Jednota či univerzalita?

Štěpán Plaček

Ve své reakci pan Štogr nepolemizuje ani tak s určitým konkrétním tvrzením, ale spíše ho pohoršuje způsob uvažování jako takový. Vyjadřuje tedy své pochybnosti o jeho možnostech.

Ve svém příspěvku jsem se pokoušel ukázat, že náboženský pluralismus - přibližme jej tezí „všechna náboženství jsou rovnocenná" - je rozpornou pozicí, protože odporující si náboženské výpovědi o skutečnosti nemohou být zároveň platné. Autor reakce však tento pokus považuje za ukončení diskuse. Píše: „Pluralista byl hned na začátku identifikován jako postmodernista a relativista. A je po diskusi."

Na to je třeba odpovědět, že pozice postmodernismu i náboženského pluralismu byla představena pokud možno tak, aby vynikl pozitivní důraz na toleranci. Nebylo záměrem, aby byl oponent hned v úvodu diskvalifikován.

Pan Štogr píše: „Pluralita ale nemusí vést ke konfliktu s „pravdou o postatě věcí"." Je prý úsměvné to snadné podlehnutí představě o existenci „sady výroků", která postačuje k tomu, aby byl popsán svět a otázky člověka.

Ale vždyť přece nikdo netvrdí, že nahlížet problémy světa, člověka, náboženství apod. lze jen a pouze v perspektivě otázek po „podstatě věcí", otázek po jejich pravdivosti či nepravdivosti. Samozřejmě i na náboženství mohu pohlížet z různých hledisek. Religionista zřejmě bude nahlížet náboženství jako fenomén - může vnímat, popisovat a vyhodnocovat bohatost jeho projevů. Otázka, je-li nějaké náboženství „pravé" či „nepravé", je otázkou, která přesahuje religionistovu optiku, trápit jej tedy nejspíše nemusí.

Znamená to však, že by perspektiva, při níž nás zajímá právě „pravda o podstatě věcí", byla zkreslující? Pochybuji. Vynikne to ihned, když na náboženství přestanu hledět jako vnější divák, ale jako člověk věřící, tedy zevnitř náboženství samého. Perspektiva se změní: na mnohost nyní nahlížím jako ten, kdo už na nějaké konkrétní volání odpovídá konkrétní vírou, konkrétním myšlením, náboženskou praxí.

Věřím-li například osobně v jednoho Boha, transcendentní, personální Bytost, která se ze své vůle lidem zjevuje a v plnosti se dějinně zjevila v Kristu, který přinesl výkupnou oběť a naznačil člověku cestu, jak realizovat dar být Božím dítětem, zkrátka jsem-li křesťanem, pak nemohu otázku pravdivosti či nepravdivosti jiných náboženských alternativ bez povšimnutí přejít. Jestliže totiž věřím v pravdivost křesťanské zvěsti, jak potom mohu vyhodnocovat třeba takový koncept, jež za pravou skutečnost považuje neosobní Absolutno, jehož dosáhnu jako cíle svým vlastním úsilím (meditací, oproštěním od tužeb)? Vyhodnotím jej jako koncept v podstatných věcech neslučitelný s mojí vírou a to při vší úctě k němu, jeho tradici, žité zkušenosti a jeho možným hlubokým duchovním vhledům. Oba uvedené obsahy víry (při vědomí, že víru nelze redukovat na doktrínu) mluví totiž o skutečnosti jako celku. Zda skutečnosti odpovídá ten, onen, nebo ani jeden, to nechme stranou - každopádně ale nemohou skutečnosti odpovídat oba zároveň.

Pan Štogr říká: „Pluralita znamená mnohost a zároveň porozumění mnohosti jako něčemu, co patří k podstatě člověka. ... Distance nemá místo pro porozumění mnohosti."

Dovolím si předpokládat, že ani jiní přispěvatelé Distance nejsou nepřátelé plurality jako takové, ale jsou jistě nepřáteli plurality pravd. To je důležité rozlišit. Že svět poznávám v jeho mnohosti a pestrosti, která stále překvapuje svojí bezhraničností, to je nepochybné, a tím je svět úžasný. To samo naznačuje, že mnohost vlastně tiše předpokládá jednotu: mnohé se nachází v jednom světě, který je sám se sebou identický.

Lze-li se však obdivovat této pluralitě, nelze činit totéž v případě plurality pravd. Vezmeme-li totiž vážně, že o tomtéž jsou pravdivá opačná tvrzení, pak předpokladem takové plurality již není jednota, nýbrž radikální chaos, nejednota, neidentita... V takovém ne/světě platí/neplatí že, svět je/není zároveň jeden i nejeden, mnohost patří i nepatří k podstatě člověka apod. Tento iracionální důsledek, jehož temnotu ani nelze dohlédnout, diskvalifikuje každého, kdo pluralitu pravd tvrdí. (Tím není míněno někoho cejchovat, to je prostě konstatování.) V tomto smyslu lze přijmout i uvedené motto - Nový Zákon nás může učit pluralitě, nikoli však pluralitě pravd.

Dále pan Štogr píše: „Ale proč si autor neklade otázku, jaký je opak plurality? Opakem plurality není univerzalita. ... protože univerzalita je sama - je tím, co nemá revers, u čeho nelze myslet druhou verzi, je vymezena jako jinakost v přístupu. ... Opak plurality je ale daleko slabší - je jím jednota, obecnost, ale ta vždycky může být jen jednou z možných."

S tím nelze souhlasit v případě náboženství, a to právě z toho důvodu, že leckteré náboženství samo vznáší univerzální nárok. Pokud věřím v jednoho Boha, pak nelze zároveň věřit v „druhou verzi". Náboženství neodpovídají na dílčí otázky skutečnosti, nýbrž na otázky po celku, po smyslu. Univerzální nárok je jim tedy bytostně vlastní. Samozřejmě každá náboženská odpověď je jednou z mnoha fakticky se vyskytujících odpovědí. Tato faktická pluralita však ještě není důvodem pro to, aby se náboženství vzdala svého univerzálního nároku. Ani křesťanství se ho nemůže vzdát, a to přímo z podstaty věci. Možnost dialogu se tím neruší.

Závěrem by snad bylo dobré zdůraznit, že aspekt pravdy jistě není jediný, který lze v otázce po náboženství sledovat. Náboženství není jen světový názor, či pouze záležitost rozumu. Chybou by však myslím bylo, kdyby proto byla zapovězena rozumová reflexe náboženství. Jestliže platí, že „věřit je rozumné", pak není možné mávnout rukou nad rozporem, který byl konstatován právě u pozice pluralismu.