Přehlížené námitky proti boží existenci

Marcel Goliaš

1. Uvedení do problému

Proti boží existenci existuje řada vážných (věcných) námitek, s nimiž je třeba se před tím, než prohlásíte boží existenci za dokázanou, poctivě vypořádat.

Je ale smutným faktem, že tak prakticky nikdo nečiní. Pokud si dáte tu práci a pročtete si různé knihy či filosofická pojednání o bohu (v našich končinách převážně křesťanská), zjistíte, že se v nich námitky proti boží existenci buď neřeší vůbec, nebo jen okrajově (povrchně).

Prakticky každá námitka proti boží existenci se dá formulovat různými způsoby – promyšlenými i odfláknutými. Vzhledem k tomu, že většina křesťanských (převážně katolických) autorů, které jsem k tématu dokazování boží existence četl, si námitky ateistů formulovala značně zjednodušeným způsobem (ve stylu tzv. „slaměných panáků“, kdy formuluji protivníkův názor záměrně chabým/slabým způsobem, abych pak neměl příliš práce s jeho vyvrácením), jímá mě podezření, že to s jejich logickou poctivostí (tj. kritickým uvažování) a láskou k pravdě (tj. filosofií) zas tak slavné nebude.

Pokud jste „opravdovými hledači pravdy“, a nikoli jen „sběrači podpůrných argumentů pro své názory“, pak námitky proti boží existenci nikdy nehledejte u věřících, ale u ateistů. U věřících totiž najdete zpravidla jen slabý odvar toho, co byste našli u ateistů. Chcete-li tedy prověřit, zda proti boží existenci neexistují nějaké opravdu vážné námitky, čtěte knihy ateistů.

Nyní vám představím dvě námitky proti boží existenci, které považuji za nejzávažnější a na které jsem u teistů nenašel žádnou relevantní odpověď (čímž netvrdím, že taková odpověď neexistuje).

2. Námitky proti boží existenci

2.1 Argument ze zla

2.1.1 Formulace argumentu

První varianta:

1. Bůh buď chce odstranit zlo, ale není toho schopen,

• nebo je schopen, ale nechce,

• nebo není ani ochoten, ani schopen,

• nebo je ochoten i schopen.

2. Jestliže chce a nemůže, je slabý, což odporuje definici boha;

• jestliže může a nechce, je nepřející (či závistivý), což rovněž odporuje boží povaze;

• jestliže nechce ani nemůže, je nepřející i slabý, a tedy není bohem;

• jestliže chce i může, proč ho neodstraňuje (proč ho nechává dopadat na nevinné)?

3. Ať tak nebo tak, zlo odporuje boží existenci.

Druhá varianta:

1. Kdyby bůh existoval, pak by nepřipustil výskyt nepřiměřeného zla [jako je např. nepřiměřené utrpení s vážnými/trvalými následky, vážné tělesné či mentální vady znemožňující plnohodnotný život nebo předčasná smrt].

2. Jenže na světě takové zlo prokazatelně je.

3. Proto bůh neexistuje.

2.1.2 Vysvětlení

Obhájci boží existence (tj. teistů) formulují „argument ze zla“ obvykle velmi „měkce“, například takto:

„Kdyby existoval bůh, neexistovalo by žádné zlo; jenže zlo prokazatelně existuje, a proto nemůže existovat bůh“.

V takovéto podobě jim pak stačí dokázat, že na světě existuje přinejmenším nějaké zlo, které prokazatelně nezpůsobuje bůh (ale např. lidé či příroda), nebo které se může obrátit k dobrému (např. když nás potká něco zlého, ale nás to utuží/zušlechtí), což [dokázat] není nijak těžké. Celý problém zla pak odbydou s tím, že většinu zla na světě páchají lidé (násilí, války, egoismus) nebo příroda, takže na boha už vlastně žádné nezbývá, a pokud ano, pak se jedná o [lidským intelektem neproniknutelné] „tajemství“.

Ateistická verze tohoto argumentu je však mnohem přesvědčivější. Rozumný člověk nemá jistě problém připustit, že zdaleka ne všechno zlo na světě je možné svádět na boha (spoustu zla páchají lidé v honbě za penězi, mocí či slávou; a další je přirozeným důsledkem nejrůznějších přírodních procesů našeho nedokonalého světa). Stejně tak jistě každý soudný člověk uzná, že některé zlo může být i tzv. výchovné (podobně jako když nás rodiče trestají, aby nás napravili/polepšili). Jenže takovéto výchovné zlo se týká jen případů, kdy je toto zlo, jemuž jsme [z výchovných důvodů] vystaveni, přiměřené. Co ale případy nepřiměřeného zla?

Představte si, že kašlete na školu i na pomoc v domácnosti, a rodiče vám za to dají přiměřený trest (např. zákaz sociálních sítí či hraní počítačových her), jehož cílem a smyslem je vaše polepšení (náprava). Teď si ale představte, že místo přiměřeného trestu by vás za to rodiče nepřiměřeně zbili (až by vás tím trvale zmrzačili), nebo vás dokonce zabili. Nepřiměřený trest postrádá jakýkoli smysl, protože vám sebere možnost nápravy. Není-li ale cílem toho trestu vaše náprava (polepšení/zdokonalení), pak co jiného?

Domnívat se, že bůh dopouští na světě přiměřené zlo za účelem naší výchovy (polepšení/zdokonalení), je jistě rozumné. S tím by asi nikdo neměl problém. Že ale bůh připouští i nepřiměřené zlo (čili jakýsi „nepřiměřený trest“), to už problém představuje. Přehnané zlo (např. předčasná smrt novorozence, brutální znásilnění, kruté mučení, upálení, anebo vážné mentální postižení apod.) nemá totiž absolutně žádný výchovný účinek – alespoň ne pro toho, na koho to dopadá v první řadě (tj. pro oběť). Dopustit, aby takovéto věci dopadly na nevinné, je kruté, nelidské a nespravedlivé. Jak si mohlo např. malé dítě zasloužit smrt? Možná něco špatného udělali jeho rodiče, ale rozhodně ne to dítě.

Čili to, že nám někdy „tatíček bůh“ naplácá na zadek (aby nás přivedl k rozumu a my se polepšili), je pochopitelné. Proč ale některé své děti přizabije či umlátí k smrti, lidský rozum pobrat nedokáže; něco takového je prostě nepochopitelné (neospravedlnitelné).

Obhájit existenci dobrého boha ve světle nepřiměřeného zla (tj. přehnaně/nesmyslně krutých trestů či „osudových ran“) … to je výzva!

2.2 Argument z nespravedlnosti

2.2.1 Formulace první varianty argumentu

1. Rozdíly mezi lidmi představují nespravedlnost.

2. Za tyto rozdíly může v posledku bůh.

3. Proto je bůh nespravedlivý.

2.2.2 Vysvětlení první varianty

Zdůvodnění prvního předpokladu (tj. rozdíly mezi lidmi představují nespravedlnost):

• To, že se lidé rodí s rozdílnou vnitřní povahou a odlišnými vnějšími okolnostmi, je fakt, který se nedá smysluplně popřít. Jedni se rodí zdraví a bohatí, zatímco druzí jako postižení a chudí. Jedni se rodí se zlatou lžičkou v puse, zatímco druzí s holou prdelí. Jedni dostávají do vínku talenty, zatímco druzí jsou postiženi četnými hendikepy (ať už tělesnými, či charakterovými). Jedni mají cestičku k cíli umetenou, jiní plnou překážek. Jedni se dožívají dlouhého věku, zatímco jiní umírají předčasně (třeba hned při porodu nebo v útlém mládí). Dalo by se tedy říct, že lidé se nerodí hezky vyrovnaní vedle sebe na startovní čáře (tj. nemají po narození stejnou výchozí pozici), ale každý z nich se na té běžecké dráze života nachází na jiné výchozí pozici (někdo startuje z lepší pozice, jiný z horší, další třeba vůbec nevyběhne), a nejen to, ale i v průběhu toho životního běhu běží někdo v děravých keckách za deště po trnité cestě plné překážek vedoucí přes hory a doly, zatímco jiný běží v klimatizované kryté hale s mohutnou podporou diváků, sponzorů, lékařů, masérů a servisního týmu. Může snad někdo smysluplně popřít, že je to nespravedlivé*?

* Přidržme se zde obvyklé definice spravedlnosti jakožto „ctnosti zasloužené odplaty“ a položme si otázku, jak nebo čím si člověk takovouto nerovnou výchozí pozici na startu či pozdější nerovné podmínky na běžecké dráze života zasloužil.

Zdůvodnění druhého předpokladu (tj. za tyto rozdíly může v posledku bůh):

• I když lidská povaha může být z velké části dědičná a prostředí může být výsledkem nejrůznější lidské činnosti, novorozenci si svou povahu ani prostředí, do něhož se rodí, nevybírají, a protože ještě nevykonali žádné dobré ani špatné skutky, nelze tvrdit, že si za svou povahu či prostředí mohou sami (tj. že si ho zasloužili). I kdyby za nepříznivou povahu a prostředí dítěte mohli jeho rodiče (nebo lidská činnost), samotné dítě si tyto rozdíly nijak nepřivodilo, a proto jsou [pokud jde o něj] jednoznačně nespravedlivé (nezasloužené). Novorozenec se ještě ničím neprovinil ani neproslavil, aby si mohl svou povahu či prostředí (ať už v příznivé, či nepříznivé podobě – tj. ve formě talentů či hendikepů) nějak zasloužit. Pokud to tedy bůh na světě zařídil tak, aby se lidé rodili s rozdílnou povahou do rozdílného prostředí, a nezajistil, aby měli všichni na startovní čáře života stejnou výchozí pozici, a aby ta běžecká dráha byla pro všechny stejně dlouhá a klikatá, pak za tyto jejich [startovní a traťové] rozdíly může v posledku on. Nemůže možná za to, že si lidé špatnou životosprávou a devastací přírody kazí zdraví a možná i genetickou výbavu, ani za to, že si lidé vytvořili civilizaci, která se stala zdrojem nejrůznějších problémů od civilizačních chorob přes vykořisťování až po války, ale může za to, že tím nechá trpět (či to nechá dopadnout na) nevinné – tj. nově narozené děti, které za to nemohou a které se kvůli tomu rodí do značně nerovných [a tedy nespravedlivých] podmínek. Lze připustit, že pro rodiče, kteří žijí špatným životem, je možná spravedlivé, aby se jim narodilo postižené dítě. Nelze však připustit, že je to spravedlivé i pro to samotné dítě. Dítě přece za hříchy svých rodičů nijak nemůže. Pokud však i přesto na něj tyto hříchy dopadnou, je to nespravedlivé, a nespravedlivý je i ten, kdo to dopustí (tj. kdo neudělá nic pro to, aby se nevinné dítě narodilo bez hendikepů a dostalo vše, co potřebuje k dosažení cíle svého života – čili potřebnou výbavu i dostatek času a vhodného prostoru).

Závěr (tj. bůh je nespravedlivý):

• Z výše uvedených předpokladů plyne logický závěr, že bůh, který dopouští nespravedlivé rozdíly mezi lidmi, je sám nutně nespravedlivý.

2.2.3 Formulace druhé varianty argumentu

1. K dosažení cíle lidského života potřebuje každý člověk (1) funkční výbavu a (2) vhodné okolnosti.

2. Některým lidem však bůh funkční výbavu a vhodné okolnosti neposkytl (čili některým lidem bůh dosažení tohoto cíle prakticky znemožnil).

3. A protože „stanovení cíle, kterého není možné dosáhnout“, je evidentní rozpor a vnitřně rozporný bůh nemůže existovat, tedy bůh neexistuje.

2.2.4 Vysvětlení druhé varianty

Zdůvodnění prvního předpokladu (tj. k dosažení cíle lidé potřebují funkční výbavu a vhodné okolnosti):

• Cílem lidského života se myslí dosažení osobní dokonalosti (zralosti) neboli plná realizace přirozeného lidského potenciálu. Funkční výbavou se myslí především rozum s přiměřeným intelektem a zdravé tělo. Vhodnými okolnostmi zase přiměřeně vhodné životní (rodinné/společenské) prostředí, v němž můžeme plně realizovat svůj potenciál a dosáhnout vytoužené dokonalosti.

Zdůvodnění druhého předpokladu (tj. někteří tuto výbavu a okolnosti nedostali):

• Např. mentálně postižený člověk (tj. člověk s nefunkční výbavou) či mrtvý novorozenec (tj. člověk s extrémně nepříznivými okolnostmi) zjevně není schopen dosáhnout cíle svého života (tj. osobní dokonalosti spočívající ve vytvoření dobrého charakteru). Vážné mentální či fyzické postižení nebo smrt představují evidentní znemožnění dosažení cíle lidského života (tj. osobní dokonalosti, zralosti). A jelikož za to, jakou člověk dostane při narození výbavu a do jakého prostředí se narodí, může v posledku bůh (vládce/strůjce osudu), pak neposkytnutí funkční výbavy a vhodných okolností znamená znemožnění dosažení stanoveného cíle.

Závěr (tj. bůh jedná rozporně, když po nás něco chce, ale zároveň nám znemožní/neumožní toho dosáhnout):

• Na jedné straně nám totiž bůh stanovil určitý cíl (= osobní zdokonalení), ale na druhé straně neposkytl všem stejné podmínky (tj. stejnou výbavu a okolnosti) k jeho úspěšnému dosažení, a některým dokonce tyto podmínky úplně upřel, takže tohoto cíle nejsou schopni vůbec dosáhnout. Nerovné podmínky jsou nespravedlivé, a stanovení cíle, kterého nelze dosáhnout, je navíc rozporné. Proto je bůh nespravedlivý a rozporný. A protože „bůh a nespravedlnost“ (= nespravedlivý bůh) či „bůh a rozpor“ (= rozporný bůh) nejdou dohromady, plyne z toho, že bůh neexistuje.

3. Výzva směrem k teistům

Tolik tedy z mé strany k pečlivé formulaci námitek proti boží existenci.

Najde se nějaký odvážný teista, který by tuto hozenou rukavici zvedl a pokusil se tyto námitky smysluplným způsobem vyvrátit?

Je samozřejmě možné od těchto námitek utéct k obvyklé výmluvě na „tajemství“ (podobně, jako to křesťané běžně činí v případě námitek proti boží trojici (1 = 3), vrozené lidské zkaženosti (dědičného hříchu), údajné neschopnosti polepšit se vlastními silami, léku v podobě krvavé lidské oběti či neomylnosti církve.

Ohánění se tajemstvím je totiž dvousečnou zbraní – pokud se totiž pustíme do přijímání nelogických názorů jakožto „tajemství“, pak nemáme šanci mezi tím nekonečným počtem nelogických názorů, které lze zastávat, najít pravdu (resp. odlišit ji od omylu). Všechny názory se stanou rovnocennými. Pokud je totiž tajemstvím zlo či nespravedlnost ve světě, pak (za použití stejné logiky) mohu tvrdit, že je tajemstvím i boží existence, smysl lidského života či samotné základy reality (tj. existence pravdy či platnost základních principů myšlení – např. principu sporu).

Byl bych proto rád, kdyby se případná diskuse (pokud se nějaká rozvine) soustředila na smysluplné (racionální) argumenty, a nikoli na výmluvy typu „to je tajemství, které přesahuje naše racionální schopnosti“. Buď nějaké racionální argumenty pro zdůvodnění existence zla a nespravedlnosti na světě existují, nebo neexistují. Tečka.

Literatura:

• Cardal, Roman. Bůh ve světle filosofie. Praha: Krystal OP, 2001. ISBN 80-85929-49-X.

• Fuchs, Jiří. Filosofie 4: Bůh filosofů. Praha: Krystal OP, 1997. ISBN 80-85929-20-1.

• Martin, Michael. Atheism: A philosophical justification. Philadelphia: Temple University Press, 1990. ISBN 0-87722-642-3.

• Martin, Michael. The impossibility of God. Amherst: Prometheus Books, 2003. ISBN 1-59102-120-0.

• Drange, Theodore M. Nonbelief & evil. Amherst: Prometheus Books, 1998. ISBN 1-57392-228-5.

• Zuersher, Bill. Seeing through Christianity. Xlibris, 2014. ISBN 978-1-4990-1845-5.

• Mizrahi, Moti. The problem of natural inequality: A new problem of evil. Philosophia [online]. 2014, 42(1), 127-136 [cit. 2022-06-20]. ISSN 0048-3893. Dostupné z: http://dx.doi.org/10.1007/s11406-013-9478-6.