Omyly a nebezpečí „rehabilitace“ Jana Husa

Radomír Malý

Kdy už konečně přestane být Jan Hus kontroverzní postavou českých dějin, která rozděluje náš národ? Přesněji: která je příčinou – byť nechtěnou – myšlenkového klišé „dobrý katolík nemůže být dobrým Čechem“. Tato otázka je aktuální už od dob národního obrození.

Kardinál Josef Beran se k Husově osobě vyjádřil ve svém památném vystoupení na Druhém vatikánském koncilu 20. 9. 1965:„Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa...“ .

Hus byl v Kostnici upálen podle tehdejších zákonů jako kacíř. Ve druhé polovině 20. století se čím dál hlasitěji ozývá volání po jeho rehabilitaci. Odrazem toho je i Beranův projev na koncilu. Benediktin Paul de Vooght z Belgie byl prvním, kdo v šedesátých letech požadoval ve svých studiích jednoznačnou rehabilitaci Jana Husa. V osmdesátých letech se ozval polský filosof Stefan Swiezawski článkem v Tygodniku Powszechnym „Jan Hus – heretik nebo předchůdce Druhého vatikánského koncilu?“. Artikul vyvolal diskusi v našem katolickém disentu, jíž se účastnil i níže podepsaný. Reakce byly různé: od upřímného obdivu k nekompromisnímu požadavku Swiezawského rehabilitovat Husa morálně, právně i teologicky až po radikální odmítnutí. K Husově problematice se vyjádřil i papež Jan Pavel II. při své návštěvě Prahy r. 1990, kdy vyzval k poctivému a nezaujatému studiu Husova díla a odkazu. Takže otázka zní: Může být Hus rehabilitován?

Abychom ji byli schopni zodpovědět, musíme si nejdříve vyjasnit tři následující okruhy problémů:

1. Byl Jan Hus katolicky pravověrný, nebo učil bludy? V případě, že bludy nehlásal, čili nebyl podle tehdejší terminologie „heretikem“, přísluší mu plná rehabilitace a církevní autorita má morální povinnost zachovat se podobně jako v případě sv. Jany z Arku nebo Girolama Savonaroly. Jeho odsouzení kostnickým koncilem pak bylo justiční vraždou.

2. Jestli ovšem Jan Hus opravdu hlásal bludy, měla církev právo ho soudit? Měl toto právo tehdejší středověký stát? Byl trest smrti pro heretiky oprávněný ,či nikoliv? Dospějeme-li k poznání, že ano, potom není o čem diskutovat a rozsudek smrti nad Janem Husem je třeba chápat v duchu tehdejší doby, kdy jiné cesty, jak se bránit proti rozkladnému vlivu herezí, nebylo.

3. Zjistíme-li ale, že středověký trest smrti byl pro heretiky nespravedlivý, musíme se ptát následovně: Co získáme Husovou rehabilitací a čemu takový akt bude sloužit?

Pokusme se rozebrat všechny tři kardinální otázky.

Může katolík všechny Husovy teze podepsat?

Nejpovolanější a dosud nepřekonaný znalec Husa a jeho díla Jan Sedlák píše v Husově biografii(1) toto: „Hledíme-li na Husovo učení zrakem teologické systematiky, shledáváme je zcela pravověrným v nauce o Bohu, o Kristu, jeho vtělení i o Panně Marii a vykupitelském díle, o ospravedlnění člověka Boží milostí, o mši sv. a o eschatologii. Také učení o svátostech je celkem katolické, pouze v nauce o svátosti oltářní přál Hus remanenčnímu Wiklefovu bludu, o svátosti pokání učil nesprávně, že kněz odpuštění hříchů jenom ohlašuje, o dobrých skutcích tvrdil s Wiklefem, že ve stavu těžkého hříchu jsou hříšné a postulátem predestinace nebo mravního života v přisluhovateli svátostí činil jejich udělení pochybným. Bludná však je Husova nauka o církvi a její správě. Husův blud však není v tom, že mluví o církvi predestinovaných, nýbrž že svatou církev prohlašuje výlučně za souhrn předurčených a že na tomto základě chce budovat i církevní zřízení. Tím je ovšem viditelná bojující církev i její autorita popřena.“ Tyto názory Hus vyložil ve svém spise „De ecclesia“ , odkud preláti v Kostnici vyňali celkem 30 vět, jejichž odvolání od Husa požadovali. Sedlák tyto Husovy teze, které tvrdí, že kněz ve stavu smrtelného hříchu neplatně uděluje svátosti nebo že papež nemá svou autoritu od Krista, rozebírá s velikou precizností a nezaujatostí(2), takže mu za tuto knihu r. 1915 udělila cenu i Evangelická akademie. Je škoda, že současní katoličtí obhájci Husa na toto dílo zapomínají, pokud je ovšem vůbec znají. Je také signifikantní, že nikdo tyto Husovy teze nepopírá, pouze se hlásá, že je nutno vidět kontext doby, kdy ještě eklesiologie nebyla náležitě propracovaná atd.

Ponechme stranou otázku, jak dalece byla nebo nebyla propracovaná eklesiologie. Bez ohledu na to mne jako katolíka 20. století bytostně zajímá: Mohu souhlasit s Husem, že platnost udělené svátosti záleží na tom, jestli její vysluhovatel je nebo není ve stavu smrtelného hříchu? Mohu souhlasit s Husem, že dobrý skutek vykonaný ve stavu těžkého hříchu je hříšný? Mohu s ním souhlasit, že církev je pouze společenstvím lidí předurčených ke spáse, a proto autorita papeže a biskupů nic neznamená (nebo velmi málo)? Chci-li být katolíkem věrným svému přesvědčení a nauce církve, potom musím říci jasně a jednoznačně: Nemohu. V těchto bodech své nauky Hus katolický není a na tom nic nemění stav propracovanosti či nepropracovanosti tehdejší eklesiologie. Jak katolík 15. století, tak ani katolík 20. století nemůže tyto věty Husovy nauky přijmout, jestliže chce zůstat katolíkem.

Samozřejmě tím není řečeno, že tam, kde Hus zůstal pravověrným, nemohla jeho nauka obohatit teologické myšlení. Církevní dějiny znají Origena nebo Johna Scota Eriugenu, kteří v některých bodech své nauky hlásali povážlivé omyly, nicméně tam,kde zůstali na půdě pravověrnosti, obohatili teologické myšlení. Proč by totéž nemohlo platit o Husovi? Vydá-li se teologické bádání tímto směrem, může prokázat církvi velikou službu, ovšem za předpokladu, že nebude zastírat a bagatelizovat to, co se u Husa s katolickou vírou sloučit nedá.

Husovo upálení a zvěrstva moderních totalit

Nedá se popřít, že Hus skutečně bludy učil a odmítl je odvolat. Podle středověkého zákonodárství byl kacířem, heretikem, a pro takové platil trest smrti upálením. Hus zemřel za své přesvědčení, kterého se odmítl vzdát.

Tyto praktiky byly skutečně barbarské a katolická církev naprosto správně zaujala po Druhém vatikánském koncilu vůči nim postoj pokání. Ale zůstává zde nezodpovězená otázka: Byla praxe upalování heretiků výrazem zloby a nenávisti, nebo výrazem nevědomosti či pověry? Jak to, že i nejlepší a nejušlechtilejší duchové té doby považovali za samozřejmé, že kacíř si nezaslouží nic jiného než smrt? Velký papež Řehoř IX., nadšený protektor velkolepého díla sv. Františka z Assisi, legalizoval pro heretiky trest smrti upálením v církevním státě, francouzský král a církví kanonizovaný světec Ludvík IX., jenž nabízel sám sebe do mohamedánského otroctví, aby mohl vykoupit druhé, ustanovil tento trest pro kacíře ve Francii, u nás císař Karel IV., po sv. Václavu nejšlechetnější panovník, zahrnul tento trest do svého zákoníku „Majestas Carolina“ . Ano, i samotný Hus považoval za přirozené a správné, že kacíř má být potrestán smrtí, dožadoval se toho na králi Václavu IV. pro své teologické odpůrce(3).

Nabízí se zde analogie s jiným smutným středověkým jevem, s tzv. ordály neboli Božími soudy. Církev je nejprve akceptovala, teprve později, až dospělo křesťanské vědomí k poznatku, že jde o pověru přežívající z pohanských dob, je zakazovala a pod jejím vlivem také evropské státy (u nás císař Karel IV. spolu s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic)(4).

Nedá se říci, že i inkvizice a upalování kacířů byly projevem nedokonalého poznání a byly odstraněny v novověku, kdy církev získala lepší a vyšší poznání? Nedá se tímto praxe trestání heretiků smrtí omluvit a ospravedlnit?

S plným vědomím se odvažuji tvrdit, že nedá. Analogie s ordály pokulhává totiž v tom, že církev měla původně jiné, lepší a evangeliu bližší poznání, že kacíř nesmí být trestán smrtí. To katolická církev neúnavně hlásala již od 4. století, kdy byl v Trevíru r. 384 popraven první heretik Priscilian. Sv. Ambrož, sv. Martin Tourský, sv. Jan Zlatoústý a další církevní učitelé a hodnostáři formulují nauku o tom, že kacíř popraven být nesmí. V následujících staletích, když světská moc potrestala bludaře na hrdle, se církevní autorita vždy ozvala. Ještě ve 12. století vystupuje proti popravám heretiků církevní učitel sv. Bernard z Clairvaux, koncem téhož století papež Lucius III. a císař Friedrich Barbarossa uzavřeli společnou dohodu o trestání kacířů konfiskací majetku, vyhnanstvím a vězením – o trestu smrti není ani zmínka. Teprve r. 1223 císař Friedrich II. jako první ustanovil pro bludaře trest smrti na hranici, což církev bez protestu akceptuje. Jde o ústup od lepšího poznání k horšímu, o zřeknutí se evangelia ve prospěch praktik tohoto světa, o přizpůsobení se tomuto světu, a to je vždycky hříšné. Ano, jedná se o konkrétní lidský hřích slevy z Kristových principů nenásilí, hřích výprodeje evangelních hodnot.

Na koho ale konkrétně ukázat prstem? Kdo se tohoto hříchu dopustil? Císař Friedrich II.? Papež Řehoř IX.? Byli poskvrněni tímto hříchem biskupové kostnického koncilu a císař Zikmund?

Ať chceme nebo ne, nezbývá nám než soud ponechat Bohu. Vtírá se však otázka, proč katolický svět v názoru na trestání heretiků tolik ustoupil? Odpověď najdeme u mohutného heretického hnutí albigenských, které bylo teroristickou sektou, jež by se dostala do konfliktu se zákonem i v nejdemokratičtějším státě současného světa. Albigenští uplatňovali systematickou genocidu vůči katolickému duchovenstvu, neušetřili ani papežského legáta Petra z Castelnovy, který k nim přijel, aby vyjednával, nikoli aby trestal. Jiné kacířské sekty nebyly v tomto o mnoho lepší (výjimku tvoří valdenští). Tyto skutečnosti snadno vedly k myšlenkové simplifikaci „kacíř rovná se vrah“. Jí podlehli i nejlepší lidé 13. a 14. století. Bludaři nebyli o nic méně nesnášenliví než katolíci, dokladem jsou mimo jiné i naši husité.

Tato fakta nepochybně umenšují hřích tehdejší církve vůči svobodě svědomí jednotlivců. Rozhodně ho však neanulují, proto je nutno, aby ho církev vyznala, což učinila na Druhém vatikánském koncilu i později v celé řadě dalších dokumentů. Kardinál Beran speciálně vyznal tento hřích církve vůči Janu Husovi. Tehdejší katolický svět přejal praktiky těch, které odsuzoval – a v tom je jeho tragédie a zároveň vina. Jestliže oni zabíjeli katolíky nebo vlastní odpadlíky jen pro jejich přesvědčení, katolíci začali dělat totéž vůči nim. To se pod zorným úhlem evangelia hájit nedá.

Ve hře je však ještě další důležitá otázka. Katolický středověk prý postupoval vlastně úplně stejně jako v novověku totalitní režimy komunismu a nacismu, které také vraždily lidi jen pro jejich přesvědčení. Čili: je možno zde klást rovnítko? Nikoliv. Vyznání viny není žádným masochismem ani hrbatou pokorou. Tou by se stalo, kdyby katolíci v přemíře své „kajícnosti“ přirovnávali středověké upalování heretiků k praktikám novověkých satanských systémů. Principiální rozdíl spočívá totiž v tom, že ve středověku tehdejšímu katolickému světu o něco ušlechtilého, krásného a hlavně pravdivého šlo, zatímco osvícenské diktatuře jakobínů, komunistům a nacistům šlo o něco zcela opačného. Katolické křesťanství vykonalo ve středověku grandiózní civilizační dílo: z divokých kmenů, poplatných krevní mstě, polygamii, otrokářství, vraždění nemluvňat i nenarozených dětí vychovalo civilizované a spořádané národy, vštípilo jim principy monogamního manželství, lásky k dětem, charity, obětavosti vůči trpícím, nemocným atd. To všechno bylo bludem ohroženo, především tehdy, kdy zastánci herezí sáhli k vražednému teroru. V sázce bylo mnoho, zvláště pak když za tím vším obrovským civilizačním úsilím stála krev mučedníků, hlasatelů evangelia mezi evropskými národy, ať už se jednalo o sv. Bonifáce, sv. Vojtěcha nebo sv. Stanislava. Trest smrti pro heretiky byl nepřiměřenou obranou těchto ušlechtilých hodnot. V zájmu pravdy je třeba říci, že právo a spravedlnost byly na straně středověké církve a státu, nikoli na straně rozkladných, rozvratných a teroristických kacířských hnutí, obrana ale byla naprosto nepřiměřená a neodpovídala ideálu evangelia. Analogické srovnání zde nabízejí dvě epizody z novověkých dějin. V USA po napadení Pearl Harbouru japonským letectvem v prosinci r. 1941 vtrhl rozvášněný dav v Los Angeles a San Francisku do čtvrtí obývaných japonskými přistěhovalci, kteří zde žili už několik generací, a tudíž nemohli mít sebemenší vinu na agresi Japonského císařství. Zmasakroval všechno včetně žen a dětí za blahosklonného přihlížení policie. Bylo to kruté, neobhajitelné a spravedlnost žádá toto jednoznačně odsoudit. Kdo by však chtěl touto událostí zpochybnit, že morální právo bylo ve druhé světové válce na straně Američanů a nikoli Japonců? Totéž se týká i odsunu našich Němců po válce. Krutosti spáchané českými ozbrojenci na bezbranném německém obyvatelstvu zasluhují jednoznačné odsouzení, neobhajitelný je i samotný odsun. Nicméně může toto být důvodem ke zpochybnění faktu, že právo a spravedlnost byly za druhé světové války na straně českého národa a nikoli na straně německých okupantů? Nejinak je tomu i s inkvizicí a upalováním kacířů ve středověku. Je nutno to odsoudit, je třeba, aby se k tomu katolická církev postavila v duchu pokání, ale zároveň to nemůže vést ke zpochybnění faktu, že právo a spravedlnost byly na její straně, na straně pravdy, a nikoliv na straně omylu.

Zcela jinak dopadne v této souvislosti objektivní zhodnocení novověkých totalit. Poukazy na počty obětí, které u zhruba půl tisíciletí trvajícího pronásledování bludařů představují asi šestimístnou cifru, zatímco počty obětí bolševiků a nacistů během pár desetiletí jdou do desítek milionů, jsou sice pravdivé, ale málo přesvědčivé. Mnohem lapidárněji vynikne rozdíl srovnáním motivace a filosofie obou jevů. Středověká inkvizice ve spolupráci se státní mocí bránila civilizační status quo, který nebyl prosazen násilím a terorem, ale obětavou prací misionářů, biskupů a svatých panovníků á la náš sv. Václav, kteří za to nejednou podstoupili mučednickou smrt. Pozvolna, po generacích se ztěžka a s mnoha překážkami tento řád prosazoval a upevňoval. Byl to řád postavený na zjevené pravdě a morálce evangelia, která přinesla nesporný civilizační a mravní pokrok. Naproti tomu osvícenci za Velké francouzské revoluce, bolševici v Říjnové revoluci v Rusku nebo hitlerovci v Německu se dostali k moci krvavým násilím a svou ideologii prosazovali bezohlednou agresí masových poprav celých skupin obyvatelstva, které se ani nemusely provinit nesouhlasem s jejich učením, stačilo jen, že náležely k jiné rase nebo třídě. Hromadná likvidace milionů Židů v plynových komorách nacistických koncentráků nebo milionů ukrajinských rolníků při hladomoru vyvolaném Stalinem byly něčím, co by takového Torquemadu, nejkrutějšího ze všech inkvizitorů, dokázalo úplně morálně zdrtit, neboť něco podobného bylo nad jeho chápání.

A to nejdůležitější: Při sebevětší krutosti inkvizičních procesů zde nechyběla láska, neboť vždycky byl odsouzený přesvědčován, aby se před smrtí smířil s Bohem a tak mohl být spasen, zachráněn na věky. Za spásu odsouzených kacířů se církev nepřestávala modlit, tuto spásu jim přála. Nechtěla likvidaci člověka, konkrétně likvidaci na věky, to znamená život v pekle mimo dosah Boží lásky. Moderní ateistické totality, neuznávající existenci nebe ani pekla, však likvidovaly člověka skutečně jen proto, aby ho zlikvidovaly jednou provždy, na věky. To byla nenávist, pravá příčina všech hrůz moderních tyranií. Proto je jejich srovnání se středověkým trestáním heretiků na hrdle neadekvátní.

Katolická církev, chce-li být pokorná, musí být především pravdivá. Pravda v této souvislosti vypadá tak, že upálení Husovo nelze obhajovat, naopak je třeba ho v duchu kajícnosti odsoudit tak jako všechny další případy tohoto typu. Zároveň ale je třeba konstatovat, že tyto praktiky jsou absolutně nesrovnatelné s terorem novověkých ateistických režimů. Tam jde zcela o jinou rovinu a zcela jiný přístup – zvrácený, nenávistný a pohrdající důstojností člověka od samotného začátku.

Proč právě Jan Hus?

Husova osobnost ztratila poněkud na významu s příchodem protestantské reformace. I když se Luther Husa dovolával, stal se nejvýznamnější duchovní osobností protestantismu spolu s Kalvínem právě on. Husova velikost ustoupila do pozadí, aby uvolnila místo velikosti Luthera a Kalvína.

Ke „znovuobjevení“ Husa došlo až v osvícenství. Josefinský církevní historik v Rakousku Caspar Royko na sklonku 18. století prezentuje ve svých Církevních dějinách Jana Husa jako předního bojovníka proti středověkému barbarství a tmářství, jako mučedníka svobody svědomí, rozumu a myšlení. Můžeme cum grano salis říci, že Royko je faktickým fabulátorem druhého Jana Husa, který nikdy neexistoval. Nekatolíci předhazují katolické církvi, že její kronikář v 16. století Václav Hájek z Libočan zkonstruoval dva Jany Nepomucké: jednoho umučeného pro zpovědní tajemství, druhého pro obhajobu práv církve. Tento omyl opravil v 18. století, jak známo, piarista Gelasius Dobner(5). Osvícenec Royko insinuoval Husovi novověké, osvícenské ideály, kterým tento středověký kazatel a teolog nemohl vůbec rozumět. Hus se stal v Roykově podání předchůdcem osvícenských idejí a jejich mučedníkem. Tento falešný a naprosto nehistorický obraz Jana Husa inspiroval obrozeneckou českou literaturu a petrifikoval v českém národě představu betlémského kazatele, bojovníka za svobodu svědomí proti církevnímu tmářství. Zdeněk Nejedlý a komunisté „přibarvili“ tuto Husovu karikaturu ještě sociálním reformátorstvím a hlásáním myšlenek blízkých komunismu. To je ovšem rukavice hozená všem stoupencům rehabilitace Jana Husa. Kterého Husa chcete rehabilitovat? Toho skutečného, středověkého nebo jeho pokřivenou osvícenskou, případně komunistickou karikaturu?

Historický Jan Hus je pouze jeden: středověký teolog, univerzitní mistr a kazatel, odvážný kritik tehdejších zlořádů církve z pozic své hluboké, typicky středověké víry, kontaminované ovšem Wikleffovými bludy, které ho ovlivnily. Nechal se vmanévrovat do konfliktu krále a arcibiskupa té doby, což byl opět typicky středověký jev. Byl teologem, nikoliv filosofem nebo státoprávním myslitelem, zabýval se výhradně problematikou církve, jeho některé názory byly a jsou i dnes pro katolickou církev nepřijatelné, mylné. To ostatní z jeho díla si vyžaduje hlubší teologický rozbor a zkoumání. Jeho upálení na hranici je třeba odsoudit tak jako stejný osud všech tehdy potrestaných kacířů. To je pravá podoba Jana Husa, která si zaslouží, aby takto byla české veřejnosti představena s tím, že katolická církev nemůže rehabilitovat jeho teze, odsouzené kostnickým koncilem, neboť odporují zjevené pravdě. Může (a musí) ale učinit to, co učinil kardinál Beran na Druhém vatikánském koncilu: odsoudit jeho popravu za přesvědčení.

Nápadné ale je, proč si osvícenci v 18. a 19. století dali na piedestal prvního bojovníka proti údajnému středověkému tmářství právě Husa. V jeho době bylo přece mnoho osob upálených za kacířství. Proč si nevybrali Girolama Savonarolu nebo velmistra templářů Jacquesa Molaye? Tito dva mužové byli přece stejnými oběťmi svého přesvědčení tak jako Hus. Proč osvícenská a vůbec veškerá proticírkevní propaganda nejevila o ně zájem a soustředila ho výlučně na Husa (francouzské a německé publikace 19. a 20. století vyzdvihují právě českého Jana Husa)? Přitom u Molaye i u Savonaroly by našla velikou ostrou kritiku tehdejší církve i samotného papeže. Rozdíl je ale v jednom. Molay ostře napadal papeže Klementa V., jemuž vytýkal zbabělou kapitulaci před francouzským králem Filipem IV. Sličným ve věci templářského řádu(6). Savonarola nazýval nemravného papeže Alexandra VI. „antikristem“ a spílal mu z kazatelny mnohem ostřeji než Hus. Přitom ale Molayovi ani Savonarolovi vůbec nenapadlo zpochybňovat papežskou autoritu, potažmo autoritu církve jako takové. Hus tak činil. Z tohoto důvodu musel být ze stovek obětí inkvizice a středověkého násilí proti svobodě svědomí vyzvednut právě on – a v tom tkví nebezpečí jeho rehabilitace, na níž mnoha lidem v katolické církvi a hlavně mimo ni tolik záleží. Rehabilitovat Husa znamená totiž rehabilitovat odmítnutí papežské a vůbec církevní autority. Rehabilitace Husa ze strany církve by logicky znamenala, že církev uznává odboj proti zjevené pravdě jako dobrou a pozitivní věc, což by se ovšem rovnalo vlastní sebevraždě. V pozadí jsou opět cítit snahy srovnat katolickou pravdu na stejnou úroveň s jinými, mylnými nebo zcela nekřesťanskými naukami, o nichž jsme se v poslední době mnohokrát přesvědčili. Husova rehabilitace do tohoto scénáře plně zapadá.

Poznámky:

• 1. Jan Sedlák: M. Jan Hus, Praha 1915, str. 374.

  2. Tamtéž, str. 282-7.

  3. František Palacký: Dějiny českého národa, Praha 1939, str. 117.

  4. Ordály spočívaly v tom, že obviněný z trestného činu musel např. vložit ruku do ohně. Když se mu nic nestalo, věřilo se, že Bůh tímto zázrakem potvrdil jeho nevinu, jinak byl vinen.

  5. Srov. Jaroslav Polc: Sv. Jan Nepomucký, Řím 1972.

  6. Templáři byli nespravedlivě obviněni z kacířství a v letech 1310-14 v počtu cca 1500 osob upáleni.