Pastorace a manipulace - díl 1.
Michael Weber
Úvodní poznámka
Na počátku loňského roku se v záplavě ostrých diskusí, které zmítají německy mluvící katolickou církví, vynořil spor o benediktinské terapeutické centrum Münsterschwarzach. I když se toto zařízení nachází v Německu (poblíž Würzburgu), vypukl slovní – a především pochopitelně mediální – střet nejdříve v Rakousku díky tomu, že odpadlý kněz (dnes psychoterapeut) Richard Picker, společně s publicistou Wernerem Ertelem, publikoval chválu na toto centrum v rakouském levicově katolickém časopise Kirche Intern . V článku jsou citováni vedoucí centra Wunibald Müller („I klerici mají právo na vztahy a intimitu“) a Anselm Grün („U nás mají kněží i řeholníci možnost zakusit, že sexualita je dobrým darem Božím“) i další pracovníci populárního centra. Dále se cituje benediktin - homosexuál Karl Helmreich, podle něhož centrum Münsterschwarzach vkonkrétních případech terapie postupuje dále, než navenek připouští, a tvrdí, že se v (sedmisemestrálním!) kursu profesorky Rotraut Pernerové „Sexuální poradenství a sexuální pedagogika“ naučil všemu, co Bůh dovoluje, ale církev zakazuje.
Na článek prudce reagovalo především samo centrum Münsterschwarzach prohlášením, pod nímž jsou podepsáni Wunibald Müller a Anselm Grün. Prohlášení tvrdí, že terapeutické metody tohoto benediktinského centra nijak nezpochybňují kněžský, resp. řeholní celibát. Na to pak reagoval Richard Picker obviněním vedení centra Münsterschwarzach z pokrytectví - atd., atd.
O celý případ, nebo spíše o jeho širší souvislosti jsem se začala zajímat prostě proto, že jsem byla osobně přítomna prudkému střetu Richarda Pickera s předním německým moralistou, který se týkal oprávněnosti metod používaných v tomto benediktinském centru. Uvědomila jsem si v té chvíli, že problém ovládání člověka cestou psychotechnické manipulace, o němž hovoří řada personalisticky orientovaných pedagogů a psychologů v německy mluvící oblasti a který zatěžuje např. německé, rakouské a švýcarské školství, je významným prvkem ivdnešní krizi církví německy mluvící oblasti; a protože vše, co z této oblasti přichází, se nám obvykle prezentuje jako „širší pohled světové církve“ (jako by nebylo církví v Africe, v Latinské Americe, v jihovýchodní Asii i jinde), považuji za užitečné seznámit křesťanské čtenáře s nejnovější historií této manipulace prostřednictvím zkrácené verze první kapitoly knihy publicisty Michaela Webera „Psychotechniken - die neuen Verführer“.
V osobním rozhovoru s Michaelem Weberem jsme se shodli, že celý problém není novinkou poválečné doby, ba ani dvacátého století, a že právě o něm hovoří např. Nathaniel Hawthorne ve svém „Šarlatovém písmenu“. Ale to je širší téma, k němuž se možná dostaneme někdy později.
M.Freiová
HISTORICKÉ POZADÍ: PLÁNOVANÁ PROMĚNA ČLOVĚKA
Vliv skupinové dynamiky na západní společnost se často podceňuje: neomezuje se jen na přímá psychologická sezení, ale proniká celý duchovní a kulturní život. Odráží se to i v naší každodenní řeči. Řada pojmů, jež přešly do denního užívání, má zřetelnou souvislost s tak zvanými skupinově dynamickými metodami: „horké křeslo“, „tady a teď“, „až ze žaludku“, „tělesné vyjadřování“, „uvolnit pocity“, „uvolnit se“ atd. Tento vývoj trval několik desetiletí.
„NÁRODNÍ TRÉNINKOVÉ LABORATOŘE“
Organizované zavádění praktik skupinové dynamiky lze vystopovat už v r. 1946. Tehdy se v americkém státě Connecticut sešla komise, která se zabývala rasovými problémy: byla to společnost křesťanů a židů, jejíž činnosti se účastnili i pracovníci ministerstva pro výchovu státu Connecticut. Předsedou jejího výzkumného výboru byl emigrant z Německa, sociální psycholog Kurt Lewin. Jako žid se z nacistického Německa vystěhoval do Ameriky. Určil si za svůj životní úkol najít cestu, jak dosáhnout, aby už nikdy nemohlo dojít k takové lidské a kulturní katastrofě, jakou byla Třetí říše. Byl přesvědčen, že příčinou nástupu nacionálního socialismu byla poslušnost lidí vůči autoritě; proto se rozhodl ovlivňovat duševní strukturu (i u dospělých) tak, aby tuto poslušnost zlomil. K tomu vypracoval řadu pokusů a studií.
Lewin zemřel asi rok poté, co se uvedená komise sešla. Další tři členové výboru založili krátce poté organizaci se jménem „Sensitivity or Laboratory Training“. V r. 1954 se přejmenovala na „Národní tréninkové laboratoře“ (NTL). Hlavním předmětem jejího zkoumání byl výzkum „sociální proměny“, tedy toho, jak a čím lze vědomě změnit chování člověka. V r. 1958 pak vyšla kniha Lewinova spolupracovníka Ronalda Lippitta. Měla titul „Dynamika plánované proměny“. Lippit nepíše o tom, v čem lze spatřovat zlepšení sociálních vztahů a v čem ne. Popisuje pouze, jak lze sociální změnu provést, a to s pomocí vůdce označeného jako „change agent“. Funkcí takovéhoto „agenta proměny“ nebo „inovačního agenta“ je vést člověka po cestě sociální proměny. Takovými možnými agenty mohou být např. psychiatři, kliničtí psychologové, sociální pracovníci, výchovní poradci, manželští poradci a podobně - ale také pracovníci pro výcvik lídrů, specialisté na diskusní kroužky a konference, popřípadě supervisoři pro různá povolání. Tyto osoby se mají vzdělávat v tréninkových laboratořích a mají se zasazovat za sociální proměnu. Metody, jež má „change agent“ používat, jsou skupinově dynamické povahy. Směřují především k tomu, aby rozptýlily hodnotové představy a přesvědčení účastníků.
NTL uspořádaly první „workshop“ v r. 1956, a to pro hospodářské a církevní činitele. Odva roky později uspořádaly první programy pro pedagogy a klíčové funkcionáře různých soukromých organizací (především amerického koncernu ESSO). O deset let později, tedy v r. 1968, už NTL koordinovaly práci několika set trenérů na amerických univerzitách a ve výcvikových centrech. Dnes už v USA jen stěží najdeme zařízení, které by vzdělávání dospělých neprovádělo těmito metodami. Zvláště vzdělávání manažérů a pastoralistů (popřípadě pracovníků farních společenství) je zasaženo právě psychotechnikami. Psychologové a sociologové triumfovali, protože našli prostředek, jak ovlivnit lidskou budoucnost.
V r. 1970 prohlásil Kurt Spangenberg v článku „Skupinově dynamický model výchovy a vyučování“, že v budoucnosti už nebudou potřeba žádné revoluce. Kulturní a společenský rozvoj bude určovat plánovaná proměna („planned change“). „Odedávna platné představy o modelech sociální proměny, jež vycházely z donucování a násilí, se přežily stejně jako ty, jež se opíraly o empiricko- racionální technokratické impulsy. Model plánované proměny je odstraní...“ 1
„KONTRAKULTURA“, ESALEN A „HUMANISTICKÁ PSYCHOLOGIE“
Celosvětovému průlomu skupinové dynamiky napomohl ještě další vývoj. Vpolovině šedesátých let získávalo vUSA stále více přívrženců „hnutí kontrakultury“. Odvíjelo se od několika osobností, jež už od čtyřicátých let učinily kult ze svého odporu proti měšťáckému životu. Zejména Allen Ginsberg, Jack Kerouac aWilliam S. Burroughs se křečovitě snažili o protiměšťácký, „cool“ postoj: tak např. Kerouac napsal rukopis svého románu „On the Road“ na třicetimetrovou roli tapetového papíru, Ginsberg napsal svou nenávistnou knihu „Howl“ v opojení meskalinem, Burroughs, který v drogovém rauši zastřelil svou ženu, cestoval po světě a psal všechno možné, co mu táhlo hlavou, když se snažil vymanit ze závislosti na heroinu; ty útržky papíru pak sbíral Ginsberg a z nich vznikl „The Naked Lunch“, směs halucinací a satirických skic.
Propojením s hnutím „humanistické psychologie“, jehož psychologové se chápali jako třetí psychologická cesta a místo dlouhého analyzování chtěli pracovat v oblasti „tady a teď “, vznikla kontrakultura, která v USA vyústila do hnutí hippies a do studentské revolty. V Esalen na západním pobřeží bylo r. 1962 založeno centrum, jež se brzy stalo mekkou hnutí kontrakultury. Setkávalo se tu všechno, co mělo na této scéně postavení a zvuk; všichni se chtěli podílet na uměle navozené sociální proměně, na odstranění všech křesťanskozápadních tradic a na zavedení „kulturního obchodu smíšeným zbožím“, v jehož rámci měl být každý vlastním producentem i spotřebitelem. Bude užitečné probrat Esalen podrobněji, protože to byla první a největší myšlenková továrna synkretického hnutí skupinové dynamiky.
V Esalenu působil Fritz Perls (1893- 1970), neúspěšný psychoanalytik a zakladatel „Gestalttherapie“. Řada žen, které u něj absolvovaly terapii, uvádí jednoznačné sexuální zneužívání.2 Některé ženy při terapii mrskal a nejraději ze všeho snil o tom, že se stane celosvětovým diktátorem. Za vydavatele svého zakladatelského díla o „Gestalttherapie“ zvolil anarchistu.
Četné terapeutické instituty tohoto zaměření dnes nabízejí komplexní nástavbové vzdělávání pro kněze činné v pastoraci. Ve Würzburgu se v „Institutu pro komplexní tvarovou terapii“ ( Gestalttherapie ) nabízí dokonce tří až čtyřleté „vzdělání pro teology činné v pastoraci“. Existují příručky pastorační teologie, v nichž se anarchisticky a chaoticky založený Fritz Perls oslavuje jako „největší terapeut všech dob“.
V Esalenu bylo možné potkat také Johna C. Lillyho (nar. 1915), který snil o tom, že povede dialog s delfíny a velrybami. Za druhé světové války vymyslel Lilly tank k mučení izolací,3 který se dnes pod názvem Samadhi-Tank používá jako výlučný prostředek psychotechniky, zvláště v manažerských kruzích. Člověk leží v malém tanku v solném roztoku; tank je uzavřen a nepronikne sem světlo. Člověk je naprosto oddělen od okolního světa a postupně se dostává do stavu děsu ze ztráty rozumu. Nastupuje strach ze smrti. Mnozí činitelé této terapeutické scény ctí Lillyho jako významného vědce. Rozhodně je to jeden z prvních výzkumníků, kteří se celoživotně zabývali drogami (odnesl si z toho vážné poškození zdraví). V letech 1969- 1971 měl intenzivní kontakty s esalenským institutem. Napsal četné knihy a články. V jednom ze svých autobiografických spisů zcela vážně formuluje „dějiny svého vědomí“ od prvotního třesku přes všechny evoluční stupně až do dnešní „lidské formy“.4
Během svých zkušeností v izolačním tanku, kdy požíval ketamin a LSD, referoval opakovaně o údajných mystických zkušenostech: pod vlivem těchto drog se mu v izolačním tanku pravidelně zjevovali tři strážci, s nimiž filosofoval. 5(9) Pro podobné představy je Lilly v těchto kruzích oslavován jako „velký mystik“.
Gregory Bateson (1904-1980), profesor univerzity v Berkeley, ztrávil v Esalenu poslední část svého života. Platí za filosofa „nového myšlení“ a stal se - jak prohlásil rodinný terapeut Helm Stierlin s obdivem - „skutečným gurú rodinné terapie“. Rodinná terapie je jednou z nejrozšířenějších skupinově dynamických forem terapie. „Systematické východisko“, o něž se opírá, vychází z Batesonovy vypůjčky z oblasti kybernetiky. Bateson chtěl tento pojem přenést do sociálních systémů, i když Norbert Wiener, vynálezce kybernetiky, k tomu byl krajně skeptický.
Od této absurdní analogie dospěl Bateson k pseudovědeckému základu svého rodinně-terapeutického konceptu. Za příklad myšlenkového modelu jeho psychologického tázání nám poslouží scéna, kterou cituje Bradford P. Keeney, Batesonův žák, ve své knize „Estetika proměny“: „Hádka mezi členy rodiny se může nesnesitelně vystupňovat stejně jako teplota v termostatu. Řídí se chováním jiného člena rodiny, které umožní ji zastavit. Tak se např. sestra s bratrem hádají, dokud nezačne výt domácí pes. Chování psa odvrátí pozornost sourozenců ke psu a oni si začnou hrát.“6 Podle tohoto psychologického modelu se dnes „pracuje“ v řadě poraden, což zničilo množství rodin a manželství. Pastoralisté jsou cvičeni v tom, jak efektivně a cíleně s touto psychologickou metodou pracovat.
Bateson odmítá uznávané vědecké poznatky a postupy proto, že pro něj neexistuje nic objektivního: všechno je subjektivní. Jeho dcera ve své autobiografii poukazuje na to, že některé Batesonovy myšlenkové modely jsou prostě racionalizací jeho charakterových vlastností: „Gregory měl zkušenost mladšího dítěte, které mělo jen malou příležitost ovlivnit to, co se dělo kolem něho. Místo toho hledal porozumění. Měl dokonce hrůzu z úsilí o vyřešení nějakého problému. ... Ale já si myslím, že důvody jeho zdrženlivosti, když šlo o to, aby se nějaké věci ovlivnily, byly hlubší - byl tu jeho totální fatalismus; po celý svůj život totiž věřil, že snaha vyřešit nějaký problém jej jenom zhoršuje.“7 Z tohoto pohledu se Batesonovi jevilo jako bezúčelné chtít něco změnit. Každá lidská intervence do „eko-systemické rovnováhy“ může podle něho vést jen k poruše. Proto kritizuje terapeuty, kteří chtějí člověku pomoci a vidí v nich „manipulátory toužící po moci“. Touto zásadou se řídil, i když šlo o jeho vlastní zdraví, takže péči o zuby zanedbal natolik, že mu vypadaly.
Alan Watts (1915-1973) byl rovněž „mužem první hodiny“. Byl aktivním průkopníkem propojování křesťanství s buddhismem. Na přebalu jeho autobiografie je představován jako pendant „otce“ Nové Levice, Herberta Marcuse: co byl Marcuse pro rok 68, to byl Watts pro kontrakulturu.8 V úvodu překladatelky Susanne Schaupové se jeho práce charakterizuje jako „průkopnické dílo onoho pronikání křesťanství a buddhismu, tichého pronikání východního a západního ducha, díky němuž dochází k hlubinné proměně západního vědomí...“
Watts měl už jako dítě mystické, resp. magické nadání: „Slavil jsem pohřby mrtvých ptáčků, netopýrů, králíků...„9
Už jako chlapec byl přesvědčen, že se stane mesiášem nebo gurú,10 v patnácti letech přestoupil k buddhismu.
Watts znal zakladatele Esalenu velmi dobře. On sám vedl první akci Institutu. I později tam často pobýval, protože byl přesvědčen, „že se tam děje cosi, co má rozhodující význam pro budoucnost pedagogiky i náboženství. Esalen prosazuje vzdělávání a vnitřní vývoj kvůli nim samým a zabývá se zásadními věcmi, které se obvykle na školách neučí. Tyto věci se týkají nejhlubších problémů našich vztahů k jiným lidem, k sobě samým a ke kosmu. Jde o to, abychom cítili, co je skryté, a vyjadřovali je a šli až na dno skutečných dějů. /.../ Zatímco většina ne-sektářských skupin je ve skutečnosti sektářská, podařilo se Esalenu zůstat otevřeným pro nesmírnou mnohost stanovisek, navzdory tomu, že v jeho učitelském sboru se vyskytují tak silné a sugestivní osobnosti jako Fritz Perls, Abraham Maslow, Carl Rogers, Virginia Satirová a Ida Rolfová, abych uvedl jen některé.Esalen získal následovníky v celé severní Americe a v Evropě, jeho metody vyzkoušely vládní úřady i komerční podniky a našel si nakonec cestu i do církví a na univerzity.“ 11
Wattsova autobiografie pochází z r. 1972. Už tehdy konstatuje, že skupinově dynamické metody pronikají do církví.
V Esalenu pracoval i Stanislav Grof, nar. 1935, který se proslavil svými experimenty s LSD a tvrdil, že tato droga a další techniky mohou změnit pohled člověka na svět a že dokonce mohou uměle vyvolat náboženskou zkušenost. William Schutz, který jako jeden z prvních provozoval v Esalenu skupinovou dynamiku, také tvrdil, že díky LSD se se stal z ateisty mystikem, který se cítí sjednocen s kosmem.12
Grofovy drogové experimenty se staly základem „transpersonální terapie“, která se dnes doporučuje pro vzdělávání pastoralistů, protože se v ní silně uplatňuje „duchovní dimenze“.
V Esalenu se vyskytl i Aldous Huxley (který předpovídal, že se konzum drog stane náhražkovým náboženstvím), Ken Kessey (který se proslavil svým zfilmovaným románem „Přelet nad kukaččím hnízdem“, kde používá pojmy „nemocný“ a „zdravý“ v opačném významu), Carl Rogers, Abraham Maslow a B. F. Skinner.
VEsalenu konečně narazíme také na kořeny New Age (Fritjof Capra), nového šamanismu, ale také na řeholníky (např. na benediktinského pátera Davida Steindla-Rasta), pracovníky ve vzdělávání pastoralistů (např. na ředitele rekolekčního domu v Münsterschwarzachu Wunibalda Müllera) a na mnohé další.
Podle už citovaného amerického psychologa Bruce Malivera je Esalen „Jeruzalémem setkávání“, „skálou“, na níž bude vybudována „církev setkávání“. Ideologie Esalenu je pro něho směsicí orientálních vlivů s „intuitivní moudrostí“ a meditací, nesenou myšlenkou na vykoupení skrze komunikaci a tělesné vnímání, jimiž lze spasit svět./.../
V polovině šedesátých let se Esalen stal náhle slavným. /.../
Toto místo na kalifornském pobřeží neslouží jen drogové terapii a psychotechnikám, ale i novému chápání náboženství, synkretistickému programu. Prostřednictvím řady vedoucích seminářů (např. Alana Wattse nebo Frederica Spiegelberga), 13 ale i Michaela Murphyho odtud vede cesta do Indie. Murphy studoval v letech 1948-49 v indickém Pondicherry u Srí Aurobinda, který byl ve svém mládí marxistickým revolucionářem. Aurobindo se narodil r. 1872, studoval na Cambridgi a v r. 1908 byl Angličany uvězněn pro bombový útok. Zemřel r. 1950. Před svou smrtí připravil plány na „ašrámy“ (tak zvaná centra růstu, „growth centers“, jež se mezitím rozšířily po USA i po Evropě). V Indii vzniklo centrum Auroville, jež je po něm pojmenováno. Nazývá se také „planetární město“, nebo „mezinárodní město budoucnosti člověka“. To, co pro některé lidi zní nadějně, připomíná jiným spíše představu plánovaného lidstva, tedy totalitní formu. Od Aurobindovy smrti se centrum Auroville masivně rozrostlo. V r. 1969 je vyhledalo 50 tisíc lidí. Dnes už nemá tak centrální význam jako např. Esalen.14 /.../
Do Esalenu putovalo v osmdesátých letech ročně okolo 60 tisíc lidí. Dnes jsou čísla skromnější, ale vliv spíše narůstá, protože řada původních účastníků kursů dnes zaujímá vlivná postavení.
Do Esalenu putují i faráři, a to ve značném počtu. Hovoří o nich i Fritz Perls ve své autobiografii. Duchovní, kteří přicházejí do Esalenu, se musejí zúčastnit společného koupání asi šestnáctičlenných skupin. „Doporučuji toto společné koupání ne-profesionálním skupinám, ale pro profesionály – psychiatry, psychology, duchovní atd. – jsou podmínkou. ... Při tomto společném koupání vidí člověk všechno, od tichého, uvolněného plavání k prudkým objetím, od společného zpěvu k rozhovoru o seminářích. Někdy se začnou nudit a poklesnou až k nejnižšímu stupni - vyprávění vtipů. Dotýkají se jeden druhého, většinou ve formě masáží. Otevřený sex a násilí se přiházejí jen zřídka.“15.
Od samého začátku oslovoval Esalen a skupinově dynamické hnutí právě lidi, kteří hledali náboženskou zkušenost. To ukazuje také stanovisko amerického teologa Thomase C. Odena z r. 1972, který vidí ve skupinově dynamickém hnutí úplně novou formu pietismu. O rozšíření skupinové dynamiky čteme: „Skupinově dynamické hnutí (encounter culture) se za posledních pět let (od r. 1967 do r. 1972, pozn. vydavatele) velmi rychle rozšířilo: od města k městu, od centra k centru, od kostela ke kostelu. A to tak vehementně /.../, že není možné toto hnutí jakožto moc v náboženském životě ignorovat, ať už se k němu stavíme jakkoli. Už tisíce učitelů náboženství, farářů, laiků a mladých lidí se v té či oné formě zapojilo do „Encountergruppen”.”16
Zmíněný příklad Fritze Perlse, který povzbuzoval k sexuálním hrám v lázni zvláště duchovní, ukazuje jasně, že lidé, kteří hledali náboženskou zkušenost a dostali se do těchto kruhů, resp. seminářů, byli podvedeni a zneužiti. Byli podvedeni (spolu s ostatními účastníky), protože se jim sliboval „krásnější”, „svobodnější”, a „lidsky důstojnější” život - přitom ale upadli do neštěstí. William Coulson, který delší dobu sám vedl semináře skupinové dynamiky, to uzavírá takto: „Esalen se velebí jako jakési lázně, kde člověk najde vnitřní mír. Ve skutečnosti tam dospěje spíše k rozvodu, k drogové závislosti nebo sebevraždě.” 17 O zneužití lze mluvit proto, že účastníci takových kursů jsou vposledku využíváni pro politické cíle.
Hnutí skupinové dynamiky a humanistické psychologie je totiž vlastně revolučním procesem, který má od základu změnit společnost a kulturu. Autoři z těchto kruhů to také otevřeně potvrzují, jak je tomu např. u amerického autora hnutí New Age Sama Keena, který už v r. 1967 pokládá toto hnutí za důležitý doplněk získání moci: „Stojíme mezi dvěma revolucemi. Ta jedna je tvrdá, výbušná a politická. Jde jí především o přerozdělení politické moci, a je založena na strategii přímé konfrontace. Ta druhá je měkká, implozivní a náboženská. Jde jí primárně o změnu vědomí, a to prostřednictvím erotické a mystické zkušenosti a znovuposvěcení intimních vztahů. Tvrdé revoluce se soustřeďují na vytvoření vlivných uskupení: černých, barevných, studentů. Měkká revoluce je difuzní a nemá zřetelně manifestní organizaci, ale její opěrné body tvoří dnes /tedy v r. 1967, pozn. vyd./ 90 až 100 „center růstu“, vybudovaných podle modelu esalenského institutu.”18
Opěrné body této „měkké revoluce” se měly brzy rozšířit i po Evropě a také zde rozhodujícím způsobem změnit společný život a pastorační péči.
Z německého originálu přeložila a Úvodní poznámku napsala Michaela Freiová.
Poznámky
Spangenberg, Kurt, „Gruppendynamische Modelle für Erziehung und Unterricht“. In: Wissenschaft und Praxis in Kirche und Gesellschaft, 1970, str. 374.
Srv. Gaines, Jack, Fritz Perls. Here and Now. Toburon 1979.
Srv. též klasiky vojenské psychologie: Watson, Peter, Psycho-Krieg. Möglichkeiten, Macht und Missbrauch der Militärpsychologie. Düsseldorf 1982, zde str. 243.
Lilly, John C. (1978 am. vyd.), Der Scientist. Iridische und kosmische Realität. München 1986.
Srv. ibid.
Keeney, Bradford P., Ästhetik des Wandels. Hamburg 1987, str. 87.
Bateson, Mary C., Mit den Augen einer Tochter. Meine Erinnerung an Margaret med and Gregory Bateson. Reinbek 1988, str. 208.
Watts, Alan (1972 am. vyd.), Zeit zu leben. Erinnerungen eines „heiligen Barbaren“. Bern (Klappentext) 1978.
Watts, Alan, ibid., str. 15.
Watts, Alan, ibid., str. 43.
Watts, Alan, ibid., str. 242.
Schutz, William Carl, Here Comes Everybody: Bodymind and Encounter Culture. 1971, str. 57.
Byl profesorem na Stanfordské univerzitě a začal se stále intenzivněji zajímat o Orient. Brzy ukončil svůj dosavadní život, aby meditoval a studoval východní náboženství a psychologii. Vesalenských „workshopech“ nabízel směsici indické filosofie, teorií vnímání, tělesných cvičení, jógy a psychedelických experimentů (srv. Maliver, The Encounter Game. New York 1973).
O přitažlivosti Aurobillu dodnes vypovídá skutečnost, že teosoficky laděný časopis „Esotera“ přinesl v únoru 1993 velký článek k jeho 25. výročí a časopis „Connection“ dokonce vydal zvláštní číslo.
Perls, Frederick S., Gestaltwahrnehmung. Verworfenes und Wiedergefundenes aus meiner Mülltonne. Frankfurt/Main 1981, str. 101n.
Oden, Thomas C., The Intensive Group Experience - the New Pietism. Philadelphia, Pennsylvania 1972, str. 19.
Coulson, William, „Ein Virus mit ständig wechselnden Namen. „Humanistische Psychologie”: Einer ihrer Begründer fordert den Abbruch des 30jährigen Experimentierens. In: Zeit-Fragen, č. 10, září 1994.
Keen, Sam, „The Soft Revolution“ In: The Christian Century, 31. prosince 1967, str. 1667.