konstelováním různých společenských sil a zájmů? Nebyly by to dostatečné příčiny vzniku totality? Nesahají snad kruté autokratické režimy hluboce do starověku? A naopak, nevedou od orientálních despocií, otrokářství a nevolnictví až k současným autokratickým režimům?

Při všech možných podobnostech rozdíl mezi nimi a totalitou je. I když fenomenálně se mohou režimy totalitní a autokratické projevovat v mnoha ohledech stejně, dokonce určitý autokratický režim může být mnohými v mnohém ohledu zakoušen jako horší než totalitní, co do vzniku jde o jiné skutečnosti. Totalitní společnost se bez totalitní ideologie nemůže realizovat, protože bez ní se společnost buď rozprostře do pluralitní koexistence různých světonázorů a zájmů, nebo se zataví do diktatury, tyranie mocných, "navěky" konzervujících svoji moc a své zájmy. Že společnosti oscilují někde mezi tím, nechme stranou. Oproti tomu totalitní režim se ustavuje protistojně: boří předchozí (diktatury a demokracie) s cílem vybudovat společnost radikálně novou.

Ad 1/ Výklad světa a zla ve světě

Tento bod obsahuje nějakou základní ontologii, antropologii a konstatování neutěšeného, ba katastrofálního stavu světa. Příčinu tohoto stavu, jenž se projevuje v mnohotvarých nespravedlnostech, v nešťastných vztazích meziosobních, společenských, ekonomických a nakonec defektním vztahu lidsko-planetárním, spatřuje hluboko v základech celé společnosti, a to napříč dějinami. Tato – podle ideologického výkladu světa! - ve strukturách staré společnosti zabudovaná příčina zla člověku brání být tím, čím skutečně je. Většina lidí tuto skrytou, ale všudypřítomnou příčinu své a světa bídy nejenže nevidí (marx. "falešné vědomí"), ale bezděčně ji svým smýšlením a jednáním stereotypně stále udržuje v existenci; byť ona je právě tím, co je zdrojem jejich neštěstí, vykořisťování, nesvobody atd.

Ad 2/ Návod na spásu lidstva/ světa

Ten se odvíjí od příčiny "všeho zla", jak je odhaleno v ideologickém Výkladu světa. Tuto příčinu je třeba odstranit. Jakmile bude odstraněna, vykvete nová společnost sama od sebe. Nová, dosavadních zel zbavená společnost zplodí nového člověka. Návod říká, jak toho dosáhnout.

Příkladně: Sociálně-darwinistický nacismus spatřoval příčinu "všeho zla" v kontaminaci lidské rasy podrasou (ne_lidmi), kdežto třídně-antagonistický marxismus ve vlastnictví výrobních prostředků. Řešením byla eliminace těchto zel, tzn. jejich nositelů.

Ad 3/ Světodějná role určité skupiny lidí

Protože odstranění příčiny zla je pro blaho budoucích nutné, je nejvýš zodpovědným úkolem těch, kteří příčinu světového zla nahlédli, toto uskutečnit. Nacisté likvidovali Židy, jelikož nacistická ideologie je příčinně identifikovala jako podrasu, jako ne_lidi, kteří kontaminovali lidskou, tj. árijskou rasu, čímž došlo k úpadku lidstva, potažmo mrzačení Přírody, jejíž Vůle pověřila Hitlera, potažmo stranu NSDAP a dále všechen německý lid tímto světodějným očistným úkolem. Mnohem rozpracovanější je role určitých skupin lidí v komunistické ideologii. Podstatně v ní šlo o ty, kteří jsou vykořisťováni, tj. proletariát. Ten je nadán latentní silou svrhnout své vykořisťovatele a osvobodit se. K tomu ale potřebuje impuls a vedení, kteroužto roli přebírá komunistická strana, jež působí revoluci a z područí vykořisťovatelů osvobozený lid vede do komunistického ráje.

Předběžné shrnutí

V totalitní ideologii jde o provázaný celek, v němž se ze základního ontologického schématu - např. materialistického monismu v případě marxismu – tedy výkladu světa vůbec, z něhož plyne odpověď na otázku, co je to člověk, přechází k výkladu lidských dějin (ukázkou budiž marxistická 'periodizace dějin'), v němž je objevena a dále blíže specifikována zásadní příčina zla, tj. příčina utrpení, bídy a strádání podstatné části lidstva (potažmo planety). Záleží na výchozím ontologickém pojetí, co vše je následně zahrnuto do konečného řešení – spásy. Spásou není nějaká zásvětná, transcendentní – svět přesahující skutečnost (posmrtné nebe), ale introsvětská harmonie – Utopie, Věčná říše, komunistická společnost – o které platí, že dosud nikdy v dějinách nebyla realizována. Nejde o nějaké vylepšení stávajícího, ale o nový svět a z něj vykvétajícího nového člověka. Neexistuje žádná oblast lidského života, která by stála vně této finální proměny. Speciální roli v tomto plánu spásy hraje ona určitá skupina lidí. Jednak jsou to všichni ti, kteří v dějinách – podle dané ideologie – nespravedlivě trpí, zadruhé ti, kteří se s nimi identifikují, tj. skupina těch, kteří toto vše prohlédli, tj. jsou nositeli pravého poznání, jak to s člověkem, lidstvem a světem je a co je třeba dělat, aby starý podlý svět se svou starou (přirozenou, buržoazní, žido-křesťanskou atp.) morálkou zhynul. Součástí tohoto poznání je bytostné přesvědčení o vlastním historickém poslání.

Díky tomu se totalitní idelogie – která, být pouze z něčích hlav přelita na stránky knih, tak v knihovnách zapadá prachem – stává aktivní, režimu-tvornou příčinou. Nejde totiž o pouhé abstraktní principy, ale v posledku o aktivisticko-mocenskou mašinérii, která usiluje vytvořit ideální společnost. Ideologie jakožto pouhá teorie ji nemůže realizovat. Ideologie nesoucí výše uvedené znaky je svou vlastní povahou touto realizační schopností těhotná. Skrze "vyvolený lid", určitou skupinu lidí, se její principy realizují. Tímto způsobem se ideologie vtěluje v režim. Takto si duše ideologie tvoří své materiální, společensko-institucionální tělo. Nejde o žádnou individuaci platónských idejí, ani o konspirační řízení chodu světa jakousi elitou zpoza opony. Stačí, když si dostatečné množství lidí na správných místech osvojí základní schéma ideologického výkladu světa, jím představeného boje dobra se zlem a identifikuje se s vyvolenou skupinou, která to vše uskutečňuje. Není třeba, aby jeden každý člověk byl revolucionářem, aktivistou – těch stačí relativně malé množství – stačí, když většina souhlasí. Nakonec stačí, když ideologickému progresu, jejímu formačnímu a cílovému působení nebrání. Nemluvě o armádě těch, kteří vycítí příležitost k vlastnímu prospěchu, a aktivně, aniž by čemukoli z toho věřili, se přidají na správnou stranu, čímž totalitní režim fixují.

Polemika se socio-mechanistickým pojetím totality

Jde o takový výklad totalitního režimu, kdy se ideologie bere jako něco doprovodného, nikoli pro totalitní režim určujícího. Tvrdí, že za fenomenálně pozorovanou skutečností není nic než pouhé pragmatické mocenské a ekonomické zájmy určitých jedinců a skupin – jim je ideologie ušita na míru. Napřed jsou zájmy, potom až ideový koncept. Ten je pouhou zástěrkou, šidítkem pro masy, které jsou psychologicky manipulovány k tomu, aby za své vzaly to, co slouží jiným, tj. je manipulujícím. Ze socio-hlediska jde o popis mechanismu moci, převratů, revolucí a následného vytváření mocenských struktur v historicky dané konstelaci. Toto vše je – na fenomenální úrovni – analyzováno a vykládáno jako výslednice společenských procesů, jejichž atomární jednotkou je osobní zájem. Vítězí zájem nejmocnějšího. Problém je v tom, že totalitní režim nelze tímto způsobem příčinně vyložit. Tak např. Feuerbach věřil tomu, co tvrdil. Před ním byl o něčem přesvědčen Hegel. Marx a Engels byli neméně o něčem přesvědčeni. Všichni zmínění o tom, že vystihli něco bytostného, něco, co znamená zásadní dějinný přerod. To nelze jednoduše převést na socio a psycho fenomény, na zakázku někoho mocného. Jde o ideje, které byly posléze do socio fenoménů převedeny. Bez ohledu na to, jaké osobní zájmy jejich tvůrci měli, jaké hlubinně psychologické konflikty je utvářely, atd., atp., jejich teze žily dál nezávisle na nich a měly společensky formativní charakter: Prostřednictvím těch, kteří se skrze ně dívali na svět, radikálně měnily společnost, a to i navzdory mocným. Teprve až v druhém sledu, v revoluční, a hlavně pak porevoluční společenské konstelaci, se k tomuto ideovému hnutí, které získalo moc, přidala skupina "ideových bezvěrců", často různých socio a psychopatů, ale i "normálně" pragmaticky jednajících jedinců, sledujících pouze osobní prospěch. Ti ale sami od sebe nemohli totalitní režim vytvořit. Pouze se k němu přidali, udržovali ho v existenci a vtiskli mu i určité charakteristiky. (Mimochodem: Tito lidé byli následně zmytologizováni jako ti, kteří zkazili realizaci dobré myšlenky (komunismu). Tento vpravdě komunistický blud v myšlení mnohých stále přetrvává. Původní myšlenka totiž nebyla zkažena. Byla od počátku zlá.)

Můžeme tuto krátkou polemiku shrnout stručně takto: Ze socio – hlediska není nic než fenomény. Pokud se toto hledisko zabsolutní, potom z principu nelze totalitu vyložit jinak než empiricky, protože vše metaempirické je pouhým epifenoménem empirického (kteroužto tezi žádný empirik ještě nikdy empiricky neobhájil).

Ústřední otázka

Je-li pravda, co bylo výše řečeno, totiž byl-li adekvátně vystižen obsah pojmu totalitní ideologie, potom bychom mohli být schopni zachytit jeho rozsah: To, co mu ve skutečnosti odpovídá. Zdali je v současnosti, napříč západní civilizací, přítomno to, co má výše uvedené znaky. Ptejme se:

Je zde nějaká nová vlivná antropologie? Je zde nějaká nová (planetární) ontologie? Je zde veden nějaký ideový boj se zlem? Má to údajné zlo strukturální společenskou povahu? Jsou zde vyvolené, údajně utiskované skupiny, které ho vedou? Je zde nějaký radikální (ambiciózní) cíl, vize nové společnosti, která nikdy v historii neexistovala a která má nahradit předchozí? Existuje plán, jak toho dosáhnout? Souvisí to vše nějak dohromady, je to vše navzájem nějak provázané? Je to vše pouze něco myšleného a diskutovaného v kolbišti svobodného názorového prostoru, anebo to má/nabírá institucionální a mocenskou povahu, tj. etabluje se jako vládnoucí tendence ba vládnoucí režim?

Jen slepec by řekl, že nic z toho, z těchto totalitních ideových znaků, v současném světě nevidí.

Demokracie jako antitotalitní hráz?

Mnozí z těch, kteří mnohé z toho vidí, říkají, že jde o tzv. kulturní války. O jakýsi boj před hradbami, tj. demokratickými společenskými strukturami. Dokud ty stojí, tak (prý) totalitní ideologie nemůže získat moc, nemůže nastat totalita. Aby nastala, musel by být stávající režim zbořen. Musela by být zničena pluralita politických stran, pluralita médií, svoboda akademického bádání a expertních názorů, nakonec i rozdělení státní moci, svoboda projevu a podnikání a kdovíco ještě. To vše, byť různě nahlodáváno, dosud existuje. A dokud existuje, není možné, aby nastala totalita. Neboť jestliže totalita je kompozitum totalitní ideologie a totalitního režimu, potom dokud je režim demokratický – a to přece co do struktury je – potom nežijeme a nemůžeme žít v totalitě. A dokud tomu tak bude, žádná totalita se nekoná, protože konat nemůže.

To je názor mnoha tzv. konzervativně smýšlejících. Jejich představa totality ustrnula na nenutných znacích totalitní ideologie typu stalinský komunismus a hitlerovský nacismus s jejich lágry a vládami jedné strany. Jenže celá pluralitní institucionální konstrukce může být naplněna nepluralitním obsahem. Stačí, aby do všech nebo i jen většiny úřadů, redakcí, kateder, sekretariátů, politbyr, komisí, soudních senátů, parlamentu a co všeho ještě, dosedli totalitně ideologicky smýšlející a spolu s nimi servilně jednající jedinci. Stávající demokratický režim, jeho struktura, tomu sama sebou nemá jak zabránit. Vnější demokratická fasáda zůstává zachována, její obsah ale vykazuje totalitní funkci: Formuje společnost podle totalitně ideologického zadání. Ať už se jedná o transformaci enviromentalistickou, genderistickou, multikulturalistickou a další, jde o totalitní nárok, totiž takový, který zavazuje jak celou společnost, tak celou oblast bytí jednotlivce. Podstatně tak nic nestojí v cestě postupnému přeformátovávání společnosti, nic nebrání zavádění příslušných, demokraticky odhlasovaných paragrafů např. o nenávistných projevech a dezinformacích – což je vše, co je v rozporu s vládnoucí doktrínou – a postupnému "svobodně demokratickému" předávaní pravomocí vyššímu centrálnímu řízení, tedy realizaci kolektivistické ideje. O ničem z toho není možné v takto vytvářené "slušné" (ideologicky uvědomělé) demokratické společnosti pochybovat. Poukazovat na dogmatické založení "ústředních hodnot", základních tezí, jimiž je formována a vedena k zářným zítřkům, je tabu. Jednoduše řečeno, to, že existuje demokratické zřízení, nebrání totalitě. Demokratický režim, jeho instituce, lze jednoduše obsadit zevnitř. Totalitní ideologie, ta nová, nesrovnatelně sofistikovanější než ty staré, je přesně na to dělaná.

Pozn.: Tato úvaha je zamýšlena jako doplnění úvah Jiřího Fuchse, který ve svých článcích pojednává o esenciální protipřirozenosti totality. Nejde totiž o pouhý totální rámec společnosti, její finální princip – společnost vždy nějaký má – ale o jeho povahu. Jednou větou: Zlo totalitní ideologie, v posledku pak realizované totality, je v její protipřirozenosti.