Lichva a úrok: úvod do problému – Část 1.

Lukáš Augustin Máslo

Věnuji o. Radimu Tutrovi 1)

I. Úvod

Není snad většího důkazu zakořeněnosti lichvy v moderní společnosti než to, že ji obhajují samotní ti, jimž je lichvou páchána nespravedlnost, tedy dlužníci. Ať už se bavíme s ekonomem, právníkem, filosofem nebo dělníkem, všichni budou obhajovat zápůjčku za úplatu a jako argument budou uvádět, že věřitel přeci nebude půjčovat zadarmo, proč by to dělal. Budou tvrdit, že když zakážeme lichvu, tak nikdo nebude mít motivaci půjčovat. Budou říkat, že věřitel má přeci právo chtít něco za to, že poskytuje zápůjčku. Budou tvrdit, že když se zápůjčkou věřitel i dlužník souhlasí, tak nikdo nemá právo jim do toho mluvit. Tyto a mnohé další námitky bude tedy třeba vypořádat.

Především je třeba korigovat pojem lichvy, pod níž si dnes laická, ale i odborná veřejnost často představí „nepřiměřeně vysoký úrok“. Takové subjektivní pojetí je třeba hned na začátku odmítnout. Lichva je smlouva, v níž jedna strana (věřitel) zapůjčuje specifický typ statku (statek spotřebovávaný prvním užitím) pod podmínkou, že druhá strana (dlužník) po dohodnuté době vrátí první straně statek stejného druhu a množství, jaké bylo zapůjčeno (jistina), a k tomu ještě něco navíc (lichvářský úrok). Tímto statkem jsou nejčastěji peníze, ale mohou to být i potraviny, stavební materiál, pohonné hmoty atp. Nezáleží na tom, zda lichvářský úrok představuje 1 procento jistiny nebo 30 procent jistiny. Lichva vzniká, když věřitel požaduje vrácení většího množství, než jaké zapůjčil. O kolik větší toto množství je, není pro klasifikaci smlouvy jakožto lichvy podstatné. Rovněž je třeba hned na začátku zdůraznit, že rozhodne-li se dlužník dobrovolně vrátit větší částku, než jakou si zapůjčil (například jako projev díku), rovněž se nejedná o lichvu. Lichva vzniká pouze tehdy, pokud si věřitel klade zaplacení lichvářského úroku jako podmínku poskytnutí zápůjčky. Dále je třeba zdůraznit, že předmětem zápůjčky se může stát pouze statek, jenž se spotřebovává prvním užitím. Z toho vyplývá, že jde o statek, u něhož nelze oddělit právo vlastnické užívací od práva vlastnického přímého. Jinými slovy pronájem půdy či domu není lichvou.

Ve II. části představím blíže předmět lichvy, smlouvu o zápůjčce, a dále přiblížím klíčové pojmy potřebné pro další analýzu, jako je zejména pojem nabývacího titulu. Ve III. části se zaměřím na diskusi o tzv. vnějších titulech, tedy okolnostech, na jejichž základě může věřitel požadovat vrácení větší částky, než jakou zapůjčil, a jíž se říká úrok. V této části zároveň představím i některé významné námitky hájící lichvu per titulum extrinsecum, tedy poukazem na případy, kdy údajně nelze rozhodnout, zda se o lichvu jedná, či nejedná. Ve IV. části, která představuje jádro článku, představím hlavní argumenty ve prospěch lichvy per se, tedy argumenty, podle nichž na straně věřitele existuje titul zápůjčce inherentní, na jehož základě má u každé zápůjčky věřitel právo požadovat kompenzaci nad hodnotu jistiny; argumenty, podle nichž je zápůjčka poskytnutá zdarma darem ze strany věřitele. Budu se snažit dokázat, že ve všech případech lze buď najít rozpor ve vůli věřitele, a smlouva o lichvě tedy jako rozporná je od samého počátku neplatná, nebo, v případě Vřešťálova argumentu, že obhajoba inherentního titulu se zakládá na irelevantní distinkci a kompenzace věřitele je ve skutečnosti vnějším titulem. V části V. představím některé v minulosti používané způsoby, jimiž byl státní zákaz lichvy obcházen, a které jsou pro naši diskusi důležité zejména proto, že ukazují na možnost obejít státní zákaz lichvy kombinací smluv dovolených. Největší pozornost zde bude věnována fingované trojnásobné smlouvě. Lze-li totiž skutečně zákaz lichvy obejít kombinací dovolených smluv, znamenalo by to významné zpochybnění postulátu, že lichva představuje případ komutativní nespravedlnosti. Po vypořádání zmíněných námitek následně v části VI. budu reagovat na námitku dobrovolnosti a oboustranné výhodnosti. Jak je možné, že smlouva o lichvě působí dlužníkovi nespravedlnost, a přitom ji dlužník uzavírá dobrovolně? A konečně, jestliže obě strany lichevní smlouvy si v důsledku této smlouvy polepší, je vůbec legitimní takovou smlouvu zakazovat, byť by byla stokrát rozporná a neplatná? V části VII. provedu konečné shrnutí nejdůležitějších argumentů.

II. Vymezení pojmů

Důkaz rozpornosti a nespravedlnosti lichvy stojí na pojmu komutativní spravedlnosti 2) a ta stojí pojmu nabývacího titulu. 3) Smlouvy lze klasifikovat podle nepřeberného množství kritérií.

Z našeho hlediska jsou podstatná 2 kritéria: 1) zda se povinnosti ukládají pouze jedné straně či oběma stranám; 2) na jakém nabývacím titulu smlouva stojí. U jednostranných smluv (contractus unilaterales) jedna smluvní strana sama sobě ukládá povinnost, aniž by povinnost byla ukládána i druhé straně. U dvoustranných smluv (contractus bilaterales seu synallagmatici) sobě příslušné povinnosti ukládají současně obě smluvní strany. U smluv (contractus onerosi) stojících na nabývacím titulu směnném (causa onerosa) dochází k převodu ekvivalentní směnné hodnoty mezi stranami. U smluv (contractus gratuiti) stojících na nabývacím titulu darovacím (causa gratuita) dochází k přesunu směnné hodnoty pouze od jedné strany k druhé. Z hlediska nabývacího titulu tedy mohou nastat tři případy: 1) strana A chce převést směnnou hodnotu na stranu B; 2) strana B chce převést směnnou hodnotu na stranu A; 3) strana A se stranou B chtějí provést ekvivalentní směnu směnných hodnot. V případě 1) se strana B může ve věci transferu směnné hodnoty opřít o nabývací titul, jímž je vůle strany A poskytnout jí dar. V případě 2) se strana A může ve věci transferu směnné hodnoty opřít o nabývací titul, jímž je vůle strany B poskytnout jí dar. V případě 3) je zachována ekvivalence směnných hodnot. V tom případě je nabývacím titulem obou stran směnná hodnota postoupená druhé straně. Případy 1) a 2) jsou případy gratuitních smluv, jimž je vlastní nabývací titul darovací. Případ 3) je případem smluv onerosních, jimž je vlastní nabývací titul směnný. 4,5 ) Získává-li subjekt od jiného subjektu směnnou hodnotu, musí se tedy přitom opírat o jeden ze dvou titulů: a) buď je přijímaná směnná hodnota kompenzací za postoupenou ekvivalentní směnnou hodnotu (pak jde o nabývací titul směnný); b) nebo je přijímaná směnná hodnota darem (pak jde o nabývací titul darovací). Tato disjunkce je tedy úplná. Přijímám-li tedy ve směně větší hodnotu, než jakou postupuji, tak mi druhá smluvní strana buď dává dar – v tom případě se mohu opřít o nabývací titul a v tom případě jde o spravedlivou směnu, nebo mi ho nedává – v tom případě se nemohu opřít o nabývací titul a v tom

případě se jedná o nespravedlivou směnu. O zvláštním případě tzv. vnějších nabývacích titulů pojednáme v následující části.

Smlouva o zápůjčce (mutuum) je speciálně vymezeným typem smlouvy dvoustranné onerosní. Jejím předmětem předně mohou být pouze statky, jež se spotřebovávají (nebo zcizují) prvním užitím (res primo usu consumptibiles). Takže například potraviny, pohonné hmoty, peníze. Nikoli však auto, dům či sekačka na trávu. Dále, musí se jednat o statky, které jsou takzvaně zástupné čili homogenní (res fungibiles), tedy statky, u nichž buď není možné či není zájem jednotky těchto statků individualizovat a vzájemně odlišovat. Např. 1 kilogram soli svrchu pytle je zaměnitelný s 1 kilogramem soli ze spodu pytle. Naopak, moje auto není zaměnitelné se sousedovým autem, dokonce i kdyby šlo o stejný typ a značku (míra opotřebení je totiž odlišná, sousedovo auto může mít skryté vady, navíc ke svému autu mohu mít citovou vazbu atd.). Smlouva o zápůjčce pak spočívá v tom, že věřitel převede vlastnictví určitého množství homogenního statku spotřebovávaného prvním užitím dlužníkovi a následně po uplynutí dohodnutého časového úseku od dlužníka obdrží stejné množství tohoto statku v odpovídající kvalitě.

Lichva je taková praktika, kdy věřitel převede vlastnictví určitého množství homogenního statku spotřebovávaného prvním užitím dlužníkovi a následně po uplynutí dohodnutého časového úseku od dlužníka obdrží větší množství tohoto statku v odpovídající kvalitě. Rozdíl v množství je pak lichevní platbou, jež se dnes nesprávně nazývá úrokem, ale ve skutečnosti se od úroku liší (viz dále), proto ji v tomto článku nazývám „lichvářský úrok“. Nakolik ovšem tato platba není darem dlužníka věřiteli, natolik je buď nutné najít nabývací titul, o nějž by se věřitel mohl opřít, anebo konstatovat nepřítomnost nabývacího titulu. Zatímco obhájci lichvy tvrdí, že věřitel může nabytí lichevní platby opřít o určitý nabývací titul (a různé teorie navrhují různá řešení, v čem by tento titul mohl spočívat), tak odpůrci lichvy – mezi něž se řadím i já – se snaží dokázat, že takový nabývací titul na straně věřitele neexistuje.

III. Vnější tituly

Smlouva o zápůjčce může být doprovázena takzvanými vnějšími tituly (tituli extrinseci seu tituli ab usura excusantes. 6) Vnější titul je nárok věřitele na kompenzaci (tzv. úrok) za poskytnutou zápůjčku

nad hodnotu samotné jistiny, který vyplývá z určité – zápůjčce akcidentální – okolnosti. Scholastikové rozlišovali 4 (resp. 5) těchto vnějších titulů. O 4 tituly se jedná v případě, že první dva se počítají do jedné skupiny. Já dávám přednost jejich rozdělení na dva samostatné tituly, proto pracuji s celkem 5 tituly.

1. vzešlá škoda (damnum emergens)

2. ušlý zisk (lucrum cessans)

3. riziko vkladu (periculum sortis)

4. smluvní pokuta z prodlení (poena conventionalis)

5. zákonitě dovolený úrok (permissio legis civilis)

Titul damnum emergens zakládá právo věřitele na kompenzaci v případě, že mu s poskytnutím zápůjčky vznikne dodatečný náklad či škoda. Podstatné je, že se musí jednat o náklad dodatečný, tj. pro zápůjčku akcidentální. Nelze tedy například argumentovat, že fakt, že věřitel musí na splacení půjčky čekat a že kvůli čekání musí odložit svou spotřebu, je damnum emergens. Takovýto náklad je charakteristický pro každou zápůjčku, a je tedy pro zápůjčku esenciální. Příkladem damnum emergens mohou být náklady na poplatek notáři při uzavírání smlouvy o zápůjčce. Takové náklady jsou pro zápůjčku akcidentální (protože zápůjčku lze poskytnout i bez notáře). Lze vznést námitku, že věřitel má z titulu damnum emergens právo na mzdu, protože s administrativou okolo poskytnutí zápůjčky musel vynaložit svou práci. Protiargument, že za zapsání čísla do účetní knihy a vedení úvěrového účtu nelze požadovat například třicet procent z jistiny, nemá samozřejmě šanci, neboť laissez-faire oponent řekne, že když trh hodnotí tento výkon takto vysoko, na jakém základě to chceme zpochybňovat atd. Jako protiargument lze však uvést, že existuje rovněž i trh účetních, kde tento výkon (zapsání čísla do knihy a vedení účtu) tak vysoko ceněn není. Na to však laissez-faire oponent prohlásí, že trh účetních a trh poskytovatelů úvěrů jsou dva oddělené trhy a na každém je jiná výše tržní mzdy. Protiargument je, že ten, kdo chce úvěr, si může na tento úkon (zapsání čísla do účetní knihy a vedení úvěrového účtu) najmout účetního za mnohem nižší mzdu, než za jakou je ochoten tento výkon provést poskytovatel úvěru. Jelikož tak zájemce o úvěr nečiní, nabízejí se dvě možnosti. Buď tak nečiní proto, že výkon poskytovatele úvěru považuje za natolik kvalitnější než výkon účetního, že je ochoten poskytovateli úvěru za tento úkon zaplatit tak vysokou mzdu; nebo tak nečiní proto, že poskytovatel úvěru prodává tento úkon v balíčku spolu poskytnutím úvěru, kde úvěr je oficiálně zdarma a platba za souhlas s poskytnutím úvěru se přesouvá pod hlavičku mzdy věřitele za jeho administrativní úkon.

Pokud by tedy dlužník dostal možnost na tento úkon si najmout účetního, zjistili bychom, zda to, co si tak vysoko cení, je skutečně tento administrativní úkon věřitele, nebo zda je to ten úvěr.

Titul lucrum cessans zakládá právo věřitele na kompenzaci v případě, že mu s poskytnutím zápůjčky vzniká obětovaná příležitost. Musí se však jednat o obětovanou příležitost reálnou, nikoli pouze hypotetickou. Nelze tedy například tvrdit, že věřitel má právo na dodatečnou kompenzaci za to, že zapůjčené peníze mohl použít na nějakou investici, ať už blíže specifikovanou či nespecifikovanou. To, že zapůjčené peníze mohl věřitel použít jiným způsobem, je od půjčky neoddělitelné, a tudíž pro ni esenciální. Aby však taková obětovaná příležitost zakládala titul lucrum cessans, musí se jednat o reálnou obětovanou příležitost. Musí tedy jít o případ, kdy věřitel skutečně chtěl použít tuto peněžní částku na určitou investici, ale výnos z této investice obětoval, aby mohl poskytnout zápůjčku. Mezi poskytnutím zápůjčky a obětovaným výnosem tedy musí existovat vztah příčiny a účinku: Poskytnutí zápůjčky musí být příčinou obětovaného výnosu. Mám-li tedy v šuplíku padesát tisíc, které si tam chci nechat po celý rok ležet pro všechny případy, a souhlasím, že těchto padesát tisíc poskytnu jako zápůjčku, nevzniká mi tedy nárok na kompenzaci výnosu z akcií, do nichž jsem tuto částku sice mohl investovat, ale investovat reálně nechtěl.

Titul periculum sortis zakládá právo věřitele na kompenzaci v případě, že mu s poskytnutím zápůjčky vzniká dodatečné riziko, specifické pro danou zápůjčku. Nárok na kompenzaci z titulu periculum sortis tedy nevzniká na tom základě, že je možné, že dlužník třeba nezaplatí. Takové riziko je totiž spojeno s každou zápůjčkou a kdo není ochotný toto riziko podstoupit, nesouhlasí s poskytnutím zápůjčky. Aby věřiteli vznikl nárok na dodatečnou kompenzaci, musí riziko nesplacení půjčky představovat speciální případ damnum emergens. Tedy pokud si věřitel nechá jistinu pojistit proti nesplacení, uhrazení nákladů pojistného má právo požadovat po dlužníkovi z titulu periculum sortis, který je speciálním případem damnum emergens. Pokud si na druhou stranu věřitel jistinu nenechá pojistit, potom požadovat po dlužníkovi úhradu nákladů pojistného, které ve skutečnosti nevynakládá, by bylo neoprávněné. Riziko nesplacení může být natolik vysoké, že pojistné může tvořit například desítky procent jistiny. Pokud věřitel toto pojistné skutečně platí, potom se lichvy nedopouští ani při požadavku úroku v řádku desítek procent, protože tuto částku

použije na uhrazení pojistného. A nemá-li věřitel možnost takovouto rizikovou jistinu pojistit, nemusí zápůjčku poskytovat.

Titul poena conventionalis zakládá právo věřitele na kompenzaci v případě, že dlužník nesplatí jistinu v dohodnutém termínu. Výše smluvní pokuty však musí být dohodnuta předem. Dále, má-li se jednat o oprávněný titul, musí výše pokuty odrážet skutečnou škodu způsobenou věřiteli prodlevou ve splacení. Jinými slovy, poena conventionalis jakožto titul představuje opět speciální případ titulu damnum emergens. K tomuto titulu se ještě vrátíme v V. části v souvislosti s diskusí o právu propadlé zástavy jakožto jedné z metod obcházení zákazu lichvy.

Titul permissio legis civilis zakládá právo věřitele na kompenzaci v případě, že stát stanoví zákonem horní hranici kompenzace, kterou věřitel může požadovat za zápůjčku. Tento titul se liší od všech předchozích v tom, že zatímco předchozí čtyři tituly byly individuální, tj. jejich výše závisela na okolnostech konkrétní zápůjčky, tento titul je univerzální pro všechny zápůjčky na území daného státu. Může se přitom jednat a) o státem tolerovanou lichvu; b) o paušalizaci prvního až čtvrtého titulu; c) o úpravu smlouvy, která již není zápůjčkou, nýbrž pronájmem (jako v případě argumentu nepřímo plodných peněz).

a) O státem tolerovanou lichvu se jedná v případě, kdy se pátý titul zakládá na argumentu, že zákonodárci přísluší dominium altum, jímž může měnit aktuální distribuci vlastnických práv, žádá-li to obecné dobro. Jinými slovy, zákonodárce může výkonem distributivní spravedlnosti přerozdělit stávající vlastnická práva, žádá-li to obecné dobro, jímž může být například dostupnost úvěrů, které by jinak poskytovány nebyly. Zákaz lichvy se zakládá na principu komutativní spravedlnosti, která předpokládá existující rozdělení vlastnických práv, ale neříká, jaké toto rozdělení vlastnických práv má být. Podobně jako stát může legitimně uvalovat daně v zájmu obecného dobra, přestože čistě z titulu komutativní spravedlnosti by se jednalo o nespravedlnost, avšak zde je vykonáván akt distributivní spravedlnosti, který komutativní spravedlnosti předchází. Zastánce tohoto argumentu tedy může tvrdit, že státem dovolená redistribuce bohatství z dlužníka na věřitele není porušením komutativní spravedlnosti, a není tudíž lichvou o nic více, než je výběr daní krádeží. Jako protiargument bych uvedl, že v případě takto pojatého pátého titulu to není již zákonodárce, který přerozděluje vlastnická práva, ale lichvář, jenž k tomu dostal od zákonodárce bianco šek. Je to podobné, jako když

v dobách Našeho Pána římský stát delegoval právo vybírat daně na soukromé osoby, které si pak výši daní určovaly podle vlastního uvážení. Je to rovněž podobné, jako kdyby právo soudit a trestat viníky delegoval stát na poškozené. Tento problém se týká širšího tématu korporativismu, tedy kde a do jaké míry stát může delegovat své pravomoci na soukromé osoby a nevládní organizace. Problém spočívá v tom, že dlužníci jsou v tomto případě vlastně zdaňováni a daně jsou následně poskytovány jako transfer věřitelům. Ale i zdanění musí respektovat základní principy distributivní spravedlnosti, tj. ne každé zdanění je v souladu s principem distributivní spravedlnosti. Lze namítnout, že výši daní si výběrčí v dobách Našeho Pána určovali sami, zatímco výše úroku je stanovená státem. O tom, na co se takto vybrané daně použijí, však v obou případech rozhoduje výběrčí, resp. lichvář. V případě námitek oponentů mohu na argument dominium altum podrobněji reagovat v dalším článku.

b) Argument zní, že jelikož jeden ze čtyř titulů je přítomen (téměř) vždy, může a má stát z titulu dominium altum kvantifikovat maximální výši paušální kompenzace věřitelů, aniž by se již v dané konkrétní zápůjčce zkoumalo, který konkrétní titul a v jaké výši je přítomný, leda by byl přítomný titul ve vyšší hodnotě. Jelikož stát má trestat zločiny a sledovat zájem obecného dobra, může se rozhodnout netrestat některé drobnější zločiny (přestupky), pokud by jejich trestáním způsobil více zla, než je dobro, které má být dosaženo. Lze tedy argumentovat, že pokud by soudy měly být zavaleny tisíci žalob na neoprávněnost titulů ve smlouvách o zápůjčce, vlivem čehož se nebudou moci věnovat závažnějším kauzám, je tedy z hlediska obecného dobra lepší hodnotu vnějších titulů nějak paušalizovat. Rovněž lze argumentovat, že paušalizace vnějších titulů ušetří smluvním stranám administrativní náklady při uzavírání smluv o zápůjčce. Pokud však věřitel má lucrum cessans například 2 % a státem stanovený úrok je 5 %, a věřitel má tedy právo požadovat od dlužníka ze zápůjčky 5 %, potom stát vlastně zdaňuje dlužníka takového věřitele. Takové zdanění je však naprosto arbitrární, neboť dochází ke zdaňování dlužníků, jejichž věřitelé mají lucrum cessans nižší než státem stanovený úrok. Lze tedy namítat, podobně jako v bodě a), proti nespravedlnosti takového zdanění.

c) Argument zní, že v určité fázi ekonomického vývoje se investiční příležitosti stávají natolik dostupnými, že peníze se stávají

prostřednictvím výrobních faktorů, které za ně lze koupit, nepřímo plodnými; úkolem státu je tuto nepřímou plodnost peněz konstatovat a kvantifikovat výši obětované příležitosti, za kterou má být věřitel kompenzován. Na rozdíl od argumentu a) a b) zde již údajně zápůjčka není vlastně zápůjčkou v tom smyslu, v jakém se tento termín používá při diskusi o lichvě. Jelikož se už nejedná o zápůjčku, kompenzace věřitele nad úroveň vrácení jistiny není už lichvou. Podrobněji se zpochybnění tohoto argumentu věnuji v části IV.

Pátý titul se tedy liší od předchozích titulů rovněž i v tom, že buď zpochybňuje existenci zápůjčky jakožto zápůjčky (argument c)), nebo zpochybňuje přítomnost komutativní nespravedlnosti při lichvě s odvoláním na výkon distributivní spravedlnosti ze strany zákonodárce (argumenty a), b)). Není divu, že největší kontroverze v diskusi o lichvě existuje právě okolo pátého titulu. To, co se v diskusi o všech předchozích titulech předpokládá, je v diskusi o pátém titulu samo předmětem reflexe.

IV. Argumenty ve prospěch lichvy per se a jejich vyvrácení

Lichvářský úrok jako kompenzace za odložení spotřeby

Teorie časové preference čili teorie mezičasové volby považuje úrok za kompenzaci věřitele za odložení spotřeby. Většina lidí za obvyklých okolností preferuje současnou spotřebu před budoucí spotřebou. Má-li tedy člověk směnit současnou spotřebu za budoucí, učiní tak pouze tehdy, dostane-li za to kompenzaci. Míra, v jaké preferuje současnou spotřebu před budoucí, se odráží v jeho subjektivní úrokové míře. V nejjednodušším modelu uvažujeme, že pan A dostává v přítomnosti důchod YA1 a v budoucnosti (např. za rok) očekává důchod YA2. Pan A má dvě možnosti: 1) spotřebovat v přítomnosti celý svůj důchod a v budoucnosti spotřebovat celý svůj budoucí důchod; 2) část přítomného důchodu ušetřit a o ušetřenou částku zvýšit svou spotřebu v budoucnosti. Třetí možnost, půjčit si v přítomnosti a splácet v budoucnosti, pan A nemá, protože je izolovaný od okolního světa.

Je-li například subjektivní úroková míra pana A 10 %, potom bude ochoten vzdát se části své současné spotřeby (CA1) na jeden rok, pokud za rok bude svou spotřebu moci zvýšit o tuto částku zvýšenou o 10 % (o 1,1CA1). Nabídne-li mu někdo méně než 10 %, dá přednost současné spotřebě. Nabídne-li mu někdo právě 10 %, bude indiferentní mezi tím, zda spotřebovat svůj důchod dnes či 1,1násobek tohoto důchodu za rok. Jelikož pan A je izolovaný od

okolního světa, a nikdo mu tudíž nedá žádný úrok, je tržní úroková míra 0 % a on se rozhodne spotřebovat svůj dnešní důchod dnes a svůj budoucí v budoucnosti. Nyní uvažujme pana B. Pan B dostává v přítomnosti důchod YB1 a za rok očekává důchod YB2. Dokud byl pan B izolovaným jedincem, měl rovněž pouze dvě možnosti: Jelikož subjektivní úroková míra pana B je 4 %, pan B by byl je ochoten začít spořit, kdyby mu někdo nabídl více než 4 %. Jelikož však pan B rovněž izolovaný, je tržní úroková míra v jeho izolovaném světě 0 % a on tedy dá přednost tomu, že spotřebuje svůj dnešní důchod dnes a svůj budoucí v budoucnosti. Jakmile však pan A potká pana B, situace se změní. Pan A je totiž ochoten si vzít zápůjčku, pokud tržní úroková míra bude nižší než jeho subjektivní úroková míra. Najde-li tedy někoho, kdo bude ochoten mu půjčit za, řekněme, 7 %, rád o těchto 7 % sníží svou budoucí spotřebu, neboť svou budoucí spotřebu by – za možnost zvýšit tu současnou – byl ochoten snížit až o 10 %. Pan B naopak našel v panu A někoho, komu bude moci půjčit. Pan B je totiž ochoten snížit svou současnou spotřebu, pokud najde někoho, kdo by mu dal více než 4 %. Najde-li tedy někoho, kdo bude ochoten si od něj půjčit za, řekněme, 7 %, rád o ně sníží svou současnou spotřebu, neboť svou současnou spotřebu by – za možnost zvýšit tu budoucí – byl ochoten snížit již za pouhá 4 %.

Úroková míra je tak podle teorie časové preference jakousi cenou úspor, která nabídku úspor uvádí do souladu s poptávkou po úsporách a umožňuje oběma stranám si polepšit. Ten, jenž preferuje současnou spotřebu před budoucí spotřebou více než někdo jiný, má možnost svou současnou spotřebu zvýšit výměnou za kompenzaci druhé strany. Ten, jenž preferuje současnou spotřebu před budoucí relativně méně než někdo jiný, má zase možnost nechat se kompenzovat za odložení své současné spotřeby do budoucna. Aplikujeme-li tedy závěry o ekvivalenci směny na mezičasovou volbu, musíme se ptát: Je ekvivalence ve směně napříč časem totéž jako ekvivalence ve směně v rámci téhož času? Může být vlastnické právo ke 100 litrům pšenice dnes ekvivalentní vlastnickému právu ke 107 litrům pšenice za rok? Teorie časové preference argumentuje časovou dimenzí bohatství. Základní pravidlo zní: 1 koruna dnes není to samé jako 1 koruna zítra. Naším úkolem je prověřit, jestli je tento postulát slučitelný s našimi závěry o ekvivalenci směny na základě vlastnických titulů. Zastánci teorie časové preference argumentují, že směna 100 litrů pšenice dnes za 107 litrů pšenice zítra je spravedlivou onerosní smlouvou. Já chci argumentovat, že taková směna je nespravedlivá, a jde tedy o nespravedlivou onerosní smlouvu, neboť platbě úroku 7 litrů pšenice ze strany dlužníka neodpovídá náležitý směnný titul ze strany věřitele, a zároveň nabývacím titulem věřitele není ani titul darovací. Pokud by totiž na straně věřitele byl přítomný darovací nabývací titul, znamenalo by to, že dlužník chce věřiteli poskytnout dar 7 litrů pšenice. Na to má samozřejmě dlužník právo. Pokud by například ex post, jako projev vděčnosti, vrátil věřiteli spolu s jistinou 7 litrů pšenice navíc, darovací titul na straně věřitele by byl přítomný. Ale pokud učiní platbu oněch 7 litrů pšenice věřitel podmínkou poskytnutí zápůjčky 100 litrů pšenice, nejedná se již o dar. A nabývací titul darovací tedy není přítomný. Nezbývá než hledat na straně věřitele nějaký titul směnný. Za co by mohl věřitel chtít oněch 7 litrů pšenice nad hodnotu jistiny? Na základě jakého titulu nabývá věřitel oněch 7 litrů pšenice?

Tvrdím, že tímto titulem, je plynutí času. Tento titul však není na straně věřitele. Ale ani na straně dlužníka. Uplynulý čas nepředstavuje hodnotu poskytovanou věřitelem, za níž by věřiteli náležela protihodnota. Má-li však věřitel dostat zpět více než jistinu, znamená to, že musel dát dlužníkovi více než jistinu. To jediné, co mu dal k jistině, byla však lhůta. Za jistinu náleží věřiteli vrácení jistiny. Co mu však náleží za poskytnutí lhůty? Lhůtu přeci poskytnout musel spolu s jistinou, nakolik chtěl poskytnout zápůjčku. Kdyby poskytl jistinu bez lhůty, jednalo by se absurdní kontrakt, kdy by věřitel v ten samý moment 100 litrů pšenice poskytl a zase si je vzal zpět. Esence zápůjčky by tím byla likvidována. Lhůta náleží k esenci zápůjčky stejně tak jako jistina. Jelikož zápůjčku nelze poskytnout bez poskytnutí lhůty, potom tedy žádat platbu za poskytnutí lhůty je totéž jako žádat platbu za poskytnutí souhlasu se zápůjčkou. Tím se tedy teorie úroku na základě časové preference redukuje na teorii úroku jakožto kompenzace za poskytnutí souhlasu se zápůjčkou ze strany věřitele.

Lichvářský úrok jako kompenzace za vzdání se likvidity

Britský ekonom John Maynard Keynes přišel s alternativní teorií úrokové míry. Dle Keynese je úrok (tj. lichvářský úrok, abychom byli přesní) odměnou věřitele za vzdání se výhod likvidity. 7) Přibližme si jeho teorii jednoduchým příkladem. Uvažujme, že by se nějaká soukromá osoba rozhodla emitovat dluhopisy. A předpokládejme, že by šlo jednoroční dluhopisy v nominální hodnotě 100. Pokud by při emisi prodávala tato osoba své dluhopisy za nominální hodnotu 100 a za rok by tyto své dluhopisy za 100 rovněž zpětně kupovala, míra

výnosnosti (čili úroková míra) by byla 0 %. Příliš velký zájem by o takové dluhopisy asi nebyl. Proč? Bankovky, které denně používáme, jsou rovněž dluhopisy, konkrétně dluhopisy emitované centrální bankou. 8) Tyto dluhopisy mají rovněž nulovou výnosnost, a přesto je každý přijímá. V čem je tedy rozdíl? Rozdíl je v likviditě obou aktiv. Zatímco dluhopisy centrální banky jsou věrohodné a všeobecně známé, nikdo se nebojí je přijmout, neboť každý věří, že je od něj ostatní také přijmou. Věrohodné, všeobecně přijímané aktivum se může stát velmi snadno prostředkem směny. Dluhopis vydaný soukromou osobou, která je málo známá, není věrohodný, tudíž není všeobecně přijímán, a tudíž se jen velmi obtížně může stát prostředkem směny. Má-li tedy vůbec někdo být ochotný takové aktivum přijmout, tj. má-li být ochotný vyměnit velmi likvidní aktivum, jako jsou bankovky či prostředky na běžném účtu, za velmi málo likvidní aktivum, jako jsou takovéto dluhopisy málo známé soukromé osoby, musí za to být kompenzován úrokem. A platí, že čím méně likvidní aktivum je, tím větší míra kompenzace je nutná, aby byl někdo ochoten se velmi likvidního aktiva za takové málo likvidní aktivum vzdát. Pravdou však je, že své likvidity se takový člověk nakupující méně likvidní aktivum vzdává na určitý čas. Kdyby se své likvidity vzdal na nekonečně krátký časový okamžik, důvod pro kompenzaci by zmizel. Je to tedy opět čas, o co zde běží. Namísto spotřeby se zde však věřitel dočasně vzdává likvidity. Titulem, na jehož základě chce věřitel vzdávající se likvidity kompenzaci, je tedy opět plynutí času. V případě zápůjčky, probíhající mimo trh dluhopisů, zde namísto aktiva „dluhopis“ existuje aktivum „pohledávka za dlužníkem“, která je na rozdíl od dluhopisů aktivem na sekundárním trhu neobchodovatelným, takže jeho likvidita je ještě nižší, vlastně nejnižší možná. Teorii časové preference tedy lze reformulovat jako speciální případ teorie preference likvidity pro dokonale nelikvidní aktivum. Naopak teorie preference likvidity zakládá nárok věřitele na kompenzaci v konečném důsledku na stejném titulu jako teorie časové preference, a tímto titulem je plynutí času. I v tomto případě tedy můžeme, analogicky k teorii časové preference, prohlásit, že lhůta náleží k esenci emise dluhopisu stejně tak jako jeho tržní cena. Jelikož dluhopis nelze od emitenta koupit bez poskytnutí lhůty, potom tedy žádat platbu za poskytnutí lhůty je totéž jako žádat platbu za poskytnutí souhlasu s koupí dluhopisu. Tím se tedy teorie úroku na základě preference likvidity – analogicky jako teorie úroku na základě časové preference – redukuje na teorii úroku jakožto kompenzace za poskytnutí souhlasu se zápůjčkou ze strany věřitele.

Lichvářský úrok jako platba za poskytnutí souhlasu se zápůjčkou

Další argument ve prospěch lichvy jako takové říká, že úrok je platbou věřiteli za jeho souhlas s poskytnutím zápůjčky. Oponent tvrdí: Věřitel má přeci právo za svůj souhlas se zápůjčkou požadovat kompenzaci. Tento argument je však rozporný. Kdo poskytuje souhlas s tím, že něco udělá, ten souhlasí s tím, že to udělá. Kdo tedy souhlasí s poskytnutím 100 litrů pšenice a vrácením 100 litrů pšenice za rok, ten chce poskytnout 100 litrů pšenice za 100 litrů pšenice za rok. Ten však, kdo chce poskytnout 100 litrů pšenice za 100 litrů pšenice za rok za poplatek 7 litrů pšenice, tak nesouhlasí s poskytnutím 100 litrů pšenice za 100 litrů pšenice za rok, v explicitním smyslu smlouvy uzavírané s dlužníkem. V implicitním smyslu oponentovy teze však ten, kdo chce poskytnout 100 litrů pšenice za 100 litrů pšenice za rok za poplatek 7 litrů pšenice, souhlasí s poskytnutím 100 litrů pšenice za 100 litrů pšenice za rok, neboť právě za tento souhlas chce ten poplatek. Jestliže tedy věřitel souhlasí se smlouvou „100 za 100“, svůj souhlas prodává za 7 v rámci smlouvy „o smlouvě 100 za 100“ neboli v rámci lichevní smlouvy. Svůj souhlas s lichevní smlouvou dává zdarma.

V lichevní smlouvě je tedy – za předpokladu platnosti oponentovy teze – rozpor ve vůli věřitele. Jakožto kontrahent lichevní smlouvy vyjadřuje, že chce poskytnout 100 litrů pšenice za 107 litrů pšenice za rok. Jakožto kontrahent smlouvy „100 za 100“ vyjadřuje, že chce poskytnout 100 litrů pšenice za 100 litrů pšenice za rok – a právě za tento souhlas chce, dle argumentu oponenta, kompenzaci ve výši 7 litrů pšenice. Jakožto kontrahent lichevní smlouvy, tedy v explicitním smyslu, však tento souhlas nedává, neboť nesouhlasí s poskytnutím 100 litrů pšenice za 100 litrů pšenice za rok, nýbrž s poskytnutím 100 litrů pšenice za 107 litrů pšenice za rok. Buď tedy věřitel s poskytnutím 100 litrů pšenice za 100 litrů pšenice nesouhlasí – a potom nemůže prodat svůj souhlas, když ho nemá; nebo věřitel s poskytnutím 100 litrů pšenice za 100 litrů pšenice souhlasí – a potom nemůže prodat svůj souhlas, nýbrž ho může pouze dát, protože prodejem souhlasu za poplatek by s poskytnutím 100 litrů pšenice za 100 litrů pšenice vyjádřil současně nesouhlas. Kdo totiž dává souhlas v rámci smlouvy X (např. smlouva „100 za 100“),

nemůže současně tento souhlas prodávat v rámci smlouvy Y[X] (např. smlouva lichevní). Kdo prodává, ten nedává.

Chce-li kdo prodat dání svého souhlasu, je v podobné pozici jako někdo, kdo chce prodat druhému dar. Ve smlouvě darovací (smlouvě X) deklaruje, že chce dát dar; zároveň ve smlouvě o prodeji souhlasu s poskytnutím daru (smlouvě Y[X]) deklaruje, že tento dar dát nechce. Nechce-li dát dar, pak tedy nesouhlasí s poskytnutím daru, a tudíž zároveň ani nemůže tento neexistující souhlas prodat. A chce-li dát dar, pak požadavkem platby za svůj souhlas s poskytnutím daru ruší esenci daru. Smlouva Y[X] tedy ruší esenci smlouvy X, a tím i svou vlastní. Smlouva Y[X] je tedy rozporná, neboť její konstitutivní prvky se vzájemně popírají. Lichevní smlouva je takovou smlouvou Y[X]. Její explicitní složka Y[∙] je v rozporu s její implicitní složkou X. Chce-li věřitel poskytnout 100 litrů pšenice za 100 litrů pšenice za rok (smlouva X), pak požadavkem platby za tento svůj souhlas ruší esenci smlouvy X, a nemá tedy souhlas, o němž oponent tvrdí, že ho věřitel prodává. Prodej souhlasu tedy ruší souhlas, a tím i sám prodej souhlasu; smlouva Y[X] ruší smlouvu X, a tím i samu sebe.

Oponent by ještě mohl namítnout, že souhlas se smlouvou X vzniká až díky smlouvě Y[X]. Avšak smlouva Y[X] je smlouvou „o smlouvě X“. V tom případě by souhlas se smlouvou Y[X] logicky předcházel souhlasu se smlouvu X. Jenže smlouva Y[X] zároveň souhlas kontrahenta se smlouvou X předpokládá. Opět docházíme k rozporu.

POZNÁMKY

1. O. Tutrovi jsem vděčný za jeho konzultace, cenné rady a pomoc, které mi obětavě poskytoval již od první chvíle, kdy jsem se tímto problémem začal zaobírat.

2. pravedlivé je dávat každému, co mu náleží. Komutativní spravedlnost upravuje v tomto ohledu vztah jednotlivce k jednotlivci, na rozdíl od distributivní spravedlnosti, která upravuje vztah komunity k jednotlivci.

3. Čili důvodu nabývání.

4. Prvnímu typu smluv se v češtině někdy říká smlouvy bezúplatné, což ovšem není nejšťastnější překlad latinského termínu contractus gratuiti, neboť budí dojem, že jejich opak jsou smlouvy, za jejich uzavření je žádán jednou ze smluvních stran poplatek. Tomuto druhému typu smluv se právě v češtině někdy říká smlouvy úplatné (contractus onerosi). Jak si ukážeme později, úplata kontrahenta za jeho souhlas se smlouvou představuje rozpor ve vůli kontrahenta a má za následek neplatnost smlouvy. V tomto textu budu tedy preferovat používání počeštěných termínů onerosní a gratuitní smlouvy.

5. Smlouva darovací je příkladem (jednostranné) gratuitní smlouvy, ale rozhodně ne jediným. V podstatě každá smlouva, v níž se jeden kontrahent vzdává nároku na směnnou hodnotu (či její část), která mu plyne z principu ekvivalence směny, se stává smlouvou gratuitní. Např. ve smlouvě o pronájmu (conductio – locatio) má pronajímatel právo na platbu za užívání věci, kterou nájemci pronajal. Může se však tohoto nároku vzdát, a v tom případě se onerosní smlouva o pronájmu stává (z vůle pronajímatele) gratuitní smlouvou o půjčce.

6. Vřešťál správně poznamenává, že termín „titulus ab usura excusans“ je zavádějící, protože budí dojem, že za určitých okolností může být lichva dovolena. Pravdou přitom je, že je-li přítomen vnější titul, potom kompenzace věřitele nad úroveň jistiny lichvou není. Doporučuje spíše termín „circumstantiae ad mutuum ab extra accedentes“ (viz Vřešťál, Lichva a úrok, s. 32).

7. Viz Keynes, General Theory, kapitola 15.

8. Abychom byli úplně korektní, nejedná se v pravém slova smyslu o emisi dluhopisů, protože centrální banka za každou emitovanou stokorunu sníží rezervy příslušné komerční banky, jíž tuto stokorunu posílá pro účely výdeje hotovosti. Obě podvojné operace tedy probíhají na straně pasiv centrální banky. U skutečné emise dluhopisů dochází k nárůstu aktiv i pasiv. Ale to není pro naši ilustraci zásadní rozdíl.