Evoluce není nezpochybnitelný fakt
Jan Horník
Jak v úvodu svého textu zmiňuje Luděk Rychetník, vzniklá diskuse se týká v podstatě dvou témat: jednak samotné evoluční teorie a její platnosti a zadruhé praktických dopadů evolucionizmu v jeho aplikaci na společnost, v naší diskusi konkrétně v souvislosti s nacionálním socializmem. Svou odpověď proto rozdělím na víc částí. Začněme teoretickým sporem o evoluci samotnou. I v životě teorie kauzálně předchází praxi.
1. Dokazování evoluce je pouhá tautologie
Luděk Rychetník nejprve cituje profesora Josefa Váchu a vzápětí rozlišuje dvě roviny evoluční hypotézy. Jednak popisuje možný mechanizmus evoluce – jak vývoj probíhá (1), a princip evoluce – že se jeden druh přemění v jiný (2). Toto rozlišení mezi mechanizmem evoluce (např. darwinistická varianta: přírodní výběr) a principem (vznik druhů přeměnou) je povinné pro každého evolucionistu, ať už přichází s jakýmikoliv mechanizmem. V logice celého problému evoluce je pochopitelně primární rovina samotného principu. Pokud se totiž žádný druh nikdy nepřeměnil v jiný, otázka mechanizmu se stává irelevantní – bez evoluce neexistuje ani žádný mechanizmus. Chceme-li tedy otázku evoluce klást v souladu s její vnitřní logikou, musíme se především ptát, zda se druhy přeměňují. Spekulovat rovnou o mechanizmu znamená riskovat, že řešíme pseudoproblém.
Pokládat přírodovědcům ještě dnes otázku, zda se druhy vůbec přeměňují, je však v podstatě ztrátou času. O faktu evoluce už totiž až na výjimky nikdo z nich nepochybuje. Maximálně takového „naivního“ tazatele odkáží na stohy sepsané literatury: „až si něco přečtete, přijďte znovu!“ Téměř veškerá diskuse se dnes proto vede už jen o možných způsobech vývoje – jakpřesně evoluce probíhá. Jak píše i J. Vácha v citovaném odstavci: „Evoluce sama o sobě, ..., je zcela nepochybným přírodovědeckým faktem, o němž nemá smysl dále diskutovat.“ Podobně je na tom zdá se i Luděk Rychetník, neboť Váchovo tvrzení přechází, aniž by se proti němu vymezil a níže sám rovněž píše (i když s doplňkem v závorce): „Myslím, že evoluční hypotézu (1) lze skutečně považovat za (téměř) ‚nepochybný přírodovědecký fakt‘.“
I samotný princip evoluce je ale třeba kriticky prověřovat, přestože drtivou většinu dnešních vědců už vůbec ani nenapadne, že by mohli nebo dokonce měli nějakou pochybnost vznést. Proč tedy ještě prověřovat „nezpochybnitelný fakt“?
Zkusme si představit někoho, kdo ještě není osobně angažován ve sporu o evoluci, nemá dostatek informací z paleontologie, srovnávací biologie, genetiky atd., zkrátka začíná: např. nějakého žáka základní školy. Jako kritický vědec nepřevezme závěr o „nezpochybnitelném faktu“ jen proto, že mu ho předkládá autorita. Bude chtít pochopit, proč závěr o evoluci platí. Zeptá se tedy: proč je evoluce nezpochybnitelným faktem? Jak si můžete být jisti, že se druhy přeměňují? Přeměnu druhu v druh přece nikdo nikdy nepozoroval ani ji dosud nepotvrdil žádný vědecký experiment, což je atribut vědy. Předložte prosím důkaz!
Bude-li před žákem stát profesionál, standardní důkaz evoluce vzápětí obdrží. Z metodického hlediska uslyší v podstatě následující: evoluční teorie je pravdivá, protože touto teorií umíme uspokojivě interpretovat fakta. Po obsahové stránce důkazu se dozví například toto: jedním z nutných teoretických důsledků evoluce je existence společného předka – pokud společný předek existuje, nalezneme u různých druhů podobnosti, které jsou důsledkem příbuznosti – co je totiž příbuzné, je podobné – faktických podobností, které dokážeme hypotézou předka uspokojivě interpretovat, nalézáme bezpočet – to jasně prokazuje shodu hypotézy o předkovi se skutečností – ergo předek existuje: existuje-li však předek, evoluční teorie je pravdivá.
Ještě nějaká pochybnost? Logiku to přece má...
Žák základní školy v tuto chvíli skoro jistě kapituluje a zařadí se mezi evolucionisty. Skutečný vědec však v tuto chvíli ustoupit nesmí. I když samozřejmě uzná, že svou logiku interpretace (záměrně nepoužívám český termín vysvětlení, neboť už sugeruje význam ‚dokázaný‘) podobnosti má, musí si položit otázku, zda je tato metoda dokazování sama o sobě spolehlivá. Proč by měl tento interpretační postup potvrdit shodu hypotézy se skutečností? Stačí dostupná fakta interpretovat hypotézou, abychom ověřili její pravdivost?
Tento metodický dotaz představuje klíčový bod současných debat o evoluci. Proč? Protože kdo si tento dotaz nezaujatě položí, záhy zjistí, že celé dokazování evoluce není víc než pouhý logický kruh! Tedy žádný důkaz (natož vědecký), nýbrž teoretická tautologie (natož ověřená empiricky). Evolucionisté už kruhovost svého dokazování bohužel dávno nepovažují za problém, takže si metodickou otázku po spolehlivosti svého důkazního postupu nekladou. Řečeno bez obalu, problém ignorují.
Avšak soustředit se právě na samotnou metodu dokazování představuje klíč k poctivému řešení problému evoluce v rámci moderní vědy. Jak se totiž hypotéza evoluce dokazuje? Obecně následující úvahou:
Mějme hypotézu evoluce (čili myšlenku, o které zatím nevíme, že je pravdivá) – interpretujme skutečnost touto hypotézou (čili vydedukujme další myšlenky o dostupných faktech z původní hypotetické myšlenky, aby jí logicky odpovídaly) – protože se nám interpretace skutečnosti daří, hypotéza platí (protože dokážeme vytvořit mnoho dalších myšlenek o skutečnosti, aby odpovídaly původní hypotetické myšlence, je jasné, že hypotéza je pravdivá). V podstatě se tedy za důkaz považuje schopnost logicky interpretovat hypotézou fakta – schopnost hypotézy interpretovat. Toto je jádro dokazování evoluce.
V čem je problém? Jednoduše v tom, že když na počátku nevíme, zda je hypotéza pravdivá (proto se ji snažíme dokázat), nemůžeme znát pravdivostní hodnotu ani všech z ní vydedukovaných interpretací! Tu nemůžeme poznat jen tím, že z myšlenky logicky vydedukujeme další myšlenky. Kvantita zde nehraje roli, neboť nejistota o pravdivosti původní myšlenky se přenese na všechny další z ní odvozené. Výsledkem tzv. dokazování je tedy jen ohromující množství hypotetických interpretací faktů. Proč ne. Třeba pravdivé jsou. Ale my to nikdy nemůžeme poznat tímto způsobem. Za pravdivé bychom je mohli považovat jen tehdy, pokud bychom už na počátku věděli, že hypotéza evoluce je pravdivá. To ale chceme teprve dokázat.
Kdyby byl tento postup dokazování skutečně spolehlivý, mohli bychom takto dokázat prakticky jakoukoliv teorii. Třeba i s darwinistickou evolucí neslučitelnou hypotézu o inteligentním designu. Obě ale zároveň platit nemohou, takže je zřejmé, že dokazovací postup pomocí interpretace faktů je nepoužitelný. Pravdivostní hodnotu původní hypotetické myšlenky z ní zkrátka nepoznáme.
Pokud tehdy evolucionisté tvrdí, že evoluce je dokázaná množstvím interpretací faktů, pak museli na začátku předpokládat, že je pravdivá, což je ale tautologie – evoluce platí, protože platí! Navíc se celou dobu pohybují pouze na úrovni myšlení, takže je to čistá teorie bez jakéhokoliv ověření z empiricky dostupné skutečnosti. Podrobně jsem se dokazováním evoluce zabýval na stránkách Distance již mnohokrát, takže pro podrobnou argumentaci odkazuji na své předchozí texty.1
Najde-li se přesto evolucionista, který si je důkazního kruhu vědom, tzn. že musí na samém počátku svého dokazování dogmaticky předpokládat, že evoluce platí, aby se na následné interpretace faktů vůbec mohl spolehnout, během samotného interpretování skutečnosti hypotézou jej natolik pohltí logická dokonalost a přesvědčivost vzniklých interpretací, že na původní hypotetičnost teorie (možná platí/možná neplatí), z níž následně vyvozuje všechny jednotlivé interpretace, nenávratně zapomene. Všechno do sebe zkrátka zapadá tak dokonale, že přece není možné, aby to nebyla pravda! Evoluce dokáže tak úžasně interpretovat skutečnost...
Jak uvádí Vácha: „Nepomůže argument, že ‚nikdo z nás u toho nebyl‘, poněvadž množství spolehlivě zjištěných faktů z oblasti paleontologie, srovnávací anatomie, fyziologie, biochemie a molekulární genetiky do sebe zapadá tak přesně, že bez předpokladu, že druhy i vyšší kategorie živých bytostí se vyvíjely jedna z druhé, by se naše biologické vědomosti proměnily v tříšť nesrozumitelných poznatků.“
Ano, dnes už knihovny doslova přetékají nejrůznějšími fakty důkladně interpretovanými evolucí, že skutečná pochybnost o platnosti evoluce by mohla zpochybnit i všechny tyto intelektuální výkony. Opět bychom se mohli ocitnout „jen“ před množstvím faktů, která by si žádala vysvětlení.
Co když je ale hypotéza evoluce opravdu mylná, když ji uplatněná interpretační metoda vůbec nedokazuje? Když dosud nemáme žádný spolehlivý, natož vědecký důkaz! Jen ohromující množství hypotetických myšlenek… Nestojí evoluční chrám skutečně na vodě? Neznamenal by pak náhodou takový návrat k „nevysvětleným faktům“ návrat k realitě? Návrat od nevědeckého mýtu ke skutečnosti? Ke skutečnému vědění? Jak absurdně dnes něco takového zní, že?
Zkusme však postupovat poctivě a nenechme se odradit ani proklamovanou užitečností teorie. Jde nám přece o nezkreslené poznání skutečnosti. Experiment dokazující evoluci není možný, smyslům dostupný důkaz přeměny druhů nikdo nikdy nepředložil, neznáme jediný pozorovaný případ vzniku druhu přeměnou, interpretace evolucí je teoretická tautologie… Tak proč bychom měli uvěřit logickému zapadání faktů?
Proč do sebe fakta totiž tak přesně zapadají? Důvod je neuvěřitelně banální: protože byla interpretována evoluční teorií! Jak by tedy mohla přesně logicky nezapadat? Nikdy se to zkrátka nemůže stát, neudělá-li interpretátor logickou chybu. Fakta jsou jednoduše zcela pasivní a nemohou se s teorií nikdy dostat do rozporu.
Vždy znovu mě přímo fascinuje, jak se může vědecká obec spokojit z tak jednoduchou úvahou: má to logiku, tedy je to pravda. Rozum opravdu zůstává stát nad skutečností, že toto je považováno za důkaz a to dokonce tak kvalitní, že se hovoří o „nezpochybnitelném faktu“ evoluce. Něco tak slabého člověk nepřijme již po absolvování úvodu do logiky, natož po univerzitním vzdělání. I sám L. Rychetník píše: „Ověření pravdivosti se musí opírat o řetěz: skutečnost – fakt – model. Tedy o empirické ověřování, nejen o logickou správnost postupu tvorby modelu.“ To jsou ale přesně požadavky, které evoluční teorie nesplňuje ani v nejmenším. Když L. Rychetník na jiném místě volá po věrohodné hypotéze „která by se opírala o empirická fakta“, pak evoluce představuje přesný opak: hypotéza podpírá fakta.
Evolucionisté si tedy zaslouží tu nejostřejší kritiku za svůj pseudodůkaz evoluce, který nepředstavuje víc než pouhou teoretickou tautologii. Chtějí-li mít evoluci ve státním školství jako pravdivou teorii, jsou přece povinni dokázat, že je evoluce skutečně pravdivá. Mohl bych snad já přijít třeba s teorií o převtělování a žádat její výuku ve školách, dokud mi ji někdo nevyvrátí? Kruhových logicky konzistentních důkazů bych dokázal sepsat stohy.
Každý ať si vymýšlí, jaké hypotézy chce, ale potom má povinnost dokazovat, ne jen čekat na vyvrácení. Evolucionisté zatím žádný seriózní důkaz nepředložili, ale evoluce je přesto prakticky všude vyučována jako nezpochybnitelný fakt, jako dokázaná vědecká teorie. Není toto parodie na vědu? Kde zůstala ona zdůrazňovaná racionálnost a kritičnost? Vždyť je to přímo vědecký skandál! Bez jediného důkazu prohlašovat nějakou teorii za dokázanou. Anebo je snad lepší vyučovat dogma, když zrovna nic jiného nemáme?
Podívejme se na onu fascinující logičnost interpretace faktů ještě z jiného úhlu. Co by to vlastně muselo být za fakt, aby byl v rozporu s teorií, čili fakt v principu nevysvětlitelný evolucí, který by do logiky nezapadl, takže bychom poznali, že teorie je mylná? Takovým faktem by mohl být jedině pozorovaný, empiricky doložitelný případ vzniku druhu „ne-přeměnou“, třeba z nějakého „ne-druhu“. Jak ale takový vznik pozorovat, když je smyslům dostupné pouze to, co už existuje, co už vzniklo? Žádny fakt proto samotný princip přeměny nikdy nevyvrátí, maximálně může působit problémy v rovině interpretace mechanizmem vývoje, ale do rozporu se samotnou teorií o vzniku přeměnou se nikdy nemůže dostat.
Zde evolucionista jistě poznamená, že tím pádem je tedy naprosto zřejmé, že evoluce platí! Když nikdy nemůžeme najít empirický fakt, který by principu přeměny druhů odporoval, potom je prostě princip evoluce nevyvratitelný. Ano, empiricky, na základě faktů je evoluce druhů skutečně z principu nevyvratitelná. To mimochodem znamená, že je podle dnešních měřítek i nevědecká. Aby dnes totiž byla teorie vědecká, musí splňovat podmínku, že ji lze falzifikovat/ověřovat vědeckými metodami. U klenotu moderní přírodovědy trochu znepokojivé…
Jak je něco takového možné? Důvod spočívá v tom, že v případě teorie evoluce (myšlen princip vzniku přeměnou) se nejedná o (přírodo)vědeckou teorii, ale o teorii filosofickou. Chtít tedy po oponentovi teze vzniku přeměnou faktický důkaz proti evoluci je podobné, jako chtít vědecky (v dnešním empirickém významu slova) vyvrátit hypotézu materializmu, čili že vše, co existuje, je jen hmota. Něčím neempirickým? Materialisticky interpretovat fakta – logicky v souladu s teorií materializmu – rozhodně není problém. Znamená to snad, že materializmus je pravdivý?
2. Vědci filosofují
Proč je evoluční teze filosofická? Zaměřme se na povahu teze, že druhy vznikají přeměnou. Kdo toto tvrdí, musí vědět alespoň jedno: že existují minimálně dva druhy. Co to znamená? Musí umět rozlišit dva konkrétní druhy, čili musí zároveň vědět, co je druh obecně. Jinak by totiž o obou nemohl s jistotou tvrdit, že jsou to plnohodnotné druhy. Obecná definice druhu však znamená mít určitou filosofii druhu, disponovat univerzálním věděním: co je druh jako takový.
Zde se s L. Rychetníkem částečně shodneme: „Definice druhu. Začnu od tvrzení Jana Horníka (uvedeného v diskusi), že definice druhu je filosofická záležitost. Souhlasím, ale dodávám, že je to právě tak biologická záležitost a především záležitostběžného předvědeckého a předfilosofického jazyka.“ Dodatek o biologické záležitosti a záležitosti běžného jazyka ovšem naznačuje, že si L. Rychetník plně neuvědomuje povahu evoluční teze. Evolucionista totiž tvrdí platnost univerzální kauzality vznikání druhů. Jeho pojem druhu je zde filosofický, neboť si nárokuje univerzální zachycení skutečnosti, kterou nazýváme druh. Když budeme chtít vědět „co je člověk?“, půjdeme se snad zeptat biologů? Co asi tak mohou svými metodami zjistit? Že člověk je soubor orgánů, buněk nebo třeba DNA?
Biologové tu zkrátka vstupují na půdu filosofie a bez ohledu na to, zda jsou si toho vědomi či nikoliv, filosofují, když s evoluční tezí přicházejí. Proč ne. Měli by pak ale respektovat zákonitosti filosofického oboru. Rozumný filosof také nebude svými metodami zkoušet určovat jednotlivé druhy brouků, třeba pomocí pojmu substance. Tady biologům prostě nepomůže. Vědět správně, co je druh jako takový, je ale podmínkou pro možnost posouzení pravdivosti evoluční teze o vznikání druhů přeměnou, takže biologové buď musejí vyklidit místo filosofům nebo se jimi musejí sami stát. Například by při tom zjistili, že jedinci patří k druhům v závislosti na své přirozenosti, takže by se museli vypořádat s možností přeměny přirozenosti (viz text J. Fuchse).
L. Rychetník ke klíčovému bodu s definicí druhu dále uvádí: „Je nesporně chybou, že biologie vesměs neví o filosofickém metafyzickém pojetí a stejně tak je chybou, pokud metafyzika ztrácí kontakt s biologií a její empirií. Nelze však očekávat, že biologové nastudují náročné technické postupy metafyziky, zvláště pokud se metafyzika (v neoplatónském pojetí) omezuje na úvahy na hlubinné úrovni a jevovou úroveň opomíjí. Východisko, které navrhuji, je pokusit se kriticky filosoficky podívat na biologický pojem druhu a hledat, zda a do jaké míry lze biologické pojmy přiřadit filosofickým a naopak, případně konkrétně říci, kde je biologický druh v souladu s metafyzickými principy a kde se proti nim prohřešuje.“
Naprosto souhlasím, že je chybou biologie, když neví o filosofickém vědění, co je druh. Dodal bych ale, že biologové nechybují prostě proto, že se o filosofii nezajímají, chybují až tehdy, když nevědomky filosofují a přesto filosofii ignorují. Metafyzik rovněž žádnou chybu nedělá, když nestuduje biologii, dokud biologům nefušuje do biologie. Od biologů nikdo rozhodně neočekává, že budou studovat náročnou metafyziku, ale když přicházejí s metafyzickou tezí o vzniku druhů přeměnou, musejí respektovat povahu filosofie, chtějí-li mít pravdivé vědění o realitě.
Když Rychetník vytýká metafyzice opomíjení jevové úrovně, stojí za to si uvědomit, že právě toto opomíjení jevů stojí v základech formulace evoluční teze – tvrzená přeměna druhů je totiž neviditelná a jako čistě teoretickou hypotézu ji přírodovědci také zformulovali. Kdyby se drželi jevů, naopak by spíš nemohli opomíjet běžnou zkušenost generací, že kočka zplodí zase jen kočku, pes psa atd.
Rychetníkův návrh „pokusit se kriticky filosoficky podívat na biologický pojem druhu“ naznačuje, že si dobře neuvědomuje, že jádro evoluční teorie není biologická teze. Pro spor o evoluci je třeba kriticky přezkoumat filosofický pojem druhu biologů a nikoliv nějaký konkrétní biologický druh. Teze o vznikání druhů přeměnou totiž žádné biologické pojmy neobsahuje. Východiskem pro případnou diskusi proto není komparace pojmů biologů a filosofů, ale shoda na tom, co je druh jako takový. Tento univerzální pojem totiž spoluvytváří evoluční tezi.
Závěrem Rychetník uvádí: „Jsem si vědom, že můj pokus nalézt bod spojující biologii s metafyzikou může být mylný, je však nutné jej nalézt, chce-li metafyzika říci něco smysluplného o evoluci. Nestačí odsoudit biology za to, že neznají a nepoužívají metafyziku a že již jen proto je teorie evoluce mylná. Je třeba ukázat konkrétně v čem a jak.“ Jednak nikdo neodsuzuje biology jen proto, že neznají metafyziku, a už vůbec nikdo netvrdí, že jen proto je evoluce mylná. Biologové si zaslouží kritiku za to, že neznají metafyziku, ale zároveň ji sami používají: tvrdí pravdivost obecného principu o vzniku druhů přeměnou. Pokud mají filosofové ukázat v čem a jak se evoluční teorie případně mýlí, musejí biologové počítat s tím, že to nebude pomocí moderních vědeckých metod, neboť ty jsou v otázce evoluce nepoužitelné. Zjistit, zda je evoluce mylná, lze totiž jedině filosoficky.
Pokus nalézt spojující bod mezi biologii a metafyzikou je tedy mylný, pokud neznamená, že si biologové mají uvědomit, že filosofují. Dokud totiž biologové na filosofickou diskusi o evoluci nepřistoupí, půjde z povahy věci o dialog hluchých. Na jedné straně budou stát biologové se svou filosofickou tezí o evoluci a budou mylně tvrdit, že to je jen biologie, a na druhé straně filosofové, kteří budou předkládat metafyzické argumenty, které budou biologové pochopitelně ignorovat.
3. Hitler byl ortodoxním darwinistou
Pokud jde o druhou rovinu naší diskuse o evoluci, dovolím si jen několik upřesnění, neboť se podle mého názoru jedná spíše o nedorozumění. L. Rychetník hned v úvodu píše, že základní teze mé knihy zní: „Hitlerův rasizmus byl logickým pokračováním darwinistické evoluční hypotézy a že soudobé zelené hnutí je dalším pokračováním téhož s implicitně podobnou hrozbou.“ Základní teze knihy se však týká něčeho jiného – jde o Hitlerův motiv ke genocidě Židů, přesněji o příčiny vzniku Hitlerova motivu a o jeho povahu. Teprve z předloženého řešení otázky motivu holocaustu je mimochodem zřejmé, že Hitler byl rasistou, neboť byl darwinistou. Pokud jde o vztah rasizmu a darwinizmu, k Rychetníkově formulaci bych dodal, že rasizmus je nutnou součástí darwinizmu.
Pokud jde o zelené hnutí, netvrdím, že jde o přímé pokračování téhož. Podle mého názoru jde o novou obměnu evolučního světonázoru, která přímo nenavazuje na světonázor národních socialistů. Podobnost spočívá v tom, že obecný teoretický základ světonázoru zeleného hnutí také vychází z obecného evolučního výkladu světa (nelze přímo zaměňovat s darwinizmem) a také v tom, že součástí ekologistického světonázoru je teze, že lidstvu hrozí zánik, nebo přinejmenším kolosální katastrofa, které je třeba zabránit. Dnešní radikální environmentalisté tedy sledují stejně jako Hitler mesianistický motiv – záchranu lidstva. Hitler ale viděl fatální ohrožení v Židech, ekologisté ho vidí v lidstvu jako celku. Podobnost hrozby tedy spočívá ve skutečnosti, že vzniklo politické hnutí, které má za cíl záchranu lidstva. Rasizmus je pro ekologisty samozřejmě tabu.
Pro ilustraci můžeme krátce citovat z nedávné knihy Jamese Lovelocka Gaia vrací úder.2 Lovelock je nestorem radikálního environmentalismu a moderním původcem hypotézy Gaia. Když Lovelock píše o hrozbě ekologické katastrofy a kritizuje dosavadní umírněné postupy, které mají předejít kolapsu ekosystému Země, uvádí mimo jiné následující: „Před dvěma sty lety, kdy změny byly pomalé nebo vůbec žádné, ještě možná byl čas praktikovat trvale udržitelný rozvoj nebo se dalo pokračovat s konvenčním přístupem, ale teď je příliš pozdě, škody už jsou moc velké. Očekávat, že trvale udržitelný rozvoj nebo konvenční postup jsou životaschopné metody přístupu, je jako si myslet, že rakovina plic se dá vyléčit tím, že přestaneme kouřit; oba postupy popírají fakt, že Země je nemocná, že má horečku, kterou způsobil lidský mor.“3
Podobnost s Hitlerovou rétorikou není náhodná. Má totiž podobné teoretické pozadí, které autora vede k obdobným medicínským příměrům, jaké používal Hitler, když vysvětloval, čím jsou Židé v rámci lidstva: bacily, jmelím, morem atp. Tentokrát jsme ale mor my všichni a ohrožujeme celou Přírodu. V tom tedy shledávám pokračování: jsme znovu konfrontováni s mesianistickou ideologií, která je založena na evolučním světonázoru. Případné sledování stejně radikálního motivu v praxi podle mého odhadu povede ke stejně radikálním činům.
Dále bych rád upřesnit poznámku L. Rychetníka, že odmítám evoluci, „protože údajně vede přímo k holocaustu“. To je zřejmě nedorozumění. Darwinizmus sice vede přímo k rasizmu, ale Hitlerův holocaust vzešel ještě z dalších myšlenek, bez kterých se darwinizmus obejde. Samotný rasistický darwinizmus by Hitlerovi k odvození jeho radikálního antisemitizmu nestačil. Židé by v takovém teoretickém rámci představovali jen jeden z mnoha národů bojujících o sebezáchovu, takže by chyběl bezprostřední důvod chápat je jako fatální ohrožení existence lidstva. Prostor pro Hitlerovu neblahou interpretaci existence židovského národa se v jeho mysli otevřel teprve poté, co do svého světonázoru zakomponoval i další prvky, především severskou teorii o původu státotvorných vlastností a fakt neexistence územního židovského státu. Jinými slovy: darwinizmus byl v Hitlerově případě nutnou podmínkou pro odvození jeho parazitické teorie o Židech, ale sám o sobě nestačil k vyvození logického závěru, že Židé představují fatální hrozbu, a že prostředkem k záchraně má být genocida. Pokud jde o související poznámku L. Rychetníka: „tvrdit, že existuje přímé spojení od Darwina k Hitlerovi, mi připadá účelové“, domnívám se, že tento názor vychází z neznalosti věci. Nacistické Německo bych neváhal označit jako darwinistický stát. Evoluční humanizmus je s Darwinovou variantou evoluce, kde všemu vládne zákon boje o přežití, neslučitelný. Je to spíš zbožné přání, připomínající socializmus s lidskou tváří. Za účelovou bych tedy naopak považoval Rychetníkovu snahu humanizovat darwinizmus, aby byl o něco přijatelnější pro lidi, kteří se z jiných důvodů staví proti vraždění, násilí, bezohlednosti atd.
Co se týká tří konkrétních bodů, které L. Rychetník uvádí, a které označuje jako podmínky, „abychom došli od Darwinova boje druhů o přežití, nebo boje skupin v rámci druhu, k násilnému boji ras“, první z nich a) v Darwinovi nepochybně nalezneme. Druhá podmínka „b) zredukovat lidskou ‚dokonalost‘ na fyzickou sílu, zanedbat duchovní, kulturní vyspělost – tedy právě ony specificky lidské charakteristiky“, míří mimo. V evolučním světonázoru je vše výsledkem vývoje, a tedy i vše, co se zdá tzv. kulturní a lidské, pochází z vývoje. V darwinistické variantě tak vděčí i tyto „lidské“ charakteristiky za svůj vznik boji o přežití a nejsou s ním v žádném rozporu. Člověku zkrátka pomáhají v sebezáchovném boji. Někdy jsou výhodné, někdy ne. Nic tudíž nemusíme redukovat, je třeba počítat s obojím. V třetím bodě Rychetník připouští násilný „boj skupin na život a na smrt“ jako možnost. To je ale přece první hlavní zásada darwinistické přírody…
Zda Darwinovy spisy tyto konkrétní myšlenky přímo explicitně obsahují, či nikoliv ale stejně není podstatné. Jsou totiž v logice darwinizmu bez ohledu na to, jestli na ně sám Darwin dokázal přijít.
A konečně poznámka k teorii „obětního beránka“, kterou by bylo možné holocaust vysvětlit. Ano, to je jedna z možných teorií, která se často uvádí. Že však nějaká teorie dokáže něco logicky vysvětlit, zdaleka ještě nic neznamená o její pravdivosti (viz výše). Různých logických teorií, které mají objasnit genocidu Židů, lidé vymysleli mnoho, ale maximálně jedna může být pravdivá. Tato konkrétně by znamenala, že Hitler byl účelovým antisemitou, a nikoliv antisemitou z přesvědčení. To je podle mě omyl, viz má kniha Proč holocaust, která odhaluje Hitlerův motiv ke genocidě. Argumentaci nelze srozumitelně zkrátit, aby se vešla do diskuse na stránkách Distance, takže mi nezbývá než čtenáře odkázat na knihu samotnou.
POZNÁMKY:
Viz seriál textů „Evoluční a kreační teorie jsou empiricky nedokazatelné i nevyvratitelné“, Distance 2001/3, 2001/4, 2002/1, nebo případně „Evoluce a americký soud o teorii Inteligentního designu“, Distance 2005/4, 2006/1, 2006/1. Texty jsou dostupné i na www.distance.cz.
James LOVELOCK, Gaia vrací úder – Proč se Země brání a jak ještě můžeme zachránit lidstvo, Academia, Praha 2008.
Ibid., s. 17.