Metafysické problémy matematizace - díl 1.

Jiří Syrovátka

1) REDUKCIONIZMUS. WEINBERGŮV REDUKCIONIZMUS

Příkladem současného redukcionizmu exaktní přírodovědy může být vynikající americký kosmolog Steven Weinberg. Sám se vydává za stoupence redukcionizmu a je ostrým kritikem všech, kdo redukcionizmus v nějakém smyslu kriticky reflektují. Proto také neváhal jednu ze svých kapitol populární knížky Snění o finální teorii nazvat Dvakrát hurá redukcionizmu. Weinberg se snaží ukázat, že úspěšnost matematizace přírody je svojí povahou hluboce redukcionistická a že díky redukcionizmu jsou novodobé exaktní přírodní vědy úspěšné a účinné, že jim filosoficky není rovno (snad i proto jiná kapitola téže knížky nese název Proti filosofii). Weinberg, ač sám stoupenec a zastánce redukcionizmu, takto podal se svým antimetafysickým přesvědčením nechtěně zároveň docela vyhovující diagnostiku redukcionizmu v přírodních vědách. „Názor redukcionisty je mrazivý a neosobní. Musíme ho přijmout takový, jaký je, ne proto, že by se nám to líbilo, ale protože sám svět je takový.“

Zopakujme Weinbergovu myšlenku: Svět je sám ve své základní povaze redukcionistický! Ne že by se nám to líbilo. Je to mrazivé a neosobní. Ale svět je takový! Zůstaneme-li nad tímto tvrzením stát, pak přinejmenším ze dvou důvodů. První bude souhlasný s Weinbergem, protože ona redukcionistická matematizace přírodního a společenského dějství proniká úspěšně a účinně do všech oborů, a podle toho se zdá, že snad svět sám by mohl být takový. Anebo přece jenom ne? Druhý důvod bude pro změnu nesouhlasný. Svět takový, jak si Weinberg namlouvá, přece jenom není! Ale jak to prokázat a dokázat? Jak to dokázat a prokázat, když redukcionizmus se ukázal být natolik praktický a úspěšný, že žádná jiná metodologie neskýtá tolik účinnosti a úspěšnosti, ba dokonce, že nějaká jiná v účinnosti a úspěšnosti srovnatelná metodologie není ani přinejmenším v dohledu. Naše matematika a její aplikovatelnost je v tomto smyslu vůbec tím nejlepším, co bychom kdy chtěli mít. Vzhledem k tomu metafysika nepřináší žádnou srovnatelnou úspěšnost a účinnost, potom se může zdát, že metafysika je bezcenná. Redukcionizmus je úspěšný a účinný, až na tu mrazivou neosobnost.

Weinberg přehlédl jedno podstatné rozlišení. Jedna věc by byla, že svět je takový, že sám sebou již je redukcionistický. Tomu, že svět je redukcionistický, by bylo možné rozumět i tak, že ač sám svět redukcionistícký třeba vůbec není, je metodě redukcionizmu přístupný a otevřený. Druhá věc na to pak navazuje tím, že redukcionistická metoda je na svět aplikovatelná. Právě touto užitelností reduktivní metodologie je Weinberg zřejmě uchvácen a zaslepen. Weinberg si Sotva uvědomuje onu metafysickou předchůdnost každé možné matematizace a aplikovatelnosti matematických metod. V čem je ona metafysická předchůdnost matematického vědění a matematických aplikací?

Metafysická předchůdnost matematizace přírody začíná u možné intelligibility jsoucna. Jsoucno je ve své povaze už nějak rozumem poznatelné, nějak rozumově pochopitelné. Analogie jsoucna, analogia entis, je možností rozumového pochopení formalizující abstrakcí jsoucna jako jsoucna, která nakonec reduktivně vyprazdňuje jsoucno od obsahu. Sama abstrakce je daleko komplikovanějším aktem v souvislosti poznání a skutečnosti, než k čemu že by byl kterýkoli novodobý redukcionista svým myšlenkovým postojem vůbec odhodlán. Aprotože veškeré metodologické redukce novodobé exaktní přírodovědy a následné techniky a technologie jsou nanejvýš účinné a úspěšné, redukcionistu ani nenapadá, že by jeho obraz světa mohl být o něco významného okleštěn. Ba ještě výrazněji řečeno totéž: z prostředí metodologie novodobé přírodovědy ani nemůže být patrné, že metodologický redukcionizmus. ač účinný a úspěšný, je jen jedním jednostranným porozuměním na úkor ztráty souvislostí se samou skutečností. Takovou kritickou reflexi bude nutno vysvětlit a obhájit. Kdo jinak by jí v dnešní době byl ochoten vzít v úvahu!

2) GALILEIHO REDUKCIONIZMUS

Novodobá úspěšnost exaktní přírodovědy počíná Galileovým objevem matematizace přírody. Galilei v nominalistickém postoji odhlédl od myšlenkového dosahu klasického realizmu a z hlediska úspěšnosti a účinnosti triumfoval nejen on, ale celá novodobá klasická amoderní přírodověda.

Pod ohromujícím dojmem úspěšnosti a účinnosti exaktní přírodovědy a elektronických a informačních technologií současníkům uniká ze zřetele, že Galileiho myšlenková pozice nebyla jen záležitostí exaktní metodologie přírodovědy, ale byla také filosofickým názorem. Galilei při obhajobě Koperníkova učení píše polemicky proti názorům, jaké tehdy zastával jesuita Orazi Grassi. Galilei oponuje svému oponentovi, skrývajícímu se za pseudonymem Lotario Sarsi: „Proti pokusům, které my klademe od popředí, stavíte vy autoritu básníků. Výslovně Vám říkám, že kdyby se tito básníci zúčastnili na našich pokusech, změnili by názor…. Ve všem, co říká Sarsi, je možné, jak se domnívám, odhalit pevnou víru, že je třeba se opírat o nějakého slavnějšího autora, a to tak, jako by naše myšlení zůstávalo neplodné… Možná soudí, že filosofie je kniha, která je výsledkem fantasie jednoho člověka, jako Illias anebo Zuřivý Roland; kniha, ve které je nejméně důležité to, co je pravdivé. Není to tak, jak se domníváte, signor Sarsi. Filosofie je napsaná v té nesmírné knize, která zůstává stále otevřená před očima (tou knihou je vesmír); ale nemůžeme ji pochopit, pokud se zprvu necvičíme ve znalosti jazyka a písma, kterým je napsaná. Napsaná je jazykem matematickým a její písmena, to jsou trojúhelníky, kruhy a další geometrické obrazce, bez kterých z ní člověk nemůže pochopit jediné slovo; bez těchto prostředků se vystavujeme nebezpečí, že zabloudíme v temném bludišti.“ Galilei už nezhodnotil, že pojetí přírody jako knihy napsané matematematickým jazykem, je už nereflektovaným filosofickým aktem, který je neprokazatelný matematickou anebo jinou přírodovědnou metodologií.

Jak je vidět na první pohled, Galilei má povahu přírody již ve svém založení za bezprostředně matematickou, aniž by to potřeboval dokazovat. Má za to, že tato čitelná matematizace přírody je samou skutečností. Nerozlišuje mezi tím, co se prvotně nabízí v přírodě smyslům jako „kulaté“ a co uchopuje rozum jako „kruh“ s následnou matematickou (geometrickou) definicí. Přírodní dění je plné obsahů. Matematicky vyjádřený volný pád je obsahově vyprázdněný, individuální příběh skutečnosti se vytratil. Jen z těchto náznaků bude zřejmé, že sám problém reduktivní matematizace přírody bude daleko složitější, než jak by si Galilei chtěl představovat. Galilei úspěšně uplatnil reduktivní metodu konstruktivních pojmů, aniž by reflektoval její původ vůči přirozenosti ve filosofických předpokladech poznání.

3) HUSSERLOVA REFLEXE GALILEIHO MATEMATEMATIZACE

Edmund Husserl poukázal na nedotázanost původu matematizace přírody. „Bylo osudným opominutím, že se Galilei retrospektivně nedotázal po prvotním smyslotvorném úkonu, který prováděn jako idealizace na prvotní půdě veškerého teoretického i praktického života – bezprostředně názorného světa (a zde speciálně empiricky názorného světa těles) – vytváří ideální geometrické útvary. Podrobněji vzato neuvážil, jak výplody volné obrazotvornosti o tomto světě a jeho tvarech dávají nejprve jen možné empiricko-názorné, a nikoli exaktní tvary, ani jakou motivaci a jaký nový úkon vyžadovala teprve ve vlastním smyslu geometrická idealizace. … Galileimu a následující době zůstalo skryto, že tato samozřejmost byla zdáním, …, a že smysl pro použití geometrie má své komplikované zdroje smyslu. Hned u Galileiho začíná tedy podvržení idealizované přírody za předvědecky názornou přírodu.“

Samu matematizaci přírody pokládá Husserl za hypotézu, a to k tomu ještě za hypotézu zcela zvláštního druhu. Husserl rozvádí, že ona „…Galileiho motivace a z ní vyvěrající ideje fyziky i jejího poslání, je Galileiho idea, která je hypotézou a to hypotézou, neobyčejně zvláštního druhu. Zvláštnost je v tom, že hypotéza zůstává přes své ověření i nadále a provždy hypotézou. K vlastní podstatě přírodovědy a k jejímu apriornímu způsobu bytí náleží, že je hypotézou do nekonečna a ověřováním do nekonečna. … V nekonečném zdokonalovacím pokroku správných teorií a jednotlivých teorií zhuštěných pod názvem „příslušná dobová přírodověda“ máme proces hypotéz, jež ve všem jsou hypotézami i ověřováním. Pokrokem dochází ke zvyšované dokonalosti a veškerá přírodověda, všeobecně vzato, nachází stále lepší „představu“ o tom, co je „pravá příroda“. Pravá příroda neleží v nekonečnu asi tak jako třeba čistá přímka, nýbrž je jako nekonečný vzdálený „pól“ i nekonečností teorií a myslitelná jen jako ověřování, tedy v sepětí s nekonečným historickým procesem aproximace.“

Z uvedeného zůstává přinejmenším patrné již to, že galileovská reduktivní metoda při vší své úspěšnosti, účinnosti a při vší své ověřenosti si vyžaduje filosofickou kritickou reflexi. Obsahová vyprázdněnost matematicko-fyzikálních deskripcí přírody je jistě něčím jiným, než čím je příroda sama sebou. Rekonstruktivní, přítomnou a predikční funkčnost matematizace přírody má ve shodě především v určeních místa, času a způsobu, ale jinak obsahově je a zůstává modelem. Pak je na místě otázka způsobu poznávání pomocí modelů a hypotéz. V této otázce znovu ožívá smysl pro realitu obecnin, která byla a je vlastní klasickému realizmu.

4) OSIANDROVA PŘEDMLUVA KOPERNÍKOVI

Galileovskou naivní představou bezprostřední matematizace přírody je postižen kdekdo a zejména pak každý přírodovědec, který reduktivní metodou soustavně pracuje. Ten je pak snadno náchylný ztotožnit exaktní matematizaci za povahu přirozenosti samotné, aniž by jakkoli byl ochoten přezkoumávat souvislost rozumového poznání a skutečnosti. Matematizace se stala cílem moderní exaktní přírodovědy. Možná bude užitečné ilustrovat tento moderní příklon k matematizujícím vysvětlením na Osiandrově předmluvě ke Koperníkovi .

Tehdy šlo o spor mezi geocentrickým a heliocentrickým systémem, a v této souvislosti se jednalo o vysvětlení zdánlivých nebeských pohybů planet (nepravidelný pohyb, smyčky, retrográdní pohyby), zatímco nebeský pohyb byl tehdy pochopen jako dokonalý rovnoměrný pohyb. Osiandrova předmluva ke Koperníkovu dílu vystihuje, jak bychom řekli novodobě, poznávací funkci modelů vůči skutečnosti. V tom je také poučná a zajímavá i pro dnešek.

Osiandr vyjádřil dobově přijatelný noetický smysl Koperníkova heliocentrického systému; vyjadřuje se k poznávání podob pohybů planet následovně: „Astronomovi … přísluší pilným a dokonalým pozorováním zachycovat průběh nebeských pohybů a dále vytvářet a vymýšlet libovolní příčiny čili hypotézy, (protože skutečných příčin se žádným způsobem nelze dopídit) ze kterých, jestliže jsou předpokládány, mohou být tyto podoby na základě geometrických principů správně vypočteny jak do budoucnosti, tak do minulosti. … Vůbec není nutné, aby tyto hypotézy byly pravdivé, či dokonce jen pravdě podobné, ale stačí to jediné, že dávají výpočet shodný s pozorováním. …. Je totiž nanejvýš zřejmé, že tato věda zcela a prostě vůbec nepoznává příčiny zdánlivých nerovnoměrných pohybů. A jestliže nějaké pomyslně sestrojuje, jako že tak sestrojuje velmi četné, nikterak se tím nedomýšlí toho, aby někoho přesvědčovala, že tomu tak je, ale jde jen o to, aby jimi bylo dosaženo správného výpočtu. Když se však někdy k vysvětlení jednoho a téhož pohybu nabízejí různé hypotézy …. Astronom především přijme tu, která je nejsnazší k pochopení. Filosof snad více bude požadovat podobnost pravdě, avšak ani jeden z nich nebude chápat cokoli jistého, ani nic jistého nebude vykládat, ledaže by mu to bylo božským řízením zjeveno. … Ať nikdo, pokud jde o hypotézy, nečeká od astronomie cokoli určitého, když ona sama po ničem takovém se nepídí, aby tím, že by přijímal za pravdivé to, co bylo vymyšleno k jinému účelu, neodcházel od této disciplíny hloupější, než k ní přistupoval.“

Už na této Osiandrově předmluvě je patrný poznávací dosah hypotéz a modelů spolu s jeho redutkivností, agnosticismem a zároveň prediktivní, konstruktivní a rekonstruktivní účinností. Výpočet, jehož výsledek se shoduje s pozorováním – aniž by jakkoli jinak odpovídal skutečnosti – to je cílem přírodovědné hypotézy, říká Osiandr. Jeho předmluva však není jen účelová pro přijetí Koperníkova díla. Jeho předmluva má poněkud epistemologický smysl, který svým způsobem nesetřely ani následující věky, i když úspěchy přírodních věd a následně na to techniky a technologií jsou dnes s Koperníkovým věkem nesrovnatelné. Proto ještě jednou Osiandrovo tvrzení: „Vůbec není nutné, aby tyto hypotézy byly pravdivé, či dokonce jen pravdě podobné, ale stačí to jediné, že dávají výpočet shodný s pozorováním.“ Výpočet se také stal pro veškerou moderní pogalileovskou přírodovědu a následnou techniku a technologii účelovým cílem. Přírodní zákony, které exaktní přírodověda přináší jako poznání přírodního dění, jsou především orientací v možnostech vzhledem k uskutečnění. V přírodních zákonech poznáváme to, co se může stát, co se stane nutně a co se nemůže stát, co se nutně nemůže uskutečnit. V tomto smyslu i dnes upřednostňujeme výpočet, kterým se v možnostech vzhledem k uskutečnění orientujeme. Sotva kdo si v této souvislosti uvědomuje, že na tomto pozadí exaktního poznávání se ohlašují metafysické pojmy možnosti a skutečnosti. Metafysika je filosofickou naukou o jsoucnu jako jsoucnu.

5) HAWKINGOVA CHARAKTERISTIKA PŘÍRODOVĚDNÉHO POZNÁNÍ

Pokud by se někomu zdálo, že Osiandrova předmluva ke Koperníkovi je zaváta časem a že je jen dobová, pak toto zdání má svůj původ především v oné novověké záměně zmatematizovatelné přírody za přírodu samu, tedy za skutečnost, Husserlovými slovy řečeno za předvědecky názornou přírodu. Tato záměna zůstává i dnes nadále nereflektovaná. Dokonce je možno zdůraznit, že vprostředí přírodních věd ani nemůže být zřetelné, že skutečnost, která má údajně stát předlohou všemu matematizovatelnému poznání, je něčím jiným, než z ní novodobě činíme.

Povšimněme si proto nápadné shody mezi Hawkingovou charakteristikou novodobého matematicko-fyzikálního (kosmologického) poznávání skutečnosti s charakteristikou Osiandrovou, renesančního a humanistického věku. Jestliže si čtenář pečlivě porovná text Osiandrův s následujícím textem Hawkingovým, shledá nápadnou podobnost. Málem by mohlo vzniknout podezření, že Hawking to napsal pod osiandrovskou inspirací, i když bude nanejvýš pravděpodobné, že Hawking o Osiandrovi nevěděl.

„Každá fyzikální teorie je prozatímní, vždy jde vlastně pouze o hypotézu, neboť žádnou vědeckou teorii nelze dokázat. Nezáleží na tom, kolikrát byla potvrzena různými pokusy a pozorováním; nikdy si nemůžete být úplně jisti, že se příště nevynoří nějaký nesoulad. Na druhé straně může teorii vyvrátit jeden jediný experiment, jediné pozorování, pokud výsledek nesouhlasí s jeho předpověďmi. … jakmile se objeví jediný nesouhlas, musíme teorii opustit nebo upravit. … Konečným cílem vědy je jednotná teorie vysvětlující celý vesmír. Tento úkol si vědci rozdělili na dvě části. Do první patří fyzikální zákony, které popisují vývoj celého vesmíru. Vímeli, jak vypadal vesmír v jednom okamžiku, řeknou nám zákony, jak bude vypadat později. Do druhé části náleží problém počátečního stavu vesmíru. Někteří lidé soudí, že by se věda měla zabývat jen první částí; otázka počátečních podmínek patří podle nich do metafysiky anebo teologie. … Bylo by nad lidské síly vymyslet teorii celého vesmíru v jediném kroku. Postupujeme proto po kouscích a vynalézáme nejprve částečné teorie. Každá z nich popisuje a předpovídá určitou omezenou třídu jevů a ostatní vlivy se buď zanedbávají, nebo představují vstupní veličiny. Možná, že je tento přístup úplně špatný. Závisí-li ve vesmíru všechno na všem opravdu fundamentálním způsobem, může být vyloučené nalézt konečnou teorii řešením oddělených otázek. … Dnes vědci popisují vesmír pomocí dvou částečných teorií – obecné teorie relativity a kvantové teorie. Obě náležejí kvrcholům intelektuální činnosti první poloviny tohoto století. … Naneštěstí nejsou obě teorie navzájem slučitelné; proto nemohou být obě zcela správné. … Věříme-li, že se vesmír chová podle přesných zákonů, měli bychom nyní kombinovat částečné teorie a snažit se o vytvoření jednotné teorie, která popíše vše ve vesmíru. Ale je v tom ještě jeden háček. Úvahy o vědeckých teoriích …, předpokládají, že jsme racionální bytosti schopné podle svého rozmyslu pozorovat vesmír a z toho, co vidíme, vyvozovat logické závěry. Podle takového scénáře se můžeme domnívat, že jsme schopni pokročit ve znalosti zákonů vládnoucích vesmíru. Jenomže, existujeli skutečně jednotná teorie, měla by podle předpokladu popisovat i naše chování. A tak by tedy měla obsahovat také výsledek naší snahy tuto teorii objevit. Proč by však musela předpovídat, že odvodíme z pozorování přírody správné závěry? Nemohla by stejně dobře říkat, že dojdeme ke špatným výsledkům? Nebo že nedojdeme vůbec k žádným výsledkům?“

Nyní má čtenář možnost srovnávat Osiandra a Hawkinga. Nápadná podoba tak časově vzdálených výroků tu není pro bezprostřední myšlenkovou návaznost názorů, ale má původ již v samotné redukcionistické metodologii vůči skutečnosti. Zkusíme zvýraznit momenty takové myšlenkové shody. Hawking: „Každá fyzikální teorie je prozatímní, vždy jde vlastně pouze ohypotézu, neboť žádnou vědeckou teorii nelze dokázat.“ Osiandr: „Vůbec není nutné, aby tyto hypotézy byly pravdivé, či dokonce jen pravdě podobné, ale stačí to jediné, že dávají výpočet shodný s pozorováním.“ Matematizace přírody požaduje shodu výsledku výpočtu s pozorováním, experimentem a měřením v určeních místa, času a způsobu. Hawking: „Existuje-li skutečně jednotná teorie, měla by popisovat i naše chování, tím i předvídat výsledek našeho poznávání – a proč by potom měla poskytovat správná řešení, proč by nemohla navozovat nesprávná řešení, anebo vůbec žádná?“ Zde je téměř sókratovský předpoklad vědění v nás, které lze jen narodit, vyzdvihnout, přivést na svět vhodným tázáním, objevit. Sókrata však vede důvěra v pravdu, která má svůj původ v bytí a v jeho tematizaci. Takovou metafysickou motivaci soudobé poznávání ztratilo, a proto má rysy redukce, agnosticizmu, relativizmu, nihilizmu. Můžeme však vytvářet různé hypotézy, které se nějak a v některých aspektech přibližují skutečnosti. Osiandr: „Astronom především přijme tu, která je nejsnazší k pochopení. Filosof snad více bude požadovat podobnost pravdě, avšak ani jeden z nich nebude chápat cokoli jistého, ani nic jistého nebude vykládat.“ Tematizace bytí, odkud pravda o skutečnosti přichází a nese s sebou morální řád, přestala být v novověku po smrti metafysiky myšlenkovým vodítkem. Husserl si byl vědom nastupující krize vědění: „Galileimu a následující době zůstalo skryto, že tato samozřejmost byla zdáním, …, a že smysl pro použití geometrie má své komplikované zdroje smyslu. Hned uGalileiho začíná tedy podvržení idealizované přírody za předvědecky názornou přírodu.“ Předvědecká názorná příroda ještě není matematizovatelná. Jinak řečeno: matematizující exaktnost přírodovědy zůstala a zůstává nereflektována. To, co se nám nyní ukazuje jako krize vědy, je mnohem více krizí filosofie, krizí nominalistických tendencí, než krizí vědy co by reduktivního poznání a technologií. Už to je důvodem, proč má smysl obrátit pozornost k tematizaci bytí skutečnosti v pozicích klasického realizmu vůči skutečnosti přirozené (vlastního jsoucna, první přírody, stvoření) i oné umělé skutečnosti (nevlastního jsoucna, druhé přírody, umělosti), produkované člověkem. Zprostředí reduktivní exaktnosti na tuto problematiku není možné nahlédnout. Exaktní přírodověda se v hledisku účinnosti a úspěšnosti vynikajícím způsobem zhostila svého úkolu orientace a ovládnutí možností vzhledem k jejich uskutečňování v umělosti a technologiích. Už proto je možno snít o finální fyzikální teorii všeho stejně jako o laboratorní konstrukci vesmíru,… Z hlediska přírodních věd není patrná exaktní anebo reduktivní césura. Z hlediska přírodních věd to není chyba. Osiandr: „Filosof snad více bude požadovat podobnost pravdě …“ Filosof, vystavující bytí skutečnosti tematizaci v rozvrhu logiky, noetiky, ontologie, filosofie přírody, filosofické kosmologie, filosofické antropologie, filosofické kosmologie, etiky a poietiky shledá jiné kategoriální roviny skutečnosti, než ve kterých se obraz skutečnosti ukazuje přírodním vědám, technice a technologiím. Obraz skutečnosti, získávaný exaktní redukcí přírodních věd, techniky a technologií, se bude ukazovat již jen jako jeden speciální přístup vědění určeného účelně úzce v kritériu praktické úspěšnosti a pragmatické účinnosti, jak to odpovídá pozorování, experimentu a měření.

6) ZAMLČENOST BYTÍ JSOUCNA JAKO JSOUCNA V PŘÍRODOVĚDĚ A POSTMODERNÍ FILOSOFII

Lze očekávat všeobecný souhlas s tím, že bytí není přírodovědný pojem. Bytí není ani nikdy nemůže být pojmem žádné speciální vědy. Žádná speciální věda nemá za svůj předmět bytí, a tudíž ani nemůže bytí učinit předmětem svého zkoumání. Přírodověda proto při své exaktní reduktivnosti problematiku bytí nemůže sledovat, ale také ji nemůže nikterak postrádat. Lze ji jen natolik trivializovat, že jí jako nezbytné samozřejmosti nebude věnována pozornost vůbec. Bytí jsoucna jako jsoucna nelze učinit předmětem pozorování, experimentu a měření. Protože bytí nemůže být zmatematizováno, proto uniká pogalileovské přírodovědě. Bytí je pojmem filosofickým. Přesto je bytí tím nejsamozřejmějším pojmem. Běžně je bytí přehlíženo jako ta největší samozřejmost. Zato vždy zůstává myšleno. a to i těmi, kteří jeho tematizaci programově odmítají. Pak zůstává bytí jsoucna jako netematizované a nedotázané zdrojem každého nutného předvědění.

Přirozeně je bytí latentně nevyjádřeně a nevysloveně spolukladeno ve všech tematizacích, pro které „něco“ „je“. Takto jsou ontické a noetické podmínky tematizace bytí jsoucího nevyjádřeně spolukladeny v každém poznávacím aktu „něco – je“. Klasický realizmus tematizoval bytí (esse) jako akt bytí (actus essendi) co by princip skutečnosti. Tato metafysická konceptualizace bytí vzhledem k diferenci možnosti a uskutečnění se ve filosofickém myšlení novověku postupně rozpadávala a byla napadána, až nakonec podlehla v postmoderně vyhlašované smrti metafysiky. K tomuto vývoji také přispěl vývoj úspěšných a účinných přírodních věd. Spolu se zamlčeností bytí se také vytrácel filosofický smysl pro pojetí skutečnosti.

Vedle toho triumfovala úspěšná exaktní a reduktivní přírodověda. Přírodovědná redukce se i stále zdála být dostatečně potvrzována úspěšností a účinností přírodovědné a technické metodologie. Vzhledem k tomu bytí, které nepodléhá žádné manipulativnosti, se jevilo všem novověkým myslitelům a badatelům jako cosi nehodného pro programovou myšlenkovou tematizaci.

Důsledky zamlčenosti bytí a vyřazení tematizace bytí se projevují rozpadem důvěry v pravdu, v poznání, ve skutečnost, v morální řád. Postmoderní naladěnost útočící proti rozumu, proti principiálnímu vědění, naladěnost vyznávající autodestruktivitu rozumu, vyhlašující destruktivní a dekonstruktivní programy směřující ke konci filosofie jsou jen ovocem. Myšlení ovládl pozitivizmus a pragmatizmus, skepse, agnosticizmus, relativizmus a jiné způsoby, kterými se parazitující filosofie podbízejí tendencím komerčnosti, konzumnosti a globality. V době, která se cítí být ohrožena civilizační krizí, se filosofie vzdává tázání vůbec a přihlíží, podbízí se anebo podporuje myšlenkovou dekadenci. Prázdnota nabývá smyslu.

7) OBSAHOVÁ VYPRÁZDNĚNOST

Unáhleně apovrchně by se mohlo zdát, že za vším myšlenkovým zpochybněním klasické filosofie a za opuštěností metafysiky stojí sama exaktní přírodověda se svojí reduktivní metodologií. K tomu je nutno ukázat, že právě takovéto zhodnocení by bylo předsudkem poplatným rozkladu filosofického myšlení.

Jest pravdou, že Galilei motivoval svoji matematizaci přírody co by knihu psanou matematickým jazykem jako protiklad proti dosavadní metafysické filosofii (jako by to byla nějaká kniha jako Illias anebo Zuřivý Roland). Galilei formuloval reduktivní program matematizující metodologie příští přírodovědy. Atento program se ukázal být až nečekaně úspěšným a účinným. Zůstávalo však právě na filosofii, jak úspěšnost a účinnost přírodovědy vyhodnotí a pochopí ve své metafysické tematizaci. Něco takového filosofie ani v nejmenším nezvládla. Filosofie se vylekala úspěchu aúčinnosti přírodních věd avyklízela jedno filosofické pole za druhým až do podbízení se civilizačnímu rozkladu. Filosofie pod vlivem přírodovědy postupně opouštěla svoji tematizaci a sama pracovala na svém rozpuštění a zakončení. Konec filosofie ozývající se vpozdní moderně avpostmoderně se stal součástí technologického životního stylu. Nakolik filosofie přijímá své završení a svůj konec, natolik se stává tematicky hluchou a vyprázdněnou. Je to ve stylu postmoderního myšlení.

Galilei svým programem netvořil filosofii. Cílevědomě tvořil přírodovědu. Tematicky vyzdvihl reduktivní metodologii příští novověké moderní a postmoderní přírodovědy. Doposud se na této etapě dějin vědy vyzdvihovala exaktnost. Na nynějším myšlenkovém rozcestí vědy a filosofie se na tomto pogalileovském období přírodovědy ukazuje zřetelně nesporný význam a poznávací hodnota reduktivní metodologie (převádění neznámého na známé a ovladatelné). Co je příznačné pro úspěšnost a účinnost přírodovědy nemusí být zdaleka tím nejvhodnějším pro filosofii. Podle toho se také nemusí jednat zcela o jedno a totéž v hledisku exaktní přírodovědy a v hledisku filosofie přírody.

Přírodní vědy se rozvíjely v hledisku reduktivní exaktní metodologie. Redukce přírodní metodologie spočívá v omezení se na požadavek, aby teorie vyhovovala svými výstupními určeními pozorování, experimentu a měření a vyhovovala principu kausality (jehož objektivita je prokazatelná noeticko metafysicky), v hledisku matematizace má výpočet ve svých výstupních určeních místa, času a způsobu vyhovovat pozorování, experimentu a měření a má vyhovovat principu kausality za účelem predikce. Vůbec není nutné, aby teorie (a hypotézy) a výpočty (a modely) byly samy plně totožné s povahou skutečnosti, je nutné jen to, aby výstupní určení byla v souladu s pozorováním, experimentem, měřením a vyhovovaly principu kausality. Takovýto metodologický nárok přírodovědě umožnil její obecný nadhled nad mnohostí jednotlivého.

Odtud také pochází úspěšnost a účinnost exaktní přírodovědy. Reduktivní metodologie umožňuje nadhled nad mnohostí jednotlivého a vystihuje možnosti uskutečnění v obecné typologii. Taková úspěšnost vůbec nemohla být původně samozřejmostí. Ba naopak: úspěšnost a účinnost exaktní přírodovědy je nesamozřejmá. Galilei přijal matematizaci přírody natolik samozřejmě, že se po jejích zdrojích neptal. Neučinil tak ani nikdo po něm. Až Husserl se zeptal na nevyjasněnost smyslotvorného úkonu matematizace přírody. Důsledně vzato by dotaz po zdrojích matematizace přírody znamenal projasnit metafysické (především noetické a ontologické) předpoklady poznávání skutečnosti. Snad právě proto ani Galilei, ani jeho následovníci si takovou otázku o přírodovědném poznání ani nemohli položit.

Reduktivní přírodovědná metodologie, převádějící neznámé na něco známého, vysvětlujícího avypočitatelného, sama osobě nepotřebuje metafysické prozkoumání předpokladů poznání. Východiskem reduktivní metodologie fyziky jsou pro příslušná určení empirické veličiny a konstanty, odvozené racionální veličiny a konstanty, a konstruktivní vztahy mezi nimi. Nejedná se tudíž ourčení ontologická a noetická. Proto lze rozchod fyziky s metafysikou považovat za metodologicky záměrný. Vzhledem kúspěšnosti aúčinnosti fyziky nelze fyzikální metodologii považovat unáhleně za chybu anebo nedostatek. Metodologicky je taková a vyhovuje to praxi, tím i skutečnosti. Na straně filosofie zůstala neřešená otázka ontologické anoetické povahy fyzikálních určení vzhledem ke jsoucnu jako jsoucnu.

„Fyzika studuje obecné vlastnosti materiálních objektů, indukcí dospívá kobecným kvantitativním zákonům a uvádí je v logickou soustavu tak, aby z ní dedukcí vyplývaly pozorované jevy. Jednotná soustava fyzikálních zákonů, které vyplývají z několika málo principů, tvoří teorii (např. klasická mechanika, vyplývající ze tří Newtonových principů). Nestačí-li však poznatky k vybudování teorie, vypomáhá si fyzika hypotézami (domněnkami).“ Pro stanovení kvantitativních vztahů zavádí fyzika fyzikální veličiny. Zavedení jakékoli fyzikální veličiny předpokládá, že existuje způsob (postup, metoda) pro vzájemné porovnávání vlastností téhož druhu na rozdílných objektech téhož druhu. „Fyzikální veličina je jednotou kvantity a kvality fyzikálních vlastností, jejíž je mírou.“ „Měřením fyzikální veličiny rozumíme určení její velikosti v daných jednotkách, tj. zjištění počtu jednotek v ní obsažených.“ „Uvážíme- li, že ve fyzice je více druhů veličin než vztahů platných mezi nimi, pochopíme, že nejúčelnější postup při výběru fyzikálních veličin je tento: Od počtu druhů fyzikálních veličin odečteme počet platných vztahů mezi nimi, čímž dostaneme počet veličin, které můžeme pokládat za nezávislé, avybereme právě tolik fyzikálních veličin navzájem nezávislých, které nazveme základními. Při volbě těchto základních veličin, jež lze ovšem vybrat různým způsobem, jsme vázáni pouze účelností a vhodností. Tak dostaneme základní jednotky, z kterých vycházíme při definici všech jednotek dalších, jež nazýváme odvozenými jednotkami. Přitom požadujeme, aby fyzikální rovnice, která uvádí odvozenou jednotku ve vztah s jednotkami základními, byla co nejjednoduššího tvaru, tj. aby všechny číselné faktory byly rovné jedné. Všechny takto definované odvozené jednotky tvoří spolu se základními jednotkami soustavu jednotek neboli soustavu měr, jejíž jednotky jsou, jak říkáme, rozměrově koherentní. Je-li tento princip důsledně dodržen pro všechny odvozené jednotky, nazýváme soustavu ryzí, mnohdy však spojujeme v soustavu jednotky dvou různých soustav, a pak jejich souhrn nazýváme smíšenou soustavou.“Základní fyzikální jednotky soustavy SI (Systéme International dę Unites) jsou: délka (metr), hmotnost (kilogram), čas (sekunda), proud (ampér), teplotní rozdíl (kelvin), látkové množství (mol), svítivost (kandela). SI je vybudována ze 7 základních jednotek.

Metoda fyziky je reduktivní. „Při vyjadřování kvantitativních vztahů mezi fyzikálními vlastnostmi, stavy a jevy má základní význam veličina. Abychom tento pojem mohli zavést, nestačí jen konstatovat nějakou fyzikální vlastnost; musí existovat způsob (postup, metoda) umožňující poznávat navzájem vlastnosti téhož druhu, projevující se u téhož objektu nebo u různých objektů odlišně (s různou velikostí, mohutností, vydatností apodobně).“ „Podmínka, že veličina musí obsahovat jednotku ve smyslu uvedené definice, není nutná, protože z veličin téhož druhu lze utvořit poměr, který je pouhým číslem. Ve fyzikálních rovnicích plní tato čísla často funkci veličiny a označují se jako relativní (poměrné) veličiny anebo bezrozměrné veličiny, jimž se přisuzují jednotky (např. radián. steradián, decibel), které však ve fyzikálních rovnicích nemusí vystupovat, aby byly rozměrově homogenní (tj. aby všechny sčítance v rovnici měly stejný rozměr).“ „Všechny fyzikální jevy mají původ v materiálních objektech. … Fyzikální pojmy musí být definovány ve vztahu k materiálním objektům. „Fyzikální zákony vyjadřují vztahy mezi materiálními objekty. …Fyzikální veličina je jednota kvantity akvality fyzikální vlastnosti, jejíž je mírou.“ Metody fyziky přivádějí ke způsobu vyjadřování kvantitativních vztahů mezi vlastnostmi, stavy a jevy tak, aby bylo možno vzájemné porovnávání a aby bylo možno indukcí dospívat k obecným kvantitativním zákonům a uvádět je v logickou soustavu tak, aby z ní dedukcí vyplývaly pozorované jevy. „Každá věda má svůj jazyk. Sestává se z běžných slov, jejichž význam je daný běžnou zkušeností a nevyžaduje žádné další vysvětlení, a ze slov, jimiž se označují nové, často uměle vytvořené pojmy. Přírodní vědy jsou takové vědy, které tam, kde se to dá, používají kvantitativní metody. Jsou to takové metody, které pracují s pojmy, které umíme „kvantifikovat“, čili vyjádřit pomocí nějakých čísel. To umožňuje používání matematických metod. Kvantifikace spočívá v tom, že si zvolíme za základ určité množství substance odpovídající danému pojmu a každé jiné množství vyjadřujeme potom v jeho násobcích. Tak se je možné například dohodnout na tom, že základem pro kvantifikaci délky bude nějaká vhodná, přesně ohraničená tyč. Každou jinou délku je potom možné vyjadřovat v jejích násobcích, resp. zlomcích.“

Z uvedeného je možno činit závěr o povaze fyziky: převádí souvislosti ze skutečnosti na kvantitativní vztahy mezi konstruktivními pojmy (fyzikálních veličin) tak, aby podle porovnání bylo možno indukcí a dedukcí odvozovat soulad matematických výpočtů s pozorováním, experimentem a měřením. Reduktivnost této metody způsobuje obsahové vyprázdnění původně přirozených dějů, které jsou individuálně obsahově obsažné. Tento postup redukce má ve svém přirozeném původu metafysické předpoklady a vyúsťuje v metafysickou vyprázdněnost. Fyzikalizace skutečnosti je prostřednictvím reduktivní metody v aplikacích vysoce úspěšná a účinná: umožňuje predikce, rekonstrukce. Umožňuje spouštět anebo zastavovat přirozené dění, zřetězovat a uspořádávat přirozené dění do konstruktivních umělostí tak, jak je příroda sama sebou nikdy tvořit nemůže, leč ve své přirozenosti je dovoluje. V těchto výsledcích se dostavuje obsahová vyprázdněnost a metafysická vyprahlost. Exaktnost je takto především reduktivní metodou, která ve svém přirozeném původu ještě navazuje na metafysické porozumění jsoucnu jako jsoucnu, aby ve své reduktivní konstruktivitě vyprazdňující veškerou individuální obsažnost jsoucna a přirozeného dění vyúsťovala k zapření metafysických předpokladů a upřednostňovala zobecňující matematizaci. Metafysické předpoklady exaktnosti nejsou vnaší době reflektovány.

Redukce, kterou exaktní přírodověda nastolila, je samou metodou přírodní vědy. Úkolem poznání není skutečnost sama, ale shoda výpočtů a modelů s pozorováním, experimentem a měřením v určeních místa, času a způsobu. Nikterak není požadována shoda obsahová. Exaktní přírodovědné poznání má jiný předmět a jinou tematizaci, než před sebe staví filosofie ve svém poslání. Potud přírodní exaktní vědy splnily svůj cíl, a to úspěšně, účinně a s vysokou dokonalostí. To, že se z dosahu přírodních věd vytratila možnost metafysické reflexe, nelze považovat za jejich chybu nebo nedostatek či přehlédnutí. Ztrátu metafysické reflexe v oblasti přírodních věd nelze těmto vědám vyčítat, protože jejich úkolem nebylo zkoumání jsoucna jako jsoucna ani nebylo v jejich záměru tematizovat bytí. Nedostatek metafysické reflexe je problémem filosofie. Filosofie se vylekala úspěchu a účinnosti přírodních věd natolik, že vyklidila svůj prostor tematizace FYSIS. Redukce, kterou exaktní přírodní věda nastolila, nemůže být v rámci přírodovědného exaktního tázání nedostatkem těchto věd. Jestliže úspěšnost aúčinnost měla být cílem moderní přírodovědy, pak exaktní přírodověda se tohoto úkolu zhostila natolik dokonale, že nic lepšího nebylo, není a nejspíše ani už nemůže být. V tomto smyslu je tato metoda dosažena a vyčerpána. Vedle této úspěšnosti zůstává nedosažený a opuštěný úkol metafysický. Redukce a opuštěná metafysická tematizace skutečnosti jako celku je problémem filosofickým. Metafysická filosofie má pak před sebou novodobou otázku: „Proč je reduktivní metoda vůči skutečnosti možná, proč je tolik úspěšná v účinnosti a co to znamená“.

Pokračování příště.

POZNÁMKY:

Steven Weinberg: Snění o finální teorii. Praha, Hynek, 1996. Str. 52.

Galileo Galilei: Ill saggiatore (Zkoušeč zlata).

Edmund Husserl: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Praha, Academia, 1972. Str. 70 - 71.

Edmund Husserl: tamtéž. Str. 62 –63.

Nicolaus Copernicus: De revolutionibus orbium coelestium libri VI. Norimberg 1543.

Zdeněk Neubauer: Zachraňte jevy aneb chvála bláznovství. In: Geometrie živého. Praha, Nakladatelství Doporučená četba, 1989. Str. 7 – 8.

Zdeněk Horský: „MATHEMATIKOS“ a „FYSIKOS“. Od Koperníka po Newtona. In: Pocta Newtonovi. Pracovní materiál Jednoty čs. Matematiků a fyziků IV. Brno, FVS JČSMF, 1987. Str. 16

Stephen W. Hawking: Stručná historie času. Praha, Mladá fronta, 1991. Str. 20 – 22.

František Krupka, Ĺubomír Kalivoda: Fyzika. Praha, SNTL, 1989. Str. 9 tamtéž, Str. 10

Zdeněk Horák, František Krupka: Fyzika. Praha, SNTL, 1981. Str.25 tamtéž, str 26

František Krupka, Lubomír Kalivoda: Fyzika. Praha, SNTL, 1989. Str. 9. tamtéž, str. 10.

Zdeněk Horák, František Krupka: Fyzika. Praha, SNTL, 1981. Str.17 - 19.

Július Krempaský:Evolúcia vesmíru a prírodné vedy.Bratislava, SPN