Západ a ti druzí

Roman Joch

„Západní civilizace je nadřazena civilizacím ostatním.“ Ano, vím, že takové tvrzení je v dnešní postmoderní a multikulturní době skandální a šokující. Proto si vyžaduje určité objasnění. Západní civilizace je nadřazena ve smyslu politickém, nikoli nutně v jiných oblastech. Jako jediná totiž nalezla a uskutečnila ideál osobní a politické svobody. Nalezneme-li v ostatních civilizacích nějakou svobodu – a je jí tam velice málo –, nachází se v nich v důsledku inspirace Západem (či dokonce vnucení ze strany Západu).

Režimy snad ale ještě podle jejich spravedlnosti či špatnosti – tudíž nadřazenosti či podřadnosti – hodnotit smíme. Anebo ne? Celý smysl politické filosofie od Sokrata až po dnešek přece spočívá v hledání odpovědi na otázku: „Co je spravedlivý režim?“ Např. Aristotelova odpověď zněla: „Dobré formy vlády jsou monarchie, aristokracie, republika; špatné formy vlády jsou demokracie, oligarchie, tyranie.“

Mějme za to (což doufám stále ještě kontroverzní není), že lepší je režim, který lidem poskytuje osobní a politickou svobodu; špatný ten, který jim ji upírá. Republika je tedy lepší než tyranie; Churchillův režim než režim Hitlerův; současný režim v ČR je lepší, než byl režim před rokem 1989 nebo současný režim v komunistické Číně.

Je-li však pravdou, že lze takto klasifikovat režimy na vyšší a nižší, lepší a horší, nadřazené a podřadné, pak lze rovněž klasifikovat civilizace podle toho, k jakým režimům tíhnou, jaké režimy považují za správné. Přitom můžeme konstatovat, že a) pouze západní civilizace dospěla k ideálu osobní, politické a náboženské svobody, b) tento ideál, byť místy a někdy nedokonale realizovala, c) žádná jiná civilizace sama od sebe k nahlédnutí správnosti tohoto ideálu nedospěla a d) pokud jej v nějak podobě realizovala, pak v důsledku vnucení Západem. Eo ipso, západní civilizace je v politickém smyslu nadřazená všem ostatním civilizacím a jako taková je hodnotnější.

Zároveň je dobré si uvědomit, co tento argument neříká. Neříká, že západní civilizace je hodnotnější než jiné civilizace v jiných aspektech než politických. Například pokud jde o kulinářství, čínská civilizace je civilizaci západní prokazatelně nadřazená. Dále například netvrdí, že lidé Západu jsou lepší nebo hodnotnější než lidé ostatní; naopak, jedním z pravdivých vhledů Západu je právě skutečnost, že všichni lidé jsou si v metafyzickém řádu rovni a mají stejnou vnitřní důstojnost a objektivní hodnotu. Argument rovněž nijak nestanovuje, že lidé Západu jsou lepší než lidé jiní například pokud jde o přátelskost a pohostinnost. Íránská společnost je v tomto ohledu prokazatelně lepší než česká. A rozhodně tento argument, jak je doufám naprosto zřejmé, vůbec není argumentem rasovým či rasistickým: nejde v něm totiž o nadřazenost či podřadnost ras, ale pouze politických režimů v aristotelském smyslu.

Proč je ale Západ ve světě tak neoblíbený až nenáviděný? V určitém aspektu neoblíben a nenáviděn rozhodně není, totiž pokud jde o imigraci. Západ je v tomto případě cílem lidí z celého světa, nikoli místem exodu. Lidé neemigrují z Británie do Pákistánu, nýbrž opačně; nikoli z Francie do Alžírska; nikoli z Německa do Turecka, z Beneluxu do Maroka nebo z Česka na Ukrajinu. Západ tedy má něco, co nezápadní lidi ve světě stále velmi přitahuje a co je tudíž v jejich vlastních očích nadřazené vůči jejich domácí situaci. Pokud se tedy podíváme, jak lidé celosvětově „hlasují nohama“, Západ v těchto volbách vůbec nedopadá špatně.

V jiném aspektu je však Západ skutečně neoblíben, dokonce až nenáviděn lidmi ostatních civilizací, kteří námi pohrdají. Proč? V důsledku našeho komplexu viny za vlastní civilizaci, v důsledku naší neúcty vůči sobě samým a našim dějinám, naší neschopnosti a neochoty vynutit si svá práva. Protože se světu omlouváme za sebe, za naši vlastní existenci, dočkáme se od světa pohrdání. A od pohrdání zbývá jen krůček k nenávisti. Nenávidíme-li zde na Západě sami sebe, proč by nás ostatní měli milovat? Nejsme-li hrdi na sebe my, proč by námi ostatní neměli pohrdat? Nejsme-li ochotni či schopni zabít ty, kdo na nás útočí, proč bychom neměli být nezápadnímu světu pro smích?

Bylo by báječné, kdyby nás naši nepřátelé milovali. Je-li však nerealistické, aby nás milovali, protože nás nenávidí, pak je lepší, aby nás nenáviděli, ale zároveň vůči nám měli respekt, než aby nás nenáviděli a zároveň námi pohrdali. Nezápadní masy však vidí, že si respekt vynutit neumíme, že raději platíme výkupné – uplácíme kohokoli, kdo se nás snaží zastrašit. Irán zajme britské námořníky - a co udělá Británie? Nic. Před sto lety – k čertu, ještě před padesáti lety – by do Íránu vyslala dělové čluny, které by srovnaly se zemí iránská pobřežní opevnění. Každá další nezápadní země by si pak rozmyslela, zda zajme britské občany. Somálští piráti – primitivové z jedné z nejzaostalejší části světa – zajímají naše lodě – a co děláme my? Platíme výkupné místo toho, aby naše válečná plavidla srovnala se zemí vesnice, z nichž piráti vyrážejí na své „spanilé jízdy“. Pak by si každý dobře rozmyslel, zda napadnout západní loď.

To všechno vidí masy obyvatel v nezápadních společnostech – Západ má veškerou moc, ale neumí či nechce ji použít, dokonce ani na ochranu vlastních lidí! Je tudíž impotentní, pro smích, je úpadkovou, umírající civilizací. Dekadentní a odpornou. Kdo by ji měl miloval, kdo by ji měl respektovat, kdo by si jí měl vážit? Otce rodiny, který bije vlastní děti a ženu, si nikdo neváží. Avšak otcem rodiny, který dopustí a nečinně přihlíží tomu, jak někdo jiný bije jeho ženu a děti, každý pohrdá a nenávidí ho. Tak vypadá dnešní Západ v očích nezápadních civilizací. Samozřejmě tomu tak nebylo vždy. Jedná se o fenomén, který se objevil na konci šedesátých let 20. století, kdy nastal vzestup Nové levice na Západě. Před sto lety byl Západ respektován; dokonce ještě před lety padesáti.

Tím se dostáváme k často diskutovanému tématu tzv. „soft-power“ (měkká síla). Máloco je dnes na Západě přeceňováno více než tato měkká síla. Samotná totiž ničeho nedosáhne bez „hard-power“ (hrubé síly). Hrubá síla samotná – a hlavně její důsledné užití – vždy přináší dostatek měkké síly. V třicátých letech byl nacizmus široce respektován. Žádná měkká síla západních demokracií jejich respekt v očích ostatních nezvýšila. Nesnížila ani respekt k nacizmu. Avšak poté, co byla proti nacizmu použita hrubá síla, nacizmus už po roce 1945 žádný respekt nebudil. Naopak, po roce 1954 disponovali vítězové – Západ a Sovětský svaz – měkkou silou po celém světě. Měli jí doslova nadbytek: každý ve světě je obdivoval a každý chtěl stát na jejich straně.

Problém spočíval v tom, že Stalin byl jako Hitler. Oba byli klasickými tyrany v aristotelském smyslu, představiteli těch nejhorších myslitelných režimů. A přesto byli obdivováni! Co či kdo odstranil obdiv k nim? Snad měkká síla? Nikoliv! Byla to zase hrubá síla! Po roce 1989 se Západ ve světě těšil tak vlivné měkké síle jako nikdy předtím – každý chtěl stát na jeho straně. Proč? Protože právě vyhrál Studenou válku. Sovětský svaz se ocitl v ruinách. Dokonce i dlouholetí komunisté ve světě se od něj odvraceli. Poučení? „Soft-power“ sama o sobě nic neznamená, kdežto „hard-power“ sama generuje dostatek „soft-power“.

Západ tuto výhodu postupně v 90. letech svou měkkostí promrhal. Tím, že začal třetí svět uplácet. Po 11. září 2001 se situace částečně změnila: nezápadní civilizace začaly něco tušit, začaly se bát, začaly nás respektovat: „...bílá muž se zlobit, vydala se na pochod a obhájí sama sebe se zbraní v ruce...“ Tento moment trval jen chvíli. Pominul, jakmile si Západ opět začal kupovat přízeň ostatních včetně svých nepřátel, místo aby je po ve světě rychle dostihl a zabil, čímž by si okamžitě a spolehlivě získal respekt a úctu ostatních. Pochopitelně marně. Hlavní problém Západu tedy nepředstavuje nějaká jiná civilizace. Hlavní problém Západu tvoří samotný Západ. (Přesněji řečeno, problém leží uvnitř Západu, neboť ten není zcela jednotný, vždy se v něm najde nějaký ten Churchill, Thatcherová, Reagan či Šaron, takže šance a naděje Západů stoupají. Pak se ale pochopitelně najde i nějaký ten Carter, Ashtonová, Pavel Němec či hnutí „Ne základnám“, a pak pochopitelně šance a naděje Západů klesají.)

Popularita Západu v nezápadním světě kolísá jako příliv a odliv, což v dohledné budoucnosti nic změní. Jak řekl jeden z nejvychytralejších politiků 20. století a zároveň jeden z nejprozíravějších státníků v nezápadním světě, bývalý singapurský premiér Lee Kuan Yew: Již samotná ochota Američanů bojovat za nezávislost Jižního Vietnamu proti komunistické subverzi a agresi dodala odvahu, povzbuzení a inspiraci všem antikomunistům v celé jihovýchodní Asii, koupila jim čas a umožnila, že tyto země jsou dnes svobodné a víceméně demokratické republiky, nikoli komunistické tyranie. Neúspěch Američanů ve Vietnamu v roce 1975 vedl naopak nejen k pádu Jižního Vietnamu a celé Indočíny do rukou komunistů, ale i k demoralizaci všech přátel Západu a k povzbuzení jeho nepřátel.

Velvyslanec Jižního Vietnamu ve Washingtonu tehdy řekl: „Bezpečnější je být spojencem komunistů a zdá se, že fatální je být spojencem Spojených států.“ Tehdejší diktátor Sýrie Hafiz Asad zase americkému ministrovi zahraničí Henrymu Kissingerovi sdělil: „Zradili jste /Jižní/ Vietnam, jednoho dne prodáte Tchaj-wan a my budeme zde, až vás unaví Izrael.“ Leonid Brežněv prohlásil, že „korelace sil se posunula ve prospěch socializmu“ a zahájil geopolitickou ofenzívu ve světě: v průběhu čtyř let 1975–1979 se komunisté zmocnili 10 zemí: kromě Jižního Vietnamu, Laosu a Kambodže také Afghánistánu, Jižního Jemenu, Etiopie, Mozambiku, Angoly, Grenady a Nikaragui. Celé západní zároveň Evropě hrozila finlandizace.

Princ Sirik Matak z kambodžské královské rodiny byl tehdy premiérem Kambodže a antikomunistou, který věřil ve svobodu. 12. dubna 1975, když už bylo zřejmé, že Rudí Khmerové dobijí Kambodžu, Američané nabídli princi Siriku Matakovi, že jej i s rodinou evakuují do USA. Sirik Matak tehdy velvyslanci USA v Kambodži, Johnu Guntheru Deanovi, odepsal: „Vaše Excelence, drahý příteli, velice upřímně Vám děkuji za Váš dopis a Vaši nabídku odvézt mě na svobodu. Nemohu však odejít tak zbabělým způsobem. Co se týká Vás, a zvláště Vaší velké země, nikdy jsem ani na chvíli nevěřil, že se rozhodnete opustit lid, který si zvolil svobodu. Odepřeli jste nám svou ochranu a my s tím nemůžeme nic dělat. Vy odcházíte a mým přáním je, abyste Vy a Vaše země nalezli štěstí pod sluncem. Avšak, zaznamenejte si to dobře, když já zemřu tady na místě a ve své zemi, již miluji, je to sice špatné, ale všichni, kdo se narodíme, musíme jednoho dne zemřít. Dopustil jsem se toho omylu, že jsem věřil ve vás, Američany. Přijměte prosím, Excelence, můj drahý příteli, můj srdečný a přátelský pozdrav. Princ Sirik Matak.“ 21. dubna 1975 byl princ Sirik Matak Rudými Khmery popraven.

Proč Západ není milován? Proč je nenáviděn? Pokud Sirikové Matakové tohoto světa – nezápadní státníci, kteří v Západ a v nás věří, kteří vsadili život, svobodu i budoucnost svých rodin a zemí na spojenectví s námi a na přátelství k nám, pokud všichni tito Sirikové Matakové v Iráku, Afghanistánu a vlastně všude v nezápadním světě přežijí, pak bude Západ v nezápadním světě obdivován, respektován a možná i milován. Pokud však zahynou s kulkou v hlavě, Západ bude pro smích, bude jím pohrdáno a bude nenáviděn. Po právu a po zásluze.