Politické vyhlídky roku 2017 – Část 2. Co nás politicky ohrožuje zvenčí

Jan Cholínský

Nebezpečí, která dnes „zvenku“ ohrožují stále ještě poměrně svobodnou (byť komunismem i postkomunismem zdecimovanou) českou společnost, jsou sice zřejmá i zběžnému pozorovateli, ale také částečně zastřená a záměrně zlehčovaná. Co o nich lze z veřejně dostupných zdrojů zjistit a co o tom soudit?

Pět důvodů pro znepokojení

Nejaktuálnějším vnějším (ano, vnějším) problémem je současná zmutovaná podoba tzv. evropské integrace neboli panovačný centralisticko-byrokratický moloch – Evropská unie – se svými materialistickými východisky, nesmyslnými vizemi a zkorumpovanými institucemi. Typickými reprezentanty tohoto „eurokolchozu“1 jsou: všestranně nekompetentní předseda Evropské komise, krajně levicová radikálka s pověřením pro zahraniční a bezpečnostní politiku, či ve své vlasti diskreditovaný předseda Evropské rady.

Podceňovaným problémem je – už hmatatelně dotírající – ekonomická a politická expanze komunistické Číny, tedy státu s veškerým potenciálem totalitární zhouby, kterou jsme více než čtyři desetiletí zakoušeli prostřednictvím Sovětského svazu (hájení tchien-an-menského masakru čínskou vládou/stranou je samo o sobě dostatečným varováním).2

Dále je zde – prozatím „za humny“ – hrozba agrese části islámského světa (není jasné, zda jde o jeho většinu či menšinu), jejíž vůdcové využívají prostupnost evropských hranic a hovoří o dobývání Evropy, v němž jsou jim hlavní „municí“ dělohy muslimských žen, z nichž uprostřed bojiště vzejde dostatečný počet válečníků.

Nepominutelné jsou také důvody k obavám – aktuálně z Německa (dominujícího EU) a – potenciálně z Ruska (spojení s Čínou je nejasné), kde vládnoucí oligarchie mimo jiné nepravosti omezují svobodu slova a zaštiťují se propagandou podezřelého internacionalismu (SRN)3 resp. nacionalismu (RF).4 Připomeňme ekonomickou závislost České republiky na Německu a směřování Německa k sociálně-politickému „multikulti“ kolapsu, ale také dlouhodobě působící postsovětskou „agenturu“, prostupující český stát v důsledku nedostatečné dekomunizace, a proruskou internetovou propagandu v češtině – unikátem jsou tlumočené promluvy „agitpropčika“ V. V. Pjakina.5

Západní fata morgána a bruselská past

Plíživý atak České republiky ze Západu má několik vzájemně propojených podob, ale ještě před jejich identifikací je na místě poukázat na čtvero vžitých hypnotických omylů, zamlžujících strukturu skutečnosti. Navzdory současnému zbožštění těchto pojmů – demokracie sama o sobě není synonymem svobody (také Stalin a Gottwald hovořili o „demokracii“), „svoboda“ bez hranic je jen zákonem džungle nebo přeludem opilce a jiná „rovnost“ než rovnost před zákonem je pouhým „snem hrbatých“.6 Současná podoba evropské integrace nevychází z poválečných představ a potřeb formulovaných pragmatikem Winstonem Churchillem nebo křesťanskými demokraty Robertem Schumanem, Konradem Adenauerem a Alcide De Gasperim, ale z revolučního federalizačního modelu italského komunisty Altiera Spinelliho (nastíněného už v roce 1941 v tzv. Ventotenském manifestu). Cílem komunisty-trockisty Spinelliho a spol. bylo zřízení centralistického evropského socialistického superstátu založeného na: (a) likvidaci tradičních/národních suverénních států včetně jejich státních hranic, hospodářské soběstačnosti a armád; (b) zřízení centrálních mocenských institucí, armády a orgánů, které budou v jednotlivých částech federace zajišťovat plnění centrem přijatých nařízení; (c) regulaci v oblasti soukromého majetku podle momentální potřeby.7 Jaký je současný stav?

1) Namísto toho, aby EU navazovala na anticko-křesťanské duchovní dědictví evropské/latinské kultury a civilizace, systematicky je nahrazuje totalizujícími ideologiemi multikulturalismu (tj. etického nihilismu, „vědecky“ povýšeného na multimravnost) a genderismu (tj. zvrácenosti „vědecky“ povýšené na pokrok). Mezi nástroje „proměny“ patří ponížení práva tzv. antidiskriminačními zákony, prznění řeči nesmyslnými pojmy a významy, materialistická výchova dětí uzurpovaná státem atd. Vše probíhá za podpory vědeckých a vzdělávacích institucí okupovaných vyznavači materialistických doktrín scientismu a neomarxismu.

2) Namísto toho, aby EU respektovala svrchovanost jednotlivých států v ní sdružených, systematicky ji omezuje a rozrušuje jejich vnitřní národní a občanskou soudržnost. Autoritářské centrální evropské orgány v čele s Evropskou komisí, která hraje roli jakési pseudovlády, vydávají rozmanitá destruktivní nařízení a zároveň jsou z „evropských peněz“ vypláceny vlivové, tzv. neziskové, organizace a „prointegrační programy“, které se v členských státech nabourávají do oblastí stále ještě svrchované dělené státní moci.8

3) Namísto toho, aby EU přispívala k bezpečí svých členských států, způsobuje a dále prohlubuje bezpečnostní rizika – snad i v důsledku záměru bourat autonomní národní identity. „Nalákala“ členské státy na zdánlivě výhodný bezhraniční prostor, ale nebyla a není schopna hájit jeho vnější hranice, jejichž prostupnost je neúnosná. Vzniklou situaci řeší dirigistickou imigrační politikou – rozdělováním nedostatečně prověřených mas ekonomických migrantů a ilegálních nájezdníků z Asie a Afriky do svých členských států…

4) Namísto toho, aby členství v EU posilovalo, likviduje národohospodářskou soběstačnost svých členských států. Jak to dělá? Centralistickým vnucováním nesmyslných výrobních a dalších norem a socialistickým přerozdělováním prostředků (tj. odvody a „dotacemi“), což vede k závislosti, degeneraci a chudnutí samo o sobě, ale navíc zastírá klíčový fenomén. Tím je role EU v tzv. ekonomickém globalismu, který nepodporuje, ale naopak devastuje svobodné podnikání, spravedlivé konkurenční prostředí a slušné výdělky za přínosnou práci (tj. předpoklady zdravého hospodářství), přičemž souběžně nastoluje novodobé nevolnictví.9

Co se koho netýká a dotýká…

„Jsme výše nastíněným vývojem opravdu ohrožováni?“ – „Což nejsou evropská východiska výsledkem všeobecné shody?“ – „Měli jsme se snad kdy lépe než dnes?“ – „Potřebujeme vůbec státní suverenitu?“

1) Z hlediska vyznavačů bezbřehého materialistického liberalismu/individualismu (tj. mamonářské „volné“ ekonomiky a pokrokářské „osvobozené“ kultury) je současný trend správný a perspektivní. Z hlediska obdivovatelů despotického materialistického kolektivismu (obrozeneckého oligarchického komunismu a imperiálního potěmkinovského nacionalismu) představují naděje Čína a Rusko. Nicméně optika křesťansko-konzervativní, která chápe člověka jako tělesně-duchovní bytost podřízenou nikoli „silám dějinného vývoje“, ale všeobecně platnému mravnímu zákonu, nabádá k obezřetnosti a sebezpytování.

2) Co se týče ideologického podhoubí Evropské unie, potíž spočívá v tom, že zatímco dříve ležely tlustopisy K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina v úhledných řadách na světle a na dosah, dnes jsou M. Horkheimer, H. Marcuse, J. Habermas a J. Butlerová všeobecně neznámí, což lze ovšem žel říci také o Dekalogu a papežských sociálních encyklikách, jež jsou ovšem narozdíl od děl uvedených revolucionářů přirozeně srozumitelné.

3) Do března 1939 (či spíše září 1938) se v Čechách a na Moravě také nežilo špatně – přesto místní obyvatele čekalo půl století v totalitních okovech. Kromě tohoto argumentu je zde fakt, že bezpočet vnímavých lidí, sledujících dnes byť jen zběžně „zahraničněpolitickou“ situaci a její domácí dopady, pociťuje tíseň spojenou takřka s jistotou, že jim politikové, novináři i „vzdělanci“ podsouvají neúplné zprávy a falešné výklady.

4) Česká suverenita jistě není samospasitelná. Nelze ovšem pomíjet historickou zkušenost: Byl velký rozdíl mezi životem pod ochranou habsburské koruny a pod bičem nacistického či komunistického totalitarismu, resp. pod římskokatolickými a marxisticko-leninistickými ideály, stejně jako nejde jen o drobné nuance mezi hrdým středověkým vazalstvím a postkomunistickou či „eurokolchozní“ kolonií.

Proč neházet flintu do žita

Nehledě na současný vnitropolitický kolaps a přes všechny další nedostatky disponuje česká společnost vůči vnějšímu despotickému centralismu a ideologickému vymývání mozků jistou imunitou. V sousedství České republiky jsou hrdé Polsko, srdnaté Maďarsko a bratrské Slovensko, s nimiž udržuje, nehledě na vzájemné kulturní odlišnosti, všestranně přínosné partnerství založené na geografické nezbytnosti a společné zkušenosti s komunistickými okovy. Současná situace je inspirací k formulování nového českého křesťansko-konzervativního kulturního a politického paradigmatu, které se bude vztahovat ke kořenům české státnosti, dějinné zkušenosti a odvěkým duchovním principům.

duben-červen 2017

Převzato z Konzervativních listů

POZNÁMKY

1. V návaznosti na ironizující termín EUSSR, který na začátku třetího tisíciletí zavedl bývalý sovětský disident žijící ve Velké Británii Vladimir Bukovskij, se jako neméně adekvátní pomocný název pro současnou podobu EU jeví také „eurokolchoz“. Ruský spisovatel a historik studené války Bukovskij hovoří – jako konzervativně liberální politický aktivista – už po mnoho let opodstatněně a na základě vlastní „východní“ i „západní“ zkušenosti o „sovětských kořenech evropské integrace“. BUKOVSKIJ, Vladimir – STROILOV, Pavel: EUSSR: The Soviet Roots of European Integration – Our Slogan is a World-wide Soviet Union -Anthem of the Comintern 1938. Sovereignty Publications,WorcesterPark 2004; promluvy Bukovského jsou dostupné online v češtině (www.youtube.com)

2. Před koketováním se zločinným čínským režimem varoval Západ v legendární a jasnozřivé tzv. Harvardské řeči 8. června 1978 ruský spisovatel Alexandr Solženicyn (plné znění jeho proslovu v češtině na http://librinostri.catholica.cz/download/SolzenicynRS-text.pdf). Co se týče současné Číny, v roce 2010 prohlásil v Praze při svém vystoupení na konferenci o zločinech komunismu bývalý čínský politický vězeň a disident Harry Wu: „Taky doufám, že vám připomenu, že pro Číňany je brutalita komunistického režimu cokoli, jen ne minulost.“ (plné znění jeho přednášky viz Zločiny komunistických režimů, ÚSTR, Praha 2011). Podle vyjádření, které poskytl České televizi a Lidovým novinám další bývalý vězeň čínského komunismu a současný exulant, spisovatel Liao-I-wu, v květnu tohoto roku, je situace v komunistické Číně stále stejně neúnosná. Podle dalšího svědectví (rozhovor ředitele magazínu Epoch Times Z. Zahálky na DVTV – viz youtube.com) jsou vězňům v Číně zaživa odebírány tělesné orgány za účelem prodeje k transplantacím…

3. Kam dospěla situace ve Spolkové republice Německo se lze dočíst v publikaci Aleše Valenty Rok konzervativní publicistiky (IVK, Praha 2017), podrobněji v knize německého evangelického teologa a televizního moderátora Peter Hahneho Konec legrace. Německo na kolenou! A co my? Od kulturnosti k nekulturnosti, od cílů k bezcílnosti, od smyslu k nesmyslnosti. Návrat domů, Praha 2007, nebo v rozborech německého „nemainstreamového“ sociálního demokrata ekonoma Thillo Sarrazina Německo páchá sebevraždu (Academia, Praha 2011) a Teror ctnosti. O hranicích názorové svobody v Německu. (Academia, Praha 2015), ale také z mimořádného díla socioložky Gabriele Kuby Globální sexuální revoluce – ztráta svobody ve jménu svobody (Kartuziánské nakladatelství, Brno 2013). Kdo rozumí polsky, může si na youtube.com přehrát komentáře polské novinářky Alexandry Rybińské, výtečně se orientující v německých reáliích, včetně jejích polemik v německé televizi. Jak se to stalo, že země vedená v padesátých letech a zkraje let šedesátých jedním z nejlepších politiků 20. století Konradem Adenauerem spadla do marasmu plíživé pretotality? Lze nastínit třeba tyto vlivné faktory – (1) lídr neomarxistické skupiny sociologů a psychologů tzv. frankfurtské školy Max Horkheimer zastává po druhé světové válce mimořádně vlivnou pozici v západoněmecké akademické obci (Martin Valenta: Revoluce na pořadu dne. Kritická teorie Frankfurtské školy a její recepce…, ÚSTR, Praha 2011); (2) výměna křesťansko-demokratického vedení západoněmecké politiky za sociálnědemokratické na konci šedesátých let a následný vývoj až do roku 1983; (3) radikálně levicové revoluční „hnutí 1968“ a jeho důsledky; (4) vliv levicového radikála Jürgena Habermase ve společenských vědách; (5) vliv strany zelených a převzetí jejich rétoriky ultrapragmatickou předsedkyní vlády Angelou Merkelovou (k německé kancléřce viz též Ralf G. Reuth – Günther Lachman: První život Angely M. Ikar, Praha 2013).

4. O ruském „pravoslavném nacionalismu“, o sepětí pravoslavné církve se státem a současném stavu křesťanství v Rusku píše v sovětských, postsovětských a ruských reáliích mimořádně zorientovaná francouzská historička a politoložka Francoise Thom v článku „Patriarcha Kirril, partner pro papeže?“ (Kontexty, 2017, č. 2).

5. Pravidelné politické „komentáře“ agitpropčika V. V. Pjakina v intencích neobolševického brainwashingu s českými titulky lze nalézt na www.youtube.com nebo na www.nwoo.org. Spíše ojedinělým nastíněním (systematicky se touto věcí historikové, politologové ani publicisté zpravidla nezabývají) působení postsovětské vlivové a jiné agentury v české společnosti jsou např. filmový dokument režiséra Jána Nováka Kdyby mě zabili (ČT, 2011) nebo kniha novináře Onřeje Kundry Putinovi agenti. Jak ruští špioni kradou naše tajemství (Bizbooks, Praha 2016).

6. Kritické teze k současnému pojetí a zbožštění západní politické demokracie publikoval např. polský filozof a europoslanec za stranu Právo a spravedlnost Ryszard Legutko (Ošklivost demokracie a jiné eseje, CDK, Brno), ale také už dávno před ním geniální rakouský politický filozof a historik Eric Kuehnelt von Leddihn v knize Liberty or Equality, tj. Svoboda nebo rovnost z roku 1952 (adekvátní úryvky z této knihy v českém překladu přetiskla revue Střední Evropa v devadesátých letech, kniha je online dostupná v angličtině – odkaz na pdf je na wikipedii, v minulém roce byla kniha vydána v polském překladu). Výstižné podobenství na nepřirozenost uměle zaváděného sociálního „rovnostářství“ použil český spisovatel Karel Pecka ve svém skvělém eseji „Rovnost je sen hrbatých“ publikovaném v roce 1998 v brněnském časopisu Proglas.

7. O trockistickém komunistovi Altieru Spinellim (1908–1986), jeho manifestu, působení v evropských integračních strukturách a o tom, jakou váhu má jeho odkaz pro dnešní „eurokraty“, se lze dočíst z otevřených zdrojů – mj.:

Václav Veber: Dějiny sjednocené Evropy: od antických počátků do současnosti, NLN, Praha 2012;

Christopher Booker – Richard North: Skryté dějiny evropské integrace od roku 1918 do současnosti. Barrister & Principal, Brno 2006;

Altiero Spinelli – oddaný zastánce evropského federalismu (materiál Evropské komise EU)

(https://europa.eu/european-union/sites/europaeu/files/docs/body/altiero_spinelli_cs.pdf;)

8. Takovémuto působení se dříve říkalo působení „pátých kolon“, tj. vlivová, resp. nátlaková politická činnost, vykonávaná domácími skupinami placenými ze zahraničí.

9. Tímto aspektem EU a všeobecnými dopady ekonomického globalismu se žel nezabývají čeští křesťansko-konzervativně orientovaní ekonomové – pokud zde ovšem tací vůbec jsou. Poukázat lze na relevantní a všeobecně přijatelnou část argumentace české levice: ekonomky Ilony Švihlíkové a sociologa Jana Kellera. Ale také na to, že v minulém roce vyšla v Polsku pozoruhodná kniha analyzující „finanční globalismus“Banksteři (Banksterzy – kulisy globalnej zmowy, 2016) od polského ekonoma a poslance Sejmu za křesťansko konzervativní stranu Právo a spravedlnost Janusze Szewczaka.