Embedded Files
Radomír Malý
„Národ, který se oněmi svrchu řečenými zásadami bude řídit, upadne již během jedné generace do stavu naprosté zhovadilosti..." Tato slova napsal František Palacký v brožurce Doslov k Radhostu na adresu Komunistického manifestuMarxe a Engelse. Historický vývoj mu dal za pravdu. Dnes, po r. 1989, absolutní většina světových politiků a intelektuálů označuje komunismus v jeho pravověrné marxisticko-leninské podobě, nazývané samotnými komunisty „reálným socialismem", za nejzločinnější systém dějin, za „říši zla", jak o ní mluvil americký prezident Ronald Reagan. Mají pravdu, neboť fakta jsou neúprosná. Komunismus trval - a ještě stále trvá (Čína, Severní Korea, Laos, Vietnam, Kuba) - 70-80 let. Za tu dobu vyvraždil podle propočtů historiků několik set milionů nevinných lidí včetně žen, dětí a starých občanů: v Rusku, ve východní Evropě, v Číně, Kambodži, Severní Koreji, Vietnamu atd. To nedokázal během historicky tak krátkého času žádný jiný -ismus.
Avšak nejstrašnější na celé věci není počet mrtvých, které za sebou komunismus zanechal, ale důvody, pro které museli být tito lidé hromadně povražděni. Vysvětlení nám poskytne ten nejpovolanější, hlavní ideolog komunismu a zároveň první státník a politický tvůrce tohoto režimu V. I. Lenin. Ve svém dekretu z ledna 1918 nařizuje „očistit Rusko od všech možných odrůd škodlivého hmyzu"1 a vypočítává, kdo je vlastně tímto „hmyzem": kněží, mniši, jeptišky, členové farních rad a pěveckých sborů, „reakční" univerzitní profesoři, členové zemědělských křesťanských komun, tolstojovští pacifisté, příslušníci nezávislých, nekomunistických odborových svazů apod.
Tito tzv. „lidé včerejška" měli být zlikvidováni tzv. „mimořádnými komisemi", které organizovala tajná policie Čeka. Lenin definuje ony mimořádné komise těmito slovy: „Mimořádná komise není ani vyšetřující orgán, ani soudní tribunál. Je to bojová složka na domácí frontě občanské války. Nepřítele nesoudí: zneškodňuje ho... Nevedeme válku proti jednotlivcům. Vyhlazujeme buržoazii jako třídu. Nepátráme po důkazech nebo svědcích, aby nám odhalovali činy nebo slova proti sovětské moci. První otázka, na kterou se ptáme, zní: Ke které třídě patříš, jaký je tvůj původ, výchova, vzdělání nebo povolání? Odpověď určuje osud obžalovaného. To je podstata rudého teroru."2
A když si rolníci ve středním Rusku stěžovali prosebným dopisem na hladomor, který byl Leninem a Trockým uměle vyvolán, a na neustálá masová úmrtí především dětí, Lenin napsal: „Ať psíčci buržoazní společnosti... poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký, starý prales."3 Dále se potom vyjádřil takto: „Zákon by neměl zrušit teror; slibovat to by bylo iluzí nebo sebeklamem; teror by měl být v principu odůvodněn a legalizován, jasně, bez vytáček a bez přikrašlování."4
Citovaná Leninova slova ukazují, že sovětští bolševici sáhli k masovému vyvražďování lidí jen na základě toho, že patří k určité sociální nebo názorové skupině. V tom spočívá nejhrůznější podstata komunismu. Palacký měl krutou pravdu, jež snad předčila i očekávání jeho samotného. Zhovadilost tohoto systému tkvěla v tom, že místo řádného soudnictví, místo konkrétních důkazů viny, byl uplatněn princip tzv. „třídní" spravedlnosti, kdy jedinou vinou člověka, ať už pod srdcem matky, v plenkách nebo o stařecké holi, se stala jeho příslušnost k nesprávné třídě, případně v produktivním věku k nesprávné politické organizaci či nesprávnému názorovému proudu.
Na těchto základech šlo lehce ospravedlnit vystřílení všech vesnic určitého regionu, vyhladovění vzpurného obyvatelstva konfiskací zásob obilí a nevydáním potravinových lístků a deportace celých čtvrtí měst do sibiřských vyhlazovacích koncentráků. Komunismus znamenal hluboký propad civilizace. Jestliže křesťanství nastolilo právní stát, v němž jen na základě řádného soudního výroku po podrobném důkazním řízení a zkoumání skutkové podstaty mohl být někdo odsouzen do vězení nebo v krajním případě k smrti, zastánci marxismu-leninismu nahradili řádné soudnictví tzv. třídním terorem, který dokonce uzákonili.
To, co platilo v Rusku za Lenina a Stalina, se stalo realitou později v Číně za diktatury Mao Ce-tunga, za vlády Kim Ir-sena v Severní Koreji a Pol Pota v Kambodži. Všude se objevuje tentýž motiv: masové popravy lidí ne na základě skutečné nebo domnělé viny, ale na základě příslušnosti k tzv. nepřátelské třídě, vrstvě či skupině. Komunistický systém nese na sobě pečeť pachatele nestrašnějších genocid v dějinách lidstva.
Již starý řecký filosof Epikuros však pronesl větu: „Z ničeho nic nepovstává." Komunismus se nezrodil ve vzduchoprázdnu, ale v konkrétním historickém kontextu, do něhož zapadá i jeho cynické pohrdání právem, spravedlností a lidským životem. Na tento kontext zapomíná - asi nikoli náhodou - většina dnešních kritiků a odsuzovatelů komunismu. Takový fenomén nespadl z nebe jako „deus ex machina", má své kořeny a vývoj. Není izolovaným jevem, nýbrž součástí širšího sociálního a historického procesu, jímž je třeba se zabývat.
Začněme poněkud netradičně. Kdykoliv v diskusi se současným komunistou upozorníte na genocidní zločiny tohoto systému, buďte si jisti, že je to jen otázka vteřin, kdy vám opáčí: A co Církev? Co inkvizice a upalování kacířů? Tady argumentace značné části diskutujících protivníků komunismu většinou končí, maximálně se zmohou jen na nemastný neslaný blábol o tom, že každá totalita je špatná, ať katolická nebo komunistická, čímž sami výrazně zeslabují závažnost a specifikum komunistických genocid. Debatéři z katolických kruhů se dokonce často nezmohou ani na argument, že ze současných katolíků nikdo nežil v době inkvizice, kdežto pachatelé komunistických zločinů ve značné míře dosud žijí a unikají spravedlnosti.
Neznalost a propagandistická klišé, která nepředstavují jen symptom komunismu, nýbrž i liberální demokracie, znemožňují správně klasifikovat komunismus a jeho teror. Proto přesvědčení demokraté v debatách s komunistickými intelektuály prohrávají. Přitom stačí jen nemnoho objektivních znalostí historie a schopnosti dát si je do souvislostí. Jistě, ve středověku, který je širokým pojmem, se ve válkách odehrálo mnoho krvavých masakrů, včetně válek náboženských, byly zde i pogromy na židovská ghetta. Co bychom však hledali marně, je chladnokrevná Leninova výzva od zeleného stolu k likvidaci jisté části obyvatelstva na základě třídního nebo ideologického principu. Středověké krvavé řeže byly důsledkem okamžitých emocí, vášní.
Dramatik a básník Friedrich Schiller v 18. stol. napsal: „Hrůzou hrůz však největší se vždycky stává člověk, je-li rozvášněn." Schillera omlouvá, že znal pouze krvavé masakry z vášně, ze vzteku, z okamžitě vzplanuvší nenávisti a touhy po pomstě. Škoda, že se nedožil Velké francouzské revoluce, nemluvě už o bolševické revoluci v Rusku, neboť by musel svůj názor zkorigovat. Hřích z vášně je jistě zlý, ale ještě horší je hřích z premeditace, chladnokrevně vykalkulovaný, dopředu naprogramovaný a pečlivě promyšlený, přesně ten, který spáchal Lenin svým důkladně propracovaným vysvětlením, co jsou to „mimořádné komise", jež nesoudí, ale likvidují na základě třídní příslušnosti.
Něco obdobného bychom ve středověkém státě, tzv. Christianitas, marně hledali. Kdykoliv se vyskytly tendence k něčemu takovému, byla zde církevní autorita se svým Desaterem a přikázáním lásky k člověku. Když po porážce bludařské a zároveň teroristické sekty katarů albigenských došlo v jižní Francii k vybíjení civilního obyvatelstva křižáckým vojskem bez rozlišování, kdo patří či nepatří k bludařům, biskupská synoda v Toulouse r. 1228-9 toto odmítla a stanovila, že jen zvláštní církevní soudy, zvané inkviziční, mají pravomoc rozhodnout, kdo je a kdo není kacíř a pokud někoho z kacířství usvědčí, obviněný musí mít možnost bludy odvolat a tím zachránit svůj život. Tím Církev bránila genocidě, jež mohla snadno vzniknout na základě rozhořčení a pomstychtivosti davu. Proti tomu stavěla požadavek řádného soudnictví. V tom je podstatný rozdíl mezi inkvizicí a komunistickou totalitou.
Aniž bychom chtěli hájit středověké upalování heretiků za jejich přesvědčení (je třeba ho naopak odsoudit), nelze upřít, že vznik inkvizice byl motivován snahou zabránit genocidě a krveprolévání řádným soudnictvím, jak dobře analyzuje Vittorio Messori5, zatímco komunistický teror byl uměle a záměrně vyvoláván. To je nejpádnější argumentace v diskusi s komunisty, nehledě k naprostému nepoměru v počtu obětí. Zatímco počet popravených heretiků v katolické Christianitas nečiní v celé Evropě za období 500-600 let ani 10 tisíc, počet nevinných obětí komunismu se pohybuje v řádu desítek milionů jen během několika desetiletí.
Máme-li hovořit o historických kořenech komunismu, je třeba nejprve definovat pojem „socialismus", který si komunisté přivlastnili. Rozdíl mezi socialismem a komunismem ještě v 19. stol. prakticky neexistoval, obojí vyjadřovalo jedno a totéž. Rozvoj Marxovy nauky a později Leninův převrat v Rusku však vykrystalizovaly sémantiku v tom smyslu, že socialismus představuje širší pojem než komunismus. Termín „socialismus" znamená veškerou nauku i praxi, usilující zrušit soukromé vlastnictví a nahradit je vlastnictvím kolektivním bez ohledu na ideové základy, kdežto pojem „komunismus" se týká socialismu založeného na nauce marxismu-leninismu. Komunismus je tedy jednou z konkrétních forem socialismu, a sice tou nejhorší a nejnebezpečnější. Jde o jev nový, mající za sebou teprve zhruba 150 let, zatímco socialismus je starý přibližně tak, jako lidstvo samo.
Na počátku totiž stojí odvěký spor, jestli má být vlastnictví soukromé nebo společné. Ve všech civilizacích nalézáme větší či menší tendence idealizovat si společnost, v níž jsou prostředky výroby, ať zemědělské nebo řemeslné, společné, kdy není určen konkrétní vlastník. Tuto roli má suplovat stát, společnost, obec, světská nebo náboženská komunita apod. V antice, která náleží po křesťanství k hlavnímu zdroji evropské civilizace, už Platón projevoval jisté, byť velice opatrné „socialistické" tendence, jak dokazuje jeho Ústava. Ty vycházely z vědomí nesouladu mezi reálnou pozemskou obcí na zemi a „říší idejí" na věčnosti. Platón, aniž bezprostředně vyzývá k odstranění soukromého vlastnictví v tomto životě, přece jen považuje společné vlastnictví za lepší, optimálnější způsob uspořádání společnosti.
Ještě více vyostřili tento protiklad Platónem inspirovaní gnostikové, jejichž nauka ohrožovala jako hereze už ranné křesťanství a stala se myšlenkovým základem všech velkých bludů v církevních dějinách. V ní je třeba hledat i herezi socialismu, jak analyzuje J. Maritain.6 Socialistické tendence lze pozorovat ve středověku např. u valdenských, u části našich husitů a v době Lutherově u německých novokřtěnců (anabaptistů).
Dodnes existují i mezi katolíky stoupenci socialismu, kteří se odvolávají na to, že v první křesťanské obci v Jeruzalémě podleSkutků apoštolů měli „všichni všechno společné".7 To je pravda. Jeruzalémská apoštolská obec také nebyla v dějinách křesťanství ojedinělá. Všechny řehole a klášterní život jsou fakticky založeny na principu společného vlastnictví - přesto však nelze hovořit o socialismu. Proč? M. Poradowski trefně říká, že „tzv. socialismus kláštera je realizovatelný, protože respektuje lidskou svobodu, kdežto socialismus jako politicko-ekonomický systém je utopií, poněvadž lidskou svobodu ničí. Dobrovolně provedené zespolečenštění výrobních prostředků, na němž se všechny subjekty příslušné society shodnou, může být klášterem, nucené zespolečenštění proti vůli byť jediného člena komunity je koncentrákem."8 Lépe to snad ani vyjádřit nelze.
A jsme u jádra věci. Společné vlastnictví výrobních prostředků a majetku vůbec lze uskutečnit a může dobře fungovat pouze v menších komunitách, kde se na tom všichni jejich členové dobrovolně shodnou a dohodnou. Přesně toto byl případ první křesťanské obce v Jeruzalémě i pozdějšího velkého množství klášterních komunit. Společné vlastnictví výrobních prostředků, nadekretované státem nebo i menší správní jednotkou, je utopií, vysněnou a zidealizovanou vizí dokonalé společnosti, jež není realizovatelná, protože člověk nikdy není dokonalý. Pokud nejrůznější revoluční vládcové v dějinách chtěli a chtějí něco takového uskutečnit a zavést v ekonomice a politice „socialistický" systém, nikdy nemohli a nemohou získat dobrovolný souhlas všech subjektů. Museli a musí proto použít násilí. Nucené odnětí majetku druhému pak nelze nazvat jinak než krádeží. Právě toto nerozlišují mnozí křesťanští zastánci socialismu.
U prvotních křesťanů a v klášterních komunitách nebyl nikdo násilím nucen se svého majetku vzdát, všechno probíhalo na bázi striktní dobrovolnosti. Zdaleka ne všechny prvotní křesťanské obce měly společný majetek. Již z Nového zákona víme o listu sv. Pavla křesťanovi Filemonovi v Kolossách, jenž měl velké bohatství, aniž ho někdo nutil, aby se všeho zřekl ve prospěch křesťanské obce. Co se týká klášterů, tam bylo možno svobodně vstoupit a zase odtud svobodně odejít.
V socialistickém státě tomu tak ale nebylo a není. Násilná krádež majetku si vždycky vyžaduje „totalitu jako řemen", neboť bez ní by se socializace nedala uskutečnit a bez ní by se postižení radikálně domáhali restituce svých majetkových práv. To si uvědomovali všichni autoři utopických prací od pozdního středověku až po novověk, počínaje sv. Thomasem Morem (jenž svoji Utopii předkládal jako ironii ve snaze poukázat na nesmyslnost takového plánu a zároveň jako kulisu ke kritice dobových poměrů) v 16. století a konče samotnými „klasiky" marxismu-leninismu v 19. a 20. století. V každé z těchto utopicko-socialistických vizí, ať už běží o Campanellův Sluneční stát nebo o socialistickou republiku Saint-Simona, je zřejmá idea totalitní diktatury a násilného donucování.
Jako ilustraci uvádím pár citací z díla Bernarda Bolzana, katolického kněze a profesora zbaveného Římem kanonické mise, jinak osvícensko-křesťanského utopisty, na jehož dílo O nejlepším státě se často rádi odvolávali a odvolávají stoupenci tzv. „křesťanského socialismu". O tom, jak bychom se asi v takové společnosti cítili, dokazují následující autorovy výroky: „Moc zákonnou ať mají všichni občané kromě lidí nemajících dobrou vůli..."9 Kdo to má být? Tam lze zařadit každého, kdo v čemkoliv nesouhlasí. Dále: „Jednotlivci nesmí být přiznáno vlastnické právo pro prsteny a šperky..."10, „...nejnutnější osobní majetek, který má každý, nesmějí zdědit jeho děti, nýbrž stát, který ho opět někomu přidělí..."11, „...je nezbytné, aby stát zakázal práci, která dle jeho rozhodnutí není pro společnost užitečná, jako např. profesi herců a instituci divadla, ..., nelze též dovolit, aby si někdo zvolil za své zaměstnání hudbu, tanec, básnictví nebo literaturu, neboť tyto profese nejsou potřebné pro společnost..."12 Dále Bolzano požaduje zavést přísnou prohibici alkoholických nápojů se zákazem kouření, šňupání, her v kostky a v karty, provinilci mají být přísně trestáni13, nesmějí být také trpěny „taneční zábavy, vtipkování a bujaré veselí"(!).14K tomu snad netřeba komentáře.
Každý socialismus je totalitní diktaturou, ať marxistický nebo jiný. Socialismem byl také Hitlerův německý nacismus, jenž se sám takto nazýval (národní socialismus), což komunistická, ale i socialistická levicová propaganda na Západě kamufluje tím, že národní socialismus záměrně zcela chybně nazývá „fašismem" bez jakékoliv diferenciace ve vztahu k italskému fašismu Mussoliniho. Zkrátka a dobře: každý socialismus, i když se nazývá křesťanským, je už v principu špatný, neboť požaduje násilné vyvlastnění soukromého majetku, což nelze uskutečnit jinak než brutálním státním terorem, totalitou.
Proto také Katolická církev ve svých dokumentech neustále varovala před jakoukoliv vizí socialismu, nejen před marxistickým komunismem. Stačí jenom projít si všechny papežské sociální dokumenty od encykliky Qui pluribus bl. Pia IX. z roku 1847 přes Rerum novarum Lva XIII. z roku 1891 až po Divini Redemptoris Pia XI. z roku 1937, kde se neustále opakuje odmítání socialistického požadavku nuceného vyvlastňování, čili krádeže. Papež sv. Pius X. ve svém listě z roku 1906 odsuzuje francouzské katolické hnutí „Sillon" za to, že přistoupilo na požadavek socialistů zestátnit výrobní prostředky.
Avšak vnucuje se palčivá otázka: I když ze spisů utopických socialistů, rovněž tak z děl Marxe, Engelse, Bebela, Lassala, Lenina, Trockého, ale také Rosenberga a Hitlera bylo jasné, že socialismus v každé formě znamená zotročení člověka, jak je možné, že tato nauka se stala už v 19. století tak populární? Bylo příčinou pouze to, že reprezentanti socialismu slibovali „ráj na zemi", což mohlo v epoše tvrdého kapitalismu a bezohledného vykořisťování mít svoji přitažlivost?
Kdybychom převedli mohutný rozmach socialistických utopií pouze na společného jmenovatele sociální nespravedlnosti, vysvětlení bychom si sice usnadnili, ale zároveň bychom upadli do povrchního zjednodušení. Velká bída na jedné straně a obrovské bohatství na straně druhé jistě byly živnou půdou revolucí socialistického charakteru, je však třeba se ptát, jak je možné, že obyvatelstvo tak snadno naletělo učení, o němž by každý prostý člověk, jenž aspoň trochu soudně uvažoval, musel prohlásit, že jsou to pitomosti: např. Marxova teze, že po tzv. proletářské revoluci bude proletářská většina ovládat buržoazní menšinu. Jak to, že vykořisťované dělnictvo neakceptovalo principy katolické sociální nauky, které už od 30. let 19. století byly ve vyspělých průmyslových zemích hlásány se stejným radikalismem jako zásady socialistické a nabízely reálnou vizi nápravy a pomoci? Jména von Ketteler, Kolping, Ozanam, de Mune a Manning mluví za všechno.
Odpověď může být pouze taková, že značná část dělnictva té doby už neměla žádnou víru. Protikatolická propaganda současnosti neustále tvrdí, že dělnictvo se Církvi odcizilo, protože církevní hierarchie prý stála na straně vykořisťovatelských tříd a žila v přepychu. U některých osob to byla bohužel pravda, avšak toto pohoršení vyvážilo obětavé úsilí tisíců sociálně a charitativně angažovaných kněží (u nás např. sv. K. M. Hofbauer, M. Procházka aj.) i biskupů (u nás J. V. Jirsík, v Německu W. E. von Ketteler), jakož i sociálně cítícími, papeži bl. Piem IX., Lvem XIII. a sv. Piem X. To vše by přece muselo zapůsobit, kdyby dělnictvo bylo věřící.
Dělnictvo se však Církvi a křesťanství vzdálilo již dříve, protože se mu vzdálila i buržoazie. Dělnictvo, existenčně na ní závislé, přejímalo její styl života, odvrácený od Boha a nadpřirozených hodnot a zaměřený konzumně materialisticky a závistivě sledovalo její přepych. Chtělo žít jako ona: bez existenčních starostí a bez velkého pracovního úsilí, toužilo užívat si v hojné míře radostí tohoto světa. Zde spočívá kořen odklonu dělnictva od náboženství. Nevěřící proletariát se potom snadno stal duchovní kořistí socialistických agitátorů. Hlasatelé katolické sociální nauky nabízeli totiž „jenom" sociální spravedlnost, tj. aby dělník nebyl vykořisťován a měl zajištěny všechny důstojné podmínky k životu ve smyslu přirozeného práva. Hlasatelé socialismu však z hlediska čistě pozemského nabízeli dělnictvu mnohem víc: moc a vládu, což Marx nazval „diktaturou proletariátu" - a to zní přeci jen lépe a lákavěji než pouhý postulát sociální spravedlnosti. Zde spatřuji hlavní příčinu úspěchu socialistické a komunistické agitace a jejich utopických vizí, jež účinkují především na lidí, kteří jsou praktickými materialisty.
Dělnictvo fakticky převzalo od buržoazie její mentalitu, plynoucí z osvícenského ateismu. Je totiž neobyčejně příznačné a současně paradoxní, že buržoazie v epoše Velké francouzské revoluce prodělala do jisté míry tentýž vývoj jako později proletariát. I ve francouzské revoluci hrály svou roli utopie socialistického charakteru jako Rousseauova, Mablyho a Morellyho. Ti všichni požadovali odstranění soukromého vlastnictví, což revoluce vyjádřila heslem „rovnost". Poněvadž nositelem francouzské revoluce a její „totalitní demokracie"15 byla podnikatelská vrstva, využila socialistických hesel k tomu, aby získala s pomocí zrevolucionalizovaného proletariátu, jemuž infikovala nenávist ke šlechtě, majetek a moc. Jakmile ji získala, úplně „zapomněla" na odbourání soukromého vlastnictví, slibované utopisty, a nechala ve francouzském parlamentě roku 1791 odhlasovat tzv. Chapelierův zákon, jenž vydával dělnictvo zcela a naprosto zvůli velkých podnikatelů.16 Utopický sen o dokonalé spravedlnosti jakožto důsledku volnosti, rovnosti a bratrství se rozsypal jako domeček z karet. Hladomor v dosud nevídaném rozměru a bestiální teror s první známou naprogramovanou genocidou obyvatelstva, tentokrát z důvodů náboženských, ve Vendée, „korunovaly" celé toto dílo, založené na špinavém podvodu vůči obyvatelstvu, zbavenému víry v Boha a v morální hodnoty křesťanství.
Francouzská revoluce se tak stala prototypem novověkých socialistických revolucí, které však byly realizovány s větší důsledností: Pařížská komuna roku 1871, mexická revoluce a Callesova diktatura roku 1924, španělská republikánská komuno-zednářská vláda roku 1936, národně socialistická rasistická revoluce Hitlera v Německu roku 1933, avšak nejstrašlivější bolševická revoluce Lenina a Trockého v Rusku roku 1917. I zde se opakoval scénář Francouzské revoluce: nejprve socialistické utopie slibující dokonalou nadvládu chudých nad bohatými a kontrolu menšiny většinou (!). Došlo ke znárodnění, čili ke krádeži továren, dílen a statků, tak jako za Velké francouzské revoluce ke krádeži šlechtických panství a větších selských usedlostí. Co z toho však měl prostý člověk? Nic než hladomor, částečně přirozený, částečně uměle vyvolaný v zájmu „pacifikace" vzpurných venkovských mužiků. Vládnoucí komunistická oligarchie si naopak dokonale užívala života díky „zestátněnému" majetku, jenž patřil „lidu", který však nad ním neměl žádnou kontrolu.
Veškeré utopické vize jsou nebezpečné hlavně tím, že nalákají obyvatelstvo svojí někdy oprávněnou, někdy neoprávněnou kritikou stávajících poměrů a dovedou ho k revoluci. Po ní však ještě nikdy nedošlo ke zlepšení, ale naopak ke zhoršení daného stavu. Ve Francii se před revolucí nekonala hromadná genocida, po ní ano, hlad, jenž v červenci roku 1789 značnou část pařížského obyvatelstva vyhnal do ulic, nejenže nepolevil, ale za jakobínské vlády se ještě zvětšil. Totéž platí dvojnásob o komunistické revoluci v Rusku. Za carského režimu při veškeré sociální nespravedlnosti lidé hladem neumírali, za Lenina a Stalina po milionech. Před revolucí byli popravováni z politických důvodů jen ojedinělí organizátoři protimonarchistických spiknutí, po ní miliony lidí z důvodů třídní, profesní a ideové příslušnosti.
Dodnes však slyšíme z úst mnoha nespokojenců s nynější politickou situací, že se za komunismu prý žilo lépe. Zdánlivé komunistické „sociální vymoženosti" jsou však jednoznačně „boudou na lidi". Za komunismu prý byla práce, teď není... Ano, není totiž těžké zavést všeobecnou pracovní povinnost a přikázat práci, která je úplně zbytečná a za niž se vyplácí mzda na úrovni podpor v nezaměstnanosti, ale problémem je zajistit občanům práci podle jejich schopností a kvalifikace a hlavně: nepropouštět je ze zaměstnání z důvodů politických nebo náboženských. Za komunismu prý byli lékaři a léky zdarma... Solidního ošetření, které bylo pro stát nákladné, se však řadový občan nedočkal, neboť na ně nebyly peníze. Za komunismu prý neexistovala kriminalita v takovém rozsahu... Ona ale existovala. Nesmělo se o ní však psát, aby fasáda režimu neutrpěla. Odstranění soukromého vlastnictví a koncentrace výrobních prostředků v rukou ekonomických manažerů s rudou knížkou v kapse pak vedly k potížím v zásobování, u nás pamatujeme fronty na maso, později na banány a pomeranče, v jiných zemích východního bloku (Polsko, SSSR) se projevily závažnějšími nedostatky zboží, v Číně za Mao Ce-tunga, na Kubě a nyní v Severní Koreji dospěla situace až k masovým úmrtím v důsledku hladomoru. Takové je vyústění socialismu a komunismu.
Ten ale nemusí mít jen tuto nám známou fasádu. Socialismus je třeba větřit všude tam, kde se prosazuje nějaká forma utopie. Dnes je takovou formou Evropská unie a veškerá propaganda, jež se kolem ní točí: jak prý to bude krásné, až dojde ke sjednocené Evropě, jaký zde rozkvete blahobyt apod. I v těchto tirádách se skrývá nebezpečná utopicko-socialistická vize pozemského ráje. To už ale patří k jinému tématu.
Socialistické nebezpečí je však nutné reflektovat a bránit se mu, dokud je čas. Jak? Jednou z forem obrany může být prosazování katolické sociální nauky, která neslibuje nebe na zemi, ale reálně předkládá možnosti solidního života v relativním dostatku základních potřeb, což musí stát garantovat patřičnou legislativou, jak učí papežové Lev XIII. v encykliceRerum novarum, Pius XI. v Quadragesimo anno a Jan Pavel II. v Centesimus annus. Základ představuje soukromý majetek jakožto zdroj obživy a existence, ale majitel musí mít vždy na paměti, že na něm visí tzv. „sociální hypotéka", tj. morální povinnost užívat jej k dobru celku. To odporuje jak socialistickému pojetí znárodnění čili ukradení, tak i liberálně kapitalistické absolutní svobodě nakládání s ním. Obojí představuje rub a líc téže mince a hranice mezi nimi je velmi úzká, neboť miliardář v liberální společnosti má stejně neomezenou možnost nakládat s plody práce jiných jako socialistický generální ředitel. Jako byla v socialistických firmách charakteristickým rysem anonymita, kdy řadový pracovník vůbec nevěděl, kdo vlastně firmu řídí, tak je tomu i u monopolních podniků dneška, které z EU pronikají na náš trh. Jde jen o jinou, vylepšenou a skrytější tvář socialismu. Promýšlení a vysvětlování těchto pastí je proto stále aktuální a naléhavé.
POZNÁMKY:
POZNÁMKY:
Paul JOHNSON: Dějiny 20. století, Rozmluvy, Praha 1995, str. 73.
Ibid., str. 74.
Dmitrij VOLKOGONOV: Lenin, počátek teroru, Dialog, Praha 1994, str. 205.
Ibid., str. 199.
Vittorio MESSORI: Czarne karty Kościola, Katowice 1998, str. 53n.
cit. Michal PORADOWSKI: Dziedzictwo rewolucji francuskiej, Poznań 1999, str. 125.
Sk 4, 32.
Michal PORADOWSKI: Dziedzictwo ..., op. cit., str. 200.
Bernard BOLZANO: O nejlepším státě, Praha 1934, str. 23n.
Ibid., str. 103n.
Ibid., str. 103n.
Ibid., str. 158n.
Ibid., str.194.
Ibid., str. 196.
Michal PORADOWSKI: Dziedzictwo ..., op. cit., str. 125.
Ibid., str. 113.
Google Sites
Report abuse