Skrytá filosofie manažera úspěšného života

Roman Cardal

1. Úvod

Osobu Stephena R. Coveye není nutné nijak zvlášť představovat. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků a vyvolaly nebývalý ohlas ve všech částech světa. Covey psal, jak se stát úspěšným a spokojeným v různých oblastech života – v individuální a rodinné, v jakémkoli zaměstnání, v podnikatelské činnosti. Tisíce jednotlivců, mnoho rodin i velký počet firem si mohli na vlastní zkušenost ověřit, že jeho recept na úspěšný život nepatří mezi ty, které slibují štěstí a zároveň vycházejí z velmi problematických názorů na to, kdo je člověk a v čem jeho štěstí spočívá. Covey si naopak takové otázky klade a odpovědi hledá u zdrojů, jejichž serióznost neospravedlňuje pouhými slogany.

Většina lidí, kteří si se zájmem Coveyho díla přečetli, byla patrně motivována pragmaticky. Existuje totiž opravdu mnoho úspěšných jedinců, rodin i podnikatelských uskupení, kteří za svůj zdar vděčí právě jeho dílům. Avšak Covey má s pragmatickou mentalitou pramálo společného, chápeme-li ji ve smyslu rčení „účel světí prostředky“. Základy, o něž se jeho výklady opírají, jsou jednoznačně silně nepragmatické. Pragmatika a utilitaristu běžně chápeme jako ty, kdo se ve svých volbách orientují podle konkrétních praktických potřeb. Rozhodující pro ně je situace, v níž se právě nacházejí. Avšak konkrétní situace jsou značně proměnlivé, takže pragmatik je mnohdy nucen revidovat principy, podle nichž doposud jednal. Žije-li v prostředí, v němž se např. nevyplácí podvádět a krást, protože společenská kontrola takové chování účinně odhaluje a postihuje, přizpůsobí se tomuto stavu a ve vlastním zájmu koná jako poctivý člověk. Může se ovšem stát, že od určité doby začnou podvody i krádeže přinášet značné výhody, neboť se stanou společensky tolerovanými. Pro pragmatika by pak bylo bláznovstvím, kdyby i nadále trval na svém předchozím stylu života. Vzestup na společenském žebříčku, vylepšení stavu bankovních kont a oblažující pocit sebeuspokojení by pro něj byly rázem nedostupné.

Covey se netají přesvědčením, že existují určité principy, které by člověk neměl ve svém chování nikdy obcházet, protože se jedná o principy neměnné, a tedy trvale platné. Jejich dodržování sice může vést k dočasnému znevýhodnění, ale z dlouhodobého hlediska naopak garantují úspěšnost. Covey proto neopouští myšlenku pragmatičnosti, jen jí dává poněkud jiný význam. Jelikož podle něj není možné, aby člověk dosáhl trvalého úspěchu volbami odpoutanými od principů, jejichž danost nezávisí na proměnách konkrétních situací, předkládá model života, který je rovněž „užitečný“: dochází v něm k efektivnímu zužitkování příležitostí, jimiž jsme každodenně zaplavováni. Zmíněná efektivnost spočívá v dlouhodobém dosahování vítězství svobodného rozvrhu existence člověka, který i v dravém proudu času dokáže zachovat věrnost neměnným zásadám správného konání.

Pragmaticky motivovaní čtenáři si nad knihami Stephena R. Coveye nemusejí klást žádné pochybovačné otázky. Vědí, že předkládá návody, které opravdu fungují a přinášejí kýžené plody. Proto není co řešit – stačí jen v praxi aplikovat to, co na jejich stránkách nalézají. Ale ne všichni čtenáři musejí být takto zaměření. Co když odhlédneme od úspěšnosti Coveyho knih a zamyslíme se nad tím, v jakém kulturním kontextu je sepsal? V tom případě si všimneme něčeho, co pragmatikovi ani nepřijde na mysl.

Covey bez problémů píše o existenci principů, které jsou objektivní, nutné, obecně platné, s jistotou poznatelné. Přesvědčení naší doby je ale zcela jiné. Podle současné filosofie i podle většiny vlivných západních intelektuálů je naivní si myslet, že jsme schopni poznávat objektivně, že existuje něco meta-historického, nepodléhajícího dějinnosti. Důrazně upozorňují, že univerzalita poznání je jen nepoučeným snem starých metafyziků a že jistota je něčím, čím už obtěžují jen zabednění fundamentalisté.

Právě zmíněný problém rozhoduje o tom, jakou úroveň Coveyho dílo vlastně má. Jde o myšlenkový svět, který nenávratně patří do minulosti, anebo mu nelze upřít „trefu do černého“, skutečnou hodnotu a nezpochybnitelnou kvalitu? V prvním případě by si autorovo dílo zasloužilo systematickou kritiku, protože oživuje staré pojetí člověka a života, které je pro naše poučené, na úrovni doby se nacházející současníky zásadně nepřijatelné. Jeho hodnota by byla pouze subjektivní a dala by se vyjádřit asi takto: Chce-li se jeho radami někdo řídit, ať tak činí, není však možné, aby se tento styl myšlení a jednání vydával za univerzálně platný, a tedy i závazný.

V druhém případě by se ukázal dost překvapivý důsledek: Coveyho koncepce lidského jednání by se ukázala jako pravdivá, což by kromě jiného naznačovalo, že převládající trend postmoderního relativistického a radikálně dějinného myšlení nemůže zosobňovat principy skutečně plodného lidského života. Bylo by možné tento trend dokonce označit za významnou příčinu tragické neúspěšnosti životů jedinců, rodin i podnikatelských záměrů, na jejíž široké rozšíření jsme už zvykli jako na něco zcela normálního.

Pokusme se tedy prozkoumat, z jakých filosofických předpokladů ve svém myšlení Stephen R. Covey vychází. Zaměříme se na jeho učení o sedmi návycích skutečně efektivních lidí, odhalíme filosofickou tradici, která učení inspiruje, a zamyslíme se nad vhodností jejího použití pro úspěšné řešení problémů současného člověka.

2. Principy úspěšného jednání

Existují nějaké principy úspěšného jednání? Jaké jednání má být hodnoceno jako úspěšné? Není úspěch značně relativní kategorií? Různí lidé mají přece o životním úspěchu zásadně odlišné představy. Dokonce tak odlišné, že se vzájemně vylučují. Jak tedy můžeme přicházet s názorem, že existují nějaké zaručené, univerzální zásady, jejichž dodržování vede k dosažení životního naplnění?

Tyto otázky vyvolávají podezření, že se Covey, stejně jako řada jiných autorů, pustil do předem ztraceného podniku. O čem nás chce vlastně poučovat? Jeho vize úspěšného života nemusí vůbec odpovídat vizi, kterou mám já, anebo někdo jiný. Proč bychom měli brát jeho výklady vážně a opustit své vlastní pohledy na věc?

Dokud se takto budeme ptát, aniž bychom si pomohli nějakým hodnotícím kritériem, nehneme se z místa. Skončíme totiž nevyhnutelně u pouhého konstatování, že životní zkušenosti lidí jsou různé a že každý je strůjcem svého vlastního štěstí. Někdo nachází uspokojení v tvrdé systematické práci, jiný dává přednost pohodlnému nenáročnému životu.

Rovina sebeprožívání ale není hranicí, u níž by se měl člověk beze všeho zastavit a rezignovat na její překročení. To, jak sebe i svět okolo nás zakoušíme, není poslední rozměr našich životů. Covey nám připomíná, že máme schopnost sebereflexe, jejímž prostřednictvím se niterné rozměry naší existence (naše osobní prožitky) dostávají do předmětné pozice, čímž se jim v určitém smyslu vzdalujeme. Schopnost sebereflexe je vlastně schopností sebe-distancování, sebe-odstupu a tím pádem i možností sebe-kontroly a sebe-disciplíny.1

Covey zde naráží na vlastnost lidského myšlení, která je ústřední i pro filosofii. Filosofové se dokonce vyznačují zvláštní schopností vystupňované sebereflexe. Právě proto v rámci filosofie vznikly obory, jako jsou logika a teorie poznání – v nich se ve zpětném myšlenkovém pohybu ptáme, jakým způsobem řídit svoji mysl, abychom poznávali správně a přiměřeně vzhledem k situaci, kterou myšlenkově kontaktujeme.

Moderní filosofie přesně do tohoto bodu zaměřila svou pozornost. Velcí myslitelé novověku – R. Descartes, J. Locke, D. Hume, I. Kant, E. Husserl aj. – vyšli ve svých filosofických úvahách ze zkoumání našeho myšlení, co od něj můžeme očekávat, jaký dosah a jakou kvalitu naše myšlení má. Tím, že Covey klade na počátek svého výkladu problém sebereflexe lidského myšlení, ukazuje, že si jeho stěžejní důležitost pro pojednání o úrovni našeho vnitřního, myšlenkově-volního života s celou škálou dalších vnějších projevů a důsledků uvědomuje.

V kapacitě sebe-odstupu a sebe-překročení Covey shledává genetické jádro všech sedmi návyků, o nichž ve svých spisech pojednává. Na první místo totiž klade požadavek překonání různých závislostí, které často spoutávají naše myšlení, chtění a následkem toho i jednání, což omezuje jeho efektivnost. V prvé řadě je třeba být tzv. proaktivní, tzn. vymanit se z různých determinací a spoutaností. Další dvě zásady spadající pod přímou kontrolu vůle nazývá začínat s myšlenkou na konec a to nejdůležitější na první místo. Návyky, které už přesahují naši individuální totožnost a vztahují nás k druhým lidem, označuje obraty „myslete způsobem výhra/výhra“, „nejdříve se snažte pochopit, potom být pochopeni“ a „vytvářejte synergii“. Konečně sedmý návyk nese metaforický název: „ostření pily“.

Naším úkolem nebude parafrázovat názory S. R. Coveye v naznačených oblastech. Půjde nám o proniknutí do filosofického pozadí těchto názorů a o zhodnocení jeho přijatelnosti. Postupně se zastavíme u jednotlivých návyků a zamyslíme se nad tím, zda jejich prezentace může obstát před hlubší filosofickou kritikou.

2.1. Proaktivita

Covey je nepochybným zastáncem svobody člověka. Jeho apely velmi silně zdůrazňují nutnost pochopení a uchopení naší vlastní svobody. Jeden z nejhlubších zdrojů životní neúspěšnosti mnohých lidí spatřuje v jejich mentalitě závislosti, která jim nedovoluje vzít život do vlastních rukou. Na čem všem se může člověk cítit být závislý? Autor zmiňuje tři hlavní oblasti – biologickou (genetickou, somatickou), psychickou a sociální. Coveyho výzva je jasná: Kdo chce žít plnohodnotný život, nesmí zmíněným determinantám podlehnout!2

Možná máme pocit, že podobné výzvy jsou plané. Zdá se nám, že jsou příliš optimistické, že vyvěrají z naivního idealismu, který přehlíží mnohdy až úděsnou sílu spoutanosti, do níž jsou životy konkrétních jedinců doslova vpleteny. Jak se můžeme osvobodit od vlivů našeho prostředí, naší kultury, naší tradice a výchovy? Jak můžeme uniknout z našich zděděných zdravotních zátěží? Moderní filosofie a moderní věda přece hovoří zcela jiným jazykem. Nebo snad znáte nějakého myslitele, který dokáže konzistentně obhájit existenci svobody člověka?

S vysokou mírou pravděpodobnosti můžeme předjímat odpověď. Většina patrně odvětí, že nikoho takového nezná. Zamyslíme-li se nad problémem vážněji, zjistíme, že na věci není nic tak divného. Kdyby byl člověk skutečně svobodný, musel by být ve svém myšlení a jednání nezávislý. Covey hodnotu a potřebu takové nezávislosti vyzdvihuje s velikým důrazem. V jeho prospěch svědčí příklady mnoha jedinců, kteří své zdánlivě nepřekonatelné a hluboce zakořeněné závislosti dokázali překonat.

Pochybnost ale tak snadno neodbudeme. Je opravdu možné si myslet, že existuje něco, co dokáže jednat zcela nezávisle? Neukazuje moderní věda pravý opak? Není vše, co existuje v tomto světě, hluboce podmíněno kontextem sil a vlivů, v nichž se nachází? Kdyby skutečně existovalo něco, co by dokázalo vyvinout aktivitu bez závislosti na jiném od sebe, pak by to přesahovalo tento hmotný svět, pro který je typická hluboká propojenost a vzájemná závislost všech jeho momentů. Taková realita by byla z jiného světa.

Pokud by Covey poukazoval na příklady významných životních obratů přivozených volní snahou jednotlivců, pak v záloze stále číhá námitka, že i tyto životní změny směřování se uskutečnily pod taktovkou determinant, kterých si tito lidé nebyli vědomi.

Máme-li se vyjádřit k Coveyho požadavku proaktivity, musíme opustit rovinu pouhé zkušenosti, jež nám nabízí zmíněné příklady, a sestoupit přinejmenším o jedno patro níže, kde se skrývají základnější teoretické důvody ve prospěch přesvědčení o lidské svobodě. Někteří filosofové na hodnotu lidské svobody rezignují, protože chápou člověka jako imanentní, integrální součást hmotného univerza. A jelikož v takovém vesmíru jsou všechny děje vzájemně propojené a vzájemně závislé, platí to i pro člověka a jeho jednání. Ani lidské jednání nelze vymanit z určujících vlivů celé řady determinant.

Přesto však lze najít i filosofy, kteří neváhají spatřovat v člověku bytost z jiného světa. Či přesněji, bytost, která je sice na jedné straně hluboce zakořeněna v tomto hmotném univerzu, na straně druhé ho ale přesahuje. Např. Seneca nebo I. Kant hovoří o člověku jako o občanovi dvou světů – hmotného a nehmotného zároveň.

Abychom našli pro Coveyho názor o svobodě pevný teoretický základ, je nutné vidět v člověku příslušníka světa, který je pro moderní vědu principiálně nedostupný, ale který přesto existuje. Myšlenky, jež Covey vyjadřuje o naší svobodě, jsou až šokující. S odvolávkou na jinou autorku např. tvrdí, že „Nikdo vám nemůže ublížit, pokud mu to nedovolíte.“3 Od jiné osobnosti zase přebírá tuto tezi: „Nemohu vám vzít sebeúctu, pokud se jí nevzdáte.“4 Vlastními slovy pak dodává: „Dobrovolný souhlas s tím, co se nám děje, nás zraňuje mnohem víc než to, co se nám děje.“5 Odtud je „pochopitelná“ i existence „kauzální trhliny“, která má v souladu s uvedeným výkladem ležet v jádru lidského jednání: „mezi podnětem a odezvou se nachází prostor pro svobodnou volbu“.6 „Kauzální trhlinou“ máme na mysli přetržení příčinné působnosti mezi podnětem, který na nás bezprostředně působí (z našeho nitra, z vnějšího prostředí) a mezi reakcí, která na tento podnět následuje. Má to být právě naše svobodná vůle, která vliv podnětu suspenduje či alespoň modifikuje a sama rozhodne, jaký výstup v rovině našeho jednání bude následovat.

2.1.1. Filosofické prohloubení

Podíváme-li se do dějin filosofie, zjistíme, že o skutečnosti zmíněného „prostoru svobody“ byla přesvědčena celá řada myslitelů. Na ukázku stačí uvést jen dvě krátké pasáže z pera stoiků Epikteta a Marka Aurelia. „Věci samy se ani trochu nedotýkají tvé duše“, píše Markus Aurelius, „ani nemají k duši přístup, ani nemohou duši změnit nebo jí pohnout. Jen ona sama se přeměňuje a pohybuje a věci kolem sebe odhaluje měřítkem soudu o své vlastní ceně.“ (Hovory k sobě, kniha V., sekce 19).

Ale dávno před těmito stoiky to byli Sokratés a Platón, kteří na svobodě lidského ducha založili podstatnou část svých filosofických koncepcí. V dialogu Gorgias Platón líčí Sokratův dialogický střet se sofistou Kaliklem, jehož pohled na realitu člověka nebyl přikrášlen žádnými gentlemanskými ohledy. Ve vyhrocené rozpravě zosobňuje Kalikles egoistického cynika, jemuž jde vždy a za všech okolností o maximální uspokojení osobních tužeb. A jelikož zastává materialistické pojetí člověka, nechává tyto tužby vycházet z toho, co nazýváme animální složkou lidského bytí. Pro Kalikla se nejedná jen o jednu ze složek člověka, nýbrž o jeho samotnou podstatu – člověk je skrz naskrz živočichem a horizont živočišnosti je pro něj nepřekročitelný. Uspokojení tělesných žádostí je vlastní náplní jeho života.

Mezi podněty pro naši tělesnost a reakcemi na ně je podle Kalikla sice určitý manévrovací prostor, avšak rozhodně ne takového rázu, o jakém se vyjadřuje Sokratés, či později Platón, a ve stejné myšlenkové linii i Covey. Rozum mezi vnější podněty a reakce nevstupuje se schopností zastavit anebo zásadně modifikovat chování člověka, nýbrž v roli mocného pomocníka přispívajícího k zesílení emočního efektu, kterým na nás smyslově vnímatelné skutečnosti působí, a k dosažení uspokojení takto podněcovaných tělesně-emočních žádostivostí. Rozum proto podle Kalikla smyslový dynamismus našeho života nepřesahuje. Jako přesvědčený empirista spatřuje úlohu rozumu ve službě lidské tělesnosti.

Kdyby Covey navázal na tuto filosofickou tradici, padl by význam jeho „společenských“ návyků (návyky 4,5 a 6). Proč? Materialistické přesvědčení má svou jasnou logiku, která své zastánce vede k bezvýhradnému sebe-upřednostňování. Samozřejmě, že lze potkat i altruistické materialisty, ale ti se ve svém respektu k druhým zpronevěřují svému krédu – nejednají v souladu s jeho nejhlubší logikou.7

Vzhledem k individuálním návykům 2 a 3 („začínejte s myšlenkou na konec“ a „to nejdůležitější dávejte na první místo“) by za předpokladu hypotetického Coveyova materialismu došlo i k esenciální proměně jejich obsahů. Z dějin filosofie sice víme, že někteří materialisté bojovali za světlejší zítřky a přinášeli pro svůj ideál nemalé oběti, avšak pokud by měli tento altruistický postoj ospravedlnit na základě čistě materialistických zásad, neměli by šanci uspět. Jediným konzistentním stanoviskem, které odpovídá materialistické koncepci lidského bytí, je úsilí o uspokojení materiálních potřeb v přijatelném časovém rozmezí.

Pravda, materialista nemusí právě jednat podle brutální zásady carpe diem (urvi ze dne co nejvíce), ale jeho existenční výhled je přece jen značně omezený, protože za hranicí smrti nespatřuje žádné světlo. Kdo věří, že jeho život končí v momentě jeho smrti, musí chtě nechtě „stihnout“ naplnit svůj život v nekonečně kratší době, než je tomu u lidí, jejichž pohled hledí i za horizont smrti. Respektovat potřeby druhých lidí nám ukládá nutnost určitého sebeomezení, což velmi často neladí s neodstranitelnou touhou po plném uspokojení našich vlastních potřeb. „Žít naplno“ znamená podle Kalikla nasytit vrchovatě své aspirace a tyto aspirace jsou výrazem našeho živočišného bytí.8

Klíčový problém v této věci představuje skutečnost, že hmotné tužby nemají samy ze sebe rozumnou míru a má-li rozum vůči našim materiálním aspiracím jen služebné, podřízené postavení, není ani možné nějakou takovou míru stanovit a prakticky v životě uplatnit. Člověk se tak dostává do neúnosného vnitřního napětí: Život ve spořádané společnosti s sebou nezbytně nese nutnost sebeomezení, což klade hranici i nikdy neutuchajícím tužbám po plném ukojení našich žádostivostí. V popsaném stavu nezbytně vzniká otázka: Mám respektovat druhé a vzdát se tím vlastního životního uspokojení, anebo mám zvolit nesmlouvavý konfrontační životní styl, v němž ohled na druhé bude jen prozíravým vyčkáváním na vhodnou příležitost k razantnímu sebeprosazení? Vždyť za chvíli stejně všichni končíme, tak jaképak skrupule! Co by mne mělo brzdit v mé cestě za úspěchem, který bude o to větší, čím větší bude neúspěch těch druhých?

Kdyby byl Covey dědic kaliklovského hédonismu, pak by byl návyk č. 2 (začínejte s myšlenkou na konec) totožný s neustálým pamatováním na nevyhnutelnost vlastní smrti, která je zároveň dramatickým fiaskem všech životních projektů vyžadujících sebeomezení, a návyk č. 3 (to nejdůležitější dávejte na první místo) by na místo onoho nejdůležitějšího umístil naše vlastní já.9 Jelikož ale Covey nic takového neříká a jím předkládané návyky vedou člověka naopak k altruistickému způsobu existence, vidíme, že filosofické pozadí jeho názorů vyrůstá z tradice, která sahá až k Sokratovi.

2.2. Návyk č. 2 – Začínejte s myšlenkou na konec

Že naše předchozí úvahy nebyly přehnané, o tom svědčí radikalita, s níž Covey uvádí čtenáře do podmínek, za jakých si mohou osvojit návyk č. 2. Obrací se na jednotlivce, rodiče dětí, podnikatele a vůbec na všechny, kdo chtějí svým aktivním přístupem k životu dosáhnout skutečného úspěchu, s výzvou, aby se zastavili a představili si scénu svého vlastního pohřbu. Představa smutečního shromáždění nad naší rakví má vypadat tak, abychom byli opravdu spokojeni. Covey žádá, abychom vložili do úst slavnostních řečníků projevy, v nichž vylíčí kvality, kterými jsme se vyznačovali v našich různých životních rolích.

Ačkoli se nepouští do žádných hlubších filosofických výkladů, je zřejmé, že jeho slova zaznívají v kontextu myšlenkové tradice, která se odvíjí od Sokrata. Kdyby totiž Covey nemínil vyloučit materialistické pojetí lidského života, pak by ony proslovy pozůstalých na našem vlastním pohřbu byly jen prázdnou rétorikou. Byly by sice konány s úmyslem poukázat na úspěšnost našeho právě skončeného života, avšak finální propast nicoty by do sebe nenávratně strhla naprosto vše, tedy i naši údajnou velikost.

Jeho slova zní jednoznačně: „Ačkoli se návyk 2 týká mnoha různých okolností, oblastí a etap života, to nejdůležitější, co pro jeho praktické využití můžete udělat, je představit si konec svého života, resp. přijmout paradigma ‚Začínejte s myšlenkou na konec‘ jako měřítko nebo kritérium pro všechno ostatní… Začínat s myšlenkou na konec znamená mít jasnou představu cíle. Znamená to vědět, kam směřujeme. To nám umožní lépe pochopit, kde se v současnosti nacházíme, a nasměrovat své kroky správným směrem… Když pečlivě zvážíte, co byste si přáli, aby o vás lidé říkali na vašem vlastním pohřbu, naleznete vlastní definici úspěchu.“10

Proč hnát věci do takového extrému? Copak nemůžeme dosahovat úspěchů bez připomínky našeho neblahého konce? O co autorovi vlastně jde?

Coveyho záměr není težké odhalit. Chce nám sdělit, že v našem životě přebíráme mnoho rolí – jsme rodiče, manželé, přátelé, učitelé, inženýři, manažeři atd. Každá z těchto rolí vyžaduje specifický způsob jednání. Rodič nemůže doma jednat jako manažer firmy, učitel nemá přenášet do manželského vztahu návyky ze své profese, přátelství s druhými lidmi není technickou záležitostí, v níž by mohl inženýr uplatnit své profesní kvality. Každý obor, každé odvětví a každá oblast lidského života vyžaduje „to své“.

Covey přitom nezapomíná na jednu velmi důležitou věc. Kromě namátkově jmenovaných rolí, které na sebe bereme, jsme všichni především lidmi. A být člověkem je rovněž určitá profese a role, která je spojena se zcela specifickými způsoby jednání. Jinými slovy, nároky života jsou takové, že v určitých momentech musím jednat jako manžel, v jiných jako rodič, v jiných jako manažer firmy, v níž pracuji, v jiných jako přítel, avšak všechny tyto zvláštní role jsou zasazeny do širšího kontextu lidského života. Jelikož jsem člověkem, musím také jednat jako člověk.

Co to znamená? V určité analogii s předchozími příklady lze říci, že je možné jednat ne jako rodič, manžel, inženýr atd., nýbrž jako člověk. Být člověkem s sebou nese nejen možnost, ale přímo nutnost naprosto specifického způsobu jednání. Přitom je dobré si uvědomit, že zatímco v zaměstnání odkládám své rodičovské návyky a jednám v souladu s požadavky své profese a totéž činím při setkání se svým přítelem, k němuž se nechovám jako ke svému klientovi či jako ke svému studentovi, nelze při výkonu jakéhokoli typu speciální činnosti odložit lidství a přestat jednat jako člověk. Proto má naše jednání, které má být specificky lidské, tak zásadní význam ve všech oblastech našich činností. Ať jednám jako rodič, ať jednám jako prodavač, ať jednám jako manažer, nikdy nesmím ztratit ze zřetele, že jsem člověkem, což s sebou nese nutnost vždy jednat v souladu se specifickými požadavky jednání, které už nejsou vlastní té či oné profesi, nýbrž jsou typické pro člověka, nakolik je člověkem.

Toto téma je výlučně filosofické a pro jeho ujasnění je vhodné se seznámit s Aristotelovým náhledem. Aristoteles byl velkým Platónovým žákem a kromě mnohých svých děl napsal i svou slavnou Etiku Nikomachovu. Právě na jejích stránkách se dopodrobna zabývá problémem, který předkládá Covey. Nechme zaznít Aristotelova jasná slova:

„…štěstí je nutné nazývat nejvyšším dobrem, avšak ještě je třeba jasnějšího výkladu o tom, čím je. To lze učinit nejspíše tím, že uvážíme, jaký je úkol člověka. Jako totiž u flétnisty, sochaře a u každého umělce a vůbec u všech lidí, kteří mají nějaký úkol a činnost, je dobro a blaho ve vykonaném díle, tak je tomu i u člověka, jestliže má skutečně nějaký úkol. Mají-li tesař a švec svůj určitý úkol a činnost, není tomu snad podobně i v případě člověka? Nebo je snad zrozen k nečinnosti? Či jako oko, ruka a noha a vůbec každý úd má nějaký úkol, tak i u člověka budeme předpokládat vedle všech těchto ještě nějaký určitý úkol? Který to tedy asi bude? Člověk má zajisté společný život s rostlinami, my však hledáme to, co je vlastní člověku. Musíme tedy rozlišovat život vegetativní a nutritivní. Druhý je zřejmě život smyslový, avšak i tento je viditelně společný koni, volu a každému živému tvoru. A tak u rozumné bytosti zbývá jakýsi život činný; rozumná bytost se … řídí rozumovými důvody,… má rozum a myslí. … Jestliže je tedy úkolem člověka aktuálně probíhající činnost duše ve shodě s rozumem anebo nikoli bez rozumu, výkon pak kteréhokoli člověka poměřujeme výkonem zdatného člověka, jako například kytaristy vůbec a kytaristy zdatného…, kytarista obecně totiž hraje, kdežto zdatný kytarista hraje dobře…, je-li tomu tak, za výkon člověka klademe jakýsi život, a to skutečnou činnost duše a jednání ve shodě s rozumem, u zdatného pak muže vše to způsobem dobrým a krásným.“11 (Etika Nikomachova, 1097 b 22 – 1098 a 15).

V čem tedy spočívá nám osudově uložená nutnost jednat jakožto lidé? Podle Aristotela, který zde navazuje na dávnou předchozí filosofickou tradici, nám naše lidská přirozenost dává povinnost jednat v souladu s rozumem a ctností (zdatností). Přesně to také Covey od svých čtenářů požaduje, neboť na několika místech svých děl opakuje, že úspěšné a efektivní jednání je takové, které odpovídá tzv. zdravému rozumu, zatímco sedm návyků, o nichž pojednává, je vlastně sedm ctností-zdatností, které člověka pozvedají nad šeď masové průměrnosti v chování a myšlení.12

Navážeme-li zcela konkrétně na Coveyův návyk č. 2, je dobré nepřehlédnout, že ke specifickým rysům člověka patří i jeho vědomí vlastní smrtelnosti. Antičtí filosofové někdy definovali člověka jako živočicha smrtelného. To samozřejmě není specifický výměr lidského bytí – vždyť smrtelným živočichem je i pes, kočka, slon a vůbec každý živočich, který se pohybuje pod sluncem, ale zmínění myslitelé měli v úmyslu vyzvednout, že pouze člověk si jasně uvědomuje nevyhnutelnost vlastního konce. A toto sebe-vědomí vlastní smrtelnosti už něčím specificky lidským skutečně je.

Klade-li si Covey za úkol vymezit zásady úspěšného a efektivního života, nemůže se nad otázku smrti nevšímavě povznést. Smrt totiž hrozí tím, že zničí veškeré naše úsilí i s jeho plody. Kdo hledí na celkový kontext života, musí se s otázkou vlastní smrti vyrovnat. Proto Covey problém navozuje na počátku svého návodu na úspěšnou kariéru. Uspět jako profesionál je mu málo. Je třeba uspět jako profesionál a jako člověk. Zná případy úspěšných odborníků, kteří nebyli úspěšnými lidmi. Jistě znal i mnoho jedinců, kteří byli dobrými lidmi, aniž by byli nějak profesně zdatní.

Cílovou skupinou jeho výkladů jsou lidé, kteří se chtějí stát jak úspěšnými profesionály, tak i úspěšnými lidmi. Zvláštnost jeho přístupu leží v jeho často zdůrazňovaném poselství: Kdo chce uspět v nějaké speciální oblasti lidské působnosti, musí být nejprve a především dobrým a kvalitním člověkem.

Má však vůbec smysl zápasit o kvalitu našeho charakteru uprostřed konkrétních, každodenních starostí, když si v převážné většině případů vystačíme s profesní zdatností? A není konec lidského života něčím, co definitivně přerušuje každou činnost a vytrhává člověka z angažovaného snažení v tomto světě?

2.2.1. Není konec jako konec

Coveyho zdůraznění nutnosti začínat s myšlenkou na konec má nejméně dva významy. V prvé řadě si všímá, že se praktická inteligence člověka nehne z místa, dokud nezná cíl, k němuž má řídit odpovídající prostředky. Jestliže se někdo rozhodne podnikat, musí si nejdříve ujasnit, co chce vlastně dělat. Ohled na cíl se v takovém případě stává něčím podstatným. Bylo by absurdní začít nakupovat stavební materiál, výpočetní techniku či vybavení třeba pro nemocnici, když ještě nevím, co s věcmi zamýšlím. Asi nás napadne, že hovořit o podobných záležitostech je naprosto zbytečné. Každý soudný člověk tento typ úsudku provádí několikrát denně. Pouze blázen se ráno vzbudí, vezme si na sebe, co mu zrovna přijde pod ruku a vydá se na komplikovanou cestu do města, aby se po několika přestupech v MHD konečně otázal sám sebe, za jakým účelem se dostal na konkrétní místo a jak by mohl vzniklou situaci vhodně využít. Soudný člověk jedná přesně naopak, dokáže v každém momentě odpovědět, proč dělá to, co právě dělá. Koná totiž s ohledem na cíl, kterého chce dosáhnout.

Jaký význam tedy mají Coveyho výzvy? Chce nám jen připomenout, že své podnikatelské záměry musíme dobře promyslet? Že nesmíme podcenit jasné stanovení našich cílů, protože jinak se z vynaloženého úsilí a prostředků stanou ve větší či menší míře promrhané zdroje? I to leží Coveymu samozřejmě na srdci.13

Hlubší analýza problému by nás znovu zavedla na pole filosofie. Podnětné úvahy o praktické inteligenci bychom mohli najít třeba v Aristotelově Metafyzice. Také Aristotelés tvrdí, že všechno vzniká nejdříve mentálně, a teprve poté fyzicky. Tento princip je pro něj natolik univerzální, že ho vztahuje dokonce i na dění v přírodě. Přírodní děje jsou podle něj překvapivě inteligentní, účelné. Vypadá to tak, jako by i neinteligentní jsoucna věděla již dopředu, jakého stavu a jakého výsledku chtějí dosáhnout. Účelnost v přírodě je tak dokonalá a elegantní, že v ní Aristotelés hledá vzor i pro lidské praktické a technické jednání. Když člověk napodobí přírodu, má záruku, že bude jednat inteligentně, protože ke svým cílům bude směřovat skrze účinné prostředky.

Co podle řeckého filosofa patří k efektivitě jednání? Nejde při něm jen o to, začít myšlenkou na konec, čili na cíl, jehož realizace je věcí více či méně vzdálené budoucnosti. Důležitý je rovněž způsob řazení prostředků a jejich hladká návaznost. Projektující myšlení začíná vždy u cíle a pokračuje k prostředkům, jež jsou cíli nejbližší. Postupně pak pokračuje zvažováním prostředků, které jsou od definovaného cíle stále vzdálenější, avšak které jsou naopak situovány stále blíže k prvnímu realizačnímu kroku. Nakonec se musí zastavit u prostředku, jejž lze bezprostředně prakticky použít.

Uvedený postup, který se ve filosofii označuje zásadou primum in intentione est ultimum in executione (co je první v úmyslu, je poslední v realizaci), lze dobře ilustrovat na lékařské praxi. Je-li cílem lékařského zákroku záchrana pacientova života operací nemocného srdce, je třeba provést kvalifikovanou intervenci, v níž jeden krok následuje druhý a v níž je vše striktně podřízeno žádoucímu výsledku. K chirurgické operaci srdce jistě patří rozříznutí srdečního svalu, avšak tímto krokem nemůže lékař začít. Nejprve je třeba uvést pacienta do stavu, který ho na celý zásah psychicky i fyzicky připraví. Na počátku operace se pacientovi podají anestetika, dezinfikuje se místo otevření hrudního koše a teprve poté nastává celá série konkrétních chirurgických výkonů, na jejichž konci se před zraky chirurga objeví pulsující pacientovo srdce. Přeskočit jeden z těchto kroků či obrátit jejich pořadí (např. nejprve pacienta rozříznout a teprve poté uspat), by znamenalo zmařit celou operaci.

Podobně jako Aristotelés i Covey hledá analogii lidské činnosti v přírodním dějství a nalézá ho v růstu člověkem kultivovaných plodin. Bez prvotního zasetí kvalitního semene, bez postupné péče o jeho vzrůst, bez trpělivého čekání na vyzrání plodů se nelze dočkat toho, co motivuje člověka již při kladení semene do půdy.14

Jaký je druhý význam Coveyem uváděného principu „Začínejte s myšlenkou na konec“? Ten, o němž jsme se již zmínili – uvědomění si konečnosti lidského života. Tak jako má konec každá lidská činnost, tak má svůj konec i lidský život jako takový. Jenže zatímco v případě specifických lidských činností (např. profesní, podnikatelská aktivita) bývá jejich „konec“ završením, dosažením, uskutečněním cíle, je smrt vnímána jako konečný zmar všech našich plánů i již dosažených výsledků. Proto se zdá logické, že myslet na smrt v každodenním životě není nutné, ba dokonce ani žádoucí. K úspěšnému podnikání potřebuji myšlenky, které stimulují a motivují, ne ty, které podlamují a oslabují. Kdybych si při vyvstalých potížích ve své práci řekl, že konec konců o nic nejde, protože brzy stejně zemřu, moje invence a energie potřebné k řešení problému by rázem vyhasly. Jak může něco tak depresivního jako vědomí smrti patřit k nezbytným podmínkám efektivního podnikání?

Jak Covey sám připomíná, jeho myšlení je produktem „zdravého rozumu“. Zdravý rozum nás nabádá, abychom svůj vlastní význam nebrali nepatřičně vážně. Jistě, to, co děláme v různých sférách našeho profesního nasazení, může být velmi významné a důležité, ale kdybychom z nějakého důvodu na našem projektu museli přestat pracovat, svět „se nezboří“. Nakonec nás věk, zdravotní stav anebo smrt z našeho místa stejně odvolají. Není vyloučeno, že to bude pro mnoho lidí velká ztráta, ale v zásadě nepůjde o víc než o jednu obtíží, se kterou se dříve nebo později vyrovnají. Časová omezenost naší angažovanosti říká, že třebaže jsme v některých ohledech nenahraditelní, nějaká náhrada se za nás nakonec vždycky najde. Možná nebude tak dobrá, život však půjde dál a připraví svým účastníkům další, někdy i hodně milá překvapení.

Začít s myšlenkou na konec ve smyslu smrti je důležité i z jiného hlediska. Covey prozrazuje, že se během své bohaté a dlouhodobé praxe setkal s mnoha úspěšnými lidmi, kteří byli přesto hluboce nespokojení. Ne proto, že nacházeli nějaké velké chyby na svých profesních výkonech, na těch si naopak značně zakládali, často i plným právem, ale důvodem jejich nespokojenosti byla pochybnost, zda jimi dosažený úspěch stál skutečně za to, zda zároveň neztratili více, než získali.

A zde se dotýkáme nového významu pojmu „konec“, na němž stojí druhá Coveyova zásada efektivního jednání. Když si někdo posteskne, zda „to vše vlastě mělo smysl“, přiznává, že nedošlo k naplnění původního očekávání. Někdo se stal slavným hercem, ale jeho život je prolnut bolestí, protože život není hereckou rolí, kterou nejprve nazkoušíme a po konci večerního představení opět odložíme. Někdo se stal špičkovým manažerem významné firmy, ale jeho osobní život se mu zdaleka nedaří tak, jak prosperuje podnik, který řídí. Život je totiž mnohem komplikovanější a nelze v něm být stále jen „manažerem“. Nezřídka od nás žádá silně podřízený a poslušný postoj, na který nejsou lidé z vedoucích míst zvyklí.

O úspěchu v životě pojatém v tom nejširším smyslu slova (zahrnujícím nejen profesní činnost, ale i osobní život) je třeba soudit s ohledem na jeho nejzazší hranici. Můžete dlouhá léta zářit jako hvězda, ale pokud se nakonec všechno zhroutí, je veškerý úspěch nenávratně pryč. Zbudou jen vzpomínky a ty reálnou potřebu životní satisfakce nenahradí. Proto jedno lidové pořekadlo tvrdí: Nesuď nikoho před smrtí. Teprve až život dospěje do svého finále, ukáže se, zda byl úspěšný či nikoliv. Zdar se totiž musí týkat celého života, ne jen nějaké jeho etapy. Když se někdy říká „však na něj taky jednou dojde“, anebo „ještě není všem dnům konec“, vyjevuje se v rčeních právě popsané vědomí nutnosti posuzovat zdar a nezdar, štěstí a neštěstí člověka a jeho díla z pohledu úplného konce.

Jak ale může být úspěšný a efektivní život, který končí v náručí nicoty? Podle Coveye je nezbytnou součástí úspěchu nejen vnější dílo, nýbrž i charakterový profil autora. Vnější dílo, práce, která za námi zůstane, mohou být významné - ještě významnější je však to, co skrze navenek hmatatelnou aktivitu budujeme v nás samých. Neodporuje takový důraz na důležitost charakteru člověka „zdravému rozumu“? Skutečně je jedinec důležitější a významnější než jeho dílo?

Záleží na tom, jak se na věc podíváme. Pokud zvolíme hodnotící kritérium trvalosti, pak se zdá, že odvedená práce je něčím víc než autor, neboť výsledky po nás zůstávají, kdežto my odcházíme. Když někdo založí prosperující podnik a nakonec zemře, mizí sice ze scény světa, ale jeho dílo trvá. Na druhé straně bychom asi řekli, že autor stojí nad svým dílem, už proto, že je jeho autorem a dílo bez autora není ničím. To platí, když myslíme na vznik díla, nikoli na jeho trvání. Smrt je zkrátka něčím, co výsledky práce člověka nechává netknutými, ale člověka samotného nemilosrdně ničí.

Avšak Covey je i v tomto směru optimistou. Ačkoli se nepouští do hlubšího rozboru otázky, můžeme z jeho spisů vycítit, že nepovažuje lidskou smrt za konečnou tragédii, jež člověka nakonec olupuje o mravní profil, který v sobě za cenu velkých obětí budoval. Přiznává se ke své víře v osobního Boha, což mu skýtá naději na pokračování lidské existence po smrti. Proto Covey spatřuje mezi časnou činností člověka (jeho podnikáním, jeho námahou v různých sociálních rolích) a jeho konečným osudem pevnou souvislost.15 Kdyby člověka nepovažoval za nesmrtelného, musel by charakter chápat jako pouhou funkci podnikatelského úspěchu. On sám je naopak přesvědčen, že charakter představuje hodnotu samu o sobě.16

Hodnota sama o sobě je to, co platí nezávisle na našem poznání a uznání. Různé typy subjektivismů se snaží rozmělnit oblast hodnot ve svévolných úkonech poznávajícího a jednajícího člověka, avšak podobný přístup nelze zodpovědně obhajovat. Na svém místě se k tomu ještě vyjádříme. Nyní se pokusme pochopit, proč Covey čtenáře myšlenkou na smrt obtěžuje. Ptejme se, zda je možné jeho přístup teoreticky obhájit, či zda autor nepřichází pouze se svým subjektivním názorem, jejž jinak založení lidé mohou bez citelných následků ignorovat.

3. Malá filosofická sonda

Z Coveyho knih je patrné, že se nás snaží vytrhnout z čistě pragmatické mentality, která si hledí jen svých konkrétních úkolů v každodenním počínání a ztrácí ze zřetele širší souvislosti, jimiž je naše chování podmíněno a jež vstupují do našeho zorného pole pouze tehdy, když přepneme pragmaticky fungující myšlení do jiného režimu. Sebezpytování a sebereflexe jsou pro něj metody „rozšiřování pohledu“ na sebe samé. Jedině zkoumáním našeho vlastního myšlení máme šanci pochopit, že každá praxe vychází z nějakých teoretických předpokladů, jichž si mnohdy nejsme vůbec vědomi. Navíc řada tzv. banálních fakt, na nichž už neshledáváme nic zvláštního, implikuje dalekosáhlé důsledky, jejichž existenci si vůbec nepřipouštíme.

Z osobní praxe učitele filosofie vím, jak lidé orientovaní prakticky reagují na první kontakt s filosofií. Kladou otázku, k čemu filosofie je, když ji nijak nemohou uplatnit ve svém každodenním životě. Teprve postupem času ti vnímavější začnou nahlížet, že ačkoli se doposud filosofií nezabývali a ani neměli nic takového v úmyslu, nosili v sobě již od dětství mnoho filosofických otázek a odpovídali si na ně v souladu se svými životními zkušenostmi a nejhlubšími přesvědčeními. Jsou-li vyzváni k tomu, aby svá přesvědčení obhájili, přijdou s pomocí cílených kritických dotazů na to, že se bez filosofie neobejdou. A ti upřímnější jsou ochotni uznat, že jejich self made filosofie nemá zrovna nejpevnější základy.

Covey si byl filosofického kontextu svého myšlení vědom. Věděl o rozměru lidského myšlení, který se vymyká diktátu praxe a který je přítomen v pozadí velmi praktických problémů. Kdysi se kultivaci nepragmatického poznání říkalo „svobodné myšlení“. Covey chce na jeho dávnou tradici navázat a neskrývá význam, který tomuto počínání přičítá. V jedné z pasáží knihy například tvrdí:

„Mimořádně užitečné je naučit se zkoumat vlastní myšlení. Abychom to mohli udělat, musíme naučit svoji mysl dívat se na věci nezaujatě, odosobněně. Podle mého soudu právě ve schopnosti přezkoumat svůj život a směřování z hlediska širších souvislostí, vyšších cílů a odlišných paradigmat, spočívá podstata svobodomyslného vzdělávání. Studium a příprava, které opomíjejí tento významný prvek, ve svém důsledku omezují náš pohled na svět, vedou k tomu, že naše myšlení se uzavírá samo do sebe a my se nikdy nezaujatě nezamyslíme nad výchozími předpoklady, hypotézami a domněnkami toho, co si osvojujeme. Proto je tak důležité číst díla z různých oblastí a od rozmanitých autorů a seznamovat se s myšlenkami velkých myslitelů.“17

Filosofie bývala kdysi dávno počítána k tzv. svobodným uměním. Naši předkové nebyli tak hloupí, aby jim uniklo nebezpečí skryté v nevyvážené specializaci myšlení a v jeho výlučném zaměření na problémy konkrétní praxe.18 Co ale filosofii kvalifikovalo do pozice svobodného umění? Zvláště to, že byla v kontaktu s pravdami, které nejsou manipulovatelné podle našich proměnných praktických potřeb. Jestliže existuje něco, co je trvalé a co ve své danosti nezávisí na nás, pak se požadavkům takové sféry buď musíme podřídit, anebo ji musíme ignorovat. Přetvořit si tuto oblast podle vlastních potřeb je v tomto případě z povahy věci nemožné. Covey celé své dílo postavil na principech, o nichž tvrdí, že jsou trvalé, neměnné.19

Pro filosofii se tady otevírá možnost hledání a nelezení opravdového základu. Jestliže je skutečně pravda, že existuje něco trvalého, tedy něco, co nepodléhá zániku, a jestliže je pravda, že tuto realitu myšlenkově kontaktujeme (poznáváme), pak můžeme vyvodit jeden velmi důležitý a pro naše životy zásadní důsledek. Někteří filosofové minulosti byli fascinováni schopností člověka myslet tzv. věčné pravdy. Platón, Augustin a Leibniz se tímto problémem intenzivně zaobírali. Když se pokusíme pochopit, co je na věci šokovalo, přiblížíme si zároveň možnosti, které nám filosofie nabízí a na něž poukazuje i Covey, když hovoří o nutnosti svobodného vzdělání.

Určitě se bez problému shodneme, že existuje nějaký člověk. Existuji já, vy, naši známí a vůbec celá řada lidí, kteří chodí po Zemi. Také se shodneme, že lidé jsou smrtelní, že se rodí a po čase nevyhnutelně umírají. Filosofové v této souvislosti mluví o tzv. nahodilých skutečnostech. Nahodilé je to, co se mění, co vzniká a zaniká. Na druhé straně se zdá nepochybné, že i v rámci nahodilých skutečností poznáváme něco nutného, co je stále, co se nemění, co nemůže zaniknout. Když se jmenovaní filosofové zamýšleli nad uvedeným problémem, došli k následujícímu závěru: Každý člověk je sice nahodilou bytostí (vzniká a zaniká, rodí se a umírá), avšak to, že „být člověkem“ znamená „být živočichem rozumovým“, je trvalá pravda. Vzato do extrému, i kdyby žádný člověk nikdy neexistoval, bylo by stále pravda, že „být člověkem“ znamená „být živočichem rozumovým“. Technicky vyjádřeno: Každý člověk je existenčně nahodilý, avšak esence člověka je trvalá.

Tento souběh nahodilosti a nutnosti v jedné skutečnosti (zde v člověku, ale totéž platí pro jakoukoliv realitu v našem hmotném univerzu) je možný pouze proto, že esence věcí (vnitřní, konstituční určitost, to, co z věcí dělá to, čím jsou: člověka, opici, ptáka, kapku vody atd.) není totožná s jejich existencí (s faktem, že se vyskytují, že nejsou ničím).

Kdyby měl někdo pochyby o věčnosti esencí (či idejí, jak je nazýval Platón), pak by musel svoji pochybnost suspendovat v případě existence něčeho nutného bez dalších specifikací. Člověk ve své mysli disponuje pojmem „nutná realita“, který označuje něco, co skutečně existuje. To lze dokázat tak, že ukážeme nemožnost stavu, v němž by nic neexistovalo. Jelikož nicota neexistuje (to by bylo rozporné), plyne z toho, že vždy muselo něco existovat. Toto něco je tedy nevyhnutelně naprosto nutné – nemohlo nikdy vzniknout, ani nemůže někdy zaniknout.

Možná se vám z toho všeho točí hlava, ale vzpomeňte si na svá dětská léta, kdy si pravděpodobně mnozí z vás kladli otázku, proč vlastně existujete a proč vůbec existuje něco spíše než nic. Tehdy jste patrně na vaše tázání žádnou uspokojivou odpověď nenalezli, a s tajemným vnitřním chvěním jste se opakovaným navozováním tohoto problému vystavovali nepopsatelně opojnému a závratnému pocitu, který ve vás vyvolávalo nahlížení do hlubiny tehdy ještě zcela nepochopitelného mystéria. Ne že by nám zralejší věk přinesl rozuzlení naznačeného tajemství, ale přinejmenším si můžeme uvědomit, že nicota nemá nárok na existenci, takže vždy muselo něco být. Tím je zodpovězena otázka, proč existuje něco spíše než nic.

Nemusíme se zde trápit podobnými filosofickými obtížemi. Uvádíme je jen proto, abychom odhalili jisté předpoklady Coveyho důrazu na uvědomění si nevyhnutelnosti vlastní smrti. Smrt je pro něj totiž položkou v životě člověka, která neničí jeho případnou úspěšnost. Filosofie k tomu nemusí jen mlčet. Poznávat něco s sebou nese jistou účast (participaci) na jsoucnosti poznávaného. Jestliže poznáváme existenci něčeho absolutně nutného, stáváme se tím na tomto absolutně nutném účastnými. Proto jsme nesmrtelné bytosti. Opakuji, že se nebudeme pouštět do dalšího rozebírání načrtnuté tématiky. Jen jsme naznačili, že otázka nesmrtelnosti člověka není jen výplodem jakési pochybné náboženské víry. Jde o seriózní filosofický námět, který, jak se domnívám, je také pozitivně řešitelný.20

Ostatně existuje významná západní myšlenková tradice, podle níž není filosofie v posledku ničím jiným než „přípravou na smrt“.21 Komu se podaří filosoficky (racionálně) nahlédnout pravdu o vlastní nesmrtelnosti, nemůže na tento konec (završení, cíl) své existence už nikdy přestat myslet. Ani když podniká, ani když vychovává své děti, ani když se vztahuje k druhým lidem a ke světu vůbec. Musí vždy „začínat s myšlenkou na konec“. Není jedno a totéž angažovat se ve společnosti s vědomím, že se stýkáte s nesmrtelnými tvory a že vy sám jste určen k věčnému životu, anebo vstupovat do vztahů s vědomím, že jste nahodilý produkt slepých vesmírných sil a že sdílíte s ostatními jepičí osud, jenž vám velmi záhy vyrve vše, co jste během vašeho krátkého pobytu na Zemi získali. A protože nicota nepřipouští žádný rozdíl, vtáhne do sebe i všechny „nespravedlnosti“, které jste byli nuceni strpět a které z vaší strany byli nuceni strpět vaši jepičí souputníci. Kterou vizí se ve vašem životě budete inspirovat? Coveyova druhá zásada efektivního jednání má hlubší kořeny, než si možná chceme připustit.

POZNÁMKY:

1. „Schopnost takto uvažovat má jenom člověk. Ostatní živí tvorové ji nemají. Nazýváme ji ‚sebeuvědoměním‘, případně hovoříme o schopnosti přemýšlet o tom, jak vlastně myslíme. Právě díky této schopnosti uplatňuje člověk nadvládu nad vším ostatním na světě, díky ní se lidstvo – generace po generaci – nezadržitelně posouvá mílovými kroky kupředu. Díky této schopnosti můžeme vyhodnocovat zkušenosti jak vlastní, tak i druhých lidí, a učit se z nich. Díky ní si můžeme vytvářet návyky a zase je opouštět. Naše pocity, nálady, rozpoložení a myšlenky nejsou totéž, co my sami. To, že o nich můžeme přemýšlet, nás od nich odděluje, stejně jako nás to odděluje od živočišného světa. Sebeuvědomění nám umožňuje podívat se na sebe z odstupu a zkoumat dokonce i to, jak ‚vidíme‘ sami sebe – umožňuje nám zkoumat paradigma sebe samých, které je z hlediska efektivnosti tím nejdůležitějším paradigmatem.“ Stephen R. COVEY, 7 návyků skutečně efektivních lidí. Zásady osobního rozvoje, které změní Váš život, 2. Vydání, Management Press a FC Czech, Praha 2012, s. 64.

2. „Být proaktivní znamená převzít zodpovědnost za vlastní život. Naše chování není funkcí podmínek, v nichž se nacházíme, ale odvíjí se od našich rozhodnutí. Pocity můžeme podřídit hodnotám. Být proaktivní znamená jednat iniciativně a nést zodpovědnost za to, že se věci stanou.“ (Stephen R. COVEY, 7 návyků skutečně…, cit. op., s. 68). O něco dále čteme: „Esencí jednání proaktivních lidí je schopnost podřídit podněty hodnotám. Reaktivní lidé jsou poháněni svými pocity, okolnostmi, podmínkami, prostředím. Proaktivní lidé se řídí hodnotami, o nichž hodně uvažovali, vybrali si je a přijali za své.“ (Tamtéž, s. 69).

3.-5. Tamtéž, s. 69.

6. Tamtéž, s. 67.

7. „Máme-li tedy v pojmu mravnosti obsaženo správné vedení života, pak spatřuje konsekventní materialista, hédonik životní správnost (umění žít) v péči o kvalitu a kvantitu prožitků. Mravní zákon je podle toho souborem pravidel chytrosti, která vedou k dosažení emočního optima. Kdo takto orientovaný a naplněný život nemá, neumí žít – je vlastně nemravný, eticky nezralý. Tato perverze dobře manifestuje etickou absurditu materialismu. Jestliže lze člověka 20. století charakterizovat kultem emocí, estétstvím, iracionalizací života, zvýšenou vydaností temným silám, pak to není bez souvislosti s materialistickým chápáním člověka, které vrhá život do víru přebujelé emocionality.“ (Jiří FUCHS, Problém osobnosti, Krystal, Praha 2002, s. 191. S námitkami, které vyzvedají nesobecké, obětavé postoje materialistů, se autor vyrovnává na s. 191-197.)

8. V disputaci o způsobu spravedlivého života člověka odpovídá Kalikles Sokratovi slovy, kterými zdůrazňuje nutnost nespoutanosti smyslových vášní jakožto jediný zdroj pravé svobody a lidského štěstí: „Ba zcela jistě Sokrate. Neboť jak by mohl být člověk šťasten, kdyby komukoli otročil? Ale tohle je přirozeně krásné a spravedlivé, co já ti nyní otevřeně pravím, že totiž kdo chce správně žít, musí ponechat svým žádostem co největší vzrůst a nesmí je krotit; a když jsou co největší, musí být schopen jim sloužit svou zmužilostí a rozumností a splňovat, čemukoli by se mu zachtělo.“ (PLATÓN, Gorgias, 491 E – 492 A)

9. „Spokojenost a štěstí je možné chápat, alespoň částečně, jako plod touhy a schopnosti obětovat to, co chceme nyní, tomu, co chceme v konečné instanci.“ (Stephen R. COVEY, 7 návyků skutečně…, cit. op., s. 47). Coveymu jde o to, aby člověk svým jednáním dosáhl nejen úspěchu v tom či onom podniku, nýbrž v celém svém životě. Proto je pro jeho pojetí velmi důležitá myšlenka, co je vlastně oním celkem lidského života. Jde o celek, který je zakončen naší smrtí, anebo je možné (či dokonce nutné) počítat s přesahem lidské existence za hranici smrti? Covey sází na tuto druhou alternativu. Jeho dílo by bylo připuštěním platnosti prvně jmenované alternativy zasaženo závažnými logickými nedostatky.

10. ARISTOTELÉS, Etika Nikomachova, 1097 b 22 – 1098 a 15.

11. Stephen R. COVEY, 7 návyků skutečně…, cit. op., s. 91-93.

12. „Na základě svých zkušeností z osobního i pracovního života, kontaktů a práce s tisíci a tisíci lidí, na základě pečlivého studia úspěšných lidí a společností v různých historických obdobích jsem přesvědčen, že mnoho principů obsažených v sedmi návycích je nám vlastních, jsou ukryty hluboko v nás, v našem vědomí a jsou přítomny v tom, co jsme si zvykli nazývat zdravým rozumem.“ (Tamtéž, s. 43.)

13. „Návyk ‚Začínejte s myšlenkou na konec‘ vychází z principu, že všechno vzniká dvakrát. Všechno vzniká nejprve mentálně a teprve poté fyzicky. Vezměme si například stavbu domu. Dříve než zatlučete první hřebík, dům do nejmenších detailů navrhnete. Snažíte se přitom udělat si jasnou představu, jaký dům vlastně chcete. Pokud je vaším cílem rodinný dům, naplánujete umístění obývacího pokoje tak, aby byl přirozeným místem, kde by se scházela celá rodina. Do plánů zakomponujete posuvné dveře a místo, na němž by si mohly hrát děti. Pracujete ve své mysli s myšlenkami tak dlouho, až si vytvoříte přesnou představu toho, co chcete postavit. Potom nakreslíte projekt a stavební výkresy. To vše uděláte předtím, než poprvé kopnete do země. Pokud budete postupovat jinak, budete muset při druhém, fyzickém vytváření domu dělat nákladné změny, které mohou náklady na stavbu zdvojnásobit… Schopnost vytvořit úspěšný podnik často závisí na tom, nakolik jste na začátku mysleli na konec… Totéž platí pro rodičovství. Pokud chcete vychovat odpovědné děti schopné sebekázně, musíte mít tento cíl stále na paměti při každodenní komunikaci s nimi. Nemůžete s nimi jednat tak, aby to podlamovalo jejich sebekázeň a sebeúctu.“ (Tamtéž, s. 92-93.)

14. „Soustředit se na techniky je totéž jako ‚prolézat‘ školu tak, že se na každou zkoušku ‚nadřeme‘, aniž bychom studovanou látku pochopili a skutečně si ji osvojili. Občas dokonce dostaneme dobrou známku – pokud se ale nepřipravujeme systematicky, nikdy dokonale nezvládneme obor, který studujeme, ani se z nás nestanou vzdělaní lidé. Napadlo vás někdy, jak absurdní by něco takového bylo například při práci na farmě? Na jaře zapomenout zasít, příjemně si užít léto a na podzim začít ‚dřít‘, abychom měli co sklízet? Zemědělství je přírodní systém. Chceme-li být úspěšní, musíme ‚zaplatit příslušnou cenu‘ a dodržovat odpovídající postupy. Vždy sklidíme jen to, co zasejeme. Není jiné cesty. Tento princip platí i na lidské jednání a vztahy, I ty jsou přirozeným systémem, který podléhá zákonu sklizně.“ (Tamtéž, s. 23.) Srov. také s. 296.

15. „Charakter je v podstatě kombinací návyků. Ne nadarmo se říká: zasej myšlenku, sklidíš čin; zasej čin, sklidíš návyk; zasej návyk, sklidíš charakter; zasej charakter, sklidíš osud.“ (Tamtéž, s. 46).

16. Tamtéž, s. 287.

17. Srov. tamtéž, s. 21.

18. „Specialista se … vždy pohybuje na hranici psychózy. Kdosi poznamenal, že procházíme-li léčebnou pro psychopaty, zaznamenáme u nebohých chovanců rozličné aspekty normální osobnosti v morbidně přehnané podobě, takže kdybychom si od každého vypůjčili něco, dala by se teoreticky vytvořit mysl jakéhosi nadčlověka. Procházíme-li moderními centry podnikání či vyššího vzdělávání, narážíme na podobné autonomie vývoje. U každého tu lze obdivovat, že získal svůj maličký kousek moci a virtuozity; každý zde nelibě snáší svou podřízenost, protože specializace pro něj znamená celý svět. Veřejnost, která si díky špetce naivního realismu udržuje jistý nadhled, je označuje za ‚fachidioty‘. Na tomto přízvisku není nutno nic měnit. Vědec, technik či učenec, který opustil Jedno pro Mnohé, může prasknout pýchou nad svou schopností popsat precizně nějaký miniaturní kousíček světa, leč s lidmi takto posedlými fragmentací nelze debatovat o nic lépe než s psychotiky… Civilizaci je nutno spasit před lidmi, kteří proklamují, že jsou jejím majákem a její chloubou.“ (Richard WEAVER, Ideje mají následky, Občanský Institut, Praha 2011, s. 63.)

19. „Etika charakteru staví na jedné základní myšlence – existují principy, které určují efektivnost lidského jednání. Tyto principy jsou obdobou přírodních zákonů ve světě lidí, jsou to přirozené zákony, které jsou stejně skutečné, neměnné a nezpochybnitelné, jako je zákon gravitace ve fyzickém světě.“ (Tamtéž, s. 33). „Učiníme-li věčné, nadčasové, neměnné principy naším životním centrem, vytvoříme si fundamentální paradigma efektivního života.“ (Tamtéž, s. 120).

20. Filosofickou argumentaci ve prospěch nesmrtelnosti člověka může čtenář nalézt např. v Jiří FUCHS, Předpoklady nerelativizované etiky, Krystal, Praha 2007, s. 168-173.

21. Srov. např. PLATÓN, Ústava, 486 A-B; PLATÓN, Fedón , 67 E; PLOTÍN, Enneády, III, 2,8,35.