Výsledek voleb není rozhodující

Jakub Moravčík

Václav Meloun se ve své glose „Volební matematika pro konzervativního voliče“, otištěné v Distanci 4/10, snaží navrhnout pravidla, kterými se řídit při hlasování. Současně polemizuje s pozicí, že je smysluplné dát hlas i stranám buďto novým, nebo nezprofanovaným, které dosud neměly zkušenosti s účinkováním v naší Poslanecké sněmovně. Jako příklad tohoto postoje uvádí jednak vyjádření biskupa Václava Malého, jednak iniciativu Volte nevyvolené1, která se obdobný názor také snažila prosadit. Nejen proto, že jsem jedním ze zakladatelů jmenované iniciativy, bych se k celé „konzervativní volební matematice“ rád vyjádřil.

Přestože budu s Václavem Melounem především polemizovat, na úvod bych zmínil pár věcí, ve kterých s ním vcelku souhlasím. Určitě není od věci zvážit fakt, ve kterém kraji volíme a jaký tam bude či nebude mít náš hlas efekt. Stejně tak nejsem ani proti možnosti uplatnění preferenčních hlasů pomocí kroužkování. Zmiňme, že ona „záslužnější iniciativa“, kterou by Meloun rád viděl, zaměřující se na sjednocení občanů v tomto kroužkování, před volbami vznikla (byť asi ne zcela přesně v Melounově intenci) a nese název Defenestrace 2010.2 Tím však body, v nichž se s Václavem Melounem shodnu, končí. Vezměme to popořádku.

Z celého Melounova textu mám hlavní dojem, že všechna navrhovaná volební pravidla vztahuje k jedinému kritériu: Materiálnímu výsledku aktuálních voleb. Určitě je to velmi důležité hledisko, ale jistě není jediné. V aktu odevzdání volebního hlasu mohu rozlišit jeho stránku materiální a formální. Formální stránkou je, které straně (a proč) jsem konkrétně odevzdal svůj hlas. Jako materiální stránku pak lze chápat fakt, jak se můj hlas celkově (ne)odrazí ve výsledku voleb. Pokud jsem svůj hlas odevzdal např. Konzervativní straně, formálně jsem jej odevzdal právě jí a žádné jiné. Materiální stránka se odvíjí od výsledku voleb: V případě, že by se Konzervativní strana do PSP ČR dostala, patří můj hlas po materiální stránce plně Konzervativní straně. V případě neúspěchu dotyčné strany by můj hlas byl, co do výsledku daných voleb, materiálně neúspěšný. V tom spočívá jeden z hlavních Melounových argumentů: tvrdí, že taková situace má stejnou hodnotu, jako kdybychom k volbám vůbec nešli. To však není pravda. Pokusím se ukázat proč.

Filosofie je charakteristická tím, že tematizuje předmět svého zájmu jako celek. Není od věci aplikovat tento princip i na otázku voleb. Nebudeme tedy uvažovat pouze v kontextu aktuálně probíhajících voleb, ale vezmeme v úvahu i další faktory, jako je dlouhodobá politická situace, náhled většiny společnosti na svobodné volby a stereotypy, které v nich uplatňuje, kvalita volebního zákona atd.

Jako první se nabízí otázka, zda se vůbec voleb zúčastnit a zda je naopak zcela úmyslně nebojkotovat – ne jako výraz vlastní lhostejnosti, ale jako výraz nesouhlasu s fungujícím systémem apod. Ne že bych s touto možností souhlasil nebo ji chtěl podporovat, ale existuje mnoho lidí, kteří právě bojkot považují za jediný smysluplný přístup, neboť podle nich už jen samotná účast u voleb podporuje celou tu nepřijatelnou mašinérii, jíž jsme svědky. Tuto možnost zde pominu, takže se nám možnosti zužují na dvě: Buď volit podle pravidel, jež navrhl Václav Meloun, nebo se řídit jinými pravidly. Pokusím se argumentovat pro druhou možnost.

Nejprve krátce k volebnímu systému. Václav Meloun píše: „Volební systém se nám nemusí líbit, může se nám zdát nespravedlivý, ale dokud bude platit, musíme se s tím smířit a v rámci omezení, která ukládá, se snažit použít svůj hlas tak, abychom přispěli ke zvolení vlády, jež bude nejlépe reprezentovat naše zájmy.“ To je ovšem dvojsečný postoj. Volební systém se nám opravdu líbit nemusí a může se nám zdát nespravedlivý, ale pak vzniká otázka, chceme-li přispět k jeho změně, nebo naopak k jeho udržení. Lze předpokládat, že strany s dlouhodobě vysokými volebními výsledky nebudou příliš stát o to, aby měli větší šanci usednout ve sněmovně zástupci dalších stran, kterým by pak nespokojení voliči mohli svůj hlas spíše odevzdat. Například snížení hranice pro vstup do sněmovny (jež se nyní nachází na pěti procentech) by těmto stranám dávalo větší šanci na volební úspěch, kdežto pro zavedené strany by to naopak znamenalo hrozbu ztráty poslaneckých křesel. Také jsme pokus(y) o zvýšení této pětiprocentní hranice již zažili. Budeme-li se tedy držet názoru, že volit malé strany s malou šancí na volební úspěch (dle preferenčních průzkumů) je k ničemu, určitě tím k šanci na změnu volebního zákona nepřispějeme; spíše naopak. Postoj, který nějaká kandidující strana zaujímá k volebnímu systému, by nám při rozhodování tedy zcela jistě neměl být lhostejný.3

Dotkl jsem se otázky předvolebních průzkumů. Václav Meloun ve svém textu jednoznačně doporučuje tyto průzkumy sledovat – v kontextu jím navrhnutých pravidel je to logické. Celá věc je ovšem opět dvojsečná. Volební průzkumy mají totiž značnou šanci ovlivnit voličovo rozhodování, a tím pádem jsou velice snadno zneužitelné a manipulovatelné. Do jejich tvorby my, obyčejní lidé, většinou příliš nevidíme. Ideální by bylo, kdyby žádné předvolební průzkumy vůbec neexistovaly, ale uvědomuji si, že takový stav představuje ideál, zřejmě na hranici nedosažitelnosti. Stále jej však považuji za méně nedosažitelný, než možnost sloučení pravice do jediné strany, kterou Václav Meloun zmiňuje (byť ne jako něco snadno realizovatelného). Každopádně, nějaká iniciativa, zaměřující se na umenšení vlivu předvolebních průzkumů, by určitě nebyla marná, neboť volič má tuto záležitost stále více ve svých rukou, než sloučení pravice, což je podle mne prakticky zcela nereálné.

K rozlišení formální a materiální stránky hlasování bych připojil ještě poznámku. Václav Meloun píše: „Mnohem lépe uděláme, když ze stávajících stran vybereme tu nejméně špatnou.“ A také: „... abychom přispěli ke zvolení vlády, jež bude nejlépe reprezentovat naše zájmy“. S druhou citací jistě nutno souhlasit, ale je třeba zvážit ji v kontextu té první. Volba nejmenšího zla jistě nemůže spočívat v nějakém aritmetickém průměru, jak moc daná strana naše zájmy reprezentuje. Například pokud by existovala strana s programem, který je s našimi zájmy a s obecným dobrem silně kompatibilní, ale stavěla by se benevolentně např. k otázce potratů nebo eutanázie, je nepřípustné ji volit, i kdyby vycházela co do průměru souhlasu s našimi zájmy nejlépe (vzhledem k ostatním částem jejího programu). Zmíněné postoje totiž kolidují s principy přirozeného mravního zákona a tím, že bychom jí odevzdali svůj hlas, bychom se k těmto defektním principům formálně přihlásili.

Jsem si jist, že v tomto se mnou Václav Meloun bude souhlasit, ovšem zdůrazňuji to proto, aby bylo zřetelné, že se ve volbách nemůžeme soustředit jen na materiální stránku odevzdání hlasu, k čemuž ovšem podle mého dojmu Melounův text částečně inklinuje. Není totiž vyloučena možnost, že by všechny strany, jež v předvolebních průzkumech jednoznačně překračují pětiprocentní hranici, měly ve svém programu právě takovýto defektní bod, a pak by se pro nás staly nevolitelnými.

Materiální stránka hlasování podle mého názoru obsahuje nejzásadnější argument všech, kdo zastávají Melounem navrhované principy. Václav Meloun píše: „Dát hlas straně, která 5% nedosáhne, je stejné, jako se voleb vůbec neúčastnit.“ Na to je třeba jednoduše říci, že to prostě není pravda. Z formálního hlediska se i při takovém hlasování voleb jednoznačně účastníme a ani z pohledu materiální stránky se v žádném případě nejedná o zahozený hlas. Například v rámci platného systému dostávají strany, které získají přes tři procenta hlasů, státní příspěvek. To je velmi důležité, neboť „provoz“ strany samozřejmě stojí peníze a právě finanční stránka bývá jedním z hlavních kamenů úrazu, hlavně co se týče finančně náročných předvolebních kampaní.4 Bez peněz politiku bohužel dělat nejde a uspět ve volbách už vůbec ne. I hlas odevzdaný straně, jež nepřekročila pětiprocentní hranici, svůj materiální dopad tedy jistě může mít a může mít i velký význam pro kandidaturu a případný úspěch strany v následujících volbách. A konečně i ve volbách neúspěšná strana (včetně těch, které nepřekročily ani 3%) dostává za každý hlas nějaký, byť zcela minimální, finanční příspěvek.5

V souvislosti s otázkou pětiprocentní hranice a v souvislosti s Melounovým názorem, že odevzdat svůj hlas straně, jež této hranice nedosáhne, je stejné, jako vůbec nevolit, bych ještě ocitoval jednu větu: „Nejistou šanci na úspěch má i strana, která se v průzkumech pohybuje těsně okolo hranice 5% - riziko zmaření hlasu odevzdaného této straně je znatelně vyšší než při volbě některé z větších stran.“ Ač se o tom Václav Meloun ve svém textu nijak explicitně nezmiňuje, zajímalo by mne, zda podle něj mělo smysl v uplynulých volbách volit KDU-ČSL (případně, zobecníme-li to, zda má podle něj smysl volit jakoukoliv stranu, která by se kolem této hranice pohybovala), neboť právě KDU-ČSL se v předvolebních průzkumech okolo pěti procent pohybovala, a zároveň to byla strana, jíž pravidelně odevzdávali svůj hlas mnozí konzervativní voliči, byť mnozí se zaťatými zuby a byť jich v průběhu let stále ubývalo, za což si ovšem tato strana může sama.6 KDU-ČSL totiž pětiprocentní hranici nepřekročila, a tudíž dle Melounovy logiky lidé, kteří ji volili, vlastně u voleb vůbec nebyli – včetně Václava Melouna samotného, pokud KDU-ČSL volil.

Každopádně v žádném případě neplatí, že má smysl volit jen strany s velmi dobrou šancí dostat se do parlamentu. Naopak, má smysl snažit se tento mýtus z hlav lidí vymýtit. Přesto ale jistě může existovat situace, které je nutné se (dočasně) přizpůsobit i v této věci. Například kdyby ve volbách kandidovala strana s mnoha opravdu nebezpečnými a zvrácenými ideami (a charizmatickým vůdcem), přičemž by disponovala velmi dobrými, ba nejlepšími preferencemi v předvolebních průzkumech. Potom by samozřejmě bylo nutné sjednotit se tak, aby tato strana ve volbách nevyhrála, protože kdyby zvítězila, následky by mohly být fatální a třeba by se ani žádné další svobodné volby již konat nemusely.

Nastává tedy zásadní otázka, která je rozhodující pro zhodnocení, zda ony různé předvolební občanské iniciativy7, které Václav Meloun zmínil v úvodu svého textu, byly spíše prospěšné nebo škodlivé v kontextu letošních parlamentních voleb, před nimiž byl možná právě jako takovéto zlo nahlížen Jiří Paroubek a jeho ČSSD. Možná to hodně schytám, ale jakkoliv samozřejmě uznávám, že Paroubek je zlo – v žádném případě bych jej nevolil a totéž bych rád viděl i u ostatních voličů – v celkovém kontextu dané volební situace si nemyslím, že by bylo nutné se k takovému řešení uchýlit. Avšak kompetentní zhodnocení této věci, nakolik je možné, ponechám fundovanějším.

Dále bych poznamenal, že pokud platí, že hlasy odevzdané stranám, jež nepřekročily pětiprocentní hranici, jsou vyhozené a že rozdrobená pravice de facto nahrává levici (což se Meloun snaží dokumentovat i v hypotetické tabulce), potom v případě malých stran by z jejich hlediska bylo logické prakticky vůbec nekandidovat. A pokud by neměly kandidovat, je už jen krok od toho, aby v rámci snahy neodebírat hlasy velkým pravicovým stranám dobrovolně ukončily svou činnost a rozpustily se. Ať si každý čtenář, kterému není lhostejná naše politická situace, sám zhodnotí, zda by chtěl právě to, a zda takovou možnost vidí jako rozumnou a reálnější než některé možnosti, jež jsem načrtl.

Volby do Poslanecké sněmovny pro rok 2010 jsou však za námi, Paroubek je nevyhrál a čistě z tohoto hlediska tak snad můžeme být spokojeni. Do dalších voleb zbývají čtyři roky a lidé, kteří mají čas, chuť, prostředky a schopnosti, mohou jistě zkusit vyvíjet aktivity, směřující k potřebným změnám politiky a voleb.8 Jednou takovou skutečností volající po změně je onen „Nepravdivý mýtus o ztraceném a propadlém hlasu“, jak jej nazval Richard Pech na svém blogu (viz pozn. č. 5); přičemž nejde o dosažení stavu, abychom principielně nevolili velké a zavedené strany, ale především o to, abychom se nenechali zbytečně odradit podobnými mýty nebo se nechali sevřít do svěrací kazajky mediálních předvolebních průzkumů - a tím vylučovali z výběru i menší strany, které si náš hlas třeba zaslouží mnohem víc.

Poznámky:

• 1. Viz www.voltenevyvolene.cz.

  2. Viz www.defenestrace2010.cz.

  3. K tomuto tématu doporučuji úvahu studenta politologie Pavla Vagenknechta zde.

  4. Přiznám se, že právě v kontextu této věci jsem byl zklamán přístupem Konzervativní strany, jejíž předseda Jan Mikulecký v předvolebním Hyde parku zde) tvrdil, že členové strany musejí jít příkladem především ve vlastním každodenním životě a jako hlavní prostředek kampaně v podstatě označil webové stránky své strany (strana na předvolební kampaň věnovala jen minimální finanční částku). Jistě nemám nic proti tomu, aby byl každodenní život příkladem ostatním, naopak, ale v politice to nebude mít žádný efekt, pokud občan vůbec nebude vědět, že nějaká Konzervativní strana existuje. Už vůbec si nebude zjišťovat, zdali má strana webové stránky, pokud neví, že existuje. Přičemž Konzervativní strana jistě nepatří mezi všeobecně známé politické subjekty a nebude-li se na kampaň soustředit a bude se spoléhat jen na existenci svých webových stránek, zcela jistě volebního úspěchu nedosáhne.

  5. K otázce proklamovaného „propadnutí“ těchto volebních hlasů srovnej zde.

  6. Alespoň Mladí křesťanští demokraté mají v zásadních věcech jasno, viz zde. Otázka je, zda mohou mít na vedení KDU-ČSL nějaký nezanedbatelný vliv.

  7. Za všechny bych rád zmínil ještě jednoznačně nejúspěšnější a nejznámější z těchto iniciativ – Vyměňte politiky (www.vymentepolitiky.cz).

  8. Jedna taková nová iniciativa se po volbách již objevila: www.vymenilijsmepolitiky.cz.