Propastná tajemnost skutečnosti a lidského života

Roman Cardal

Uveřejněno původně v časopise Christianitas.sk

Neprobádané pozadí života

„V pozadí našeho života se rozprostírá světelná propast, oslepující a neproniknutelná, snad ještě neprostupnější než hloubka temnot; je to propast bytí, toho, co existuje, skutečnosti, že my sami jsme nevěřícně a neuvěřitelně skuteční.“

To jsou slova G. K. Chestersona. Ačkoliv jimi vyjadřuje závratnou pravdu o našem lidském životě, jedná se o něco, co si většinou vůbec neuvědomujeme. Naše myšlení, chtění a cítění jsou zaujaty konkrétními věcmi a lidmi, jež nás obklopují, a nějaké „pozadí našeho života“ nám nepřichází na mysl. Má vůbec smysl o tomto pozadí mluvit, a pokud ano, je smysluplné na něj poukazovat způsobem, jakým to činí Chesterton?

Jestliže nějaké „pozadí našeho života“ existuje, zůstává skryto naší bezprostřední zkušenosti právě proto, že jde o „pozadí“. Nachází se někde „vzadu“, „za tím“, čím se dnes a denně zabýváme, „za tím“, co si o sobě myslíme a co si o nás myslí ostatní. Jak se ale máme přesvědčit, že „za“ bezprostřední daností toho, co jsme, je ještě něco tajemného, „světelného, oslepujícího a neproniknutelného“?

Chesterton mluví o „propasti bytí“ - ale není to jen odkaz k prostému faktu naší existence, na němž vlastně nic tak zvláštního a propastného není? Vždyť například známý francouzský existencialista Sartre pociťuje nad faktičností naší existence hnus a odpor. Chestertonův názor by byl pro něj naprosto nepochopitelný. Sartrův postoj si navíc mnoho našich současníků ověřuje ve svých vlastních životech, které jim připadají fádní, nudné a natolik samozřejmé, že ani nestojí za námahu jejich důkladného promyšlení.

Člověk jako vrchol skutečnosti?

Chceme-li se však něco dozvědět o uvedeném „pozadí“, neprohloupíme, když se na pomoc obrátíme k lepšímu filosofickému zdroji než jaký představuje Sartrův existencialismus. Již filosofové antiky znali to, co bychom mohli nazvat regresní analýzou. Právě ta nás k onomu pozadí může dovést. Co se tímto komplikovaným obratem míní? Jeho prostřednictvím se lze dopátrat i toho, kdo je člověk a jaké „pozadí“ se skrývá za jeho smyslově vnímatelným výskytem v rámci naší zkušenosti. Její realizace vypadá následně: Člověk je rozumný, živočich, organismus, tělo, podstata a skutečnost. Všechna uvedená určení (rozumnost, živočišnost, organismus atd.) jsou tím, co kvalifikuje lidskou bytost. Skrze tato určení chápeme, kdo je člověk. Těchto sedm pojmů bychom mohli také představit ve vertikálním pořadí, v němž by na vrcholu byl člověk, pod ním živočich, pod ním organismus, pod ním tělo, pod ním podstata a úplně dole skutečnost.

Co by toto vertikální řazení znamenalo? Ukazovalo by na nejvyšší dokonalost člověka, a tím pádem na nižší či menší dokonalost podřazených členů. Člověk totiž do sebe zahrnuje všechna zmíněná určení (dokonalosti), zatímco živočich jich do sebe zahrnuje méně – chybí mu racionalita (rozum). Kdyby dokonalost živočišnosti zahrnovala racionalitu, musel by být každý živočich racionálním – a tedy člověkem. Víme však, že ne každý živočich má tuto schopnost. Racionalita tedy není znakem živočišnosti, je něčím, co se vyskytuje mimo ni.

V této pojmové sérii je „organismus“ ještě podřazenější člen, neboť „leží“ nejen pod člověkem, ale i pod živočichem. Zaujímá tuto pozici proto, že mu schází nejen racionalita, ale i živočišnost. Ty nepatří k ustavujícím znakům organismu, což se zdůvodňuje stejně jako v předchozím případě: Kdyby mu byly bytostně vlastní, každý organismus by musel být živočišný a lidský, ale tak tomu evidentně není. Se stejnou logikou můžeme sestupovat až k nejnižší úrovni, kde narazíme na pojem skutečnosti. Jak jsme viděli, předcházejí mu určení, která se směrem nahoru obohacují vždy o jeden znak, směrem dolů se vždy o jeden znak ochuzují. Zatímco je člověk syntézou všech těchto dokonalostí (mikrokosmos), jeví se například podstata něčím velmi nedokonalým – je pouze něčím, co existuje v sobě, a ne v jiném, ale schází jí všechna nadřazená určení. Zdá se tedy, že se na „úplném dně“ reality člověka skrývá něco extrémně chudého a nedokonalého, něco, čemu schází každá nadřazená determinace. Toto „něco“, toto „dno“ nazýváme skutečností.

Když pojmy, o nichž hovoříme, seřadíme za sebou, představuje pojem skutečnosti nejzazší pozadí pojmu člověk. A protože se k němu myšlenkově dospívá cestou odečítání znaků, které bytostně kvalifikují předcházející členy série, vyjevuje se před našimi zraky jako propastná prázdnota, jako prostý fakt existence, k němuž musí přistoupit konkrétnější určení, aby vůbec získal nějaký obsah. Myslet na „existenci“, „skutečnost“ či „bytí“ (berme zde tyto pojmy jako synonymní) tímto způsobem by znamenalo dát za pravdu Sartrovi nebo Hegelovi. Pro Hegela je bytí (das Sein) něčím tak neurčitým, že se „musí vydat“ za svou určitostí a konkrétností cestou vývoje. Evolucionismus u něj nachází velmi významnou oporu.

Kdybychom setrvali u tohoto pojetí „bytí“ a „skutečnosti“, byla by nauka o něm (ontologie) tím, za co je dnes většinou považována: disciplínou, která mluví o něčem velmi neurčitém, neuchopitelném, nekonkrétním, a tedy značně nezajímavém. Proč by naše pozornost měla být poutána tím, co je natolik vyprázdněné, že tomu schází jakákoliv určitost?

Z původní plnosti jsme všichni přijali

Moderní filosofové, kteří na platónsko-aristotelsko-tomistickou ontologii shlížejí s pohrdáním, si neuvědomují, že výše naznačený postup nekopíruje přesně poměry, jež panují v námi promýšlené realitě. Souvisí to s neblahou novověkou tendencí k antropomorfismu, v níž se skutečnost modeluje podle požadavků lidského myšlení. Proti tomu ale stojí klasická zásada: Ordo essendi non est ordo cognoscendi, řád bytí není řádem poznání.

Pro problém, jímž se zabýváme, to znamená následné: Zatímco v uvedené sérii mají nadřazené členy vždy něco navíc ve srovnání s členy podřazenými a vyznačují se tak větší dokonalostí, neplatí tato logika pro úplně poslední (nebo nejspodnější) člen – pro skutečnost. Žádný z nadřazených členů se totiž nevyskytuje mimo ni (jinak by „byl ničím“), a nemá tudíž vůči ní ani nic navíc. Je to právě zcela naopak – skutečnost má vůči všem ostatním určením něco navíc, je obsahově dokonalejší a plnější. Z tohoto důvodu by měla figurovat na prvním, případně na nejvyšším místě uvedené série. Měla by být všem nadřazená.

Vzniká samozřejmě otázka, proč tomu tak není a zbývá na ni vždy jen poslední místo. Je to způsobeno již zmíněnou zásadou, která říká, že řád našeho myšlení není totožný s řádem bytí. Kdo se nad touto naprosto fundamentální otázkou zamyslí, začne chápat, že na pozadí našich životů se skrývá něco maximálně určitého a naprosto dokonalého, ve srovnání s čímž je jakákoliv realita (člověka, zvířat, rostlin i nerostů) bytostně méně dokonalá a je od toho odvozena ne procesem jejího postupného zdokonalování spočívajícího ve zisku nových kvalit (evoluce), nýbrž cestou „involuce“ – ziskem menšího či většího podílu na dokonalostech, které jsou Oné Skutečnosti vlastní v míře nejvyšší. Již tento vhled dává tušit, že se Chesterton ve svém názoru nemýlí.