Weischedelův plán skeptické etiky - díl II.

Jiří Fuchs

(Pokračování z Distance 3/6)

3. Pojem skepse podle Weischedela

Podobně jako u pojmu etiky, přibližuje Weischedel pojem skepse historickým průřezem skeptických motivů a pozic od antiky, přes Pascala, Descarta, Humea, Kanta, Hegela, Nietzscheho až po současnou kulminaci skeptického opojení (W. Weischedel, Skeptická etika, str. 19-29). Nakonec resumuje podstatné znaky skepticismu jako filosofického názoru, který prý po důkladném zkoumání vyjevuje vše jako pochybné. Snad by ale Weischedel mohl trochu šetřit uctivými predikáty. Jaké důkladné zkoumání se asi může skrývat za rezultátem univerzální pochybnosti?

Weischedel dobře rozlišuje skepsi metodickou (počátek filosofování) a výslednou, i když je pak ve výkladu užívá konfuzně. Doporučený skepticismus však definuje skepsí výslednou - „po důkladném zkoumání". Kdyby ale obecný skeptik alespoň trochu zkoumal své možnosti, snadno by nahlédl neudržitelnost své pozice. Pochybnost je totiž možná, jen když jsou mnohé předpoklady (fakt poznání, identita, rozlišitelnost teze a antiteze...) nepochybné.

Pozitivní až optimistický pohled na skepticismus je u Weischedela evidentně spoludán neochvějnou důvěrou v pozitivní vývoj filosofie, který obecnou skepsi jednoduše přináší. Proto ji také Weischedel ve svém projektu skeptické etiky integruje. Proto tvrdí, že podržet radikální skepticismus a vydržet s ním náleží k podstatnému myslitelskému úkolu naší doby (str. 29).

Tady by ale naopak trocha skepse neuškodila. Proč jen si je Weischedel tak jistý, že to, co přinesl vývoj teorie poznání po Descartovi, je pro filosofii přínosné, to nejlepší, co lze v autentickém filosofování akceptovat? Kdyby o tom zapochyboval, nemohl by s takovým přesvědčením vytyčovat rezultát tohoto vývoje jako myslitelský úkol. Doporučené radikální skepsi naopak odpovídá, abychom se takových patetických proklamací důsledně zdržovali.

Je ostatně otázka, zda radikální skepticismus nevyžaduje víc. Např. zdržet se jednoznačných tvrzení o vývoji filosofického myšlení, o jeho tendenci, současném stavu, obsahu, ale také o Descartovi, Kantovi atd. Vždyť vše má být pochybné - a rovnou radikálně. Proč si tedy Weischedel uděluje tolik rozmanitých, znevěrohodňujících výjimek? No asi proto, aby vůbec mohl něco určitého říct, aby nám mohl přesvědčivě tlumočit skeptické poselství doby. Jen jestli tím neparticipuje na osudových rozporech radikálního skeptika a na následné filosofické bezvýznamnosti okázale kriticistních proklamací.

Vraťme se k Weischedelovu dějinnému optimismu. Ten je sdílen intelektuály (zvláště po Hegelovi) jako nějaké středověké dogma. Co když je ale posloupnost novověkých teoretiků poznání jen vývojem prohlubující se gnoseologické krize, jen kumulací omylů o filosoficky fundamentálním tématu poznání? Výsledná skepse, jako kánon soudobého myšlení, by pak byla spíše epidemií, paralyzující filosofické myšlení a nikoli princip, jímž by měla být nesena a organizována např. etická reflexe. S tím výsekově či proklamativně skeptický Weischedel nepočítá. Jako uvědomělý skeptik by ale s takovým pesimistickým scénářem počítat měl. Jinak na sebe přivolává podezření, že po vzoru Mistrů novověkého kriticismu stíhá jiné nesmlouvavou skepsí, zatímco ve svých dogmatech se shlíží s nerušeným zalíbením.

Ale jsou i jiné důvody, proč by měla Weischedela přepadnout skepse k vlastním možnostem pravdivého vyhodnocení novověké gnoseologie. Odjinud víme (otázka Boha ve skeptickém myšlení), že se sice Weischedel noetickému problému možnosti jisté pravdy na moderní poměry dost věnoval, ale nevěděl si s ním (díky přílišné závislosti na novověkých autoritách) rady. Řešil noetický problém zcela špatně (viz J. Fuchs, Problém osobnosti, 9. 4.). To je pochopitelně špatná dispozice k posouzení novověkého vývoje. Proto např. Weischedel nerozumí Descartovu klíčovému omylu, když ve své Skeptické eticetvrdí, že Descartes rychle překonal svou výchozí radikální pochybnost jistotou (str. 20).

Descartova výchozí univerzální skepse ale byla metodická a ta se nepřekonává dosažením jistoty. Dá se však opustit, suspendovat, což se v rozhodující reflexi jistoty vlastní existence Descartovi bohužel přihodilo. Metodická pochybnost v důsledném provedení naopak vede k nevývratným jistotám a to Weischedel vytrvale nechápal, protože raději uvěřil v novověký vývoj. Sám se totiž v dřívějších pokusech o řešení skepse dostal do podobné situace jako Descartes - také se přestal v rozhodující chvíli tázat na podmínky faktu poznání. Proto se později přiklání k falešné domněnce, že obecná metodická skepse vede k obecné skepsi radikálního skepticismu.

Také recepce Kantovy teze antinomií rozumu (str. 21) potvrzuje Weischedelovu noetickou dezorientaci, která bezpečně znemožňuje pravdivé posouzení vývoje novověké gnoseologie. Na pozadí nevalné noetické úrovně Weischedelova myšlení se jeho obdivné predikáty o radikalitě současného filosofování jeví jinak, méně věrohodně. Také apel na sžívání se s radikálním skepticismem (str. 29) vyznívá jako pionýrská naivita bez zkušenosti s terénem, do něhož se moderní aktivista se zápalem pouští. A to přesto, že se Weischedel odvolává na základní zkušenost současného myšlení, která je zkušeností radikální nejistoty. Bylo však třeba mobilizovat zkušenost noetickou, aby se dnešní intelektuální zkušenost nestala dogmatickou determinantou či iracionálním imperativem.

Takto je i Weischedel odsouzen k naivitě, kterou nemůže zakrýt maska verbální kritičnosti, když tvrdí, že vše, co se jeví jako jisté, je přiváděno ke zhroucení, že se všechny odpovědi neustále rozpadají. Špatná noetika Weischedelovi nedovoluje hodnotové rozlišení skepse metodické a rezultační (věcné). Víra v pozitivní vývoj novověké filosofie ho pak vrhá do víru soudobé skeptické bezradnosti, kterou překonává jen silná autoreflexivní slepota. V té jsou však novověcí gnoseologové dobře trénovaní.

4. Nepodařené provedení

Frapantní rozpor Weischedelovy koncepce skeptické etiky tedy spočívá v tom, že na jedné straně (v meta etické reflexi) ordinuje radikální skepsi. V pozitivních etických výkladech o svobodě, o svědomí či základních etických rozhodnutích a postojích ale Weischedel vytváří určitou etickou pozici, která je nesporně souborem jednoznačných tvrzení, nerozmělňovaných žádnými antitezemi. Vytvořil tedy myšlenkovou pozici, která zůstala zcela nedotčena proklamovanou radikální skepsí. Metodicky akcentovaná skepse posloužila jen jako reklama pro dnešní dobu, za níž se ale skrývá pravý opak - dogmata o odpovědnosti, soucitu, pravdivosti či toleranci.

Weischedel zřejmě vyčerpal skeptický elán v aplikaci na předchůdce. Kantovi např. právem vytýká pouhý dogmatismus mravních evidencí či nezdůvodněný metafyzický předpoklad nepodmíněného nároku mravního zákona (str. 36-39). Fichtovu a Hegelovu etickou teorii Weischedel zase snadno odmítá poukazem ne metafyzickou fundaci. Vystačí si tu s agnostickými omyly, i když metafyzika německých idealistů jistě není udržitelná. Ale nikoli proto, že je prostě metafyzikou, nýbrž proto, že je špatnou metafyzikou.

Stejnou kritickou šablonu přikládá Weischedel na Schelera, Hartmanna či Jasperse. Fatální závislost na Kantově rozporné teorii poznání se u Weischedela zhodnocuje i v klíčové reflexi svobody.

Weischedel podniká poměrně rozsáhlý výzkum svobody. Nejprve přičiňuje četná rozlišení (str. 73-101), poté dospívá k definici svobody, k určování vztahu k mravním normám a teprve na závěr klade (z kritického hlediska) zásadní problém determinismu (str. 109-116). Takové řazení otázek prozrazuje, že se Weischedel ve vlastním zkoumání nezatěžoval předřazenými metodickými imperativy. Postrádáme tu nikoli snad smysl pro nesmyslnou radikální skepsi, nýbrž smysl pro kritičnost filosofického zkoumání.

Jenže Weischedel věděl, že svobodu nezdůvodní - to filosofický bonton nedovoloval. Aby tedy mohl o svobodě něco filosofického vypovídat, musel si dopřát jak nelogičnost postupu, tak i výsadu dogmatického zpracování tématu. Kritickou nouzi pak dokázal Weischedel geniálně proměnit v ctnost. Weischedel po Kantovi znovu objevuje zásadní antinomii svobody a nutnosti, k níž prý vede zkušenost i zkoumání (str. 113-115). Kauzalita a svoboda jsou prý v člověku neslučitelné a zároveň prý nemůžeme nechat ani jeden aspekt padnout. Konstatování antinomie je posledním slovem reflexe svobody.

Weischedel by měl vyhodnotit tento „čestný" výsledek reflexe svobody jako skepsi, neboť antiteze je nejen ve hře, ale je i definitivně instalována. Pak by ovšem musel touto skepsí důsledně znehodnotit všechny své predikáty o svobodě, neboť je vymýšlel na základě pouhého postulátu svobody. Hluboká, kantovsky inspirovaná a řízená zkoumání však ukázala, že svoboda je možná fiktivní - a na tom musíme přestat.

Weischedel je však k sobě shovívavý. Tristní debakl na sebe nijak zvlášť nevztahuje. Místo toho naopak triumfuje: antinomický rezultát o svobodě odpovídá současné radikální skepsi (str. 115). Skvělé! Čím víc nevyřešených filosofických problémů, tím lepší filosofie, neboť tím lépe souzní s požadavky skeptické doby. A takový soulad je nepochybně tím nejlepším, co může filosofa potkat.

Že pak resultovaná skepse ke svobodě znejišťuje (a popravdě řečeno znemožňuje) celou etiku? To sice Weischedel obecně připustí, ale sám dál nerušeně vykládá o svědomí či o etických postojích, jako by šlo o jiný obor. A ještě přitom boduje: skeptické vyústění reflexe svobody potvrzuje nutné rozvržení současné etiky jako etiky skeptické (str. 116).

Předtím, než Weischedel takto zazdil problém svobody i etiku, zažil chvilkové osvícení, v němž postřehl, že filosofování předpokládá svobodu, což platí i o skepsi (str. 116). Weischedel se z ničeho nic ocitl na stopě důkazu svobody. Ale jako typický, noeticky nezkušený novověký filosof stopu rychle ztratil a slibný náběh zmařil. Jak by se mohl vymknout z všemocného vlivu Kantovy teorie poznání, když ji sám použil k falsifikaci Mistrovy etiky?

Konformní moderní filosof sice ustavičně mluví o kritičnosti, svobodě či radikální skepsi, ale modus autentického filosofování zažitý nemá. Když dojde na Kantovu teorii poznání, ukázněně se zařadí, nasadí agnostický filtr a úspěšně falšuje jedno filosofické téma za druhým. Naposledy takto v otázce svobody zazářil R. Scruton (Průvodce...filosofií). Také našel v Kantovi svého filosofického guru a beznadějně protápal problémem svobody k dokonané bezradnosti.