Ad: Petr Bahník - „QUO VADIS?"

Roman Joch

Při čtení podnětného historického eseje Petra Bahníka o poslání římské říše v dějinách spásy (Distance 4/2002) mě napadla jedna, resp. dvě myšlenky: jak se v křesťanském myšlení vůbec vzala představa svaté říše, tj. svatého státu? A nebylo to neadekvátní vzhledem ke křesťanskému pojetí Boha, člověka a společnosti?

Především, kdo, resp. co je či může být svatý, svatá, svaté? Svatý je evidentně Bůh: Bůh Otec, Bůh Syn - Ježíš Kristus i Duch svatý. Svatí mohou být i lidé. Ti lidé, kteří se svým pozemským životem neminou se svým věčným cílem, jejichž život vyústí ve spočinutí v Pánu, v jejich Tvůrci a Bohu. Svatý je tedy člověk, o kterém víme že je již v Nebi, neboť Církev Kristova nám to autoritativně sdělila. A samozřejmě, svatá je i Církev, nevěsta Kristova, neboť ta je svým Ženichem opatřena všemi nezbytnými a zároveň dostatečnými prostředky k zajištění spásy svých členů, tj. správného vyústění jejich životů. Vidíme tedy, že svatost je kategorie, která se týká spásy.

Co ještě je, resp. může být svaté, kromě Boha, Církve a lidí? Které další pozemské jsoucno? Užívá se např. formulace „svatá válka". Ale může být válka doslova „svatá"? Válka může být spravedlivá a je pak správné se jí účastnit, ale v doslovném smyslu válka svatá není. „Svatá válka" je tedy metaforický pojem, je to metafora pro označení té ze spravedlivých válek, která má za cíl uchránit spravedlivé společnosti a civilizace, které jsou postaveny na přirozené i nadpřirozené pravdě, před snahou o jejich zničení. V tomto smyslu mohly být některé z mnoha válek mezi Anglií a Francií, Španělskem a Francií, Rakouskem a Francií spravedlivé, jiné zase nespravedlivé, ale žádná z nich nebyla svatá, neboť se nejednalo o ohrožení civilizace postavené na nadpřirozených pravdách. Avšak Poitiers 732, Lepanto 1571, Normandie 1944 či Budapešť 1956 byly svatými válkami. Nikoli v doslovném, nýbrž v metaforickém smyslu. Válka sama o sobě ale - na rozdíl od Boha, Církve či světců - svatá není.

Co rodina? Zajisté, byla jedna konkrétní rodina v dějinách, Svatá rodina, ale ta byla svatá díky svému „osazenstvu". Pokud máme ideální typ rodiny, v níž rodiče vychovávají své děti v lásce a víře, je to perfektní, ale ani takovou rodinu nelze ve striktním smyslu slova označit za svatou. Zajisté, je možné, že všichni její členové budou jako osoby svaté, ale rodina jako pozemská přirozená instituce svatá není.

Z institucí je svatá Církev. A to proto, že je institucí zároveň pozemskou i nadpozemskou, přirozenou i nadpřirozenou. A je jedinou takovou institucí.

A co „svatá říše římská"? Je, byla, nebo mohla být vůbec svatá? Stejně jako válka, stejně jako rodina, nemohla být svatá ve vlastním smyslu slova. Stát je stejně jako rodina pozemskou a přirozenou institucí; institucí nezbytnou, ale naprosto světskou, profánní a zaměřenou k pozemským dobrům. Není institucí ani sakrální, ani nadpřirozenou. Spásu lidem nemůže zajistit. Z tohoto důvodu nemůže být žádný stát svatý - ani ten nejspravedlivější.

Ale stejně jako válka, některý stát může být označen za svatý v přeneseném, metaforickém smyslu. Státy, které chrání společnost žijící podle přirozeného zákona i nadpřirozeného zjevení, tedy podle přirozené i nadpřirozené pravdy, lze přeneseně označit za svaté - stejně jako války, které takovou společnost brání před zničením. Jsou metaforicky svaté, neboť umožňují lidem bezpečné prostředí, v němž mohou nerušeně usilovat o vlastní svatost. Aby tedy měl stát nárok být označen za svatý v tomto slabém, přeneseném významu, musí jednat podle přirozené (poznatelné přirozeným rozumem) spravedlnosti a zároveň chránit společnost, komunitu, církev, žijící podle nadpřirozené, zjevené pravdy. Má jim umožnit a garantovat svobodu žít podle oné zjevené pravdy.

Zároveň je v tom ale paradox: stát sám není a ani nemůže být arbitrem pravověří. Není kompetentní pro celou společnost závazně určovat, které pravdy jsou nadpřirozené, zjevené. Je kompetentní pro celou společnost závazně určovat, které pravdy jsou přirozené, rozumem poznané - např. co je spravedlivé, co je zločin, co je obecné dobro, ale není schopen určovat, který z nároků na Boží zjevení, na nadpřirozenou pravdu je skutečně tím pravdivým. Toho je schopna jen Církev Boží.

Spravedlivý stát a stát, který lze metaforicky označit za svatý stát, chrání Církev Boží. Rozhodně ji nesmí pronásledovat nebo jakkoli omezovat její vnitřní svobodu. Avšak právě proto, že sám není schopen být arbitrem pravověří, nemá žádnou povinnost jednu konkrétní církev legálně proklamovat za skutečnou Církev Boží. Zajisté je schopen identifikovat mnohé církve, sekty či náboženské společnosti jakožto prostoupené omyly ve věrouce, pokud se věroučné omyly týkají záležitostí přirozené spravedlnosti poznatelné lidským rozumem, v nichž je stát kompetentní. Pokud se ale věroučné rozdíly dvou církví či náboženských společností týkají odlišných nároků na správné rozpoznání Božího zjevení, tedy sporů ohledně nároků na pravdu nadpřirozenou, z principu věcí nerozpoznatelnou přirozeným rozumem, stát nemá žádnou kompetenci tento věroučný spor rozsuzovat. Jeho povinností je sledovat pozemskou spravedlnost a chránit Církev Boží. Není-li však přirozeným rozumem principiálně schopen identifikovat jednu konkrétní církev jakožto pravou Církev Boží, je povinen chránit vnitřní svobodu více církevních společenství - všech, jež nehlásají nic proti přirozenému právu. Je tedy povinen chránit náboženskou svobodu v určité míře, nikoli v absolutní. Jen tak má jistotu, že se nedopustí omylu a za pravou Církev Boží neprohlásí náboženské seskupení, jež je částečně prostoupeno omyly.

Stát má mnohem menší kompetenci určovat pravověří pro své občany než další přirozená instituce, kterou je rodina. Rodina je společenstvím výchovy a vzdělávání dětí; stát je institucí prosazování práva a pořádku mezi dospělými. Rodiče mají povinnost vštěpovat dětem náboženství, které svým svědomím nahlížejí jako pravé. Pokud by tak nečinili, selhali by jako rodiče. Například křesťanští rodiče mají povinnost vštěpovat svým dětem křesťanské náboženství; selhali by jako rodiče, kdyby tak nečinili například ze strachu před císařem Nerónem, Adolfem Hitlerem nebo Josifem Stalinem. Židovští rodiče mají povinnost svým dětem vštěpovat svou víru, pokud jsou ve svém svědomí subjektivně přesvědčeni o její pravdivosti; selhali by jako rodiče, kdyby tak nečinili například proto, že by se domnívali, že z utilitárních důvodů je lepší dát své děti vychovat křesťansky, aby se tak děti mohli v praktickém životě lépe uplatnit v okolní křesťanské společnosti - anebo aby mohly být alespoň uchráněny od pogromů.

Rodina má však autoritu vychovávat své děti v náboženské víře jen po dobu, kdy jsou dětmi; nikoli již v jejich dospělosti. Židovská rodina své dítě vychová v židovské víře, ale pokud ono dítě v dospělosti konvertuje ke křesťanství, nechá se pokřtít a vstoupí do katolické církve, jeho rodina už nemá legitimní pravomoc mu v tom zabránit. Stejně tak katolická rodina by překračovala meze své autority, kdyby svým dospělým členům bránila v přestoupení k charismatickému, letničnímu evangelikalismu. A to proto, že náboženská příslušnost dospělého člověka je již jeho vlastní mravní povinností; člověk má za povinnost se neustále - vskutku, celý život - nábožensky vzdělávat. Člověk je povinen se odpovědně nábožensky vzdělávat a jít tam, kam mu míra jeho pochopení a svědomí ukazují.

Když však rozhodnutí o pravosti náboženství, o tom, která z existujících církví je skutečnou Církví Boží, po právu patří dospělému jednotlivci a je jeho kompetencí, kterou mu nemůže odejmout ani jeho rodina, která byla kompetentní vštěpovat mu náboženskou víru, když byl ještě dítětem, ale už není, když je dospělým, je evidentní, že ani stát nemá kompetenci rozhodovat otázku pravověří pro celou společnost, neboť stát upravuje vztahy mezi dospělými. Zdá se tedy, že oprávněnou kompetencí spravedlivého státu je zaručovat náboženskou svobodu pro ta náboženská společenství, jež nehlásají nic proti přirozenému zákonu.

Státních útvarů, které aspirovaly na prosazování přirozené spravedlnosti a ochranu společenství lidí hodlajících žít své životy podle nadpřirozené, zjevené pravdy, bylo v dějinách několik. Na všechny z nich by se zřejmě měl vztahovat onen metaforický pojem „svatá říše". Není předem jasné, proč by ona „svatá říše" měla být v dějinách pouze jedna. To by platilo pouze tehdy, kdyby měl v dějinách ideálně existovat pouze jeden spravedlivý stát; kdyby vytvoření jednoho, celosvětového spravedlivého státu bylo ideálem. To je však neoprávněný předpoklad; spravedlivých států může být více. (Mimochodem samo o sobě je lepší, aby spravedlivých států bylo více, a nikoli aby byl jen jeden celoplanetární stát. Ale to by již bylo jiné pojednání.)

Jinými slovy, pokud adjektivum „svatá" v pojmu „svatá říše" užíváme v jeho silném, doslovném významu (jako např. svatá matka Církev, nebo Duch svatý), jedná se z křesťanského hlediska o nesmysl. Pokud je však užíváme v jeho slabém, posunutém významu (jako např. „svatá válka"), onen termín „svatá říše" nám označuje jakýkoli státní útvar, který aspiruje na řízení společnosti podle zákonů přirozené spravedlnosti a umožňuje společnosti žít svůj život podle jejího pochopení nadpřirozené, zjevené pravdy, jejížto pravdivost či nepravdivost však on sám neurčuje.

Z tohoto hlediska postrádá koncepce jedné jediné svaté říše v dějinách smysl. Že vznikla v křesťanském prostředí je dějinně pochopitelné a v onom slabším, metaforickém významu i obhajitelné. Každopádně však měla jeden nešťastný dopad; a to ten, že některé křesťanské politické myslitele v dějinách mohla svádět k nikoli striktně křesťanskému chápání státu jakožto naprosto přirozené, světské instituce, nýbrž k antickému, řeckému a římskému chápání státu jakožto mystéria, opatřeného aureolou svatosti, a kompetentního rozhodovat věroučné otázky: určovat kult, jenž má být v politické společnosti pod jeho správou veřejně vyznáván.

Křesťanská koncepce státu však od státu nevyžaduje, aby určoval kult, jenž má být v politické společnosti veřejně uctíván, nýbrž od státu žádá, aby prosazoval přirozenou spravedlnost a umožnil příslušníkům Církve Boží svobodně žít podle jejich nadpřirozených pravd. Arbitrem jejich pravdivosti - tedy i pravdy o tom, která církev je Církví Boží - však není žádný stát, nýbrž jen Církev Boží samotná.