Tomáš Halík: Vzdáleným nablízku

Ondřej Lehký

Známý religionista a sociolog náboženství Tomáš Halík obdržel loni Cenu za nejlepší evropskou teologickou knihu za roky 2009/2010. Oceněná kniha, která již byla přeložena do několika světových jazyků, nese název Vzdáleným nablízku1 (v anglicky Patience with God). Vzhledem k velkému mezinárodnímu úspěchu lze právem očekávat, že se bude jednat o dílo v našem intelektuálním prostředí nadstandardní, ne-li mimořádné. Pokusme se tedy o stručnou recenzi.

Za ústřední námět svého textu si T. Halík zvolil téma, jež mu je dlouhodobě velmi blízké: Vztah „světa víry“ a „světa ateizmu“. Proč právě toto téma? T. Halík je přesvědčen, že vzájemný vztah mezi dvěma zmíněnými „světy“ představuje v současnosti nadmíru závažný problém. Na jeho podobě totiž podstatným způsobem závisejí další osudy západní civilizace. Pokud věřící křesťané a jejich nevěřící či „jinak věřící“ spoluobčané nenajdou společnou řeč, pokud se nebudou schopni shodnout na společných hodnotách a vizích příštího světa, pak nás patrně čeká temná budoucnost.

Vzájemné porozumění a spolupráce křesťanů a umírněných ateistů či agnostiků jsou nanejvýš potřebné především proto, že pozitivní hodnoty západní demokracie v současnosti vážně ohrožují stoupenci dvou extrémních názorových proudů: náboženského fundamentalizmu a militantního sekularizmu. Toto ohrožení chápe autor jako vpravdě alarmující: „Dovolte mi opakovat zas a znovu to, co patří k základnímu poselství této knihy: Jsem přesvědčen, že nyní není nic důležitějšího v našem světě než najít cestu mezi Skyllou náboženského fundamentalismu a Charybdou fanatického sekularismu.“2

Kdo jsou oni náboženští fundamentalisté, kteří se stávají ohrožením pro západní hodnoty? T. Halík uvádí radikální muslimy, ale též fundamentalistické protestanty a tradicionalisticky smýšlející katolíky. A militantní sekularisté? To jsou bojovní potomci radikálně pojímaného osvícenství, jejichž cílem je úplné vytlačení náboženství z veřejného prostoru. Jakkoliv stojí náboženští fundamentalisté a fanatičtí sekularisté na opačných pólech kulturně-politického spektra, jedno mají společné: Odpor k duchu pravé svobody a demokracie, tedy k hodnotám tvořícím základ naší civilizace. Právě obrana těchto hodnot se má stát primárním úkolem svobodymilovných křesťanů a „ateistů“.

Mají-li ovšem věřící a nevěřící vytvořit společnou frontu v zápase za uchování základních hodnot západního světa, musejí překonat mnohé překážky v podobě falešných představ a předsudků, jež jedni o druhých mají a jež stále představují zdroj vzájemné, leckdy velmi vážné nedůvěry. Zdá se, že první nesnadné kroky směrem k většímu sblížení s druhou stranou by měli učinit křesťané. Ti jsou přeci z principu povinování vyjít do světa a usilovat o dobro svých bližních, a to bez ohledu na to, jaké názory na povahu světa tito bližní zastávají. Jak si při tom mají počínat? Jak nalézat s ateisty či agnostiky společnou řeč? Předpokladem vzájemného porozumění má být oboustranná úcta k nejdůležitějším lidským hodnotám. Zdá se, že hlavní hodnotu, od níž se odvíjí vše ostatní, představuje svoboda.

Zde se ovšem vyvstává otázka. Chápou křesťané a ateisté svobodu opravdu stejně či alespoň podobně? Nemyslíme tu nyní obsahové vymezení pojmu „svoboda“ (čím je, jak se projevuje), nýbrž to, odkud pochází a jaký je její nejzazší smysl. Kamenem úrazu se zde patrně stává idea Stvořitele a Zdroje svobody, idea Boha. Křesťané totiž nejsou s to pojímat svobodu odděleně od jejího Původce, nejsou s to nacházet její pozitivní (pozemský) smysl mimo prostor Bohem ustaveného, transcendentního mravního řádu a její definitivní naplnění mimo věčný život. Jak má takové koncepci svobody porozumět ateista či agnostik, jak může takovou svobodu „od Boha a pro Boha“ přijmout za svou? Nestojí tu proti sobě dva v zásadě neslučitelné světy?

T. Halík vyzývá křesťany, aby se pokusili pohlédnout na celý problém jinak, než stojí ve starých katechizmech. Nabádá je, aby zásadně přehodnotili svůj poměr k ateizmu, pakliže jej pojímají pouze jako „filosofický“ omyl či důsledek hříchu. Odvolává se přitom na II. vatikánský koncil. „Zatímco v době Prvního vatikánského koncilu byl ateismus chápán buď jako intelektuální omyl, který je třeba přemoci apologetikou s jejími metafyzickými důkazy, nebo jako hřích, nedostatek dobré vůle, II. vatikánský koncil spatřuje hlavní příčinu ateismu v nedostatečně věrohodném svědectví církve a dokáže rozlišovat mezi nejrůznějšími druhy ateismu a také se diferenciovaně dívat na jejich příčiny a jejich smysl, na to, v čem a jak jsou výzvou pro víru.“3

T. Halík věřícím doporučuje, aby jisté typy ateizmu přijali jako inspirativní výzvu, jež jim může pomoci k pročištění a prohloubení vlastní víry. V úvahu zde připadá například „osvobozující ateizmus“, který nás zbavuje tyranie falešného boha, plodu našich nesprávných představ, a zejména „zarmoucený či bolestný ateizmus“, který se rodí z nesouhlasu s přítomností zla ve světě. Tyto ateizmy mají svůj původ v hluboké a autentické zkušenosti moderního člověka, jejíž hodnotu nelze podceňovat.

Autor ve své knize mnohokrát zdůrazňuje svou náklonnost k některým ateistům či agnostikům. Jejich zkušenost nepřítomnosti Boha ve světě je mu důvěrně blízká. T. Halík je názoru, že nevíra či ateizmus nejsou v zásadě mylnými postoji ke skutečnosti, nikoli, jedná se o postoje pravdivé, byť neúplně, částečně pravdivé. Jak tomu máme rozumět?

Autor se v této věci dovolává zejména prožívání skutečnosti, jež ovládlo Kristovy učedníky v průběhu Velkého pátku a Bílé soboty. Zdrcující zkušenost nepřítomnosti Boha ve světě z nich na čas udělala ateisty. Svět zkrátka působil tak, jako by Bůh nebyl. A tak to mnozí lidé prožívají i dnes. Svět se jim zdá být bez absolutní naděje, bez absolutního smyslu, bez Boha. Zkušenost takových lidí je ovšem třeba brát naprosto vážně a přiznat jim závažný díl pravdy, neboť tato zkušenost může ve svém nejhlubším jádru představovat autentické zpřítomnění atmosféry oněch dvou bolestně temných velikonočních dní.

Je však třeba stále a stále zdůrazňovat, že se zde nejedná o pravdu celou, po Bílé sobotě totiž přichází jiná, protikladná pravda – pravda nedělního vzkříšení. Přitom je ovšem nutné říci, že jedna pravda nepopírá pravdu druhou, nikoliv, obě pravdy stojí vedle sebe, jedna nemůže být bez druhé, a tak je nezbytné je také myslet.

Víra, která se chce stát zralou, nesmí „svět ateizmu či nevíry“ opomíjet, neboť takové opomíjení by věřící odvádělo od autentické reality současného světa. T. Halík neskrývá svůj negativní či přinejmenším silně kritický postoj ke každému, kdo si je svou vírou či svou nevírou příliš jist. K těmto sebevědomým majitelům pravd a jistot patří na jedné straně nepřemýšliví, arogantní popírači Boha, na straně druhé pak stoupenci „naivního, vulgárního“ teizmu. Konstatovat bez jistého vnitřního chvění, že Bůh existuje, je možná stejně nepřijatelné, jako bohorovně tvrdit, že žádný Bůh není.

T. Halík radikálně pochybuje o možnosti dosažení jakýchkoliv racionálních jistot ohledně posledních metafyzických skutečností. Například učinit Boha předmětem filosofického dokazování (a tím z něj učinit předmět mezi jinými předměty) představuje naivní nerozumnost, nad níž se lze jen shovívavě pousmát. Není snad Bůh v první řadě nepostižitelným a nevyčerpatelným tajemstvím, jež nás absolutně přesahuje, takže jakékoliv pozitivní výpovědi o Něm jsou v zásadě nemožné? Neexistuje pouze jediná cesta, kterou lze dospět k důvěrnějšímu poznání Božího Bytí, a to cesta „neracionální“ víry a mystické zkušenosti? Zdá se, že nic jiného zde nepřipadá v úvahu.

Vraťme se ale k hlavnímu poselství knihy. Jakým způsobem prohloubit a zkvalitnit vztah „světa víry“ a „světa nevíry“, jak vést vpravdě plodný, oboustranně chápající dialog? Obě strany si musejí především uvědomit, že se vzájemně potřebují, a to zejména kvůli společným hodnotám, jež je třeba neochvějně bránit proti výše zmíněným antidemokratickým silám. Křesťané, a obzvláště katolíci, kteří ještě částečně myšlenkově vězí v nenávratně zaniklém světě katolického triumfalizmu 19. století, musejí být s to překonat svou přetrvávající nedůvěru vůči sekulárnímu humanizmu, musejíí se naučit vidět jeho nepopiratelný dějinný přínos. Na druhou stranu se sekulární humanisté musejí vzdát pozůstatků osvícenského radikalizmu, který náboženství mylně pojímá jako ohrožení lidské svobody. Pro oba dva tábory tu tedy zbývá ještě mnoho práce.

To, co jsme doposud uvedli o textu T. Halíka, je jen velmi stručný náčrt hlavní myšlenkové linie knihy. Text je obsahově samozřejmě mnohem bohatší. Ale nám zde půjde jen o zachycení a zhodnocení toho, co považujeme za nejpodstatnější. Kniha může být jistě v mnohém přínosná a inspirativní, a to zejména pro čtenáře, kteří neznají jiná autorova díla. Čtenáři, kteří jsou obeznámeni alespoň s částí dosavadní Halíkovy tvorby, budou možná zklamáni, neboť mnohé z toho, co se v knize Vzdáleným nablízku dočtou, již patrně znají z jiných autorových knih. Ale to není naše téma.

Pojetí vztahu víry a nevíry v podání našeho autora lze považovat za nemálo problematické. Značným problémem se ukazuje samotné východisko Halíkova zkoumání. Za výchozí bod většiny svých teologických úvah volí náš autor zkušenost. Boha lze sotva poznávat jinak než přímým, bezprostředním způsobem, o čemž nám svědčí velcí mystici církve. Chceme-li do procesu poznání Absolutna přeci jen zapojit spekulativní rozum, pak se musíme smířit pouze s negativní teologií, která nás učí, že o Bohu můžeme poznat jenom to, čím není. Jak již bylo naznačeno výše, „scholastické důkazy“ Boží existence považuje T. Halík za naivní, ne-li směšné. A podobný despekt sílí i k těm typům teologů a církevních představitelů, kteří by chtěli živou víru shrnout do nějakého systému pouček. Kdo zná některé jiné Halíkovi texty, ví, že se nejedná o nic nového.

Pro lepší pochopení Halíkových postojů je třeba připomenout jeho filosofickou orientaci, o níž se v námi hodnocené knize sice přímo nezmiňuje, kterou však podrobně rozebírá v jiných textech. Autor se hlásí k fenomenologické tradici, za svého hlavního učitele považuje Jana Patočku, jenž ho seznámil s myšlením významných fenomenologů 20. století, především M. Heideggera.

Kdo se alespoň částečně orientuje ve filosofické problematice, ví, že fenomenologická metoda zkoumání vykazuje značné limity. Její principiální důraz na bezprostřední zakoušení reality, jež se zkoumajícímu odhaluje prostřednictvím fenoménů, je z filosofického hlediska silně zavádějící. Samotná zkušenost, a to ani v případě, kdy je provedena její hlubinná analýza, k pochopení základních struktur celku světa nepostačuje, neboť k takovému pochopení je třeba cíleného myšlenkového vykročení z omezených prostor vnímatelné dimenze skutečnosti. To nám ovšem fenomenologická metoda neumožní. Aby tedy bylo možné postoupit k případnému řešení ústředních témat filosofie, jež jsou zároveň ústředními tématy lidského života, bylo by nutné oprášit „starý svět“ tradiční metafyziky. To je však pro modernou odkojené myslitele, mezi něž náleží i profesor T. Halík, patrně hodně výstřední a těžko uskutečnitelná výzva.

Pokusme se na závěr vrátit k ústřední myšlence Halíkovy knihy. Autor vyzývá k prohloubení vzájemné spolupráce křesťanů a sekulárních humanistů při obraně základních hodnot západní civilizace. To je jistě ušlechtilá, úctyhodná výzva. Avšak vyvstávají zde některé otázky. Jistě nikoho nepřekvapí, budou-li o obranu stěžejních hodnot naší kultury usilovat přesvědčení křesťané, vždyť se jedná o hodnoty autenticky křesťanské. Se sekulárními humanisty to ovšem tak jednoduché být nemusí. Co vlastně znamená termín „sekulární humanizmus“? T. Halík ve svém textu zdůrazňuje nepopiratelně pozitivní dějinný přínos tohoto myšlenkového proudu, i když přesně neuvádí, v čem vlastně ona pozitivita spočívá. Zřejmě má na mysli boj sekulárně (ateisticky či agnosticky) smýšlejících jedinců proti všemožným autoritářským systémům za myšlenky politické svobody, demokracie a sociální spravedlnosti.

Můžeme ještě tváří v tvář dnešnímu, v západním světě převládajícímu duchovnímu klimatu smysluplně mluvit o „sekulárním humanizmu“? Zdá se, že dnešní ateisté a agnostici v převážné míře nesdílejí vize, jež by bylo možno označit za „humanistické“, pokud slova „humanizmus“ či „humanistický“ ještě chápeme tradičním způsobem. Ve středu každého skutečného humanizmu by měl stát lidský jedinec, jeho základní práva, hlavní hodnoty jeho života.

Základní problém zde ovšem vězí v tom, jakou představu máme o nejvlastnější povaze a posledním smyslu lidského bytí. „Tradiční“ humanisté měli o člověku zpravidla ještě vznešené představy. I když se jednalo o ateisty, lidský jedinec v jejich pojetí měl ve svém bytí usilovat o život v souladu s klasickými ctnostmi, což se neobešlo bez bolesti a vnitřního sebepřekonávání. Skutečný lidský život v pojetí těchto humanistů vykazoval některé nezpochybnitelné heroické rysy. Je pravda, že ateizmus jakéhokoliv typu se v principu protiví idejím nepodmíněné mravnosti, avšak tradiční sekulární humanisté si tento problém patrně příliš neuvědomovali. Lze říci, že ačkoliv to byli mnohdy odpůrci křesťanství, mnoho z křesťanského chápání světa v nich ještě zůstávalo.

Zdá se, že současná situace se výrazně liší. Dnešní „sekularisté“ tradiční představy o principiální vznešenosti lidského bytí obvykle nesdílejí. Dominantní myšlenkový proud ve světě současného ateizmu či agnosticismu představuje egoistický hédonizmus, byť různě modifikovaný či kamuflovaný. Stoupenci tohoto směru hlavní smysl lidského života nekompromisním způsobem uzemňují. O heroický způsob vlastní existence, o boj za vyšší hodnoty obvykle nestojí, neboť již prostě nechápou jeho smysl. Jistě se mezi současnými ateisty najde i mnoho zapálených idealistů, avšak ti se mnohdy oddávají nadšení pro hodnoty z tradičního hlediska přinejmenším pochybné (ekologizmus, práva menšin, feminizmus atd.).

Doporučovaná aliance křesťanů a „sekulárních humanistů“ tedy představuje vážný problém, neboť není vůbec zřejmé, zda si budou obě strany v otázce základních hodnot rozumět. T. Halíkovi uniká podstatná část problému příčin současné kulturní krize naší civilizace, jejíž existence si je jinak velmi dobře vědom. Jak jsme naznačili výše, autor je odpůrcem tradiční metafyziky, kterou považuje za překonanou; ve svém filosofickém myšlení dává jednoznačně přednost moderním směrům, především fenomenologii. Odmítá-li však metafyziku, ztrácí teoretické prostředky k odhalení skutečných příčin soudobého stavu naší kultury.

Jistě, na celou situaci je možné nahlížet výhradně očima víry, avšak i samotná víra má v posledku racionální – a tedy filosofické –předpoklady. Ten, komu zůstává neznámá elementární povaha filosofické problematiky, kdo se míjí s řešením základních filosofických témat (pravda, lidská přirozenost, Bůh, lidská nesmrtelnost, mravní řád), nemůže být s to racionálně identifikovat nejhlubší příčiny jakékoliv kulturní krize.

Jak se to tedy má s vírou, o níž dovede T. Halík tak poutavě vyprávět a kterou doporučuje jako nejúčinnější prostředek k překonání současného stavu? Pro každého křesťana je jistě víra nade vše, ale taková víra se nevznáší ve vzduchu. Věříme-li, musíme vědět, proč vlastně chceme a máme věřit, musíme vědět, v co věřit, a v co nevěřit. To jsou nepochybně základní teologické otázky, ovšem pravdivá teologie nutně předpokládá coby svůj stěžejní konstitutivní prvek pravdivou filosofii.

Pravdivá filosofie nám kupříkladu může odhalit, že není možné konstatovat, že ateisté mají v jistém smyslu pravdu, byť pravdu ne úplnou. Z filosofického hlediska ateisté pravdu jednoduše nemají, takže, jakkoliv můžeme být vnímaví k jejich zkušenosti „neexistujícího Boha“, přece bychom jim měli být s to nabídnout i jiný způsob náhledu na realitu, než jaký nabízí zkušenost. Zdá se, že T. Halík silně podceňuje racionální stránku lidské bytosti, když neúnavně tvrdí, že není možné dospět k poznání živého Boha prostřednictvím pouhého rozumu.

Také si neuvědomuje, že latentní skepse, která prostupuje celým jeho textem, byť zpravidla nebývá přímo zvýslovněna, veškeré jeho úvahy v posledku silně problematizuje. Chce-li T. Halík oslovit přemýšlivější část populace, měl by být ve svých úvahách obezřetnější. Pokud totiž sám nevěří v existenci nějakých neochvějných pravd a jistot a ti, kteří tak činí, mu připadají krajně nevěrohodní, proč my bychom měli věřit mnohým jeho názorům a tezím, které nám předkládá jako pravdivé a jisté, i když si to možná přímo neuvědomuje?

Jednu z primárních hodnot lidského bytí představuje pravda. V jistém smyslu se jedná o hodnotu vůbec nejdůležitější, neboť schopnost pravdivého poznání zakládá samotnou možnost jakéhokoliv vpravdě lidského počinu. S pravdou má však T. Halík dlouhodobé problémy. Ze všech jeho textů, kde se tímto problémem zabývá, je zjevné, že vlastní povaha noetické problematiky mu prozatím zůstává utajena, což má principiální vliv na celkovou povahu jeho způsobu filosofování a pojímání teologických témat. Zásadním způsobem to ovlivňuje i způsob prezentace hlavního tématu hodnocené knihy.

Poznámky:

• 1. Tomáš HALÍK, Vzdáleným na blízku, Lidové noviny, Praha 2007. (Evropská společnost pro katolickou teologii udělila Tomáši Halíkovi za knihu Patience with God Cenu za nejlepší evropskou teologickou knihu za roky 2009/10. Kniha vyšla česky, anglicky, polsky a německy a připravují se její vydání v dalších jazycích včetně čínštiny a korejštiny… Knihy Tomáše Halíka byly dosud přeloženy do devíti jazyků a získaly několik domácích i zahraničních literárních cen, www.Halík.cz.)

  2. Tamtéž, s. 188.

  3. Tamtéž, s. 85.