Totalitní duch v dialogu

Štěpán Plaček

V příloze LN Orientace (7. 10. 2000) byl zveřejněn článek Jana Zieglera „Deklarace Vatikánu budí odpor“. Autor se v něm jednoznačně staví na stranu kritiků dokumentu Dominus Iesus (DI), kterou zveřejnila vatikánská Kongregace pro nauku víry. Terčem kritiky je zejména čtvrtá kapitola dokumentu, kde kongregace opakuje tradiční katolické pojetí jedinečnosti a jednoty Církve. Největším kamenem úrazu je „jedna jediná věta, která protestantům upírá církevní pravost“.

„Ekumenismus díky deklaraci utrpěl šrám,“ tvrdí autor článku a odhaluje i základní příčinu: někteří představitelé Římskokatolické církve totiž chybně chápou mezicírkevní dialog. Katolická církev prý sice slovně vyzývá k dialogu, ale jedná zcela opačně. Nepřistupuje totiž k ostatním jako k rovnoprávným partnerům. Chce hrát „vedoucí úlohu“ , přičemž za cíl ekumenismu považuje návrat zbloudilých zpět do vlastního lůna. Dominus Iesus je reprezentantem tohoto typu smýšlení. Podle autora je však po jetí dialogu, „kdy jedna strana by měla zcela přistoupit na stanoviska té druhé,“ předem odsouzeno k neúspěchu. Ti katolíci, kteří s deklarací nesouhlasí, „vzhledem k absolutní podřízenosti nižších složek vyšším v rámci hierarchické struktury katolické církve a nemožnosti kritiky nadřízených si však nedovolí svoje názory publikovat veřejně,“ dokresluje závěrem ještě citace mluvčího Českobratrské církve evangelické.

Katolická církev z pohledu J. Zieglera tedy touží minimálně po stejném postavení, jaké měla například KSČ v dobách své největší předlistopadové slávy. Rýsuje se zde vyobrazení organizace bažící po vytvoření monolitního duchovního impéria, jež dusí jakoukoli odlišnost a jedinečnost. Církevní moc je v tomto výjevu ve střetu se svědomím jednotlivce.

Je tento temný pohled oprávněný? Odpověď do značné míry závisí na tom, zda platí závažná Zieglerova výtka, tj.: Dominus Iesus je důkazem, že katolická církev není schopná vést dialog, ač k němu slovně vyzývá. Domnívám se, že v této věci nemá Jan Ziegler pravdu.

Předně nebude zbytečné zmínit, že pojem „dialog“ běžně označuje „jazykový akt, sloužící vyjasňování termínů, zdůvodňování úsudků a vysvětlení dosaženého poznání“ (Filosofický slovník, FIN, Olomouc, 1995). Specifický dialog náboženský je navíc určen vzájemným dorozuměním mezi náboženstvími, plynoucím z poznání odlišných vyznání a hlubšího porozumění vlastní víře.

A jak chápe dialog Jan Ziegler? Z jeho textu lze vyčíst některé předpoklady, které jsou pro něj určující. Především je zřejmé, že vstup do náboženského dialogu podmiňuje nárokem, aby zúčastněné strany zanechaly přede dveřmi jakékoli absolutní nároky. Jinak řečeno (s pomocí ustáleného klišé): překážkou dialogu je ambice „být vlastníkem celé a jediné Pravdy“. Tímto kritériem je tedy měřena i vatikánská deklarace. A je hned zřejmé, že se Dominus Iesus nutně ocitá mimo dialog, protože si pro svá tvrzení nárokuje univerzální platnost. Ojejich pravdivosti se nepochybuje. Protichůdná pojetí chápe DI jako mylná, čímž deklarace dokazuje svou neschopnost dialogu.

Tento myšlenkový postup však nelze při podrobnějším pohledu jen tak beze všeho přijmout. Dominus Iesus si proto zaslouží trochu obhajoby.

V prvé řadě je nutné zopakovat, co bylo již mnohokrát řečeno jinde: deklarace neříká nic nového. Všechna její tvrzení mají oporu v dosavadním učení církve, včetně textů II. vatikánského koncilu a dalších dokumentů. Deklarace tedy shrnuje a opakuje kontinuální učení církve, přičemž některé prvky (které jsou např. předmětem sporů) ozřejmuje a vykládá. Jak se ale deklarace má k dialogu? Dialog byl výše definován jako „jazykový akt, sloužící vyjasňování termínů, zdůvodňování úsudků a vysvětlení do saženého poznání“. Deklarace je shrnutím tradičního katolického učení a jeho závazného výkladu, zaměřeného proti mylným interpretacím. V takovém obecném porovnání se zatím neukazuje žádný významnější rozpor.

Zdvižený prst kritika deklarace ale poukazuje zejména na ta tvrzení, která si autoritativně nárokují univerzální platnost. DI tím odsunuje odlišná pojetí na vedlejší kolej jakožto pojetí nepravdivá, mylná, či neplnohodnotná. Takový přístup zavání totalitní mentalitou a netolerancí k ostatním církvím a nekřesťanským náboženstvím.

Zeptám se nejdříve: Proč je vlastně každý nárok na univerzální platnost tak vehementně odmítán? Vypadá to, že absolutní nárok se chápe způsobem, jako kdyby se vždy a nutně jednalo o nárok absolutistický. Jenže tato vnitřní nutnost není nijak zřejmá. Jistě by šlo uvádět některé případy totalitních režimů, které své „Pravdy“ realizovaly pomocí totalitních praktik. Podobné příklady však nijak nedokazují, že se tak děje vždy a s vnitřní nutností. Je snad každý člověk, který chápe např. přikázání „nezabiješ“ jako obecně platný zákon (tedy nikoli jen kulturně adobově podmíněný), potenciálním tyranem, který bude násilím či nátlakem přesvědčovat zbylou společnost o všeobecné platnosti tohoto zákona? Je značně zjednodušující spojovat s každým nárokem na univerzální platnost též absolutistickou praxi jeho prosazování. Takové vidění je předpojaté.

Nicméně je vhodné se ptát, zda konkrétně tento čin Vatikánu odpovídá totalitnímu duchu. Pokud ano, pak Vatikán a církevní představitelé též zřejmě prosazují svou představu bez jakékoli diskuse, oponenty deklarace uvnitř církve bez úcty umlčují zastrašováním a vyhrožováním. V takovém případě by bylo podobné hodnocení ducha deklarace oprávněné. Jenže zde chybí podstatná věc: fakta, která by totalitní praktiky při prosazování DI doložila. Přesto, že ze „zákulisí“ pronikají občas informace o případech autoritářského „silového řešení“ problémů uvnitř církve ze strany hierarchie, bylo by podobné vidění v případě DI zbytečně dramatické a neadekvátní.

Je deklarace totalitní v tom smyslu, že jí nepředcházela žádná diskuse? Aniž bychom blíže pátrali po okolnostech jejího vzniku, je faktem (jak již bylo řečeno), že obsah deklarace má plnou oporu v oficiálním učení církve (koncilní dokumenty). Učení církve však neformuluje pouze Kongregace pro nauku víry, nýbrž bývá formulováno v mnohem širším rámci teologických diskusí, v kontextu dosavadní katolické tradice a s oporou v Písmu. Ani deklarace není proto pouhým prosazováním představ dvou současných vatikánských představitelů bez jakékoli diskuse.

Za totalitní rys by mohl být považován direktivní tón, který je deklaraci vlastní. Katoličtí věřící jsou povinni věřit pravdám víry tak, jak je předkládá Dominus Iesus. Ani tento rys však nelze označit za totalitní. Proč? Z prostého faktu, že ukládat něco za povinnost se děje všude, kde je ctěna a vyžadována autorita. Stejně tak není například určitý stát totalitní proto, že jeho občané jsou povinni dodržovat zákony. Dodržování zákonů a pravidel přece vyžadují všechna společenství, která mají zájem uchovat si vlastní charakter a identitu. V této perspektivě není nijak problematické, že DI, opírajíc se o autoritu Písma a katolické tradice, ukládá katolickým věřícím za povinnost věřit v zásadní pravdy víry. Věřící by si totiž v opačném případě neudrželi svou identitu jakožto římští křesťané.

Zůstává však ještě významná námitka, která se týká netolerantnosti deklarace: DI některá tvrzení předkládá jako definitivní pravdy. Tím se staví odmítavě k přesvědčení ostatních, kteří katolický postoj nesdílí. DI tedy nepřistupuje k ostatním jako rovný k rovnému, což znamená netolerantní postoj.

Na tuto námitku asi nejlépe reaguje sama deklarace, tvrdí-li: „Rovnost, která je předpokladem dialogu, se vztahuje na stejnou osobní důstojnost partnerů, nikoliv na obsahy nauky...“ A má nepochybně pravdu. Netolerantní postoj přece není takový, který odlišný názor klasifikuje jako nepravdivý. Netolerance spočívá teprve v nerespektování práva druhé osoby na odlišný názor.

Zieglerova kritika deklarace, jakožto údajného projevu neschopnosti vést dialog, se nezdá být udržitelná. Je samozřejmě pochopitelné, že protestantské církve se s deklarací neztotožňují. Nicméně jestli DI odhaluje spíše rozdíly než to, co křesťany spojuje, neznamená proto ještě vatikánský krok odmítnutí pokračovat v dialogu. Copak k dialogu nepatří též pojmenování sporných otázek, k čemuž se samozřejmě váže i vyjasnění vlastních stanovisek?

Obecněji posouzeno: z různých kritik, které se týkají vatikánského dokumentu, je patrné, že dialog se chápe novým, radikálním způsobem. Tento posun je typický pro určitý typ ekumenismu. Pro něj už nejsou spory ve věroučných otázkách vlastní příčinou rozdělení. Právě tyto rozdíly a odlišnosti mohou být údajným obohacením pro druhé. Dialog je zejména nasloucháním, ochotou obohatit se jiným názorem. Pestrá mnohost je přeci mnohem zajímavější než monolitní šeď. Tento sympatický, úspěšný postoj však opomíjí skutečnost, že se pokouší slučovat neslučitelné. Je totiž těžko představitelné, aby dvě tvrzení, která se navzájem vylučují, mohla být zároveň pravdivá. Nicméně v novém chápání dialogu se lze setkat právě s tímto pokusem o smíření protikladných tvrzení.

Není tak složité ukázat, že takový přístup neodpovídá realitě. Dialog je totiž především setkáváním a mnohdy i střetem různých pohledů, předpokladů a přesvědčení, která se navzájem vylučují, tedy buď platí jedno, či druhé. V dnešním, postmodernou ovlivněném významu dialogu se však jako předpoklad pro dialog vyžaduje zásadní subjektivizace vlastních východisek, tj.: nechť má každý svou vlastní pravdu. Tato pluralita pravd, která radikálně překračuje pluralitu občanskou, se snaží legitimovat jako účinná hráz proti totalitám všeho druhu.

Kdo tyto nové předpoklady nevyznává, je označen za fundamentalistu, neschopného dialogu, neboť se prý dopouští nepěkného hříchu: absolutizace partikulárního. Fundamentalistův problém údajně spočívá v jeho vlastním provincionalismu. Fundamentalistovi chybí prostě globální nadhled, není schopen a ani ochoten opustit svou perspektivu. A přitom - každá taková perspektiva je jen jednou z mnoha různých, vzájemně nesouměřitelných perspektiv. Fundamentalista se ale nemůže dostat z vlastní klece. Prý se ještě nepovznesl nad vlastní ohraničená východiska.

Vtéto atmosféře je zřejmé, že katolická církev nemá mnoho přátel, jestliže deklaruje univerzalitu a jedinečnost křesťanské zvěsti a Kristovy Církve.