Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech - Část 16.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli opět postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné. /Vybráno z knihy R.Cardala – Myslet v diktatuře korektnosti 2/

29. Principy faktické politiky I.

N: Včera jsem se zúčastnil velmi zajímavé přednášky věnované politickému odkazu antického Říma. Škoda, že jsi tam nebyl. O podobná témata vždy projevuješ zájem. Určitě by sis přišel na své.

F: Čemu konkrétně se přednášející věnoval? Snad římskému císařství?

N: O tom samozřejmě moc slov nepadlo. Přece se nemůžeme inspirovat příkladem monarchistického způsobu vlády. Přednášející celou dobu hovořil o římské republice, o jejím vzniku a vývoji a hlavně o principech, na nichž byla vybudována. Uvědomil jsem si mimořádnost tohoto systému stejně jako jeho aktuálnost pro naši dobu. Jsem si jistý, že bys s obsahem přednášky plně souhlasil.

F: Řecký historik Polybius ve vztahu k římskému republikánskému zřízení chválou nešetří. Určitě i to na přednášce zaznělo. Dokážu pochopit, že se někdo nadchne tématem římské republiky, což je však také spojeno s určitými riziky. Člověk má sklon idealizovat si předmět svého zájmu a nechce vidět, že má ve skutečnosti i své stinné stránky. Když se obrátíš k takovému znalci života v antickém Římě, jakým byl svatý Augustin, tvé nadšení se dost rychle zchladí.

N: Myšlení svatého Augustina mi nikdy neimponovalo. Je to křesťanský autor, a proto se není co divit, když se na pohanský styl politiky dívá nepříznivě. Nechtěl bych se o takovém přístupu vůbec zmiňovat. Nejsem křesťan, a tudíž nemohu sdílet předpoklady, z nichž Augustin bezesporu vychází.

F: Ale já mám na mysli Augustinovo hodnocení římské republiky, které se o žádné tebou naznačené předpoklady neopírá. Naopak. Pouze reprodukuje pozici pohanského spisovatele a politika Cicera, kterého asi nemůžeš podezřívat z nějaké předpojatosti vůči římskému republikánskému zřízení.

N: A co tedy Cicero a v závislosti na něm Augustin říká?

F: Cicero si klade otázku, v čem spočívá republikánský politický režim. Hledá jeho definici. Nepochybně ji znáš, ale pro jistotu ji připomenu. Podle tohoto římského právníka je republika „shromáždění mnoha lidí sdružené na základě souhlasu se zákonem a společného užitku“. Jak vidíš, v republice se lidé sdružují a utvářejí tímto způsobem politicky organizovanou společnost proto, že mezi nimi panuje konsensus ohledně právního řádu, neboť ho pro sebe považují za užitečný.

N: Výborně řečeno. Ve výměru je obsažen silný demokratický

prvek. Proto jsem mluvil o aktuálnosti tématu římské republiky pro naši současnost.

F: Je zde ovšem jeden problém. Sám Cicero konstatuje, že v Římě fakticky žádná republika nikdy neexistovala! Nedivím se tvému údivu. Na první pohled je to jistě zvláštní. Nicméně realistický, neidealizovaný přístup k historické podobě římské republiky dává Cicerovi za pravdu. Náš latinský právník nezakrývá, že se lidé v Římě nikdy neshodli na společném právu, neboť si byli vědomi jeho užitečnosti jen pro privilegované společenské vrstvy. Ve skutečnosti zde vždy vládli oligarchové, kteří stanovovali zákony ve svůj vlastní

prospěch. Augustin toto svědectví Cicera podtrhuje. Můžeš nyní přijít se spoustou námitek, ale jejich váha zřejmě nebude dostatečná ve srovnání s hodnocením člověka, který v tehdejší době žil, aktivně se účastnil politického života a republikánskou myšlenku bezvýhradně sdílel.

N: To jsi mi můj dojem ze včerejší přednášky docela pokazil. Neměl jsem ti o ní vůbec říkat. Jsem poněkud rozčarován.

F: Nic tak strašného jsem snad neudělal. Chci ti jen připomenout, že realistický pohled na politiku je vždy lepší než idealistický optimismus, a to jak ve vztahu k minulosti, tak ve vztahu k současnosti. Jsi-li milovníkem republikanismu, mohl bys být naopak spokojený. Proč mi neodpovíš, že republikánský ideál je tak vznešený, že se k němu lidé v historii mohou pouze více či méně přibližovat, ale velmi zřídka ho dosahují? Pak bys ze své růžové představy nemusel nic slevovat.

N: Ty označuješ můj ideál republikanismu za růžovou představu? Tedy za něco, co se v reálném politickém životě nemůže nikdy uskutečnit? O čem jsi pak přesvědčen ty? Jsi snad monarchista či přívrženec vlády nějaké osvícené elity?

F: Pokouším se být realistou a následovat v tom hodnocení svatého Augustina. Jeho životní zkušenost byla dost bohatá. Měl za to, že u člověka převládají v podstatě dva motivy jednání – hledání slasti a snaha o sebe-prosazení. Nezdá se ti to být realistické, zkušenostně

podložené přesvědčení?

N: Proti tomu mohu těžko něco namítat. Slast se rýsuje na horizontu každé lidské činnosti. I když někdo podstupuje velkou námahu a bere na sebe bolest a utrpení, nemůže tak konat bez naděje na dosažení cíle, který mu přinese uspokojení. A stejně se to má i se sebe-prosazováním. Není snad nikoho, kdo by si nechtěl vydobýt co nejlepší místo na slunci. Pokud se o to aktivně nepřičiní, smetou ho ostatní mimo kolbiště života a skončí v naprostém zapomenutí. Neznám člověka, který by se s takovým osudem dokázal smířit a nezůstal přitom nespokojený.

F: Augustin označuje slast latinským termínem libido a pro základní lidskou tendenci k sebe-prosazení používá slovesa dominare. V souhrnu mu z toho vychází, že každý člověk je hnán kupředu tím, co dávno před Nietzschem popisuje jako libido dominandi, vůlí k moci, k ovládání přírody i k ovládání druhých lidí. Realismus z tohoto přístupu přímo čiší. Za těchto okolností se můžeš ihned na počátku rozloučit s představou o možnostech realizace republikánského či

demokratického zřízení, v nichž jsou z principu respektována práva všech lidí. Všem je stejně vrozena touha po moci, ale ne všichni jsou stejně silní. Někteří se prosadí na úkor druhých a ke své spokojenosti nad nimi začnou uplatňovat nekompromisní vládu. Aby

zakryli své mocenské ambice a cíle, budou se někdy schovávat za republikánskou či demokratickou clonu. Jindy k prosazení své tyranské vůle přikročí bez maskovacích manévrů. V každém případě snad již chápeš, že hra na republiku a demokracii je pouhým tanečkem před oponou, za níž se tyčí hrozivá skutečnost moci privilegovaných jedinců a skupin.

N: Vždycky jsem mínil, že Augustin byl naivním snílkem, který skládal zbožné řeči o jakési křesťanské vládě. Jsem zaskočen jeho realistickým pohledem. Znáš ještě nějakého jiného myslitele, který viděl stejně ostře do podstaty politických poměrů své doby?

F: Znám. Jen tě poněkud poopravím. Nejde jen o vhled do politických poměrů té či oné doby. Pokud je pravda, že jednání člověka je ovládáno snahou po dosažení uspokojení a tendencí k sebe-prosazení, týká se uvedený pesimistický závěr všech dob a chceš-li, všech kultur. Abych odpověděl na tvou otázku, uvedu dvě stará známá jména: Sokrata a Platóna. Nikdo z nich se nenechal zmást zdáním a o pravé povaze faktické politiky si nedělal žádné iluze.

N: O těchto antických autorech mám velmi útržkovité znalosti a musím se obrátit na tebe, abys mi o jejich politických postojích něco pověděl.

F: Vezměme to popořádku. Nejprve k Sokratovi. Přestože byl od rána do večera veřejně činný, záměrně odmítal vstoupit do politiky a ujmout se nějakého politického úřadu. Byl jen jednou předsedou aténské vlády, tj. prytánem. Do této funkce byl však zvolen losem

a v souladu s tehdejší zvyklostí ji držel jen 24 hodin. Když byl členem aténské rady, marně čelil zastáncům popravy tzv. arginúských stratégů, čímž se vystavil nemalému nebezpečí pomsty jistých vlivných kruhů. Za oligarchického režimu zase odmítal spolupracovat při likvidaci politicky nepohodlných lidí, ačkoli byl

k tomu vládnoucí garniturou přímo vyzván. Věděl příliš dobře, že faktická politika je riskantní politická hra, v níž se na nějakou spravedlnost nehledí. Nepřehlížel, co se děje za všemi viditelnou oponou konkrétních politických rozhodnutí – vůle k moci a brutální sebe-prosazování těch nejsilnějších jedinců a skupin zde plně ovládaly scénu. Dovol mi odcitovat výstižná slova Sokrata stojícího před soudem, která nám předkládá jeho žák Platón. Je vhodné připomenout, že jsou mnohem aktuálnější než myšlenky, o nichž ses dozvěděl na včerejší přednášce: „Neboť dobře vězte, Atéňané,

že kdybych se byl dávno oddal politické činnosti, byl bych již dávno zahynul a ani vám bych nebyl nic prospěl, ani sám sobě. A nehoršete se na mne, když mluvím pravdu: není možné, aby vyvázl bez pohromy, kdo by se stavěl na odpor buď vám, nebo některému

jinému množství a nezabraňoval, aby se v obci nedělo mnoho věcí nespravedlivých a protizákonných, ale kdo vskutku bojuje za právo a chce jen krátký čas zůstat bez pohromy, nezbytně musí soukromničit, a ne státničit.“

N: Pokud Sokrates vnímal přítomnost výše uvedených principů v politice, nelze být jeho postojem vůbec překvapen.

F: Přesto se, jak víš, naplno oddal své veřejné činnosti. Před vrcholnou politikou však dal přednost službě občanské společnosti. I to může být vhodný příklad pro ty naše současníky, kteří jsou skeptičtí k možnosti obnovy politiky „ze shora“ a nechtějí svou občanskou aktivitu omezit jen na vhození volebního lístku do urny.

Působení na myšlení lidí mimo politické instituce je způsob, jak ovlivňovat politickou scénu „zdola“. Nicméně ani to není bez nebezpečí. Sokratův osud je toho smutným dokladem.

30. Principy faktické politiky II.

N: Minule jsme se zabývali Sokratovým realistickým hodnocením politických poměrů své doby. Zmínil ses, že ani Platón nebyl v politice idealistickým snílkem. To je pro mě novinka. Platónské pojetí, ať se týká čehokoliv, bývá spíše vnímáno jako odtažité od konkrétní skutečnosti. Jsem tedy zvědav, jak se tento řecký filosof

na politiku díval.

F: Kdybychom jeho přístup zkoumali v patřičném kontextu a šíři, strávili bychom tady hodně času. Proto z něj pouze něco naznačím. Platón dokáže mistrně vylíčit stanoviska, s nimiž zásadně nesouhlasí. Dává jim ve svých pojednáních nezkrácený prostor. Považuji to za důležitý rozměr jeho filosofie, která je vystavěna na

dialogu. Na dialogu mezi stranami, z nichž každá zastává velmi rozdílné názory. Takový způsob výměny argumentů nám může sloužit jako vzor zvláště v dnešní době, kdy jsou tzv. nepohodlné pozice potlačovány a je jim upíráno právo na prezentaci. S autentickou diskuzí se naši současníci setkávají stále vzácněji.

N: Kdo v námi pojednávaném tématu představoval Platónovy oponenty? Proč je bral tak vážně? Opravdu se jim nevysmíval a považoval je za rovnocenné partnery při hledání pravdy?

F: Na politickém poli byli nejvýraznějšími Platónovými soupeři sofisté. Měli úplně jiný názor na to, proč by lidé měli jednat tzv. mravně a zákonně. Tento problém neztratil vůbec nic ze své aktuálnosti, také my se s ním musíme konfrontovat. Formulujme ho v ostré podobě: proč nekradeš, nepodvádíš a nezabíjíš své spoluobčany?

N: No, dostal bych se tím okamžitě do konfliktu se zákonem a byl bych za to odsouzen. Navíc nic takového nedělám, neboť to nepovažuji za správné.

F: Pokud bys jako někteří sofisté vycházel z toho, že „správnost“ jednání je dána zákonem stanoveným politickou autoritou, nemohl bys rozlišovat mezi postoji zákonnými a mravními. Nebylo by totiž možné mluvit o dobrém jednání v případě, že by ses jím odchýlil od

norem vyhlášených lidskými zákonodárci. Sofisté si mysleli, že lidé dodržují zákony ne proto, že by v nich spatřovali nějaké úctyhodné zásady, nýbrž kvůli sankcím, jež hrozí za jejich přestoupení. Zcela vážně se dívali na tzv. bezúhonné občany, kteří během svého života nikoho neokradli, nepodvedli a nezabili, jako na jedince motivované strachem ze zákonných postihů za nezákonné chování. V jejich očích tito lidé drží na uzdě své přirozené sklony k přivlastňování si cizích věcí, k bezohlednému sebe-upřednostňování před druhými, k nemilosrdnému odstraňování bližních ze své cesty jen díky zmíněné obavě a nutí se do způsobu existence, který neodpovídá jejich hlubokým tužbám. Život pod zákonem má tudíž jakousi civilizační funkci, neboť potlačuje naše barbarské tendence. V každém z nás se skrývá brutální šelma a nebýt zákona s jeho sankcemi, válka všech proti všem by propukla naplno.

N: V tom případě se přidávám na stranu sofistů. Nechápu, proč se Platón v této věci stavěl proti jejich stanovisku.

F: Vysvětlím ti to prostřednictvím myšlenkového experimentu, s nímž se setkáváme na stránkách jeho Ústavy. Víš, co je to mýtus o Gygově prstenu? Patřil k bájím, které si staří Řekové rádi vyprávěli. Jeho hlavní postavou byl Gygas, prostý pastýř ve službách lýdského krále. Jednoho dne našel prsten a nasadil si ho. Po čase zjistil, že pokaždé, když s ním na prstě otočí, stává se neviditelným. Co myslíš, že udělal? Využil této vzácné výhody, zabil lýdského krále a sám se stal na jeho místě vládcem země. Dal tedy průchod svému přirozenému sklonu k sebe-prosazení, které naplnil ziskem absolutní vlády nad svými poddanými. Platón tento mýtus modifikuje a vyzývá každého z nás k představě o existenci dvou takových prstenů. Co by se stalo, ptá se, kdyby si jeden z nich nasadil člověk

zločinný, který má permanentní problémy se zákonem, a druhý zase člověk bezúhonný, který se proti zákonu nikdy neprovinil. Podle Platóna by se z počestného občana stal rázem brutální zločinec. Mohl by totiž porušovat zákon naprosto beztrestně, neboť pokaždé, když by mu hrozil zákonný postih, snadno by unikl pomocí svého prstenu. V Ústavě můžeš nalézt následný komentář: „To přece bychom mohli uvést za veliký důkaz toho, že nikdo není spravedlivý dobrovolně, ale z přinucení, neboť ví, že spravedlnost není pro jednotlivce nějaké dobro, poněvadž kdekoli se kdo cítí dosti silný k bezpráví, činí bezpráví.“

N: Zajímavý experiment. Plně potvrzuje názor sofistů o restriktivní povaze zákonů a o strachu jako výlučném důvodu jednání v souladu s nimi. Jen mi uniká, jaké poučení si z toho všeho můžeme vzít dnes.

F: Namísto prstenu si dosaď všechny možné způsoby, jimiž lze dosáhnout beztrestnosti. Když se politikové domohou moci, peněz, když kontrolují soudy, policii a sdělovací prostředky, je to, jako kdyby disponovali zmíněným prstenem. Mohou se chovat zločinně a mít přitom jistotu, že zlo trestu na ně nedopadne.

N: To je odvážná aplikace na naše poměry. Nic takového by Platónovi určitě nepřišlo na mysl. Nevím, zda by přenos jeho experimentu na naše problémy schválil. Patrně by vůbec nerozuměl, o co ti jde.

F: Naopak se domnívám, že by tomu rozuměl ještě lépe než já. Podívejme se, jak svou myšlenku rozvíjí dále. Platón nepatří k právním pozitivistům. Podle něj existují zákony správného a dobrého jednání, o nichž nelze rozhodovat politickou cestou. Například zákon o zákazu svobodné politické diskuze by pro něj byl nepřijatelný, neboť by odporoval přirozené dialogičnosti lidského rozumu, kterou celým svým dílem nepokrytě vyzvedá. Na druhé straně ví, že se zákony stanovené lidskou autoritou snadno dostávají do konfliktu se souborem tzv. nepsaných zásad. Politikové, jejichž moc a vliv překročí určitou mez, se povznášejí nad jakékoliv omezení a nemíní se sklonit ani před žádným přirozeným požadavkem. Vědí však, že lidé se těmito požadavky vesměs spontánně řídí. Mnohá jednání občanů, která jsou s přirozeným zákonem v souladu, odsuzují jako nerozumná a perverzní. Privilegovaní držitelé moci musí při realizaci svých cílů používat stále sofistikovanějších maskovacích strategií, jimiž zakrývají svou svévoli. Čím dokonaleji se jim to daří, tím silnějším nátěrem legitimity a legálnosti opatřují ustavený režim. Jde ovšem pouze o zdání, neboť pravá povaha jimi budovaného zřízení má k legitimitě a legálnosti velmi daleko. Poslechni si, co k tomu Platón dodává: „Vrchol nespravedlnosti je zdát se být spravedlivý, ale nebýt. Dokonale nespravedlivému musíme tedy přiznat nejdokonalejší nespravedlnost a neubírat z ní nic, nýbrž ponechat mu, aby přes největší bezpráví, která páchá, požíval co do spravedlnosti nejlepší

pověsti, a jestliže by v čem pochybil, aby byl schopen to napravit; aby dovedl za tím účelem jednak přesvědčivě mluvit, kdykoli by byl udán některý z jeho nespravedlivých skutků, jednak i násilím provést svou, kdekoli by bylo třeba násilí, buď svou osobní zmužilostí a silou, nebo pomocí přátel a peněz.“ Nespravedlivý jedinec i nespravedlivý režim musí tedy sázet na zdání, musí umět „zametat stopy“ po svých zločinech. K tomu patří rozhodnost k „přesvědčivému projevu“, k určitému typu zpravodajství, k dementování nepohodlných fakt, k boji proti „fake news“, k zastrašování, k represivním zásahům proti všem, kdo by je mohli demaskovat, k uplácení kompliců. Jistě uznáš, že nejde jen o popis stavu politiky v Platónově době.

N: Běhá mi z toho mráz po zádech.

F: Ještě se ti na těle o dost ochladí. O něco dále ve svém textu řecký filosof popisuje strategii politických stran. Považuje je za zločinná spolčení, která vynakládají prostředky na neustálé vyvolávání zdání, tj. falešného obrazu reality v myslích ovládaných. Uvažují ve stylu „musíme kolem sebe rozestavit kulisy ctnosti jako předsíň a výzdobu, ale vzadu za sebou vléci… lstivého a prohnaného lišáka… Abychom zůstali nepoznáni, založíme spolky a strany; pak máme učitele přemlouvání, kteří rozdávají umělost potřebnou v shromážděních lidu i před soudy. A tak jednak přemlouváním, jednak násilím dosáhneme toho, abychom beztrestně mohli jít za svým ziskem.“ Skutečnou realitu úmyslů mocných politiků je třeba přikrýt „klamnou rouškou vnější slušnosti“, za níž se skrývá něco velmi nehezkého.

N: Netušil jsem, jak čerstvě mohou působit řádky sepsané více než před 2000 lety! Jak je to vůbec možné?

F: Platón pochopil, že v úvahu přicházejí pouze dva základní způsoby lidské existence – ten, který je v souladu s řádem nevytvořeným člověkem, a ten, který činí z člověka absolutního zákonodárce. Pokud se k moci dostanou odpůrci přirozeného zákona, nemohou ve své politické strategii postupovat zcela otevřeně, poněvadž by narazili na příliš velký odpor. Musí se naučit maskovat své záměry, musí před ně postavit „kulisy ctnosti“ a všech dobrých vlastností. Dnes jimi jsou demokracie, pluralita, tolerance, respekt atd. Média je na nás chrlí stále dokola jako tiskárny peněz

papírky nepodložené reálným bohatstvím. Vyčpělost a „umělost“ této rétoriky už je patrná snad každému. Když se v kulisách objeví trhlina a je možné alespoň na chvíli zahlédnout skutečnou scénu, mediální povyk ještě zesílí. Pozornost diváků je nutné přesměrovat

jinam. Platón věděl, že režim, jehož nahota se stává zřejmou, potřebuje občanům hrozit válkou ze strany nějaké nepřátelské mocnosti. „Hrozba Ruskem“ je u našich „stavitelů kulis“ oblíbený evergreen a asi už tě nepřekvapuje, že dokonale zapadá do strategické mapy, na jejíž existenci nás Platón upozornil.