Sociální systém svobodu neničí

Radomír Malý

Pan Roman Joch ve 3. čísle loňského ročníku Distance reaguje na můj předchozí článek „O spravedlivém společenském řádu“ (Distance 1/2001). Pokusím se nejdříve heslovitě reagovat na drobnější námitky, potom se dotknu podstaty. a) Pan Joch nesouhlasí s mou tezí, že kapitalismus ve svém raném stadiu vehnal některé lidi do hladu, když předtím na venkově měli zajištěnu minimální obživu ze skromného hospodářství, potom ale, zlákáni vidinou lepších podmínek práce v továrně, odešli do města, kde, pokud se stali nakonec nezaměstnanými, hladověli a skončili na ulici. Joch argumentuje, že „člověk není pouze materiální entitou, nýbrž je duchovní, volní, racionální bytostí...“. Ano, jenže k tomu, aby se takto mohl rozvinout, přece jen určité minimum kživotu potřebuje (jídlo, oděv, střechu nad hlavou) - a raný kapitalismus 18. a počátku 19. stol. jej často připravil i o toto minimum. b) Joch namítá, že kdyby tomu tak bylo, postižení by se zase vraceli z města zpět na venkov, což se nedělo. Jak by také mohlo, když tito lidé před odchodem do města své skromné hospodářství prodali, nebylo kam se vrátit. c) Argumentace pana Jocha, že v kapitalismu se zvyšoval průměrný lidský věk, zatímco před průmyslovou revolucí se většina nedožila 40 let, a tudíž kapitalismus znamenal pokrok, je poněkud nekorektní. Autor moc dobře ví, že prodlužování lidského věku není závislé na společenské formaci, ale na pokroku medicíny. To by potom měli pravdu naši bolševici, když poukazovali na vyšší průměrný věk v bývalé ČSSR než za První republiky a „dokazovali“ tím, že socialismus je přece jenom lepší než kapitalismus. Zapomněli ovšem, že vyšší průměrný věk nezpůsobil socialismus, ale objev antibiotik, v jehož důsledku už nebyly smrtelné velmi časté choroby jako tuberkulóza, zápal plic, zánět slepého střeva aj. Rovněž tak vyšší průměrný věk v 19. stol. proti 14. stol. nezpůsobil kapitalismus, ale poznatek onutnosti respektovat pravidla hygieny, což definitivně eliminovalo epidemie moru a cholery, které často vylidňovaly celé kraje, a právě ony byly nejvážnější příčinou nízkého průměrného věku. d) Joch poukazuje na první systém státní sociální péče v Německu, odkud, jakož i z celé Evropy, lidé odcházeli za prací do Ameriky, kde žádný sociální systém neexistoval - a přesto do Evropy neemigroval “žádný rodilý Američan„. Samozřejmě, že ne. Jenže to nemělo žádnou souvislost se sociálním systémem, nýbrž s tím, že USA v 19. stol. potřebovaly pracovní sílu, a proto v Evropě verbovaly nábor přistěhovalců, jak potvrzují inzeráty v tehdejších novinách a speciální náborové kanceláře. Evropské státy to v Americe nedělaly, protože pracovních sil měly nadbytek. Ostatně téze o “neexistujících„ systémech sociální péče v Americe není tak zcela pravdivá, ale o tom bude řeč níže. Bismarck neprosadil první systémy státní sociální péče pouze ve spolupráci se sociální demokracií, jak píše pan Joch, ale hlavně ve spolupráci s katolickou stranou Centrum. Již dříve toto postuloval vzácný sociálně cítící biskup von Ketteler. Tento čin katolické strany se setkal s přímo obdivnou reakcí papeže Lva XIII. (srvn. Buelmeyerovy Církevní dějiny), jenž později vydal na toto téma známou sociální encykliku “Rerum novarum„. Tím se dostávám k jádru věci. Hlavní rozdíl mezi mnou a panem Jochem je v tom, že on přímo nenávidí jakýkoliv státní sociální systém a vidí v něm fantóma nesvobody. Já takto nesmýšlím, neboť se držím v té věci papežských sociálních encyklik, které jasně a jednoznačně apelují na stát, aby si hleděl této problematiky. Dokladů je spousta, stačí jenom si „Rerum novarum“, Quadragesimo annno nebo „Centesimus annus“ přečíst. Rozumím kolegovi Jochovi, že odmítá systém „zaopatřovatelského“ či „pečovatelského“ státu, z něhož (a z daní občanů) tyjí ti, kdo žádnou sociální pomoc nepotřebují. Souhlasím plně s tím, že takový systém vede lidi klenosti abrzdí jejich svobodnou iniciativu. To však neznamená, že by stát měl zcela od této záležitosti abstrahovat. Je nutno rozlišovat mezi sociálním a zaopatřovatelským státem. Já kprvnímu z nich říkám jasně „ano“, kdruhému stejně jasně „ne“, zatímco Joch říká k oběma „ne“. Rozdíl mezi nimi jsem se snažil vysvětlit v dřívějších článcích v Distanci na toto téma. Dovolím si ale - sit venia verbo! - položit kolegovi Jochovi pár otázek na tělo. Jestliže tolik brojí proti státnímu sociálnímu systému, je ochoten např. odmítnout přispívat do státního důchodového pojištění apřijmout třeba možnost, že v případě stáří nebude mít žádný příjem a stane se závislým buď na svých úsporách (kolik toho intelektuál při svém platě a při rostoucí inflaci může tak asi naspořit?), nebo na příjmech členů své rodiny? Je ochoten odmítnout platit si nemocenské pojištění a riskovat, že si bude muset veškerou zdravotnickou péči platit v hotovosti a často bude nucen se jí vzdát, protože peníze na ni pochybí? Je ochoten smířit se i s tím, že v případě nezaměstnanosti (která ho, jak pevně doufám, mine) neuvidí ani halíř podpory abude odkázán na finanční pomoc jiných? Již staří Římané říkali: „Primum vivere, deinde philosophare“. Já se znepokojením pozoruji v naší republice desítky „salónních liberálů“ (nechci urazit, nemyslím si, že pan Joch mezi ně patří), kteří ve snaze upozornit na svoji originalitu vedou svalnaté řeči proti státnímu sociálnímu systému, ale nedomnívám se, že by v případě, kdyby šlo do tuhého, byli ochotni se jeho výhod vzdát. Podobají se tak bohatým „salónním socialistům“ z 19. století, kteří v touze zviditelnit se předváděli v exkluzivních vilách smetánky bojové prology proti soukromému vlastnictví a za socializaci, sami však vůbec nepomýšleli na to, že by se svých fabrik, bank azámků vzdali. Buďme tedy realisty anež začneme něco (staro)nového prosazovat, zeptejme se nejdříve, jestli sami jsme ochotni přijmout nepříjemné důsledky s tím spojené. Já říkám na rovinu, že ochoten nejsem. Jako důchodce (dožiji-li se) chci mít svůj vlastní příjem a být nezávislý na výdělečně činných dětech, chci si platit nemocenské pojištění, aby zdravotní péče mi byla vždycky finančně dostupná a v případě nezaměstnanosti (doufám, že mne nepotká) mít nějakou podporu. Přitom je mi absolutně lhostejné, jestli tyto sociální jistoty mi nabídne skrze svůj systém pojištění stát nebo nějaká nestátní organizace, jako je tomu v USA. Je pravda, že nejrůznější pojišťovací ústavy v Americe (soukromé, odborové, církevní, zaměstnanecké aj.) nabízejí leckdy lepší podmínky než státní sociální systémy v Evropě. Pan Joch možná řekne, že toto právě automaticky vznikne, když se státní sociální systém úplně odbourá. Inu, to si nedokážu představit, když pomyslím na naše vytunelované soukromé penzijní fondy, peněžní ústavy a pojišťovny. Nežijeme v právní, ale zlodějské kultuře, kde neplatí ani takové samozřejmosti jako vyplácení mezd zaměstnancům v řádném termínu. Státní sociální systém je snad to jediné, co ještě jakž takž funguje. Vzdát se ho znamená vydat se úplně všanc podvodníkům nejhoršího kalibru, kteří ode mne v rámci pojištění vyinkasují peníze, ale já potom svůj důchod nemusím nikdy uvidět. Náš právní systém takovým lotrům nahrává, což je všeobecně známo. Tady podle mne leží to hlavní, co je potřeba změnit, a myslím si, že pan Joch by udělal lépe, kdyby svoji energii a jas pronikavé inteligence, která je mu vlastní, zaměřil tímto směrem, tj. k totální změně právního klimatu, abychom se stali právním státem alespoň v tom rozsahu, jako vyspělé západní země, a ne proti sociálnímu systému. Potom teprve je možno zvažovat jeho odbourání, nicméně i když se následně rozvine nestátní sociální systém á la USA, ani pak nebude moci stát „složit ruce v klín“. Bude na něm, aby vytvořil adekvátní právní klima. Jsem bezvýhradným odpůrcem socializace a stoupence soukromého podnikání, tvrdím však ve smyslu sociálního učení Církve, že zavedení sociální péče ať už tím, že ji stát přímo zorganizuje, nebo tím, že vytvoří právní prostředí pro nestátní péči, je a zůstane nezbytností. Kapitalismus se stal akceptovatelným a do jisté míry humánním systémem teprve potom, když přijal sociální zákonodárství.