"Mifegyne" Jako další krok na cestě ke znevážení lidského života - Filosofická reflexe
Josef Seifert
Zastánci potratové tablety ”Mifegyne“ považují tuto ”jemnou“ potratovou ”metodu“, jež je použitelná pouze v rané fázi, působí dítěti méně bolestí, a nepostihuje proto tak negativně matku, za pokrok vůči jiným ”metodám“, a žádají tak její zavedení. Pro-life hnutí, zasazující se bez kompromisů za ochranu života, s prosazením tablety mařící nenarozený život důrazně nesouhlasí. Své stanovisko přitom opírají jednak o všeobecné důvody pro mravní zavrženíhodnost potratů jako takových, jednak o důvody mluvící přímo proti ”Mifegyne“, které povolení tablety nedovolují ani tehdy, nechce-li se Fristenlösung(1) zpochybňovat či nelze-li ji odstranit. Oběma důkazovým liniím se v části I. a II. hodláme věnovat a hájit je filosofickou argumentací.
Všeobecné námitky vůči potratům provedeným tabletkou ”Mifegyne“ a poznámky k současné debatě.
K objasnění situace: je potrat povolen, či zakázán (nikoli však pod hrozbou trestu)? Často slyšíme tvrzení, že je potrat v Rakousku zákonem ”povolen“. To však není pravda. Stejně jako v Německu není ani v Rakousku potrat povolen, nýbrž je pouze deklarován jako beztrestný. Pravda ovšem je, že udělením úplné a bezpodmínečné beztrestnosti potratům, jež jinak nebývá připuštěna ani v případě relativně malých krádeží, se zákonodárce ze dvou důvodů dopouští veliké nespravedlnosti: a) Za prvé tím opomíjí svou mravní a pedagogickou funkci a snižuje ve vědomí mnohých lidí potrat na úroveň pouhého kavalírského deliktu (ve smyslu logického soudu: za krádež 1000 šilinků, za příliš vysokou rychlost či za trápení zvířat se trestá, za potrat nikoli; co se méně chrání, má nižší hodnotu; ergo v Rakousku má lidský život menší hodnotu než 1000 šilinků, předepsaná rychlost nebo zvířata), ba vytváří dokonce zdání, jako by byl povolen, místo aby úmyslné zabití dosud nenarozených klasifikoval jako útok na základní právo na život. Téměř ve všech diskusích se ukazuje tentýž důsledek. Jestliže jejich účastníci vůbec ještě zdůrazňují, že je potrat ”zakázán“ a že je třeba jej jako útok na právo na život (tedy jako zločin) odsoudit, tak přesto vzápětí, v dalším průběhu debaty dokonce sami profesoři medicíny a zástupci různých církevních společenství opět označují potrat za ”povolený“ či říkají, že nyní, protože je beztrestný, jej samozřejmě musí provádět lékaři, a nikoli ”fušeři“ atd. Smějí se však páchat zločiny, protože jsou ”beztrestné“? Tak přece se tedy považuje potrat za ”legální“, a dokonce za mravně přípustný! A je to pochopitelné: jestliže se řítím obcí stovkou a policista mě zastaví a řekne: ”Toto je zakázáno“, a spokojí se s tím a nechá mne jet dále, také mu nevěřím, že je rychlá jízda ”doopravdy“ zákazána. b) Za druhé tím stát opomíjí svou nejdůležitější povinnost: zajišťovat každému lidskému životu účinnou právní a jinou ochranu. Díky tomuto ”opomenutí“ se stává člověk po právní stránce po dobu tří měsíců vlastně psancem. To ovšem znamená vážný otřes základů právního státu. Lze se ptát, neztratilo-li Rakousko zavedením Fristenlösung statut právního státu, jak to přesvědčivě dokládá Wolfgang Waldstein ve své studii ”Das Menschenrecht zum Leben“ (1982).
Dále je zřejmé, že jestliže je jednou zabití nenarozeného prohlášeno za beztrestné, je možné trestně postihnout zavedení smrtící tablety pouze na základě dodatečných důvodů (jimiž se budeme zabývat v části II.), nikoli však z důvodu nejpodstatnějšího, že totiž každé přímé usmrcení nevinného člověka je zločinem a vraždou. (Podobně by bylo obtížné zakazovat zabíjení lidí injekční stříkačkou, prohlásí-li se jejich decimování sekerou za beztrestné.)
Etickému a právnímu posouzení potratu předchází otázka po jeho podstatě. Potrat není v prvé řadě ”přerušením těhotenství“ (ukončením ženě nepříjemného stavu), nýbrž především usmrcením člověka a v každém případě - i pro toho, kdo popírá, že je embryo člověkem, a považuje je za něco člověku podřazeného - usmrcením bytosti, jež by se člověkem stala. Etické a právní posouzení potratu odvisí tedy podstatně od odpovědi na otázku, je-li bytost v ženském těle od samého počátku člověk, či nikoli, a je-li tedy proto její usmrcení usmrcením člověka, nebo ne.
Tato otázka má velký význam, a to jak tehdy, je-li jisté, že je člověk osobou od okamžiku početí, tak i jestliže je to pouze pravděpodobné. Je-li totiž bytost v těle matky člověkem, a tedy osobou, obdařenou všemi mohutnostmi, jež bude později moci uplatnit (a odkud by se asi vzaly, není-li již od počátku člověkem?), pak to má zásadní právní a etické důsledky: Důstojnost každé osoby, bez ohledu na to, zda je tato osoba zdravá, či postižená, činí každé přímé vztáhnutí ruky na její život a zdraví činem mravně zavrženíhodným, a to zcela nezávisle na obtížnosti situace, na cílích či na statcích, jichž se tím má dosáhnout. Prolít nevinnou krev nesmím např. ani tehdy, jestliže hrozí, že bych měl já sám i celá má rodina skončit v koncentračním táboře. To platí dokonce i v případě, nevím-li jistě, zda je bytost v těle matky osobou již v prvních dnech. Vždyť přece ani lovec nesmí střílet na to, co se pohybuje za keřem, na nějž míří, existuje-li možnost, že se jedná o člověka. Jestliže měl tedy Supreme Court v USA v r. 1973 pravdu v tom, že nikdo neví, je-li bytost v ženském těle lidskou osobou, či nikoli, tak měl právě proto potraty zakázat. Vždyť pak by se přece mohlo jednat o přímé a úmyslné zabití nevinného člověka (což je slovníková definice vraždy). Je-li tedy někdo spolu se mnou přesvědčen, že je potracené dítě plně člověkem a osobou (která se jen jako osoba ještě nemůže projevit), či považuji-li to za docela dobře možné (což je stanovisko amerického soudního dvora), pak by měl jako zákonodárce potrat zakázat a nenarozeného člověka chránit. Vždyť ”Nezabiješ!“ je nejen přikázáním bible, jež uznávají židé, muslimové a křesťané, ale i základním mravním imperativem lidstva vůbec, vepsaným do svědomí a kulturního povědomí všech národů. Protože skutečnost, že embryo je člověkem, bývá v dnešní debatě zastánci potratů většinou přiznána (a tím tedy uznána i nemorálnost potratů), a krom toho pro důkaz této skutečnosti existují velice silné filosofické argumenty, jde tedy v debatě o ”Mifegyne“ především o základní právně-filosofickou otázku, a sice má-li být vražda nenarozeného člověka zákonně beztrestnou.
Tato otázka se dotýká principů - podstaty mravní sféry, lidské důstojnosti a lidských práv, právního státu - a nikoli otázek v této souvislosti druhořadých, jako např. ”jak velkou bolest usmrcovaný plod zakouší“, popř. ”jak âcitliváÔ je potratní metoda vůči dítěti a matce“, na něž zastánci potratů současnou diskusi z devadesáti procent soustředí. Jak kdosi nedávno v jedné veřejné debatě podotkl, zůstává vražda pacienta vraždou i tehdy, jestliže oběť díky narkóze svou smrt necítí a jen klidně usne. Je-li tedy principiálně nesprávné zabíjet děti v matčině lůně, zůstává toto usmrcení (vražda) mravně zavrženíhodným nezávisle na tom, trpí-li potracené dítě a matka, či nikoli. Necháme-li oběť vraždy navíc ještě trpět, připojujeme k zločinu jen další přestupek: surovost a sadismus.
Viděno z hlediska oběti, je i to nejjemnější usmrcení stejným bezprávím jako usmrcení pomocí jiných, brutálnějších metod. To je dnes jasné každému, pokud jde o Osvětim a zde užívaný cyklon B. Jde-li o to, je-li oběť ”pouze“ usmrcena, či nadto ještě mučena, stojí plod v ženském lůně, jak bylo v diskusi správně řečeno, před alternativou buď být zardoušen katovskou oprátkou, či bezbolestně působícím jedem. Tato druhá alternativa je jistě tou ”příjemnější“, již by si oběť potratu v této situaci mohla ”zvolit“. ”Jemné zplynování“ v Osvětimi je však, vezmeme-li v úvahu, že se jedná o vraždu, právě takovým zločinem jako brutální vraždění v dnešním Kosovu, přestože samozřejmě v druhém případě k zločinu vraždy přistupuje sadismus a masakr jako další zločin.
Z tohoto důvodu se i na ”Mifegyne“ vztahuje tentýž princip, o nějž se opírá principiální etické zavržení Fristenlösung, a sice, že je každý potrat těžkým prohřeškem proti základnímu právu na život a že jako takový je za každých okolností (přirozeno)právně nepřípustný. V prvé řadě tedy nejde o etické problémy, spjaté pouze s ”novou metodou“, s tabletkou ”Mifegyne“. Proto je tvrzení, že ti, kdo v nynější debatě napadají Fristenlösung, ”zavánějí středověkem“ atd., nejen drzé a cynické, nýbrž ze zmíněného důvodu také hloupé. Neboť jestliže se dnes všeobecně uznává, že plod v lůně matky je lidskou bytostí, pak to, že je potrat vraždou, vyplývá jednoduše z lexikální definice slova. V začínající debatě pro či proti zavedení ”Mifegyne“ je tedy principiální etické posouzení potratu jako takového první a naprosto rozhodující otázkou. Neboť v tomto bodě - tj. v přesvědčení, že každé usmrcení nevinné lidské bytosti (nezávisle na tom, zda oprátkou či bezbolestným cyklonem B) je hrubým bezprávím a zločinem proti neměnitelným principům lidských práv a proti etickým zákonům, na něž se ve sporu s Kritónem odvolává již Sofoklova Antigoné - leží vlastní důvod odporu proti smrtící tabletce! A teprve z tohoto hlediska lze smysluplně formulovat právně filosofickou otázku: má zůstat zabití člověka bez trestu? Odsunout tuto otázku se stolu jako jakýsi ”středověký přežitek“ je čin neospravedlnitelný ještě z jednoho historického důvodu. V celém světe dnes existují osoby různé světonázorové orientace, jež považují potrat za vraždu a odmítají jej. Pier Paolo Pasolini píše např. výslovně: ”Představa legalizace potratu mne šokuje, neboť jej spolu s mnohými jinými považuji za vraždu.“ Podobně smýšlel i liberální rakouský spisovatel židovského původu Joseph Roth, když napsal, že v každé civilizované zemi by měl být potrat zakázán. Dvacet pět let stará diskuse o věčném tématu lidské důstojnosti a lidských právech tedy není ani zastaralá ani ”středověká“ (což by samo o sobě také nemuselo být nutně něčím špatným), a je ji proto třeba vždy znovu podnítit a vést. Jestliže považují i ateističtí či liberální intelektuálové typu J. Rotha potrat za vraždu, je třeba v debatě o ”Mifegyne“ a Fristenlösung už konečně přestat používat nesmyslnou nálepku ”středověkých názorů“. Navíc představují poznámky, které slouží k tomu, aby bylo téma zpochybnění Fristenlösung již předem smeteno se stolu a vyloučeno tak z debaty, nedemokratickou taktiku zastrašování, která má zabránit ochraně základních lidských práv, ba vůbec znemožnit vznesení otázky, má-li být jejich porušení principiálně trestné. Právě tak nejde o to, ”posílat ženy do vězení“, jak se nyní oponent pokouší podsunout, nýbrž o zajištění právně účinné ochrany lidského života, jež samozřejmě vyžaduje zrušení beztrestnosti. To je přece základním důvodem odstranění Fristenlösung (před jejímž zavedením - toto budiž zdůrazněno pro novináře s kratší historickou pamětí - tu nebyl středověk, nýbrž první část Kreiského volebního období. Ačkoli je tomu těžko uvěřit, jsme už přeci jen od středověku vzdálení o trochu více než o dvacet pět let!). Uvažuje-li se logicky a filosoficky důsledně, jde tedy v debatě o ”Mifegyne“ v prvé řadě o otázku přirozenoprávní nutnosti odstranění Fristenlösung. Je to totiž právě toto ”řešení“, jež ruší právní ochranu nenarozeného lidského života (během tří měsíců pro děti normální a ostudně, jelikož výrazem myšlenky ”života nehodné existence“ postižených, během devíti měsíců pro děti postižené!!!). Jsou-li embrya postižená, je možné je usmrtit - jako by snad proto, že jsou lidé postižení, byli méně ”lidmi“! Toto odstranění právní ochrany však vede nejen k záměrnému zabití nepoměrně většího počtu nevinných lidí (což je podle německého slovníku definice výrazu ”vražda“), nýbrž i k utrpení lidských embryí v tomto ”období“(2). V Rakousku se již totiž provádějí experimenty s embryi určenými k potratu, které pošlapávají lidskou důstojnost (např. Univ. Prof. Dr. Peter Husslein a jiní). Kongresová knihovna a sami ”experimentátoři“ Flores-Genger, H. Husslein, P. Knogler, W. Metka, M. Wagenbichler, P. Scholz oznamují ve studii nazvané ”Abortion Risk in Chorionic Villus Sampling. Evaluation in Elective Termination of Pregnancy“, že se na vídeňské AKH beztrestně provádějí experimenty na nenarozených dětech. Na internetu(3) se od profesora Schnedla z vídeňské univerzity dozvídáme, že 100 pacientek podstoupilo riziko, jež s sebou přináší ”chorionic villus sampling“, přičemž byly mezi 10.-18. týdnem těhotenství provedeny jak životu nebezpečné a smrtící (z 38 nenarozených dětí, podrobených experimentu, byly dvě potraceny), tak reálně a potenciálně škodlivé experimenty na nenarozených dětech, jejichž matky za tímto učelem potrat o dva týdny oddálily. Na konci těchto experimentů byla potratní kvóta snížena na 4%. Jedna z žen přitom v průběhu experimentů změnila své rozhodnutí. Přes dobrozdání odpovědného psychologa, že je rozhodnutí pro potrat nezvratné - na jedné ze špičkových vídeňských klinik si přece nelze dovolit přivádět na svět lékařskými pokusy znetvořené děti -, se po proběhnutí pokusů rozhodla dítě si ponechat. S jakými důsledky? Je z toho třeba vyvozovat, že je v Rakousku nejen dovoleno zneužít nenarozené děti k experimentům a usmrtit je, nýbrž je i mrzačit? A jsou nenarození občané prakticky bez právní ochrany? Má se snad zakázat o tom v naší svobodné zemi diskutovat?! ”Mifegyne“ je vskutku nejlepším důvodem pro změnu zákona Fristenlösung, jehož je posledním důsledkem. Ostatně by bylo zapotřebí posoudit právě popsané experimenty na lidech i podle špatných, dnes v Rakousku platných ”pozitivních zákonů“. V každém případě - a nezávisle na zrušení Fristenlösung - však musejí být pokusy na nenarozených dětech tvrdě potrestány, což by sice mělo být možné již za současného právního stavu, ale účinně a principiálně teprve po zajištění plné ochrany nenarozeného lidského života od samého okamžiku početí. Účastníci na diskusích o ”Mifegyne“ se prudce ohrazují, vyžaduje-li se, aby byl život nenarozených dětí trestnoprávně chráněn, a aby byli proto lékaři a matky za takové činy trestáni. Uvědomují si přitom tito křiklouni, že tytéž experimenty, jež je dnes, jak se zdá, v Rakousku možné provádět bez zákonných sankcí na nenarozených dětech v prvních třech měsících a na postižených bez použití narkózy až do okamžiku narození, jsou v USA zakázány dokonce i pro krysí embrya?! A chce nám paní ministryně Prammerová zakazovat, abychom tuto otázku, pokud jde o člověka, u nás v Rakousku byť i jen položili?! V USA se dostane člověk do vězení, jestliže podrobí experimentu zvířecí embrya od druhé poloviny březosti. Řeč je o současných dějinách USA, nikoli o středověku. Požaduje to ”Animal Scientific Procedures Act“ z r. 1986. Účelem je ochrana ”každé živé bytosti kromě člověka“ (”any living vertebrate other than man“). A u nás vzbuzuje pohoršení, považuje-li někdo za neúnosné, provádějí-li se podobné či ještě horší experimenty na lidském životě v témže období (u postižených dokonce až do porodu), v němž jsou v USA před jakýmkoli experimentem chráněna i krysí embrya, a přitom nejsou ani použity bolest tišící prostředky, požadované dnes zastánci potratů (!) a ochránci zvířat z toho důvodu, aby v USA byli nenarození lidé opět pod takovou právní ochranou jako nenarozené krysy(4) !
Odvoláváme se na pozitivní zákony a 25 let ”zavedeného právního stavu“. Co to má být za argumenty? Na totéž se přeci mohli odvolávat i komunisté, nacisté či obhájci všech nespravedlivých pozitivních zákonů. Nespravedlnost se nestane právem ani po tisíci letech praxe (a už teprve ne po 25 letech)! Pozitivní zákony, jež jsou v konfliktu s přirozenými a lidskými právy, nejsou žádnými posvátnými kravami, nýbrž něčím, co svobodná demokratická společnost může a má zproblematizovat či zrušit. Je hloupost myslet si, že nespravedlivý zákon představuje nezpochybnitelný základ jakékoli další diskuse: Každý nespravedlivý zákon je třeba odstranit. Skutečnost, zda vede každoročně tento zákon ke smrti osmdesáti až stodvaceti tisíců lidí (všichni obyvatelé Salzburku), a je-li tedy jako takový navýsost nespravedlivý a naléhavě vyžaduje zrušení, nebo tomu tak není, je naprosto nezávislá na tom, existuje-li o něm mezi všemi politickými stranami v Rakousku konsens, či nikoli. Platí-li výrok Ciceronův, že věčně platné zákony přirozeného práva nemohou změnit ani císař, ani sněm, ani nespravedliví senátoři, ani blázni, pak toho není s to ani konsens rakouských politických stran! Protože se pravda zjevně nebude řídit podle konsensu politických stran, měl by se tento konsens řídit podle ní. Zpochybnění Fristenlösung přitom není žádným ”fundamentalismem“, ”fanatismem“ či ”přežitkem středověku“, nýbrž základní otázkou práva a lidských práv. Fanatiky nejsou odpůrci potratů, nýbrž jejich obhájci, chtějí-li zakázat o Fristenlösung diskutovat, považujíce ji za nedotknutelnou. Pak totiž představují nebezpečnou a protidemokratickou složku společnosti. S jakým typem demokratického povědomí je ostatně možné sloučit úsilí zamezit oponentovi zpochybňování Fristenlösung?!
Odmítnutí potratů s sebou v žádném případě nepřináší negativní postoj k jistým lidem či hodnotám, a už vůbec ne k ženám. Naopak, jedná se o bezvýhradné ”ano“ lidské osobě, lidským právům, základním právům, zvláště nejzákladnějšímu ze všech práv, právu na život; jedná se o bezvýhradné ”ano“ nezměrné a nesouměřitelné hodnotě každého lidského života, vyznačujícího se nesrovnatelnou důstojností, jež nejen eticky zakazuje každý přímý útok, nýbrž i vyžaduje zákonnou ochranu! A zákonná ochrana vysokých statků a lidských práv všech je právě bez sankce trestu nemožná a neúčinná. Vždyť i ochránci zvířat v USA považovali za nutné vzít pod ochranu trestního práva krysy a jiná zvířata, ohrožená barbarskými experimenty. Ani oni nechtějí posílat lidi do vězení, nýbrž jeho hrozbou chránit zvířata. Proč bychom tedy neměli činit stejně, pokud jde o člověka? V této otázce lze pozorovat zvláštní zdrženlivost dokonce i u některých biskupů. Máme větší strach zasazovat se za trestněprávní ochranu lidí nežli američtí ochránci zvířat, když usilují o ochranu krysích embryí? Bez právních sankcí nelze účinně chránit ani život lidí, ani život zvířat, ba ani ochránit účastníky silničního provozu od bezohledných řidičů. Samozřejmě že je třeba mnoha dalších dodatečných opatření (finanční podpora v těhotenství, vhodná pečovatelská zařízení, usnadnění adopce atd.).
Tvrzení, že zákony jsou neúčinné a že po uzákonění potratů se jejich počet sníží či zůstane stejný, odporují nejen zdravému selskému rozumu, nýbrž zejména statistikám, které udávají, že kdyby potrat nebyl beztrestný, tak by se přinejmenším třetina žen pro potrat nerozhodla a mnoho lékařů by jej neprovádělo. Nezávisle na tom však platí, že by stát neměl schvalovat nespravedlnost a že by útok proti základnímu právu na život neměl zůstat bez trestu, jinak vyžadovanému i za nejmenší a nejbezvýznamnější přečiny typu krádeží, daňových podvodů či pašování - a to ani tehdy, neměl-li by se počet přečinů zavedením trestu snížit. Mají snad 2 000 šilinků v tašce paní ministryně Prammerové, jejichž krádež je trestná, větší hodnotu nežli lidský život? Objasněme si to, co jsme řekli, na dalším příkladě: Dejme tomu, že by trestněprávní sankce nevedla ke snížení počtu znásilnění. Měli bychom si pak přát, aby bylo znásilnění vyhlášeno za ”beztrestné“? Nebylo by rozhořčení žen nad takovým rozhodnutím oprávněné?
Bezpodmínečné odmítnutí potratu a trvání na jeho neslučitelnosti s přirozeným právem neznamená také v žádném případě negativní postoj vůči ženám. Trestněprávní ochrana lidského života není totiž jen aktem ve prospěch nenarozeného života, nýbrž je i aktem ve prospěch ženy: je ochranou před psychickým nátlakem, který je v případě potratu na ženu často vyvíjen. Trestněprávní ochrana nenarozeného života a trest pro lékaře a ženy je však pozitivním postojem vůči ženě v ještě jiném, hlubším smyslu. Jak říká největší západní filosof Platón ve 4. století před Kristem v dialogu Gorgias, je i pro samotného pachatele nepotrestaný zločin horším zlem nežli zločin potrestaný, ježto spravedlivý trest zviditelňuje nejen důstojnost napadeného statku, nýbrž i důstojnost pachatele, a to tím, že jeho vztah ke spravedlnosti buď upevňuje, či teprve umožňuje (a to buď obratem a pokáním, anebo - zatvrdil-li se ve zlém - pouhou pasivní participací na ní).
II. Zvláštní námitky proti ”Mifegyne“ - i pro ty, kteří ”stojí na půdě Fristenlösung“
Ale i v diskusi s těmi, kteří se (chybně) domnívají, že Fristenlösung je ”právně v pořádku“ či že je nedotknutelná jako nějaké posvátné zvíře, jakož i s těmi, kteří její zrušení v dnešním Rakousku považují za politicky nerealizovatelné (což je, nedojde-li k hluboké změně smýšlení, bohužel realistické),lze uvést dostatečné množství důvodů proti zavedení ”Mifegyne“. Smrtící pilulka je totiž v mnohém ohledu negativnější než Fristenlösung (již je přesto třeba odmítnout a stále proti ní bojovat). Tím se dostáváme k dalším argumentům proti zavedení ”Mifegyne“.
Zdroj lidského života se stává jeho ničitelem: Žena, matka nevinného dítěte, jemuž sama dala život a jehož rodičkou se má stát, nejen že nechá své vlastní dítě usmrtit a je s jeho smrtí srozuměna, nýbrž sama vztahuje ruku na život malého člověka ve svém lůně. To je ještě radikálnější útok na ženu a mateřství, ještě surovější políček lidské důstojnosti a zdroj ještě hlubší demoralizace nežli potrat provedený někým druhým.
Akt - přijetí ”Mifegyne“ -, jímž žena sama usmrcuje dítě ve svém lůně chemickým vyhladověním a vypuzením, je jakožto usmrcení - i tehdy, jestliže dítě bolest a smrt nevnímá - právě tak mravně zavrženíhodný jako usmrcení provázené bolestí.
V období, kdy by měl být potrat pomocí ”Mifegyne“ proveden, má již dítě mozek a centrální nervový systém (od 49. dne). Navíc neví nikdo, není-li dítě schopno vnímat již před vznikem mozku; ochránci zvířat v Lichtenštejnsku a Švýcarsku prosadili např. zákaz používat dešťovky jako rybářské návnady, protože se - bez mozku! - svíjejí, což se zdá signalizovat schopnost vnímat bolest. (Pročež je třeba v malém Lichtenštejnsku, nadmíru se zasazujícím o ochranu životního prostředí, ze soucitu s utrpením dešťovek používat k rybaření životnímu prostředí škodící dešťovky plastikové.) Chráníme tedy dešťovky více nežli vlastní děti! Navíc se manželům Lileyovým, Stanislawu Reinisovi, Jeromu Goldmananovi, Marii Fitzgeraldové a mnohým dalším význačným vědcům podařilo prokázat u nenarozených dětí mnohem zřetelnější znaky vnímání bolesti při nízkých, bolest vzbuzujících podnětech nežli u novorozenců, takže je možné se domnívat, že lidská embrya v rané fázi vývoje pociťují větší bolesti nežli ve fázi pozdější. V každém případě zachytil Dr. Nathanson - dříve specialista na potraty, dnes jejich nesmiřitelný odpůrce - tak plasticky dramatický boj o život a silné reakce embryí při raných potratech v ”Tichém výkřiku“ (a jim podobné při pozdních potratech ve filmu dalším), že sám v důsledku těchto záběrů svou gigantickou praxi potratového lékaře zastavil. Je tedy velice dobře možné, že dítě, usmrcené tabletkou ”Mifegyne“, skutečně mučivé bolesti zakouší a vyráží z dosud němého hrdla svůj ”tichý výkřik“, jejž většina dnešních lidí zkrátka neslyší a ani slyšet nechce. A tak je dnes v USA zapotřebí lobby ochránců zvířat (kteří jsou zastánci potratů!), aby do veřejného povědomí proniklo zevrubně doložené poznání, že tvrzení, že embryo necítí při potratu žádnou bolest, je jen (be)zbožným přáním.
Potrat se díky ”Mifegyne“ stává mnohem snáze přístupným, především tehdy, jestliže bude přístupnost tablety rozšířena, a pilulka se tak stane snáz dostupná nežli ”tradiční formy potratů“. K tomu, jak dosvědčují empirické důkazy a studie, popisující ”Mifegyne“ jako přicházející kombinovaný antikoncepční a potratový prostředek, bezpochyby brzy dojde. Budiž zde zmíněna pouze studie autorů Croxatto H. B., Salvatierra A. M., Fuentealba B., Massai R. z Instituto Chileno de Medicina Reproductiva, Santiago, Chile, otištěná v Hum. Reprod. 1998 Dec., 13 (12), pp. 3 297-302. Konstatuje se v ní, že antikoncepční potenciál ”Mifegyne“ (mifepristone-nomegestrol acetate sequential regimen) doprovází ve srovnání se současnou antikoncepcí menší množství vedlejších účinků. Lze tedy očekávat, že za pár let bude ”Mifegyne“ k dostání v každé lékárně či dokonce v samoobsluze! Přesně k tomu došlo např. v případě prezervativu a ”(hormonální) antikoncepční pilulky“ a podobný vývoj lze pozorovat v Holandsku, pokud jde o euthanasii. Toto očekávané další ”usnadnění potratů“ předpovídají nejen nezávislé vědecké studie od čínských, amerických a chilských odborníků, nýbrž je zdůrazňováno samotnými zastánci ”Mifegyne“. Nechceme-li tedy lidi ohlupovat či dělat si z nich blázny, je na čase, aby konečně profesoři medicíny a ministryně svými zdánlivě autoritativními ujištěními přestali tyto více než oprávněné pochybnosti, ba tuto jistotu, bagatelizovat.
Tato ”mifegynetická potratová metoda“, jíž nejsou nenarozené děti přímo a cílevědomě usmrceny, nýbrž - jako střevní či žaludeční červi chemickými smrtícími prostředky, označenými jako ”léky“ - ”vyhubeny“ a z těla vypuzeny, pojímá svou oběť ještě depersonalističtěji než ostatní potratové metody. Její použití na člověka je srovnatelné s nacisty prováděnou chemickou likvidací lidí smrtícím plynem Cyklon B.
Politicky vzato nás ”Mifegyne“ zatahuje do ještě pokročilejšího stadia nebezpečné kultury smrti. Srovnání kardinála Meisnera mezi ”Mifegyne“ a nacistickými prostředky masového vraždění je z tohoto hlediska zcela realistické. Proč by volba po malých dětech nemohla padnout i na staré lidi, kteří jsou pro společnost mnohem neužitečnější a obtížnější? Po této šikmé ploše se budeme nevyhnutně posunovat stále dále: Euthanasie bude jako v Holandsku bezprostředně následovat a kultura smrti se bude stále rozšiřovat.
Ve svém často citovaném boji za život selhávají politikové v jiném ohledu tím, že upírají Rakušanům již po dlouhá léta (od doby Kreiského a zavedení Fristenlösung) slíbená ”podpůrná opatření“ na ochranu života: místo těchto ”podpůrných opatření“ pro život přichází v podobě ”Mifegyne“ další podpůrné opatření proti životu.
Počet potratů bude ještě hůře kontrolovatelný nežli nyní a jistě poroste, ačkoli to přirozeně nebude možné statisticky prokázat. Jak zajistit, aby se lékaři drželi ”předpisů“ a ”legálně“ získané tablety nepředávali dále bez (zcela zbytečného) pobytu v nemocnici a kontrol ”lacino“ a snáze? A ukáže-li se tato tableta méně nebezpečnou nežli dnešní antikoncepční prostředky či stejně nebezpečnou jako odčervení, bude následovat veřejná, neregulovaná a ještě levnější distribuce ”Mifegyne“, opatřené návodem k použití, mezi dospívající mládeží. Počet potratů se tak díky ”Mifegyne“ pravděpodobně přinejmenším zdvojnásobí, ne-li zečtveronásobí. Tomu je třeba hned od počátku s ohledem na budoucnost (přestože se dnes všechno odehrává pod lékařským dohledem a v nemocnici) zabránit. Proto tedy platí i pro přívržence Fristenlösung: principiis obsta! (zabraňuj počátkům). Zakažte ”Mifegyne“!
Odhlédneme-li od toho, že více než polovina všech obětí potratů jsou ženy, a potrat je tedy již z toho důvodu smrtícím aktem proti ženám, dostanou se těhotné ženy, jestliže budou moci ”celý problém“ vyřešit bez chirurgického zákroku ”pouze spolknutím jediné pilulky“, pod mnohem větší tlak rodin a partnerů. Nehumánní tlak na ženy, jejichž děti si jiní nepřejí, tak nesrovnatelně stoupne. Z toho důvodu by měly feministky proti tomuto vývoji jako dalšímu zotročení a podmanění ženy mužským vykořisťováním protestovat.
Ani všeobecné důvody proti potratům, ani ty zvláštní proti zavedení ”Mifegyne“ nemají nic společného s přehlédnutím složitých problémů a krizí v životě těhotných žen a nejsou také jen ”mužským“ hlediskem, podobně jako argumenty proti usmrcování postižených či dementních starých lidí ve ”zvlášť těžkých případech“ nemají nic společného s nedostatkem soucitu a ochoty pomoci v nouzi se nacházejícím příbuzným a ošetřovatelům či s ”hlediskem postižených“. Naopak. Soucit a účinná pomoc by měla s každým obráncem lidské důstojnosti pouze narůstat, což lze u mnohého ochránce života s obdivem konstatovat. Rovněž všem, kteří se na potratu podíleli, je v očích křesťana cesta k odpuštění otevřena; a nikdo o tom nemluvil pohnutlivějšími slovy než papež, jenž potrat jako těžký zločin proti lidskosti ve všech případech odsoudil, zároveň však hovoří o tom, že každá žena po potratu si může být jista, že je jí cesta k odpuštění otevřena, a že smí dokonce věřit, že se duše jejího dítěte za ní u Boha přimlouvá. Tento poslední náboženský rozměr, o němž hovořil světící biskup Andreas Laun ve svém příspěvku v televizních diskusích, však přesahuje čistě filosofickou argumentaci. Argumenty v tomto článku měly v prvé řadě ukázat, že mravní sféra a důstojnost lidské osoby zakládají absolutní hodnotu, jež nachází velkolepou manifestaci a potvrzení v absolutním příkaze ”Nezabiješ!“, a že poslušnost tomuto základnímu etickému imperativu (a to právě tehdy, získá-li přes všechny obtíže charakter onoho ”...a přesto říci životu ano“)5 je na ni velkolepou odpovědí.
Autor je Univ. Prof. Dr. Dr. habil. Josef Seifert, Rektor Mezinárodní akademie pro filosofii v Lichtenštejnském knížectví.
Z něměckého originálu přeložil Martin Cajthaml.
Poznámky:
Tzn. zrušení trestnosti potratů provedených v prvních třech měsících těhotenství (pozn. překl.).
Výrazem ”období“ (Frist) autor odkazuje na diskutovaný zákon o potratech (Fristenlösung). Pozn. překl.
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/htbinpost
Srv. článek Victorie Macdonaldové: ”Abortion Doctors May Give Foetuses painkill“, UK News, Aug. 9, 1998.
Autor zde naráží na titul známé knihy Viktora Frankla ”Und trotzdem Ja zum Leben sagen“, vydané také v češtině (pozn. překl.).