Kýč a smrt

Jiří Suchánek

Podle poslední intelektuální módy nám Evropanům nezbývá než přiznat, že jsme hnusná bílá imperialistická pakáž. Nastal čas omluvit se světu za vynález vědy a blahobytu, zejména však za kolonialismus a každou válku, kterou jsme jako na potvoru vyhráli.

Nás Čechů se to naštěstí netýká, neboť jsme toho nikdy moc nevyhráli. Proto můžeme světu hrdě pohlédnout do očí a s důvěrou v budoucnost slíbit, že nejen my Češi, ale dnes už celá Evropa všechny příští války slavně prohraje. A nebude to jen proto, abychom si šplhli u humanistů. Proč k tomu dojde, je obsahem mého článku.

Nejprve navrhuji malé cvičení v představivosti: Představme si, že by se tentokrát zbláznili například Poláci a vyhlásili nám válku. Ptáte se proč? Jednoduše proto, že i oni mají své dějiny. Užitečnost národní historie spočívá především v tom, že vždycky najde dost důvodů pro pocit ukřivděnosti a nevyřízené účty se sousedy. Zkrátka a dobře, představme si polské divize, překračující naše státní hranice.

Až potud jsem představivost laskavého čtenáře určitě nepřepínal. Že cizákům se nedá věřit, tomu našinec uvěří velice snadno. Horší to bude s představou hrdinného odporu českého národa. A přece to zkusím: Představuji si, že naši politici zapomenou na své žabomyší spory, a umím si dokonce představit tak fantastický scénář, že i naše armáda se konečně zachová jako armáda. Rovněž intelektuálové nás budou plamennými slovy burcovat k obraně vlasti – tady mi však představivost selhává, protože nemám tušení, jak to odůvodní.

Jeden z důvodů je nasnadě: „Jakmile se rozhodneme pro stát, musíme být rozhodnuti také za něj umírat,“ prohlásil filosof Václav Bělohradský. Souhlasím s výhradou, že málokdo se pro svůj stát opravdu rozhodl. Ještě jsem neslyšel o radnici, kde by při vítání občánků dávali nemluvňatům na vybranou z pestré nabídky států, anebo dokonce možnost žít bez státu. Skutečnost je trestuhodně málo liberální, a přece se většina z nás svého údělu nezříká. Bělohradského výrok tedy chápu jen jako variantu na téma filosofických vyprávěnek o „společenské smlouvě“.

Jenže to má ještě jeden háček – Václav Bělohradský se takto vyjádřil při účtování s historickou skvrnou mnichovanství. Od doby Mnichova se však hodně změnilo. Jak by Bělohradský uplatnil svou oblíbenou kategorii výmluvnosti „naléhavější než pravda“, kdyby došlo na lámání chleba v současnosti? Díky třeskuté humanitě se totiž evropská situace radikálně změnila, aniž si toho liberální humanisté všimli. Zdá se, že nejsou schopni reflektovat ani skutečnou příčinu tlaku na profesionalizaci armády v tzv. vyspělých demokraciích. Změněné paradigma lze totiž vyjádřit nadmíru lapidárně: Za stát liberálních mudrců by riskoval život jen dobře placený žoldnéř, anebo blbec.

Takto vyhrocené tvrzení si žádá vysvětlení. Již bylo řečeno, oč jde: Jde o život, což kupodivu vždycky znamená, že máme na mysli smrt. V tomto případě jde o právo státu poslat člověka na smrt. Čímž jsme se konečně dostali k podstatě věci: půjde o trest smrti ve vztahu ke kýči.

O kýči začněme pěkně po filosoficku, citováním autority: „Filosoficky je kýč zastření země jako mocnosti, která vládne ve světě. Země vládne všemu tělesnému, je referentem tíže života. Ideolog kýče odtrhuje svět od Země, od neúprosné podoby, kterou Země vnucuje životu. Dominantou našich měst je zapření Země, očišťování světa od stop po jeho pozemské zakotvenosti, vyloučení Země z řeči a ze života jako pouhé „špíny“. Člověk kýče neumí být smrtelným pozemšťanem, bojí se jím být. Říše kýče se roztahuje po celé planetě, vtahuje do svého koloběhu všechno, s čím se setká. Zbavuje všechno stop pozemského původu a vystřeluje to nad naše hlavy jako cosi dojímavého. „Levice a pravice“ spolu bojují uvnitř říše kýče.“

Tak pravil Bělohradský v knize Myslet zeleň světa. V podstatě s ním souhlasím, kdyby však byla pravdivá i poslední věta, vznášel bych se jako duch nad vodami – ocitl bych se mimo pravici a levici. Jenže osou mých názorů je odmítání všech podob Utopie, kterou vnímám jako extrakt levicového kýče. Tudíž se hlásím k pravici. Co však znamenají slova o neumění „být smrtelným pozemšťanem“? Zoufalou snahu udržovat se stavěním decentních zástěn okolo všech podob smrti v dětinském sebeklamu, že smrt je něco, co by nemělo existovat. Avšak podstatou „neúprosné podoby, kterou Země vnucuje životu“, je smrt. Stejně hloupá motivace kýčem se tedy skrývá i za moderním tažením proti trestu smrti, jehož se účastní rovněž bojovník proti kýči Václav Bělohradský.

Humanistický kýč se dělá například takto: Proslulý francouzský písničkář Brassens zpíval o gorilím samci, který uteče z klece a znásilní jistého soudce. Takže zábava přímo lidová, ale i na humanismus dojde: Soudce při znásilňování sténá docela stejně jako ten chudák, kterého právě nechal popravit. Jak vidno, jde o píseň svrchovaně uměleckou, žertovnou a navíc angažovanou na správné straně humanistické barikády. Srandy kopec, obecenstvo se baví a jen tak mimochodem odsoudí i hanebnost trestu smrti.

Šablona humanistického kýče je prostá: Soudce je funkcionář moci a moc je přece synonymem zla, kdežto odsouzený k smrti je obětí moci, i kdyby byl souzen za vraždění dětí. V tom je tajemství Umění: Správný umělec je přece „reprezentant lůzy“, vždy na straně slabšího a to je v našem případě ten odsouzený nebožáček. A proto „villonovsky břitký“ výsměch onomu soudci patří – neměl nebožáčka odsoudit k smrti. Proč ho odsoudil, to není důležité. Kdyby šlo o Dutrouxe, vraha dětí z vilnosti, pravda skutečnosti by umělecký účinek, „pravdu srdce“, zbytečně komplikovala. Hezčí je připadat si jako bouřlivák proti mocenské zvůli – nejlépe ovšem za slušný honorář anebo profesorský plat, plus mediální věhlas jako prémii. Tak se zhotovuje humanistický kýč.

V případě trestu smrti se prostě chováme jako fachidioti kýče a jeho zrušení patří mezi parádní projevy víry v Utopii. Věříme, že stačí vytěsnit smrt z litery paragrafu, a ona nějakým magickým kouzlem zmizí i ze života. Ve skutečnosti se děje pravý opak.

Nejoblíbenějším popěvkem všech humanistů z povolání je slogan, že trest smrti nemá odstrašující účinek. Fajn – porovnejme si to s faktem, který mne před časem uhodil do očí v Lidových novinách:

„Policejní záznamy zachytily v roce 1938 celkem 43 vražd. Za loňský rok napočítali statistikové na území České republiky vražd 277“ (LN, 27. 1. 1996).

Což znamená, že v roce 1995 bylo v českých zemích spácháno téměř sedmkrát víc vražd než roku 1938. K tomu dnes mohu přidat další informace z Lidových novin: V roce 1997 se počet vražd zvýšil na 292, roku 1998 jich bylo už 313. A teď hádejte, v kterém období se nad vrahy vznášela hrozba oprátky – v roce 1938, nebo v letech devadesátých? Je vůbec možné nepoložit si otázku po souvislosti s odstrašujícím účinkem trestu smrti? Obávám se, že ušlechtilí mudrci třeskuté humanity klamou sebe i nás. Prostě nám lžou.

To všechno se kupodivu děje za současného skučení těchže mudrců o rozmělňování a ztrátě smyslu života i smrti v moderní společnosti. Asi tomu tak je – ale proč? Protože přes všechno lidumilné žvanění je zrušení trestu smrti jen dalším znesmyslněním života. V patách bubeníků třeskuté humanity, dojímajích se vlastní ušlechtilostí, táhnou stvůry, jež povzbuzovány oceánsky bezbřehou tolerancí, rozsévají smrt naprosto nesmyslnou – smrt ze zhovadilé zvůle. Proto zrušení trestu smrti chápu jen jako další sešup po cestě z kopce, k rozkolísání hodnot a ztrátě smyslu života i smrti. Idiotským rovnostářstvím při hodnocení života vraha a jeho oběti se zříkáme jediné možnosti, kdy konec života některých stvůr může mít etický smysl: smrti jako výkonu spravedlnosti. Ztrácíme-li smrt jako trest, o to víc přibývá nesmyslné smrti nevinných, přibývá zabíjení ze „svobodné“ zvůle.

Vraťme se nyní k začátku, k výzvě naší představivosti: Představme si, co by se stalo, kdyby onu třeskutě humanistickou demokracii, jež uzákonila posvátnost života i nejhoršího zločince, napadl nějaký budoucí agresor. Bude mít Matka Vlast tu odvahu (či přesněji drzost) posílat své syny na smrt? Jak humanisté okecají ten podivný zvrat, že životy našich synů budou náhle méně nedotknutelné než životy vrahů a znásilňovatelů dětí? Proč by měli vlastními životy bránit stát, jenž buduje humanizované kriminály, aby v nich mohli kriminálníci v klidu a bezpečí dožít své posvátné a smysluplné životy? Co když nepovažuji za potenciálního nepřítele nikoho za hranicemi státu a času, ale naopak stvůru, ohrožující mne už nyní v mém vlastním městě? Proč bych měl já nebo moji potomci obětovat život za stát, který respektuje posvátnost života několikanásobného vraha, dokonce i vraha dítěte, ale už ne život můj a mého dítěte?

Jasněji své varování už říci neumím. Aby to však došlo i liberálním mudrcům, bude zřejmě nutné užít jejich sofistikovaného žargonu: Pokud si evropský stát chce uchovat legitimitu práva na obranu, musí legalizovat i legitimitu trestu smrti.

Kdo ale rozumí jen hlasu humanistických autorit, měl by vzít v potaz mínění jednoho ze zakladatelů Charty 77: „Ne že by nebylo lze užívat síly a násilí vůbec: zabíjet a popravovat je někdy jistě nutné, ale samo sebou to ještě není nelidské“ (Jan Patočka: Ideologie a život v ideji, Kritický měsíčník 1946).

Co tedy závěrem? Naštěstí nebyli – a doufám, že ani dnes nejsou – všichni intelektuálové ranění slepotou. Vzpomeňme památky jednoho z nich, dobrého člověka Zdeňka Podskalského:

„Šlo mi hlavou, za jaké hlouposti nám každý den hrozí trest smrti. Za takové malé selhání, jako je usnout za volantem. Nebo zamyslet se a vejít do vozovky. Nebo vyplavat příliš daleko do moře a přecenit své síly. Za to je také trest smrti. Jenže my to dobře víme a proto si dáváme bacha.

Jenom když utlučete stařenku kladivem a ukradnete jí stovku, za to se vám nemůže nic tak moc stát“ (Svobodné slovo, 14. 12. 1991).