Dialog politika s filosofem – Část 7.

Jiří Fuchs

F: Je tedy pro Vás moje definice totality přijatelná?

P: Dejme tomu. Na její zpochybnění je vždycky čas. Teď jsem ale zvědav, jak ji chcete napasovat na politiku EU.

F: Pozorujete v bruselské politice vliv nějaké ideologie?

P: Jistě. Je nesena ideály liberální demokracie.

F: Chápu. To je ovšem oficiální, učebnicová verze. Nic lepšího Vás nenapadá?

P: Nesnažíte se v ní vidět totalitní ideologii, viďte? Nebo jste se už taky stal obětí proruské propagandy?

F: Takže multikulturalismus, genderismus, exaltovaný smysl pro dynamiku lidských práv, politická korektnost, to jsou asi jen plody vyspělé humanity, k nimž její vývoj v demoliberálních režimech logicky dospěl.

P: A co jiného? Vzpomínám, jak jste zmíněné trendy démonizoval. Jako by nám s nimi v Bruselu přistáli nějací zlovolní ideologičtí Marťani. Zapomínáte, že politika EU jen odráží politická paradigmata členských států.

F: Pokud máme v diskusi pokračovat, musíme si nejprve něco ujasnit: V Bruselu nepřistáli Marťani. Zato se tam už nějaký ten pátek roztahují neomarxisté. Já vím, za čtvrt století o nich a o jejich kulturní revoluci nepadlo ve svobodných zprávách ČT ani slovo. Předpokládám, že i v kuloárech příkladně demokratických stran je to tabu téma. Máte ale dvě možnosti. Buď budete dál dělat hloupého a mluvit v souvislosti s neomarxismem o konspirační teorii, a pak s Vámi okamžitě končím. Anebo z té mainstramové politicko-mediální bubliny rychle vylezete a dohledáte si, že texty, programy a plíživé tažení neomarxistů demokratickými institucemi Západu jsou neméně tvrdými fakty jako VŘSR či nástup Hitlera k moci. Pak se můžeme dál rozumně bavit. Je to otázka charakteru – poctivosti, pokory a odvahy. Takže si vyberte. Znám pár profíků z oboru politického myšlení, kteří také celá léta žili v blažené iluzi o hodnotách současného Západu. Při prvních konfrontacích s fenoménem neomarxismu ho taky odbývali jako konspirační fantasmagorii. Naštěstí neztratili otevřenost k realitě a rychle se zorientovali; vyhnuli se tak stavu zaviněné nevědomosti. Samozřejmě se nad svou někdejší naivitou zastyděli, ale vzkazují Vám, že se to dá přežít.

Sekl jste se tedy jen o jedno písmenko, ale zato fatálně. Nebyl to Mars, ale Marx, kdo nám nadělil tu virulentní ideologii o utlačovaných, která dnes z Bruselu diktuje, kde vidět pravdu a kde omyl, jak rozlišovat dobro a zlo, jak smýšlet o rodině, o vlasti či civilizaci bílého muže, koho milovat a koho spravedlivě nenávidět. Marx byl ovšem ještě ze staré školy. Neznal psychologii ovládání davu, ani vytříbené techniky manipulace; šel na to „po táborsku“. Intelektuálští dědicové jeho revolučního odkazu jsou daleko prefíkanější.

Takže pojem „neomarxismus“ je pro skutečné pochopení dnešní politické reality zcela nepostradatelný. Vzhledem k tomu, že zmíněné skvosty humanity (multi kulti, PC, gender…) jsou jen variantami jedné (neomarxistické) ideologie, je vyviňování Bruselu odkazem na členské státy nepřesvědčivé. Ideologie kulturních marxistů sice ovládla elity západních států ještě před tím, než se stal Brusel mocenským centrem EU, podstatné však je, že v něm ty elity našly skvělý nástroj bezproblémového šíření a „uzákoňování“ ideologických perverzit v celé EU.

P: Tak si říkám, jestli se mám s Vámi ještě bavit. Proč se mám nechat takhle povýšenecky mentorovat a moralizovat?

F: Nechtěl jste mi snad dokázat, že se o povaze EU hluboce mýlím?

P: To ano. Ale jste tak nesnesitelně přesvědčený o své pravdě. A pak ten tón…

F: Chcete říct, že jsem Vás ukřičel a nedal Vám ve sporných bodech prostor k vyvracení těch „mých pravd“? Pokud tomu tak ale není, a Vy to vzdáte, Vaše obhajoba EU selhala. Pak by bylo poctivější, kdybyste přestal s tím nesmyslem o tom, že naše členství v EU nemá alternativu; vzhledem k totalitě je každá alternativa lepší. V opačném případě zůstanete eurohujerem už jen silou vůle – jako dogmatik a fanatik. To chcete?

P: Jistěže ne.

F: Ano, jsem protivný. Ale podívejte se na to i z té lepší stránky.

P: Nevšiml jsem si, že by v té naší diskusi vůbec byla nějaká lepší stránka; aspoň ne pro mě.

F: Nechci se mýlit, ale možná je to Vaše první příležitost pustit v politice ke slovu čisté myšlení. Myšlení nezatížené spontánními sympatiemi, převládajícími předsudky, kariérními ambicemi, politickými vášněmi a zájmy, stranickým pragmatismem, pokyny nadřízených a očekáváními mocných. Pokud jste přišel do politiky z nějakého neutrálního povolání, máte určitý náskok před absolventy humanitních oborů. Ti jsou dnes handicapováni ideologicky zkorumpovanou odborností – jako za bolševika.

Pochybuju ale, že jste už měl svou základní politickou orientaci promyšlenou hlouběji, nezávisle na zmíněných determinantách? Takový ideál se v životě politiků uskutečňuje jen zřídka. Většinou je to tak, že politik se za pochodu učí technikálie, sbírá potřebné zkušenosti k prosazování stranických programů, ale ke kritické reflexi základních politických postojů se už nedostane. Proto se dnes tak snadno ocitá v situaci horoucího a posléze (dá-li Bůh) udiveného svazáka padesátých let. Ten také obdivoval Osvoboditele a vzhlížel k politbyru jako k vrcholu (nejen) politické moudrosti. Oproti dnešku měl aspoň výhodu v tom, že fyzické mrtvoly se identifikují lépe než ty duchovní.

P: Toho svazáka jste si mohl odpustit.

F: Nepřijde vám to srovnání výstižné?

P: Ne, je extrémní a dehonestující.

F: O neomarxismu nevíte či nechcete vědět nic, a přesto víte, že se dnešní prounijní politik nepodobá zapáleným svazákům? Mimochodem, extrémní je podle Vás totéž, co nepravdivý? Disidenty také pojednávali jako extremisty, byť měli v kritice komunismu v podstatě pravdu.

P: Srovnáváte nesrovnatelné.

F: Opravdu?

P: Ještě jste svou tezi o bruselské totalitě nedokázal. Neměl byste tedy spřádat křiklavé analogie, jako by to byla hotová věc.

F: Ty analogie s komunismem a se svazáky byly míněny provokativně. Měly podtrhnout naléhavost problému a posílit Vaše slábnoucí odhodlání u něj vydržet. Jinak riskujete, že budete dál hrát směšnou roli naivního svazáka, kterého také obklopoval bezmála celoplošný, společenský konsenzus. V dalších dějstvích té ideologické tragikomedie by Vás čekal úděl urputného demagoga; taky nic oslnivého.

P: Nemám Vám být nakonec zavázán, že mě zachraňujete před ostudnou potupou či dokonce soudem Dějin?

F: Prosté „děkuji“ by stačilo. Tak kde jsme to přestali?

P: Mám si dohnat povinné lekce o těch proradných neomarxistech.

F: Tak, tak. A dejte si hlavně záležet, abyste přitom nepřehlédl, že hlavním motivem jejich mesiánského poslání je sžíravá nenávist k civilizaci tradičního Západu. Hitler nenáviděl Židy, komunisté kapitalisty, ale neomarxisté mají velkolepější záběr. Konečně v dějinách objevili hlavního Utlačovatele: Heterosexuálního bílého muže. On je tím největším historickým Zlem, které musí být nemilosrdně zničeno.

Ze svaté nenávisti k civilizaci bílého muže se dá rámcově pochopit vše podstatné o úsilí profesionálních revolucionářů neomarxistického ražení: jeho radikalita, zaměření i vyzrálý morální cynismus. Teprve v tomto kontextu se ukazuje žraločí povaha těch zdánlivě nevinných modalit neomarxistické ideologie, jakými jsou lidská práva menšin, politicky korektní citlivost, pohádková vize multikulturního soužití a ideály genderového rovnostářství.

Nenávist profesionálních revolucionářů má nevysychající zdroj. Je jím skálopevné vědomí o neomylně rozpoznaném Zlu. Úsilí o jeho vykořenění se tak stává něčím posvátným. Takový mesianismus udržuje své služebníky v extatických stavech permanentního rozhořčení, kombinovaného s vědomím dějinné vyvolenosti a neotřesitelné morální převahy. Nenávist je tu systémová a ve své nemilosrdnosti zprofesionalizovaná. Povýšením do systému se stává nenasytnou. Díky tomu například dnešní revolucionáři diagnostikují u rasistů, xenofobů homofobů… stále nové, subtilnější potrestání. Prounijní politici, vítejte v realitě humánního Západu.