Odpověď

David Černý

Lukáš Novák zareagoval na mou výzvu ke kritickým připomínkám, kterou jsem napsal na konci své práce Korespondenční teorie pravdy , uveřejněné vDistanci 1/2001, a to ve dvou bodech: za prvé se kriticky vyjádřil k teorii predikace, kterou zastávám; za druhé k mnou představenému řešení paradoxu lháře. Pokusím se tedy s jeho námitkami vyrovnat v následujících řádcích.

PROBLÉM PREDIKACE

Novák cituje z mého textu: „Kategorickým soudem budeme rozumět výsledek (opus) imateriálního aktu mysli, vztahující vůči sobě dva pojmy: subjekt a predikát. Subjektem soudu je rozumu přímo zprostředkováno určité jsoucno - subjekt tedy reprezentuje realitu - zatímco predikát reprezentuje poznání reality. Pokud je vztažení pojmů v jejich objektivních aspektech odpovídající, tj. obsahem predikátu je nějaká část obsahu pojmu v subjektu, dochází k respektování identity subjektu, a tudíž ke shodě mezi poznáním a realitou. . . Jestliže subjektu přidělujeme v kategorickém soudu obsah predikátu, mohou nastat jen dvě situace: celý obsah predikátu se realizuje v obsahu pojmu v subjektu, a nebo ne. Kvalita soudu, ve kterém nastává shoda, se označuje jako pravda.“

Poslední dvě věty podle Nováka prozrazují závažný omyl v mém pojetí predikace, neboť v podstatě zastávám inkluzivní teorii predikace, která je známá z dějin filosofie především od Leibnize.

Novák říká, že mnou předložené pojetí interiorizační verze korespondenční teorie pravdy je podstatně založeno na výkladech a filosofických pracích Jiřího Fuchse. Nemohu rozhodně popírat, že jeho práce je pro mne v mnoha ohledech (především metodicky) velikým vzorem, hodným následování. Kromě toho však výklad korespondenční teorie pravdy zakládám také na interpretaci jednoho místa z Tomášova komentáře k Aristotelovu spisu O vyjadřování , kde Tomáš vysvětluje dvojí způsob pohledu na pojmy, a tím pádem na chápání jejich funkce v rámci druhé operace intelektu ( compositio et divisio ). Protože problém predikace patří do hlubší polohy filosofické reflexe, vyžaduje soustředěnou pozornost lidského intelektu nejen na otázky čistě logické, ale domáhá se pozitivního řešení mnoha problémů z oblasti sémantiky, noetiky a ontologie. V tom je kouzlo na jedné straně a zdroj obtíží a možných omylů na straně druhé v oblasti realisticky chápané logiky: je to komplexní vědní disciplína s interdisciplinárním přesahem. Vítám proto Novákovy kritické připomínky, třebaže, jak se pokusím ukázat, se můj oponent mýlí - přesto mě donutil promýšlet některé problémy znovu a z jiných úhlů; a proto kritika rozhodně splnila svůj účel a byla pro mě osobně přínosem!

Imperativem kritického myšlení jsme nuceni se ptát, zda to, co poznáváme, je něco z reality, či zda jsou pojmy nebo reprezentace poslední hranicí poznání. Pokud se chceme vyvarovat rozporů, musíme souhlasit s tím, že poznáváme reálné objekty, možná nějak limitovaně, možná nedokonale - ale přesto reálné objekty, které existují nezávisle na výkonech poznávacích mohutností a nejsou těmito mohutnostmi generovány. Jinými slovy - pokud se zabýváme sémantikou přirozeného jazyka, nemůžeme významem jazykového termínu rozumět abstraktní entitu (množinu, konstrukci, vektor), ani užití tohoto termínu v rámci komunikace (Quinova behavioristická sémantika, kterou můžeme charakterizovat sloganem dont ask for meaning, ask for use ), ale realisticky chápaný pojem, který je signumquo . Právě distinkce mezi signum quo a signum quod mi v Novákově polemice chybí. Když jsem se rozhodoval, jak svou práci o korespondenční teorii pravdy napsat, stál jsem před rozhodnutím mluvit pouze o myšlení (a pojmech), nebo vzít v úvahu také jejich jazyková znamení, tj. smyslové reprezentace. Rozhodl jsem se přiklonit k první variantě, protože jinak bych musel zavádět a vysvětlovat dva poměrně složité termíny significatio a suppositio , čímž by rozsah mé práce vzrost neúměrně záměru (porovnání dvou koncepcí korespondenční teorie pravdy). Navíc inherenční teorie pravdy, kterou je možné v rámci teorie supozice a signifikace formulovat a která je podle mého názoru ekvivalentní s teorií identitní, vyžaduje důsledné rozlišování sémantické funkce kopule, čímž by rozsah článku opět vzrostl. To však jen na vysvětlení, jaké metodické důvody mě vedly k výkladu, který jsem ve své práci Korespondenční teorie pravdy podal.

Podívejme se na Novákovy námitky blíže, přičemž problém obsaženosti predikátu v obsahu subjektu ponechám na konec své odpovědi, kde se pokusím porovnat tomistickou identitní teorii pravdy s tím pojetím, které hájil Leibniz. Celý spor se vede vlastně jen o tom, jak se dívat na predikaci - a já tvrdím, že jak mé, tak i Novákovo pojetí je správné, protože popisuje predikaci pokaždé pod trochu jiným zorným úhlem. Novák správně říká, že v kategorickém soudu se ztotožňuje pojmový obsah predikátu se členy rozsahu subjektu, přičemž podtrhuje, že subjekt soudu není tím, čemu je obsah predikátu přidělován, ale tím, co zpřítomňuje intelektu to, čemu se predikát přiděluje; můžeme to formulovat také tak, že obsah predikátu se realizuje ve jsoucnu (ve jsoucnech), za které subjekt soudu suponuje. Já ale neříkám nic jiného! Kdyby Novák pozorně četl výklad o různých znameních a jejich distinkci ( signum quo a signum quod ), nemohl by nic namítat. Je pravda, že identitní teorie predikace tvrdí především identitu in re nějakého esenciálně určeného nositele vlastností, tj. že se nějaká vlastnost signifikovaná predikátem či přímo esenciální určení substance v dané substanci realizuje, a nebo ji esenciálně určuje. Je-li tedy subjektem soudu pojem, který je signum quo , pak se obsah predikátu samozřejmě přiděluje členům rozsahu subjektu (jedná se o distributivní predikaci), ale protože (budeme-li pro jednoduchost mluvit o akcidentech) signifikovaná vlastnost ve svém subjektu reálně inheruje (inesse), je predikát nějak (třeba virtuálně) v obsahu subjektu obsažen - sám Novák přece říká, že obsah pojmu je jsoucno jakožto poznané. Virtuální znaky nejsou obsaženy v obsahu pojmu nutně esenciální nutností (tj. vždy), ale hic et nunc , tj. v okamžiku poznání substance, protože v tom okamžiku, kdy se predikát subjektu pravdivě přiděluje, musí se significatum skutečně ve svém ontologickém subjektu realizovat. Je nutné nezapomínat, že ontologická struktura skutečnosti se jistým způsobem „kopíruje“ do myšlení, a to tak, že reálné inesse obsahu predikátu je důvodem logického inesse obsahu predikátu v obsahu subjektu. Protože ontologická nutnost (tj. nutnost daná esenciálními vztahy mezi jsoucny) není totožná s nutností logickou, není možné jednu promítat obousměrně do druhé; tj. třebaže ontologická nutnost vždy znamená nutnost logickou, nesmí být nutnost logická přenášena do reality.

Novák sice říká, že připouštím predikátu vztah k poznání a subjektu vztah k realitě, ale mé pojetí je prý zmatené: subjekt není to, co zpřítomňuje realitu, navíc jak subjekt, tak predikát zpřítomňuje členy svého rozsahu. Na rozdíl od Nováka se mi toto chápání subjektu a predikátu zdá naprosto jasné; uvažujeme- li pojmy secundum se , pak nevidím žádný problém v tvrzení, že subjekt soudu reprezentuje (zpřítomňuje) mysli realitu (což explicitně potvrzuje i Novák), zatímco predikát chápanýsecundum se (ve svém formálním aspektu), reprezentuje poznání reality. Je tomu totiž tak, že je-li např. předmětem poznání nějaká materiální substance, pak ji subjekt jakožto signum quo prezentuje intelektu v jakémsi celostním aspektu, zatímco predikátem vyjadřujeme jen jednu z vlastností, kterou substance nese, a tím vlastně „realitu“ blíže poznáváme. Jestliže Novák namítá, že např. predikát je poznáním reality samým, pak predikáty chápe ve shodě se sv. Tomášem secundum rationes rerum quarum sunt similitudines , což je sice v pořádku, ale i Tomáš ve svém komentáři k Aristotelově spisu O vyjadřovánípřidává pohled na pojmy secundumse . Mezi oběma úhly pohledu na pojmy není sporu a vyplývají v podstatě již z rozlišení formálního a objektivního aspektu pojmu. Nemohu se (chápu-li ho dobře) ovšem ztotožnit s Novákovým tvrzením, že pojmy intelektu zpřítomňují členy svého rozsahu - mám tomu rozumět tak, že pojem „člověk“ mi zpřítomňuje Petra, Jirku, Tomáše atd.? Že tedy významem jazykového termínu je přímo nějaký předmět, případně množina předmětů? A nebo chce Novák říci, že pojmy prezentují mysli abstraktní esence a ty tím, že se mohou realizovat v jednotlivých jedincích, v podstatě determinují rozsah pojmu (asi jako Fregovský Sinn determinuje jeho Bedeutung )?

Novák napsal, že po Fuchsově vzoru říkám, že se pojmy v soudu k sobě vztahují v objektivních aspektech, přičemž lze podle něj rozlišit stejně jako dvojí předmět i dvojí objektivní aspekt pojmů, totiž formální a materiální. Souhlasím sNovákem, že předmět pojmu se tradičně rozděluje na formální (jakožto poznaný) a materiální (rozsah pojmu), odkud je ale odvozeno dvojí dělení objektivních aspektů pojmů mi není jasné. Objektivní aspekt pojmu je přímo definován jako ipsum obiectum formale intellectus , tj. jako formální objekt pojmu. Protože objektivní pojem je samotná realita jakožto poznaná ( id, quod ), nevidím žádný důvod pro tvrzení, že musíme rozlišovat také materiální aspekt pojmu.

Pokusím se také ukázat, že Novákova identifikace mnou hájeného pojetí predikace s Leibnizovou inkluzivní teorií není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Leibniz sice skutečně zastával stejný logický axiom, jaký je předmětem našeho sporu s Novákem; říká totiž ve svém Dopise Arnauldovi: „Vždy, v každém pravdivém kladném tvrzení, nutném či nahodilém, všeobecném či singulárním, je pojem predikátu nějak obsažen v pojmu subjektu - praedicatum inest subjecto; jinak nevím, co je to pravda.“1 Jenže jako je nutné chápat tomistickou teorii predikace v patřičných noeticko-ontologických souvislostech, je stejně tak nutné rozumět Leibnizovu pojetí pravdy a predikace ve smyslu jeho dynamické reformy karteziánského mechanismu a proměny atomismu v teorii monád, neboli organických jednotek obdařených činností vyplývající z jejich přirozeností či esencí. Leibniz rozlišuje pravdy nutné (jejichž opak implikuje spor) a nahodilé (jejichž opak je možný).2 Pravdy nutné jsou především tvrzení o identitě, popřípadě pravdy, které lze a priori analýzou na tvrzení o identitě převést; pravdy nahodilé jsou zejména pravdy faktické, ať již všeobecné (o přírodních zákonech), nebo singulární (např. zachycující historické události). Jenže podle Leibnizova racionalismu je každá pravda - tedy jak pravda nutná, tak i pravda nahodilá - dokazatelná a priori, totiž prostřednictvím analýzy, podle které se ukáže obsaženost predikátu v subjektu; Leibniz doslova říká, že predikát či konsekvent je vždy obsažen v subjektu, což platí pro všechna tvrzení. 3 V tom má Novák pravdu - pro Leibnize, jak říká L. Couturat ve svém díle La Logique de Leibniz - je každé pravdivé tvrzení analytické, tj. virtuálně o identitě. Jestliže se každé pravdivé tvrzení zakládá na obsaženosti predikátu v subjektu (nic jiného logický axiom praedicatum inest subjecto neříká), jaký je pak skutečný rozdíl mezi pravdami nutnými a nahodilými? Zde se dostává ke slovu Leibnizova teorie individuálních substancí, esenciálně činných jednotek, které mají princip veškeré činnosti a změn obsažený v sobě a nepůsobí jedna na druhou. Veškerá činnost a změny individuálních substancí jsou predeterminovány přirozeností a jsou pouhým rozvinutím všech akcidentů a atributů, v esenci substance obsažených: „Přirozeností individuální substance či úplného jsoucna je mít pojem natolik završený, že postačuje k pochopení a odvození všech predikátů subjektu, jemuž se tento pojem přisuzuje.“4Nahodilé pravdy se vypovídají podle Leibnize o individuálních substancích, přičemž subjektem takového tvrzení je individuální pojem, vykazující nekonečnou komplexnost a složitost. Provést rozklad tvrzení obsahujícího nahodilou pravdu na tvrzení o identitě není radikálně možné, ani Bůh není takové analýzy schopen, protože vede do nekonečna (Bůh nahlíží implikaci predikátu v subjektu přímo, nikoli jako výsledek analýzy!). Lidský duch je tedy schopen provést a priori analýzu pouze u tvrzení, která se týkají specifických pojmů; tyto pravdy jsou pro něj nutné a jejich opak lidskému intelektu umožňuje nahlédnout spor.

Jedině Bůh, jak bylo řečeno, zná všechny pravdy, ať nutné, či nahodilé, a priori. I v pojmu individuální substance jsou všechny predikáty obsaženy, a to dokonce nutně, protože vyplývají z její esence. Věta: „Caesar překročil Rubikon“ je nahodilé tvrzení v tom smyslu, že jeho opak není sporem, ale sporem s žádnou nutnou pravdou; je však sporem s obsahem individuálního pojmu Caesara, ze kterého predikát „překročil Rubikon“ esenciální nutností vyplývá. Není nemožné, aby Caesar nepřekročil Rubikon, není to ale možné pro Caesara v našem možném světě - v jiném možném světě Caesar Rubikon překročit nemusel. To je, v hrubých rysech, nauka, kterou hájil Leibniz. Pro podrobnější informace je možné doporučit knihu Svět Leibnizova myšlení od J. Moreaua, odkud také pocházejí uvedené citace.

Porovnejme učení Leibnizovo s naukou tomistickou. Tomisté rozdělují soudy podle esenciálního dělení (tj. podle spony, která vztažením dvou pojmů konstituuje soud v jeho bytí), mimo jiné na soudy de inesse a soudy modální. Soudy de inesse jsou takové, jejichž kopula není modálně modifikována, tj. vyjadřují prosté vztažení dvou pojmů v jejich objektivních aspektech; nazývají se také prostě atributivní. Termín de inesse značí skutečně přítomnost predikátu v subjektu, jenže jak říká J. Maritain: „... jedná se o přítomnost v obsahu subjektu, jakmile je výrok v mysli konstruován “. Novákovo vyvození, že prostá přítomnost predikátu v subjektu znamená analytickou nutnost a ipso facto dokazatelnost nezávisle na zkušenosti, není správné. Vzpomeňme si že, že pro Leibnize jsou všechny predikáty obsaženy v pojmu individuální substance z titulu její esence - a jako takové jsou pro svůj subjekt nutné. Jenže to je přece omyl na straně Leibnize a rovněž na straně Nováka, když vyvozuje, že stejné pojetí hájím já. Mějme nějakou substanci, tj. esenciálně určené jsoucno vyznačující se inseitou ( ens in se ), např. Petra, o němž pronáším soud: „Petr je moudrý“. Subjektem soudu je reálný Petr, zpřítomněný intelektu pojmem, který je signum quo . Vypovídám tedy predikát přímo o Petrovi, přičemž v okamžiku formování soudu je v obsahu pojmu v subjektu skutečně obsažen predikát „moudrý“ (nebo přesněji jeho obsah). Je tomu tak proto, že logický řád v tomto případě vychází z řádu ontologického - reálný jedinec Petr (substance) obsahuje akcidentální determinaci (reálně odlišnou od substance), která v něm jakožto subjektu inheruje. Tato obsaženost akcidentu v substanci jako ve svém ontologickém subjektu je důvodem onoho inest predikátu v subjektu soudu. Znamená to, že logická nutnost, která platí mezi znaky pojmového obsahu subjektu, se přenáší i do reality, že logické nutnosti odpovídá i nutnost ontologická? Aby nějaké jsoucno doprovázelo jiné s ontologickou nutností ( de re ) - např. nějaký akcident substanci - musí vyplývat z esence subjektu, což v tomto případě není pravda. Petr přijal akcidentální, kontingentní determinaci, která závisí na mnoha faktorech a nevyplývá z esence; tedy „být moudrý“ pro něj není de re nutné. Maritain říká „Logický axiom Praedicatum inest Subiecto tedy nijak neznamená - jak se domníval Leibniz - že každý predikát je předem obsažen v pojmu subjektu, tj. že je v něm přítomen z důvodu jeho esence.“5

Novák píše: „Přesto se však můžeme podivit, proč by mělo být nutné např. v soudu „Caesar překročil Rubikon“ myslet Caesara takovým pojmem, který pojem predikátu už obsahuje, aby byl tento soud pravdivý. Pokud odpovíme, že je to nutné proto, že pojem „ten, kdo překročil Rubicon“ je v pojmu Caesara nutně implikován, již jsme upadli do determinismu, protože nutnost implikace znaku v pojmu není dána ničím jiným, než nutností, s níž je implikována příslušná nutnost v realitě - totiž reálnou de re nutností“. Odpovídám, že subjekt pravdivého soudu „Caesar překročil Rubikon“ sice predikát obsahuje v okamžiku formování soudu, ale nikoliv tak, že by jako u Leibnize vyplýval z esence Caesara (a byl v něm tedy obsažen vždya de re nutně). Novák prostě slučuje dva řády, které se přesně nekryjí - totiž řád logický a řád ontologický; proto může říci, že „nutnost implikace znaku v pojmu není dána ničím jiným, než nutností, s níž je implikována příslušná vlastnost v realitě.“ Jestliže není akcident v substanci inherentní z titulu její esence, nejedná se o ontologickou nutnost (která je charakterizována nemožností „být jinak“), ale v řádu myšlení pouze o nutnost logickou - která skutečně, a v tom se s Novákem shodneme, mezi znaky obsahu pojmu platí (nezapomínejme, že i znaková struktura obsahu pojmu je dána abstrakcí a do reality ji nelze promítat; jestliže Novák trvá na identitě řádu logického a ontologického, chce snad ipso facto tvrdit, že např. esence jsoucen je množinou znaků, na které je prostřednictvím činného intelektu rozkládána? A nebo že reálná jsoucna konstituují tři různé esence, totiž individuální, specifická a generická?) Novák pokračuje: „Kdybychom naopak tuto odpověď odmítli podat, a trvali na tom, že všechny pojmy pravdivě predikovatelné o Caesarovi jsou v jeho pojmu sice obsaženy, nikoliv však všechny s nutností (tj. jakožto implikované), nýbrž jako ty, jejichž možnost pravdivého vypovídání o Caesarovi závisí např. na svobodném Caesarově rozhodnutí, pouze jakožto patřící Caesarovi nahodile, pak z toho plyne, že od nich pojem Caesara může bez problému abstrahovat, tj. vyloučit je ze svého obsahu, a otázka, proč je v něm tedy musíme přesto myslet, pokud se stane subjektem soudu, se za těchto okolností stává značně naléhavou. Myslet je v něm musíme prostě proto, že obsahem individuálního pojmu, který je významem vlastního jména (které chápu společně s Kripkem jako rigidní designátor), je Caesar hic et nunc , tj. v okamžiku, kdy soud pronáším. A protože je pravdou, že Caesar překročil Rubicon, je tento predikát v obsahu subjektu skutečně obsažen - ovšem nutností logickou. Jsou-li vztahy mezi znaky pojmového obsahu individuálního pojmu „Caesar“ nutné, neznamená to, že se tato nutnost přenáší z řádu logického do řádu ontologického, tj. že by Caesar překročil Rubicon nutně z pohledu jeho esence, že by byl svou individuální esencí k tomuto aktu od počátku předurčen.

PROBLÉM PARADOXU LHÁŘE

Problému paradoxu lháře jsem se dotkl jen okrajově, protože ho považuji za pseudoproblém. Z pohledu formální logiky jde především oto, že Tarského věta mluví o jistém rozšíření Robinsonovy aritmetiky, ve kterém platí některé formálně přesně specifikovatelné požadavky; její důsledkem je to, že v dostatečně silném formálním systému nemohou platit současně dva požadavky:

1.Každá věta systému je buď pravdivá, a nebo nepravdivá.

2.V rámci jazyka je možné vyjádřit predikát pravdivosti.

V rámci předpokladů, které k Tarského větě vedou, nelze konkluzi zpochybňovat; jde ale o to, že pokud se zabýváme sémantikou přirozeného jazyka, nemůžeme přijímat konvence platné při budování formálních systémů. Podívejme se na problém blíže! Např. Jaroslav Peregrin ve své práci Hintikkova „logika podporující nezávislost“ ze seriálu Pozoruhodné logické systémy uvádí následující podmínky pro vznik paradoxu lháře v nějaké jazyce:

1.Potřebuji prostředek, který mi v rámci věty dovoluje pojmenovat větu samu.

2.Potřebuji negaci.

3.Potřebuji predikát pravdivosti.

Peregrin uvádí paradoxní větu: „Já jsem nepravdivá“, která je paradoxní právě proto, že obsahuje odkaz sama k sobě („já“) a v rámci přirozeného jazyka platí triviálně podmínky 2 a 3. Problém vidím v tom, že zatímco v rámci formálních systému je pojmenování vět zprostředkováno možností jednoznačně přiřadit čísla všem výrazů jazyka (Gödel dokázal, že takové jednoznačné přiřazení nutně obsahuje každý spočetný jazyk), v rámci přirozeného jazyka může sice termín suponovat sám za sebe ( supossitio materialis ), ale v rámci věty: „Já lžu“ to nemůže být pravda. Výraz „Já“ má totiž supozici personální, což můžeme vyjádřit také tak, že subjektem soudu je přímo nějaký reálný jedinec (já), kterému se obsah predikátu přiděluje. Je škoda, že Novák nepochopil, proč zdůrazňuji konotativnost predikátu „lže“, protože konotativní predikáty obsahují poukaz na svého nositele. Když říkám „Já lžu“, nemohu vytvářet pravdivostní hodnotu soudu, neboť ta je dána prostým vztažením pojmů. Klíčovým v tomto ohleduje je chápáním toho, co rozumět lhaním. Protože lhát nemůže znamenat udílet soudu jeho pravdivostní hodnotu, musíme funkci lhaní vrámci formování soudu chápat jinak. Je totiž docela možné, že lžu, a přesto utvářím pravdivý soud. Uvažme jedince, který je přesvědčen, že počet planet Sluneční soustavy je 7, a přesto na otázku, kolik těchto planet je, odpoví : 9. Ze svého vlastního pohledu lže (protože se pokouší někoho uvést v omyl), přesto však formuloval soud, který je pravdivý. Lhát tedy může být jen ono locution contra mentem , tj. lhaní chápu jako pragmatický postoj mluvčího k soudu, který pronáší. V rámci soudu „já lžu“ může být věta bez problému pravdivá, pokud jedinec spoludaný konotativním predikátem „lžu“ má tento pragmatický postoj k soudu, který formuje, tj. tato věta je pravdivá tehdy a jen tehdy, pokouším- li se jejím formulováním uvést někoho v omyl.

Pokud jde o větu „já jsem nepravdivá“, pak není vizuální reprezentací žádného soudu, protože obsah pojmu „já“ pochází z poznání zformované věty „já jsem nepravdivá“, která se ovšem, jak obecně říká sv. Tomáš, ustanovuje až složením dvou pojmů získaných jednoduchou aprehenzí. Tj. uvedený soud musí být, aby mohl být předmětem jednoduché aprehenze, a současně být nemůže, protože je uváděn do existence až vztažením výsledku jednoduché aprehenze. Jednoduše řečeno: takový soud je a zároveň není, což je ovšem spor.

POZNÁMKY:

    1. Dopis Arnauldovi , G II, 56: „Tousjours, dans toute proposition affirmative, veritable, nevessaire ou contingente, universelle ou singuliere, la notion du predicat est comprise en quelque fa￡on dans celle du sujet, praedicatum inest subjecto ; ou bien je ne s￡ay ce que la verite.“

    2. Monadologie , § 33, G VI, 612: „Les verites de Raisonnement sont necessaires et leur oppose est impossible, et celles de fait sont contingentes et leur oppose est possible.“

    3. L. Couturat, OF, str. 518: „Semper igitur praedicatum seu consequens inest subjecto seu antecedenti, et in hoc ipso consistit natura veritatis in universum . Hoc autem verum est in omni veritate affirmativa, universali aut singulari, necessaria aut contingente.“

    4. Discours de Métaphysique , § 8, G IV, 433: „Cela estant, nous pouvons dire que la nature dįune substance individuelle ou dįun estre complet, est dįavoir une notion si accomplie quįelle soit suffisante ŕ comprendere et ŕ en faire deduire tous les predicats du sujet ŕ qui cette notion est attribuee.“

    5. J. Maritain: Logica Minore ; Milano 1990: „L'assioma logico Praedicatum inest Subiecto non significa dunque per nulla, come pretendeva Leibniz, che ogni predicato si trovi in anticipo nella nozione del soggetto, cioč sia presente in esso in ragione dell'essenza di questo.“