Kam s Distancí?

Roman Cardal

29. 11. 1998 byl na stránkách Katolického týdeníku (Perspektivy, 29/11/98, č.11, str. VII) otištěn článek Václava Freie pod názvem „Distance od spokojeností“. Autor v něm zaujímá svůj postoj k časopisu Distance na základě hodnocení, které si o něm učinil.

V prvé řadě se snaží poukázat na samotný smysl existence kriticky laděného periodika a vyvozuje ho z celkové kulturní atmosféry dnešní doby, pro kterou je mimo jiné typická obrovská nabídka informací ze všech oblastí. Díky vyspělé medializaci se současný člověk stává adresátem často navzájem kontrastujících informací a názorů aniž by měl možnost dopátrat se skutečného stavu věcí jejich osobním prověřením. V takové situaci se lépe orientují lidé vybavení hlubším a zdravějším kritickým smyslem a jednou ze služeb, kterou dnešní nekonformní tisk může současnému čtenáři nabídnout, je podávání co nejobjektivnějších údajů avytváření opravdové a konstruktivní atmosféry kritičnosti. Z tohoto hlediska se V. Freiovi časopis Distance jeví jako vhodný nástroj názorového tříbení v oblasti filosofie, teologie a v jiných tematicky spřízněných oblastech. Nebojí se pochválit jeho „obecný záměr(...)ozřejmovat dnes časté a mediálně šířené omyly v myšlení, jejich kořeny a důsledky“. V obecném zaměření časopisu spatřuje dostatečný důvod k jeho doporučení všem čtenářům, kterým není lhostejná názorová povrchnost, oportunismus a módní konformita, k níž mnohé informační zdroje ne zřídka tíhnou. A jelikož i sebe sama řadí mezi kritické pozorovatele současného dění, snaží se o vyjádření svého osobního názoru o konkrétním naplňování obecného předsevzetí ze strany časopisu Distance.

Po všeobecném úvodu je čtenářům článku předložena první autorova výhrada. Nekonformní diskuse na určitá témata prý ještě nezajišťuje pravou a vskutku otevřenou názorovou výměnu. Jednou z překážek dialogu je prý postoj neprůstřelné spokojenosti s vlastním východiskem. V. Frei ho patrně nachází i v Distanci, když si stěžuje, že se „diskutující nejednou utvrzují ve svém aspektu pravdy“ a dodává, že „pokud přitom něco zásadního nevyjasní, vlastně tak upevňují již dané názorové polarizace. A to by snad bylo pro hlubší záměr Distance kontraproduktivní, samo distancování není přece cílem“. Jinými slovy, V. Frei spatřuje jistou diskrepanci mezi obecným záměrem Distance, který schvaluje, a jeho reálným uskutečňováním, které do určité míry neschvaluje.

Další řádky mají zřejmě osvětlovat Freiovu výhradu. Jako konkrétní případ uvádí polemiku Příhoda-Semín, přičemž se spíše staví na stranu P. Příhody, který jako katolík hájí nutnost otevřenosti světu a odkazuje na některá katolická periodika reprezentující různé proudy uvnitř Církve. Podle Příhodova hodnotícího kritéria (otevřenost světu) lze stanovit i určité pořadí těchto periodik podle toho, jak se ke světu staví. Semín s onou hierarchizací periodik nesouhlasí s poukazem, že časopisy figurující na posledním místě podle Příhodova kritéria zaujímají místo první z hlediska věrnosti magisteriu. V. Frei připomíná, že nesoulad mezi diskutujícími stranami může být zmírněn, když si uvědomíme, že „cit pro svět není hned proti magisteriu“. Na důkaz toho cituje z úvodní části koncilního dokumentu Gaudium et spes, čímž chce názorně předvést, že katolické církvi není nic lidského cizí. Dokument se počíná slovy: „Radost anaděje, smutek a úzkost lidí naší doby... je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků“ (GS,1).

Kdo zná brilantní traktát Tomáše Akvinského o lidských emocích (Summa theologica, II-II, q.22-48), ví, jakým způsobem se ospravedlňuje priorita čtyř základních emocí vůči ostatním emotivním tendencím. Tyto čtyři základní emoce jsou radost (gaudium), naděje (spes), smutek (tristitia) a strach (timor). Jde o základní emotivní reakce ve vztahu k dobru a zlu, jak na úrovni smyslové, tak na úrovni nadsmyslové. Proto ne náhodou začíná koncilový dokument odkazem právě na tyto emoce. Chce tím naznačit, že to, co je v člověku emotivně nejhlubší, nevymyká se péči ze strany Církve. V tomto ohledu se Církev oficiálně prohlásila za naprosto otevřenou vůči modernímu světu bez jakéhokoliv omezení. Zdá se však, že si V. Frei dost dobře neuvědomuje, na jaké rovině toto prohlášení stojí. Jedná se tu přece o emoce, o lidské reakce na dobro a zlo. Otázka pravdy a omylu je z tohoto zřetele evidentně vyloučena. Jestliže chce někdo zaštítit své tvrzení o nutnosti otevřenosti vůči světu ze strany katolické Církve, nemůže ktomu používat výše uvedenou pasáž z první kapitoly dokumentu Gaudium et spes bez toho, aniž by blíže specifikoval, o jaký druh otevřenosti ke světu se jedná. Spor mezi pány Semínem a Příhodou se ale netýkal emotivních sympatií katolíků s lidmi mimo Církev, nýbrž postoje katolíků vůči vlivům, které jsou poznamenány omyly či jsou dokonce jeho nositely. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by o čem diskutovat. Nikdo přece nebude tvrdit nutnost obrany Církve vůči něčemu, co je autenticky lidské, přirozeně dobré a krásné. Jestliže chce tedy V. Frei v opozici k M. Semínovi zdůraznit, že věrnost magisteriu implikuje důraz na vše katolicky, křesťansky a lidsky ryzí, může s jistotou počítat s naprostým souhlasem M. Semína. Jestliže ale sylogizuje: mýlit se je lidské, Církvi není nic lidského cizí, ergo Církev musí tolerovat i omyly, pak se zcela jistě mýlí on sám, protože zmátl dvě neslučitelná hlediska a četl koncilový dokument jinak, než měl. Kdybych si chtěl dopřát nešvar „domýšlení k horšímu“, vyslovil bych obavu, zda snad nemá odvolání se na hodnoty katolické, křesťanské a lidské u čtenáře evokovat ideu ekumenismu a přesvědčit ho o alespoň tendenční netoleranci Distance vůči všemu, co není pravověrně katolické. Protože však V. Frei nerozlišil oblast emocí, pocitu lidské sounáležitosti a solidarity na jedné straně od oblasti věroučné na straně druhé, stává se jeho kritika neopodstatněnou.

Vdruhé části článku se hodnocení přiostřuje. Zde se konečně dozvídáme, v čem vlastně spočívá ono inkriminované východisko, na němž časopis Distance staví. V. Frei ho správně identifikuje v oblasti noetické. Poněkud neurčitá je ale jeho formulace. Tvrzení, že podle zástupců Distance teorie poznání rozhoduje téměř o všem, pravděpodobně nezasvěcenému čtenáři naprosto nic neříká. Bylo by proto vhodné upřesnit, co se za takovým obecným výrokem vlastně skrývá. Nějakého bližšího osvětlení se však čtenář nedočká. V. Frei se naopak čestně přiznává ke své nekompetenci posoudit správnost či nesprávnost řečeného východiska, ale to mu nebrání k vyjádření osobní pochybnosti o jeho akceptovatelnosti. Kompetentněji se už cítí při porovnávání východiska Distance (kterému neporozuměl!) s direktivami nové encykliky „Fides et ratio“. Celý článek je doprovázen občasnými citacemi z čerstvého papežského dokumentu, přičemž se upozorňuje, že nesporná podobnost důrazů Distance a nové encykliky není totožností. Jak magisterium, tak i Distance podtrhují enormní důležitost přirozeného filosofického poznání a pozitivního řešení problému pravdy, avšak s tím rozdílem, že intelektuální obzory Distance jsou blokovány nepřijatelnou spokojeností s jejími východisky, zatímco vyrovnanější papežský dokument zůstává otevřený i vůči Distancí odmítaným vlivům.

Jeden z důvodů nutné omezenosti teoretického východiska Distance prý spočívá v sympatizaci se svatým Tomášem, tomismem a neotomismem ze strany některých autorů v časopise publikujících. Od této kompromitace je exkulpován pouze J. Fuchs. Následně je čtenář poučen o tom, jak poslední koncil oslabil vliv Tomáše, a jak se tedy přihlášení k tomistickým tezím jeví spíše jako protikoncilní vzdor než jako upřímné hledání pravdy. Můžeme se jen podivovat, jak převážně pastoračně zaměřený koncil mohl oslabit Tomášův vliv. S trochou nadsázky by se v podobném smyslu dalo tvrdit, že nějaký kongres fyziků, věnovaný mírovému využití jaderné energie, omezil vliv Einsteina. Jinak řečeno, tvrzení nemá žádný určitější smysl.

Po obecných a málo říkajících floskulích V. Flos konečně uvádí jeden konkrétní případ, od nějž se kriticky distancuje. Vyjadřuje svůj odstup od některých závěrů McInernyho, jehož příspěvek se objevil na stránkách Distance. Toto zjištění je pro V. Freie alarmujícím faktem, což dokazuje McInernyho zamlčením úplného obsahu Syllabu z roku 1864. McInerny totiž neuvedl, že dokument netoleroval ve státě žádné jiné než katolické náboženství, a také vněm schází dnes již povinná úlitba božské demokracii. Oba tyto problémy by si zasloužily obsažný komentář, který by bral ohled na politickou situaci druhé poloviny minulého století avněmž by byl tehdejší postoj katolické církve adekvátním způsobem osvětlen. Pak by už asi nebylo nutné klást provokativní otázku, zda má dnešní katolík věrný magisteriu nadále, byť potají, zastávat tehdy definované postoje. Pokud jsem dobře informován, Církev neodsuzuje demokracii jako takovou, nýbrž pouze ony formy demokracie, v nichž parlamentární většina rozhoduje o tom, co je dobré a co je špatné. V tom ale nezastává nic jiného než pravdu o nezávislosti norem dobra a zla, pravdy a omylu na svévoli jedince i mas. K takovému postoji se i dnešní katolík může (ba musí) přihlásit. Co se týče zmíněné hegemonie katolického náboženství ve státě, od roku 1864 uplynulo téměř půldruhého století a v tomto čase Církev svou pozici značně uvolnila. Ostatní názory a náboženství jsou tolerovány. Freiova kritika tedy i zde vyznívá do prázdna. Přesto může na mnohé čtenáře zapůsobit sugestivně, protože dnes už každý ví, že se nad katolíkem, který si ještě neujasnil svůj postoj k demokratickým hodnotám, vznáší Damoklův meč obecného pohrdání.

Zajímavé je také převedení pozornosti na Tomáše a na neotomismus. Prostřednictvím autority Swieźawského se Tomášovi dostává pochvaly za jeho moudrost a otevřenost ducha. Hůře to už dopadá s neotomismem, k jehož exekuci si V. Frei přizval autoritu M. Lobkowicze. Ten tvrdí, že novotomismus „v obraně víry přecenil aspekt racionality a nestačil dynamice katolické teologie“. Poslední rána je (neo)tomismu uštědřena citací prof. Swieźawského: „(novo)tomismus je mrtev – můžeme se tedy vrátit k Tomášovi“. Zda je (novo)tomismus mrtev či ne, to se s určitostí neodvažuji tvrdit, ale přiznám se, že pokud je řeč o tzv. učebnicovém či zideologizovaném tomismu, pak si i já jeho záhubu upřímně přeji. Však také některé články Distance na jeho likvidaci pilně pracují. Tento bezesporu pozitivní směr časopisu ale nemůže být vnímán čtenářem, který myslí v ideologických kategoriích různých -ismů. Tvrzení, že je třeba se navrátit k Tomášovi, zavání rovněž přílišnou dogmatičností, a je tudíž pro kritický směr Di stance nepřijatelné. Nikdo z členů redakční rady by se asi neoznačil za (neo)tomistu. Proto je nanejvýš překvapivé hovořit o těchto myšlenkových směrech ve vztahu k Distanci. V. Frei zřejmě spatřuje dostatečný důvod k pohodlnému zaškatulkování časopisu do kompromitujícího schématu v některých článcích týkajících se problémů Tomášem řešených ajeho občasným citováním. K závěru o tomistickém zaměření časopisu to ovšem nestačí.

V závěru článku se V. Frei znovu odvolává na novou encykliku „Fides et ratio“ a upozorňuje své čtenáře na shody a neshody mezi jejím postojem a postojem časopisu Distance. Encyklika hledí do budoucnosti, Distance sleduje cíleně omyly dneška. Encyklika povzbuzuje filosofy a teology k jejich odpovědné práci, ukládá jim závazek dalšího rozvíjení jejich oborů a to i s využitím přínosů soudobé filosofie. V. Frei ale z tohoto úkolu Distanci vylučuje, když podotýká: „Obávám se, že východisko Distance neumožňuje příliš s takovými přínosy počítat.“ Já osobně takovou obavu zásadně nesdílím. Lze jen doufat, že zamlčení některých závažných myšlenek encykliky nebylo záměrné. Svatý otec totiž s naprostou jasností zdůrazňuje uplatnitelnost pouze těch filosofických směrů, které dokáží proniknout až k základní ontologické struktuře skutečnosti, čímž jsou ipso facto vyloučeny mnohé směry soudobé filosofie (srov. např. kap.VII, 82-83). Jeden z nejdůležitějších úkolů spatřuje magisterium v obhájení schopnosti lidského myšlení dosáhnout objektivní pravdy (82). Noetické východisko Distance spočívá právě v kriticky ověřeném principu dosažitelnosti objektivní pravdy. Proto je Freiova obava v tomto ohledu zbytečná. Navíc nemá žádný reálný fundament: vždyť o něco výše se V. Frei čestně přiznal ke své nekompetentnosti k hodnocení filosofického východiska Distance. Vyjádřit se tedy o časopise tak zásadním způsobem jenom na základě pouhého zdání je proto poněkud odvážné.