Znovu o liberalismu

Vít Skalský

Na začátku bych chtěl vyjádřit potěšení, že Roman Joch se mnou v případě tvrdé kritiky liberalismu v mnohém souhlasí, jde mu jen o konkrétní vyjasnění některých pojmů (jedná se mu o typy liberalismu). Podobná diskuse již v naší zemi proběhla v šedesátých letech, zločinecká ideologie se tenkrát maskovala lidskou tváří (jednalo se o typy komunismu).

Ještě než se vrátím k problému liberalismu, vyjádřím se k nejasnostem ohledně pojímání národa, který s liberalismem jako volnomyšlenkářskou doktrínou souvisí. Ve svém minulém článku jsem nehovořil o národovectví jen ve smyslu „kohezivního cítění“. Národovectví jsem zmiňoval jako přirozenou danost. Pocity národní hrdosti a „koheze“ mohu a nemusím mít, v žádném případě ale nemohu na příslušnost k národu rezignovat. V analogii mohu tuto ideu demonstrovat na příslušnosti jednotlivce ke své rodině. Člen rodiny nemusí „kohezivně cítit“, ale má z pohledu přirozeného práva povinnost podporovat rodinné příslušníky i v případě, že ho k tomu nevede cit. I když vazba jednotlivce na národ je mnohem volnější než jeho vazba na rodinu, z pohledu daného objektivního řádu vykazuje jistou shodu. V naší zemi, která je mi dána v dědictví, jsem se narodil jako Čech, a s tím musím prakticky operovat, ať se mi toto líbí nebo ne. Extrapolace na Latinskou Ameriku není vhodná, evropské klima je jiné. Poukaz na španělský národ beru, zde došlo k asimilaci kulturně a etnicky si blízkých národních jednotek, podobná situace by mohla vzniknout mezi Čechy-Moravany-Slováky.

Myšlenku, že existence národa nutně implikuje vytvoření národního státu, jsem nepoložil. Doslovné naplnění této myšlenky by implikovalo nevhodnou atomizaci. Vztah mezi existencí národa a státu není nutný, ale je vhodný, obzvláště u velkých evropských národů. Jistý stupeň kulturněsociálně- politické autonomie národů v rámci státu je však nutný. Stát musí být ve věcech týkajících se sociálněekonomických přístupů skutečně barvoslepý, ne však ve věcech kulturně-sociálních přístupů. Zde stát musí jasně diferencovat národ s jeho kulturně-sociálním rámcem, který je pro něj hodnotově, státotvorný. Se stejnou vehemencí, jako je dnes státem podporována kulturně-sociální menšina cikánů („Romů“), jejíž kořeny jsou nomádsko-animistické, musí být podporována naše národní kultura, která má kořeny evropsko-křesťanské. Tento krok však v naší zemi bude těžké prosadit, protože jsou u nás přemnožení, obzvláště v intelektuálních kruzích, pravicově-kosmopolitní a levicově-internacionální fanatici, kteří, když slyší podobné názory, dostávají psotník. Tito lidé, kteří jsou produktem a zároveň stavebním materiálem liberalismu, mají většinu v institucích formujících veřejné mínění. Veškeré konvergentní národní aktivity splachují jako rasismus, fašismus, xenofobii atd. Setrvačné uchovávání národního subjektu, který je nositelem tradičních hodnot, za daného stavu nemůže trvat věčně. Závěrem k tomuto problému podotýkám, že národ v hierarchickém řádu společenských jsoucen má pevně stanovené místo a já odmítám jak nacionalistické, tak internacionalistické extrémy.

Klíčový problém naší diskuse spočívá v axiologickém srovnání moderních, explicitně totalitních politických systémů s liberální demokracií. V jádru svých argumentů Roman Joch poukázal na „podstatný rozdíl“ mezi liberalismem a totalitními systémy, tento rozdíl především zdůvodnil důležitostí postulování svobody (v liberalismu) od donucovací moci (například v komunismu). Nebudu se zabývat směry uvnitř liberalismu ani tím, kde a kdy se liberalismus jak projevoval. Jde mi o substanci liberalismu. Proto ani nebudu reagovat na srovnání Jaruzelského Polska a Kohlova Německa, při podobném srovnávání bych se rozhodl jednou tak, podruhé onak, podle akcidentálních projevů ideologie v dané zemi. (Navíc nezapomeňme, že Německo v této době bylo koncipované jako výkladní skříň nasměrovaná na východ.)

Podívejme se, jak je to v liberalismu s onou vysoce vyzdvihovanou politickou svobodou. Řekl jsem, že liberalismus je implicitně totalitní, to znamená, že celkově řídí a ovládá lidskou společnost skrytě, nikoliv jako explicitně totalitní systémy, které toto činí otevřeně, často řízeným vyvražděním politické opozice.

Pro názornou explikaci problému použiji srovnání komunismu s liberalismem. Komunisté měli jasně stanovený model vezdejšího ráje. Ideální příslušník komunistické společnosti byl naprostým rovnostářem, bez individuálních aspirací. „Ráj“ spočíval v tom, že při akceptování rovnosti a stranického establishmentu měl mít jednotlivec zaručen materiální blahobyt a v beztřídní společnosti život v porozumění a lásce. Takto „blaženě“ se mělo realizovat duchovně-epifenomenální lidské bytí, pro odpůrce tohoto ráje byla připravena internace v různé podobě. Podívejme se, jak vypadá ráj liberálů. Jednotlivec se má samostatně realizovat, jakékoliv rasové, národní, stavovské, rodinné, náboženské, pohlavní, vlastenecké určení a zařazení má přehlížet, protože jsou zbytečnou přítěží pro jeho individuální růst a kariéru. Celkový pozitivní vývoj má být zaručen ontologickým pojetím dynamicko-darwinistickým (výběrovým). Jednotlivec je absolutně svobodný a vše, co mu přináší konzumní společnost, je dobré, díky svým individuálním schopnostem se prosadí v neohraničené soutěži, blahem mu bude uspokojování tělesných potřeb a srovnání s méně schopnými jedinci. Ideální příslušník liberální společnosti je konzument bez vazeb na své přirozené společenské zařazení. Establishment je tvořen těmi, kteří toto vymysleli a jako první se v tomto začali realizovat, jejich pozice jsou neotřesitelné a mají sukcesivní charakter. Vazba nadnárodních finančníků na volnomyšlenkářské ideology je zřejmá.

Optimální podmínky pro realizaci liberalismu jsou tam, kde je znemravněná a kulturně sociálně vykořeněná společnost. Opak představuje skutečnou opozici vůči liberalismu. Liberalismus, ať přijde kamkoliv, postupuje stejně. Společnost je uhranuta takzvanou „politickou svobodou“ a perspektivou ekonomického růstu. Spojené státy jsou představeny jako vzor. Následný vývoj je vždy obdobný. V zemi se etablují struktury nadnárodních finančníků a mafie, které jsou v posledních instancích vlastněny stejnými lidmi. Autorita státu je podlomena, iniciativy se ujímá mediálně řízený dav konzumentů. Společnost je pauperizovaná buďto relativně (v majetkovém srovnání každého z každým, ve kterém při popření stavů téměř nikdo neobstojí), nebo absolutně ekonomickým kolapsem; a často kombinací obojího. Přirozené společenské struktury jsou rozvráceny, největší díl dostane rodina. Například v České republice jsou podmínky pro založení a fungování rodiny po listopadu osmdesát devět nejhorší v tomto století, a to včetně nacistické okupace. Toto tvrzení nemusím dokládat konkrétními statistikami natality a sňatkovosti, které jsou rekordně nejnižší i přesto, že jsou v reprodukčním věku silné ročníky ze sedmdesátých let. Mé tvrzení je podloženo do očí bijící současnou společenskou realitou. Kde končí křesťanské pojetí člověka, jež klade důraz na lidskou inherentní důstojnost a transcendentní hodnotu, o kterém hovořil pan Joch, v prostředí liberalismu?

Politická svoboda v podmínkách liberalismu existuje pouze iluzorně. Liberálové realizovali geniální myšlenku, opozici fyzicky nelikvidují, ale absorbují a rozmělní. Politický směr, který by mohl být opoziční, v podmínkách parlamentní demokracie není opozicí, ale naopak dává legitimitu liberálnímu směřování. Tuto implicitně totalitní koncepci názorně ukážu na situaci v České republice. V našem zákonodárném sboru zasedá politická strana, která má přívlastek křesťanská. V naší zemi jsou legální potraty. Křesťan má vztah k zabíjení nenarozených asi jako sociální demokrat k zabíjení židů. V nacistickém Německu byli zabíjeni židé. Je myslitelné, že by tam v případě, kdy by mělo nacistické Německo podobný zákonodárný sbor, zasedal sociální demokrat? Takto elegantně liberalismus eliminuje opoziční směr. Opozice pouze svojí účastí vytváří zdání plurality, a tím legitimizuje liberalismus. Křesťané v parlamentu sedí a diskutují, například o státním rozpočtu.

Liberalismus fyzicky nelikviduje opozici pouze proto, že zvládá politicky eskamotérské kousky, na které jeho méně vyspělí ideologičtí bratři nestačili. Zatímco v médiích probíhá „ostrý politický boj“, liberálové utužují své pozice, ať je výsledek parlamentního klání jakýkoliv. Všechny zúčastněné politické subjekty podvazuje zaujetí pro absolutní lidský indeterminismus a pro postmoderní diskusi. To, o co liberálům jde, je naplňováno. Přirozené zájmové struktury v rovině stát-stavrodina jsou bořeny, integrace do indiferentních nadnárodních struktur pokračuje, mezinárodní kapitál kontrolovaný úzkou suitou exploatuje, obyvatelstvo je stále více konzumní a tím závislé. Vše zaplavují drogy a pornografie, prostě byznys jede. To vše pod rouškou humanity a tolerance. Ale položme si otázku, kde tolerance liberálů končí? Jsou liberálové tolerantní k dětem, ženám? Ptají se jich, jestli chtějí svůj život naplnit v souladu se svou přirozeností? Ne, v žádném případě, vrhnou je do světa, kde si mohou vybrat mezi drogou, sektou, pornografií a podobnými „dobry“, které s pojetím liberalistického ráje korespondují - likvidují tradiční společenské vazby, vytvářejí společensky indiferentní masu, která se nedokáže profilovat a prosadit své zájmy: taková společnost ztrácí imunitu vůči nadnárodním řídícím strukturám. Ideové směry, které naopak tradiční hodnoty zachovávají, jsou systematicky diskreditovány (vlastenectví, křesťanství). Propaganda ruku v ruce s reklamou pracuje v tomto dokonale.

Ideologie liberalismu je zhoubnou pandemií. Hodní liberální strýčkové mají zpravidla větší strach o „politickou svobodu“ a „svobodný trh“ v daných zemích než domorodné obyvatelstvo. Posléze dodají experty, kteří místním ukáží, jak se dělá demokracie, čistě navíc darují vlastní kapitál a výrobky. Kruh se uzavírá, další lidé jsou oblaženi „svobodou“.

Kdyby v dnešní době žil Nietzsche, asi by plesal radostí. Slabí a záludní, kterých podle něj bylo vždy více a kteří si vymysleli takovou záludnou věc jako křesťanství, dostali s koncem tisíciletí pořádně na frak. Neomezený individualismus „kasty pánů“ se v prostředí liberalismu realizuje do důsledků.

Závěrem bych se chtěl vyjádřit ke zvolání pana Jocha, že liberalismus není v žádném případě infernální doktrína. Je mi líto, ale liberalismus není v souladu s křesťanstvím, ale s náboženským hnutím New Age. Jednotný světový politický systém - jedno synkretické světové náboženství, i slovník je stejný (new order, něžná revoluce atd.). Komu slouží New Age, nemusím podotýkat. Liberalismus má stejně infernální charakteristiku jako ateistický komunismus. Dnešní tažení mladých komunistů proti globalizaci pouze dokresluje celou frašku, asi nevědí, že liberálové dotahují do konce to, o co jim samotným ve své podstatě jde. Cíl komunistů a liberálů je shodný, pouze prostředky jsou různé. Země má být bez Boha, amorfní dekadentní společnost má být řízená nemnohými vyvolenci! Reálnou antitezí proti nutně anti-morálnímu liberalismu není konzervativismus, jak se Roman Joch domnívá, ale silný stát uspořádaný na stavovských principech. Jen v takovém státě je v době internetu myslitelný důstojný a svobodný život jednotlivce. Přesto aktivity vaší instituce (OI, pozn. redakce) v některých ohledech považuji za správné, děláte to málo, co se dnes vůbec dělat dá (např. boj proti potratům).

Obhájí pan Joch ve své další reakci nediferencovaný individualismus, na kterém liberalismus participuje? Ozřejmí co do podstaty rozdíl mezi liberalismem a explicitně totalitními systémy? Dokáže postulovat konzervativismus jako asanační platformu hrubě neetického liberalismu? Nastíní možnost svobodné lidské existence a realizace v podmínkách kapitalistického kosmopolitismu?