O nadržování rudým prorokům

Michal Janata

V sedmém čísle revue pro kulturu a život Řád z roku 1937 vyšla stať Jaroslava Durycha nazvaná Ve stínu Španělska, v níž mimo jiné píše: „Překvapilo nás poněkud chování ani ne tak socialistů, jako spíše stran středu a různých těch humanitních a pacifistických a pokrokových a demokratických intelektuálů za hranicemi i u nás, kteří nepokrytě dosud nadržují rudým prorokům, přijímajíce tak boj proti katolické církvi za svou potřebu vlastní. Ne že bychom od nich očekávali spravedlnost. Víme, že pro nějakého odsouzeného anarchistu se pořádají protestní shromáždění po celém světě a že vždy přiskočí básníci, spisovatelé, malíři, hudebníci a učenci, aby podpisovali protesty proti odsouzení nějakého anarchisty nebo komunisty, zatím co proti vraždění desetitisíců a statisíců křesťanů nikdo nehne ani brvou. Víme, že pacifismus a tolerance a humanita vůči křesťanům neplatí a platiti nebude. Ale překvapilo nás to, že právě ve státech demokratických, kde křesťané a zvláště katolíci úzkostně závodili s ostatními v loyálnosti k demokratickým režimům, dává se jim tak neostyšně najevo, jak se o katolících vlastně smýšlí. Vždyť to, co se děje katolíkům ve Španělsku, mělo by se jim podle naznačovaného mínění všech lidových front díti ve všech státech a tedy i u nás. A toto přání může se státi otcem činu.“

Ocitoval jsem tak dlouhou pasáž z Durychova příspěvku ze dvou důvodů: jednak jako doklad věcného stylu, který byl příznačný pro katolické publicisty uvažující o občanské válce ve Španělsku na stránkách Akordu, Řádu a několika jiných periodik, jednak pro jeho profetický obsah. Vždyť „nadržování rudým prorokům“ tvoří dodnes součást optiky, s níž se na „španělský případ“ dívá většina nejen národa, ale i jeho – až na velmi vzácné výjimky – intelektuální elita. Tato pobuřující asymetrie, která přinejmenším implicite schvaluje likvidační činy takzvaných republikánů, ale ve skutečnosti trockistů, anarchistů a socialistů, se v Čechách promítá do nejaktuálnějších vrstev české politiky. Občanská válka ve Španělsku není nějakou nám odlehlou historickou položkou, s níž dnešek nemá už nic společného. Naopak, jestliže ve 30. letech se ve Španělsku hrálo o osud Evropy, protože po bolševizaci Ruska měl tento nejdestruktivnější mor infikovat i kdysi katolickou Hispánii, pak dnes je klíčovou otázkou pro nás, nakolik se dokážeme ubránit nebezpečně postupující extremizaci společnosti i politiky. Preludiem dnešní extremizace byl postoj liberálně humanistických intelektuálů typu Karla Čapka, kterým pod hypokriticky nasazenou maskou pacifismu nebylo zatěžko přiznat právo na násilí španělským učedníkům Stalinovy Kominterny. Není divu, že se pak podařilo rozsáhlé dílo ateizace české společnosti, dílo, které dosud nese plody v podobě nevyřešených církevních restitucí, neúcty ke všemu duchovnímu a neuvěřitelnému kulturnímu zprimitivění.

„Denně nás veškerý levý tisk přesvědčuje, že naše chrámy by měly být zničeny nebo zabrány, naši kněží pobiti a my všichni nějakými účinnými prostředky citelně poučeni o tom, že jako katolíci patříme při nejmenším do koncentračního tábora,“ napsal ve stejném článku Durych. Jestliže spočteme na prstech jedné ruky novináře, kteří v 90. letech volali po spravedlivém naplnění církevních restitucí, pak můžeme jen s hrůzou konstatovat, že téměř veškerý tisk, až na nepatrné výjimky, je přes všechnu pokrytecky pravicovou rétoriku krajně levicový. Všechno, co Durych vyslovil ve formě obav, když rozebíral stav tehdejšího československého veřejného mínění, se nejen vyplnilo, ale přežívá dál jako relikt nepřiznaného a někdy dokonce přiznaného marxismu.

Marxismus je pozoruhodný jedinou věcí, která musí zarazit každého, kdo přečetl Marxova díla od jeho juvenilie Filosoficko-ekonomické manuskripty z roku 1844 až po Kapitál, totiž obrovskou myšlenkovou primitivitou, která je zhuštěna do známého dikta o tom, že svět už není třeba vykládat, jen je ho potřeba měnit. Zdá, že toto marxistické krédo stále umrtvuje tvořivý myšlenkový potenciál českých intelektuálů, neboť dodnes straší v jejich hlavách historiografické přízraky, kterými zaplňovala marxistická vláda knihy od učebnic pro základní školy až po vysokoškolská skripta. Dodnes nebyla přiznána generálu Frankovi přinejmenším ta zásluha, že učinil čáru přes rozpočet kominternovské strategii komunistických kleští, v nichž měla být zardoušena nekomunistická Evropa. Můžeme se jen dohadovat, co by se stalo, kdyby k čelistem sovětským přibyly také čelisti iberské. Z takového sevření by se už Evropa nedokázala vzpamatovat a z Evropy by byl jediný veliký vyhlazovací koncentrační tábor, který pokrýval s tak neúprosnou délkou trvání také naše teritorium.

Tato gulagizace Československa nebyla úderem blesku z čistého nebe. Cestu proměny relativně demokratického Československa v odbočku sovětského likvidačního státu pomáhali upravovat ti, kteří s takovou horlivostí zkreslovali fakta o španělské občanské válce. Jestliže těmto zkreslením přitakáváme dodnes, pak necháváme nad sebou viset velmi těžký Damoklův meč. Španělský primas Isidro Goma y Toma nazval ve svém spisu z roku 1936 vyšlém v Pampeluně válku ve Španělsku „válkou principů, doktrin, válkou jedné koncepce života a společenské skutečnosti proti druhé, jedné civilizace proti druhé“. Zásluhou vojenského a z určité části i národního povstání (Navarsko například vyslalo do boje proti marxistům z celkového počtu 320 tisíc obyvatel 40 tisíc dobrovolníků ve zbrani) proti marxistické a anarchistické destruktivní ideologii se Španělsko mohlo přes všemožné peripetie stát legitimním státem Evropy. Kdyby Navaru nenásledovalo s takovou intenzitou Aragonsko, stará Kastilie, Léon či Andalusie, nemohl by být nastolen politický fenomém, jenž má v Čechách dosud tolik negativních konotací, frankistické Španělsko. Naprosto klíčovým úkolem pro budoucí historiky je zpracování české recepce španělské občanské války. Než jsem si připravil tento referát, prošel jsem poměrně rozsáhlý vzorek dobového tisku a nezbývá mi než konstatovat, že skoro výhradně pouze katolíci z tohoto jinak tristního čtení vyšli se ctí. Doufejme, že se čeští intelektuálové nespokojí do budoucna se stále opakovanými floskulemi o Frankově režimu a že odejmou marxistické rezignaci na myšlení jeho vládu. Je třeba svět nejen měnit, ale navzdory marxistům o něm i přemýšlet. 20. století jako století genocidního marxismu, který rozpoutal občanskou válku proti většině obyvatel zeměkoule, by už napříště neměl dostat šanci.

(Původně připraveno jako referát pro seminář o Frankovi.)