Halíkova kříšťálová koule

Václav Meloun

Letos na Velikonoce se čtenáři Lidových novin dočkali čerstvé várky aktualit z církevních luhů a hájů.) Zprostředkoval jim je „tiskový mluvčí“ tuzemského křesťanstva, páter Halík. Jak se dalo čekat, vzal to pěkně z gruntu a okomentoval papeže Františka (a jeho případného nástupce, který to nebude mít lehké – skvělý František nastavil laťku vysoko), kardinála Dominika Duku (už se chystá do důchodu, tak na něj budeme hodní), aktuální geopolitickou situaci (Zeman – Putin – Skripal - Okamura), nakonec se dostalo i na obligátní větičku o smyslu Velikonoc (když už ty Velikonoce máme, že?)…

Takže nic, co by nějak vybočovalo z normálu. Halík už toho za ta léta napsal a napovídal nepočítaně. Nová snad byla jenom blahosklonnost a žoviálnost, s jakou se vyjadřoval o kardinálu Dukovi („letos to bude padesát let, co se s Dominikem známe… mám ho lidsky rád… měl velkou smůlu v tom, že doba jeho služby byla vyplněna nepopulárními otázkami… chápu, že ve svém postavení musí dělat určité kompromisy“). Vyvážená konstatování, snaha o objektivní zhodnocení Dukova působení, řekl by vnější pozorovatel. Nezní to ale příliš věrohodně těm, kdo si pamatují, jak ještě nedávno Halík Duku peskoval („oleandr moci… propojení trůnu s oltářem“) a jak doslova před pár dny Halíkovi nohsledi na Duku žalovali u papeže a požadovali jeho „odvolání“. Ale mezi čtenáři Lidovek takových pamětníků moc nebude, takže co… Duka už to má zřejmě „za pár“ a Halík prostě jen těžko skrývá, jak ho to těší… Tak proč nevyužít příležitost a nezahrát si na moudrého a rozvážného?

Halík Dukovi nejvíc vyčítá právě údajné „propojení trůnu s oltářem“. Prý se nechal příliš strávit svými dvěma koníčky (politikou a historií) a větší pozornost věnoval minulosti, politikům a politikaření místo přítomnosti a budoucnosti, církvi a teologii. Takže velikosti kardinála Vlka ani náhodou nedosáhne… Jeho nástupce by se měl obklopit lepšími rádci… Kým? Hádej, laskavý čtenáři, můžeš jen jednou – ale nespleť se, to by pan profesor těžce nesl… (pro ty méně informované: Je snad v našich zapadlých končinách jiný nositel slovutné Templetonovy ceny než pan profesor H.? Že jste o ní nikdy předtím neslyšeli? No, já taky ne, ale v novinách to omílali do zblbnutí, tak to asi bude něco jako nobelovka …)

Kardinál Duka před časem vysvětloval, jak je to s jeho „příklonem k politikům“ (samozřejmě k těm pro jisté kruhy nepopulárním). Když chcete někoho přimět k dobru, řekl zhruba otec kardinál, nebudete ho přeci mlátit klackem po hlavě… Budete se k němu chovat především slušně… A dodal pro některé nepříjemný dovětek: Už od dob komunistického žaláře jsem byl přítelem Václava Havla, to nikomu nevadilo…

Ale i kdyby skutečně byl kardinál Duka, coby vrcholný představitel českých katolíků, v nerozumné míře „propojený“ s politiky, páter Halík je patrně ten poslední, kdo by mu měl něco takového vyčítat. Jestli je v naší polistopadové historii někdo, koho by bylo možné označit za pokračovatele neslavné tradice „kněží fušujících do politiky“ (bystrému čtenáři jistě na mysli vytane hned několik příkladů z novodobé české či slovenské historie), je to právě Halík. Proto je vrcholem nevkusu a trapnosti, že se teď staví do role morální autority a kardinála Duku peskuje za domnělý poklesek, kterého se sám po dlouhá léta dopouští.

Pokud byl některý ze šťastnějších čtenářů doposud ušetřen mediálních etud na téma „Halík prezidentem“ a „kdo po Havlovi“, stačí, když zalistuje internetovými archivy. Nejspíš se pak bude divit, proč se Halík označuje za filosofa a religionistu. Příhodnější profese by patrně byla ta, kterou zlovolně roztrušují různí nepřejícníci a nenávistníci: Politik v sutaně. Po letmém připomenutí roků minulých se totiž v úplně jiném světle jeví lamentování na „konstantinovské propojení trůnu s oltářem“, kterým Halík častuje Duku. Nehodilo by se spíš připomenutí Ježíšova varování pokrytcům? „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, a trám ve vlastním oku nepozoruješ? Nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (Mt 7,3-5)

Kromě kádrování kardinála Dominika Duky věnoval Halík velký prostor adoraci papeže Františka. „Velký“ papež František je se svým „ježíšovským stylem“ nedostižný, jeho nástupce to bude mít strašně těžké. Halíkovy preference jsou jasné.

Nám se naopak nabízí ještě jedno srovnání. Když se papež František zastává arabských a afrických migrantů („černoušek do každé farnosti“) a spílá domorodým Evropanům do sobců, fobů a farizeů, je to podle Halíka ježíšovské a cool, prostě mňam. Když se Duka domorodých Evropanů zastane („není rozumné ve jménu slepého idealismu a humanistických frází rozložit společnost, rezignovat na základní funkce státu“), je to fuj. Měl by být poslán do důchodu, ideálně rovnou exkomunikován. Před arcibiskupským palácem demonstruje uvědomělá mládež, uvědomělí soudruzi a uvědomělé soudružky angažovaně veršují (Duka je stoka.)) a uvědomělí křesťané bonzují do Vatikánu.

Kdo tenhle „spor na dálku“ objektivně rozsoudí? Přeci Halík – univerzální metodou psychoanalýzy. Pro méně vzdělané v humanitních vědách přibližme, že jde o vědeckou metodu zhruba odpovídající věštění z křišťálové koule. Výsledek? Předvídatelný. Halíkovi spojenci a favoriti jsou jako elfové ochotní „vstoupit do oblaku tajemství“ a „vedeni niternou vírou vydrží v pokorné naději mnohé otevřené otázky“. Prostě žůžo. Zato jeho odpůrci? Hanba jenom pomyslet. Tihle zabedněnci používají svoje „vnějškové náboženství jenom jako nástroj k posvěcení své politické ieologie a k obhajobě své etnické identity“. Fuj.

Kéž by to bylo takhle jednoduché. Halík ale prostě žije v rozprávce a nenechá se ze svého „oblaku tajemství“ za žádnou cenu vytrhnout.

To nejlepší si ale nechal nakonec. V závěru rozhovoru dojde na všeobecné hodnocení současné turbulentní doby. Otázka novináře je tak trochu přihrávkou na smeč, ocitujme ji proto spolu s odpovědí.

Otázka: „Dnešní doba se vyznačuje erozí pravdy, respektive veřejný prostor je ponořený do nepřeberného množství lží a dezinformací. Vidíte v rámci církve nějaký lék na tuto nemoc současné doby?“

Odpověď: „Nástup populistů umožňují cílené útoky na morální elity a na vzdělané lidi, na všechny, kteří by mohli pomoci rozumu a svědomí vítězit nad hloupostí, fanatismem a rozbouřenými emocemi. Nálepky „sluníčkářů“, „pražské kavárny“ apod. mají zalepit ústa těch, jejichž hlas je třeba slyšet, protože povzbuzují ke kritickému myšlení a mohou hrát roli imunitního systému společnosti proti rakovinovému bujení strachu, lži a nenávisti…“

Tahle pasáž pro mě byla takové déjà vu. Jako bych to už někde četl. Jen role byly jaksi prohozené. Stejnými slovy totiž popisují „zpátečníci“ a „nenávistníci“) nástup a dominanci dnešních elit, jejich destruktivní působení, v důsledku kterého mizejí poslední zbytky svobody a pravdy a společnost se raketovým tempem propadá do nové, rafinované, potenciálem daleko nebezpečnější a hlubší totality, než byly ty minulé.

Říkají zhruba toto: Dnešní elity (mezi kterými má protagonista velikonočního rozhovoru v lidovkách čestné místo) se daly oklamat a zaslepené pýchou vlastní nadřazenosti vydávají svoji lež za jedinou pravdu. Kritické hlasy umlčují, jejich autory dehonestují nálepkováním za “xenofoby“, „populisty“ a „rasisty“. Pomocí zmanipulované mediální mašinérie je společensky likvidují. Lidmi uvažujícími zdravým rozumem pohrdají, mají je za tupý, nevzdělaný a nesvéprávný póvl. A když se „tupá masa“ přeci jenom brání a v sebezáchovném reflexu volí skutečné menší zlo (ty strašné populisty), elitáři, zapřisáhlí demokraté, hořekují nad slabinami demokracie a volají po „regulované demokracii“ – vládě elit. Hlavně nepřipustit všelidové hlasování! Přeci nebude o nás, vyvolených, rozhodovat nějaký zmanipulovaný dav.

Jejich slova o erozi pravdy a potřebě kritického myšlení jako protilátce proti rakovině lži znějí zřejmě natolik přesvědčivě, že si je Halík vypůjčil, aby je naplnil novým, zcela opačným obsahem. Šiřiteli lží tak už nejsou samozvané elity, ale xenofobové a populisté. Zákeřné nálepkování (xenofob, rasista, populista) také nepoužívají elity a média. Naopak jsou samy nálepkovány jako „sluníčkáři“ a „pražská kavárna“, ach, jaká křivda! Kritické myšlení není, na rozdíl od minulosti, provozováno intelektuálním disentem. Jsou to oficiálně uznané a etablované elity, kdo pomohou „rozumu a svědomí zvítězit nad hloupostí, fanatismem a rozbouřenými emocemi“ omezených mas.

Nějakého škarohlída by možná napadla otázka, jestli to opět není slovo proti slovu a kdo protichůdné pohledy objektivně posoudí. Zbytečná obava. Mistr bez zaváhání sahá do kapsy svého pláště a s bravurním gestem vytahuje osvědčenou kouzelnickou pomůcku – křišťálovou kouli, pardon, psychoanalýzu. Tentokrát mu ale, poučeni z dřívějška a k jeho zjevné nelibosti, prostor nedáme. I rozhovor v lidovkách totiž ukazuje, že Mistr psychoanalýzy je spíš Mistrem klamu a „když mluví, nemůže jinak než… lhát“.