Kudy, kudy, kudy cestička? 1. díl

Kudy, kudy, kudy cestička? 2. díl v pdf

Sch. Ladislav Nosek SJ

Kriticko-polemická recenze knihy A. de Mella SJ Cesta k lásce

„To, co píši, je otevřené a umožňuje čtenáři vyvozovat vlastní závěry.“

A. de Mello

Anthony de Mello. Mnozí o něm vědí, nemnozí vědí, co si o něm myslet. Na jedné straně popularita, na druhé nepříliš pochvalné vyjádření Vatikánu. Není tudíž nijak překvapující, že se v rámci „katolických diskusí“ otázky na toto téma občas objeví. Byv dotázán, sdělil na jedné z nich svůj názor i pater X: Prohlášení Kongregace pro nauku víry ohledně děl A. de Mella považuje za projev strachu, který je nejen škodlivý, ale i zbytečný, jelikož každý křesťan si přece může obsah de Mellových knih sám kriticky přebrat.

Tento zdánlivě moudrý a jen těžko napadnutelný postoj mě však přece jen vyprovokoval k malé námitce (volná rozšířená citace): To je sice pravda, jenže právě kritické hodnocení vycházející z pozic vlastní víry je tím, co se de Mellovy texty snaží odstranit - což samozřejmě nemůže být lhostejné těm, kteří jsou „placeni“ za ochranu katolického učení, a tím nepřímo i víry v srdcích jednotlivých křesťanů.

A pak se to stalo. Pater X. mou poznámku nepochopil úplně přesně a pronesl tu osudnou větu: Tak si schválně přečtěte jakoukoliv jeho knihu a uvidíte, že nikde nevyzývá ke zřeknutí se víry! Určitě přitom netušil, že jsem v té době náhodou zrovna dočítal de Mellovy meditace Cesta k lásce (z angl. orig. The Way To Love, Cesta, Brno 1996) a že právě tato rozečtenost mou námitku inspirovala. Bohužel, nedočtenost a zároveň nepřipravenost způsobily, že touto výzvou diskuse skončila.

Nezvednout takovou rukavici bych však považoval za projev intelektuální lenosti, a proto bych rozdělanou práci rád dokončil. Nebude to už sice „tváří v tvář“, ale zato důkladněji. Vrámci úsporného zabíjení dvou much jednou ranou sem totiž bude zahrnut i následující názor (nejen) jednoho mého známého: De Mello je myslitelem- prorokem, který stojí nad omezenými ohrádkami jednotlivých konfesí, který přesáhl svou epochu a který prošlapává nové cesty mezináboženského dialogu a setkávání - což je přesně ten důvod, proč se jeho velké myšlenky střetávají se zkostnatělými ideologickými škatulkami vatikánských hodnostářů (těch „shortsighted minds“, abych použil výrazu jednoho anglického článku).

Naopak sem nebudou zahrnuta svědectví o kouzlu a skvělosti de Mellovy osobnosti - za prvé k tomu nemohu nic říct, za druhé s nimi nemám žádné problémy (vzhledem ke zkratce SJ za de Mellovým jménem je samozřejmě a priori považuji za zcela věrohodná), za třetí proto, že mysl dobrého člověka není automaticky automatem na dobré myšlenky, a je tudíž zcela legitimní (a dokonce užitečné) od jejich nositele občas odhlédnout a zabývat se především tím, co mají k dispozici čtenáři.Z větší části se bude jednat o zmiňovanou Cestu k lásce , z menší o knihu Probuzení.

Dále: Vzhledem k tomu, že se vlastně jedná jen o „prodloužení“ osobní diskuse, budou mít i následující stránky subjektivnější zabarvení. Vědečtěji založený čtenář tím snad nebude pohoršen.

Jiné užitečné upozornění zní: Nikde se zde netvrdí, že v textech A. de Mella není nic „bohulibého“ a poučného. Je. Pouze se vědomě zaměříme na to, co považuji za negativa utvářející celkový kontext, jehož vliv může být v posledku větší než vliv jednotlivých pozitiv.

Také předesílám, že jsem se záměrně nesnažil interpretovat de Mellovy myšlenky v lepším smyslu, než jak jsem učinil. Za prvé proto, že tohoto úkolu se už ujali povolanější duchové, za druhé proto, že „interpretaci k lepšímu“ bych v mnohých případech považoval za horší, tj. překrucující; řečeno obrazněji, nechtěl jsem text „lámat přes koleno“ a dodatečně upravovat „k obrazu svému katolickému“.

Každý autor veřejného textu musí s možností „pochopení k horšímu“ počítat a podle toho se vyjadřovat. Pokud na to ohled nebere, je to problém jeho svědomí či inteligence, nikoli kritiků. Eventuální nejasnost nebo víceznačnost vyjádření či fakt, že se autor „někde jinde“ vyjádřil jinak, dává kritice, zvláště v případě potenciálně vlivných duchovních děl, právo na existenci přinejmenším stejné, jako snaze zachránit čest autora za každou cenu (často paradoxně ina úkor cti kritika, ověcnosti nemluvě).

Ale dosti strašení. Spíše než o interpretaci, půjde o snahu „domyslet věc do konce“ nebo o pouhou reakci. Čtenář nechť sám posoudí, zda se jedná o reakci reakcionářskou, demagogickou, nepřesnou či necitlivou, a v případě pocitu potřeby její korekce nechť přispěje reakcí svou; pokud bude seriózní, bude možná přivítána s tichým pláčem a skřípěním zubů, ale zcela určitě s otevřenou náručí.

Citace jsou tištěny kurzivou, čísla v závorkách jsou čísla stran v Cestě k lásce , pokud neuvedeno jinak. Číslo s P se vztahuje ke knize Probuzení.

MYSLITEL?

Hned první, resp. druhá etapa bude trochu náročnější a ujišťuji čtenáře, že s ním upřímně soucítím. Nicméně i tak je mou povinností upozornit ho, že vzhledem k jejímu obsahu její případné přeskočení vřele nedoporučuji. Hloubější ponor bude sice stát určité úsilí, ale jednou za čas se určitě vyplatí. Případný dojem odtažitosti či zbytečného slovíčkaření je totiž opravdu pouze dojmem.

Svět nespasí dobrá vůle a tolerance, ale jasná mysl, jasné myšlení , říká de Mello (149). Ostatně už v předmluvě recenzované knihy se dočítáme, že se toto krédo snažil realizovat: Měl v sobě jakousi zásadní upřímnost, se kterou všechno přehodnocoval. A právětuto upřímnost tak působivě předával všem, kteří mu naslouchali (9). Cesta od předsevzetí kjeho realizaci je však dlouhá, a ne každý dorazí do cíle. Lidé se mylnědomnívají, že myslí hlavou, ale ve skutečnosti má hlavní slovo srdce, které si nejdřívnadiktujezávěrapakpřikážehlavě, aby poskytla argumenty, které by ho podpořily (152). Dovolme si teď malou drzost - pokusme se ukázat trefnost tohoto postřehu na příkladu samotného autora. Snad by i nám mistr odpustil naše upřímné přehodnocování.

Pro lepší orientaci napřed stručně shrňme základní poselství Cesty k lásce :

1. Všechno, co jsme získali v procesu výchovy a socializace (od pojmů, pouček a citových reakcí až po hodnotový žebříček), je jen škodlivá slupka na duchovním zraku, a musí pryč. Musíte ze svého bytí vytrhat kořeny společnosti, které zarostly až do morku kostí. Musíte z toho vystoupit (117), oznamuje de Mello hledačům lásky, která bude výsledkem tohoto vystoupení.Chcete-li z toho kolotoče (lpění-trápení) uniknout do světa lásky, musíte zaútočit... nikoli mečem odříkání, ale mečem vědomí.(127) A pozor i na zdánlivě nevinné, leč zotročující věci, např. radost z pochvaly (108). Klíčové je zbavit se za pomoci proměňujícího světla vědomí vlády zchytralého, sebestředného, projektujícího, soutěživého ega, skoncovat s volní snahou o změnu sebe sama (tzn. s násilím a netolerancí k sobě samým) a předat vládu Přírodě (71n).

2. Duchovní slupky se můžeme zbavit, a to dokonce sami - nikoli bezbolestně, ale přesto bezproblémově, beze zbytku a v relativně krátkém čase (na s.61 se jedná řádově dokonce jen o hodiny).

3. Díky tomu budeme schopni vidět skutečnost nejen lépe, ale i naprosto pravdivě. Dostanete-li se někdy tak daleko, poznáte konečně, co toznamenávidětzrakem jasným a nezkaleným strachem a chtěním (118). Kritériem pravdivého kontaktu se Skutečností je nesouhlas s žádným slovním modelem, ať už cizím nebo naším vlastním (82). Vzorem správného vnímání je malé dítě, protože, jak už čtenář jistě tuší, ještě nemá žádné zkušenosti a naprogramování, které tolik zatemňuje pohled na skutečnost (151).

4. A všechny tři jmenované předpoklady jsou celkem pochopitelně provázeny čtvrtým, který na nás dýchá sice nepřímo, ale mocně - autorovou vírou, že i jeho koncepce je autentickým projevem pravého, od oněch nežádoucích předsudků, předpokladů a vlivů osvobozeného vidění věcí.

Velmi stručně lze celou koncepci charakterizovat jako „optimistickou skepsi“. Realitu je v tomto pojetí možné (a potřebné) nezkresleně vidět , ale nikoli poznat . Termíny „porozumět“ či „pochopit“ jsou používány výhradně pro situace rozpoznání, že něco je omylem, přeludem, (auto)sugescí ap. Možnost, že pojmy a úsudky jsou důsledkem a dalším prohloubením bezprostředního, intuitivního „vidění“ skutečnosti, nepřipadá v úvahu.

Nu, není divu, že dnešní věřící „na úrovni doby“ zde většinou „žádné viny nenalézá“. Jiným však bude na této působivé konstrukci chybět snaha o hlubší argumentaci arozlišování (např. mezi pasivním „nasátím“ přesvědčení a jeho kritickým osvojením apod.), přestože budou s A. de Mellem v jeho propagaci vnitřní svobody bezpochyby v zásadě sympatizovat. Hloubavější povahy autor asi nepřesvědčí ani v partiích mluvících o věrohodnosti jím proklamovaného způsobu poznávání. Už proto, že o něm nic bližšího není známo - pouhé negativní vymezení vůči používání pojmů jeho správnost ani „mystičnost“ nijak nezaručuje. Moudré odsudky z pozice jakéhosi „nepopsatelně pravdivého“ nadhledu, údajně osvobozeného od omezujícího, či přímo deformujícího krunýře přízemní logiky, a tudíž i stojícího mimo možnost kritického ověření, může pronášet (a také pronáší) kdekdo. Proč bychom měli beze všeho věřit, že bezprostřední, intuitivní vnímání skutečnost zachycuje a pojmové myšlení nikoli?

Jinými slovy, ne každý bude schopen vstřebat nenucenou lehkost, sjakou se autor pohybuje v oblasti filosofie, a ne každý se smíří s tím, že příběhy a přirovnání nahrazující přímou argumentaci se obvykle míjí s filosofickým jádrem problému.

Vezměme třeba toto v různých variacích často opakované ponaučení: Když nějakou konkrétní osobu nazývám ženou, nepopírám pravdu, ale v té osoběje také řada vlastností,kterédopojmu„žena“nepasují... Pojem je pomocí v cestěke skutečnosti, ale když už tu cestu projdeš, musíš skutečnost zakusit, vnímat bezprostředně... V té chvíli odhoď pojmy, protože jsou neužitečné... Individuální osoba může být poznána intuicí, ne konceptualizací. (P 130n) Typické - nepochybný fakt se umně zabalí a poté prezentuje jako „důkaz“ pro vlastní teorie. Jistě, pojem je výsledkem odhlédnutí od ryze individuálních vlastností, nicméně nenápadné sugerování, že jde „přes jejich mrtvoly“, a je tudíž překážkou jejich bezprostředního, třebas i intuitivního vnímání, je filosofickým faux pas . De Mello dělá z možnosti („předvědění“ omezujícího vnímání reality) nutnost, a to se nedělá. Odkud může tak jistě vědět, že mi pojmy omezují vnímání změn v okolním světě nebo že představa a pojem ženy mi brání ve vidění jedinečností konkrétních žen? Ode mě určitě ne.

Ale od jiných ano. Tak např., podle C. G. Vallese SJ se de Mello ve své argumentaci odvolával na zásadu „spoluvýskytu protikladů“ (coincidentia oppositorum) Mikuláše Kusánského (1407-1464), kardinála a vlivného raně renesančního humanisty, který bývá často považován za vlastního zakladatele novověké filosofie. Pro zajímavost o něm ocitujme několik vět ze slovníku: Vytvořil zcela nový metafyzický systém... Aristotelova logika byla uznána za neadekvátní nástroj poznání skutečnosti... Tvrdil, že skutečnost není poznatelná diskurzivním způsobem... To, co seobecněnazývá „podstata věci“, jeznámo pouze Bohu... K poznání pravdy je třeba jinéhopřístupu, intuice,kteránásparadoxně současněsprohlubujícímsenevěděnímpřibližuje do pravdy ukryté v Bohu. Odtud titul hlavního díla „De docta ignorantia“ (1440), které propaguje agnosticismus a iracionalismus a podle kterého přesná, konečná pravda neexistuje... Podstatou skutečnosti je také (jako u Boha) spojení protikladů a rozpor a jeho stupňovité překonávání je jedinou přiměřenou cestou k pravdě...

Kusánský se zase inspiroval novoplatónskými mystiky, naukou mistra Eckharta a spisy tzv. (Pseudo)dionýsia Areopagity, anonymního duchovního autora z doby kolem r. 500 po Kr., vydávajícího se za žáka apoštola Pavla. De Mello sám se na Dionýsia i přímo odvolává. Kdykoli je ve středověké filosofii řeč o temnotě, která obklopuje osvětlenou oblast argumentujícího rozumu, lze tušit blízkost Areopagitovu. Ta vystupuje právěna konci scholastické epochy, v díle Mikuláše Kusánského, ještějednou zcela zřetelnědo popředí... Kusánského učení je spjato s přesvědčením Dionýsia Areopagity, podle něhož všechno skutečné je nevyzpytatelné, ba je to mystérium v přísném slova smyslu.

Nebudeme se samozřejmě zabývat hodnocením Pseudoionýsiova spisu, ale je užitečné vzít v úvahu následující dvě poznámky německého profesora J. Piepera: Ať už tomu bylo jakkoliv, spisy tradované pod jménem Dionýsia Areopagity měly na Západě fakticky víc než tisíc let mocný, ba Nedocenitelný vliv právě proto (tučně J.P.), že byly připsány bezmála kanonické autoritě Pavlova žáka . Druhá poznámka je též zajímavá: Ostatně by vůbec nebylo na místě nazývat tuto, jak vidíme, naprosto zásadní korekturu každého racionalismu iracionální“. To by zkreslilo celou věc, protože základem „negativních“ výpovědí není nějaký nepodložený vágní pocit, ale čistě „racionální“ náhled, že Bůh nekonečněpř esahuje možnosti našeho poznání .

A o to jde - u de Mella nám právě onen „racionální náhled“ při zevšeobecňování oněch „negativních výpovědí“ trochu schází. Snadno identifikovatelná inspirace evropským nominalismem vydala zkrátka i v jeho případě své tradiční ovoce - pochybný pojem pojmu a následnou skepsi ohledně schopností rozumu ústící vtak odlehčené rozumování, že nad tím občas rozum zůstává stát. Přibližme si celý problém důkladněji.

Pojem je v nominalismu chápán jako umělý výtvor lidské mysli, „osekávající“ z konkrétních neopakovatelných předmětů jejich jedinečnost vúporné snaze rozmístit nepřehlednou skutečnost do sice uspořádanějších, leč zároveň statických, mrtvýchškatulek. O nějakém „uchopování vnitřku“ věcí nemůže být řeč.

Na tomto základě vybudovaný postoj vůči pojmům pak vypadá následovně: Podobnosti jsou velmi užitečné, opírajíce se o něpr ovádíme abstrakci, tvoříme pojmy. Ty jsou užitečné ve vzájemné komunikaci, výchově, ve vědě. Přesto jsou i velmi zavádějící, tvoří velkou překážku ve vnímání konkrétního individua . (P 130) Jak vidno, jedná se oponěkud rozpornou směsici projevu přirozeného instinktu uznávajícího, že na těch pojmech přece jen „něco je“, a logického dotažení nominalistických předpokladů, které je u de Mella ještě zvýrazněno mohutnou inspirací orientálními filosofiemi, např. „pěkným vyjádřením velkého Krishnamurtiho: „Ode dne, kdy ho naučíš slovo „pták“, už dítě nikdy neuvidí ptáka . (tamtéž) V tomto kontextu pak už není nijak udivující, když se pojmům chvíli vyčítá, že příliš sjednocují a zobecňují, chvíli zas, že roztínají celostní skutečnost na malé kousky (P 132).

Také je už jasnější, proč se v de Mellových úvahách pojmy a představy ocitají v jednom pytli s tím, čemu říkáme „zabetonované stereotypy“, či proč se mezi položkami nepochopitelnými myslícím rozumem Vedle Boha, božství a lásky zcela samozřejmě ocitají i skutečnost a pravda . (P 131)

Bohužel, jak už právě řečené naznačuje, trpí tato mentalita silnými „sebevražednými“ tendencemi, čehož následky jsou jako obvykle neradostné. De Mello se jako každý nominalistický negativista dostává do situace, ve které stále dokola popírá a kritizuje to, co sám stále dokola předpokládá a užívá, čemuž se jinak říká též sebevyvrácení aneb intelektuální smrt.

Jak si může de Mello myslet, že např. jeho, resp. jím přejaté pojmové rozumování o lidském poznání je pravdivé, když je pravda údajně rozumem neuchopitelná? Proč si nevšiml, že on sám se prostřednictvím (obecných) pojmů zabývá obecně pojmy či lidským poznáním, atudíž že vtomto svém poznání, podle svých vlastních pouček , nezachytil skutečnost žádného jednotlivého pojmu ani žádného jednotlivého poznání probíhajícího v konkrétních lidech, čili že jeho vývody jsou tím pádem pouhopouhé výmysly postrádající objektivní platnost, pouhé uvězňující slovní modely nezískané bezprostředním vnímáním? A jestliže své vyvozování obecných závěrů a následnou dedukci považuje za přípustné u sebe, proč se vysmívá jiným jenom proto, že se snaží dělat totéž?

Krátce: Každý závěr o (ne)schopnostech lidského myšlení je nutně , díky své povaze, racionálním zřetězením pojmů, ať už vyjádřeným nebo „vznešeně zamlčeným“ - kdyby tomu tak nebylo, de Mello by na toto téma vůbec nemohl mluvit. A právě proto každý kus bláta hozený směrem k ratio nutně končí na vlastní tváři.

Situaci nezachraňuje ani hypotéza osvěcující mystické zkušenosti, nahrazující apřípadně i „rozmetávající“ méněcenné racionální (pojmové) logicko-noetické reflexe. Nahrazení není totiž ani zde stoprocentní - minimálně finální konstatování o nemožnosti rozumu poznat pravdu zůstává. (Pokud by nezůstalo...) Situace tedy opět končí trapně - pravdu zachycuje to, co tuto schopnost z principu mít nemělo, to, co samo popírá svou věrohodnost.

De Mello sám tuto zákonitost do určité míry reflektuje, ale z neznámých důvodů ji nedomýšlí úplně do konce. Ve svaté horlivosti opomněl, jako mnoho jiných, průběžně přehodnocovat vlastní přehodnocování. Jeho kritická reakce zůstává omezena na povrch, základní východiska zůstávají netknuta. Protože však svou povahou nutně provokují k nejistotě a zpochybňování, nabírá ona povrchová (pseudo)kritičnost čím dál větší obrátky. Možná zčásti i o tom mluví následující svědectví: Pro nikoho, kdo Tonyho znal, nebylo tajemstvím, že měnil názory , píše C. G. Valles SJ, de Mellův nejbližší žák. Už před lety nás varoval: Jestli se budete doslovně držet toho, co učím, tak pouze na vlastní riziko, protože svůj názor mohu bez varování změnit.

Ale klidně připusťme, že se jedná o projev autentické otevřenosti. Ve světle již řečeného však pojďme ve své domýšlivosti kousek dál. Nabízí se zde totiž zajímavá otázka: Proč de Mello vůbec nějaké názory, racionální to jsoucno, ve své hlavě měl, když byly údajně už předem odsouzeny k neadekvátnímu (ne)zachycení skutečnosti? Proč se jich ve vlastním zájmu nezbavil, když k tomu sám nabádal? A proč je, propánakrále, dokonce měnil? Pokud ne jen pro nic za nic, podle čeho poznal, že určitý názor zachycuje skutečnost méně a jiný více? Na základě toho, že odpovídá „vidění“, kterému schopnost pronikat do tajemství skutečnosti neupřel? To by ovšem nutně znamenalo, že pojmové uvažování může též pronikat do tajemství skutečnosti! (Jak známo, jestliže A=B a B=C, pak i A=C).

Vážený čtenáři, budiž mi svědkem, že jsem jako první vyslovil podezření, že A. de Mello byl ve skutečnosti zakukleným klasickým realistou, ne-li přímo novotomistou, a že se to před veřejností pouze snažil, snad ze studu, ututlat.

Na tomto svém prvenství si velmi zakládám, a pokud by se má hypotéza měla ukázat býti lichou, nesl bych to velmi těžce. A jelikož si v tomto ohledu nemohu být jist, následujícím hodnocením se za to preventivně pomstím:

Je svatá pravda, že život zdaleka není jen o slovech a logických argumentech, že pojem „X“ není totéž co předmět X, že naše poznávací kapacita je omezená, že jsme omylní, že některé pojmy jsou vskutku bezobsažné a mnohé verbální konstrukce opravdu „neskutečné“. Jenže filosofování o škodlivosti filosofování je daleko za hranicí těchto prostých poznatků - a tím bohužel i duchaplnosti. Kdo mečem zachází, ten mečem schází, a kdo seje vítr, sklízí bouři, a nelze se zbavit vtíravé otázky, zda v případě A. de Mella a jiných učitelů pramení ono zavilé nepřátelství vůči „slovním modelům“ (v praxi, jak vidno, dosti výběrové) opravdu jen z mystické kontemplace a pochopení, že Pravda je nepochopitelná. Zda se nejedná tak trochu i o podlehnutí pokušení „zachovat klid“, udělat „z nouze ctnost“ a chápat logické rozpory ve vlastním učení nikoli jako symptom myšlenkového nepořádku, nýbrž jako projev „neschopnosti pojmového myšlení zachytit pravdu“.

Nejeden obdivovatel alternativních cest si teď už možná brousí pero, aby tuto zdrcující kritiku zdrtil dvěma oblíbenými argumenty: poukazem na paradoxní charakter samotné křesťanské víry a na případ sv. Tomáše Akvinského, který od určité doby odmítal dále psát.

Tedy pro úsporu času: De Mellovy paradoxy filosofické jsou poněkud jiné povahy než navenek protimluvné, ale jinak hluboce logické paradoxy evangelní; Tomášův „mystický povzdech“, pronesený 6. prosince 1273, zní: Vše, co jsem napsal, mi připadá jako sláma ve srovnání s tím, co jsem uzřel a co mi bylo zjeveno. De Mello to bere, jako obvykle, zkratkou: Došlo mu, že ze sebe udělal hlupáka, a řekl to přímo . (P 106) Méně spěchající člověk si však ze smyslu slov dovodí, že tomášovské konstatování nedostatečnosti není totéž co demellovské konstatování pomýlenosti a zbytečnosti. Tomáš se své texty nepokusil zodpovědně spálit, ani nečinil veřejná prohlášení o škodlivosti veškeré teologické literatury. Netrpěl totiž „pojmofobií“, a tudíž ani ukvapenými závěry ohledně božského daru lidské racionality - což je zřejmě mj. i doklad pravosti jeho mystických vhledů, resp. jejich správné interpretace.

Jiná reakce může vypadat nějak takhle: Tony nikdy nebyl silný v abstraktní filosofii a doslovné chápání některých jeho krajních výpovědí může mást... Užívaje techniky otřesů, šokoval proto, aby lidi vyburcoval z rutinního myšlení a jednání, a jím pronášené krajní názory je třeba posuzovat spíše jako pedagogickou metodu, a ne vyznávanou ideologii . Na tuto alternativu již mám připraveny tři repliky:

Varianta Z (zdvořilejší): „Víte, pane/paní, nikdy jsem nebyl moc dobrý v psaní kritik a recenzí. Mé otřesné výpovědi na adresu A. de Mella není vhodné chápat příliš doslovně. Ve skutečnosti to nemyslím tak, jak to píšu. Jedná se o pouhý pedagogický pokus vyburcovat čtenáře z rutinního myšlení a jednání.“ Varianta U (upřímnější) zní: „Víte, pane/paní, děkuji za ochotu, ale nechci vidět A. de Mella a jeho dílo skrze cizí slovní modely a interpretace. Jde mi o nezkalené vnímání skutečnosti.“

A konečně varianta T (třetí): „Bohužel, „pedagogická“ interpretace je aplikovatelná jen zčásti, a tudíž není nijak zvlášť účinným argumentem. De Mello se prostě a jednoduše pohybuje i v oblasti filosofie, ať si říká kdo chce, co chce. Pokud opravdu nebyl v abstraktní filosofii silný, měl být při tom „otřásání“ trochu opatrnější.„

Hlavně proto, že pěstování teorií o nejrůznějších “syntézách protikladů„ a neplatnosti principu sporu vždycky bylo a je, jak známo, hrou s ohněm. De Mello i Mikuláš Kusánský by určitě zaplakali, kdyby si uvědomili, že podle jejich teorie všechny jejich myšlenky o “legálnosti„ logických rozporů pravdivé nejen jsou, ale zároveň a pod tím samým aspektem i nejsou, plně poznat Boha svým rozumem nejen nemůžeme, ale i můžeme, že Bůh syntézou protikladů nejen je, ale i není, že nejen existuje, ale zároveň ineexistuje. Myslím, že bychom nakonec přece jen uzavřeli gentlemanskou dohodu, že objektivní platnost určitých “aristotelských„ zásad raději necháme na pokoji. Vím, je to jen sen, protože s Mikulášem ani s Anthonym se už na tomto světě nepotkám, ale třeba Pán Bůh dá, a úmluva bude realizována s některým z jejich žáků. Možná bude tato šance ještě větší po upozornění, že protiklady, o které v onom slavném principu sporu jde, nejsou protiklady typu “bílý x černý”, nýbrž “bílý x ne-bílý„.

A pro opravdu vážné zájemce ještě několik jiných ilustrativních pasáží z recenzované knihy:

Na str.12 autor vyzývá: A teď se snažte porozumět pravé podstatě těch světských pocitů, tedy pocitům nadřazování se a sebezbožnění. Nejsou přirozené. Vymyslela si je na vás vaše kultura a společnost, jež vás chce mít výkonné a ovladatelné. V tomto a mnoha dalších úryvcích (např. s.26) představuje “zahnívající společnost„ jako jediný, nebo alespoň prvotní pramen všech deformací. Čtenářům ovšem dluží vysvětlení, kde se tyto předsudky a deformace ve společnosti vzaly, pokud jejich pramenem nejsou deformace jejích členů. Rovněž zůstává neobyčejnou záhadou, jak mohou pocity nadřazenosti a sebezbožnění vést k ovladatelnosti a výkonnosti.

Anthony de Mellovi také zjevně nečiní problém mluvit o jasnosti myšlení, která vyjevuje, že myšlení je lampa plná temnoty(154). Nečiní mu problém zformulovat pravdu, že pravdu nelze zformulovat (149). Zjevně si nevšiml ani tragikomičnosti pouček o tom, že každé hodnocení je špatné. Radí odmítat práci s významy, protože význam je slovní model, něco, z čeho vznikají pojmy, které pak dávají smysl racionálnímu myšlení, a přitom to, co jste viděli, je za slovy, za významy (83), a zároveň nabádá k tomu, aby se v zájmu dobrého sebepoznání věci nazývaly pravými jmény, ať už je to poznání a následky sebebolestnější (111). Nebojí se čtenáře vyzývat, aby nevnímali svět skrze pojmové “nálepky„ jako běloška, černoška, stará, ošklivá, matka, služka , ale byli jako malé dítě, které takto skutečnost vůbec nevnímá - jako dítě v rukou ženy, kterou sám de Mello vnímá jako starou, vrásčitou, černošskou hospodyni (151). Nebojí se v rámci boje proti každé představě vrabce, nevyhnutelně nám bránící ve vidění konkrétního vrabce, vyjevit, že on sám takovou představou oplývá (103).

Pojmy nás ke skutečnosti nejen nepřivedou, ale přímo nám ji zaclánějí (82). Jak to? No, takto! Jen si vzpomeňte, jak jste tenkrát nemohli přesněpopsat pocit, který jste měli, když jste nad jezerem pozorovali letícího ptáka (81)! De Mello v té rychlosti opět nezaregistroval svůj nevyslovený předpoklad, že pojmy (vyjádřené slovy) pojem, pocit, letět či pták v jeho hlavě ani v hlavě jiných skutečnost nezaclánějí, naopak, a že tudíž právě díky tomu nevykládá “o ničem„, a druzí z toho něco mají.

Kategoricky poučuje, že slova a veškeré slovní modely, nehleděna to, jak svaté, jsou bezcenné a uvězňují (Ckl 80,82), přičemž mu nějak uniklo, že tato “osvobozující„ slova právě znehodnotila sama sebe. Místo pocitu radostné svobody a neobyčejné důvěry , který měla tato osvobodivě-uvězňující poučka způsobit (84), se objevuje palčivá hamletovská otázka: Číst či nečíst dále (za takových okolností)? Poslouchat šestihodinové přednášky, (7) či neposlouchat? Ale autor je připraven i na tuto otázku. Nejenže ji očekává, ale i zodpovídá: Jít sami (za Skutečností), to znamená vyhýbat se slovním modelům - těm, co vám předali ostatní, i těm, které jste vyčetli z knih, i těm, které jste si sami ve světle svých zkušeností vymysleli. (83)

De ore tuo te iudico, magister. (Lk 19,22) Tady s omluvou typu “literární (či orientální) nadsázka„ opravdu moc nezmůžeme.

A zasypme otázkami i následující de Mellovu pravdu: Musíte opustit své mylné přesvědčení, že lidé mohou hřešit vědomě. Nikdo nemůže hřešit vědomě. Hříchy se dějí nikoli, jak se mylně domníváme, ze zlé vůle, ale z nevědomosti... Ti, již jsou již vskutku svobodni, nemohou hřešit, tak jako Bůh nemůže hřešit. (91,42) Za prvé, kam se podělo jemnější rozlišování? Proč autor nenapsal “nechtějí hřešit„, kterážto formulace by byla přiléhavější a nevedla k paradoxní situaci, kdy mají “vskutku svobodní„ omezenou svobodu hřešit? Dále, z jakého důvodu je člověk tak samozřejmě podceňován ohledně schopnosti mít zlou vůli třebas i navzdory intenzivnímu, „proti-nevědomosti-směřujícímu„ varování ze strany svědomí? Nevědomost o všech příčinách a následcích hříšného chování přece nevylučuje vědomí jeho hříšnosti.

Za druhé, proč nás mistr tak podceňuje a připisuje nám přesvědčení o existenci jediné příčiny všech hříchů, totiž zlé vůli? Vždyť musel vědět, že součástí křesťanské mravouky, a tudíž i přesvědčení jednotlivých křesťanů, je i nedostatečný odpor k pokušení. Proč ho tedy ve své poučce vynechal?

Za třetí, proč je vůbec nevědomost uváděna jako příčina hříchu? Kam se poděla známá, sympatická a logická katolická poučka, že nevědomost (o špatnosti vlastního chování) nebo nedobrovolnost hříchu nečiní ? Dovolím si odpovědět: Poděla se jednoduše pryč - a s ní samozřejmě i “starý dobrý„ hřích. Zbyl tu po něm jen handicap, za který člověk ve skutečnosti nemůže (42,101n,121) - čehož uvědomění nám má pochopitelně usnadnit druhé milovat. A. de Mella jakoby ani nenapadlo, že lásku k hříšníkům (tzn. i k sobě) lze uchovat i v rámci tradičního, tj. biblického chápání hříchu, nebo že jeho “realistický„ výklad světa by mohl být poněkud nerealistický.

Jsou ještě jiná místa, která by stála za reflexi, ale nebudeme se zdržovat. Čtenář nechť si je případně vyhledá a zreflektuje sám, maje přitom na zřeteli mistrovu výzvu: Nedovolte, abych vás hypnotizoval... Podrobte tato přesvědčení přísnému přezkoumání, protože už když si jen uvědomíte, že jsou to přesvědčení, soudy, předsudky, a ne odrazy skutečnosti, donutí je to odejít... Odložte tedy své knihy a slovní modely, osmělte se opustit svého učitele, ať už je jím kdokoli, a dívejte se na svět vlastníma očima (96,84). Uposlechnout tuto výzvu je sice prakticky nemožné, jelikož by to znamenalo neopuštění jejího autora, a tudíž její neuposlechnutí, nicméně (nedomyšlena do konce) může i tak přispět k užitečnému kritickému zamyšlení ohledně užitečnosti učitelů.

POZNÁMKY:

polsky Zysk iS-KA, Poznaň,1992, překlad tcaici vlastni Zajemce o „přivětivějši“ přistup lze odkazat např. na članek Anthony de Mello a teorie duchovního Života Prokopa Remeše v Teologických textech č.4/12/2001

Carlos G. Valles SJ, Bez zátěže (Vzpomínky na A. de Mella) , WAM, Krakow 1994, s. 11

H.J. Storig, Malé dějiny filosofie , Zvon 1992, s. 215 Leksykon filozofii, Postaci i pojecia , De facto, Poznaň, 2000

Tamtež, s. 44

Tamtež, s. 39

Tamtež, s. 43

Carlos G. Valles SJ, Bez zátěže (Vzpomínky na A. de Mella) , WAM, Krakow 1994, s. 29

In: J. Pieper, Tomáš Akvinský , Vyšehrad 1997, s. 141

Zde pro zajímavost ocitujme několik pasáží z knihy Mystika Josefa Sudbracka SJ, rakouskeho jezuity a profesora spiritualni teologie v Innsbrucku: „Oč jde, může ukazat zenova anekdota o cukru, jehož chuť je možne zakusit (mystika), ne však si ji teoreticky přivlastnit (mystologie). Jenže to je přiliš jednoduche a nepřesne. Rozhovorem, přirovnanim, studiem, teorii(!), si lze zjednat přistup k realitě cukru; zakoušena chuť se může prodiskutovavat a zjemňovat dalšimi teoretickými rozhovory. Při odbornem koštovani vina žije chuť (mystika) z řeči (mystagogie) o vině! Naivni nebo polemicky postoj buď-anebo mezi teorii a praxi, mezi diskutovanim a zkušenosti je falešny; oboji se doplňuje. Kolik studii, kolik meditativnich cvičeni přece slouži k dosaženi mystiky , k ochutnání božskeho. Teorie a praxe jsou spojeny užeji, než naznačuje podobenstvi o mlsani cukru.

Tak se lze domnivat, že nelze rozevřit žadnou propast mezi zkušenosti a řeči. Josef Quint ještě prohlasil: “Pojmova řeč neni schopna postihnout naboženskou zkušenost jednoty byti se všejedinym, mystickou unio. Řeč proto podle sve podstaty nutně před nepomyslitelnosti a nevyslovitelnosti mystickeho zažitku selhava. Jako nejvznešenějši vyrazovy prostředek mystika nechť plati sanctum silentium (svate mlčeni). Jestliže mystik přesto mluvi, dochazi k napadání pojmu, a tím slova .„ Walter Haug však uklazuje: “Toto racionalisticko-instrumentalni pojeti řeči zužuje nepřipustnym způsobem podstatu a funkci lidske řeči. Řeč primarně neni nastrojem ve srovnani s mimořečovou zkušenosti, nybrž řeč sama je prostředkem zkušenosti a jako takova funkcionalně zapojena do vztahu ja-svět„ Haug se odvolava na mistra Eckharta: “Pro lidske chapani a odpověď je svět, nakolik ma byti, prezenci Boha„, a nikoli nepřitomnosti božskeho. V něm zakoušel a řeči pochazejici z tohoto světa mohl vyjadřit svou zkušenost. Pravě zkušenosti, ktere se domnivaji, že jsou odpoutane od intelektualnich systemů a jazykovych předloh, se při bližšim pohledu prokazuji jako skrz naskrz zavisle. Člověk je cely člověk a jako cely zakouši hlavou i srdcem.

Proti zdůrazňovani racionality a pejorativnimu degradovani mystiky sazeli jini na zkušenost a stale vice ji vykladalipsychologicky : na katolicke straně vznika např. kvietismus , na evangelicke straně zni heslo: pietismus ; polarita mezi odmitanim a přehaněnim mysticity zůstává až podnes.

V katolickem prostoru vznikla domněnka, že se našla synteza, mystika se prohlasila za praktickou vědu, což znamena: Nejde o pravdy a vhledy, nybrž o aplikaci a realizaci vhledů, ktere pochazeji odjinud. To je však ochuzeni: Zkušenost se vyprazdňuje od pravdy a pravda vysycha. Jen v napěti mezi mystikou a mystériem zůstava plnost křesťanstvi zachovana. ( Mystika , Karm. nakl. 1995, s. 14-16, 29n)

Carlos G. Valles SJ, Bez zátěže (Vzpomínky na A. de Mella) , WAM, Krakow 1994, s. 11 Nedostatek opatrnosti totiž způsobil, že přinejmenšim na některe partie jeho dila se minimalně zčasti vztahuje nasledujici nediplomaticke, ale o to přilehavějši hodnoceni některych myšlenkovych směrů: “Ve vymyšleni terminů a originalnich variaci na banalni temata, jakož iv uměni myšlenku podat, nema heideggerovsky způsob filosofovani važnějši konkurenci. Když však ma jit o promyšleni elementarnich filosofickych otazek, ktere jakožto nejobecnějši, zakladajici temata nemohou nebyt vysoce abstraktni, a jako takove proto vyžaduji logickou preciznost, tehdy Heideggerovo myšleni selhava. Buď se utapi ve viru fantazie, retoriky a svevolnych dogmatizaci, nebo se upina k autoritam, jejichž volba neni z nejšťastnějšich...

...Postmoderna byva definovana radikalni pluralitou. Z noetickeho hlediska je však vystižnějši ji charakterizovat jako radikalni antiracionalitu... Misto analyzy a distinkce sugestivni vyraz a razantni gesta, misto definovani pojmů důraz na obrazy a estetizujici zatemňovani vyznamů. Systematizace je nahrazena koktejlovou mixturou a kumulaci různorodych temat, řad problemů situačni podbizivosti, abstrakce, univerzalita a smysl pro jednotu chaotickou detailizaci, argumentace asociačnimi skoky, logicka kultura a zavaznost plytkou retorikou, svevoli a naladou, kriticka obezřetnost sebevědomou dogmatizaci, pozitivni hledačsky přistup k realitě negativizujicim pozovanim, metafyzicke rozpěti dekonstrukci metafyziky. Schazi už jen adorace omylu, ale ani tak to pravda nema snadne. Živoři na okraji jako staromodni, nezajimava, nepřijemna, nesnašenliva, tyranizujici matrona z jine kultury, z jineho světa.„ (J. Fuchs, Filosofie II. , Krystal OP 1995, s.152-154)

Carlos G. Valles SJ, Bez zátěže (Vzpomínky na A. de Mella) , WAM, Krakow 1994, s. 28