Dialog lehce postmoderní

Jiří Fuchs

Příspěvky J. Štogra jsou v Distanci vzácné tím, že přinášejí současný pohled na diskutované problémy. Štogrovy přístupy, vidění a preference jsou typickými projevy soudobého myšlení, se vším, co k tomu patří. Konfrontace s ním je pro Distanci nevyhnutelná. Ne vždy Štogrovým náznakům rozumím, a tak se může stát, že špatně zareaguji, že se ani nepokusím o odpověď tam, kde ji partner očekává. Ale jeho úvaha skýtá dost podnětů, takže snad nevadí, když se občas mineme.

J. Štogra popudili tomističtí přírodovědci (oni nějací jsou?) a odnesla to Distance. Proč? Prý reprezentuje tomistické myšlení. Nevím, že by někdo v Distanci přísahal na tomismus. Možná se měl Štogr obrátit na skutečné tomisty a vyřídit si spor o kvantovou fyziku s nimi. Mně je např. tohle téma dost vzdálené, nejsem kompetentní.

Ale abych tak rychle neutíkal. Jestliže zmínění tomisté opravdu přešli od přírodovědeckého popisu konkrétních stavů k problému samotné kauzality (k platnosti obecného principu kauzality), pak si se Štogrem (on totiž věří, že je v obraze) jenom zopakovali konfuzi, která se táhne moderním myšlením od dob D. Humea. Problém zjišťování konkrétních příčin se zdá být v nutném spojení s problémem obecné platnosti kauzality. Možná by ale stačila nepatrná distinkce: něco jiného je identifikace příčiny konkrétního účinku a něco jiného je zákon, který říká, že vše, co vzniklo, musí mít příčinu. A jen tento zákon slouží v důkazu Boží existence, o nějž v souvislosti s Heisenbergem projevil Štogr zbytečnou starost.

Zákon kauzality se pak dokazuje vyvracením alternativ sporem. Pokud by to Štogra zajímalo, může si důkaz kauzality nalistovat třeba v Cardalově nebo v mé knize. Ani se ale nenamáhám uvést kde. Z předchozích diskusí jsem totiž nabyl dojem, že Štogr tyto abstraktní, bezrozporné, pevné pravdy, jimiž se to v Distanci (jak doufám) jen hemží, upřímně nesnáší. Vsadím se tedy, že listovat stejně nebude, že ho předpoklady dokazování Boží existence zase až tak netrápí, že má k tomuto (obskurnímu?) počínání zásadnější výhrady. Vše nasvědčuje tomu, že ve shodě s převládajícím míněním pokládá také Štogr abstraktní metafyzické, dedukované pravdy za fikce, za apologetický balast…

Krom toho jsem si všiml, že Štogr vůči Distanci vytrvale zaujímá postoj bodrého sedláka, komunálního politika či jiného praktika: „Tak mi tedy, filosofe, řekni, když seš tak chytrej, mám začít orat od lesa, nebo od rybníka? Máme stavět školku, nebo radši opravit poštu? No tak vidíš, jakej seš s tou svou filosofií?“

Pokud filosof neztratil soudnost či zdravé sebepojetí, nebude jakožto filosof radit tam, kde rozhoduje znalost detailů a letitá zkušenost s příslušnou realitou. Jenže problém je kupodivu na straně praktika. To on je ponoukán filosofovat, totiž poměřovat se s filosofií, hodnotit ji, určovat pořadí jejích otázek, její funkci, kompetence, možnosti a málem jí i zvnějšku vnucovat žádoucí odpovědi.

Proč jen Štogra tak irituje téma pravdy a zaměření Distance? Proč ho pohoršuje jediné správné porozumění v jednu konkrétní historickou chvíli (a ještě k němu muselo dojít zrovna u Tomáše – u Heideggera by to bylo snesitelnější)? Proč má potřebu zlehčovat reflexi pravdy a úkolovat Distanci? Jistě, čte to, co čte, a preferuje/odsuzuje to, co se tam dočetl. Jeho špatný pocit ze samotné tematizace pravdy také odpovídá současnému, skepsí prosáklému intelektuálnímu klimatu a je mezi intelektuály spolehlivě rozšířen.

Když např. postmodernista Rorty vyzývá k minimalizaci pravdy ve filosofické reflexi, ví, proč tak činí. I on v záplavě svých relativizujících exhibicí pořád ještě cítí, že v nich něco zásadního není v pořádku. Proto asi ta urputná snaha o vyloučení noetického tématu, o marginalizaci pravdy. Podobný neklid z tématu pravdy lze pozorovat i za výhradami J. Štogra. I když ho ze všech stran celebrity ujišťují, že dnes už pravda opravdu není ve filosofii silným tématem, možná i on neodbytně tuší, že z této strany pořád hrozí nemalé nebezpečí. Tuší, že pravda je přece jen v jádře veškerého filosofování. Jestliže tedy někdo svou kritiku zaměřuje zrovna sem (na stav pravdy a její reflexe), jestliže přitom čerpá z filosofických souvislostí tématu pravdy, pak může být jeho kritika dost nepříjemná. Neboť v ní zaostřil na místa, v nichž se ve filosofickém myšlení všechno rozhoduje, nezávisle na tom, zda je filosofující obchází, či ignoruje.

Dobrý filosof ví (a mnozí aspoň cítí), že úroveň filosofického myšlení závisí na tom, jakou má jeho autor představu o pravdě. A to nikoli pro nějakou starobylou úctyhodnost termínu či tématu, nýbrž z povahy a logiky filosofického tématu. Pravda je totiž nevyhnutelným imanentním principem veškerého filosofování. Kdo ji pouze postuluje (bez porozumění), riskuje vnitřní konflikty. Riziko stoupá s mírou sebevědomí „kritického“ vyladění filosofa.

Celý vývoj novověké filosofie, jeho směr, dynamika a úroveň jsou přímo určeny kvalitou, příp. absencí reflexe pravdy, neboť evidentně stojí na teorii poznání. A tato filosofie je fundamentem i determinantou moderní kultury, na níž Štogrovi tak záleží.

Co když se tedy v soustavné (nikoli napřeskáčku provozované) kritické (nikoli vyšším zájmem řízené) reflexi ukáže, že v novověkém myšlení je čitelná, gradující kolize podmínek realizace pravdy a jeho úspěšných rezultátů? Milovník soudobé kultury a obdivovatel jejích filosofických tvůrců či osobností se má opravdu čeho obávat, když se dnes ve filosofii rehabilituje téma pravdy.

Čím jiným, než výrazem této obavy, může být ona neuvěřitelná zkratka či bagatelizace kritiky: „Co s Bachem … Kolářem milí tomisté?“ Co jiného, než obava z otřesení jistot, které jsou pro nás životně důležité, může spustit ten zjednodušující mechanismus, v jehož síle honem tlačíme kritika do extrému, abychom ho briskně vypoklonkovali. Bacha poslouchám rád, Koláře nepotřebuji, základy moderní kultury kritizuji. Kde je rozpor?

Soudobou kulturu odmítám v těch partiích a obsazích, které nesou stopy závažných omylů, jež novověká filosofie o lidském životě hojně nashromáždila. Jsou to místa, kde se stýká tvorba se zásadním, filosoficky podmíněným neporozuměním životnímu postavení a údělu člověka.

Není snad možné v sugestivní nabídce moderní kultury rozlišovat dobré od špatného? Není to dokonce žádoucí, zodpovědné? Jistě, problém kritérií. Je možné je odkoukat, vděčně přijmout od ducha doby, ale je také možné je hlouběji (filosoficky) promýšlet. V tomto případě se přínos soudobých filosofických myšlenek k porozumění lidskému údělu ukazuje jako dost problematický. V literatuře je např. takové manko citelné, destruktivní.

Jaké světlo může vzejít z domněle kritického podminování filosofického myšlení skepsí, z podvázání filosofického rozumu redukcí na fenomény a fakta? Jaká filosofická rekonstrukce či interpretace reality vůbec a lidské reality zvlášť může vzejít z těchto nespojitých fragmentů a trosek, do nichž se novověká výpověď o skutečnosti nechala vmanévrovat? Že by zrovna zredukovaný, falešný obraz člověka či posunutá perspektiva a zkrácený horizont života osoby byly těmi pravými impulsy, rámci, kontexty či pozadím kulturní tvořivosti?

A životní moudrost či adekvátní životní filosofie? Mohou se uskutečnit v takovém teoretickém kontextu, který je určen relativizací pravdy, monistickou depersonalizací, panteizující náboženskou alternativou či materialistickou dogmatikou, a který je v důsledku toho zaplaven náhradními modely osobnosti na pozadí destrukce lidské přirozenosti a dezinterpretace mravního řádu?

Je ovšem možné vsadit na radikálně jiná kritéria. Na vlnách dobové konformity se lze úspěšně vyhnout zostřenému, kritickému vidění filosofických základů moderní kultury. Kulturní projížďky k takové radikální pochybnosti nevedou. Utvrzují jen v původních fascinacích, zjednávají svým obětem dějinné sebevědomí a podněcují tvorbu sloganů o záslužné otevřenosti soudobé kultuře. Když je upozorníte na problematičnost filosofických kořenů adorované kultury, nereagují, nápadně zmlknou, znehybní. O to pak vyvinou čilejší zákulisní ruch. Nálepkování, ostrakizování tzv. fundamentalistů patří k oblíbeným disciplínám hlasatelů otevřenosti.

Paradox filosoficky nekvalifikované, dějinně přikázané otevřenosti soudobé kultuře graduje v křesťanském myšlenkovém prostoru. Ten má jednoznačně určené obsahy (věroučné i morální), v nichž soudobá kulturní infiltrace vytváří povážlivá (nikoli plodná) napětí. Vzniká bezpočet příležitostí k bizarním reinterpretacím na obou pólech kýžené symbiózy.

V konkretizaci paradoxu mysleme třeba na našeho populárního teologa. Ten, dbalý podmínek a kritérií intelektuální prestiže, celoživotně propaguje vedle Heideggera i Junga. Toho Junga, který zcela vážně (až zaníceně) obnovoval starou pohanskou mytologii, který věřil, že splynul s jedním z bohů (se lví hlavou, tuším), který vtěloval polyteistickou fantasmagorii do své úspěšné psychologie, který zakládal náboženské hnutí, v němž nutil jeho členy, aby vyměnili křesťanskou spiritualitu za pohanskou, monogamii za polygamii a který si musel duchovně uplivovat (klít), při vyslovení slova „církev“. Abraxovy libidinózní síly musí být asi neobyčejně mocné, když i kulturně adaptovaní kněží propadají fascinaci Jungem.

Po takto vyhraněných zkušenostech s lehkověrnou konzumací moderní kultury by snad i Štogr mohl být nakloněn k tomu, dát přednost diferencovanějšímu přístupu k soudobé kultuře před hromadným uctíváním, k němuž dnes vyzývají už i křesťanští, pravda, filosoficky poněkud zanedbaní intelektuálové.

Aspektem diferencovaného pohledu na kulturu je i její kritické vyhodnocení a určení jejího místa v celkové duchovní realizaci člověka. Když si např. postmodernista Rorty pochvaluje, že umění a politika přebírají role, obsazované dříve filosofií a náboženstvím, dá se této preferenci rozumět právě na pozadí dnešní krize filosofického myšlení a Rortyho mimořádně chaotických představ o filosofii, o pravdě, o metafyzice, o Bohu, o mravnosti.

Když Štogr poněkud pateticky volá Distanci k odpovědnosti vyjadřovat se ke kultuře, je to akcent ve směru Rortym popsaného a doporučeného trendu. Je-li už řeč o odpovědnosti, možná do ní vnese větší jasno, když ji budeme odvozovat od otázky: „K čemu nám byl rozum především dán?“ Zda k tomu, abychom dobře poznali kým jsme, jaké je naše životní postavení a určení, anebo k tomu, abychom se shlíželi ve vlastních dílech? Je velkou filosofickou otázkou, rozpoznat v lidské realitě poměr mezi řádem daného a řádem vytvořitelného. Vývoj novověké filosofie je výrazně antimetafyzický, a proto otázku principiálně falšuje a přináší jednostranné vychýlení ve směru absolutizace lidské aktivity. Pak ovšem pro reflexi zbývá jen člověkovo podivné sebeshlížení a následná sebeoslava v oparu vizí bytostné nezávislosti.

U nás tento směr postmetafyziky vytyčil Patočka – a zdá se, že tímto směrem šlape i Štogr. Kdyby měl možnost se myšlenkově oprostit a filosoficky zkoncentrovat, věřím, že by časem ztratil iluze o tom, že evropská kultura zahrnuje sebereflexi a odpovědnost za vlastní tvůrčí aktivity. V čistě filosofickém aspektu je to bombastická naivita. Přál bych mu, aby nahlédl, jaká absence kritické autoreflexe zívá při v novověku všezakládajících rozhodnutích o lidském poznání a kolik odpovědnosti stojí za novými, vesměs reduktivními metodologiemi, obrazy světa, člověka a představami o tom, kým by měl vlastně být. Než o odpovědnosti, by se v této souvislosti dalo spíše mluvit o neopodstatněně suverénním, dogmatickém kladení stále negativnějších tezí. V pozdních fázích tohoto degenerativního procesu lze vypozorovat znaky posedlosti destrukcí.

Jinak mohu našeho nespokojeného čtenáře ujistit, že se mi také protiví mocenské prosazování víry a že v rockové muzice nominalistické viry nenacházím.