Konec sporu o noetickou nutnost

Jiří Fuchs

Petr Dvořák celkem rozumně nasměroval naší diskusi o hodnotě Cardalem předloženého důkazu a o logické a noetické nutnosti ke konci. Proč rozumně? Když už se zdá, že diskuse ztrácí „tah na bránu“, že partneři vyčerpali své zatímní (intelektuálně-morální) možnosti, když hrozí, že na sebe přestanou v podstatném reagovat a zabetonují se ve svých pozicích, pak je asi namístě to odpískat. Prostě jsme se (zatím?) nedohodli a čtenář si musí pro sebe sám rozhodnout, zda je problém dál otevřený (když se aktéři neshodli), či zda přece jen dospěl k nějakému řešení (byť se aktéři neshodli).

Je to fiasko? Nemyslím. Obě strany byly diskusním napětím nuceny vyjasňovat své pozice a dospěly přitom k dílčím výsledkům, které si jistě samy (a s nimi i čtenáři) vyhodnotí. To je nesporný klad, který dává podobným diskusím smysl, nehledě na to, že jsou školou náročného myšlení. Původně jsem už nechtěl reagovat, ale nakonec přidávám ke společné uzávěrce pár poznámek, které jako nahozené, nerozpracované podněty k ničemu nevyzývají.

V čem vidím hlavní nezdar naší diskuse? Nepodařilo se mi mého partnera přesvědčit, že jeho přístup k problému není štastný. Všichni víme, že vznikl z nesprávné interpretace Cardalova záměru „rigorizace“, neboť byl chápán z hlediska a v termínech moderní logiky. Proto Dvořák akcentoval logickou nutnost premis a perspektivu možných světů, ačkoli Cardalovi jako filosofovi šlo o finální hodnotu důkazu, kterou lze vyjádřit jako nutnost noetickou. Své stanovisko ale Dvořák neopustil ani ve svém závěrečném příspěvku, ačkoli jsem se snažil ukázat, že v daném případě a problému nemůže skutečnost empirické premisy znamenat žádnou degradaci předloženého důkazu.

Musel bych tedy znovu opakovat, že garance empirické premisy principem sporu není slabší než u logicky nutných premis, že se její oponent dostává do konfliktu se skutečným principem sporu (ne s nějakou jeho analogií či metaforou) a že tedy v jiných ohledech použitelné rozlišení soudů logicky nutných a nenutných je v našem případě z uvedených důvodů nejen irelevantní, ale i zavádějící. Soud, který konstatuje existenci určitých reálných změn, byl z noetického hlediska nahlédnut na takové úrovni, že nemůže být za žádných okolností mylný – podobně jako logicky nutné premisy. Noetické hledisko však zpřítomňuje v dokazování finální hodnotu důkazu – a to je pro důkaz rozhodující.

Ve filosofii nedokazujeme kvůli logickým prostocvikům, ale kvůli evidenci pravdy. Jestliže si v deduktivním důkazu ceníme logicky nutné premisy, pak je to proto, že nemůže být mylná, a proto je schopna zprostředkovat noeticky nutnou pravdivost závěru. To však překvapivě platí i pro sledovanou empirickou premisu. Tento noetický aspekt premisy a důkazu mému partnerovi bohužel stále uniká, protože si zaclání ustrnutím v perspektivě možných světů. Finální hodnotu důkazu by tedy logik Dvořák neměl zlehčovat jako „málo zajímavou subjektivní přesvědčivost“. Právě ta „prapodivná“ noetická nutnost ukazuje, že tu nejde o jakoukoli subjektivní jistotu, ale o hodnotu, která je závazná pro jakékoli myšlení, které chce být smysluplné. Když už tedy Dvořák připomíná vědu v aristotelském smyslu, pak zná jistě i její cíl: jistotu o pravdě (systému pravd), zjednanou dokazováním. Tedy ne kdejakou subjektivní přesvědčivost.

Pokud jde o vědu v aristotelském smyslu: skutečně si Dvořák myslí, že fakt změny (verifikovaný vyvracením oponenta) leží pod úrovní aristotelsky koncipované vědy o skutečnosti? Věda o světě určeném potencialitou, o životě, není vlastně vědou, protože v základě operuje empirickou premisou faktu změny? Neredukuje se tím možnost vědeckého zachycení reality (rozsah pojmu vědy) až příliš drasticky? Asi jsem špatně rozuměl.

Jak se to má s těmi nebohými Tomášovými cestami? Víme, že kantovským syndromem stižení modernisté vytrvale usilují o (většinou verbální) zředění Tomášových důkazů Boží existence na cesty. Dnes už přece... vždyť i Tomáš mluví o cestách atd. Nemohl snad Tomáš metaforicky vyjádřit důkaz jako cestu? Skutečně rozuměl svému sylogistickému úsilí, které tu vynaložil, jako činnosti, která není dokazováním? Smělá domněnka.

Poslední poznámka. Filosofická reflexe myšlení musí postihovat jeho ontologicko- noetické aspekty. Pokud by snad měla být deklasována obvyklým poukazem logiků na „psychologismus“, dočkali bychom se velice simplifikujících výkladů myšlení. Nebylo by tedy moc šťastné vtěsnávat problém ontologie myšlení do úzké perspektivy známého sporu psychologistů s logiky.