Fiktivní filosofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 8.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel, F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné.

16. Thaletovo nebe

N: Probrali jsme spolu již řadu témat a já jsem měl možnost se nad nimi vážně zamyslet. Přivedl jsi mě k náhledu, že filosofii nelze odhodit do starého železa. Někdy vše chápu bez potíží, jindy se mi ale všechno znovu znejasní. Byl bych ti vděčný, kdybychom se k některým otázkám mohli vrátit.

F: To je určitě nezbytné. Filosofii se nemůžeš naučit jako matematiku. Má také meditativní rozměr. Nad jejími problémy i řešeními musíš dlouho setrvávat a snažit se o jejich myšlenkový průnik. To není vůbec nic snadného.

N: Vracím se tedy k otázce „k čemu je filosofie užitečná“? Ptám se na její praktičnost. Vzpomínám si, jak nás ve škole učitel bavil příběhem o prvním filosofovi Thaletovi z Milétu. Málem jsme se popukali smíchy. Když prý při chůzi pozoroval hvězdy na nebi, zřítil se do studny, které si nevšiml. Bylo nám řečeno, že je to názorná ukázka nepraktičnosti filosofie – zabývá se velmi abstraktními problémy, ale v praktickém životě nám k orientaci nepomůže. Spíše nás odcizí pragmatickému stylu myšlení, bez něhož se nedá v každodenním životě fungovat.

F: Platón k tomuto příběhu dokonce poznamenává, že se týká všech, kdo svůj život zasvětili filosofii. To skutečně vrhá dost nepříznivé světlo na filosofy a jimi kultivovanou disciplínu. Platóna je ovšem třeba umět číst. Pokud nedokážeš zachytit poselství, které se za uvedeným příběhem skrývá, mineš se s jeho pravým významem. Platón rozhodně nechtěl, aby byl interpretován v jeho syrové podobě. Jeho prostřednictvím nám míní sdělit něco velmi důležitého.

N: Opravdu? Můžeš mi říct, co?

F: Rozuměj příběhu z druhého konce. Kdo se studni dokáže vyhnout, neupírá svůj zrak ke hvězdám. Hvězdné nebe zde symbolizuje náměty filosofie. Thaletova chůze zase obyčejný chod života. Smysl události je kromě jiného následný: Myšlení soustředěné na konkrétní, smyslově vnímatelné věci ztrácí ze zřetele problémy, které nevstupují do jeho „praktického horizontu“. Pokud se člověk dlouhodobě zaměstnává jen svými konkrétními záležitostmi, už si žádného nebe nad sebou ani nevšímá. Neuvědomuje si, že je zde něco, k čemu by potřeboval právě filosofii. Nedivím se, že se ti takové klikaté způsoby vyjadřování zdají být dost zarážející. Proč to Platón neřekne „narovinu“? Z určitého důvodu si se svými čtenáři hraje a chce „odfiltrovat“ ty, kdo se zastavují u doslovného znění jeho textů. Myšlenkově omezeným lidem vnuká tento příběh pohrdání filosofií.

N: Tak to je pro mě novinka. Nikdy bych si nepomyslel, že je nutné číst „mezi řádky“ Platónových spisů.

F: Doslovný význam předloženého příběhu zde určitě nehraje žádnou roli. Je to patrné z profilu Thaletovy osobnosti. Platón velmi dobře věděl, že tento jónský filosof byl navýsost praktickým mužem. Nevěříš? Stačí uvážit informace, které máme z jiných zdrojů. Thales byl osobní přítel milétského tyrana Trasybula a byl činný v politice svého města. Společně s jinými stál u zrodu tzv. jónského svazu, vojenského paktu mezi jónskými městy, která se, zcela oprávněně, obávala perské invaze. Že je autorem tzv. Thaletovy věty, to ti připomínat nemusím. Asi ale nevíš, že dokázal změřit výšku egyptských pyramid – počkal si, až zapíchnutý kůl bude kolem poledne vrhat stejně dlouhý stín a v ten samý moment přeměřil i stín pyramid. Dlouho dopředu vypočítal i zatmění slunce na 28.5. r. 585 před Kristem. Jeho inteligence byla mimořádná. Aristoteles nám podává zprávu i o jeho podnikatelské prozíravosti. Na základě svého pozorování předpověděl, že následný rok bude nebývale bohatá úroda oliv. Pronajal si tedy ještě v zimě všechny olivové lisy v oblasti a v létě je pak za úplatu poskytoval pěstitelům oliv. Vydělal na tom značné peníze. Ty pak zase rozdal. Chtěl tím jen ukázat, že kdyby měl zájem, nebyl by pro něj problém vydělat si na luxusní živobytí nasazením svých praktických schopností. On však chtěl být filosofem. Byl také horlivým sportovním fanouškem. Prý dostal infarkt na stadiónu, když povzbuzoval svého favorita. Zkrátka, určitě to nebyl člověk, který by pro své abstraktní filosofické vědění neobratně padal do nějaké studny.

N: Já žasnu. To jsem vůbec nevěděl. Kdybych byl podnikatelsky tak zdatný jako Thales, věnoval bych se vydělávání peněz a na filosofii bych už neměl čas. Záměr tvého výkladu už tuším. Má nás dovést k nahlédnutí důležitosti filosofie. Když se takový člověk jako Thales vzdal bohatství, které mu leželo u nohou, a dal přednost filosofii, musel ji považovat za cennější než zlato.

F: Přesně tak. Určitě ti vrtá hlavou, co ho na filosofii tolik přitahovalo a proč jí nic na světě nemohlo konkurovat. V očích Thaleta, otce všech filosofů, představovala žádoucí způsob lidské existence. V bytí filosofem spatřoval něco mnohem více než v pouhém bytí bohatým. Proč? Protože filosofie je vrcholným výrazem lidského zájmu o pravdu ohledně světa a člověka. Tento zájem je hlubší a důležitější než všechny ostatní zájmy.

N: Že by byl tento starověký myslitel veden tak příšerně obecným zájmem? Pokud se nepletu, zájmy musí být vždy konkrétní, jinak postrádají hybnou sílu. Žádná pouze abstraktní idea nikoho ke konkrétní činnosti nepohne. Nevěřím, že by se Thales či jiní filosofové ve svém jednání inspirovali abstraktním zájmem o pravdu. Taková motivační síla nemůže obecné pravdě náležet. Nějaká konkrétní pravda se jako motivace lidských rozhodnutí hodí mnohem lépe.

F: Nedoceňuješ povahu tohoto problému. Univerzální pravda je největší hybnou silou v lidském životě. Pravda je něco tak abstraktního, že se týká všeho konkrétního. Je abstraktní, protože nezredukovatelná na žádnou jedinečnou, konkrétní situaci. A je takto neredukovatelná, protože na ni narážíme nejen v tomto či onom konkrétním případě, nýbrž naprosto ve všech případech a situacích. Pravda je naším údělem, jemuž nelze uniknout.

N: O tom silně pochybuji. Tyto neživotné abstraktní úvahy o pravdě zajímají málokoho. Proč bychom měli všude narážet na problém pravdy? Vždyť sám dobře víš, jak se lidé cítí nad takové přístupy povzneseni. Dnes se dokonce mluví o post-pravdivé době. Pravda již dávno vyšla z módy.

F: Thales byl vnímavý k tomu, co nešlo myšlenkově nijak obejít. Na prvním místě je to právě pravda o skutečnosti, a to navzdory tvé poznámce o post-pravdivé etapě našich dějin. Je úplně jedno, jak se snažíš pravdu znehodnotit, znevážit, vytěsnit či přehlížet. Jedno stále zůstává – vždycky to budeš dělat s pravdivostním nárokem. Budeš trvat na tom, že deklasování významu pravdy v lidském životě je pravdivý názor. Pravdivý názor o nedůležitosti pravdy. Nebo snad ne?

N: No, máš…, jak bych to řekl? Mám to na jazyku, ale nejde mi to přes rty.

F: Pravdu?

N: Ano, kapituluji. Za tvým vítězoslavným výrazem čtu i tvé myšlenky. Neverbálně mi teď sděluješ, že pravda je centrálním námětem ne matematiky, psychologie, chemie nebo nějaké jiné speciální vědy, nýbrž filosofie. A poněvadž se pravdy nedokážeme zbavit, nedokážeme odstranit ani filosofii. Tím je patrná její důležitost pro naše životy.

F: Zasloužíš pochvalu. Jsem hrdý na svého žáka!

N: Ještě rozptyl mé přetrvávající pochyby. Je-li pravda, že člověk všech dob se od pravdy nemůže osvobodit, proč dnes tolik lidí problém pravdy zcela ignoruje? Proč se o něj absolutně nezajímají? Proč se vrhají střemhlav do svých konkrétních záležitostí a na nějakou pravdu přitom nehledí?

F: Protože si myslí, že je to tak správné. Protože mají za to, že jejich chování ztělesňuje pravdu o lidském životě. Zkus jejich způsob existence zpochybnit! Budou reagovat velmi podrážděně. Odvětí ti něco na svoji obhajobu, třeba i něco neslušného. Budou klidně hájit právo na život v omylu. Právo na život v omylu však nemůže být omyl, protože pak by ztratilo status práva. V myslích jeho obhájců je neseno pravdou. Pravdou o právu na život bez pravdy.

N: S pravdou se setkáváme opravdu všude. Proč ji tito lidé nerozpoznávají?

F: Protože jsou špatní filosofové. Dobrý filosof ji zachycuje v každém momentě svého života. To je ono Thaletovo hvězdné nebe. Na něj je třeba hledět. Případný pád do studny bezvýznamnosti vyhloubené kritérii pragmatiků není žádnou tragédií.

N: Jaký důsledek z toho mám vyvodit pro svůj konkrétní život?

F: Denně musíš činit řadu pragmatických rozhodnutí. Nikdy nezapomínej, že je třeba je konat s ohledem na pravdu. S ohledem na pravdu o světě, člověku i Bohu. O této pravdě tě může poučit právě filosofie.

N: Mé praktické zájmy zaplňují veškerý můj čas. Musím to změnit. Pokusím se vzít své studium filosofie vážněji než doposud.

17. (Ne)chvalte Sokrata

N: Náš profesor filosofie dnes hovořil o Sokratovi. Celá aula ho poslouchala s velkou pozorností. Jeho výklad byl opravdu zajímavý. Získal jsem na Sokrata úplně nový pohled. Vůbec jsem si neuvědomoval, jak velikým a významným člověkem byl.

F: Dokázal bys mi krátce shrnout, jak přednášející Sokrata představil?

N: Jistě. Vyzvedl u něj zvláště dvě kvality – skromnost a statečnost. Sokratova skromnost se projevovala především v jeho přiznání, že vlastně nic neví. Na rozdíl od svých vrstevníků si nenamlouval, že by se mu dařilo poznávat skutečnost s jistotou. Otevřeně vyznával svoji neznalost a založil na ní svůj kritický postoj. Jeho statečnost se velmi výrazně projevila v momentě, kdy stál před aténským soudem a musel čelit nespravedlivému odsouzení. Svůj život zakončil dobrovolně přijatou smrtí, kterou náš vyučující označil za heroickou. Upozornil nás na to, že bychom se měli Sokratovou osobností inspirovat, protože dnešní doba prý podobné hrdiny velmi potřebuje. Přednáška bohužel uběhla jako voda. Mohl bych vyprávění o tomto řeckém filosofovi poslouchat třeba celý den. Ale i tak mě dnešní krátký výklad hluboce zasáhl.

F: Souhlasím, že Sokratovi kvality skromnosti a statečnosti skutečně náležely. Dalo by se k tomu ale říct mnohem víc, než co jste dnes slyšeli. Dovol mi na toto téma navázat. Nevím, zda Vám bylo sděleno, že Sokrates se zúčastnil třech bitev, v nichž si počínal mimořádně statečně. Máme o tom dokonce zcela konkrétní zprávy, které podal aténský aristokrat Alkibiades. Ačkoliv měl Alkibiades mnohem vyšší vojenskou hodnost než Sokrates, nestyděl se popsat jeho neohroženost uprostřed bitevní vřavy. Právě díky Sokratově nebojácnosti se Alkibiades dostal z beznadějného obklíčení nepřáteli a zachránil si život. Podle jeho svědectví měl tento prostý muž mimořádné fyzické a psychické dispozice, které mu dovolovaly snášet útrapy při vojenských taženích s nepochopitelnou bravurou. Když všichni trpěli hladem a zimou, choval se tak, jako by byl nasycený a příjemně prohřátý. Nikdy si na nic nestěžoval.

N: O tom nám nebylo řečeno nic. Jen to zvyšuje můj obdiv k Sokratovi. Dochází mi přitom, jak jsou některé lokální události přímo světodějné. Sokratův život musel nejednou viset doslova na vlásku. Jistě nescházelo mnoho k tomu, aby ho meč či kopí nepřítele proklály a jeho život mohl skončit podobně jako u řady jeho spolubojovníků, kteří se z bitev již nikdy nevrátili. Bez Sokrata by nebylo žádného Platóna, bez Platóna by nebylo Aristotela, bez Aristotela…Zkrátka dějiny západního myšlení by v takovém případě byly hodně jiné.

F: Máš pravdu. Jedno máchnutí mečem nebo jeden vrh kopí mohly změnit směr vývoje světa. Nezapomeň ale na to, že se Sokratova statečnost nemohla neprojevit ani mimo bitevní pole. Když se ke konci peloponéské války hlasovalo o osudu arginúských stratégů, postavil se rozhodně proti jejich odsouzení k smrti. To vyžadovalo značnou odvahu, neboť trest smrti pro tyto Alkibiadovy příznivce byl v politickém zájmu vlivného a nebezpečného Teramena, který měl na svědomí likvidaci velkého počtu lidí. Kdo se mu znelíbil, nemohl si být jist svým životem. A Sokrates to samozřejmě dobře věděl. Přesto se postavil proti jeho plánu zavraždit nevinné generály. Na sklonku téže války se ho snažila vláda tzv. třiceti tyranů kompromitovat kolaborací na jejich vražedném řádění a poručila mu, aby se podílel na zatčení jistého občana, na němž měl být následně z čistě politických důvodů vykonán trest smrti. I zde Sokrates vypověděl poslušnost a příkaz odmítl splnit.

N: To mě překvapuje. Učili jsme se, že Sokrates byl vůči státní autoritě vždy poslušný, a právě proto raději přijal smrt, než aby se dopustil skutku, který považoval za nespravedlivý.

F: Jak vidíš, rozlišoval mezi nároky legitimními a nelegitimními. Jakmile po něm ze strany politické autority bylo požadováno něco zločinného, neměl problém se jí postavit na odpor. I to je významný aspekt jeho statečnosti. V podobném stylu bychom mohli popsat i jeho skromnost, ale já bych zde rozvinul poněkud jinou úvahu. Myslíš si, že může být skromný člověk, který se považuje za vyslance samotného Boha?

N: To bych neřekl. Takový jedinec spíše trpí nějakou psychickou poruchou. Proč však o tom mluvíš v souvislosti se Sokratem?

F: Protože přesně to si Sokrates o sobě myslel. Nečetl jsi, že před soudem varoval Atéňany, aby se nespravedlivým rozsudkem neprovinili na daru od Boha jim daném? Dokonce se opakovaně odvolával na svůj vnitřní hlas, který ho vždy varoval před vykonáním toho, co by nebylo dobré. To znamená, že se ve svém životě spoléhal na vyšší vedení a inspiraci. Není Sokratovo přesvědčení o jeho božské misi v kolizi s jeho skromností? A to není zdaleka všechno. Tvrdil, že jen ve styku s ním se lidé mohou stát moudrými, zatímco bez jeho dohledu upadají do omylů a špatností. Mnoho jedinců se ucházelo o to, aby se mohlo stát jeho učedníky, ale Sokrates některé z nich odmítl, protože v tom prý poslouchal instrukce svého vnitřního božského hlasu. Ani to se ti nezdá být neslučitelné se skromností? Také ti není neznámé, že neustále ironizoval své spoluobčany a napadal jejich názory. Postoj tolerance mu byl absolutně cizí. S tou jeho skromností to tedy nevypadá příliš růžově.

N: O tom na přednášce nepadlo ani slovo. Ale snad nechceš ze Sokrata udělat nafoukaného ješitu, který si nakonec trest smrti plně zasloužil?

F: To určitě ne. Přeji si jen ukázat, že dnešní liberálové, k nimž patří i váš profesor, přetvářejí Sokrata ke svému obrazu a nevšímají si důležitých rysů jeho života, na nichž by se jejich ostentativní obdiv roztříštil na kusy.

N: Co konkrétního máš na mysli?

F: Pochvalné zmínky o Sokratovi patří k myšlenkovému repertoáru mnohých dnešních intelektuálů. Staví se tím na jeho stranu a nechávají na sebe dopadat světlo jeho dobré pověsti. Na rozdíl od nich však Sokrates nebyl žádným intelektuálem. Intelektuál je znalec, jehož osobní život leží ve zcela jiné rovině než jeho odbornost. Antičtí filosofové nechtěli být pouhými experty. O svém filosofickém přesvědčení svědčili svými konkrétními postoji. Shoda života s filosofickým názorem pro ně byla samozřejmostí. Platilo to pro epikurejce, stoiky, kyniky, ale v první řadě právě o Sokratovi. Proto se o jeho filosofii můžeš leccos dozvědět i z podoby jeho rozhodnutí a skutků.

N: Něco na tom asi bude. Znám několik slavných liberálních intelektuálů, kteří ve svých knihách i projevech nešetří chválou na Sokrata, ale jejich osobní životy se odvíjí po zcela jiné koleji.

F: Liberálové Sokratovy doby byli sofisté. Jaký k nim měl Sokrates vztah? Nesmlouvavě konfrontační. Svou moudrost halil do závoje nevědění, ale tím jen mířil na sofistický relativismus. Relativisté nechtějí znát žádnou objektivní, pro všechny myslící subjekty závaznou pravdu, s níž je možné se minout. V relativismu mají pravdu všichni, nevědění a omyl jsou prakticky vyloučeny. Když Sokrates tvrdí, že nic neví, klade míru svého poznání mimo sebe. Naznačuje, že je dána skutečností, která na něm nezávisí. Tím by si ale chválu moderních liberálů určitě nezasloužil.

N: Náš profesor se upřímně směje všem, kdo ještě věří v objektivitu myšlení.

F: A přitom se rozplývá nad Sokratem, který byl zapřisáhlým nepřítelem relativistického kréda. Něco tady nehraje. Nebo se zamysli nad Sokratovým postojem k homosexualitě. V Platónově dialogu Hostina k nám opět promlouvá Alkibiades, který díky požitému alkoholu ztratil zábrany a přiznává přítomným přátelům, že se do Sokrata zamiloval a pokoušel se ho dostat do postele. Byl však odmítnut. Sokrates neměl k rezistenci vůči Alkibiadovu vábení jen nějaký osobní motiv. Zamítá homosexuální styk z důvodu, který považuje za objektivní. V sexuálním styku spatřuje výměnu, v níž se jeden dává druhému. Aby šlo o skutečně hodnotnou směnu, musí se zakládat na komplementaritě. Zákon lásky vyžaduje vzájemnost, která nemá nic společného se zjitřenou touhou. Kdyby byl Sokrates materialista, asi by proti Alkibiadovým návrhům neměl žádné principiální námitky. Při svém odmítání se však odvolává na duchovní pohled, v němž se věci jeví v jiném světle. Duchovní zrak nepřehlíží řád, který podle Sokrata pochází od Boha. Xenofon nám o tom zanechal výmluvné svědectví. Sexuální poměr s Alkibiadem není s tímto řádem v souladu. Poslechni si Sokratovu repliku: Jestliže…toužíš vejít se mnou ve styk a vyměnit si krásu za krásu, zamýšlíš přitom na mně nemálo vydělat: chceš získat za zdání krásy krásu opravdovou a myslíš vskutku vyměnit bronzovou zbroj za zlatou…Duševní zrak počíná tehdy dobře vidět, když se tělesné oči chystají ztrácet svou bystrost; a ty máš k tomu ještě daleko.

N: Z toho by našeho profesora určitě kleplo. Nechápu, jak může velebit člověka s takovým názorem!

F: Chvála Sokrata, kterou mu vzdávají moderní liberálové, se podobá postoji farizeů ke starozákonním prorokům. Ti jim stavěli pomníky, ale kdyby žili v jejich době, stáli by na straně jejich vrahů. Bylo by tedy lépe, kdyby si velkého řeckého filosofa vůbec nebrali do úst a své uznání vyhradili úplně někomu jinému.