O trestu smrti

Roman Joch

Jedním z mnoha předsudků moderní doby je ten proti trestu smrti. Domnívám se, že se jedná o názor neopodstatněný, což se budu snažit ukázat v následujícím pojednání. Nejdříve se soustředím na to, abych prokázal, že trest smrti je v principu legitimní. Poté se budu věnovat vyvracení nejčastěji užívaných praktických námitek proti němu. A na závěr zodpovím otázku, zda-li by měl být opět zaveden.

Principiální legitimnost trestu smrti

V posledním ročníku gymnázia jsme v rámci slohových cvičení probírali rétoriku. Každý ze studentů si měl připravit nejméně jeden projev na jakékoliv téma, obhajující libovolný názor. Já jsem si připravil projevy hned dva: jeden proti trestu smrti a druhý za legalizaci drog.

Po půlroce jsem však dospěl k názoru, že má argumentace proti trestu smrti byla nesprávná. Zjistil jsem, že byla postavena na neplatném argumentu (názor na legalizaci drog jsem nezměnil).

Jak jsem tehdy postupoval? Hlavní argument jsem postavil na nezcizitelnosti práva na život: Právo na život je základním právem každého člověka, a proto žádný člověk nesmí druhého člověka o život připravit. To, že se zločinec (vrah) dopustí porušení tohoto práva, ještě nezmocňuje nikoho jiného, aby se k němu zachoval stejně. Poprava vraha je stejným zločinem jako jeho vražda: společnost se chová stejně jako vrah, neboť se dopouští zcizení nezcizitelného, totiž práva na život.

Tedy můj argument byl tím nejčastějším a nejzásadnějším argumentem užívaným odpůrci trestu smrti: právo na život je tak fundamentální, že nikdo nikdy není oprávněn vzít jinému člověku život. Trest smrti je nelegitimní per se.

V čem spočívá chyba? Především si uvědomme, že tento argument je jediným zásadním, principiálním argumentem proti trestu smrti. Je to argument, jenž říká, že trest smrti je kategoricky nepřijatelný. Všechny ostatní argumety proti trestu smrti jsou utilitární, říkají, že trest smrti je neužitečný nebo neúčinný nebo neestetický nebo nevhodný z nějakého jiného důvodu. Podaří-li se principiální argument vyvrátit, potom trest smrti je nutně legitimním trestem, je per se přijatelným. Jinou otázkou pak je, zda-li je rovněž užitečný či vhodný.

Principiální argument proti trestu smrti bych zpochybnil těmito způsoby:

A) Principiální argument nepřipouští vůbec žádný trest. Je argumentem, při jehož platnosti by stát nemohl trestat žádný zločin, což je ale evidentně absurdní. Proč je tomu tak?

Tento argument říká, že právo na život je přirozeným právem každého člověka, a tedy skutečnost, že zločinec toto právo porušil, ještě neopravňuje nikoho jiného porušit je. Právo je prostě právo. Avšak právo na život není jediným přirozeným právem. Je zde rovněž právo na majetek, právo na osobní nedotknutelnost - např. právo nebýt zbit, či právo nebýt držen v zavřené místnosti proti své vůli. Zločinec poruší má práva nejenom tím, že mě zavraždí, nýbrž i tím, že mě zbije, znásilní, okrade či uvězní. Když takto zločinec jedná, dopouští se nespravedlnosti. Znamená to ale, že usvědčený a odsouzený zločinec nemůže být uvězněn? Anebo že na něho nemůže být uvalena pokuta? Přijme-li někdo principiální argumentaci proti trestu smrti založenou na tvrzení, že určitý nelegitimní akt zločince (vražda, tedy záměrné usmrcení jiného člověka), neopravňuje stát zachovat se k němu stejným způsobem (popravit ho, tedy záměrně usmrtit), neboť právo na život je absolutní, takže záměrné zbavení života je vždy nelegitmní, jak by pak mohl odmítnout argumentaci proti trestu vězením či trestu pokutou? Argumentaci naprosto analogickou: to, že se někdo dopustil nelegitimního aktu (krádeže, tj. konfiskace cizího majetku), ještě neopravňuje stát, aby se choval stejně k lidem, kteří jedou v obci rychleji než 50 km/h, konfiskoval část jejich majetku, např. 1000 Kč. Anebo: to, že se někdo dopustil nelegitimního činu a někomu ublížil (např. ho surově zbil), ještě neopravňuje stát, aby ublížil tomuto člověku (zločinci) a zavřel ho (proti jeho vůli) do malé, nepříjemné místnosti s mřížemi, v níž má barevná televize pouze dvanáct kanálů! Prostě, právo na majetek a osobní svobodu jsou rovněž přirozená práva, a porušil-li je zločinec, neznamená to ještě, že je smí porušit stát.

Jinými slovy, jediná principiální argumentace proti trestu smrti je argumentací, jež zpochybňuje a nepřipouští vůbec žádný trest, neboť je založena na tezi, že když zločinec někomu ublížil, neznamená to, že stát smí ublížit zločinci.

Avšak skutečně nesmí stát trestat? Intuitivně tušíme, že může. Intuitivně nechceme zakázat všechny tresty (argumentujeme-li principiálně proti trestu smrti a máme-li být intelektuálně konzistentní, zakázat bychom je mohli). Proto nyní musíme přikročit k úvaze o tom, co to vlastně trest je a proč je vůbec oprávněný.

Abychom věděli, co trest je, musíme nejdřív vědět, co to je zločin. Zločin nastává, když se někdo záměrně a vědomě dopustí něčeho nelegitimního, tedy něčeho, na co právo nemá. Např. když někomu bezdůvodně a svévolně ublíží. Víme, že když někdo někoho zavraždí, znásilní anebo okrade, dopouští se zločinu. Avšak zločinec se tím dopustil nejen něčeho, co je nepříjemné a bolestivé, totiž že ublížil jinému člověku, nýbrž se dopustil něčeho, co je nelegitmní, na co neměl právo. Jinými slovy, dopustil se nespravedlivosti, lépe řečeno, porušil či narušil spravedlnost. Byla-li narušena spravedlnost a je zde oběť (v případě vraždy pozůstalí oběti). Rána spravedlnosti si žádá zahojení, tedy naplnění spravedlnosti, učinění jí zadost. A nevinná oběť žádá kompenzaci. Trest je tedy naplněním spravedlnosti, je primárně a v principu odplatou za zločin, za nevyprovokované, neodůvodněné porušení spravedlnosti zločincem. Kdyby nebylo zločinu, nebylo by ani trestu. Trest je tudíž reakcí na zločin, je odplatou zločinu, tudíž retribucí. Existence oběti, tedy nevinného poškozeného zločincem, si z důvodu spravedlnosti rovněž žádá kompenzaci tohoto aktu, tedy odčinění škody ze strany zločince. Tím a jenom tím může být spravedlnost opět naplněna.

Primárním smyslem trestu je tedy potrestání. Čím však je odplata? Je poškozením zločince, ublížení zločinci nějakým způsobem právě proto, že on poškodil někoho jiného či mu ublížil, i když nemusel. Tedy: trest je oprávněný z důvodu naplnění (obnovení) spravedlnosti a vždy je svým charakterem nějakou nepříjemností pro zločince, ať už postihem, ublížením, či jeho poškozením. Jinými slovy, trest je identický s omezením nějakých práv zločince. To, že má člověk nějaká přirozená práva, např. právo na život, svobodu či majetek, neznamená, že stát mu tato práva nesmí nikdy omezit. Právě naopak, dopustil-li se člověk porušení přirozených práv jiných lidí, musí být právě proto potrestán a smyslem a vlastně jediným možným obsahem trestu je omezení jeho přirozených práv. Trest svou vlastní povahou nemůže být ničím jiným. Proto je legitimní, aby stát zločince zavíral do vězení (omezil jejich právo na osobní svobodu) či uvaloval na ně pokuty (omezil jejich vlastnické právo). A protože v rámci trestu stát smí omezit práva zločince, není a priori důvod, proč by nemohl sáhnout i na jeho právo na život. Právo na život je jedním z mnoha přirozených práv. Není jediným. Těžko lze říci, že je rovněž právem nejvyšším. Mnoho lidí si například více cení či cenilo práva na svobodu. Zachování svého života jakožto biologického fenoménu není či nebylo pro ně nejvyšším cílem. Proto kdyby někdo chtěl sáhnout na jejich svobodu a uvrhnout je do otroctví, považovali by za lepší, statečnější a vznešenější raději umřít vestoje než žít vkleče (a mnozí z nich tak v minulosti učinili).

A dále, člověk, který vědomě, záměrně a nevyprovokovaně zabije jiného člověka, tedy zavraždí nevinnou oběť, těžko může argumentovat tím, že má právo na život, o které ho stát ani nikdo jiný nesmí za žádných okolností připravit, tedy ani v rámci trestu za jeho zločin. To mi připadá naprosto jasné: kdo poruší právo na život jiného člověka a tvrdí, že právo na život je nedotknutelné a tudíž on nemůže být popraven, jedná nekonzistentně. Obhajoba práva na vlastní život je ze strany vraha neudržitelná, tudíž neplatná. Vrahovi se tedy nestane žádná křivda, je-li popraven. Není to vůči němu nespravedlivé. Naopak, je to celkem čestné. Tedy trest smrti pro vraha je plně legitimní. To je první závěr, ke kterému jsme dospěli. Trest smrti pro vraha je možný, ačkoli ne nutný. Každopádně, per se není nespravedlivý či nelegitimní.

B) Odpůrci trestu smrti odmítající kategoricky jakékoli záměrné odejmutí života člověku jsou vesměs vnitřně nekonzistentní, neboť svůj princip neuplatňují ve všech případech a situacích, v nichž suverénně uznávají jeho negaci. Podívejme se na některé příklady jejich nekonzistence:

Naprostá většina odpůrců trestu smrti současně obhajuje potraty. To je rozpor přímo ukázkový. Do vnitřního sporu se nutně nemusejí dostat ti, kdo současně odmítají trest smrti i potraty, ani ti, kdo jsou pro trest smrti i pro potraty, dokonce ani ti, kdo jsou pro trest smrti a proti potratům (neboť za legitimní považují odnětí vinného života, tj. popravu zločince jakožto obsah trestu za jeho zločin, avšak za nelegitimní považují ukončení nevinného života, jakým je život nenarozeného dítětě). Avšak nutně si vnitřně odporují ti, kdo jsou pro potraty a současně proti trestu smrti. Je-li někdo stoupencem potratů, není schopen poctivě vysvětlit, proč je trest smrti principiálně nepřípustný. Neboť potrat je evidentním ukončením lidského života. Stoupenec potratů zastává jednu ze dvou pozic: buď řekne, že lidský život lze ukončovat na základě konvence, tj. proto, že to tak lidé chtějí, anebo bude tvrdit, že samotný lidský život je věcí konvence, tedy společnost definuje lidský život. Nemůže však současně tvrdit, že lidský život je něco absolutního a nezcizitelného. Každopádně musí operovat s konvencemi společnosti, tedy s její vůlí. Pak ale nemůže principiálně odmítat trest smrti, neboť popravy vrahů (či kohokoli jiného) mohou být konvencí společnosti, mohou být v souladu s její vůlí. A naopak, principiální odpůrce trestu smrti nemá možnost obhajovat přípustnost potratů. Nejspíš by se snažil tvrdit, že nenarozené dítě není lidskou bytostí, tento názor je však neudržitelný. Neboť je zřejmé, že po porodu se o živou lidskou bytost jedná. Rovněž je zřejmé, že před početím se o lidskou bytost nejedná. Tedy někdy mezi početím a porodem (včetně obou) se z živé bytosti, jíž embryo a plod jsou, stane živá lidská bytost. Nemůže jinak. I v případě, že nevíme, kdy přesně se tak stane, jsme povinni ji nechat při životě - právě proto, že to lidská bytost být může. Je-li zde možnost, že se o lidskou bytost jedná, nesmí ji nikdo, kdo mimo jakoukoliv oprávněnou pochybnost nedokáže, že se o lidskou bytost nejedná, usmrtit.

Tedy závěrem je, že nikdo nemůže konzistentně principiálně odmítat trest smrti a současně principiálně připouštět potraty.

Avšak to není relevantní argument pro trest smrti, neboť stoupenci přípustnosti potratů se mýlí, jak jsme viděli. Do neřešitelných problémů se však dostávají všichni principiální odpůrci trestu smrti, nejen ti, kdo obhajují potraty. Neboť kdyby záměrné odejmutí lidského života bylo vždy a všude kategoricky nepřijatelné, pak by nutně bylo nepřijatelné např. zabití v sebeobraně, válka a trestní expedice.

Proberme si je však postupně. Všeobecně se uznává, že člověk má v sebeobraně právo, hrozí-li mu bezprostřední nebezpečí od nevyprovokovaného agresora, útočníka v krajním případě i zabít. Řekněme, že majitele obchodu chce okrást lupič a vyhrožuje mu pistolí. Majitel to nejdřív zloději vymlouvá, avšak ten začne střílet do zboží a majitele ohrožuje na životě. Majitel však má revolver v přihrádce u kasy a lupiče zastřelí. Vzhledem k prvotní střelbě lupiče a přímému ohrožení na životě, je majitel u soudu porotou v plném rozsahu exkulpován a osvobozen. Nebo jiný příklad: mladá dívka je v noci přepadena mužem, který ji chce znásilnit. Dívka se brání, pláče, křičí, prosí, násilníkem to však vůbec nehne. Dívka si však vzpomene, že má v kabelce revolver a násilníka zastřelí. Opět, dívka je porotou plně osvobozena - a kdo by chtěl proti tomu protestovat? Jinými slovy, zabití v sebeobraně se považuje za legitimní.

Avšak co to znamená? Znamená to, že lze zabít člověka, který zločin zatím nespáchal (pouze se k němu chystá), lze ho zabít beze všeho - tj. bez řádného soudního procesu a práva na obhajobu. Chtějí nám potom odpůrci trestu smrti namlouvat, že lze zabít bez soudu a obhajoby člověka, který vraždu nespáchal, který ji možná ani nechce spáchat (chce kupříkladu ”pouze“ znásilnit) - a současně nelze popravit člověka, který již vraždu spáchal, který měl řádný soudní proces, který měl přiměřenou obhajobu (obhájce dle vlastního výběru) a kterému obžaloba prokázala vinu mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost? Chtějí nám toto skutečně odpůrci trestu smrti tvrdit? Jestliže ano, ať se s touto vnitřní nekonzistenci vyrovnají sami.

Stejným případem je válka. Principiální odpůrci trestu smrti by měli nutně odmítat jakékoliv použití vojenské síly, chtějí-li být konzistentní, neboť jejich principiální argument je založen na tezi, že stát není nikdy oprávněn vzít člověku život. Avšak stát tak činí v jakékoliv válce. Dokonce i ve válce obranné - vzpomeňme, co říkají principiální odpůrci trestu smrti: říkají, že fakt, že vrah zbavil oběť života, nelegitimuje nikoho jiného, aby se stejně zachoval k vrahovi. Aplikujme tento princip na válku: fakt, že invazní armáda střílí a vraždí, ještě nikoho nelegitimuje, abychom my stříleli do vojáků invazní armády. Tedy je-li někdo principiálním odpůrcem trestu smrti, má-li být konzistentní, musí být rovněž pacifistou. (Kritikou pacifismu se budu zabývat v příštím čísle Distance.) Avšak všichni ti, kdo nejsou pacifisté a současně jsou principiální odpůrci trestu smrti, mají veliký problém, neboť jak mohou souhlasit s tím, že státní autorita má právo vydat příkaz k nasazení armády do boje? Ať již v podobě spravedlivé války (obranné nebo útočné), anebo trestní expedice, jakou bylo například americké bombardování vybraných cílů v Libyi v dubnu 1986, jež bylo reakcí na podporu teroristů režimem plukovníka Kaddáfího.

Když stát dává příkaz k akci, nutně ví, že část vojáků přijde o život. Tedy ví, že svým rozhodnutím posílá několik nevinných osob na smrt. Pochopitelně, přeje si, aby jich bylo co nejméně, avšak současně ví, že několik mladých, skvělých lidí zemře. Tito lidé budou navíc zabíjet své protivníky, z nichž mnozí jsou rovněž stejně nevinní a ve válce mohou být z donucení. To však není všechno: spravedlivá státní autorita ve spravedlivé válce nesmí cílem svého útoku učinit civilní obyvatelstvo protivníka, byť by ten protivník byl i vinným agresorem. Avšak jakákoliv lidská aktivita je nutně nedokonalá, a tedy ve válce, i ve spravedlivé válce, se může stát, že oběti budou i z řad civilního obyvatelstva - budou to pochopitelně nezáměrné oběti. Příkladem může být americký nálet na Libyi.

Vybranými cíli bombardování byly tábory pro výcvik teroristů v poušti, vojenské objekty a rezidence vládce teroristického režimu, plukovníka Kaddáfího. Avšak jakkoliv je vojenská technika západních zemí moderní a přesná, Američané nešťastně zasáhli objekty, které zasáhnout nechtěli - např. francouzskou ambasádu. Navíc, nezasáhli Kaddáfího, nýbrž jeho malou adoptivní dcerku, která byla nepochybně nevinnou obětí. Jinými slovy, kvůli lidské nedokonalosti, konečnosti a omezenosti, v jakékoliv sebevíce spravedlivé válce, umírají nezamýšlené nevinné oběti. Tomu se prostě nelze vyhnout; lze však usilovat - a je povinností usilovat - o jejich minimalizaci. To je prostě fakt. Jak avšak chtějí principiální odpůrci trestu smrti, kteří současně nejsou pacifisté, obhajovat státní rozhodnutí, jež nutně povede ke smrti spousty lidí, z nichž někteří budou naprosto nevinní (v kriminálním smyslu) - a současně odmítat státní rozhodnutí usmrtit člověka, který spáchal vraždu, měl řádný soudní proces, měl k dispozici všechny dokonalé prostředky obhajoby, jež západní soudní systém nabízí, avšak i přes to byl mimo jakoukoliv pochybnost usvědčen a odsouzen, to zůstává záhadou.

Existuje jeden manévr, kterým by se mohli pokusit nepacifističtí principiální odpůrci trestu smrti tuto svou inkonzistenci obhájit. Řeknou, že v případě války stát neurčuje konkrétní oběti, že neurčí, kdo všechno konkrétně musí umřít, neboť je to v posledku výsledkem náhody či štěstí. Avšak v případě rozsudku smrti stát neodvolatelně proklamuje, že určitý konkrétní člověk je nehodný vlastního života, nezaslouží si žít. A uzurpovat si tuto pravomoc je strašné, je strašnou pýchou a troufalostí - rozhořčeně dodávají - neboť stát život nedal, a proto ho nemá právo vzít.

Je to dramatická námitka a je principiálními odpůrci trestu smrti dramaticky prožívána. Avšak svým obsahem je úkrokem stranou, únikem od podstaty problému. Přece jde především o lidský život, o to, zda-li ho stát člověku za určitých okolností odebrat smí, anebo zda-li tak nesmí učinit nikdy, tedy za žádných okolností. To je podstata problému. Nikoliv forma, jakou připraví člověka o život. Státník, který rozhodne o nasazení armády do bojové akce, jistě ví, že někteří lidé zemřou - když ne vlastní, tak určitě cizí - tedy vojáci protivníka. Je nepodstatné, že neví, kteří to konkrétně budou. Ví však, že oběti na životech určitě budou. Stejně tak zákonodárce, jenž uzákoní trest smrti, neví, kteří konkrétní lidé budou podle jeho zákona popraveni. Dokonce ani neví, zda-li to nebude jeho nevyvedený syn. Soudce a kat sice již vědí, kdo popraven bude; znají konkrétní osobu. To avšak zná i voják, který jde do útoku na bodáky a nezřídka vidí i bělma očí vojáka druhé strany, kterému bajonet zabodává do břicha. Tato emotivní námitka tedy neobstojí.

Otázkou tedy zůstává, zda-li vůbec existuje nějaká situace, kdy stát anebo i člověk jakožto jednotlivec smí zbavit jiného člověka života, zda-li lze oprávněně nějaké lidi usmrtit. Na tuto otázku si nemohu odpovědět jinak než kladně. Nejdříve jsem se snažil ukázat, že lze tímto způsobem naložit s člověkem, který se sám vraždy dopustil. Poté jsem ukázal, že naprostá většina lidí, kteří používají jediný principiální argument proti trestu smrti, ho již negují v mnoha jiných svých názorech a přesvědčeních. Tedy že jsou nekonzistentí. Dále jsem ukázal, že principiální odpůrce trestu smrti musí být nutně pacifistou a stoupencem odmítnutí jakéhokoli násilí, tedy musí preferovat vlastní smrt z rukou agresora před pokusem o obranu, jenž by agresora mohl usmrtit.

Avšak existuje-li vůbec nějaká situace, kdy lze druhého člověka zbavit života - a jak jsem řekl, jsem přesvědčen, že toto jsem prokázal - tak nevím o žádné situaci více oprávněné, než je poprava usvědčeného vraha po řádném soudním procesu, ve kterém byla jeho vina prokázána. Tedy usmrcení vinného člověka, který se zločinu již dopustil, a tím zločinem bylo záměrné usmrcení nevinné oběti.

Tímto považuji legitimnost trestu smrti v principu za prokázanou. Považuji tedy za jisté, že trest smrti udělovat po právu lze. Zůstává otázka, zda-li je to rovněž vhodné. A tím se dostáváme ke druhé části, tedy k praktickým námitkám proti trestu smrti.

Praktická vhodnost trestu smrti

A) Námitka zní: trest smrti nemá vliv na zločinnost. Tedy jeho zavedení nesníží zločinnost obecně a počet vražd konkrétně a jeho zrušení zločinnost a počet vražd nezvýší. Dokazují to veškeré statistiky.

Má odpověď: Osobně neznám tyto statistiky. Avšak vím něco jiného. Především, i když je primárním smyslem trestu naplnění spravedlnosti, tedy potrestání zločince, trest má ještě další efekt - a to odstrašení zločinců. Je zřejmé, že čím je trest ráznější, tím má větší odstrašující účinek. Jinými slovy, počet znásilnění bude větší, bude-li trest za znásilnění pokuta 5 Kč, než kdyby tím trestem bylo 5 let vězení. Čím je trest více drakonický, tím má větší odstrašující účinek. To uznávají i odpůrci trestu smrti. Není mi proto zřejmé, z jakého mysteriózního důvodu by se tato rostoucí odstrašující potence trestu s jeho rostoucí tvrdostí měla zastavit právě těsně pod hranicí trestu smrti. Avšak připusťme, že v principu to možné je. Pomohou nám však v tomto případě statistiky? A jaké?

Jakákoliv statistika konstatuje to, co je nebo co bylo. Avšak není schopna vysvětlit kauzální vztahy či jejich absenci. Pokles či nárůst zločinnosti mohou ovlivnit velice různé faktory, z nichž některé mohou být i metapolitické. Mohou to být faktory kulturní, ekonomické i duchovní. Navíc statistické údaje dokumentují pouze to, co se stalo, nikoliv to, co by se stalo, kdyby se změnil třeba jen jeden společenský parametr. Příklad: V každé zemi, bez ohledu na to, zda-li má uzákoněn trest smrti nebo nikoliv, zločinnost v čase fluktuuje. To znamená, že může klesat a stoupat bez ohledu na to, zda-li ta země trest smrti zruší nebo zavede. To znamená, že nárůst, pokles či konstantnost zločinnosti po zavedení či zrušení trestu smrti nelze automaticky přičíst pouze jeho zavedení či zrušení. Avšak toto vykladači statistik, kteří je používají, suverénně dělají. Dopouštějí se tedy zkratu. Pro ilustraci: předpokládejme zemi, která má zavedený trest smrti. Pak ho zruší. Zločinnost v následujícím rokce klesne. Znamená to, že její pokles je důsledkem zrušení trestu smrti? Odpovědí je: nevíme, ne nutně. Je možné, že daný pokles byl způsoben jiným faktorem (duchovním, ekonomickým atd.), a kdyby trest smrti zůstal zachován, pokles by byl ještě rapidnější. To je pochopitelně možné. Proto ze skutečnosti, že zrušení trestu smrti v konkrétní zemi nevedlo ke snížení zločinnosti, logicky nelze vyvodit, že trest smrti nemá vliv na zločinnost. Ono je docela možné, že v dané době nastával trend ke snížení zločinnosti. A tento trend byl zastaven právě zrušením trestu smrti. Jinými slovy, kdyby trest smrti nebyl zrušen, zločinnost by nezůstala na stejné úrovni, nýbrž by poklesla. To je pochopitelně možné, i když nikoliv jisté. Jsou to jen spekulace. Avšak dokazují, že statistiky jsou v tomto ohledu nepoužitelné, neboť nepostihují kauzalitu problematiky. Stoupenci trestu smrti rádi uvádějí, že po roce 1994, kdy byl ve státě New York opět obnoven trest smrti, počet vražd rapidně klesl. Osobně, stejně jako oni, jsem přesvědčen, že ten pokles nastal do značné míry díky znovuzavedení trestu smrti. Avšak neučinil bych ten nefér tah, jakým zneužívají statistiky pro ohlupování veřejnosti odpůrci trestu smrti, a nevykládal onen pokles vražd jako důsledek pouze a jenom znovuzavedení trestu smrti. To prostě úplně jistě nevíme.

Všiměme si interpretace jiné statistiky. John OŐSullivan, britský publicista, bývalý poradce premiérky Margaret Thatcherové, nyní naturalizovaný Američan a donedávna šéfredaktor National Review, v jednom svém editorialu v tomto časopise před pár lety uvedl: od poloviny 70. let, kdy byl v Británii zrušen trest smrti, do poloviny 90. let, tedy v průběhu dvaceti let, došlo k cca 70 vraždám (přesné číslo si nepamatuji, myslím že to bylo 76) ze strany již usvědčených a odsouzených vrahů. Byly to vraždy spáchané vězni ve věznicích na spoluvězních, na dozorcích v průběhu vzpour nebo spáchané vězni na útěku či těmi, kteří byli za dobré chování propuštěni. Nicméně faktem je, že kdyby byl jeden každý z těch vrahů popraven, je evidentní, že by nedošlo k těmto cca 70 vraždám. Jinými slovy, kdyby všichni odsouzení vrazi byli konzistentně a pečlivě popravováni, 70 dalších nevinných (alepoň v kriminálním smyslu nevinných) lidí mohlo žít dál. Interpretace této statisky je nepochybná: selhání státu ve věci poprav vrahů vedlo k vraždám cca sedmdesáti lidí.

Součástí námitky odpůrců trestu smrti spadající do tohoto bodu je i jeden zmiňovaný případ: V době, kdy se v Anglii za krádež majetku v ceně vyšší, než byla stanovená hodnota, trestalo smrtí, v davu přihlížejícímu veřejné popravě zloděje chytili dalšího zloděje - kapsáře (který se tak kvalifikoval rovněž pro trest smrti). Tento skutečný příběh je podáván jako důkaz, že trest smrti vůbec nemá odstrašující účinek: člověk by čekal, že když zloděj vidí, jako věší jeho ”kolegu“, bude sám trnout hrůzou. Avšak nic takového se nestalo, on vesele okrádal lidi přihlížející popravě. Jaký další důkaz o neúčinnosti trestu smrti ještě chcete? - táží se jeho odpůrci.

Jenomže pozor, je nutné si uvědomit, vůči komu má mít trest smrti odstrašující účinek. Rozhodně ne vůči těm, kdo se již dali na dráhu zločinu. Tito lidé se již jednou rozhodli a onen zločin spáchali. Před spácháním dalšího zločinu (vraždy) je již trest smrti neodradí. Avšak trest smrti má odstrašující účinek vůči těm, kdo dráhu zločinu zatím jenom zvažují. To je např. případ manžela, který zvažuje vraždu své bohaté manželky. Zde trest smrti odstrašující účinek má. Proto se ani nelze divit, že onoho zloděje v Anglii poprava jeho kolegy neodradila od okrádání přihlížejících. Předpokládám, že pro mnohé mladíky, kteří na krádež předtím pomýšleli, byla veřejná poprava zloděje neocenitelnou zkušeností, jež je od naplnění jejich úmyslu odradila. Jinými slovy, argument zloděje v davu přihlížejícímu popravě jiného zloděje by byl platný pouze tehdy, kdyby jeho předkladatel měl jiné srovnání: a to dva stejně početné davy přihlížející výkonu trestu na zloději. V jednom případě by se jednalo o popravu, ve druhém nikoliv. Kdyby se opakovaně prokázalo, že v tom prvním davu není méně zlodějů než v tom druhém, teprve to by bylo důkazem toho, že trest smrti nemá větší odstrašující účinek než jakýkoli trest mírnější. Pokud odpůrci trestu smrti nepředloží takovouto statistiku, jejich argument je neplatný.

A to nás přivádí k morálnímu dilematu zákonodárce. Když zákonodárce zruší trest smrti, riskuje tím, že sníží odstrašující účinek trestního systému a tím se přičiní o nárůst počtu vražd nevinných obětí ve společnosti. A toto je skutečné morální dilema: zákonodárce si totiž nemůže být nikdy jist, že zrušením trestu smrti toto neučiní.

B) Námitka zní: Jakýkoliv soudní systém je nutně nedokonalý a vždy je zde riziko, že dojde k odsouzení nevinného. A to je pokaždé strašné. Avšak je-li v zemi zaveden trest smrti, znamená to, že může dojít k popravě nevinného. Tuto možnost nelze nikdy vyloučit. A to je pak nejen strašné, nýbrž přímo příšerné, neboť je to neodčinitelné: když nevinného odsoudí na doživotí, vždy je zde šance odhalit soudní omyl a odškodnit poškozeného. Když však popravíme nevinného a potom zjistíme, že jím skutečně byl, je to tragédie, neboť poškozeného již nelze odškodnit. I kdyby každý jiný argument proti trestu smrti byl neplatný, tak tento argument trest smrti diskvalifikuje definitivně.

Má odpověď: Tento argument je skutečně velice působivý. Dokonce bych řekl, že v sekularizovaném věku je to ten nejpůsobivější. Avšak když si uvědomíme jeho podstatu, zjistíme, že to není argument vůbec žádný. Je to non-argument.

Neboť je to argument, který říká: právě proto, že všechno, co člověk dělá, je nutně nedokonalé, je lepší, aby člověk nedělal nic. Když člověk není schopen něco udělat naprosto dokonale, ať to raději nedělá.

To je však evidentně absurdní. Je to argument, který, kdyby byl platný, by odsoudil lidi k naprosté pasivitě.

Podívejme se na příklady: Myslí-li odpůrci tento argument vážně, proč nepožadují zákaz automobilové dopravy? Anebo proč nepožadují alespoň omezení maximální rychlosti na 20 km/h v obci a 40 km/h na dálnici? Tím by zajistili, že nikdo nepřijde o život kvůli automobilové dopravě.

Je tato má námitka absurdní? Nikoliv. Argument odpůrců říká: soudní systém hodlá popravovat pouze vrahy. Avšak někdy se může stát, že jako vrah je odsouzen a popraven nevinný člověk. Je tak pochopitelně učiněno nezáměrně. Takto popravených nevinných zřejmě nebude moc, avšak možnost, že byť jen jeden jediný nevinný má přijít v důsledku určitého prvku v trestním systému (tím prvkem je trest smrti) o život, nutně daný prvek diskvalifikuje. Tou suverénní diskvalifikací je tedy možnost nezáměrného usmrcení nevinného.

Co se ale dnes a denně děje v důsledků automobilových nehod? Nezáměrně jsou zabíjeny desítky nevinných. Naprosto analogická situace: je zde faktor, který vede k nezamýšlené smrti nevinných. Je to důvod k zákazu tohoto faktoru? Přece bez automobilové dopravy lze žít, konec konců naprostá většina lidí v dějinách bez ní žila, dokonce ještě před sto lety se bez aut obešli. Navíc, v důsledku automobilových nehod umírá mnohem více obětí, než by umíralo v důsledku trestu smrti. Navíc, v důsledku automobilových nehod umírají i děti, tedy lidské bytosti, které se smrti vůbec nemohly vyhnout, zatímco popravováni jsou pouze dopělí a ti mají možnost ve volbách hlasovat za strany odmítající trest smrti. Buď jak buď, je-li argumentem za zákaz určité lidské praktiky ten fakt, že při jejím provádění mohou nechtěně přijít o život nevinní lidé, je adeptem na zákaz spíše automobilová doprava (a nejenom ona, mnoho dalších civilizačních zvyků - jen si je sami proberte) než trest smrti - měříme-li to počtem nevinných obětí.

Proč však lidé (až na hrstku ekologických aktivistů) neodmítají zákaz automobilů, i když vědí, že přitom v naši zemi přijdou desítky nevinných o život? Protože riziko takovéto předčasné smrti považují za únosné. Jinými slovy, jsou přesvědčeni, že když při nějaké lidské činnosti existuje riziko, že několik nevinných přijde o život - a to určitě přijde - tak to ještě není důvodem pro naprostý zákaz oné aktivity. Jinými slovy, fakt, že člověk něco dělá nedokonale, neznamená, že je lepší, aby to raději nedělal vůbec. Tedy odpůrci trestu smrti zde použili proti trestu smrti argument, který již nepoužívají vůči téměř žádné jiné lidské aktivitě. A chyba není v tom, že ho nepoužívají proti žádné jiné aktivitě - onen argument je totiž falešný - chyba je v tom, že ho používají proti trestu smrti.

Navíc, bereme-li to skutečně kvantitativně, tak podle OŐSullivana v Británii nepopravení vrahové zavraždili v průběhu dvaceti let dalších sedmdesát lidí. Řekněme, že jich bylo šedesát. Tedy v průměru tři zavraždění ročně. Já nevěřím, že v jakékoli západní zemi, jež by zavedla trest smrti, by docházelo k popravě tří nevinných lidí každý rok. Myslím, že by to byl asi jeden nespravedlivě popravený každých 10 až 20 let. Poměr tedy je 2:60. Skvělé, že?

A budu ještě tvrdší: dokonce řeknu, že není správné, aby se počet nevinně popravených v soudních systémech s trestem smrti minimalizoval za každou cenu (důraz je na onom ”za každou cenu“). Proč?

Odpověď je na samotném začátku tohoto argumentu: neboť jakýkoli soudní systém je nutně nedokonalý. Nejenom v tom, že někdy odsoudí nevinné, nýbrž i v tom, že někdy neodsoudí vinné. Je ”dobrou radou“, že máme usilovat o perfekci soudního systému v tom smyslu, aby odsuzoval co nejméně nevinných a co nejvíce vinných (tj. nechal co nejméně vrahů nepotrestaných). Do určité míry lze o tuto perfekci usilovat - a to je povinností! Avšak od určité míry je mezi oběma požadavky téměř nepřímá úměra: čím více v soudním systému posílíme práva obhajoby a omezíme práva ”orgánů činných v trestním řízení“, tedy policie a obžaloby, tím méně nevinných budou soudy odsuzovat - avšak současně tím méně budou odsuzovat i zločince, neboť dokázat jim vinu a odsoudit je bude velice obtížné. A opačně: když posílíme stranu obžaloby v soudním ekvilibriu obžaloba-obhajoba, vysoké procento vrahů půjde do vězení (či viset) - avšak s nimi i dost nevinných. Prostě, takto to v životě chodí - soudci a kriminalisté jsou rovněž jenom nedokonalí lidé. Jde tedy o nalezení rovnováhy, o určení míry - což však je věc subjektivní. Říká se, že je lepší raději pustit deset vrahů, než odsoudit jednoho nevinného. Tento poměr bych bral. Systém, ve kterém by na 100 vražd připadlo 80 odsouzených vrahů, 19 vrahů neodsouzených a pouze jeden nevinný mylně odsouzený jako vrah, považuji za skvělý. Avšak kdyby cenou, kterou bychom museli zaplatit za to, abychom toho nevinně odsouzeného ze statistiky eliminovali, bylo na 100 vražd pouze 10 odsouzených vrahů, řekl bych ”ne!“. Nechtěl bych žít ve společnosti, ve které by devět z deseti vrahů bylo na svobodě. Raději bych žil ve společnosti, ve které jsou na svobodě pouze dva vrahové z deseti - za cenu toho, že na každých 100 vražd by byl odsouzen jeden nevinný. Je to jako s automobilovou dopravou: raději budu po dálnici jezdit 130 a přes obec 50 km/hod, i když riziko bude, že do mě jiný řidič narazí a já zemřu, než abych měl jistotu, že od aut mi nikdy žádné riziko hrozit nebude, avšak cenou bude 20 km/h v obci a 40 km/h na dálnici.

C) Námitka zní: Pokud vraha nepopravíme, nýbrž např. odsoudíme na doživotí, je zde možnost, že vrah časem pochopí hrůzu svého činu a bude ho litovat. Dosáhnout vrahovy lítosti a pokání je přece hodnotnější než ho popravit. A navíc zde jde taky o spásu jeho duše: předčasnou smrtí (popravou) bychom mohli odsouzeného zbavit šance na spásu, kterou by měl vždy, pokud je ještě při životě.

Moje odpověď: Konečně námitka, která je relevantní. Naprosto souhlasím s tím, že lepší než vraha popravit je vidět, jak se svého činu hrozí a jak ho upřímně lituje.

Tato námitka mi dlouho bránila trest smrti jednoznačně obhajovat. Uvažoval jsem takto: když vraha odsoudíme a popravíme, nic zlého se nestane. Avšak tím mu bereme možnost o svém činu uvažovat a jednoho dne jej litovat. Když je odsouzen na doživotí, tato naděje zde vždy zůstává. Mně osobně by dokonce ani nevadilo, kdyby vrah, který v plné míře nahlédne hrůznost svého činu a trpce ho lituje, tedy člověk, jenž zažije konverzi a svůj čin chce skutky lásky k trpícím lidem odčinit, byl z vězení propuštěn. Tak vysoko si vážím skutečné lítosti zločince nad svým jednáním.

Poté jsem si však uvědomil, že trestem smrti zločinci prostor k lítosti vůbec nebereme, a doživotním vězením zase žádnou jistotu, že vrah před svou přirozenou smrtí zločinu skutečně bude litovat, nezískáváme.

K vypořádání se s touto námitkou mě přivedla věc, která s ní zdánlivě nesouvisí. Před rokem a půl mi jeden americký známý říkal, že je velice málo známým faktem, že u nemocných AIDS dochází k vysoké incidenci náboženských konverzí. To se mi zdálo být pochopitelné a logické - vědomí o nevyhnutelné blízkosti smrti vede člověka k reflexím nad vlastním životem a k lítosti nad těmi negativními stránkami v něm.

A pak jsem si uvědomil, že u trestu smrti tomu nemůže být jinak. Prostě, optika se najednou obrátila: již jsem se na trest smrti nedíval jako na promarnění šance k lítosti ze strany zločince, jako na ”useknutí“ času, v průběhu kterého by tato lítost někdy mohla nastat. Naopak, právě vědomí blízkosti smrti může vést odsouzené vrahy k lítosti. Pochopitelně nemusí, avšak to nezaručuje ani doživotní vězení. V žádném individuálním případě nevíme, zda-li k lítosti vraha povede spíše pevné stanovení data jeho smrti (poprava), anebo spousta volného času před smrtí (doživotí). Avšak zdá se mi, že tento efekt na psychiku a duši vraha může mít spíše pevné stanovení data smrti a vrahovo vědomí toho, že smrt je blízko, než odsunutí smrti na neurčito.

Tedy z tohoto důvodu, že trest smrti vrahovi nebere prostor pro lítost a doživotní vězení jistotu lístosti negarantuje (a spíše se lze domnívat, že poprava, a nikoliv doživotí povede vraha k lítosti), myslím, že poslední námitka proti trestu smrti, která by skutečně stála za to, odpadá.

Poté, co jsem řekl toto, bych ještě rád dodal, že člověka, který již spáchané vraždy lituje, skutečně nemá smysl popravovat. Avšak na straně druhé, tento člověk, lituje-li skutečně svého činu, musí být se svou popravou již smířen, a tudíž mu až tak příliš nebude vadit - nebude mu rozhodně připadat nespravedlivá vzhledem k činu, který spáchal. (Kdyby mu tak připadala, lze se domnívat, že svého činu nelituje dostatečně.) Tedy při existenci trestu smrti bych se přimlouval za to, aby nebyl čistě formálním, tj. aby každý odsouzený automaticky nedostával milost. Avšak byl bych rovněž pro to, aby ji někteří odsouzení, zvláště ti, u kterých jsou patrné mimořádné známky lítosti a tedy naděje na konverzi v jejich životě, dostali.

Sice předpokládám, že vraha k lítosti povede spíše trest smrti než doživotí, avšak kdyby se věrohodně statisticky prokázalo, že je tomu tak, že ke konverzím vrahů a jejich lítosti nad vlastním činem dochází více v případech čekání na přirozenou smrt ve vězeních než před pevně stanoveným, blízkým datem smrti, jsem ochoten tento argument proti trestu smrti uznat a postavit se proti trestu smrti. Pochybuji však, že je tomu tak.

Máme tedy zavést trest smrti?

Trest smrti je v principu oprávněný a seriózní praktické námitky proti jeho vhodnosti lze zpochybnit (naprosto pomíjím námitky, jež považuji za skandálně slabé: např. námitku o jeho záměrném zneužití, když se dostanou k moci totalitní síly. - Neboť když se dostanou k moci totalitáři, tak zavedou trest smrti, i kdyby předtím nebyl, anebo budou dokonce likvidovat své odpůrce přímo, bez formálního zavedení trestu smrti).

Nyní je zde na místě závěrečná otázka, zda-li by se trest smrti měl zavést.

Mou odpovědí je: zatím ještě ne. A ten důvod je naprosto prozaický: podmínkou členství v Radě Evropy je zrušení trestu smrti. Žádná evropská země nyní trest smrti nemá. A všechny stejně (a podle mého názoru stejně hloupě) trest smrti odmítají. Domnívám se, že vyloučení naší země z Rady Evropy po zavedení trestu smrti by převážilo to dobro, které by bylo důsledkem jeho zavedení. Tedy můj důvod proti zavedení trestu smrti nyní v této zemi je čistě účelový, utilitární a vycházející ze strategických, zahraničně-politických ohledů. Domnívám se, že prvořadým úkolem politické reprezentace této země je dostat ji do evropských institucí, tedy etablovat ji na Západě. Tento ohled u mně převýší všechny praktické ohledy ostatní.

Avšak plně souhlasím s názorem, který vyslovil Daniel Kroupa (poslanec Parlamentu ČR), že trest smrti bude v Evropě opět zaveden. Kroupa řekl, že když se Evropou prožene vlna teroristických útoků, když letadla, autobusy, vlaky, supermarkety a dětské školky budou vyhazovány do vzduchu, tak demokratičtí politici nebudou schopni nadále odolávat oprávněnému rozhořčení lidu a trest smrti buď zavedou, anebo se v opačném případě setkají s volební porážkou a budou nahraženi demokratickými politiky, kteří ho zavést ochotni budou. Domnívám se, že tento vývoj v Evropě dřív či později nastane. Je však nutné vědět, že když nastane, bude správné mu neodporovat, nýbrž ho uvítat, neboť trest smrti není žádným zlem.

Je jednou věcí být přesvědčen o tom, že svoboda je správná, že je dobrá ta politická společnost, jež je svobodná. Avšak věcí druhou je o tom přesvědčit občany. Lidé prostě musí cítit loajalitu k tomu politickému řádu, který ve společnosti panuje - zvláště je-li to dobrý řád. Primární povinností státu je vynucovat právo a pořádek, prosazovat spravedlnost a chránit svobodu občanů. To znamená, že k ní patří boj proti zločinu a trestání zločinců. Lidé musejí mít důvěru v soudní a trestní systém vlastní země. Zkušenost rovněž ukazuje, že lidé jsou ve své většině hluboce přesvědčeni o správnosti trestu smrti. Riskovat důvěru lidí v systém prosazování spravedlnosti tím, že se bude zarputile odmítat jejich volání pro zavedení trestu smrti, je hazardem. Když lidé nabudou přesvědčení, že justice je příliš měkká a vstřícná ke zločincům, budou mít buď tendenci brát spravedlnost do vlastních rukou a trestat bude lynch, anebo tendenci volit demagogické politiky, kteří jim sice toto jejich přání splní, avšak již nebudou mít žádné ohledy k právům a důstojnosti jednotlivců, či k právu a spravedlnosti obecně - anebo obojí.

Jsou věci, ve kterých jsou požadavky většiny správné - a mezi ně např. patří volání po zavedení trestu smrti v budoucnosti. Těm by se měli odpovědní státníci podvolit. Jsou ale i skutečnosti, ve kterých mohou být požadavky dobově zmatené, demagogy svedené či pomíjivě hysterické většiny neoprávněné - takovými požadavky by mohlo být volání po vyvlastnění neoblíbených menšin, např. bohatých či Židů, nebo přímo volání po pogromech vůči určitým skupinám obyvatelstva. Těm by měli odpovědní státníci oponovat za každou cenu - i kdyby tou cenou v mezní situaci bylo střílení do lidí a pokrytí ulic a náměstí našich měst mrtvolami příslušníků rabující lůzy.

Kritériem odpovědnosti státníků je pak správné rozhodnutí o tom, které konkrétní požadavky spadají do té které skupiny.