Reakce na Fuchsovu a Cardalovu noetiku

Antonín Dolák

Lidé si běžně představují, že subjekt disponuje myšlením a jazykem, přičemž myšlením poznává „myšlením nezkonstruovanou realitu" a jazyk mu slouží jako nástroj, v němž své poznání formuluje.

Lze zpochybnit, že pojmům „subjekt" a „myšlení" něco odpovídá. Jde o pochybnost ve filosofii běžnou, kterou lze vyjádřit takto: „Jak víte, že je to skutečně tak - jak víte, že vašim pojmům něco odpovídá?" Tato pochybnost pracuje s relací „odpovídat-korespondovat-shodovat se-být adekvátní" vyjadřující vztah mezi pojmem a „myšlením nezkonstruovanou realitou" - tedy něčím, co existuje nezávisle na pojmech a propozicích.

V prvním odstavci jsem formuloval text obsahující pojmy jako „subjekt" nebo „myšlení". Má pochybnost v druhém odstavci hovořila o tomto textu - jeden text zpochybňoval druhý text, o kterém tímto něco vypovídal. Možnost pochybnosti obsažené v druhém textu je založena na tom, že existuje „myšlením nezkonstruovaná realita", které první text může (ne)odpovídat a že je možné vést vztah korespondence-odpovídání mezi tímto zpochybňovaným textem a „myšlením nezkonstruovanou realitou" (dále jen realitou), neboli že pojmu „korespondence" něco v realitě odpovídá. Podmínkou možnosti této pochybnosti je dále to, že jeden text může vypovídat o druhém textu. Může jej popisovat, interpretovat, zpochybňovat, aniž by jej tím nějak nově interpretoval, tedy jde o to, aby zpochybněný nebo popisovaný text uchopil tak, jak je, a nijak jej nepozměnil.

Lze však zpochybnit také to, že kromě textu samého existuje nějaká jiná realita. Různé texty pak referují jen k jiným textům a (ne)odpovídají či (ne)korespondují jen s jinými texty. Pan Cardal mi v dopise napsal: „Klasická metafyzika hovoří o naším myšlením nezkonstruované realitě - tou je např. i konstrukční činnost mysli; nebo snad lze obhájit absenci nezkonstruovaných daností, např. procesu, reálné plurality, kontinuity apod.?"

Pan Cardal se domnívá, že existují myšlením nebo jazykem nezkonstruované „danosti" jako např. konstrukční činnost mysli, proces, pluralita, kontinuita. Máme zde pojmy „konstrukční činnost mysli", „proces", „reálná pluralita" nebo „kontinuita". Jak však obhájit, že se jedná o „danosti", tedy že existují i mimo text? Máme nějakou metodu či kritérium, jež určuje, kterým pojmům odpovídá něco mimo text?

Někdo by navrhl smyslovou evidenci, zde však Cardal správně upozorňuje na výtku racionalismu vůči empirismu: „Nejde (nikdy - doplnil A.D.) o čistou smyslovou evidenci, ale o její racionální a tedy bezrozpornou konstataci." Tedy možná neexistuje smyslová evidence, která by již nebyla rozumem nějak uchopena a formulována. Pak je vyloučena možnost smyslové evidence, ale zbývá ještě evidence rozumová. Zjistíme tedy možná skrze rozumovou evidenci, co je „dané"? Lze zpochybnit, že „rozum" nebo „subjekt" jsou dané (neboli existují nezávisle na textu), zatím je jisté jen to, že existuje samotný text neboli jen text je zatím „dán".

Obraťme se tedy k textu. Pokud nemáme metodu, jak se z reality textu dostat k non-textuální realitě, nelze ani říci, co je kromě něj „dáno". Text má svůj obsah a svou formu. Obsahem textu jsou jeho pojmy a sémantické vztahy mezi nimi a formou textu jsou logické, syntaktické zákonitosti, vztahy logického vyplývání apod. Text je síť pojmů. Víme však, že je dáno mnoho kolekcí pojmů a mnoho obsažných a konzistentních, navzájem však rozporných množin primitivních pojmů, z kterých lze na základě pravidel odvozování dedukovat různé vzájemně neslučitelné pojmové systémy.

Pokud není dáno nic než text (tato teorie neříká, že mimo text nic neexistuje, jen že není možné zjistit, zda mimo text něco existuje), není možné rozhodnout, který z pojmových systémů je pravdivý, a pravdivost ve smyslu korespondence s něčím non-textuálním postrádá smysl (protože je nezjistitelná, stejně jako je nezjistitelné, zda vůbec něco non-textuálního existuje). Lze hovořit jen o korespondenci textu s textem, referenci textu k jinému textu, nikoli o korespondenci jazyka a světa, referenci jazyka k světu.

Je však naše teorie vůbec možná? Jistě, jde o meta-pojmový systém hovořící o pluralitě pojmových systémů, popisující ji, korespondující s ní, referující k ní. Metafyzika je tak text popisující pluralitu textů a epistemologie je pak text popisující to, jak je popisována pluralita textů. Metafyzika je text-popis plurality textů a epistemologie je text-popis popisu plurality textů. Metafyzika i epistemologie je podřízena ideji jednoty: existuje jen jedna realita (pluralita textů) a jedno poznání reality (popis popisování plurality textů).

Metafyzika ale popisuje pluralitu textů a nijak tímto jejich pluralitu nemusí rušit - i to však lze zpochybnit (i popis textu může být v metafyzice již změnou tohoto textu). Existuje však jen jedno správné zobrazení plurality textů - tento princip je založen na zákonu sporu (kdyby bylo v této epistemologii více správných vzájemně rozporných zobrazení reality, tato epistemologie by byla nekonzistentní) pomocí něhož je utkána forma textu, který jako jediný je určitě „dán". Text zákonu sporu podléhá, musí být konzistentní. Důvod je tento: text nedodržující zákon sporu je nesmyslný, nekoresponduje s žádným jiným textem, nereferuje k jinému textu a nemá žádný obsah.

Pan Cardal by mi mohl nyní namítat, že jsem při formulaci této metafyziky a epistemologie již užil např. pojmu „pluralita" (pluralita textů) a že tedy pluralita je daností. To, že je dána pluralita textů, je však pouhý návrh (jedna z možností), ne jistota. Daný je jen text - tedy významy slov (pojmy), významy vět (propozice) a významy teorií (pojmové systémy). Není jisté, že mezi texty existuje reálná pluralita. Cardal snad namítne, že existuje reálná pluralita mezi pojmy nebo mezi mou tvrzenou tezí a antitezí - pokud to neuznám, vyvracím se. Tuto pluralitu je skutečně nutné uznat, protože vychází ze zákona sporu - sám zákon sporu je založen na reálné distinkci mezi pravdou a nepravdou, mezi jednotlivými pojmy apod. Tato reálná pluralita je však jen „danost" textu, protože formou textu je (mimo jiné) zákon sporu.

Cardal a Fuchs hovoří o „myšlením nezkonstruované realitě" a říkají, že její součástí je i „konstrukční aktivita mysli" a že v realitě nezávislé na myšlení platí zákon sporu. Je možné namítat toto: není zjistitelné, zda „myšlení", „proces konstruování", „konstrukční aktivita mysli" existují. Dále se do bludného kruhu pouští ten, kdo (jako Fuchs s Cardalem) říká, že v „myšlením nezkonstruované realitě" platí zákon sporu - pojem „myšlením nezkonstruovaná realita" byl totiž vytvořen na základě přijetí platnosti zákona sporu, nelze tedy už říkat, že v něm zákon sporu platí. Pánové Fuchs a Cardal by mohli namítat, že zákon sporu neplatí jen v pojmové síti „realita", ale i v non-textuální realitě samé - existence této entity je však nedokazatelná.

Fuchs a Cardal (nebo kolega Kočnar, kterému tímto děkuji za některé kritické připomínky k tomuto článku) se pořád pohybují v této distinkci: zákon sporu buď v realitě platí, nebo neplatí. Tato dichotomie je nesmyslná - zákon sporu v „realitě" ani platí, ani neplatí. „Realita" je totiž jen pojem, pojem entity, která je nezávislá na myšlení - tento pojem byl vytvořen na základě platnosti zákona sporu a bez zákona sporu je nemyslitelný, tudíž zákon sporu v „realitě" neplatí, ale „realita" (jakožto pojem - a to, zda pojmu odpovídá něco non-textuálního, nevíme a nemůžeme zjistit, proto je diskuze na téma non-textuální entity zbytečná) jej již předpokládá.

Vraťme se ještě k textu, o kterém jediném lze říci, že je dán. Text nejsou zvuky nebo písmena, text jsou významy - síť pojmů. Text se řídí pravidly - zákon sporu, logické vyplývání, implikace, konjunkce. Text bez pravidel je nesmyslný neboli nemá význam - jsou to zvuky a písmena bez významu, je to jen pseudotext. Běžná koncepce významu je toto: významem „psa" je skutečný pes, kterého vidím. Je však možné, že jen jeden text referuje k jinému, nelze totiž rozhodnout, že někdy vidím (smyslová evidence, mystické zření) něco non-textuálního.

Tento text hovoří často o tom, že text jediný je určitě dán, jediný určitě skutečně existuje, není něčím jiným (mysl, smysly, jiný text) vyprodukován. Textem je zde míněna fakticita výskytu všech textů (které mohou být navzájem např. „nesouměřitelné). Text již tedy (jakožto soubor všech textů) nemůže být vyprodukován jiným textem, jelikož je všechny zahrnuje. Také pojmy „mysl", „konstrukční aktivita mysli", „smysly" jsou jen součástí textu a není zjistitelné, zda jsou mimo něj. Proto nelze tvrdit, že nějaké entity označované těmito pojmy text produkují.

Existuje však skutečně text, je text „dán"? I pojmy „existovat" či „být dán", „fakticky se vyskytovat-být přítomen" jsou jen součástí textu, jsou skupinou pojmů mezi jinými skupinami pojmů. Bez pojmů „existence", „reference", „korespondence", „význam", „logická, syntaktická, sémantická (a pragmatická) pravidla textu" se však toto hovoření o textu neobejde. Pokud chce jakýkoli text něco tvrdit, musí něco bez tvrzení přijmout. Pokud chce být text smysluplný, musí přijmout zákon sporu. Pokud chce text něco dokazovat, musí přijmout logické zákony (a logické spojky jako implikace či konjunkce).

To vše předpokládá přijetí dvou odlišných objektů pravda a nepravda (nebo pravidel, které pravdivost a nepravdivost propozic stanovují). To zas předpokládá přijetí pravidel ustanovujících identitu a neidentitu entity. Jde o jistá vstupní pravidla a pro tento pojmový systém bazální pojmy, které již nelze nijak dokázat (zákon sporu je základem každého důkazu a každé pochybnosti i každého přijetí či odmítnutí. Proto je nesmyslné říkat, že zákon sporu lze dokazovat či že o něm lze efektivně pochybovat, nebo že lze zákon sporu přijmout či odmítnout bez toho, že bychom jej již před tím implicitně uznali - bez zákonu sporu nelze nic vykonat, nic myslet).

Platnost primitivních pojmů jednoho textu lze ospravedlnit poukazem k jinému textu, v němž jsou tyto pojmy odvozeny z jiných primitivních pojmů, a tak lze v nekonečném regresu buď pokračovat, nebo se někde dopustit bludného kruhu (jako pánové Fuchs a Cardal), nebo se někde bez důkazů a z non-racionálních důvodů zastavit. Každý text, který si nárokuje být metafyzikou - zkusmo to lze tvrdit i o tomto textu, si však musí nárokovat privilegovanost. Proto jej nelze ospravedlnit poukazem na jiné texty či odvozením z nich, a jelikož tento text tvrdí, že jediné, co lze poznat, a jediné, co je tedy prokazatelně „dáno", je text (jakožto pluralita textů), nelze jej ospravedlnit ani poukazem na něco non-textuálního. Musí jít o popis plurality textů, o obraz-model-reprezentaci této plurality.

Jak však tuto metafyziku obhájit? Jen poukazem na to, že ostatní možné (jelikož konzistentní) metafyziky jsou nepoznatelné, zatímco text sám poznatelný je. Nelze však zastírat, že i přijetí této metafyziky předpokládá nezdůvodněné přijetí primitivních pojmů (výše je o nich mluveno, tedy např. „existence", „identita", právě dvě pravdivostní hodnoty, „reference" atd.). Jako jsou neodstranitelné podmínky každé možné pochybnosti, tak jsou neodstranitelné některé podmínky možnosti každé možné metafyziky. Neeliminovatelným je v první řadě zákon sporu, který však již zase sám předpokládá platnost ještě primitivnějších pravidel, pravidla formulujícího význam pojmu „existence", relace „predikace", pojmového páru pravda-nepravda atp.

Cardal ve svých důkazech existence Boha používá pojmový pár potence-akt, kterým modeluje změnu, pohyb, kontingenci, účel apod. Je možné vznést tyto námitky: Skutečně je změna, pohyb, účel, kontingence atp. „daná" (existuje nezávisle na textu)? A dále: pokud jejich „danost" přijmeme, proč je modelovat skrze pojmový pár potence-akt, a ne jinak? Také je možné, že mimo text existují, ale jejich příčina a mechanismus jsou nepoznatelné. Cardal zavedení pojmového páru potence-akt odůvodňuje tím, že jinak je naše hovoření o světě rozporné - věci by vznikaly z ničeho a zanikaly do ničeho, což implikuje existenci nebytí - v zájmu bezrozpornosti změny je třeba postulovat potenci, entitu mezi bytím a nebytím, už nějak jsoucí.

Proti tomu lze vznést tuto námitku: Proč by vznik věci měl být buď vznikem věci z ničeho, nebo z něčeho jiného, nebo ze sebe samé? Úplnost této disjunkce alternativních možností obhajuje i Fuchs, který poukazem na údajný spor dvou z nich dokazuje nutnost třetí možnosti (věc vznikla působením jiné věci a byla před svým vznikem v potenci - to do důsledků implikuje existenci jediné věci jsoucí vždy nutně v aktu - Boha). Z propozice tvrdící existenci vzniku však neplyne, že věc vzniká z jiného, z ničeho, nebo ze sebe. Tyto možnosti předkládá jistý text, který pracuje jen s jednou z mnoha kolekcí pojmů - jiný text může nabízet jiné možnosti. Existenční tvrzení hovořící o „danosti" vzniku nás nenutí tvrdit, že věc vzniká buď z potence a působením jiné věci, jinak je „svět" rozporný. Odůvodnit to, která kolekce pojmů je adekvátní - odpovídá světu, by šlo jen tehdy, existovalo-li by spolehlivé kritérium identifikující non-textuální „danost". Toto kritérium zatím nebylo předloženo.

Jediným kritériem zůstává konzistence - avšak konzistence pouze formální, nad bází jistých primitivních pojmů (nad jistým obsahem). Tato báze (obsah textu) již může být zvolena arbitrárně (subjektivně, iracionálně, pragmaticky), protože kritérium pro určení té jediné „pravé" není k dispozici. Každý konzistentní text je tedy nutné uznat za rovnocenný jiným konzistentním textům, i když jsou texty vzájemně rozporné, neslučitelné („nesouměřitelné"). Každý z nich pracuje s jinými výchozími předpoklady, s jinými metafyzickými předpoklady, s jinými existenčními tvrzeními.

Protože je dokonce možné, že neexistuje non-textuální realita, která by o (non)adekvaci textů rozhodla, je nerozhodnutelné, který z výchozích metafyzických předpokladů a která z možných množin primitivních pojmů je platná. Všechny smysluplné texty mají společnou logickou formu - řídí se zákonem sporu a jinými logickými pravidly. Z toho plyne, že pokud se řídíme zákonem sporu, jsou všechny naše věty rovnocenné - stejně platné. Argumentace a možné námitky pak mohou využít jen dvou otázek: 1) Je vaše teorie konzistentní? 2) Jsou důsledky vaší teorie kompatibilní-koherentní s jejími metafyzickými předpoklady? Třetí otázka již však není možná: 3) Odpovídají vaše metafyzické předpoklady a vaše metafyzická teorie světu, realitě? Srovnání textu se světem není možné, jelikož není možné identifikovat netextuální danost.

Pokud jsem řekl, že jediným kritériem je konzistence, Cardal jistě také bude chtít obhájit volbu pojmového páru potence-akt tím, že řekne, že jiná řešení jsou nekonzistentní. Na to lze odpovědět takto: i kdyby změna byla non-textuální daností, není přeci zaručeno, že právě ji bude umět nedokonalý rozum pojmově uchopit. I kdyby změnu lidský rozum uchopit uměl, je možné, že se to podaří až nějakému filosofovi v budoucnosti - jinými slovy, Cardal pracuje jen s alternativami, které jsou nám známé, nemůže si však být jistý tím, že se ještě nějaké jiné neobjeví.

Pan Cardal i pan Fuchs jistě odpoví, že jejich disjunkce (vznik ze sebe-jiného-ničeho) je úplná a její první a poslední možnost rozporná, takže platí nutně druhá možnost (druhá možnost je nejlepším a nutným vysvětlením). Rozvětvení disjunkce do tří alternativ však neplyne z požadavku formální konzistence, ale z množiny primitivních pojmů. Není jisté, že právě tato množina je platná, a není kritérium, jak to zjistit. Cardalovo řešení se neopírá o konzistenci formální (garantovanou logickými zákony, v první řadě zákonem sporu), ale o konzistenci obsahovou (garantovanou jen jistou množinou primitivních pojmů - výše jsem nastínil, že existuje mnoho množin primitivních pojmů, které jsou vzájemně neslučitelné). Obsahová konzistence platí jen tehdy, platí-li určitá množina primitivních pojmů. To však nejde rozhodnout.

Distinkce formální-obsahová konzistence je velmi důležitá. Existuje jen jedna formální konzistence, ale v důsledku nerozhodnutelnosti toho, která z množin primitivních pojmů je správná, existuje pluralita obsahových konzistencí - co je obsahově konzistentní podle jedné množiny primitivních pojmů, nemusí být konzistentní podle druhé množiny primitivních pojmů a ve třetí množině primitivních pojmů nemusí být tato záležitost ani konzistentní, ani nekonzistentní. Buď je tento pojmový systém příliš hrubozrnný, nebo je naopak příliš jemný a problém je formulován v příliš vágních pojmech.

Cardal např. jistě namítne, že vznik z ničeho nebo vznik ze sebe je nekonzistentní, a proto je nutný vznik z jiného - např. nekonzistence vzniku z ničeho je však jenom obsahová, nikoli formální. V rámci jiného pojmového systému by např. vznik z ničeho obsahově nekonzistentní být nemusel. Filosofie může odsoudit jen formálně nekonzistentní metafyzické systémy, otázku obsahové konzistence řeší jen relativně - vzhledem k dílčímu arbitrárnímu přijetí jednoho z mnoha souborů primitivních pojmů.

Zde předkládaná metafyzická teorie vychází z epistemologie, která tvrdí toto: lze poznat „danost" textu (i toto tvrzení má své předpoklady, které ovšem nelze dále zdůvodňovat -je nutné se někde zastavit - důkaz může dokázat vše, ale ne sám sebe) a již „danost" ničeho jiného, tedy ostatní metafyziky jsou možné (jelikož je nelze vyvrátit, jsou-li konzistentní), ale jsou zároveň nejisté (jelikož není kritérium, které by ospravedlnilo to, co ony předpokládají jakožto „dané"). Tato metafyzika je tedy minimalistická, mluví o tom, co je s největší pravděpodobností (za přijetí předpokladů zmíněných výše) opravdu dané (text), rozvětvenějším a košatějším metafyzikám neupírá jejich možnost, ale na základě absence jejich ospravedlnění je považuje za rovnocenné - neexistuje kritérium, které by mezi nimi mohlo rozhodnout, a dokud existovat nebude, jsou všechny platné stejně. Stručně: dán je text, ostatní danosti jsou možné, ale jejich realitu nelze dokázat.

Nyní k platnosti zákona sporu. Zákon sporu nelze nijak dokázat, ani nepřímým důkazem, protože i nepřímý důkaz je na něm založen. Každý důkaz a každé vyvrácení, každá pochybnost a dokonce i přijetí nebo odmítnutí zákona sporu již zákon sporu předpokládá. Vše lze zákonem sporu dokázat, nelze však nijak podat důkaz tohoto předpokladu každého důkazu. Nelze myslet nic bez zákona sporu, ani možnost něčeho takového. Zákon sporu je zpochybňován zase jen skrze zákon sporu, a tak je i v tomto zpochybnění zákona sporu zákon sporu implicitně přijímán. Každé zpochybnění má tuto formu: „nemusí to být takto, ale může to být jinak, např. opačně, nebo částečně jinak". Smysluplnost této formy pochybnosti je dána platností zákona sporu, bez zákona sporu pochybovat nelze.

Zákon sporu není ontologický princip, ale je předpokladem každé ontologie. Ontologie předpokládá pojem „svět" - bez zákona sporu nemá tento pojem smysl. Zákon sporu nelze epistemologií zpochybnit, protože epistemologie je na něm vybudována. Nelze se ptát, zda zákon sporu platí ve světě, protože každá možná idea-pojem světa je umožněna jen díky platnosti zákona sporu. Nelze se ptát, zda se zákon sporu shoduje se světem, protože idea shody zákona sporu se světem je umožněna uznáním platnosti zákona sporu. Nelze se ptát, zda lze zákon sporu opustit, protože idea opuštění čehokoli, a také opuštění zákona sporu, je umožněna uznáním platnosti zákona sporu.

Každý důkaz zákona sporu - přímý i nepřímý - je jen bludným kruhem. Přímý důkaz ve filosofii je toto: systém není konzistentní, tedy neplatí - pojem „konzistence" je však založen na platnosti zákona sporu. Nepřímým důkazem nějaké teze je toto: antiteze je nekonzistentní, a jelikož platí buď teze, nebo antiteze a nic třetího, pak platí teze. Distinkce teze-antiteze, předpoklad, že platí A nebo non-A a nic třetího, ukázání nekonzistentnosti antiteze, úsudek, že když neplatí něco, platí opak - to vše předpokládá platnost zákona sporu.

Každé vyvrácení zákona sporu není skutečným vyvrácením, protože každé vyvrácení čehokoliv již zákon sporu předpokládá. Kdo zákon sporu porušuje, destruuje svou řeč - něco řekne a hned současně řečené anihiluje. Zákon sporu je jediná cesta, jak něco říct, jak něco myslet. Zákon sporu vymezuje kritéria konzistence, myslitelnosti, možnosti, smyslu, nemožnosti, sporu... Zákon sporu vymezuje sobě vlastní hranice. Říká, co je myslitelné, a tím říká, co myslitelné není. Co je možné a tím současně, co možné není. Nelze se ptát, zda Číňan či domorodý Australan používá zákon sporu, protože každá možná idea používání i nepoužívání zákona sporu je založena na přijetí zákona sporu. Zákon sporu není evidentní, protože je podmínkou každé možné evidence. Zákon sporu nelze přijmout nebo nepřijmout, protože je podmínkou každého možného přijetí či nepřijetí. Zákon sporu je inherentní a neeliminovatelná forma každého smysluplného textu.

Idea jednoty se uplatňuje i v mé teorii, je ospravedlněna platností zákona sporu neboli pragmatickou nutností jej uznat (bez uznání zákona sporu by se tento text stal nesmyslným): existuje jedna společná forma všech textů, a tou je konzistence daná zákonem sporu. Existuje jediné správné poznání reality, a tím je poznání „danosti" textu.

Jak ospravedlnit tuto metafyziku a tuto epistemologii? Má ve srovnání s ostatními (postulující nedokázanou „danost" kontextuální reality) méně metafyzických předpokladů (jen existenci textu), a proto je menší pravděpodobnost, že se dopustí omylu, např. nepravdivých existenčních tvrzení, a žádná z konkurenčních teorií ji nepopírá (každá přizná, že text-řeč-jazyk existuje) a ona sama je k nim tolerantní (uznává jejich možnost, tvrdí jen jejich nedokazatelnost). Tato teorie netvrdí toto: „existuje jen text", ale toto: „jediné, co lze poznat, je text".

Samozřejmě i fakt existence textu lze zřejmě zpochybnit, ale někde je nutné se zastavit. Kdo je opravdu kritický, zřejmě nemá žádnou metafyziku - každé existenční tvrzení lze zpochybnit, protože žádné neplyne z formální konzistence, ale jen z konzistence obsahové, kterých je v důsledku nerozhodnutelnosti té správné víc. Někdo by snad chtěl argumentovat proti zpochybnění faktu existence textu takto: „text existuje, protože každé zpochybnění textu je také textem". Je však otázkou, zda je nutné chápat zpochybnění textu jako text - otázkou, kterou nelze rozhodnout, protože všechna její možná řešení plynou až z přijetí jednoho z mnoha „balíčků" primitivních pojmů.

Je možné jít v pochybnosti ještě dále: kdo zdůvodní, že text musí být - aby byl uznán za „povšimnutíhodný" - konzistentní? Zdůvodnění je jen pragmatické - pokud chci něco říci, musím zákon sporu použít. (Doufám, že mne oponenti nebudou tahat za slovíčka tím, že např. řeknou, že zde mluvím o „já", ačkoli poznatelnost danosti „já" popírám - teze lze samozřejmě přeformulovat i bez těchto nedokázaných „daností", takto však jsou snáze pochopitelné a jen proto jich užívám). Nekonzistentní text není „objektivně horší" než konzistentní text, jen nic neříká (jeho nekonzistence nemusí být hned patrná - mnohdy je nutné promyslet všechny souvislosti a důsledky textu) - může být však zábavnější.

Kdo zdůvodní, že vše, aby to bylo možné tvrdit, je nutné zdůvodnit? Proč je ospravedlněné-dokázané-zdůvodněné tvrzení lepší než neospravedlněné? Proč požadovat důvody? Odpovědí mi bude: Zdůvodněné tvrzení je jistější. Proč je však lepší jisté než nejisté tvrzení? Je zřejmé, že každý chce dokázat jistotu svého textu, kterou dokazuje jeho evidentností, konzistencí a ospravedlňuje proto svůj text důkazy (případně poukazem na smyslovou evidenci nebo na to, že tak tomu ve světě skutečně je - odpovídá to světu). Jistota se dokazuje důkazy, poslední principy možnosti každého důkazu (jako je zákon sporu) však již dokázat nelze.

Avšak i požadavek jistoty textu, určitosti textu, pravdivosti, smysluplnosti, systematičnosti, odkázanosti, všeobsažnosti, jednoty a jednoduchosti, adekvátnosti-platnosti nebo konzistence textu je nakonec sám jedním z pravidel textu, je pravidlem, které nelze dokázat a které lze tedy z pragmatických důvodů vystřídat opačným nebo zcela jiným. Lze si zvolit psaní textu nesmyslného před psaním textu smysluplného (lež před pravdou). Nelze dokázat, že nic neříct je lepší než něco říkat. A i kdyby to dokázat šlo, nelze dokázat, že dokázaná teze je lepší než nedokázaná.

Předchozí věty vycházejí z principu: teze nelze dokázat, antiteze je tedy možná. Princip předpokládá určující roli důkazu - co důkaz potvrdí, to platí a naopak. Předpokládá to identitu myšlení a bytí, myslitelného a možného, nebo zde identitu struktury metatextu a plurality textů. Předpokládá to, že textem lze vypovídat o jiných textech a lze mít nepravdivý nebo pravdivý metatext o pluralitě textů, přičemž pravdivost je garantována tím, jak pluralita textů vypadá.

Existence plurality textů je zpochybnitelná. Je zpochybnitelné i to, že vůbec nějaký text existuje. Předchozí opět předpokládá, že co lze zpochybnit, není jisté, a co zpochybnit nelze, to je jisté. Je tu tento princip: nezpochybnitelné a jisté a dokázané a evidentně poznané je pravda - je věrný model reality. Z tohoto principu vychází i každá skepse - skoro vše je zpochybnitelné, nedokazatelné, a tedy nejisté. Je však možné, že pravidlo důkazu-nedokazatelnosti, jistoty, možnosti, evidentnosti, nezpochybnitelnosti teze, to, zda skutečně platí, nijak neovlivňuje. Snad zcela zpochybnitelná teze platí a nezpochybnitelná teze neplatí - a i kdyby to nebylo myslitelné, je možné postulovat svět skoro zcela bez logických zákonů a tam možnost není určována myslitelností.

Nelze však postulovat svět bez nejfundamentálnějších logických zákonů, které jsou podmínkou každé možné postulace, formulace, tvrzení, myšlenky, smysluplného textu - jako je zákon sporu. Každá pochybnost pak stojí na zpochybnění vztahu jazyka a světa nebo metatextu a textu. I zpochybnění však je jisté tvrzení o tomto vztahu. Je zde dualita a vztah dvou entit. Dualita je obsažena i ve výše předložené teorii o textu - lze ji snad poněkud oslabit, i když ne zcela eliminovat (úplnou eliminací by se zrušila možnost metafyziky i epistemologie - nebylo by možné text popisovat ani popisovat popisování textu).

V textu je „sebereflexivita" - text popisuje sám sebe a dokáže popsat toto své sebepopisování a popsat popisování sebepopisování atd. Text hovoří o sobě a současně je přítomen v tomto aktu hovoření o sobě. Text je současně reflektujícím i reflektovaným, je zde identita reflektovaného a reflektujícího. Nerad bych však z textu dělal zase subjekt. Proto článek raději ukončím s tím, že jediné, co lze poznat, je text - součástí tohoto textu jsou i jeho autoreflexivní propozice. Možné autoreferenční paradoxy (paradox lháře, nebo holiče, nebo Kréťana) by bylo možné řešit skrze hierarchii metatextů a pravidla postulující tuto hierarchii. Tato pravidla by nebyla součástí žádného textu-jazyka, byla by takříkajíc formou celé nekonečné hierarchie textů-jazyků. Paradox by snad šel odstranit i skrze pravidla určující nesmyslnost jistých tvrzení v jistých kontextech v rámci jednoho textu (tedy kontextualismus a holismus, který se obejde bez metajazyků).