Malá Lohelova poznámka k replice pana Lepešky
Lohel Zdeněk Klindera
Z reakce pana Lepešky na mou úvahu o jednotě církve, která byla odpovědí na jeho článek o dvou náboženstvích pod jednou střechou je patrné, že nebyla přesvědčivá, a proto je nepřijatelná. Celkem jsem to předpokládal. Neměl jsem ani ambici přesvědčovat. Chtěl jsem jen nabídnout svůj pohled k tématu, které je mi blízké ve spojitosti s mou službou.
Ještě bych si jen dovolil poznámku k problému přijímání eucharistie na ruku. Sám jsem nakloněn preferovat přijímání do úst v kleče, což mi umožňuje mřížka v jednom z kostelů, který je mi svěřen.
Jsem přesvědčen o nejlépe vyjádřené úctě k Božímu Synu, když ho vítáme a přijímáme v pokoře a adoraci. Pokud však někdo nemůže klečet nebo přijímá na ruku, tak mu eucharistického Spasitele podám. Když podávám eucharistii pod obojí způsobou namáčením Těla Kristova v Krvi Páně, nedovolují liturgické předpisy podávat na ruku. Když i v tomto případě někdo ruku nastaví, podám mu Tělo Páně.
Problém levé či pravé ruky, jak jej nastínil pan Lepeška v souvislosti s řeckým textem sv. Cyrila Jeruzalémského, během přijímání vnímám jako titěrný. I když by někdo přijímal přímo z pravé dlaně, nevyhne se pohybu, tedy manipulaci s eucharistií per accidens (na rozdíl od pohybu per se, kdyby se Pán Ježíš sám pohyboval). Uchopí-li tedy přijímající Tělo Páně položené na levou dlaň dvěma prsty pravé ruky a vsune ji do úst, proč v tom vidět problém. Kdyby to udělal levák obráceně, myslím, že se také nic bezbožného neděje.
Připomíná mi to problém s nastavením oltáře do světových stran. Uznávám symboliku východu, kterou výstižně zachytil Josef Ratzinger – později papež Benedikt XVI. ve své knize Duch liturgie, ale pokud je oltář na mnoha posvátných místech obrácen k jiné světové straně, tak se tím nic podstatného na hodnotě zpřítomněné Nejsvětější Oběti Páně nemění. Jinak by se člověk dostával do postoje faráře v seriálu Most, který považoval za nějvětší škodu města přetočení přesunutého kostela na jinou světovou stranu.
Nositelé služebného i královského kněžství, tedy kněží i laici, by si měli přát, aby liturgie církve byla krásná, čistá, vznešená a pravdivá. Uznání a úcta patří všem, kteří o to usilují a trápí je vše, co tomu odporuje. Vážím si jistě také upřímné snahy pana Lepešky, který palčivě prožívá tuto starost.
Zároveň bych byl rád, abychom nepodléhali skepsi vůči Duchu svatému a jeho působení.
Proto nebudu tuto krátkou poznámku končit básní, ale uvedu citát od Felixe Porsche z Malého stuttgartského komentáře na evangelium sv. Jana, s. 164-165.
„Duch nepřináší „nové pravdy“. Spíše „jen“ uvádí do plnosti pravdy, kterou zjevil Ježíš a kterou je on sám. Jako průvodce bude učedníky stále hlouběji uvádět do tajemství Ježíše a jeho zjevení. Ve světle Vzkříšeného a Oslaveného jim daruje nové poznání a odhalí doposud nepoznané aspekty a dimenze pravdy. Tímto výrokem o Duchu chce evangelista podtrhnout hlavně dva důležité obsahy: za prvé, že i po Ježíšově odchodu bude narůstat poznání Ježíše a jeho díla, a za druhé, že Duch nepřinese žádné nové zjevení, které by bylo nezávislé na Ježíšovi.
Důrazně proto opakuje: Duch „nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co (od Ježíše) uslyší... Neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.“ To zní, jako by takto chtěl odporovat nějakému jinému pojetí. Zjevně existovali lidé, kteří se odvolávali na nová zjevení Ducha, jež se však neshodovala s poselstvím pozemského Ježíše. Těmto lidem evangelista zdůrazňuje, že veškeré nové poznání, které Duch dává, nemůže být ničím jiným než vysvětlením a prohloubením toho, co zvěstoval Ježíš (srov. k Jan 14,26)
Působení Ducha je zaměřeno na budoucnost. Vždyť „oznámí, co má přijít“. Tím se nemyslí „tajná zjevení budoucnosti“ ve stylu apokalyptiky, nýbrž výklad toho, co nastává pro věřící ve světle Ježíšova poselství. Duch jim bude vysvětlovat „znamení času“ a tím je zbavovat strachu z budoucnosti. Zvěstování věcí příštích je tak částí uvádění do celé pravdy.
Celé působení Ducha nakonec slouží – tak to evangelista tvrdí na závěr – oslavení Ježíše. Stejně jako Ježíš svým zjevením oslavil Otce – tím, že ho zjevil jako nejzazší zdroj a cíl veškerého svého působení – tak Duch oslaví Ježíše tím, že Ježíš bude poznán jako zdroj a cíl jeho zjevení.“