Ekumenismus z Lopiana a dokumenty magisteria

Tomáš Machula

Michal Semín se v textu „Ekumenismus na rozcestí“ (Distance 3/1999, str. 41-46) zamýšlí nad současným chápáním ekumenismu v kontextu římskokatolické církve. Mimo jiné uvádí i úryvek ze své korespondence s tiskovým oddělením focolarinského městečka Lopiano v Itálii. Hnutí Focolare je u nás poměrně známé a rozšířené. Hlásí se k němu i několik našich biskupů. Rád bych se teď pozastavil ne nad Semínovým textem, ale právě nad zmíněnou citací tiskového oddělení focolarinského Lopiana. Je v ní nastíněno určité pojetí ekumenismu, které je s odvoláním se na poslední koncil a papežské dokumenty údajně totožné s postojem celé katolické církve.

Pro úplnost dodávám, že Semín tento styl ekumenismu kritizuje. Proti tvrzení o souladu ekumenismu ą la Lopiano a pokoncilního učení církve však nic nenamítá. Naopak, zdá se, že se v této věci s tiskovým oddělením Lopiana shoduje. Dotyčný typ ekumenismu je tedy podle tiskového oddělení Lopiana i podle Semína (pokud mu dobře rozumím) v souladu se současným učením církve. Rozdíl mezi Lopianem a Semínem je ale v tom, že první považuje vývoj ekumenismu za šťastný, druhý za nebezpečný a pro katolickou identitu destruktivní. Ale dejme slovo vyjádření tiskového oddělení Lopiana (cituji i se stylistickými chybami ve 4. a 5. větě a s nepřesností, jako je rada pro sjednocení křesťanů místo pro jednotu křesťanů):

„Je pravda, že hnutí Focolare nepovažuje obrácení nekatolíků ke katolické víře za cíl ekumenického hnutí. Focolare usiluje o jiný typ jednoty, která je založena na společném žití evangelia. Toto pojetí je ostatně totožné s postojem celé katolické církve, jak o tom svědčí dokument II. vatikánského koncilu Unitatis redintegratio , encyklika Ut unum sint a dokument Papežské rady pro sjednocení křesťanů Direktář k provádění ekumenických principů a norem. Před II. vatikánským koncilem si sice někteří představitelé církve považovali za nutné k dosažení jednoty mezi křesťany konverzi ke katolické víře, nicméně současný postoj je jiný. Usilujeme dnes o takový model sjednocení, založený na ekumenickém dialogu a vzájemné lásce. V takto sjednocené církvi se všechny jednotlivé církve touto nově pojímanou jednotou obohatí.“

Na rozdíl od křesťanů z Lopiana se domnívám, že tento typ ekumenismu v koncilních a pokoncilních dokumentech magisteria oporu nemá. Pokusil bych se katolický postoj shrnout do několika bodů:

1. Katolická církev má plnost Kristovy pravdy a prostředků spásy.

2. Jednota křesťanů je žádoucí a potřebná.

3. Z bodu 1 a 2 vyplývá, že smysluplná a užitečná jednota (tj. založená na pravdě a Boží vůli) musí znamenat přijetí pravdy uchovávané a žité v katolické církvi.

4. Žádnému nekatolickému křesťanu nelze bránit v jeho konverzi ke katolicismu.

5. Individuální konverze (bod 4) nejsou jedinou možností cesty k jednotě církve. Existuje také korporativní ekumenismus, tj. sbližování nikoli jednotlivců, ale větších celků (např. katolické a pravoslavné církve).

6. Korporativní ekumenismus nesmí být založen na myšlence věroučného kompromisu nebo pouhého federativního uspořádání nezávislých denominací.

7. Korporativní ekumenismus má několik cílů či vrstev: pomoci vzájemnému poznání křesťanů různých denominací, dále pomáhat rozptýlit předsudky a nedorozumění při interpretaci věrouky „těch druhých“ a konečně dospět k plné jednotě.

8. Budoucí plná jednota křesťanů se nesmí uskutečnit na úkor pravdy (bod 3).

9. Plná jednota ale neznamená totální unifikaci. Vlastní zvyky, tradice, právní a liturgické obyčeje apod. si každé křesťanské společenství v případě sjednocení s katolickou církví může ponechat (jednota v mnohosti). Podmínkou ovšem je, že tyto skutečnosti nejsou v rozporu s plností pravdy a prostředků spásy (bod 8).

10. Dialog a vzájemná láska jsou na cestě k jednotě křesťanů nezbytné, nicméně jsou prostředkem či částečným cílem, ale nikoli cílem úplným. Jednota křesťanů musí vedle vzájemné lásky zahrnovat také pravdu (srov. bod 3 a 8).

Toto malé desatero je podle mého soudu jasně obhajitelné na základě koncilních i pokoncilních dokumentů magisteria. Jelikož se prohlášení Lopiana odvolává na tři dokumenty ( Unitatis redintegratio, Ut unum sint a Direktář ), omezím se v následujícím textu pouze na argumentaci těchto tří dokumentů. Pro přehlednost z nich odcituji některá místa. Nejprve se podívejme, co v Dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio hlásá koncil o pravé jednotě církve:

Ježíš Kristus chce, aby jeho lid rostl věrným hlásáním evangelia a udělováním svátostí prostřednictvím apoštolů a jejich nástupců, totiž biskupů s Petrovým nástupcem jako hlavou a jejich láskyplným vedením při působení Ducha svatého; společenství toho lidu dovršuje jednotu ve vyznávání jedné víry, ve společném slavení bohoslužby a v bratrské svornosti Boží rodiny (UR 2).

Tedy žádné kompromisy s pravdou a apoštolskou autoritou. Otcové Druhého vatikánského koncilu ekumenismus nechápali jako postmoderní pluralitu protichůdných „pravd“. Jestliže má ekumenické hnutí stavět na dialogu a lásce, není to konečný cíl, ale prostředek plné jednoty učení i autority. Mezi katolíky a nekatolíky jsou značné rozpory. Cílem ekumenického hnutí je tyto rozpory řešit takříkajíc systémově. Důležité však je, že jde o to rozpory vyřešit, nikoli odsunout jako bezpředmětné:

...mezi nimi (tj. nekatolíky) a katolickou církví jsou rozpory různého druhu jak v oblasti víry a někdy i kázně, tak ohledně struktury církve, takže plnému církevnímu společenství stojí v cestě nemalé překážky, někdy dost vážné, o jejichž odstranění se snaží ekumenické hnutí (UR 3).

O výjimečném postavení katolické církve také koncil nepochybuje:

Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu (UR 3).

Dekret o ekumenismu zkresluje i tato věta lopianského prohlášení: „...někteří představitelé církve považovali za nutné k dosažení jednoty mezi křesťany konverzi ke katolické víře, nicméně současný postoj je jiný.“ Je pravdou, že před koncilem považovala katolická církev „individuální konverze“ téměř za jedinou správnou cestu k jednotě. Říkám „téměř“, neboť existovaly i příklady „korporativního ekumenismu“, který přistupuje k problému cestou dialogu s celým nekatolickým společenstvím (např. sjednocené východní církve). Koncil nijak individuální konverze nezavrhl. Rozvinul pouze cestu korporativního ekumenismu. Cíl korporativního ekumenismu je popsán slovy: ...aby byly ponenáhlu překonány překážky bránící dokonalému církevnímu sjednocení a aby se všichni křesťané shromáždili v jednom slavení eucharistie a sdružili v jednotu jedné a jediné církve, v jednotu, kterou své církvi Kristus od počátku daroval a o níž věříme, že subsistuje neztratitelně v katolické církvi, a o níž doufáme, že bude stále více vzrůstat až do konce věků.

Naproti tomu individuální konverze nejsou korporativnímu ekumenismu překážkou, ale jsou s ním naprosto v souladu: Je zřejmé, že se příprava a smíření těch jednotlivců, kteří touží po plném katolickém společenství, svou povahou od ekumenického díla liší. Není tu však žádný rozpor, neboť obojí vychází z podivuhodného Božího řízení (obě citace zUR 4).

Je třeba poznamenat, že současné odmítání unijního ekumenismu nespočívá v podcenění rozdílů mezi katolíky a pravoslavnými, ale z dlouholeté zkušenosti s plody tohoto přístupu. Nezřídka se totiž s vírou smísily ohledy politické a nacionální.

Shrnuto a podtrženo, jestli koncil hlásal to, za co jej fokolarini z Lopiana chválí, sním vlastní klobouk. A pokud to někdo potřebuje zcela po lopatě, završím citace z Unitatis redintegratio úryvkem ze závěru dokumentu:

Tento posvátný sněm vybízí věřící, aby se zdržovali každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty. Neboť jejich ekumenická činnost musí být plně a upřímně katolická, totiž věrná pravdě, kterou jsme přijali od apoštolů a Otců, v souladu s vírou, kterou vždy vyznávala katolická církev, a zároveň zaměřená k oné plnosti, jíž podle vůle Pána má růst jeho tělo (UR 24).

S Dekretem o ekumenismu jsme se tedy vypořádali a nyní se podívejme na encykliku Ut unum sint . Hned ve 2. odstavci čteme: Děkuji Pánu, že nám vnukl, abychom se vydali na cestu, která je sice obtížná, ale přináší také hojnou radost z jednoty a společenství křesťanů. (...) Přesto však křesťané nesmějí vedle doktrinálních odchylek, které je třeba řešit, brát na lehkou váhu stará nedorozumění zděděná z minulosti, některá neporozumění a předsudky, které vůči sobě chovají.

Ekumenické hnutí má tedy doktrinální odchylky řešit a ne je relativizovat. To, co je však velkým pokrokem ve vztazích katolíků a nekatolíků (a co mj. usnadňuje cestu i individuálním konverzím), je rozptylování předsudků a nedorozumění. I kdyby ekumenické hnutí nevyřešilo žádný sporný naukový bod a dokázalo „pouze“ rozptýlit ony předsudky a neporozumění zatěžující vzájemné poznání, udělalo by veliký kus práce. Koneckonců staré knihy popisující různé konverze ke katolicismu obvykle začínají dlouhým výčtem bojů s nesmyslnými a pro katolíka směšnými a nepochopitelnými představami protestantů o katolické církvi, její nauce a praxi. Vypořádání se s tímto balastem zabralo konvertitovi obvykle víc času než přijetí katolické doktríny a kázně.

Abych neprodlužoval text dalšími dlouhými citacemi (obsáhle jsem citoval pouze z dokumentů koncilu jakožto nejvyšší formy magisteria), uvedu některé důležité body encykliky Ut unum sint pouze formou odkazů. Encyklika je dostupná, a kdo chce, může se poučit a místa si vyhledat. To je ostatně vůbec nejlepší způsob, jak si udělat v učení církve jasno. Nedovedu si vysvětlit, jak je možné, že tolik lidí zaštiťuje své evidentně scestné výroky koncilem, a naopak kolik lidí protestuje proti „koncilnímu“ učení, které ve skutečnosti nevidělo koncil ani zrychlíku. Jako by křesťané z Lopiana ty dokumenty vůbec nečetli. Proti tomu je ovšem každá rada marná. Vraťme se ale k encyklice.

Osmý a desátý odstavec upozorňuje na sepjetí koncilního Dekretu o ekumenismu s eklesiologií konstituce Lumen gentium . K nekatolíkům se zde samozřejmě přistupuje velmi zdvořile a vstřícně, ale zároveň se trvá na neměnných principech, na kterých katolická církev stojí a z nichž nemůže couvnout. 18. odstavec přímo říká, že se nejedná o úpravu pokladu víry, změnu významu dogmat, vypuštění podstatných slov nebo přizpůsobení pravdy dobovému vkusu, vymazání určitých článků Kréda pod záminkou, že dnes již nejsou srozumitelné. A hned následující odstavec zdůrazňuje nutnost ekumenicky nezbytné obnovy hlásání, a to se týká nejen srozumitelnosti předkládaného učení, ale především samého života zvíry. V 79. odstavci se vypočítávají nejproblémovější oblasti ekumenického dialogu v tomto pořadí: Písmo a tradice, eucharistie jako svátost a oběť a reálná přítomnost Krista, svátost svěcení a třístupňová hierarchie, autorita magisteria a Panna Maria. Opět na závěr zacitujme ztohoto odstavce: Na této odvážné cestě k jednotě nás jasnost a rozvážnost víry žádá, abychom se vyhnuli falešnému irénismu a lhostejnosti vůči zákonům církve. Naopak nás potom stejná jasnost a rozvaha nutí k tomu, abychom odmítali polovičatou snahu o jednotu či dokonce předpojatou opozici či poraženectví, které chce vidět všechno pouze negativně (má poznámka: už jsem zvědav, kdo obviní papeže znemístné „středové cesty“). Vytyčit vizi jednoty, která bere v úvahu všechny požadavky zjevené pravdy, neznamená ekumenické hnutí brzdit. Znamená to naopak bránit mu v tom, aby vyvářelo zdánlivé závěry, jež by nevedly k trvalým a spolehlivým výsledkům. Závazek respektovat pravdu je absolutní. Což to není zákon evangelia?

Dostáváme se k poslednímu dokumentu, na nějž se lopianské prohlášení odvolává, k Ekumenickému direktáři. Přestože se již budu snažit o stručnost, dovolím si opět citovat přímo zDir ektáře, neboť jeho české vydání se v obchodní síti nevyskytuje, a proto je řadě lidí nedostupné (sám jsem jej sehnal jen velmi obtížně).

(Direktář)... bude zárukou, že ekumenická činnost celé katolické církve bude prováděna v souladu s jednotou víry a disciplínou spojující katolíky dohromady. V současné době se místy vyskytují určité tendence k zmatkům v nauce. Též v ekumenické oblasti je velmi důležité, stejně jako v jiných oblastech, vyvarovat se zneužití, která by mohla přispět k doktrinálnímu indiferentismu nebo jej vyvolat. Nedodržování pokynů církve zabývajících se touto otázkou vytváří překážku pokroku v pravém úsilí o plnou jednotu křesťanů. Úkolem místního ordináře, biskupských konferencí a synod východních katolických církví je dohlížet na přesné uplatňování zásad a norem obsažených v ekumenickém direktáři a s pastorační péčí se bedlivě vystříhat jakýchkoli odchylek, které se jim vymykají (6).

A k podezření ze snah o „federativní“ jednotu církví: Rady církví a křesťanské rady fakticky neobsahují ani v sobě, ani mezi sebou zárodky nové církve, která by měla nahradit společenství, jež nyní existuje v katolické církvi (169).

Myslím, že únavný výčet citací alespoň zpochybní hluboce zakořeněnou představu řady lidí, že koncil odložil nepříjemně rozdělující dogmata a omezil celý ekumenismus jen na lásku a toleranci. Nelze přehlížet fakt, že prohlášení fokolarinů z Lopiana dezinterpretuje koncilní a pokoncilní učení církve. To ovšem pro řadu katolíků může být vážným pohoršením a zmatením. Vzhledem k tomu, že se několik našich biskupů k tomuto hnutí hlásí, bylo by jistě vhodné, kdyby se jako kompetentní autority ve věcech víry církve k názorům tiskového oddělení Lopiana vyjádřili. Řadě nedorozumění a podezření by se možná předešlo.