Ontologická poznámka

Jiří Fuchs

Redakční kolega se v minulém čísle pokusil odůvodnit zavedení Tomášova bytostného aktu (R. Cardal, Má Tomášův bytostný akt smysl? Distance 1/6). Mám v tom určitou nejasnost, kterou třeba rozptýlí následná diskuse. Ocituji nejprve text, který pokládám pro daný problém za rozhodující (str. 14.-15):

„Definujeme-li jsoucno jako něco, co je ... pak oba momenty (něco-určitost + existence) konotují celé jsoucno - jde o určitost ne v sobě samé, ale o určitost jsoucna, a o existenci ne v sobě samé, ale o existenci jsoucna... Proč tedy považujeme za scestné ztotožnit jednu ze složek jsoucna (esenci) za možnost a druhou složku (existenci) za její uskutečnění? Protože ... modality možnosti a uskutečnění náležejí celému jsoucnu, ne jeho komponentám. Neboť i jsoucno v možnosti má svoji esenci a existenci (neaktuální) - pokud ne, přestává být jsoucnem. Esence a existence patří jak jsoucnu v možnosti, tak jsoucnu v uskutečnění - v tom se obě modality jsoucna nijak neliší.

V čem se tedy liší? Právě v tom, že jedno je v uskutečnění (in actu) a druhé v možnosti (in potentia). Rozdíl mezi možností a uskutečněním je prapůvodní... Když je nějaká možnost uskutečněna, nejedná se tudíž o ‚předání‘ existence nějaké esenci, nýbrž prostě o uskutečnění celého jsoucna... Činitel zprostředkovává vzniklému uskutečnění, které není identické ani s esencí, ani s existencí vzniklého, neboť tyto komponenty kvalifikují vzniklé už před jeho vznikem... Otevírá se zde prostor pro Tomášův bytostný akt, který není ani esencí, ani existencí jsoucna...

Považujeme-li jsoucno jen za kompozitum esence a existence, stává se actus essendi v Tomášově pojetí nadbytečným... Platí-li ale argumentace v jeho prospěch, pak se bytostný akt jeví jako čistý akt, jako princip uskutečnění jsoucna... Ve světle řečeného by byly oprávněné stížnosti C. Fabra, podle nějž k neinteligibilitě Tomášova bytostného aktu přispěli samotní tomisté tím, že ztotožnili uskutečnění jsoucna s jednou z jeho složek - s existencí."

Domnívám se, že tomisté v daném kontextu ztotožnili uskutečnění jsoucna s existencí právem a že naopak stížnost C. Fabra je v tomto bodě neoprávněná. R. Cardal v citovaném textu váže její oprávněnost na platnost argumentace ve prospěch Tomášova bytostného aktu. Moje pochybnost se ale týká právě toho argumentu.

Souhlasím s Cardalem, že esence je určitostí jsoucna a existence existencí jsoucna. Rozumím i jeho aplikaci, v níž tvrdí, že „modalita možnosti a uskutečnění náležejí celému jsoucnu, ne jeho komponentám. Cardal dále konstatuje, že esence a existence patří jak jsoucnu v možnosti, tak jsoucnu v uskutečnění - v tom se neliší. Liší se prý tím, že jedno je v uskutečnění, druhé v možnosti. To je jasné, ale problém je v interpretaci tohoto rozdílu.

Cardal zdůrazňuje, že diference možnosti a uskutečnění je prapůvodní a z toho vyvozuje: „Když je nějaká možnost uskutečněna, nejedná se tudíž o předání existence nějaké esenci..., nýbrž prostě o uskutečnění celého jsoucna." Toto uskutečnění pak Cardal odlišuje od esence i existence vzniklého a jako důvod toho uvádí, že tyto komponenty kvalifikují vzniklé jsoucno již před vznikem. V diferenci „tajemného" uskutečnění a existence pak vidí Cardal prostor pro Tomášův bytostný akt. Můj zrak už není tak ostrý, já ten prostor nevidím.

Důvod nepřesvědčivosti argumentu pro bytostný akt se myslím ukáže, když se soustředíme na klíčový pojem „jsoucno v možnosti". Cardal v něm zdůrazňuje, že jde o jsoucno, že má tedy svou esenci a existenci. Já bych se nejprve ptal po důvodu zavedení pojmu „jsoucno v možnosti". Co nás opravňuje operovat tímto pojmem? Zřejmě to, že jsme schopni pravdivě myslet jsoucno před jeho vznikem - bez jeho aktuální existence ale v evidentním zaměření na ni. Možnost obsažená v sledovaném pojmu se tedy zcela jistě týká aktuální existence jsoucna. Před vznikem jsoucno aktuálně neexistuje, myslíme ho však s možností aktuální existence.

Podržíme-li tedy důsledně základní obsah pojmu „jsoucno v možnosti", tak jak je dán zvýrazněním důvodu jeho zavedení, pak musíme uznat, že diference jsoucna v možnosti a jsoucna v uskutečnění se týká modů existence jsoucna. Z Cardalova argumentu se zdá, jakoby proti tomu stála Cardalem akcentovaná pravda, že uskutečnění náleží jsoucnu, ne esenci. Ale to zdání je tu dáno perspektivou argumentu, která je podle mě jednostranná. Myslím, že v ní splynuly dvě roviny ve prospěch jedné. V ontologické rovině se uskutečnění jistě týká jsoucna. Ale to by nemělo zastřít, že je tu také gnoseologická rovina a v ní (v reflexi) se uskutečnění „týká" právě existence (ne tak, že by sama existovala, nikoli ontologicky) a sice tak, že je gnoseologicky identifikována její funkce - že korelativní akt je dán jako existenční. To se stává zřejmým právě z hlediska důvodu zavedení pojmu „jsoucno v možnosti". Z toho je také zřejmé, že existence, která kvalifikuje jsoucno před vznikem, je jen v modu potence, takže z toho neplyne, že uskutečnění, zprostředkované činitelem, je odlišné od aktuální existence, jak se vyvozuje v argumentu pro bytostný akt jakožto samostatný princip.