Dvě náboženství v jedné Církvi - Odpověď otci Lohelovi

Petr Lepeška

V minulém čísle Distance byla uveřejněna má úvaha, ve které jsem se snažil vysvětlit, proč se domnívám, že dnešní Církev (míněno Římskokatolická církev) je institucí, která je společnou organizační formou dvou odlišných náboženství, z nichž jedno, běžně nazývané „katolický (neo)modernismus“, naprosto převládá, a druhé, katolické křesťanství, přežívá v některých „tradicionalistických“ farnostech, skupinách, rodinách a jedincích. K tomuto názoru jsem došel srovnáním dvou možností: 

1) buď jsou věroučné omyly, liturgické nešvary a úchylky, scestné pastorační přístupy, atd., které se, jak se zdá, objevují se stále větší četností a intenzitou, pouhými nahodilými chybami, jež můžeme připsat na vrub porušené lidské přirozenosti, jak se projevuje v celých dějinách Církve, 

2) anebo se jedná o odchylky, které vycházejí z jednoho sourodého ideového základu. 

Pokud platí tato druhá možnost a tento základ umožňuje konzistentní porozumění skutečnosti, avšak představuje, ať už jsou si toho jeho nositelé vědomi či nikoliv, soubor zcela odlišných základních ideových východisek, s katolickým křesťanstvím neslučitelných, pak lze uzavřít, že se vskutku jedná o nové náboženství, byť se snaží vypadat jako pouhá pokrokovější, otevřenější, milosrdnější, lidštější, poučenější a duchovně a mravně vyspělejší varianta téhož katolického křesťanství. Ve své úvaze jsem uvedl důvody, které mě vedou k závěru, že tato druhá možnost je více než pravděpodobná.

Na můj text reagoval otec Zdeněk Lohel Klindera (dále „otec Lohel“) článkem „PROBLÉM JEDNOTY CÍRKVE“, ve kterém, stručně řečeno, tvrdí, že můj názor je přehnaný a že Církev zůstává v podstatných věcech jednotná a vedená Duchem svatým.

Vážím si toho, že se otec Lohel rozhodl reagovat na moji laickou úvahu. Protože mi však i po zvážení jeho námitek připadá hypotéza, kterou jsem „cum grano salis“ nazval „dvě náboženství v jedné Církvi“) nejvhodnějším vysvětlením nejen současného stavu Církve, ale i dlouhodobých trendů a dějinných trajektorií, které k němu vedly, pokusím se stručně sdělit, proč mi námitky otce Lohela připadají nepřesvědčivé.

V úvodu otec Lohel připomíná Kristovu velekněžskou modlitbu, ve které náš Pán pro své učedníky a jejich následovníky prosí Nebeského Otce „ať všichni jsou jedno“ ). K tomu poznamenává: „Jeho prosba nevyzněla na prázdno. Ti, kdo věří v jednu jím ustanovenou církev, vyznávají její trvalou jednotu, která nezanikla během celých jejích dosavadních dějin. Její pokračování je garantováno působením Ducha svatého, který byl církvi přislíben a stále v ní působí.“

K tomu poznamenávám, že i když odhlédneme od toho, že Kristova velekněžská modlitba je orientována eschatologicky („ať všichni jsou jedno. Jako Ty Otče ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás...“) nelze popřít, že jednota patří k podstatě Církve, vyznáváme ji i v Krédu. Potíž je ale v tom, jak tuto jednotu chápat. Určitě ne tak, že se Církvi vyhnou hereze, apostaze a schizmata. Dějiny jsou jich plné; proto možnost vzniku hereze uvnitř Církve nelze rozumně popírat. Jistěže se jednota v Církvi vždy nějak a někde uskutečňuje, vzhledem k výše řečenému však musíme hledat, kde a jak. Tato jednota je v prvé řadě jednotou v Kristu, ne přátelským poplácáváním se nositelů neslučitelných vyznání. Námitka obecně pojaté jednoty Církve se z těchto důvodů s hypotézou dvou náboženství v jedné Církvi zcela míjí.

Ve stejném směru jako argumentuje otec Lohel bývá uplatňována již poněkud otřepaná „pohodářská“ námitka „Brány pekelné ji [Církev] nepřemohou“. Ačkoliv ji otec Lohel přímo neuvádí, ale pouze naznačuje: „její pokračování je garantováno působením Ducha svatého...“, pro úplnost se o ní zmíním. Církev se skládá ze tří částí, církve bojující, trpící a vítězné. Vzhledem k tomu, že církev vítězná a církev trpící již nemohou být přemoženy, je výrok „Brány pekelné ji nepřemohou“ nutně pravdivý. Ale i co se týče pozemské církve, církve bojující (dnes se říká opatrně „putující“), můžeme si představit, že se Spasitelův výrok naplní, i kdyby mělo zbýt jen „deset spravedlivých“, ba i kdyby církev bojující byla zcela zničena a poté vzkříšena jako její Pán). Kataklyzmata, minulá i budoucí, proto nelze ani tímto biblickým výrokem vyloučit.

Dále otec Lohel uvádí, že Církev, vedená Duchem svatým, je „napadána a ohrožována ve své nauce i praxi liturgického života různými omyly. Ty však nemohou ohrozit zdravé jádro, které v ní trvá a tvoří její podstatu. Církev je živý organismus nejen ve svých osobách, ale i v nauce, která není strnulá, ale vyžaduje stále aktuální vysvětlení i v kontaktu se situací ve světě a ve společnosti. Proto se počítá s tzv. ‚vývojem dogmat‘, což nelze chápat jako změnu nebo nahrazování jejich původního obsahu. Jako tentýž strom se vyvíjí od semínka do stále plnější formy bez podstatné změny.“

K tomu je třeba poznamenat, že by bylo vhodné upřesnit, co se rozumí oním „zdravým jádrem“, které omyly nemohou ohrozit, a co je oblastí „aktuálních vysvětlení“, jež se mění „i v kontaktu se situací ve světě a společnosti“. Pokud bychom se shodli, že tímto zdravým jádrem je víra vyjádřená v trvalé nauce Církve a jí odpovídající liturgické vyjádření, připomínám, že jsem se ve svém článku pokusil doložit, že dochází ke změnám, které toto zdravé jádro přepisují. V tom však nespočívala podstata mé argumentace. Snažil jsem se naopak rozlišit, zda jsou různé „omyly“, jak to nazývá otec Lohel, pouhými nahodilými „úlety“, nebo zda jsou všechny tyto excesy projevem něčeho hlubšího, totiž změněného „zdravého jádra“, změněné esence náboženství, čili zda jsou projevem jiného náboženství. Pokusil jsem se ukázat, že se mi všechny tyto změny zdají být zcela zřetelně projevem jednoho způsobu myšlení a víry, která má svá teologická východiska a svá dogmata. Této mé argumentace se otec Lohel ovšem vůbec nedotkl.

Otec Lohel dále proti mnou zastávané pozici argumentuje platností II. Vatikánského koncilu, kterou však nezpochybňuji. Nicméně je to další běžná námitka proti kritice současného stavu Církve. „Vývoj církve se nezastavil před II. Vatikánským koncilem. … Platnost tohoto koncilu i jeho dokumentů lze těžko zpochybnit“ píše otec Lohel. Jenže kontinuitu) mezi dnešním pojetím víry a liturgie a požadavky Koncilu by bylo napřed potřeba dokázat, aby bylo možné vytýkat kritikům dnešního stavu nevěrnost koncilu. Ostatně otec Lohel si je diskontinuity mezi koncilem a dneškem zřejmě vědom, když trefně uvádí, „že stoupenci špatně pojaté reformy se odvolávají na „ducha II. Vatikánského koncilu“, a přitom ignorují jeho skutečný obsah...“. Předmětem sporu tedy není koncil a jeho platnost, ale „duch koncilu“, který v dnešní Církvi naprosto dominuje, tedy současný stav Církve a jeho pravděpodobné příčiny.

Dále otec Lohel rozebírá dvě ukázky výroků řádného papežského magisteria, které jsem uvedl jako příklady změn v nauce a které, jak se domnívám, protiřečí katolické víře. Jednak je to věta z „Deklarace o lidském bratrství)“: „Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti.“ Tento výrok otec Lohel rovněž hodnotí jako nekatolický, jsme zde tedy ve shodě. Pokud jde o druhý příklad, papežskou exhortaci Amoris Laetitia a z ní plynoucí změnu svátostné disciplíny, se kterou nutně souvisí přinejmenším implicitní změna teologie eucharistie a teologie manželství, otec Lohel pouze uvádí: „Principy není možné rušit. … Církev jako dobrá matka chce dát pomocnou ruku v individuálním rozlišení jednotlivých situací. Objektivně platné normy však nemůže opustit.“ Otec Lohel neuvádí žádné důvody, proč si myslí, že exhortací AL a jejím výkladem, který se stal oficiálním uveřejněním v Acta Apostolicae Sedis, nedošlo ke změně mravního učení Církve. Toto tvrzení by bylo potřeba vysvětlit, zvláště s ohledem na plausibilní důvody pro opačný názor, které jsem uvedl v původním příspěvku.

Domnívám se, že při hodnocení citovaných výroků papežského magisteria nesouzníme proto, že k nim přistupujeme každý z jiného úhlu pohledu. Pro otce Lohela je základním východiskem „Principy není možné rušit … objektivně platné normy... nemůže opustit“. A tak způsob, jakým otec Lohel chápe ony magisteriální „úlety“, které přirozeně hodnotí z hlediska své katolické víry, ho samozřejmě vede k závěru, že jde právě jen o „úlety“, jež žádné nové náboženství nemohou založit. Pro mě je naopak důležité východisko, jehož nosnost se snažím ověřit, a které ve svém příspěvku formuluji takto:

„Momenty, ve kterých dochází k otevřenému protiřečení katolické víře, jako jsou dva výše nastíněné, jsou poměrně vzácné, protože formální kontinuita s katolickou církví je pro nové náboženství všestranně výhodná (nejde zdaleka jen o nemovitý majetek, finanční příjmy, využívání liturgického prostoru konkurenta, atd., až po zneužití autority církve, ale především jde o strategii duchovního boje). Naopak ve sféře „pastorální“, tedy sféře praxe, jsou změny zjevné a všudypřítomné. Na tomto poli nezůstalo téměř nic nezměněno. „Změna“ se stala symbolem pro novou revoluční ortopraxi, která vychází z přesvědčení, že staré je překonané a musí být odstraněno.“

Chybné výroky magisteria tedy vnímám v kontextu širších souvislostí jako určité stopy ukazující na směr a smysl změn vytvářejících dlouhodobý dějinný proces. V tomto kontextu platí, že pokud by tyto výroky a úkony magisteria vybočovaly každý „jiným směrem“, tedy bez vztahu k sourodému ideovému základu, jednalo by se nejspíše o náhodnou nebo nahodilými okolnostmi vyvolanou chybovost, jak automaticky předpokládá otec Lohel. Pokud však lze tušit jeden ideový základ jak chybných výroků magisteria, tak pohoršujících a rouhavých skutků) i radikálních posunů v praxi (tj. v „pastorální rovině“), pak se zdá, že je lze nejlépe vysvětlit právě jako subverzivní nahrazení jednoho náboženství druhým v rámci jedné sdílené církevní struktury.

S otcem Lohelem se ovšem shodneme také v tom, že je dnes široce zdůrazňováno milosrdenství na úkor spravedlnosti, avšak i v tomto případě otec zastává názor, že se jedná o „falešné nánosy, které odplaví čas“. Proti mému pojetí namítá, že „Stále platí základní pravda křesťanské víry, že Bůh dobro odměňuje a zlo trestá“. V tomto bodě se opět míjíme, neboť jsem netvrdil, že určité pravdy víry byly formálně odvolány (teď nechávám stranou věroučný dosah oněch „úletů“), ale že se s ohledem na postupné přizpůsobení se novému ideovému základu (jinému náboženství) nehlásají. Ve vysvětlivce č. 30 původního textu uvádím: „Subverzivním nahrazením zde rozumíme postup, kdy je navenek formálně stále zachovávána katolická věrouka, zatímco „pastorální“ praxe vychází ze zcela jiných základů, s ní z části neslučitelných. Ty se projevují v náznacích, symbolech a dvoj nebo víceznačnostech (tak již texty II. Vat. Koncilu) a jen výjimečnými vybočeními z rámce doktriny. Tak je situace udržována ve stavu balancování na hraně otevřeného schizmatu, jehož zjevné propuknutí není pro obě zúčastněné strany žádoucí (pro každou z jiného důvodu).“

Všechny tyto výroky, skutky, změny, posuny a monumentální zámlky chápu jako proces, který se v čase rozvíjí od dávných selhání ve filosofii, přes postupné pronikání nových idejí do širší společnosti, až po vysoký stupeň rozvinutí těchto idejí v avantgardě pokroku, jakou představuje například německá katolická církev.

Tak například vstup žen do presbyteria, jejich přístup k lektorské a nyní již i jáhenské službě nestojí v církevní praxi osamocen jako neočekávaný a s ničím nesouvisející „z nebe spadlý“ fenomén, ale má svůj vztah k agendě neomarxistické levice, která používá žen, menšin, ras i sexuálních deviací k postupnému rozvrácení a revolučnímu překonání „přežilých“ tradičních hodnot a struktur „utlačovatelské“ společnosti. Odtud vede přímá cesta k požadavku na zdůraznění role žen v Církvi, jejímž finálním stadiem zdaleka není žena za pultem, resp. pultíkem, čtoucí první čtení nebo epištolu, a není jím ani požadavek německé církve světit ženy na kněžky. Otevřeně o tom mluví v české církvi například prof. Tomáš Petráček, abychom nemuseli jmenovat notoricky známého proroka Pokroku a nositele Templetonovy ceny.

Na téma změn v liturgii píše otec Lohel, že „Cíl zůstává stejný, prostředky se mění“. Tak by tomu jistě mělo být, jenže kritériem hodnocení změn těchto prostředků není pouze akomodace na změněné podmínky, ale především schopnost sledovat v nových podmínkách cíl, který „zůstává stejný“. S ohledem na toto kritérium můžeme tedy rozlišit změny, které usnadňují dosahování cíle ve změněných podmínkách, změny, které ztěžují jeho dosažení, a změny, které od něho odvádějí jinam. To jsem se v obecné rovině ve svém příspěvku snažil zachytit. Bylo by proto dobré, kdyby otec Lohel vysvětlil, proč se domnívá, že se mýlím, když upozorňuji, že současné „prostředky“ k cíli nevedou.

V oblasti posvátné liturgie je situace ještě choulostivější, neboť principem rituálu je opakování úkonů transcendentního významu. Jejich vykonavatel si je nevytváří, nedisponuje jimi, jejich specifickou kvalitou je právě věrné opakování postupu nebo přesné navození určité situace). V případě mše svaté k tomu přistupuje její původ, tedy Božské ustanovení, které tuto nedisponovatelnost v zdůrazňuje maximální míře. V ustanovení svátosti, jehož okolností byla velikonoční večeře, bylo záhy rozpoznáno její teologické jádro, tedy dokonalá oběť, ve které se sám Boží Syn obětuje Otci v Duchu svatém. To bylo rozvinuto nikoliv v závislosti na okolnostech tohoto původního podnětu (podoba večeře), ale s ohledem na její vírou rozpoznanou podstatu (oběť), a to tak, že jádro obřadu agregovalo a proměnilo starozákonní prvky úcty k Bohu a použitými symboly navázalo na starozákonní oběť jako na předobraz Oběti Nového zákona. Jistěže i liturgie mše sv. se vyvíjela, avšak vždy jen tak, že nové nebo upravené prvky lépe, rozvinutěji, hlouběji vyjevovaly to podstatné, co v ní již bylo přítomné. Nebyly tedy výsledkem arbitrárních rozhodnutí dočasných držitelů autority. Představa, že obřad, kde se zpřítomňuje Kristova oběť, z větší části stanoví nějaká „komise“ jako výsledek své „práce“, implicite souzní s představou „milosrdného boha“, který ochotně a poslušně plní lidská přání. Kromě toho (nechci se nikoho dotknout) ale tento způsob vzniku obřadu také vzdáleně připomíná směšně odpudivé samozvané „rituály“ komunistické strany v dobách její zašlé slávy, které také stanovily „komise“ a „výbory“.

Pokud jde o mé kritické poznámky k nové liturgii, otec Lohel je většinou nevyvrací, nýbrž pouze odmítá. Navíc, i zde platí, že testovanou hypotézou bylo, zda tyto změny v liturgii prozrazují společný ideový základ, nebo zda jsou spíše nahodilými odchylkami, nikoliv zda je můžeme – každou jednotlivě – s trochou úsilí omluvit.

Na podporu svého pojetí „proměnlivosti“ interpretace víry a změn liturgie otec Lohel uvádí příklady výrazných změn v praxi Církve, jako je změna postních předpisů, opuštění určité pohoršující odpustkové praxe, změna přístupu k sebevrahům atd., které lze i z mého hlediska hodnotit pozitivně. Také zde však otec Lohel míjí cíl, na který mířil. Ve svém příspěvku jsem totiž netvrdil, že se nic nemá nebo dokonce nemůže měnit, ale snažil jsem se promyslet možnost, že určité změny prozrazují svůj společný základ v tom, co jsem nazval „nové náboženství“ a co bychom také mohli nazvat třeba „ideologická kolonizace Církve“).

Mezi příklady toho, co v Církvi prodělalo mnohé změny, uvádí otec Lohel také způsob přijímání eucharistie a upozorňuje, že „Pokyny pro přijímání na ruku nacházíme již u církevních otců starověku“. Tím se zřejmě snaží legitimovat dnešní praxi. Jenže samotná skutečnost, že tu už něco (údajně) bylo, ještě sama o sobě neznamená, že to má být obnoveno. Nechceme se přeci vrátit do stavu, kdy například nebyla rozvinutá trojiční teologie, kdy někteří přijímali křest záměrně až na sklonku života a kdy nebyl ustálený kánon Písma. Možná bychom ani nechtěli přijmout tvrdou kajícnickou praxi této doby. A tak aby byl argument otce Lohela úplný, bylo by potřeba doložit:

1) že právě dnes je vhodné zavést způsob přijímání z doby počátků křesťanství;

2) že dnes „mírnými donucovacími prostředky“ zavedené přijímání na ruku je skutečně pouze obnovou toho, co tu už jednou bylo.

K prvému bodu je třeba ve shodě s autorovým tvrzením „cíl zůstává stejný, prostředky se mění“ vysvětlit, proč je v podmínkách dnešní pokrokové doby „křesťanské dospělosti“ vhodné použít prostředky, které byly používány ve 4. století křesťanské éry, tedy v době „křesťanského dětství“. Přitom by bylo dobré se také vyrovnat s požadavkem II. Vatikánského koncilu, že „se nové formy mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve. Přitom ať se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují.“) Upozorňuji, že „užitek“ z přijímání na ruku pro dobro Církve výstižně hodnotí sám Pavel VI. v dokumentu, kterým tento indult neposlušným místním církvím udělil).

K druhému bodu poznamenám, že, pokud vím, sv. přijímání nikdy nevypadalo tak, jak povětšinou vypadá dnešní „handkommunion“. Křesťané v prvních staletích přijímali s hlubokou úctou, kterou ve shodě s katolickou naukou) projevovali také vnějšími gesty, například prostracemi během obřadu a hlubokou úklonou v okamžik přijímání. Přijímali tedy v předklonu, eucharistie jim byla pokládána na pravou ruku, odkud ji přijali ústy. To znamená, že s eucharistií vlastníma neposvěcenýma rukama nijak nemanipulovali), dlaň, později zakrývaná šátečkem, měla funkci pateny. Jistě i tento způsob měl své nevýhody, jak napovídá časté napomínání tehdejších církevních autorit, aby komunikanté dbali na přijetí všech částeček, které se mohou na dlani objevit. Tak je tomu i v citátu ze 4. století, který otec Lohel uvádí. Jiným problémem byla snazší krádež při tomto způsobu přijímání. Zřejmě i tyto důvody vedly k dalšímu vývoji, který se pak ustálil na přijímání v kleče a do úst. Je smutnou skutečností, že částečky dnes většinou velkoryse neřešíme a skutečnost, že krádeže eucharistie enormě narostly, jak se zdá, nikoho nepálí. Avšak zpět k tématu. Z toho, co jsem uvedl, vyplývá, že nelze souhlasit s tvrzením, že „Pokyny pro přijímání na ruku nacházíme již u církevních otců starověku“, pokud se tím chtělo naznačit, že v církevním starověku existoval stejný způsob „přijímání na ruku“, jako je tomu dnes. Dnes chybí jakýkoliv vnější projev úcty, a úcta (reverentia, timor Domini) je základem, kořenem, z něhož vyrůstá celé náboženství. Bez něho naopak strom náboženství usychá, jak je patrné.

Někteří namítnou, že svou úctu k eucharistickému Pánu nemusíme dávat na odiv svému okolí, postačí vnitřní úkon úcty. Ba dokonce je takový „duchovní“ úkon čistší a na vyšší mravní úrovni než jen nějaké vnější materiální projevy. Tento přístup je určitě legitimní a správný, pokud vyznáváme gnostický pohled na svět, pro který je duch nositelem kladných hodnot, kdežto viditelné stvoření je klecí, kde je duch zajat. Také v Asii s jejím myšlenkovým světem vystavěným převážně na monismu je tento pohled na věc odpovídající. Jenže principem spasitelné katolické víry je vtělení, to je třeba podtrhnout. Nebudeme tedy tvrdit, že pravý Kristus je duchovní, kdežto tělo je to, co mu bránilo ve spojení s Věčným Otcem a čeho se proto urychleně zbavil. Ani nebudeme tvrdit jako dokétisté, že měl jen zdánlivé tělo. Pán se vtěluje v eucharistii a naše úcta k němu se vtěluje v pokleknutí a přijímání do úst.

A protože se domnívám, že mše svatá je osou, okolo které se otáčí kosmos, a způsob, jakým ji vysluhujeme a jak se jí účastníme, rozhoduje o dějinách, nemůžu považovat detaily jejího slavení včetně způsobu přijímání za nějakou zanedbatelnou maličkost a spory o ně za malichernost. Z toho důvodu se musím ještě zastavit u jednoho zdánlivého detailu argumentace otce Lohela ohledně způsobu svatého přijímání. Na podporu svého tvrzení, že dnešní „přijímání na ruku“ není v církevní historii novinka (což jsem se snažil vyvrátit výše), cituje otec Lohel 21. článek 23. z „Mystagogických katechezí“ sv. Cyrila Jeruzalémského:

„Když se tedy přibližuješ, nepřistupuj a nepřijímej s nataženýma rukama ani s roztaženými prsty, nýbrž polož levou ruku nad pravou jako trůn, jako bys přijímal krále, a na sevřenou dlaň přijmi Kristovo tělo a odpověz: ‚Amen‘. Když pak posvětíš svůj zrak dotykem s posvátným tělem, přijmi pozorně, aby ti nic z něho nepřišlo nazmar. Co bys nechal upadnout, to považuj za ztrátu jednoho z vlastních údů.“

Na tomto citátu je zarážející, že by křesťané na Blízkém Východě v oné době přijímali na levou dlaň. Symbolika pravice a levice byla ve starověku velmi silná, a to napříč kulturami. Promítá se i v Bibli. Levice vždy symbolizuje zlo. Proto například Pán „postaví ovce po pravici a kozly po levici“. A nejde jen o starověk, až dodnes se považuje za slušné podat pravou ruku, ne levou,). Proto je zarážející, že v překladu, který používá otec Lohel, má být eucharistie položena na levou dlaň. To mě vedlo k tomu, že jsem vyhledal originální znění úryvku:

Προσιών οΰν μῂ τεταμένοις τοϊς των χειρων καρποϊς προσέρχου, μηδέ διηρημένοις τοϊς δακτύλοις άλλά τήν ἀριστεράν θρόνον ποιήσας τῇ δεξιᾷ, ὡς μελλούση Βασιλέα ὑποδέχεσθαι, καί κοιλάνας τήν παλάμην δέχου τὸ σωμα του Χριστου, ἐπιλέγων „Αμήν“)

Protože nejsem řečtiny znalý, porovnal jsem řecký text s anglickými a francouzskými kritickými překlady. Ukázalo se, že se ve skutečnosti levá ruka zmiňuje pouze jako podpora pro pravou. Křesťané tedy pokládali pravou na levou, přesně obráceně, než dnešní pokrokoví komunikanti. Z toho je také zřejmé, že si eucharistii do úst nepodávali, nemanipulovali s ní, ale přijali ji ústy. Je totiž těžko myslitelné, že by při položení na pravou dlaň byla eucharistie vyzdvižena levou rukou a podána do úst. Správný překlad úryvku by tedy měl znít asi takto:

„Když přistupuješ, nesmíš natahovat ploché dlaně a roztahovat prsty. Ale z levé ruky udělej trůn pro pravou, neboť ona má přijmout Krále. Přijmi Tělo Kristovo na (pravou!) dlaň a odpověz: ‚Amen‘. Posvěť opatrně své oči pohledem na svaté Tělo, pak ho přijmi – a dávej pozor, abys z něho nic neztratil. Kdybys ztratil, bylo by to, jako bys odsekl část vlastního těla.“

Je otázkou, jak se takováto chyba v českém překladu, který použil otec Lohel, mohla objevit.

Celkově si dovolím shrnout, že otec Lohel ve své odpovědi srozumitelně vyjádřil svůj pohled na dané téma, avšak důvodů, o které jsem ve svém příspěvku opřel svůj odlišný názor, se nedotkl. Nechci nikomu vnucovat svůj pohled na věc. Myslím si, že je velmi těžké objektivně vyhodnotit fakta a znamení, jejichž korektní myšlenkové zpracování by rozbilo přijatý pohled na svět a konfrontovalo nás s jejich dalekosáhlými konsekvencemi. Upozorňování na taková fakta či znamení přivádí lidi často až do afektu. Otci Lohelovi proto musím poděkovat za jeho zralý laskavý přístup a vlídné vyjádření jeho postoje, který ovšem nemohu přijmout.

VEČER

Pohasl západ
ztemnělo nebe
Jen otevřené okno někde v dálce
odráží poslední paprsky
Kvapem blíží se tma
To zář hořících Drážďan
bylo z Prahy vidět po tři noci
Což teprve až spadne oheň s nebe
na města znesvěcená
pochody hrdosti
mrtvými chrámy živých těl
valících se ulicemi
Mrtvými chrámy z kamene
kde místo vznešené vůně kadidla
páchnou parfémy
Namísto prostrace
nadýmá se handkommunion
a rány pošlapaného Těla křičí do věčnosti

Živou vodu úcty hluboké už tady nenačerpáš
úcty k Tomu, kterého zradili
A věže Bábelu rostou do nebes

„Pokání, pokání, pokání!“

POZNÁMKY:

1. Pozice každého jednotlivého křesťana na škále mezi těmito dvěma

protikladnými ideovými póly v Církvi může být odlišná.

2. Jan 17,22, ČLP

3. Srov. čl. 675 a 677 Katechismu Katolické Církve („KKC“)

4. Kontinuitou zde rozumím, že dnešní podoba života Církve je naplněním

požadavků koncilu.

5. Deklarace o lidském bratrství, kterou podepsali papež František a vrchní

imám univerzity Al-Azhar Ahmed al-Tajíb 4. února 2019 v Abú Dhábí (též Abú

Zabí)

6. Například klanění se Pačamamě ve vatikánských zahradách a její triumfální

uvedení do chrámu sv. Petra.

7. Srov. např.: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ritu%C3%A1l

8. Případně, slovy sestry Lucie dos Santos (Fatima), „velká apostaze, která

započne shora“.

9. Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, čl. 23

10. Instrukce Pavla VI. Memoriale Domini z 29. května 1969

11. Základním východiskem katolické nauky je skutečnost vtělení. Vnitřní postoj,

např. úcta, která by dobrovolně nedošla žádného vnějšího projevu, proto

nemůže být považována za perfektní.

12. K tomu např. vynikající studie P. Lugmayra s předmluvou Roberta

Spaemanna: http://www.corpus-christi.cz/prijimani-na-ruku/

13. Skauty vyjímaje

14. Zajímavé je také etymologické spojení slov „pravý“ a „právo“, které je

přítomné v řadě indoevropských jazyků.

15. CYRIL JERUZALÉMSKÝ: Catéchèses mystagogiques, Piédagnel,

Auguste , Paris, Pierre, Paris - Cerf, 2. réimpr. de la 2. éd., ISBN : 978-2-204-

07780-4