Hitler – Darwinův žák?

Václav Hořejší – Jan Horník

V prvním lednovém týdnu roku 2011 prof. Václav Hořejší uveřejnil na svém blogu na aktuálně.cz text pod názvem Hitler – důsledný Darwinův žák? Poté se pod jeho článkem rozpoutala rozsáhlá diskuze, do které se zapojil i Jan Horník. Dodatečně ji přinášíme i čtenářům Distance. – red –

Původní text Blogu:

V diskuzích pod několika svými články jsem se setkal s tvrzením, že evoluční teorie, resp. zjednodušeně řečeno darwinizmus, byla zásadním zdrojem inspirace pro rasizmus všeho druhu a že zvláště nacisté jen dovedli k logickým praktickým důsledkům teoretické principy evoluční teorie, shrnuté do zásady resp. „přírodního zákona“ nemilosrdného boje o život a přežívání jen těch nejschopnějších.

Před časem zde upozornil jeden diskutující na obsáhlou recenzi knihy Jana Horníka „Proč holocaust: Hitlerova vědecká mesianistická vražda“ od Romana Cardala. Autor knihy a zjevně i recenzent dospívají k onomu výše uvedenému závěru.

Horník, resp. Cardal říkají např.:

„Jak je všeobecně známo, Hitler byl rasista. Rasismus připadá dnešnímu, vědecky poučenému člověku vrcholně iracionální. Skutečnost se však má poněkud jinak. Za předpokladu platnosti Darwinovy evoluce totiž konsekvent rasismu logicky nutně vyplývá. Horník cituje příslušnou pasáž z Darwinova díla O původu člověka (srov. str. 126), z níž je patrné, že různost lidských ras s sebou zároveň nese jejich druhovou různost. To implikují samotné principy evoluční teorie. Různá lidská společenství se nacházejí v různých prostředích, v nichž panují různé přírodní podmínky, což znamená, že různá společenství musí na různé podmínky reagovat různě, chtějí-li přežít. Tvrdší podmínky v případě úspěchu vedou k získávání nových dědičných kvalit, které lidé žijící v méně náročných podmínkách z logiky věci získat nemohou.

Rasismus z evoluční teorie logicky přímo vyplývá, což je nutné si bez zastírání uvědomit. A nejen to, rasismus je dokonce její nutnou součástí. Pokud bychom totiž u člověka zakázali přechod rasa-druh, popřeme tím samotný evoluční princip vzniku druhů přeměnou, neboť rasy musí být potenciálními novými druhy, aby se vývoj nových druhů mohl vůbec konat. Je-li tedy člověk živočich vzniklý evolucí, pak musí možnost vzniku dalšího nového druhu z lidských ras pochopitelně platit i pro něj. Každý evolucionista a tedy i darwinista proto musí trvat na tom, že různé lidské rasy představují různé úrovně vývoje člověka, a i jejich vývojová úroveň proto musí být z hlediska přírody různá. Jinak by se dostal do rozporu s principy, kterými se evoluce řídí.

Kdyby se tedy darwinista stavěl proti rasismu, v podstatě by bránil přirozenému soupeření druhů a přírodnímu výběru a tím pádem i vývojovému pokroku přírody, kterému podle své vlastní teorie vděčí za své lidské bytí.

Boj na život a na smrt představuje pro darwinistu nepřehlédnutelnou výzvu. Kdo před tvrdostí života zavírá oči, musí nutně zahynout.

Zastává-li tedy někdo názor, že darwinistický evolucionismus logicky nevede k všeobecné bitvě národů o životní prostor na planetě, potom podstatu darwinismu stále nepochopil. V horším případě se jedná o záměrné lakování skutečnosti na růžovo, aby byla uchována nevinnost darwinistické evoluce. Nebudeme-li ale zbytečně chodit kolem horké kaše, lze darwinismus bez obav a zcela oprávněně označit za vražednou teorii, je-li vražda stále ještě činem, který spočívá v záměrném usmrcení nevinného člověka – například nějakého dítěte jenom proto, že patří k cizímu národu. Darwinismus totiž takové činy nejen teoreticky ospravedlňuje, ale dokonce k nim přímo nabádá jako k žádoucímu způsobu, jak se účastnit údajně přirozeného boje o přežití, jehož prostřednictvím se uskutečňuje vývoj přírody.“

Mnozí lidé (dokonce včetně některých evolučních biologů) věří, že Darwin byl rasista a že evoluční teorie přispěla ke vzniku nacistické ideologie.

Byl tedy Darwin rasistou? Posloužila evoluční teorie k podpoře eugeniky, legalizace potratů či k holocaustu?

Ani náhodou. Darwin byl aktivním abolicionistou, jehož vědecká práce ve skutečnosti pomohla vyvrátit v jeho době obecně rozšířené eugenické koncepty a rasistické názory opírající se o biblicky motivované pseudoargumenty.

Není snad třeba připomínat početné otevřeně rasistické, genocidií a infanticidní starozákonní pasáže, které se nepochybně na dlouhou dobu významně ovlivnily židovsko-křesťanskou etiku.

Je zajímavé, že ještě před 12 lety jsem na vlastní uši slyšel na adventistické přednášce nazvané „Darwinův fatální omyl“, že zčernání pokožky u části lidstva je součástí trestu za „Adamův hřích“…

Snahy o diskreditaci darwinizmu přicházejí v současnosti především z ultrakonzervativních náboženských (křesťanských a muslimských) kruhů (např. český Občanský institut a Institut sv. Josefa, turecký muslimský kreacionista Harun Yahya).

Naproti tomu např. oficiální vedení katolické církve s evoluční teorií už řadu let nemá žádné problémy.

Falešnost „důkazů“ toho, že evoluční teorie vede k rasistickým a vůbec amorálně egoistickým konceptům, je zřejmá už jenom z toho, že evoluce většinou neprobíhá na základě vnitrodruhového boje o potravní zdroje, ale daleko více na základě soupeření mezidruhového a na základě pohlavního výběru, který ve většině případů nemá násilnou povahu.

Moderní evoluční biologie založená na molekulárně-biologických datech jasně ukazuje, že lidské „rasy“ jsou si extrémně příbuzné.

Moderní genetika a evoluční biologie tedy poskytuje naopak silnou oporu anti-rasizmu.

Je přece zcela zřejmé, že národy spolu válčily a pokoušely se vzájemně zničit nebo aspoň ovládnout odnepaměti, dávno před tím, než se objevila evoluční teorie a její falešní interpreti.

Zástěrky pro všemožné genocidií vraždění se vždycky snadno našly – nejčastěji jimi byla různá náboženství nebo pseudonáboženství postavená na konceptu „bohem vyvoleného národa“. Takto bylo mnohokrát zneužito i v zásadě pacifistické křesťanství.

V historii lidstva se v naprosté většině případů vzájemně nevraždily „rasy“, ale rasově identičtí sousedé, rodiny, klany a národy.

Poněkud paradoxní je, že evoluční teorie ve skutečnosti prokazuje, že altruistické chování, které považujeme obvykle za vysoce morální, má evoluční kořeny a za určitých okolností může přinášet evoluční výhody altruisticky se chovajícím jedincům resp. druhům, u nichž je altruistické jednání rozšířené.

Ono populární dawkinsovské „sobecké“ chování je v evoluční teorii totiž připisováno pouze replikačním jednotkám, na kterých se realizuje přirozený výběr, tedy genům.

Ze „sobectví“ genů nelze nikterak vyvozovat také sobectví nosičů těchto genů, tedy živočichů. Je sice pravda, že „sobecké geny“ často povedou k sobeckým organizmům, ale naprosto tomu tak nemusí být nutně. Pro přežití genu může být někdy lepší, když je jeho nosičem organizmus altruistický než sobecký.

Dosud byly identifikovány následující strategie, ve kterých přirozený výběr preferuje altruistické chování:

- příbuzenský altruizmus – například preference zájmů svých potomků před vlastními;

- reciproční altruizmus – preference zájmů jiného živočicha, třeba nepříbuzného, s očekáváním, že tato pomoc bude v budoucnu opětována,

- altruizmus jako prostředek budování reputace nebo symbolu dominantního postavení, což mohou být významné faktory uplatňující se při pohlavním výběru (imponující chování, „mohu si to dovolit“).

Evoluční biologie tedy ukazuje, že altruismus je někdy přirozeným způsobem chování živočichů, který se vyvinul pomocí evolučních mechanizmů. Člověk má tedy přirozené předpoklady k tomu, aby se choval mravně.

K tomu samozřejmě přistupuje navíc to, že člověk má „vědomí“, kterým se do určité míry a za určitých okolností vymyká diktátu biologických nutností a uvědomuje si subjektivně, co je „dobré“ a „špatné“. Namísto hrubých biologických zákonitostí se pro něj za určitých civilizačních podmínek stávají daleko významnější motivy kulturní, náboženské a společenské.

Evoluce je dnes prostě faktem prokázaným stejně silně jako třeba moderní kosmologické koncepty. I kdyby snad v očích některých pomatenců přinášela podporu pro amorální chování, mělo by to být důvodem pro její odmítání?

Opravdu si někdo myslí, že by to pomohlo potlačit rasizmus či bezohledný egoistický individualizmus?

Reakce Jan Horník:

Dobrý den,

řekl bych, že hlavní námitka, proti obsahu mé knihy a spojování Hitlera s Darwinem, míří na tezi, že darwinizmus je rasistická teorie. Nejprve tedy k této otázce:

Zda byl Darwin sám osobně rasista, přesně nevím. Bylo by třeba se obrátit na Darwinovy životopisce. Z mnoha pasáží jeho knih se mi zdá, že rasy nepovažoval za rovnocenné. I kdyby ale Darwin sám proti rasizmu vystupoval, je třeba rozlišovat jeho teorii o původu druhů a jeho osobní postoje. Člověk se nemusí nutně řídit zásadami vyplývajícími z teorie, kterou vymyslí.

Pokud jde o samotnou Darwinovou teorii ((druhy vznikají přeměnou a hlavními hnacími silami vývoje jsou pud sebezáchovy, přírodní výběr a pohlavní výběr (existují samozřejmě i jiné evoluční teorie s jinými navrhovanými mechanismy)) – tato varianta evoluční teorie je podle mého názoru rasistická nutně již svou povahou, a to bez ohledu na to, co si o ní myslel sám Darwin. Proč? Důvod spočívá v tvrzeném principu, že nové druhy vznikají přeměňováním z již existujících druhů. Tento proces lze v delším časovém horizontu pojmenovat jako rozrůzňování ras. Pokud by se totiž odchylky (rasy) druhu postupně nevzdalovaly, buď by stále existoval jen jeden druh, nebo by případně musely všechny druhy vzniknout ze samostatných linií, které se během historie postupně přeměňovaly jen v rámci téže linie – druhy by v takové linii postupně během času zanikaly a vznikaly, ale žádné větvení, jak jej evolucionisté předkládají, by se nekonalo.

Tento teoretický moment evoluce – přechod rasa-druh – je proto nutnou podmínkou pro možnost vznikání druhů vývojem, jak jej předkládají nejběžnější evoluční teorie. Kdo chce přechod z rasy do nového druhu popřít, musí popřít i existenci společného předka více druhů v evolučním stromu, a tím i možnost evoluce jako takovou.

Teorie zároveň tvrdí, že lepší (jinak řečeno úspěšnější) se má prosadit, neboť to vede k vyššímu vývoji, a to klidně i na úkor jiných. Platí zde tedy imperativ pro všechny jedince i skupiny: Bojuj o svou sebezáchovu! Měřítkem správnosti tvého jednání je výsledek. V darwinizmu to pochopitelně znamená i možnost používat to nejhrubší násilí.

Dále teorie říká, že nelze přesně definovat hranici mezi původním a novým druhem – je to vždy(!) jen dohoda přírodovědců, že odlišností je již dostatek, abychom se my lidé shodli, že budeme takové odlišné entity považovat za nové samostatné druhy (například nemožnost plodit potomstvo). Přechod rasa-druh je tedy pozvolný a nikde ve vývojové časové lince nelze vést jednoznačnou dělicí čáru. Nelze tedy konzistentně trvat na tom, že soupeření se může a má odehrávat jen mezi již odlišenými druhy. Jasná hranice mezi druhem a rasou totiž v reálné přírodě podle Darwinovy teorie neexistuje.

Fakt hromadění odchylek a postupného odlišování i v rámci téhož druhu zároveň znamená, že různé skupiny živočichů (například rasy) mají nějak (třeba jen minimálně) odlišné vlastnosti, a tudíž jsou jinak přizpůsobené pro přežití. Které odchylky jsou výhodnější, se ale může ukázat teprve v přírodním výběru, což znamená právo vítěze (silnějšího) – úspěšnější (lepší) se prosadí.

Pokud tyto prvky zkombinujeme, nelze z povahy věci omezit boj o přežití jen na mezidruhové soupeření, takže i souboj ras je žádoucí – má se totiž vždy prosadit ten schopnější.

Fakt, že moderní evoluční biologie ukazuje, že lidské „rasy“ jsou si extrémně příbuzné, tedy v principu problém nijak neřeší, neboť odchylky tu prostě jsou. A co když jsou některé lepší pro přežití než jiné? To už ukáže zase jedině reálný boj o sebezáchovu. Pravdu bude mít vítěz. (K tomuto problému viz celá 4. kapitola mé knihy – částečně je k nahlédnutí i na GoogleBooks.)

Pokud tedy pan Hořejší namítá:

„Falešnost „důkazů“ toho, že evoluční teorie vede k rasistickým a vůbec amorálně egoistickým konceptům, je zřejmá už jenom z toho, že evoluce většinou neprobíhá na základě vnitrodruhového boje o potravní zdroje, ale daleko více na základě soupeření mezidruhového a na základě pohlavního výběru, který ve většině případů nemá násilnou povahu,“ – pak tyto námitky nijak neřeší skutečnost, že když nějaká skupina živočichů, která se již alespoň trochu odlišuje od ostatních, zkusí své evoluční štěstí a pokusí se prosadit násilím, nemůže proti tomu ortodoxní darwinista nijak protestovat, natož aby takový bezohledný postup označit za nespravedlnost. Co když taková agrese povede k sebeprosazení schopnější populace jedinců?

Když tedy nějaký národ například napadne svého souseda, protože potřebuje prostor pro obživu, musí darwinista uznat, že někdy to tak v přírodě prostě chodí. Líbit se nám to nemusí, ale protestovat nemůžeme, natož takové jednání trestat jako nespravedlivé. Jak chcete morálně odsuzovat vítěze? Celý vyšší vývoj organizmů přece stojí na tom, že nouze nutí všechny, aby bojovali o život, a právě tento všeobecný zápas vede k uchovávaní a prosazování úspěšnějších mutací.

Stačí se podívat krátce do Darwina, aby bylo zřejmé, že si těchto důsledků své teorie byl vědom:

„Hlavním cílem této práce je za prvé uvážit, zdali člověk, jako každý jiný druh, pochází z nějaké dříve existující bytosti, za druhé zjistit, jakým způsobem se vyvíjel, a za třetí stanovit povahu rozdílů mezi tak zvanými lidskými rasami.

(…)

Bylo by také zcela přirozené položit si otázku, zda člověk, jako mnozí jiní živočichové, začal vytvářet odrůdy a podrasy jen nepatrně navzájem se lišící, nebo rasy, které se od sebe liší natolik, že je musíme pokládat za sporné druhy. Jak jsou takové rasy rozšířeny po světě a jak se navzájem ovlivňují při míšení v první i v následujících generacích? A tak bychom si mohli klást ještě mnoho podobných otázek.

Tazatel by potom dospěl k velmi závažné otázce, bude-li se člověk rozmnožovat natolik rychle, že to někdy povede i k vážným bojům o existenci a v důsledku toho k zachování příznivých změn, tělesných i duševních a k vymizení škodlivých. A zatlačují-li a nahrazují jednotlivé rasy či druhy – ať už použijeme jakéhokoliv termínu – jedny druhé, takže některé z nich nakonec zanikají? Uvidíme, že na všechny tyto otázky, jak už je u většiny z nich jasné, musíme odpovědět kladně, stejně jako kdyby se vztahovaly na nižší živočichy.“ (Charles Darwin, O původu člověka, 1970 Praha, str. 12-13.)

„Člověk se rozmnožil tak rychle, že byl nutně vystaven boji o existenci a tím i přírodnímu výběru. Podmínil vznik mnoha ras, z nichž některé se navzájem tolik liší, že je přírodovědci často zařazují jako odlišné druhy.“ (Tamtéž, str. 102)

Skutečně by mě tedy zajímalo, jak by pan Hořejší například darwinisticky argumentoval z pozice Tibeťana proti Čínské uzurpaci, nebo třeba proti plánu téhož miliardového národa obsadit Sibiř, když čínské vedení dospěje k závěru, že takové kroky jsou pro něj výhodné. Oponoval by snad právem na přežití schopnějšího?

U darwinistické evoluce proto nejde ani tak o to, že někdy je výhodnější být třeba altruistou, ale o to, že nelze nijak protestovat proti použití násilí, když daná skupina (národ) dospěje k závěru, že má velkou šanci uspět, a tak zkusí například válku. Morální argument, že vraždění je nelidské, a proto je z principu zakázáno vždy a všude, nemá v darwinizmu žádnou oporu. Vraždění může být v darwinistické přírodě maximálně v danou chvíli nevýhodné. Ale co když se naskytnou okolnosti, kdy bude výhodné…? Co potom…?

Darwin: „Člověk, stejně jako každý jiný živočich, dospěl ke své dnešní vysoké úrovni bojem o existenci, k němuž ho donutilo jeho rychlé rozmnožení; a jestli dospěje ještě výše, pak se obávám, že bude nutně vystaven tvrdému boji. Jinak by propadl nečinnosti a nadaní lidé by nedospěli o nic dále než lidé nenadaní. A proto přirozená rychlost, jíž lidí přibývá, nesmí být nikterak brzděna. Pro všechny lidi by mělo existovat svobodné soupeření a zákony a zvyky by neměly bránit nejschopnějším jedincům, aby se plně uplatnili a mohli i vychovat nejvíce potomků.“ (Tamtéž, str. 173)

Námitka, že má člověk vědomí, které se do určité míry vymyká biologickým danostem, je velice slabá. Není toto vědomí náhodou jen další evoluční mutací, kterou je třeba používat k přežití? Vědomí přece nevzniklo mimo přírodní zákony, takže se jim nemůže zásadně vymykat.

Darwin píše: „Někteří přírodovědci, kteří se s hlubokým obdivem sklánějí před rozumovými a duševními schopnostmi člověka, rozdělili celý organický svět na tři říše: lidskou, zvířecí a rostlinnou, a tak zařadili člověka do zvláštní samostatné říše. Přírodovědec nemůže porovnávat ani klasifikovat duchovní svět člověka, ale může se, jak jsem to učinil já, pokusit o důkaz, že rozumové vlastnosti člověka a živočichů se neliší svou podstatou, ale nesmírně se liší stupněm vývoje. Ať je však tento rozdíl sebevětší, neopravňuje nás, abychom zařazovali člověka do nějaké zvláštní říše,…“ (Tamtéž, str. 102.)

Pan Hořejší dále uvádí:

„Namísto hrubých biologických zákonitostí se pro něj za určitých civilizačních podmínek stávají daleko významnější motivy kulturní, náboženské a společenské.“

Ale co když se podmínky změní? Civilizace se rozloží? Je pak snad návrat k hrubým metodám boje o sebezáchovu ospravedlnitelný? Je správné přepadnout sousedy, abych já přežil?

Rád bych tedy slyšel darwinistickou odpověď na následující otázku: Zda za žádných okolností nesmím úmyslně zabít nevinného člověka (čili se dopustit vraždy), když mi to třeba v nějaké extrémní situaci umožní přežít? Není to naopak z hlediska přírody žádoucí? Vraždit, abych přežil já, když se dokážu lépe prosadit, když jsem lepší?

Pokud jde o závěrečné tvrzení pana Hořejšího, že „Evoluce je dnes prostě faktem prokázaným stejně silně jako třeba moderní kosmologické koncepty,“ pak by asi bylo třeba diskutovat, co považujeme za fakt. Stůl v místnosti je fakt, existence nespočtu druhů je fakt. Ale pokud máme zůstat na vědecké úrovni, teze, že se jeden druh může přeměnit v jiný, je vědeckému experimentu naprosto nedostupný závěr – nikdo nikdy žádný takový jev nepozoroval. Dosud tedy neexistuje ani jeden jediný skutečný důkaz tvrzené zákonitosti o přeměňování druhů. Jakýpak tedy fakt? Je to jako kdybych tvrdil existenci gravitačního zákona, ale neměl ani jedno pozorování, že hmotné předměty se vzájemně přitahují, že například kameny padají na zem.

Náhradní metoda dokazování (evoluce probíhá příliš dlouho, aby bylo možné ji dokazovat experimentálně) spočívá v interpretaci faktů předpokládanou teorií, ale to je beznadějná logická tautologie: předpokládám evoluci – tou si vysvětlím fakta – tedy evoluce platí. Takto lze ale dokázat cokoliv, třeba i že život pochází z Marsu. Stačí nahromadit dostatek logicky konzistentních vysvětlení faktů, která (ta fakta) samozřejmě nikdo nepopře.

Mimochodem stejnou metodickou chybu činí i kreacionisté se svou teorií Inteligentního designu. Na stejných faktech (například DNA) dokazují opačný výsledek, ale stejně nevědecky a dogmaticky: také tautologie, která nic nedokazuje.

Nakonec snad ještě krátce k dalším tvrzením, která se přímo netýkají problému darwinizmu a rasizmu. Když se snaží pan Hořejší zpochybnit souvislost mezi darwinizmem a nacizmem, uvádí:

„Je přece zcela zřejmé, že národy spolu válčily a pokoušely se vzájemně zničit nebo aspoň ovládnout odnepaměti, dávno před tím, než se objevila evoluční teorie a její falešní interpreti. Zástěrky pro všemožné genocidií vraždění se vždycky snadno našly – nejčastěji jimi byla různá náboženství nebo pseudonáboženství postavená na konceptu „bohem vyvoleného národa“. Takto bylo mnohokrát zneužito i v zásadě pacifistické křesťanství. V historii lidstva se v naprosté většině případů vzájemně nevraždily „rasy“, ale rasově identičtí sousedé, rodiny, klany a národy.“

Že se lidé vraždí z nejrůznějších motivů, je celkem banální konstatování. Otázkou ale je, proč například Hitler rozhodl o vyvraždění Židů? Proč si například myslel, že je to v souladu s řádem světa? Proč si třeba nacisté mysleli, že mají právo dobývat životní prostor na východě Evropy? Jde tedy o jejich konkrétní důvody a motivy, a ty nemusejí být shodné s důvody jiných vrahů.

Pokud jde o zneužívání konceptů, to je běžná zkušenost historie, ale je třeba nepřehlédnout, že zneužití znamená zfalšování původního konceptu. V případě sociálního darwinizmu nacistů se ale o ničem podobném mluvit nedá, neboť ideály darwinizmu nacisté nezneužili pro krytí jiných myšlenek a jejich původní význam byl v ideologii i praxi nacizmu zachován. Šlo zkrátka jen o důsledné použití principů darwinizmu v politice. Anebo byl například plán Barbarossa v rozporu s principy darwinistické přírody? Nešlo snad jen o jeden z mnoha případů tzv. skupinové selekce?

Když už se pan Hořejší tak často odvolává na příklady z náboženství, například že pacifistické křesťanství bylo zneužito, v tomto případě bych to možná chápal, pokud bychom jako hlavní princip křesťanství uznali lásku k bližnímu. Hlavní princip darwinizmu je ale boj o sebezáchovu všemi dostupnými prostředky, takže jaképak zneužití, když je násilí uplatněno proti nevinným. Je to v rámci teorie o řádu světa.

Pokud jde o zmínku o sobeckých genech:

„Ze „sobectví“ genů nelze nikterak vyvozovat také sobectví nosičů těchto genů, tedy živočichů. Je sice pravda, že „sobecké geny“ často povedou k sobeckým organizmům, ale naprosto tomu tak nemusí být nutně.“

Tady bychom museli zavést zcela jinou a rozsáhlou filosofickou diskuzi: co je člověk?, abychom mohli posoudit, zda je jen nějakým atomistickým souborem buněk apod. Zda vůbec dává smysl mluvit o sobeckých genech, když geny nemají žádnou svobodnou vůli atd. Biologové bohužel filosofují, jak se jim zlíbí, ale nijak své názory neodůvodňují, natož aby se vzdělali v oboru filosofie a uměli správně racionálně myslet i o otázkách, jejichž řešení je čistě empirickému oboru přírodních věd naprosto nedostupné.

A konečně, nejen pan Hořejší často jakoby mimochodem odkazuje na příklady související s křesťanstvím. Například: „Je zajímavé, že ještě před 12 lety jsem na vlastní uši slyšel na adventistické přednášce nazvané „Darwinův fatální omyl“, že zčernání pokožky u části lidstva je součástí trestu za „Adamův hřích“…“

Opravdu nechápu, jak tento naprostý nesmysl souvisí povahou Darwinovy teorie, o jejíchž principech by se mělo diskutovat čistě vědecky. Zpochybňuje snad tato osobní zkušenost s iracionálními blázny, že hlavní zásadou darwinistické přírody je boj o přežití?

V některých dalších diskuzních příspěvcích jsem byl podezříván z náboženské motivace. To naprosto odmítám. Najde-li v mé knize někdo jediný náboženský argument, koupím mu pivo a zároveň takový argument okamžitě vyškrtnu, pokud se tam nějakým nedopatřením dostal. Darwinizmus je vědecká teorie, a proto by se o ní mělo diskutovat jedině racionálně a na základě údajů získaných přirozeným poznáním. Laciné nálepkování oponentů Darwina jako křesťanů ukazuje jedině tak na nedostatek racionálních argumentů, které by dokázaly Darwina uhájit solidní vědeckou cestou.

S přáním další a alespoň trochu smysluplné diskuze

Jan Horník

Reakce Václav Hořejší:

Dekuji za vstup do diskuze.

Jak už tady psal ZAM (a myslím, že i někdo další), je omylem interpretovat darwinizmus jako neustálý boj každého s každým a vraždění každého možného konkurenta.

Pro evoluční úspěch je především důležité, kolik ten i onen jedinec/druh zanechá potomků.

Toho lze docílit mnoha, v drtivé většině zcela nenásilnými strategiemi.

Naprostá většina organizmů své konkurenty (nota bene vnitrodruhové!) nezabíjí, dokonce to ani neumí.

To, ze si někdo usmyslí, že nějaká jiná skupina/národ ohrožuje jeho skupinu/národ a že je proto potřeba ji zlikvidovat, se dělo v dějinách neustále, nebylo k tomu třeba žádného darwinizmu.

Ten se jen někomu úchylně hodil jako argument zdánlivě racionalizující a ospravedlňující takové násilí.

Extrapolovat některé přírodní jevy na lidskou společnost a tvrdit, že je to nějaký nevyhnutelný „přírodní zákon“, proti kterému se nemůžeme (a nemáme) stavět, je prostě primitivistický nesmysl.

A ještě něco:

Velmi správně říkáte, že i vědomí (a vše co s ním souvisí) je výsledkem přirozeného vývoje.

Docela oprávněně se tedy můžeme domnívat, že altruistická morálka, která brání uplatňování násilí ve společnosti, je prostě důležitým adaptačním rysem našeho druhu, který mu pomáhá v konkurenci s jinými druhy.

Lze si velmi dobře představit, že společnost, ve které by (třeba z nějakých genetických důvodů) bujela agrese a násilí, neuspěla v konkurenci s podstatně méně násilnými, altruistickými, kooperativními etniky.

Rozhodně to není nic „proti přírodě“ – jak už jsem řekl, naprostá většina druhů praktikuje „mírumilovné“ životní strategie.

Popírat význam zásadně nových fenoménů vyplývajících u našeho druhu z toho, že má něco, co jiné druhy prostě nemají (unikátní typ vědomí atd.), které mohou svými efekty naprosto převládnout nad dřívějšími pudovými vzorci chování, mi připadá velmi pošetilé.

Pokud se domníváte, že „správný darwinista“ musí právě takto pošetile uvažovat, je to prostě typický příklad toho, jak si účelově stvořit „slaměného panáka“, kterého můžete v diskuzi snadno diskreditovat.

Pokud se ptáte, jestli v nějaké extrémní situaci je „přijatelné“ zabít v zájmu vlastního přežití někoho jiného, tak by asi většina lidi odpověděla, že ano.

Do takovýchto zcela extrémních situací se ale lidé dostávají opravdu jen naprosto výjimečně – pak se z nich skutečně „stávají zvířata“ – takové případy byly u některých etnik dobře dokumentovány (což asi víte lépe než já).

Rozhodně to ale nebyl případ např. nacistů, kteří se rozhodně neocitli v tak extremním ohrožení holého života, že by museli hubit jiné „rasy“.

Naopak – dalo by se říci, že doplatili na to, že tak extrémně odvrhli onen evoluční výdobytek morálky.

Reakce Jan Horník:

Dobry den,

Dovolte mi znovu reagovat.

Pokud se z mého prvního příspěvku zdá, že interpretuji darwinizmus jen jako „neustálý boj každého s každým a vraždění každého možného konkurenta“, pak to není mé přesvědčení, ale šlo mi o to, zdůraznit, že boj a násilí jsou v rámci darwinizmu povolené prostředky, že pokud platí Darwin, nelze násilí proti nevinným odsuzovat jako nespravedlivé, je totiž v souladu s tímto výkladem řádu živočišné přírody.

Dále uvádíte:

„Pro evoluční úspěch je především důležité kolik ten či onen jedinec/druh zanechá potomků. Toho lze docílit mnoha, v drtivé většině zcela nenásilnými strategiemi. Naprostá většina organizmů své konkurenty (nota bene vnitrodruhové!) nezabíjí, dokonce to ani neumí.“

Nenásilné strategie mohou živočichové klidně ve většině případů používat, ale morální dilema je principiální: Buď nevraždit nikdy, nebo někdy ano! Co ona menšina případů? Někdy si přece živočichové žádné servítky neberou, a to ani v rámci druhu (kudlanka, dravé ryby – požírají se i navzájem atp.). Proč by měl mít člověk své speciální zákony přírody, kde násilí není povoleno?

Když píšete:

„Docela oprávněně se tedy můžeme domnívat, že altruistická morálka, která brání uplatňováni násilí ve společnosti, je prostě důležitým adaptačním rysem našeho druhu, který mu pomáhá v konkurenci s jinými druhy. Lze si velmi dobře představit, že společnost, ve které by (třeba z nějakých genetických důvodů) bujela agrese a násilí, neuspěla v konkurenci s podstatně méně násilnými, altruistickými, kooperativními etniky,“ – pak Váš argument ve prospěch slušnosti (altruizmu apod.) v podstatě spočívá v tom, že přinese větší úspěch v evolučním procesu. Proč být slušným/nenásilným? Protože je to úspěšnější! Pokud argument stojí takto, pak to znamená, že měřítkem správnosti jednání není to, zda je spravedlivé vůči ostatním nebo není, ale zda přinese úspěch. Úspěch ale může někdy přinést i násilí. V tomto teoretickém rámci je tedy násilí proti nevinným v principu v pořádku – a to je onen problém, na který se snažím upozornit. Násilí proti nevinným není zakázáno jako nemorální. Máme tu tedy jakousi „morálku přežití“, která schvaluje bezohlednost, pokud ta přinese úspěch.

Dále uvádíte:

„Pokud se domníváte, že „správný darwinista“ musí právě takto pošetile uvažovat, je to prostě typický příklad toho, jak si účelově stvořit „slaměného panáka“, kterého můžete v diskuzi snadno diskreditovat.“

Správný darwinista musí uvažovat tak, že připustí oprávněnost bezohlednosti, když někomu přinese úspěch. Nemusí se tak chovat, může hledat jiné altruistické cesty, ale musí ostatním přiznat právo (!) na násilí, čili ho na morální rovině schválit, pokud nechce popřít principy darwinistické přírody. Netvořím tedy účelově žádného slaměného panáka, pouze sleduji logiku teorie. A domnívám se, že takového teoretického panáka, který lidem říká, že mohou jednat s ostatními nespravedlivě, když jim to přinese úspěch, je třeba teoreticky odstřelit.

Doufám, že jsme si správně porozuměli, když jsem kladl otázku, zda mohu v některých případech vraždit, abych přežil (nemyslel jsem zabít třeba ve válce při obraně, ale zavraždit nevinného – např. ženu, jež má jídlo, které potřebuji já). Za prvé se domnívám, že většina lidí by něco takového nikdy neschválila, takže mi není jasné, jak víte, že by většina lidí odpověděla ano. A za druhé – šlo mi o vaše principální morální hodnocení zásad Darwinovy teorie. Schvaluje darwinizmus vraždu jako možný prostředek sebezáchovy ANO/NE?

Pokud si myslíte, že ano, pak už myslím není třeba nic dodávat…

Když píšete:

„Rozhodně to ale nebyl případ např. nacistů, kteří se rozhodně neocitli v tak extrémním ohrožení holého života, že by museli hubit jiné „rasy“. Naopak – dalo by se říci, že doplatili na to, že tak extrémně odvrhli onen evoluční výdobytek morálky.“

Jednak: souhlasil byste s tezí, že kdyby se nacisté v takové extrémní situaci ocitli, že by mohli jiné hubit? Taková možnost mne přímo děsí!

Za druhé: nedoceňujete povahu základní teze darwinistické teorie o úspěchu jako měřítku správnosti jednání. To totiž nejen znamená, že když násilí proti nevinným uspěje, bylo morální, ale že máte právo násilí vyzkoušet, zda přinese úspěch: Když prohrajete, byla to vaše smůla, ale to, že jste násilí vyzkoušel, nelze morálně odsoudit – násilí na nevinných tedy nelze principielně zakázat jako nepřípustné.

Opět také opakujete, že v dějinách se lidé násilně střetávali i bez Darwina. Souhlas. Pokud tvrdíte, že se darwinizmus jen hodil k ospravedlnění a zdánlivé racionalizaci, můžete to nějak zdůvodnit? Například uvést, čím jiným se Hitler a nacisté ve skutečnosti řídili, když podle Vás principy darwinizmu sloužily jen jako zástěrka? Nebo co je neracionálního na vojenské územní expanzi, když se národ domnívá, že má málo životního prostoru a v přírodě platí zákony darwinizmu?

A konečně píšete:

„Extrapolovat některé přírodní jevy na lidskou společnost a tvrdit, že je to nějaký nevyhnutelný „přírodní zákon“, proti kterému se nemůžeme (a nemáme) stavět, je prostě primitivisticky nesmysl.“

Pokud živočichové – a tedy i člověk – vznikli evolucí, pak zákony, kterými se evoluce řídí, platí pro všechny, neboť člověk je také živočich. Můžete tedy nějak racionálně zdůvodnit, proč je taková extrapolace nesmysl? Označit ji za primitivizmus není žádný argument.

Pokud se vaše hodnoceni „primitivistický nesmysl“ týká jen skutečnosti, že je nesmysl se proti „přírodním zákonům“ nepostavit, pak jde o to, že je třeba použít ostřejší termín, než můžeme, máme, totiž že se musíme proti takovým zákonům stavět – například proti zákonu sebeprosazení se za každou cenu. Darwin ale tohle neříká, on předkládá takový výklad řádu světa, kde je imperativ sebezáchovy v principu nadřazen jiným možným a ušlechtilejším morálním zásadám (např. nezavraždíš). Vyššími zásadami se sice lze v Darwinově přírodě řídit, ale není to povinnost - a to je jádro problému. Když přinesou úspěch nemorální zásady, je to podle darwinizmu v pořádku, což je jinými slovy teoretická obhajoba nespravedlnosti.

(Také si myslím, že by diskuzi prospělo zpřesnit definici darwinizmu, neboť se mi zdá, že já jej používám v původním významu Darwinovy teorie, kdežto další, a řekl bych, že i pan Hořejší, pod tímto termínem mají na mysli spíše neo-darwinizmus, který originální Darwinovu teorii již částečně modifikoval.

Pokud mě někteří další diskutující chytají za slovo, že nejde vždy o přežití silnějšího, uznávám, že je to nepřesné a zavádějící. Stačí tedy za slovo silnější dosadit úspěšnější. Na podstatě problému s ospravedlňováním násilí se tím nic nezmění. Darwin by myslím nicméně klidně psal o právu silnějšího.)

S pozdravem

Jan Horník

Reakce Václav Hořejší:

Místo mě odpověděl velmi správně Ares.1

Vy se pořád snažíte dokazovat, co by si měl myslet „správný darwinista“ (podle vašich představ):

„Morální dilema je principiální: buď nevraždit nikdy, nebo někdy ano! Co ona menšina případů? Někdy si přece živočichové žádné servítky neberou, a to ani v rámci druhu (kudlanka, dravé ryby – požírají se i navzájem atp.) Proč by měl mít člověk své speciální zákony přírody, kde násilí není povoleno?“

Naprostá většina druhů se nevraždí prostě nikdy, další jen ve zcela výjimečných situacích. Těch, které to dělají běžně, je jen velmi málo.

Ale i kdyby to dělalo 99 % druhů, pro člověka z toho nic nevyplývá – člověk se přece tím, že se u něj vyvinulo vědomí, svědomí, kultura, schopnost rozeznávat „morální“ od „nemorálního“, zásadně odlišil od pudově jednajících zvířat; prostě pro něj začaly platit jiné „zákony přírody“.

Pro žížalu platí také spousta jiných „zákonů přírody“ než pro kvasinku, žulový kámen nebo kolibříka, ne?

Prostě v průběhu evoluce se na určitých úrovních objevují „emergentní jevy“, které na té původní úrovni neexistovaly, resp. neměly žádný smysl.

Reakce Jan Horník:

(Na tento poslední příspěvek nemohl V. Hořejší dosud zareagovat, neboť vznikl až při přípravě přetištění diskuze do Distance. – red –)

Nejen v diskuzi s panem Hořejším se často objevují námitky proti tezi, že evoluční výklad řádu přírody (obzvláště pak darwinistická varianta s principem přírodního výběru) znamená teoretické ospravedlňování násilí, tzn. legitimizaci jeho možného použití proti nevinným v úsilí o vlastní sebeprosazení. Jinými slovy, že nemůžeme morálně hodnotit, a tedy ani legitimně zakazovat a případně i stíhat lidské skutky, které člověk považuje za účelné pro svůj život – a to i v případě, že koná na úkor jiných nevinných lidí (ve staré terminologii bychom řekli nespravedlivě).

Podstata námitky (evolucionizmus nic takového neospravedlňuje) spočívá v tom, že pro člověka platí „vyšší“, nebo chcete-li „jiná“ morálka (např. altruistická) než u zvířat, protože člověk je druhem, u kterého v evoluci vznikl nový „emergentní jev X“ (vědomí, svědomí, rozum, schopnost rozeznávat morální od nemorálního…). Člověk se má tedy chovat lidsky, protože je člověk, a ne zvíře: vlk, tygr, kudlanka atp.

Václav Hořejší tezi formuluje: „Člověk se přece tím, že se u něj vyvinulo vědomí, svědomí, kultura, schopnost rozeznávat ‚morální‘ od ‚nemorálního‘, zásadně odlišil od pudově jednajících zvířat; prostě pro něj začaly platit jiné ‚zákony přírody‘. (…) Prostě v průběhu evoluce se na určitých úrovních objevují ‚emergentní jevy‘, které na té původní úrovni neexistovaly, resp. neměly žádný smysl.“

Podobně jiný účastník diskuze Ares upozorňuje: „To, že existuje nějaký přírodní výběr, je pro morální soudy stejně (ne)relevantní jako fyzikální zákony. Kategorie dobra a zla nejsou součástí těchto principů.“ Jinak řečeno, kategorie dobra a zla platí až pro člověka, zatímco ostatní živočišná příroda je mimo-morální.

Nejprve drobné vyjasnění. Netvrdím, že altruistická morálka (i jakákoliv jiná „ohleduplná“ morálka) je proti přírodě, ale že ani násilná morálka boje o přežití není proti přírodě. Čili že v evolučně pojaté přírodě je jakákoliv morálka legitimní, tedy i ta násilná. (Násilná morálka se sice lidem, kteří ji nevyznávají, nemusí zamlouvat, ale v evoluci se může vyvinout cokoliv, takže ani vraždění není v principu proti přírodě.)

Oponent právě zde namítá, že se objevil tzv. „emergentní jev“ lidské morálky, která násilí na nevinných zakazuje. Nazvěme tento jev pro přehlednost argumentu termínem „altruistická morálka“. Člověk je tedy živočich altruistický, zásady přirozeného způsobu chování ostatních živočichů pro něj neplatí.

Co oponent v případě své „altruistické morálky“ sám uznává? Že vznikla v rámci evoluce.

Pokud by zároveň uznal, že zákony evoluce platí obecně pro vše, co se ve vývoji přírody vznikne, pak by nemohl tuto svou „altruistickou morálku“ instalovat jako obecně platnou, neboť se kdykoliv může objevit další „emergentní jev“ – třeba nějaká „morálka násilí“, která bude stejně legitimní jako jakákoliv jiná. Vývoj lidstva (nebo jeho části) se zkrátka zase posune o kus dále, vznikne nová „morální mutace X“, která se v evoluci třeba prosadí jako úspěšnější.

Jak bychom totiž mohli v tomto evolučním rámci jakkoliv odsuzovat mutací „extrémního násilí“? Z jakého důvodu bychom ji mohli označit za nelidskou, když nevíme, kam směřuje další vývoj člověka? Třeba tento další „emergentní jev“ zvítězí a „altruistická morálka“ skončí na smetišti dějin… Například nastoupí komunistická třídní morálka či nacistická morálka boje o přežití. Nemáme-li žádné univerzální měřítko pro posouzení, jaká morálka odpovídá člověku, musíme připustit, že komunizmus i nacizmus mohly představovat náběhy na novou fázi vývoje lidstva. Když se taková morálka prosadí, bude zkrátka legitimní. Že by se nám osobně nelíbila? Nacistům se zase nelíbila rovnost ras…

Vzhledem k těmto nepříjemným teoretickým důsledkům oponent variantu „pouhého“ dalšího jevu v řadě evolučních mutací živočišné přírody zavrhuje a nabízí v případě člověka tezi o vzniku „nových zákonů“: protože v přírodě vznikl člověk, vznikla i „altruistická morálka“, kterou se lidé musejí řídit.

Teoreticky lze myslet dvě možnosti: buď ve světě platí nějaké obecné principy, jimiž se vznik nových zákonů řídí, anebo neplatí (veškeré zákony vznikají náhodě, proces jejich objevování se ničím neřídí).

Pokud platí druhá možnost, není důvod, aby se náhodně nemohly kdykoliv objevit nějaké další „nové zákony“ („nová morálka X“), které budou hlásat násilí. Taková další „morálka X“ bude stejně legitimní jako dosavadní „altruistická morálka“. Násilí tedy nelze v principu zakazovat. Pokud se násilnou morálkou začne řídit celé lidstvo zároveň, prostě přirozeně a pozvolna přejdeme do věku násilí, a pokud se zprvu objeví jen u části lidské populace, půjde čistě o to, zda se uchytí a prosadí. Tuto novou „morálku X“ však nemůžeme označit za nelidskou. Dokonce tak nemůžeme označit vůbec žádnou morálku – všechny morálky jsou si evolučně rovny. Pokud tedy mohou náhodně vznikat stále „nové zákony“, nemůžeme žádnou morálku, která se mezi lidmi objeví, označit za nelegitimní, ergo násilí na nevinných je přijatelné.

Stejné teoretické důsledky přináší i první možnost, že ve světě platí nějaké obecné principy, jimiž se vznik nových zákonů řídí. Pokud totiž takové principy umožňují vznik „nových zákonů“ (altruistická morálka), a to oponent uznává, pak ani zde není důvod, aby tyto „emergentní jevy“ nadále nenastávaly, aby se opět neobjevily nějaké „nové zákony“ pro člověka, aby nevznikaly další jiné „ne-altruistické morálky“. Případný nástup totality v tomto teoretickém rámci opět neznamená víc, než že pro člověka možná právě začínají platit další „nové zákony“. Ergo násilí na nevinných je přijatelné.

Oponent zkrátka může proti tezi, že evoluční rámec teoreticky legitimizuje jakékoliv varianty morálky (Kantova, křesťanská, islámská, nacistická, lidojedská, liberální…), racionálně namítat jedině tehdy, pokud by mu evoluční výklad přírodního dění umožnil uhájit univerzálně platnou neměnnou lidskou morálku. Jedině pak by totiž měl k dispozici měřítko, jímž by mohl například morálku boje o přežití teoreticky diskvalifikovat jako nelidskou a odůvodnit její zákaz. Jinak jsou si všechny morálky evolučně rovny. Co je zlo a dobro se vyvíjí. Buď morální zákony nepodléhají vznikání a zanikání ve vývoji, anebo podléhají. Jestliže podléhají (Hořejším předkládané „emergentní jevy“), v principu se pohybujeme na půdě morálního relativizmu bez možnosti objektivního hodnocení lidských skutků kategoriemi dobro/zlo. Z hlediska přírody a vývoje je vše stejně „morální“ či „nemorální“. Tyto termíny už nemají žádný trvale daný obsah, mohou se vzájemně zcela zaměňovat. V darwinistické přírodě i v jakékoliv neodarwinisticky modifikované variantě tedy může jít vždy jen o morálku s omezenou platností pro danou dobu a případně skupinu lidí.

Hořejšího teze „prostě pro něj začaly platit ‚jiné zákony‘“ tedy teoreticky znamená, že po přechodné době zákonů (s)vědomí může kdykoliv přijít nová nevídaná uzurpace a zotročování – začne platit jako nový „morální“ zákon.

Znovu tedy opakuji, teorie evoluce legitimizuje násilí na nevinných.

Poznámky:

• 1. Ares v diskuzi napsal: Jan Horník: Máte celkem zavádějící představu o tom, co říká Darwinova teorie. Fakt, že existuje gravitace, ještě neznamená, že je dobré Vás vyhodit z okna. A rozhodně to neospravedlníte Newtonem. To, že existuje nějaký přírodní výběr, je pro morální soudy stejně (ne)relevantní jako fyzikální zákony. Kategorie dobra a zla nejsou součástí těchto principů. Na jejich základě můžete prohlásit, že šestinohý králík by měl možná konkurenční výhodu nad svými kolegy, nebo že když ho vyhodíte z okna, tak se rozmázne o zem. Nemůžete ale na jejich základě říct, že je něco z toho dobré nebo špatné. „Když přinesou úspěch nemorální zásady, je to podle darwinizmu v pořádku, což je jinými slovy teoretická obhajoba nespravedlnosti.“ Takovéto závěry jsou pak důsledkem vašeho omylu. Pokud domyslíme vaši logiku, pak je Newton teoretická obhajoba vyhazování králíků z okna, protože dle něj je v pořádku, když králík dopadne na zem a nezůstane vám levitovat ve vzduchu za oknem.