Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 17.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli opět postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné. /Vybráno z knihy R.Cardala – Myslet v diktatuře korektnosti 2/ 

30. Rozdělená společnost

N: Určitě jsi zachytil časté nářky nad stavem naší společnosti. Kritikové upozorňují na její rozdělenost a zároveň poukazují na konkrétní viníky její nejednoty.

F: Obrat rozdělenost společnosti se stal ideologickým heslem určitých skupin, které hledají viníka na špatném místě. Někdy se nestačím divit, když slyším mluvit o hrozbě rozdělování osoby, které jsou vášnivými zastánci plurality názorů a životních postojů. Copak

jde podpora myšlenkové a praktické různorodosti skloubit s jednomyslností a shodou ve složitých otázkách lidského života, k nimž náleží i oblast politická?

N: To mě nikdy nenapadlo. Chceš tedy říct, že princip plurality zastávaný a prosazovaný demokratickým státem nevyhnutelně vede k rozdělenosti mezi lidmi? Pokud to myslíš takto, dává smysl tvoje přesvědčení o nekonzistenci aktivistů, kteří na jedné straně mávají

heslem rozdělenosti a na straně druhé bojují za právo na možnost neomezených voleb životních postojů a myšlenkových koncepcí. Jelikož názorová a životně praktická pluralita obsahuje i zásadně protikladná stanoviska, není možné si stěžovat, že se jimi jejich

zastánci vzájemně vymezují a velmi radikálně odlišují.

F: Dobře jsi to vystihl. Dnešní fenomén rozdělenosti společnosti v sobě nicméně nese jeden znepokojivý aspekt, který však zmínění kritikové většinou na mysli nemají. Určitě by nebylo dobré nad zásadním stavem nejednoty mezi lidmi jen tak potřást hlavou a spokojit se s konstatováním, že neodmyslitelně patří k pluralitnímu

způsobu života v liberálně-demokratických režimech.

N: Co znepokojivého vidíš na vyhrocených neshodách, o nichž diskuse mezi lidmi svědčí se stále větší zřejmostí?

F: Zamysleme se nad tím, co je to vlastně společnost. Jak samotný název napovídá, označuje se jím něco společného. Společnost je projektem vzájemné kooperace lidí. Pokud lidé odmítnou vzájemně spolupracovat, není vůbec možné o nějaké společnosti hovořit.

Znepokojivý aspekt oné rozdělenosti vidím právě v odmítnutí spolupráce. Postoje občanů v určitých důležitých otázkách se natolik vyhrotily, že jednotlivé skupiny spolu již nechtějí nic mít. Tato neshoda proto začíná ničit samotné základy společnosti, protože bez vzájemné spolupráce nemá ani pojem ani realita sociálního

života žádný význam.

N: Mám stejný dojem. Lidé se rozdělili do znepřátelených táborů. Možná stačí málo a mohl by se mezi nimi rozhořet ozbrojený konflikt. To je scénář občanské války.

F: Kdyby to dospělo až tak daleko, šlo by o tragédii. Proto je dobré se nad tebou vysloveným problémem dobře zamyslet, neboť kdo tak nečiní, je náchylný vrhat se do sporů bezhlavě a přilévat tím zbytečně olej do ohně.

N: Kde má ale ono zamyšlení začít? Přiznám se, že jsem z nepřehledné změti idejí na tomto poli značně dezorientován.

F: Vzpomeň si, že jsme se v našich diskusích již několikrát dotkli otázky politiky. Politika představuje specifický způsob mezilidského vztahování. Mají-li pravdu Platón a Aristoteles v jejich názoru o společenské povaze člověka, pak k tomu zároveň dodávají, že

neexistují žádné a-politické společnosti. Každá společnost musí být tudíž nějakým způsobem politicky organizovaná. Společnost je výrazem společného projektu jejích členů a jeho uskutečnění je možné dosáhnout pouze vzájemnou spoluprací.

N: O jaký společný projekt se jedná? Bylo by třeba tento pojem lépe znázornit.

F: Poslední důvod vzniku společnosti spočívá v nesoběstačnosti

lidského jedince. Představ si, co by se stalo, kdybys byl ve všem odkázán jen a pouze na sebe, na své vlastní síly, na svůj vlastní um. Ztratil bys velmi brzy vše, co nyní máš a považuješ za samozřejmou součást tvého života. Skončil bys nahý s lístkem připevněným travinou na jisté části svého těla a choulil by ses před nepříznivým počasím v nějakém přírodním úkrytu. Kdybys našel nějakou jeskyni, mohl bys mluvit o štěstí. Abys z takové situace, kterou někteří myslitelé označují jako přirozený stav člověka, vybředl, potřebuješ pomoc druhých lidí. Bez jejich přispění nemáš co si obléknout, co jíst, kde bydlet a i o dalších věcech, nezbytných i nadstandardních, si můžeš nechat jenom zdát. Tito lidé, tví pomocníci na cestě života, od tebe očekávají to samé. Očekávají, že i ty svými silami a svým umem přispěješ k tomu, že vy všichni přežijete a dosáhnete určité kvality života. Proto je nutné vzájemně spolupracovat. Není možné spoléhat jen na neorganizované, chaotické výsledky činností jednotlivých členů společnosti. Tato činnost musí být řízena – a to má na starosti politická autorita. Její péče se týká všeho, co je v tzv. veřejném zájmu. Veřejný zájem je společný všem lidem nezávisle na jejich politickém přesvědčení. Komunisté i anti-komunisté jsou závislí na politice, na veřejné správě v oblasti zemědělství, dopravy, školství, zdravotnictví, obrany atd. Měli by se tedy dohodnout na způsobu, jak fungování

těchto sfér zajistit. Tím samozřejmě nemám na mysli, že mezi nimi musí dojít ke shodě ideové. Je jasné, že komunista a nekomunista budou mít zásadně odlišné pohledy třeba na otázky školství a obrany. Politika je však o kompromisu a v praxi by měla vyústit do opatření, která budou respektována všemi stranami.

N: A právě to se zdá nemožné. Komunista přece nebude respektovat školskou politiku, v níž nebude mít komunistická ideologie hegemonní postavení. Komunista a politický kompromis, to nejde vůbec dohromady.

F: Souhlasím. Ten příklad jsem zvolil záměrně. Skutečná pluralita názorů, i těch politických, je možná jen za předpokladu, že se ke slovu a k moci nedostanou stanoviska a programy, které v sobě mají zakódovány likvidaci opozičních postojů. Jak víš, v politickém

žargonu se tomu říká totalitní ideologie. V jejím rámci je jakákoli významná pluralita názorů a životních postojů naprosto vyloučená. Proto komunisté nemají na politické scéně co pohledávat. Historická zkušenost s komunismem je úděsná, a proto je skandální, že se

komunisté ještě dnes bezostyšně producírují po politickém kolbišti.

N: Připojuji svůj souhlas. Komunismus byl rakovinou východních společností dvacátého století.

F: A v tom jednadvacátém se jeho metastáze naplno projevily i ve společnostech západních. Vraťme se k našim kritikům rozdělené společnosti. Pluralitní společnost je přirozeně rozdělená na občany různých názorů a životních postojů. V tom není nic neobvyklého

a řekl bych, že taková pluralita, nezdegeneruje-li v ideologii bránící a zakazující hledání a přijímání pravdy, je i žádoucí. Horší je to v případě, kdy se společnost rozdělí na občany ctící nutné podmínky

společenské existence a na občany, kteří jsou ochotni zajít tak daleko, že svůj útok vedou i proti nim.

N: Nerozumím. Můžeš se vyjádřit jasněji?

F: Tzv. otevřená společnost, o níž rád mluvil Karl Popper, je pojmem označujícím stav mezilidského vztahování a spolupráce, z nichž jsou vyloučeny jakýkoliv nátlak, násilí a podvodné jednání. Jedním slovem, jedná se o ideál svobodné společnosti. Jenže ono se

ukazuje, že není vůbec jednoduché stanovit, co vlastně svobodná, otevřená společnost je. Jak bys ji konkrétnějším způsobem charakterizoval ty?

N: Pro mě je svobodná společnost ta, která vytváří co nejlepší podmínky pro svobodný rozvrh existence každého lidského jedince. Princip svobody nevztahuji jenom na praktické volby člověka, ale i na jeho názory, na možnost hledat a volit to, co skutečně odpovídá

jeho přesvědčení.

F: Svoboda myšlení je dokonce předpokladem pro svobodné volby člověka v praktické oblasti. A nyní si všimni, odkud kritika rozdělenosti společnosti většinou zaznívá. Od těch, kteří se o sobě odvažují tvrdit, že mají ty jedině správné politické názory. Když se ve volbách prosadí určití jedinci a strany, nejsou s nimi ochotni vstoupit do kooperačního vztahu a napadají jejich autoritu.

N: Autoritu? O jaké autoritě mluvíš? Ti lidé nemají žádnou autoritu, neboť jsou nositeli extremistických názorů. Tady se určitě neshodneme.

F: Hle, malý příklad rozdělenosti mezi občany! Regulérní volba politické reprezentace automaticky zajišťuje autoritu pro zvolené. Myslím, že si to uvědomují i ti, kteří se s takovou reprezentací nechtějí smířit a odmítají postupovat standardními politickými

kroky. Aby mohli posvětit násilí, přicházejí s „legitimizační“ pojistkou – extremisty není možné respektovat, jejich autorita není právoplatná. Co je však v jejich pojetí „extremismus“? Budeš se divit, ale je jím nárok na uplatnění jiného názoru, než zastávají „obránci demokracie“. Svoboda neboli otevřenost myšlení vyžaduje, aby se například bez ideových regulací hovořilo o homosexualitě, genderu, multikulturalismu apod. Ale stačí, že někdo v těchto otázkách nesdílí to „jediné správné přesvědčení“, a je z něj okamžitě extremistický vyvrhel. Pokud jsou takoví lidé zvoleni do politických funkcí, jsou z nich rázem šílenci, kteří ohrožují samotné základy demokracie. Jak paradoxní! Přitom přesně toto odmítnutí spolupráce se zvolenou reprezentací představuje to, o čem jsme výše diskutovali – útok na základy společenského života zakrývaný heslem o rozdělování společnosti. Věříš jim, když se rozhořčeně tváří, jak jim komunisté leží v žaludku jako nestravitelné sousto? Nevnímáš ten totalitní princip v jejich anti-totalitní rétorice? Dovol

mi v malé obměně citovat tvá vlastní slova: „pro-gender, pro-multi-kulti… zastánci nebudou respektovat politiku, v níž nebude mít jejich ideologie hegemonní postavení. Členové ‚demokratického bloku‘ a politický kompromis, to nejde vůbec dohromady“. Soudruzi komunisté a soudruzi anti-komunisté, potřeste si bratrsky

rukama!