Lon L. Fuller: Morálka práva

Jan Šmíd

Lon L. Fuller patří mezi nejvýznamnější představitele právní filosofie a teorie 20. století. Od roku 1939 až do roku 1972 působil jako profesor na Harvard Law School. Ve svých polemikách se školou právního pozitivismu, především s H. L. A. Hartem, zformuloval vlastní nauku. Jeho dílo zásadním způsobem ovlivnilo nedávné i současné diskuse o vazbách mezi přirozeným a pozitivním právem, resp. demokratickým zákonodárstvím. Jeho zásadní dílo Morálka práva vyšlo poprvé v roce 1969 (česky 1998).1

1. Právo a morálka

Fuller v této své knize právnickému myšlení vytýká, že se vyčerpává myšlením o právu a spokojuje se s tím, že nechává bez prozkoumání to, k čemu se právo vztahuje a od čeho se odlišuje, totiž morálku. Snaží se tuto rovnováhu obnovit.

Při pokusu o vlastní teorii začíná rozlišením morálky aspirace a morálky povinnosti. Morálka aspirace je ilustrována v řecké filosofii. Je to morálka dobrého života, výtečnosti, nejplnějšího uplatnění schopností člověka. Morálka povinnosti začíná na opačném konci - na nejnižší úrovni. Stanoví základní pravidla, bez nichž není uspořádání společnosti možné, nebo bez nichž uspořádaná společnost nemůže dosáhnout jistých cílů, ke kterým směřuje. Cituje Adama Smithe, který ve své Theory of Moral Sentiments používá toto přirovnání: morálku povinnosti „je možné přirovnat ke gramatickým pravidlům"; morálku aspirace „k pravidlům, která stanovují kritici pro dosažení toho, co je v kompozici vznešené a vytříbené".2

Zvažujeme-li celou škálu morálních problémů, můžeme si představit jakousi stupnici, která začíná nejsamozřejmějšími požadavky života společnosti a pokračuje směrem vzhůru až k nejvyšším oblastem lidské aspirace. Někde na této stupnici leží hranice mezi morálkou povinnosti a morálkou aspirace.

Nemusíme přitom znát ideál, tj. můžeme rozumově rozpoznat morální povinnosti, aniž bychom znali úplnou morálku aspirace. Například příkaz „nezabiješ" nenaznačuje žádný obraz dokonalého života. Spočívá na jednoduchém zjištění, že pokud se lidé pozabíjejí navzájem, nemůže se uskutečnit žádná myslitelná morálka aspirace.3 Nemusíme tedy znát obraz dokonalého života a stejné je to podle Fullera i se společenskými pravidly a institucemi. Můžeme vědět, co je jasně nespravedlivé, aniž bychom museli definovat, jaká by měla být dokonalá spravedlnost.

Morálka povinnosti se velmi podobá principu reciprocity. Platí zde modifikované „Zlaté pravidlo": „Jakmile začne být zcela jasné, že nemáš vůbec žádný úmysl chovat se ke mně tak, jak bys chtěl, aby se ostatní chovali k tobě, potom se nebudu cítit vázán povinností chovat se k tobě tak, jak bych chtěl já, aby se ostatní chovali ke mně."4 Prvek reciprocity se zde nahrazuje tím, co Fuller nazývá bodem „bezpečného selhání". Od principu reciprocity se odvozují povinnosti. V této souvislosti je důležité, že reciprocita, z níž vycházejí povinnosti, může být patrná různým způsobem. Nejvíce je patrná, a tedy i nejpochopitelnější a nejpřijatelnější, pokud jsou splněny tyto tři podmínky reciprocity:

1) vztah reciprocity, kterým vzniká povinnost, musí vycházet z dobrovolné shody mezi přímo dotčenými stranami; ony samy „vytvářejí" povinnost;

2) vzájemné úkony těchto stran musejí mít v jistém smyslu stejnou hodnotu. To ovšem neznamená, že musejí být totožné (reciprocita/směna se často neděje navzdory rozdílům, ale kvůli nim - tj. směňuje se to, co jedni mají a druzí ne);

3) pružné vztahy ve společnosti, tj. aby povinnost, kterou máš dnes ty vůči mě, jsem mohl mít zítra já vůči tobě (tj. teoreticky i prakticky oboustranný vztah).

2. Vnitřní a vnější morálka práva

Fuller dále rozlišuje tzv. vnitřní a vnější morálku práva. Je možné říci, že rozdíl mezi vnitřní a vnější morálkou práva je přibližně následující: Do vnější morálky práva patří například princip slušnosti5, tedy obsahová náplň práva. Fuller se ovšem vymezení hmotného obsahu přirozeného práva vyhýbá, a omezuje se pouze na to, že definuje jakýsi jeho základ, který nazývá „Přirozeným Právem" s velkým P: „Otevírejte, udržujte a ochraňujte integritu těch cest komunikace, jimiž si lidé navzájem sdělují, co vnímají, cítí a po čem touží."6

Fullera však mnohem více zajímá vnitřní morálka práva, která požaduje, aby platila alespoň nějaká pravidla, bez ohledu na to, zda jsou spravedlivá nebo nespravedlivá. Fuller ovšem nezačíná rozborem vlastních pojmů, ale rozvleklou (jak sám uznává) alegorií. Vypráví v ní o osmi způsobech, jak neuspět při tvorbě práva.

V jedné zemi nastoupil král Rex, který se pokusil o zákonodárnou reformu. Jelikož se mu nezdařila, zkoušel zákonodárství zreformovat celkem osmkrát:

1) Zrušení všech zákonů, formulace nového kodexu. Nebyl však schopen ani těch nejjednodušších zobecnění.

2) Vzdal se myšlenky na nový kodex, a začal vystupovat jako soudce ve všech sporech, které mezi jeho poddanými vznikly. Doufal, že se z rozhodnutí podaří vyvodit nějaké zobecňující závěry. Avšak ani on, ani jeho poddaní z nich nedokázali odvodit zobecňující pravidla.

3) Absolvoval kurs o zobecňování a sepsal kodex, avšak svým poddaným oznámil, že zůstane státním tajemstvím, a že jej bude znát jen on a jeho písař. Proti tomu však poddaní tvrdě protestovali, protože je prý velmi nepříjemné být posuzován podle pravidel, o nichž nic nevíme.

4) Rex zjistil, že je mnohem snazší rozhodovat věci s pohledem obráceným nazpět, než se snažit předvídat a kontrolovat budoucnost. Zpětný pohled nejen usnadňoval rozhodování, ale i zdůvodňování. Proto se rozhodl, že počátkem roku bude vždy rozhodovat všechny spory z roku předchozího. Ovšem odůvodnění se nebudou chápat jako něco do budoucna závazného, protože by se tím zmařily výhody zpětného pohledu. Poddaní protestovali opět: Když chtěli znát pravidla, znamenalo to, že je chtěli znát předem.

5) Poučen vypracoval nový kodex, jenže mu nerozuměl ani zkušený právník, natož občan. Takže následovaly bouře pod transparenty s nápisy „jak se může někdo řídit pravidlem, kterému nikdo nerozumí".

6) Rex nechal kodex přepracovat s ohledem na projasnění. Tím však jen vyniklo, že byl skrz naskrz rozporný. Opět demonstrace.

7) Rex ztratil trpělivost a za trest přijal kodex, kde vystupňoval všechny požadavky a přidal dlouhý seznam nových. Například kašlání, kýchání, škytání, mdloby nebo pád v přítomnosti krále se trestaly deseti lety vězení. Ovšem přední a vážení občané vyhlásili svůj úmysl kodexu nedbat.

8) Další kodex byl triumfem legislativní práce. Ovšem po dobu Rexova panování a experimentování se vývoj nezastavil, takže nový kodex neodpovídal požadavkům doby a musel být dennodenně novelizován. Takže se objevily protesty pod heslem „právo, které se každý den mění, je horší než vůbec žádné právo". S poklesem tempa přijímání novel však tato nespokojenost ustávala, avšak nastal nový problém po publikaci Rexových rozsudků - zjistilo se, že neexistuje žádný zjistitelný vztah mezi rozsudky a kodexem, který se v nich měl aplikovat.

Z výše uvedeného plyne závěr, že pokus vytvořit a udržet systém právních pravidel může ztroskotat osmerým způsobem:

1) neschopnost vůbec dospět k pravidlům;

2) neschopnost zveřejnit nebo vůbec zpřístupnit pravidla, která se mají dodržovat;

3) zneužití retroaktivního zákonodárství, které nejen nemůže být vodítkem jednání, nýbrž podkopává i integritu pravidel působících do budoucna, protože se vystavují hrozbě, že bude retroaktivně změněna;

4) neschopnost vytvořit srozumitelná pravidla;

5) pravidla, která si odporují;

6) pravidla vyžadující chování, jehož ten, na koho se vztahují, není schopen7;

7) tak časté změny pravidel, že se podle nich nelze orientovat;

8) neshoda mezi vyhlášenými pravidly a jejich uplatňováním v praxi.8

Podle Fullera zde často neexistuje morální povinnost se pravidly s výše uvedenými chybami řídit (například těmi, která neexistují nebo nejsou vyhlášena). Naprostý neúspěch v kterékoliv z výše uvedených oblastí vede k výsledku, který není špatným systémem práva, ale vůbec se nedá právem nazývat.

Osmi cestám, jak neuspět, odpovídá osm kritérií na prověření výtečnosti v legalitě. Vnitřní morálka práva totiž zahrnuje jak morálku povinnosti, tak i morálku aspirace, tj. stanovení hranice, pod níž budou lidé odsuzováni za neúspěch a nad níž budou chváleni za výtečnost. Vesměs však jde o morálku aspirace, jako například u požadavku jasnosti - nelze jej nějak kvantifikovat a tedy stanovit určité nezbytné minimum. Z toho existuje jediná výjimka, a to požadavek známosti zákonů, který lze velmi snadno formalizovat.

3. Zákony požadující nemožné

Nelze vést přesnou dělící čáru mezi mimořádnou obtížností a nemožností. Naše představy o tom, co je ve skutečnosti nemožné, se v čase mění. Příkladem mohou být například zákony prosazující určité náboženské nebo politické přesvědčení. Zatímco dnes jsou považovány za nepřípustný zásah do osobní svobody, například T. Jefferson měl jiný názor, který vyjádřil v původním návrhu preambule virginského Zákona o náboženské svobodě: „...názory a kréda lidí nezávisí na jejich vlastní vůli, nýbrž vyplývají bezděčně z důkazů, jež se nabízejí jejich mysli...".

Zde by bylo možno mluvit o propojení vnitřní morálky práva s vnější - např. nemožností plnit požadavky, které odporují lidské přirozenosti. Fullerovi jde však spíše o zachování legality, tj. jedná se spíše o argument funkčnosti právního systému než o materiální vymezení podmínek toho, co a proč je nemožné. Mimochodem - v celé knize je pouze jedenkrát použit pojem lidské přirozenosti, ovšem pouze v souvislosti s takovým činnostmi, jako je kýchání, kašlání a jiné „nemožnosti".9

4. Shoda mezi úředním postupem a deklarovaným pravidlem

Shoda mezi úředním postupem a deklarovaným pravidlem patří k nejkomplexnějším z požadavků utvářejících vnitřní morálku práva. Otázka shody se týká především interpretace, která nemůže probíhat libovolně, včetně tvrdohlavého lpění na liteře, ale podle pravidel interpretace, která odpovídají postavení soudů a úředníků v právním řádu jako celku. To je pochopitelně velmi vágní vymezení. Fuller je upřesňuje tím, že cituje závěry soudců anglického Finančního soudu z roku 1854 ve věci Heydon:

1) Jaké bylo common law před přijetím zákona.

2) Jaká byla nepravost a vada, s níž common law nepočítalo.

3) Jakou nápravu parlament přijal, aby léčil chorobu společnosti.

4) Skutečný důvod nápravy; pak je úkolem všech soudců, aby vždy vytvořili takovou konstrukci, která odstraní nepravost a zjedná průchod nápravě.10

Interpretační roli hraje i tzv. „úmysl zákonodárce", přestože by se mělo mluvit o „úmyslu zákona", protože zákonodárců je mnoho a mohou mít různé úmysly. Věrnost zákonu se však často ztotožňuje s pasivním a čistě receptivním přístupem soudce. Ani opačný trend však není správný, a proto Fuller varuje před tendencí zákonodárce delegovat na soudy vyjádření svého cíle, když toho není schopen. Fuller ve věci jasnosti zákonů odkazuje na Aristotela, který říká, že nemůžeme být přesnější než připouští povaha předmětu. Kdo soudcovskému právu fandí, ten bude nadšen tím, jak mnoho soudci dokáží vytvořit z tak mála. Naopak ti, kdo soudní moci nedůvěřují, v tom budou vidět odvržení principu. Fuller by je však posuzoval podle toho, čeho ve své nutně tvůrčí roli dosáhli. Nicméně přiznává, že v této věci neexistuje jasné pravidlo a ilustrativní případy mohou pouze poodhalit obecné principy.

5. Pojem práva

Principy právní morálky jsou pro Fullera součástí přirozeného práva. Jsou však přirozeným právem procesním11, narozdíl od přirozeného práva hmotného. To, že mu dosud nebyla věnována dostatečná pozornost, je dáno údajně tím, že lidé necítí potřebu objasňovat nebo ospravedlňovat, co je zřejmé.

Může se stát, že vnitřní a vnější morálka práva se dostanou do konfliktu. Např. časté změny versus změny vyžadující reakci práva. Vnitřní morálka může uvádět v činnost velmi širokou škálu materiálních cílů, ovšem nelze přijmout jakýkoliv materiální cíl. Například pokud určitý zákaz bude platit pouze symbolicky a s vědomím toho, že právo nebude uplatněno, je morálka práva zasažena s rizikem šíření do dalších oblastí. Pak nastupuje cosi jako ekonomická kalkulace křivolaké střední cesty, hledající optimální řešení.

Právo je podle Fullera činnost spočívající v podřizování lidského chování pravidlům. Právo považuje za aktivitu a právní řád za výsledek trvalého cílevědomého úsilí.

Jedna z námitek tvrdí, že je-li právo činnost spočívající v podřizování lidského chování pravidlům, potom tato činnost probíhá na tisíci frontách (pravidla vnitřní správy církví, klubů, škol, odborů, obchodních a průmyslových komor a stovek dalších sdružení). Jestliže se někdo proti rozhodnutí takové instituce odvolá k soudu, soud rozhodne, pokud půjde o zjevnou nespravedlnost. Pokud ne, pak začne zkoumat, zda instituce dodržela pravidla morálky práva (byly předpisy vyhlášeny, nepožadovaly nemožné atd.). Soud ovšem přebírá za kritéria svého hodnocení vnitřní pravidla dané instituce. Fuller říká, že tu máme co do činění s nepsanou oblastí ústavního práva, která dobrovolně přenechává moc vydávat právní pravidla a rozhodnutí závazná pro ty, na něž se vztahují. To, že vznikla mimo psané ústavní právo, je důsledkem obrovského nárůstu takových institucí, který ústavní právo nedokázalo následovat. Navíc intelektuální prostředí konce 18. století (včetně jeho dalšího vlivu) zakrývá rozpoznání center moci, která vznikají mimo stát, např. právě v dobrovolných sdruženích.12

Dalším pokusem o definici je názor, že právo identifikuje autorizace používat fyzické násilí. Fuller však varuje, aby se potenciální použití síly považovalo za určující znak práva - to, co právo musí předvídavě činit, aby dosáhlo svých cílů, je něco zcela odlišného od práva samotného. Navíc ke ztotožnění práva se silou napomohlo to, že když se právní řád uchyluje k násilí, klademe na něj nejpřísnější požadavky náležitého procesu, tj. procesu formálního, rituálního a slavnostního, tudíž nejlépe vnímaného. Ve skutečnosti se nejedná o sílu, ale obecně o účinnost.

Většina právních teorií prvek síly úzce spojuje s pojmem formální hierarchie příkazu nebo autority. Tento pohled ovšem dle Fullera abstrahuje od cílevědomé činnosti, která je nutná k vytvoření a udržení systému právních pravidel, a omezuje se na popis institucionálního rámce. Toto pojetí neřeší otázku, zda právo zahrnuje pouze obecná pravidla, nebo i zvláštní nebo příležitostné příkazy. Pro občana by z toho plynulo, že se má řídit právem, které je tvořeno řadou ojedinělých rozhodnutí. Toto pojetí vyhází z absolutizace pravidla o vzájemně si odporujících zákonech. Navíc by podle tohoto pojetí byla archetypálním vyjádřením právního řádu armáda.

Poslední pojetí je založeno na principu suverenity parlamentu, tj. na teorii, že pravomoc parlamentu při tvorbě práva je neomezená. Důsledkem je podle Fullera například to, že většina představitelů této teorie pohlížela na retroaktivní zákony jako na běžný výkon zákonodárné moci, který nepředstavuje žádné zvláštní problémy pro právní teorii. Fullerova teorie má ovšem s teorií suverenity parlamentu společnou netečnost vůči materiálnímu obsahu práva. Nacistický právní systém do značné míry vyhovoval standardům vnitřní morálky práva, přestože byl v rozporu s fundamentálními principy lidské morálky.13 Totéž může platit o rasových zákonech diskriminujících černochy v Jihoafrické republice nebo naopak zvýhodňujících je v USA. Přitom je podle Fullera sepětí morálky s právem nezbytné.

Dalším problémem je Fullerovo vymezení práva jako činnosti. Zatímco například Dworkin tvrdí, že mezi právem a bezprávím můžeme vést dělící čáru, podle Fullera je legalita otázkou stupně. Jak však rozpoznat, zda něco právem je či není, nebo zda určitá společnost má či nemá právní systém? Není specifikována ani hranice, ani autorita, která by něco takového mohla vyhlásit.14 Právní řád jakožto činnost znamená, že ji lze vykonávat s jistou mírou úspěšnosti, tj. existence právního řádu je otázkou míry. Ovšem vláda práva ani právní systém nemohou existovat napůl. Fuller ovšem tvrdí, že mohou (jde o důsledek aplikace morálky aspirace) a uvádí analogii se vzděláním. Zeptáme-li se, zda v něčí zemi existuje vzdělání, pak nám cizinec odpoví buď že ano a velmi dobré, nebo odpoví ano, ale velmi špatné. Sám však přiznává, že to neznamená, že okolo kritérií posuzování nemohou existovat spory.15 Jednoduchý princip, kterak testovat občanovu povinnost být věren právu nebo se naopak zúčastnit revoluce, neexistuje. Je však zřejmé, že pouhé respektování autority nelze ani podle Fullera zaměňovat za věrnost právu.

Jestliže je legalita praktickou dovedností, nabízí se otázka, zda je vůbec něčím víc, a zda Fuller nesmísil moralitu s účinností. Pro jejich vztah Fuller zmiňuje teorii sociologa George Simmela. Jedná-li se o dodržování pravidel, existuje mezi státem a občanem reciprocita. Stát občanovi říká: „Toto jsou pravidla, která, jak očekáváme, budeš dodržovat. Budeš-li je dodržovat, máš naše ujištění, že se jedná o pravidla, která se budou na tvé chování aplikovat." Pokud je ovšem princip reciprocity porušen, není na čem založit občanovu povinnost pravidla dodržovat. To však již není argumentace pocházející z „vnitřní morálky práva", ale otázka morálních závazků a posuzování autority podle morálních standardů.16

Další námitka tvrdí, že Fullerova definice nedostatečně rozlišuje mezi právem a morálkou (obojímu jde o kontrolu lidského chování na základě pravidel). Fuller ovšem namítá, že rozdíl je právě ve slově činnost. Skromný a střízlivý účel práva spočívá v tom, že se lidské chování podřizuje obecným pravidlům, která je řídí a usměrňují. Odmítnutí i této skromné teleologie znamená, že zcela ztrácíme jakékoliv měřítko legality.17

6. Shrnutí

Lon L. Fuller představil bezesporu originální pojetí, kterým obohatil diskusi o právu. Je ovšem sporné, zda přispěl skutečně k obohacení vnímání přirozeného práva a k věčnému sporu o vztahu práva a morálky. Zpočátku sice vytýká právnickému myšlení, že se vyčerpává myšlením o právu a spokojuje se s tím, že nechává bez prozkoumání to, k čemu se právo vztahuje a od čeho se odlišuje, totiž morálku, a slibuje, že se pokusí tuto rovnováhu obnovit. Ve skutečnosti se ovšem uchyluje k tématu, které se vztahu práva a morálky téměř netýká. Jeho vnitřní morálku práva bychom mohli stejně tak dobře pojmenovat jako praktickou dovednost zkušeného zákonodárce, který by mohl dodržovat všechny zásady onoho přirozeného práva procesního, a přitom zůstat přesvědčeným pozitivistou.

Fuller se tak nedotkl jednoho z ústředních témat sporu mezi pozitivisty a jusnaturalisty, totiž závaznosti obsahově vadného práva. K jeho vyřešení přispěl jen velmi okrajově - totiž vymezením formálních nedostatků práva, které mohou vést k jeho destrukci a ke ztrátě závaznosti. Lze si představit právo odporující všem morálním zásadám, které splní náležitosti vnitřní morálky práva. A stejně tak si lze představit právní systém, který bude v určité otázce odporovat jednomu z osmi kritérií, kterak neuspět při tvorbě práva, a přesto bude právem (například časté změny právního řádu v postkomunistických zemích).

A v neposlední řadě je tu otázka rozlišování stavu, kdy zde právo je, a kdy není. V podstatě je totiž tato otázka nezodpověditelná. Není určena autorita, která by tak činila. Znamená to, že je každý sám sobě autoritou v otázce, zda považovat právní systém ještě za právo či nikoliv?

Důležitý je zde především vztah k přirozenému právu: vnitřní morálka práva je sice nutným, nikoliv však dostačujícím předpokladem spravedlnosti.

Poznámky:

L.L. FULLER: Morálka práva, informace na obálce, Praha 1998.

L.L. FULLER: Morálka práva, Praha 1998, str. 13.

Ibid., str. 18. Toto tvrzení jistě stojí za srovnání s Hartovými motivy při koncipování „minimálního obsahu přirozeného práva".

Ibid., str. 26-27.

Ibid., str. 49.

Ibid., str. 171; M. D. A. Freeman toto pravidlo rozděluje na dvě významové části: 1) udržujte zdravé procesy formující lidské cíle, a 2) udržujte otevřené komunikační kanály mezi lidmi, viz Introduction to Jurisprudence, str. 115.

Zde by bylo možno mluvit o propojení vnitřní morálky práva s vnější - např. nemožností plnit požadavky, které odporují lidské přirozenosti. Fullerovi jde spíše o zachování legality, tj. jedná se spíše o argument funkčnosti právního systému. Mimochodem - v celé knize je jen 1x použit pojem lidské přirozenosti, ovšem pouze v souvislosti s takovým činnostmi, jako je zákaz kýchání, kašlání aj. „nemožnosti", které jsou proti přirozenosti člověka.

Tento požadavek neformuluje Fuller příliš jasně. Zdá se, že má na mysli dvě různé situace. 1) Úřední osoby se musí podrobit pravidlům, která jsou jim uložena, a 2) úřední osoby mohou požadovat na občanech jen to, aby dodržovali pravidla ukládající jim povinnosti. Viz J.W. HARRIS: Legal Philosophies, London 1980, str. 131.

L.L. FULLER: Morálka práva, Praha 1998, str. 40.

Ibid., str. 80.

D´Entrèves jej označuje také jako „technologické" přirozené právo.

L.L. FULLER: Morálka práva, Praha 1998, str. 114.

M.D.A. FREEMAN: Introduction to Jurisprudence, London 1994, str. 55 a 118.

Ibid., str. 117.

L.L. FULLER: Morálka práva, Praha 1998, str. 114-115.

M.D.A. FREEMAN: Introduction to Jurisprudence, London 1994, str. 118.

L.L. FULLER: Morálka práva, Praha 1998, str. 135.