O kapitalismu
Radomír Malý
Diskuse k článku Romana Jocha „O socialismu“ ve 3. čísle Distance.
S velkým zaujetím jsem si přečetl článek Romana Jocha „O socialismu“. S jeho tezemi až na malé výhrady souhlasím, ale mám určité pochybnosti. K tomu, co pan Joch tvrdí, je totiž dle mého názoru nutno ještě něco důležitého dodat. Když se řekne A, musí se říci i B. Obávám se, že toto B autor neřekl.
On je totiž velký rozdíl mezi filosofií a teologií na jedné straně a historií, sociologií a politologií na straně druhé. Jestliže v teologii a filosofii například teze o tom, že Boží existenci lze poznat přirozeným rozumem, buď platí, nebo neplatí, přičemž to „platí“ znamená, že platí absolutně bez podmiňujících „ale“ a „za předpokladu“, potom v historii, sociologii a politologii se vyskytuje celá řada závěrů, které platí ne vždycky, ale jen za určitých podmínek, neboť se týkají lidské společnosti, jež se skládá z konkrétních lidí. A lidé, jak známo, jsou různí v mnoha ohledech a co platí pro jednoho v určitých podmínkách, nemusí platit pro druhého. Mám dojem, že toto pan Joch nebere dostatečně v úvahu.
Chci to demonstrovat na jeho tvrzení o sociálních právech. Píše zde doslova: „Nejsou to práva přirozená, nýbrž umělá privilegia. Tvrdit tedy, že sociální zajištění mají chudí dostávat proto, že na ně mají ‘právo’, je neudržitelné.“ Bojím se tak kategorického vyjádření. Pan Joch totiž nedefinuje, co rozumí pod pojmem „sociální práva“. Tady je třeba přesně rozlišovat. Je totiž diametrální rozdíl mezi údajným právem narkomana dostávat injekční stříkačky a pravidelný příspěvek na zakoupení drogy, jak je kodifikováno kupříkladu ve Švédsku, a mezi právem invalidy, který nemůže pracovat, na lidsky důstojný invalidní důchod, který by mu stačil k zajištění dostačující stravy, oblečení a bydlení. Troufám si tvrdit, že v prvním případě skutečně jde o umělé privilegium a vyslovuji zde plný a jednoznačný souhlas s Jochem. Ve druhém případě však budu nekompromisně hájit právo invalidy jako přirozené.
Na druhé straně souhlasím s panem Jochem, že podle katolické sociální nauky platí princip subsidiarity. Autor píše: „Až kdyby se prokázalo, že soukromá charita nedostačuje, pak by byl důvod pro státní akci. Až na této úrovni je legitimizované státní donucení. Nikoliv dřív.“ Tato správná zásada už byla – a v tom se názorově s Jochem rozcházím – vyzkoušena. Konkrétně v dějinném vývoji kapitalistického hospodářského systému. O tom chci psát a poukázat tady na vážné slabiny kapitalismu, i když opět plně souhlasím s panem Jochem, že humánní člověk dá vždycky přednost kapitalismu před socialismem už z toho důvodu, že kapitalismus má pozitivní vazbu k demokratické společnosti, zatímco socialismus je spojen vždycky pupeční šňůrou s diktaturou a občanskou nesvobodou, ať už jde o diktaturu komunistickou, hitlerovskou národněsocialistickou nebo islámskou nacionalistickou á la Kaddáfí nebo Husajn, kteří se taktéž hlásí k socialistickému hospodářskému modelu.
Zásadní metafyzický a morální nedostatek kapitalismu vyplývá totiž z jeho vazby na protikřesťanskou ideologii liberalismu. Pokusím se ukázat, že toto je důvod, proč při postupu podle principu subsidiarity soukromá charita na lokální i regionální úrovni funguje nedostatečně, a proto musí nastoupit stát se svým sociálním zákonodárstvím (samozřejmě je třeba redukovat jeho rozbujelost, která umožňuje flákačům a nefachčenkům pohodlně přežívat z daní poctivě pracujících občanů).
Ve středověku a ještě i v barokním novověku fungovala perfektně církevní charita. První, kdo zpochybnil její funkci, byl protestantský reformátor Jan Kalvín, který označil chudobu za produkt lenosti. Dodnes platí zatím nezpochybněná teze Maxe Webera, že Kalvín je ideovým zakladatelem kapitalismu; kalvinismus byl náboženstvím především měšťanstva, buržoazie. Proto také za vlády královny Alžběty v Anglii l6. století, která vnutila zemi kalvínské náboženství, byli žebráci a další vyděděnci společnosti nikoli syceni v klášterech, ale zavíráni do vězení a někteří dokonce i popravováni. Podobný vztah k chudobě mělo i osvícenství, které sázelo na vědecký a technický pokrok, jenž nesmí být brzděn údajnými lenochy, kteří se nechávají od druhých živit. V katolických zemích (Francie, Rakousko, jih Německa) došlo v důsledku osvícenství k podstatné redukci klášterů, hlavních nositelů charitativní péče, současně však k nárůstu pauperizace, která byla konsekvencí raného kapitalismu konce l8. a první poloviny l9. století. Zrušení nevolnictví, k němuž postupně v této době docházelo, bylo motivováno především ekonomicky. Vznikající továrny potřebovaly pracovní síly z venkova, proto bylo nutné, aby se mohlo venkovské obyvatelstvo svobodně stěhovat do měst za prací. Odcházela hlavně vesnická chudina: domkáři a zemědělští nádeníci. Doufali, že v továrnách najdou snadnější obživu. Většina z nich se dočkala zklamání, neboť nepočítala s eventualitou ztráty zaměstnání v důsledku racionalizace výroby nebo krachu podniku. Pokud neměli štěstí a nenalezli ihned novou práci, ztratili nakonec i střechu nad hlavou, octli se s celými rodinami bez peněz a bez jídla. Dokud žili na venkově, tak při vší bídě přece jen koza v chlívku, drůbež na dvoře nebo práce u sedláka znamenaly jakousi obživu, teď neměli ani to. Kláštery jim pomoci nemohly, neboť existovaly v nepatrném množství. Charita na lokální a regionální úrovni v důsledku jejich zrušení vázla, proto vznikl tlak na stát, aby on zajistil sociálně potřebným prostředky k životu. Tak byl zahájen postupný proces sociální legislativy ve vyspělých zemích, který podpořila i katolická církev. Papež Lev XIII. ve své pověstné encyklice „Rerum novarum“ plně podpořil požadavek, aby stát garantoval zaměstnancům minimální mzdu, časově omezenou pracovní dobu a hmotné zabezpečení pro případ nemoci, invalidity a stáří. Ve 20. století k tomu přistoupil i požadavek zabezpečení pro případ nezaviněné nezaměstnanosti. Považoval bych za cynismus tvrdit, že toto nejsou přirozená práva, ale umělá privilegia, a věřím, že pan Joch svým vyjádřením toto nemyslel. Ostatně nebyli to socialisté, kdo první prosadil do legislativy tato práva, ale křesťansky orientované politické strany, v Německu 80. let minulého století poslanci katolické strany „Centrum“, v Belgii a Holandsku křesťanští sociálové. V Německu a Anglii 19. století je známá angažovanost katolické hierarchie ve prospěch tohoto zákonodárství (Ketteler, Manning). Ve skandinávských státech převzali iniciativu v tomto směru sociální demokraté. Nepovažuji tedy současná sociální práva vyspělých kapitalistických západních demokracií za minus, ale naopak za plus, i když bych samozřejmě raději viděl, kdyby podle principu subsidiarity fungovala péče o chudé a potřebné na lokální úrovni. Jenže zkušenost z minulého století nás přesvědčila, že nefunguje. Jestliže tady nastoupil stát, byť pod nátlakem, neboť sociální práva byla těžce vybojována, je to v pořádku, tak to má být. Samozřejmě lze diskutovat oprávněně o tom, jestli těch sociálních práv není příliš mnoho a jestli není třeba některá z nich zredukovat. Osobně jsem přesvědčen, že žádný vyspělý stát Evropy a Severní Ameriky se tomu nevyhne, rozhodně však nedojde k odstranění tak základních sociálních práv, jakými jsou invalidní a starobní důchody, hmotné zabezpečení v nemoci a v nezaměstnanosti a minimální mzda. Jestli prostředky na to (s výjimkou minimální mzdy) jdou z daní občanů, každý rozumný občan rád bude takové daně platit, protože ví, že těchto práv jednou ve větší nebo menší míře téměř jistě sám využije. Stát má právo i povinnost organizovat, což znamená do jisté míry i reglementovat solidaritu občanů k sobě navzájem, pokud tato nefunguje na dobrovolném principu. Solidarita není totiž ničím jiným než tím, co Ježíš Kristus nazývá láskou k bližnímu, konkrétně k bližnímu, který trpí a potřebuje pomoc. Když je mu poskytnuta, není to jeho privilegium, ale právo. To bylo zabezpečeno už ve Starém zákoně, kdy rolník musel nechat na poli nějaké klasy pro chudé. Nikoli mohl, nýbrž musel. Kdyby to stálo pouze na dobrovolném principu, mnoho rolníků by to nečinilo, neboť lidské sobectví a bezohlednost jsou žel průvodními faktory každé společnosti.
Vřele souhlasím s panem Jochem, že „nejjistější dlouhodobou sociální jistotou je být zaměstnán v produktivní, prosperující ekonomice.“ Soukromé podnikání tuto jistotu poskytuje za předpokladu, že podnikatelé se budou chovat tak jako Tomáš Baťa nebo Henry Ford, kteří přivedli své podniky k rozkvětu a stali se požehnáním pro široké okolí, neboť nabídli zákazníkům kvalitní a potřebné zboží, velkému množství lidí potom práci a obživu. Je žádoucí, aby takto jednali všichni podnikatelé. Je však možno toho dosáhnout bez kodifikace sociálních práv, o nichž byla výše řeč? S plnou zodpovědností si dovoluji tvrdit, že nikoliv. Z jednoduchého důvodu. Ne vždycky se totiž podnikateli vyplácí snažit se o rozkvět podniku. Vidíme to na konkrétních příkladech u nás. Jsou podnikatelé, kteří poměrně lacino získali velké podniky v privatizaci (někdy, jak víme z médií, podvodně téměř zadarmo), s nimi samozřejmě i nějakou miliardu na kontě. Tyto podniky se nacházejí v útlumu, neboť dřívější trhy v důsledku rozpadu bývalého sovětského bloku mizí jeden za druhým. Pro majitele je mnohem výhodnější neinvestovat do rozvoje firmy, nenamáhat se hledáním nových trhů, případně změnou výrobního programu, ale nečinně přihlížet postupnému úpadku podniku a postupně převádět miliony z konta firmy na své osobní konto někde v zahraniční bance. Přitom ho vůbec nezajímá, že v důsledku tohoto jeho postupu, který jemu osobně přinese bohatství, mnozí zaměstnanci přijdou o práci. Z hlediska zákona je ovšem jeho jednání nepostižitelné, stejně tak je v souladu se zásadami liberálního myšlení, dle něhož má vlastník naprostou svobodu dělat si se svým majetkem cokoliv.
Tady se liberalismus rozchází s katolickou sociální naukou. Ta samozřejmě hájí soukromé vlastnictví výrobních prostředků, ale podle nauky sv. Tomáše Akvinského požaduje, aby je majitel využíval ke společnému dobru (bonum commune). Na soukromém majetku výrobních prostředků visí tzv. sociální hypotéka.
Jestliže si občan své vlastní auto sám zapálí, aby se tak jako Nero ve starém Římě chorobně kochal vidinou požáru, je to jeho čistě soukromá věc. Jestliže však tentýž občan udělá totéž se svojí továrnou a v důsledku toho přijdou stovky nebo tisíce lidí o práci a obživu, pak to už v žádném případě není jeho soukromou věcí, neboť sociální hypotéka, která na tomto majetku visí, zavazuje podnikatele, aby se svědomitě staral o jeho rozvoj a tím pomáhal druhým lidem k obživě a společnosti přinášel materiální hodnoty. Právo na práci, které je vmnoha vyspělých státech uzákoněné (ne to komunistické, které žádným právem nebylo, protože existovala všeobecná pracovní povinnost á la koncentrační tábor), znemožňuje, aby majitel svou firmu mohl jen proto, že mu to momentálně přinese zisk, vést záměrně k úpadku a tak připravit o práci mnohé (tím samozřejmě nemám na mysli situaci, kdy podnik při veškeré snaze neprosperuje a propouštění je nutností). Prosperující ekonomika, po níž pan Joch tak hlasitě volá, není tudíž myslitelná bez určité míry sociálních práv, konkrétně práva na práci. Stejně tak může v ekonomikách bývalého sovětského bloku přinutit podnikatele, aby se chovali jako Baťa a Ford, právo na mzdu. Ve státech bývalého SSSR se stalo běžnou skutečností, že podnikatelé dluží svým zaměstnancům mzdu za celého půl roku, dokonce ani stát své zaměstnance neplatí. Z hlediska katolické sociální nauky je to přímo zločinné jednání, loupež páchaná na chudých. Přesto jsem doslova četl v jednom vyjádření liberálního politika a zároveň praktikujícího katolíka, že prý v tržní společnosti si každý musí zvyknout, že za svou práci nemusí dostat zaplaceno, to prý existovalo pouze v socialismu, který tuto vymoženost kompenzoval nedostatkem zboží na trhu. Kapitalismus podle tohoto politika naproti tomu umí zajistit dostatek zboží na trhu, ale nezaručí, že každý musí nutně dostat za svoji práci mzdu. Je to absolutní nesmysl a nelze lépe nahánět lidi do náruče KSČM. Ve vyspělých západních zemích je prostě situace, kdy by dělníci nedostali včas ve stanoveném termínu svoji výplatu, absurdní. Jestliže v mnoha státech bývalého komunistického bloku je to naopak běžné a normální, je to podle katolické morálky jeden ze čtyř tzv. hříchů do nebe volajících (zadržení dělníkovy mzdy). Jen legalizace sociálního práva, v tomto případě práva na mzdu, vyplacenou v dohodnutém termínu, může přinutit zaměstnavatele upustit od tohoto lupičského jednání, v případě neprosperity dát lidem řádné výpovědi a tak jim umožnit brát podporu v nezaměstnanosti (na ni nemají nárok, když podají výpověď sami).
Stát se prostě nemůže vyhnout určité ochraně zaměstnanců před podnikateli, neboť víme, že podnikatelé jsou tak jako všichni lidé buď dobří, nebo zlí. Ti zlí by nakonec, po zjištění, že se jim to vyplatí více, nerozvíjeli svůj podnik, ale naopak vedli postupně ke krachu, vykrádali by jej a nakonec zaměstnancům ani nevypláceli mzdy. Toto nelze nechat na pospas svobodnému trhu. Stát tady musí zasáhnout svým zákonodárstvím, které zaměstnance účinně chrání před okrádáním tohoto druhu a před pauperizací.
Dobré sociální zákonodárství je i požadavkem bible. Už Sv. Jakub píše: „Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů“ (Jak 5,4), což implikuje požadavek legislativního zabezpečení zaměstnancovy výplaty ve smluveném termínu. A sv. Pavel říká: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,l0). Platnost této věty by postrádala logiku, kdyby současně neplatila její pozitivní varianta „Kdo chce pracovat, ať jí“. Čili nejen ten, kdo pracuje, má nárok, čili přirozené právo, na to, aby se najedl, ale i ten, kdo chce pracovat, ale z různých důvodů (stáří, nemoc, nemožnost najít v brzké době práci) pracovat nemůže.
A ještě bych se také pozastavil u Jochova optimismu vůči vztahu soukromé vlastnictví a svoboda. Samozřejmě že v zásadě platí vazba demokracie a soukromé podnikání, což nelze tvrdit o vztahu socialismus a demokracie, ale neplatí absolutně a dovedu si představit, že i tady může kapitalismus být nástrojem další diktatury. Ve světě není kapitalismus pouze v demokraciích, vezměme si kupříkladu Saudskou Arábii nebo paradoxně komunistickou Čínu (její ekonomika se čím dál zřejměji stává kapitalistickou a nikoli socialistickou). Pokud si pan Joch pochvaluje, že v kapitalistické demokracii není závislý na státu a má-li nekonvenční názory, vždycky najde někoho, kdo jej zaměstná, tak ho musím varovat před přílišným optimismem. Proces globalizace a nadnárodní monopolizace nese s sebou podle mého názoru novou formu socialismu, a tím i totality. Srovnejme si kupříkladu, proč zastánci interrupcí v USA a Západní Evropě mají k dispozici velká audiovizuální i tisková média, ovlivňující stamiliony lidí, zatímco odpůrci potratů se musí spokojit jen tiskem v nepatrném nákladu a rozhlasovými stanicemi s pouhou lokální frekvencí? Pomocí nadvlády peněz se tak prosazuje nikoli názorová pluralita, obvyklá v demokracii, ale znovu názorová uniformita, kterou jsme poznali za komunismu.
Co to znamená? Že máme odsoudit kapitalismus tak jako socialismus? Nikoliv. Jako katolický křesťan ve shodě se sociální naukou Církve dávám přednost kapitalismu. Tvrdím ale, že je třeba postavit ho na jiný než dosavadní liberální základ, neboť tudy se ukazuje cesta k nové totalitě. Jedině křesťanský základ, který ukazuje sociální nauka Církve, je řešením.