Embedded Files
Roman Joch
7. Gnosticismus – Joachim de Fiora, puritáni; a reakce - Thomas Hobbes
7.1. Utopismus (gnosticismus), jeho kořeny a přítomnost v západní civilizaci1
Frank Meyer uvádí: „Již od počátků západní civilizace se ozývaly podtóny v podobě jiného druhu smýšlení o člověku a jeho společenském rozvoji – smýšlení, jež bylo radikálně odlišné od myšlení klasického či křesťanského. Byli to utopisté, kdo ve svých snech o pozemském ráji nebyli ochotni uznat nedokonalost člověka jakožto inherentní aspekt jeho existence a v politické moci spatřovali nástroj k přetvoření světa ke svému vlastnímu obrazu dokonalosti, a proto glorifikovali a zbožšťovali stát… Po dobu několika málo uplynulých století tyto podtóny sílily, až se staly převažující složkou západního myšlení.
Počátky tohoto náhledu jsou nejasné, ale určitě sahají alespoň do druhého tisíciletí před Kristem. Mýtus o Babylonské věži stejně jako historické záznamy o panování faraóna Achnatona, který se pokusil rekonstruovat egyptskou společnost za dobu jedné generace, podávají svědectví o velmi rané existenci přesvědčení, že lidé jsou s to vytvořit dokonalý svět. Tento náhled stál v helénském světě po boku převládající klasické politické teorie (např. mezi pythagorejci a neoplatoniky) a přežíval v početných gnostických sektách, jež ho nepochybně předaly západní civilizaci. Od té doby se trvale vyskytoval coby podzemní aspekt západního myšlení, jenž se tu a tam objevoval jako utopismus a mileniarismus některých středověkých herezí, až téměř současně prorazil napovrch ve dvou podobách: V zarputilém revolucionismu anabaptistů a puritánů, a v představě poznání coby moci, symbolizované legendou o Faustovi a střízlivým způsobem hlásané v esejích lorda Bacona. Tyto dvě formy se spolu sloučily v kolosální explozi Francouzské revoluce. Tvůrci tohoto kataklyzmatu a z něho vycházejícího zbožštění národa a státu jsou philosophes osvícenství stejně jako běsi typu Rousseaua a St.-Justa. Posledními podobami tohoto utopického postoje jsou dominantní ideologie 20. století – komunismus, fašismus, socialismus a ona směsice pozitivismu, pragmatismu a welfarismu, jež je ideologií kolektivistických liberálů.
Ti, kdo nahlížejí lidskou existenci tímto způsobem, kdo si představují, že lidskou přirozenost lze změnit tak, aby vycházela vstříc specifikům projektu pozemské dokonalosti, chtě-nechtě potřebují nějaký mechanismus, jehož prostřednictvím by mohli konat. Tento mechanismus musí být vhodný k výkonu moci lidmi, kteří jsou si jisti, že oni – a pouze oni – chápou to, co se musí učinit, a kteří jsou zapáleni pro životní úkol vnutit své chápání početným masám ostatních lidí, kteří nechápou. Tento mechanismus je po ruce. Je to stát, jediný univerzálně přijímaný zdroj síly, jehož je nutné se chopit a onu sílu zvětšit nad meze jeho přirozených funkcí.
Stát se proto stává velkým nástrojem společenské transformace. Každé revoluční hnutí posledních dvou století – ať už začínalo seberadikálnější kritikou stávajícího státu – končí zbožštěním státu poté, co se ho zmocnilo, a teologizací jeho konceptu. Jakobinismus, marxismus, fašismus, kolektivistický liberalismus – každý z nich se svým vlastním způsobem intelektuálně a emocionálně připojil ke zbožštění státu, a každý z nich svým vlastním způsobem přispěl k ohromnému nárůstu moci státu, jenž je faktickou podmínkou totalitarismu.“
„…Utopické pokušení nepřestávalo ovlivňovat jak helénskou, tak i judejskou tradici, jež jsou dvěma zdroji, z nichž pochází tak mnohé z obsahu západní civilizace. Jeho důsledky lze spatřit v nejrozmanitějších oblastech: V dopadu, jež na západní myšlení měly koncepty formování lidského života, přítomné v utopické společnosti Platónovy Republiky či v diktátorské moci Noční rady jeho o něco méně nesmlouvavých Zákonů; nebo ve skutečném politickém absolutismu odvozeném z judejské tradice – takových politických zřízení, jako byla Kalvínova Ženeva, Španělsko v době inkvizice či Cromwellova Anglie. Jak se tato utopická touha vnutit model toho, co bylo považováno za dokonalost, postupem času sekularizovala, stávala se stále nesmlouvavější, totalitnější a děsivější, jak tomu bylo v případě všemocného Národa Francouzské revoluce či diktatury proletariátu komunistů.“
7.2. Joachim de Fiora a gnosticismus
Mnich žijící ve 12. století, Joachim de Fiora, pozoruhodným (a neortodoxním) způsobem aplikoval křesťanské dogma o sv. Trojici na dějiny. Podle Joachima nejdřív existoval věk Boha Otce, jehož hlavní postavou byl praotec (patriarcha) Abrahám; tomuto období odpovídal Starý Zákon Bible. Po něm nastalo období Boha Syna, jehož hlavní postavou byl Ježíš Kristus a jemuž odpovídá Nový Zákon, a které trvá dodnes (tj. do 12. století, v němž žil Joachim). Po něm však má přijít období Ducha svatého, jehož hlavní postavou bude jakýsi Vévoda z Babylonu (Dux e Babylone), jenž se podle Joachima objeví kolem roku 1260. V tomto období již nebude zapotřebí ani Církve, ani státu, neboť půjde o období soběstačných, autonomních bytostí, přímo vedených Duchem svatým. Ono období se bude jmenovat Třetí říše.
Dílo do té doby obskurního Joachima de Fiora bylo v druhé polovině 18. století přeloženo do němčiny a mělo velký vliv na německé osvícence. Eric Voegelin si všiml, že v díle Joachima byly přítomné symboly, které později používala totalitní hnutí 20. století – nacismus a komunismus:
A) tři epochy v dějinách lidstva, z nichž třetí je finální (prvobytně-pospolná společnost – třídní společnost /otrokářská, feudální, kapitalistická – a beztřídní /socialistická, komunistická/ společnost komunistů; respektive Třetí říše nacistů.)
B-C) Vůdce a jeho předchůdce, prorok, na počátku třetí etapy; onen prorok předchůdce může být identický s vůdcem (Joachim sám sebe vnímal za předchůdce Vévody z Babylonu; u komunistů byl prorokem Marx a vůdcem Lenin, pak Stalin; u nacistů byl prorok i vůdce v jedné osobě – Adolf Hitler.)
D) Bratrstvo dokonalých, autonomních bytostí, vedených Duchem, v nějž dějiny vyústí (monistická společnost v představách Joachima, společnost dokonalých árijských nadlidí v představách nacistů, společnost dokonalých budovatelů-proletářů v představách komunistů.)
Co má umožnit onen přechod k třetí epoše dokonalosti? Gnosis – poznání tajné pravdy, přístupné jen nemnohým; tato pravda zajistí spásu zde na zemi v dějinách, v prostoru a čase.
Eric Voegelin termínem staré křesťanské (a vlastně již předkřesťanské) hereze „gnosticismus“ označoval každé moderní politické a intelektuální hnutí (osvícenství, pokrokářství, liberalismus, hegeliánství, pozitivismus, socialismus, komunismus, nacismus, psychoanalýzu), jež usiluje o uskutečnění nejzazšího křesťanského příslibu člověku – Vykoupení, Spásy, a Ráje – světskými prostředky. Gnosticismus usiluje o imanentizaci (křesťanského) Eschaton: vytvoření Nebe na Zemi.
Podle Erica Voegelina má gnostický pohled na svět a společnost šest atributů:
1) Existenciální nespokojenost se svou situací, údělem.
2) Přesvědčení, že svět je špatně stvořen, zorganizován.
3) Vykoupení ze světského zla je možné.
4) Svět lze zásadně historickým procesem změnit, i k lepšímu.
5) Vykoupení lze dosáhnout lidským jednáním.
6) Na základě poznání vyšší pravdy, dostupné nikoli všem, ale jen vyvoleným.
Všimněme si, že pohled na svět s těmito atributy není ani nutný, ani jediný možný:
1) Svět, v němž žijeme, zajisté není dokonalý či zcela šťastný, ale z toho neplyne, že musíme od světa pociťovat radikální odcizení.
2) Zlo ve světě možná není dáno tím, že svět je špatně stvořen a zorganizován, ale možná tím, že my, lidské bytosti, jsme nedokonalí a svobodně jednáme špatně; chyba tedy není ve světě, jak je (byl) stvořen, ale ve volbách volních bytostí.
3) Vykoupení ze světského zla možná není uskutečnitelné.
4) Svět možná historickým procesem zlepšit nelze (snad jen zásahem Shůry).
5) I kdyby bylo vykoupení ze světského zla možné, co když ho nelze dosáhnout lidským jednáním (světskými, politickými prostředky), nýbrž jen Božím zásahem?
6) Co když taková vyšší pravda neexistuje? Co když je jediným řešením duchovní řešení, tedy náboženská ortodoxie dostupná všem?
Eric Voegelin definuje modernitu jako růst gnosticismu a moderní dobu jako gnostickou revoluci. Přitom konstatuje: „Z hlavních evropských politických společností se Anglie prokázala být vůči gnostickému totalitarismu nejodolnější; a totéž musíme říci i o Americe…“
Voegelin tuto skutečnost dává do souvislosti s faktem, že v průběhu dějin „…sám gnosticismus prodělal proces radikalizace… až k radikální imanentizaci eschaton u Marxe… Pokud se gnostická revoluce odehrála dřív, uskutečnila ji méně radikální vlna gnosticismu; pokud později, jejím nositelem byla vlna radikálnější… Anglická revoluce v 17. století se odehrála ještě v době, kdy gnosticismus zatím neprodělal svou radikální sekularizaci… Anglie si zachovala institucionální kulturu aristokratického parlamentarismu, jakož i móresy křesťanského společenství… Americká revoluce se rovněž odehrála v institucionálním a křesťanském klimatu starého režimu.
Ve Francouzské revoluci byla již radikální vlna gnosticismu velice silná… Německá revoluce pak již… projevila modernitu bez zábran… Americká a anglická demokracie tak představují nejstarší, nejpevněji konsolidovanou vrstvu civilizační tradice… V této situaci existuje jiskérka naděje, neboť americká a anglická demokracie, jež ve svých institucích nejpevněji reprezentují pravdu duše, jsou zároveň existenciálně těmi nejsilnějšími mocnostmi. Ale rozdmýchat tuto jiskérku v plamen prostřednictvím potlačení gnostické korupce a obnovení sil civilizace si bude vyžadovat naše veškeré úsilí. Zatím je náš osud stále nerozhodnut.“
7.3. Reakce: Thomas Hobbes – Leviatan
Příkladem gnostických revolucionářů byli angličtí puritáni. Thomas Hobbes na vlastní oči viděl, jak tito náboženští fanatici, vedení iracionální vírou, svým subjektivním přesvědčením o rozpoznání vyšší božské pravdy – Boží vůle – vehnali společnost do krvavé občanské války. A obával se, že takové události nelze zabránit, pokud se ve společnosti nachází více skupin, jež jsou takto silně přesvědčeny o božském charakteru své pravdy, kterou chtějí vnutit celé společnosti. Obával se vzniku trvalých občanských válek, kterým se chtěl vyhnout, a proto navrhl státní autoritu založit racionálně a neodvozovat ji od údajné božské pravdy.
Hobbes tedy odmítl veškeré spekulace o přirozeném právu či Božím zákoně, a místo toho prosazoval založení státní autority na tom, na čem by se všichni lidé shodli, totiž na jejich nejsilnější pohnutce. Za tu označil (ať již správně či mylně) snahu a přání přežít, zachovat si svůj vlastní život. Za summum malum: největší a nejhorší zlo, tedy Hobbes označil násilnou smrt z rukou kohokoli – či strach lidí z násilné smrti. Právě toto summum malum se mělo stát důvodem pro vznik státní autority.
Podle Hobbese má stát existovat proto, aby nenastávalo summum malum, nikoli aby dosahoval jakéhosi pochybného summum bonum. Hobbes tedy zcela pominul existenci jakéhokoli přirozeného práva či spravedlnosti, jež předcházejí přáním a vůli lidí. Naopak se státní autoritu snažil založit na lidském chtění – na vůli a přání lidí. Stát už nemá sloužit spravedlnosti, nýbrž nejsilnější touze lidí, kterou je touha zachovat si život. Z toho vyplývá, že stát má zajistit vnitřní mír a bezpečnost obyvatel. A aby toho dokázal efektivně dosáhnout, musí stát být jednak dostatečně silný, a dále musí mít na daném území úplnou suverenitu (žádná autorita se mu nesmí vzpírat, všechny mu musejí být podřízeny), jedním slovem, musí se jednat o absolutní stát – Leviatan.
Hobbes, který vyšel z hodnotového relativismu a právního pozitivismu, přičemž přidělil státu pravomoc prosazovat nikoli spravedlnost, nýbrž přání, vůli a touhy lidí, tedy skončil až u státního absolutismu – u absolutního etatismu.
Jinak řečeno, když ve svém díle Leviatan reagoval na puritány, kteří hrozili zničit společnost, nebude-li přeměněna podle jejich představ o vzniku Království Božího na zemi, této hrozbě a chaosu čelil tím, že přisoudil společnosti a státu nejvyšší prioritu. Aby předešel rozpadu společnosti a „válce všech proti všem“, přišel s pojetím státu, který má všem zajistit fyzickou bezpečnost, což si podle Hobbese vyžaduje, aby stát, Leviatan, byl naprostým suverénem. Nesmí existovat žádná na státu nezávislá autorita, neboť by byla zdrojem potenciálních konfliktů. Na zemi existující řád společnosti má být ztotožněn s pravdou a jakákoli spekulace o transcendentní pravdě má být odmítnuta, protože v případě puritánů hrozí zničením společnosti. Jak to vyjádřil Eric Voegelin: „Hobbes oponoval gnostické imanentizaci eschaton, jež ohrožovala existenci /společnosti/, radikální imanencí existence, jež popírala eschaton.“
Hobbesův Leviatan měl být znovunastolením řádu proti neřádu gnostických revolucionářů, kteří vehnali zemi do občanské války. Nelze jej tedy ztotožňovat ani s tradičními monarchiemi té doby, ani s projektem totalitářů, jejichž cílem nebyl stát sám osobě, nýbrž společnost dokonalého štěstí, kterou chtěli uskutečnit transformací člověka. Pozměnit lidskou přirozenost se jim však nepodařilo, takže uspěli pouze s ustavením svého nástroje, všemocného státu – jediný výsledek praxe „reálného gnosticismu“.
8. Anglo-skotské osvícenství, americká revoluce a republika
8.1. John Locke: Druhé pojednání o vládě
John Locke ve svém Druhém pojednání o vládě, stejně jako Hobbes před ním, zvažoval tzv. přirozený stav lidí, tj. stav před vznikem státu. V tomto stavu jsou podle Locka lidé od přirozenosti svobodní, rovní, nezávislí; nejsou však bez zákona! Naopak, přirozený stav je stavem dokonalé svobody, nikoli však svévole. Existuje v něm totiž přirozený zákon, jenž jest (poznatelný) rozumem, a podle nějž nikdo nemá poškodit jiného člověka na životě, zdraví, svobodě či vlastnictví.
V tomto přirozeném „před-státním“ stavu je každý, či lépe řečeno, každý může být, chce-li, vykonavatelem spravedlnosti proti těm, kdo přirozený zákon překračují. Tedy každý má právo trestat zločince a být tak vykonavatelem přirozeného práva. V přirozeném stavu lidé mají rovněž právo nabývat majetek, a to tím, že spojí svou práci s přírodou, kterou dosud nikdo nevlastnil. Produkt, který vznikne, je pak legitimním vlastnictvím člověka.
Zůstat v přirozeném stavu je však nevýhodné a obtížné. Kvůli lepší ochraně svých práv a vynucování přirozeného práva, kvůli lepšímu, nestrannějšímu a efektivnějšímu souzení a trestání zločinců, jakož i kvůli ochraně svého majetku, lidé mezi sebou ustaví vládu. Vzdají se tak svého práva soukromě vykonávat spravedlnost a trestat zločince ve prospěch politické společnosti. Smyslem politické společnosti je přitom ochrana práv a majetku občanů, a proto politická autorita nemůže být absolutním a absolutistickým vladařem, neboť ten by se stal ohrožením právě těchto práv a majetků. Státní moc má být proto rozdělena mezi více složek (moc výkonnou, zákonodárnou a soudní).
Je-li jednou politická společnost ustavena, je nutné přijmout mechanismus rozhodování. Očekávat jednohlasnost při přijímání zákonů je nerealistické, tudíž v politické společnosti (jakožto korporaci svých členů) má za celou komunitu rozhodovat princip většiny.
John Locke tedy vychází z předpokladu, že člověk je obdařen přirozenými právy, že rozumem poznává přirozené právo. Pro zajištění těchto práv a efektivní nestranné vynucování přirozeného práva se mezi lidmi společenskou smlouvou ustavují vlády. Ty nesmějí mít absolutistickou povahu, jinak by byl jejich vznik kontraproduktivní. Členové politické společnosti se vzdají soukromého vynucování spravedlnosti a trestání zločinců ve prospěch občanské autority. John Locke tak byl myslitelem tří klíčových konceptů: Konceptu přirozených práv jednotlivce, konceptu společenské smlouvy, a konceptu rozdělení státní moci na tři složky.
8.2. David Hume a britský ostrovní konservatismus
Skotské osvícenství, jehož představiteli byli ve druhé polovině 18. století David Hume, Adam Smith a Adam Ferguson, navazovalo na empirismus Johna Locka. Jeho největším filosofem byl David Hume. Jaká byla jeho filosofická pozice? Základní metodou byly jednak empirismus, jednak skepse. (Výhodou skepse bylo, že tito skotští myslitelé netrpěli, na rozdíl od těch kontinentálních, iluzemi o vrozené dobrotě člověka - a proto si nemysleli, že kvalitativně nová, lepší společnost je možná. Neočekávali od člověka utopii.)
Hume byl vůči nároku na možnost rozumového poznání norem správnosti a platnosti hodnot a ideálů skeptický. Co tedy Davidu Humeovi zbývalo? Jelikož nemáme jistotu, že jakákoli (nová, abstraktní, univerzální) koncepce je pravdivá, řiďme se tím, co všichni známe: Tradicí.
Důraz na tradici představuje základní zdůvodnění britského konzervatismu. Tradice není nutně správná, ale alespoň ji známe. Nemůžeme‑li si být jisti nárokem na pravdu a víme-li současně, že člověk má potenci být zlý, řiďme se tím, o čem víme, že to sice má určité výhody i nevýhody, ale přesto je to snesitelné, protože tak dosud žijeme. Budeme‑li postupovat v souladu s tradicí, společnost bude sice nedokonalá, ale současně nebude hrozná, neobjeví se žádné masakry, jaké přinesla Francouzská revoluce.
David Hume byl radikální empirik, který vůbec nepřipouštěl možnost metafyziky ve filosofickém systému. Současně však neočekával, že jeho traktáty, v nichž prokazoval, že náboženství je pouhá směsice předsudků, bude číst každý člověk, každý občan. Neměl ambice přesvědčovat všechny ostatní, že náboženství je mýtus. Naopak, patrně by se zděsil, kdyby mu někdo řekl, že jeho dílo by mohl číst každý.
Tito britští skeptici – agnostici nebo deisté – naopak vnímali roli morálních norem a náboženství jako velice užitečnou, jako něco, co do společnosti vnáší určitý vnitřní řád, který tak nemusí vynucovat stát. Jedná se tedy o čistě společensko-utilitární vnímání role náboženství: Víra je užitečná pro společenský klid a stabilitu. Vnáší do lidského života řád a tvoří tradici. Kdybychom lidské předsudky radikálně odbourávali, lidé by se ocitli ve vakuu, a to by mohlo špatně dopadnout.
Britští ostrovní skeptici proto raději doporučovali zachovávat na jedné straně tradici (tíhnutí toryovské), na druhé straně dávat lidem postupně větší svobodu, tj. omezovat stát (tíhnutí whigovské). Proto se whigové a toryové mohli velmi dobře domluvit. Neexistoval mezi nimi žádný fatální konflikt. Jedni říkali: Se změnami pomalu, druzí: Dobrá, změny sice pomalu, ale postupně ano, zejména k větší svobodě. Nemusela tedy nastat revoluce ani občanská válka.
Změna, která znamenala více svobody, byla základem klasického britského liberalismu, a představovala zavedení svobodného obchodu, omezování státních regulací, náboženskou svobodu, toleranci atd., a navíc i zachování určitých tradičních privilegií.
8.3. Adam Smith: Bohatství národů
Adam Smith byl povoláním učitel morální filosofie a zároveň zakladatel ekonomie. On sám za své nejdůležitější dílo považoval Teorii mravních citů, ale jeho nejznámějším dílem je Bohatství národů (celým názvem Pojednání o původu a podstatě bohatství národů) z roku 1776, v němž obhajoval svobodný trh a svobodný obchod mezi národy jako cestu vedoucí ke vzájemné a univerzální prosperitě všech. Důvodem, proč má svobodný trh a obchod vést k větší prosperitě, je dělba a specializace práce, jež umožňují věnovat se produkci zboží, u nějž má daná osoba či země komparativní výhodu, a osvobozují danou zemi od nutnosti věnovat se všemu ostatnímu, jež lze výhodně získat směnou.
Smithova metafora o „neviditelné ruce trhu“ je často vulgárně dezinterpretována tak, že Smith prý tvrdil, že pokud se každý bude řídit svým vlastním zájmem, neviditelná ruka trhu vše zařídí. Avšak to Smith netvrdil (jako morální filosof považoval za nejctnostnější altruistické skutky). Všiml si ale, že sledování osobního zájmu častokrát vede i ke společensky prospěšným cílům – toť ona „neviditelná ruka trhu“. Důvod je prostý: Aby člověk, kterého na trhu vede vlastní zájem, prosperoval, musí si nejdřív položit otázku: „Co jsou zájmy a potřeby druhých (mých bližních)?“ a těmto zájmům a potřebám posloužit svými výrobky či službami. Na svobodném trhu slaví úspěch ten, kdo slouží zájmům a potřebám druhých (ať už to jsou zájmy a potřeby ušlechtilé, nevinné, či hanebné).
8.4. Americká revoluce a republika
Otcové zakladatelé americké republiky, tvůrcové ústavy, byli buď křesťané (většinou protestantští), anebo agnostici a deisté (např. Thomas Jefferson) a jako takoví netrpěli osvícenskou iluzí o dobrém člověku. Jejich chápání bylo buď židovsko‑křesťanské, obsahovalo tedy důraz na dědičný hřích, vrozenou nedokonalost a hříšnost člověka, anebo bylo skeptické po vzoru Davida Huma.
Tento pohled na člověka velmi pregnantně vyjádřil James Madison v Listech federalistů, konkrétně v listu č. 51: „Co je stát, ne‑li tím nejvěrnějším obrazem lidské přirozenosti? Kdyby lidé byli andělé, nebylo by zapotřebí žádné vlády. Kdyby lidem vládli andělé, nebylo by třeba žádných vnitřních ani vnějších kontrol vlády.“ To je zcela jiný pohled na člověka a stát, než měli francouzští revolucionáři.
Otcové zakladatelé z faktu lidské nedokonalosti vyvodili potřebu státní autority, která chrání práva a trestá zločiny. Ale pozor, ti, kdo vládnou, jsou také jen lidé – jsou nedokonalí! Proto je absurdní svěřit jednomu člověku nebo jedné instituci absolutní moc nad celou zemí. Proto musí být moc státu omezena ústavou, která rozdělí moc mezi jednotlivé složky (zákonodárnou, výkonnou a soudní) a mezi několik center (federální instituce a instituce jednotlivých členských států Unie) a současně vnese mezi nositele jednotlivých pravomocí určitou řevnivost. To jsou ony dnes známé vnitřní a vnější kontrolní mechanismy.
Madison v další pasáži píše, že ambice jedněch nositelů moci musejí narážet na ambice druhých. Otcové zakladatelé si všimli, že i kdyby ústava přidělila státu omezené pravomoci a i kdyby jedinou garancí omezenosti těchto pravomocí měla být ústava, moc státu by dlouho omezená nezůstala, protože každý člověk, každá instituce, kteří dostanou moc, mají tendenci svou moc zvětšovat. Pouze vzájemný konflikt ambicí dává naději, že vláda bude mírná a nestane se tyranskou. Nesmí se tedy dovolit, aby moc jedné instituce převážila. Proto bylo existující napětí mezi federálním centrem a jednotlivými státy Unie důležité. Stejně tak existuje napětí mezi Kongresem a prezidentem, mezi Nejvyšším soudem a Kongresem, mezi Nejvyšším soudem a prezidentem.
Američané zároveň zavedli tzv. „checks and ballances“, tj. systém brzd a protivah, kdy je moc nejen rozdělena mezi jednotlivé instituce, ale i jednotliví představitelé těchto institucí dostanou určité páky na ostatní instituce. Např. všechna výkonná moc patří prezidentovi, ale prezident vládne pouze podle rozpočtu, který mu schválí Kongres. Veškerá zákonodárná moc sice sídlí v Kongresu, ale prezident má právo veta, může tedy jakýkoli schválený zákon odmítnout. Kongres ho pak musí přehlasovat ústavní, tj. dvoutřetinovou většinou. Nejvyšší soud má právo prohlásit jakýkoli zákon nebo rozhodnutí prezidenta za neústavní, ale současně prezident jmenuje členy Nejvyššího soudu a schvaluje je Senát. Každá složka státní moci trochu zasahuje do moci ostatních složek.
Příznačné pro americkou republiku – na rozdíl od francouzské – tedy byly konstitucionalismus, decentralizace a federalismus. Smyslem ústavní struktury USA je ochrana svobody a majetku občanů. USA založili obchodníci jako komerční republiku, jejímž úkolem nebylo převychovávat občany a vnášet mezi ně umělou rovnost a společnost nivelizovat, jak o to usilovali francouzští revolucionáři.
Dalším charakteristickým rysem USA bylo, že i když Američané hleděli na Ameriku jako na „shining city on the hill“ – zářící město na hoře, které je příkladem a nadějí pro všechny svobodymilovné (považovali se za téměř vyvolený národ), neměli tendenci k mesianismu.
Stručně shrnuto, na rozdíl od Francouzské revoluce byl pro tu americkou příznačný skeptický pohled na člověka, z nějž otcové zakladatelé vyvodili potřebu ústavou striktně omezit, rozdělit a decentralizovat moc ve státě. Rovněž nevyznávali žádný utopismus ohledně zářných zítřků, neměli jakýkoli fanatický a militantní odpor vůči náboženství a instituci soukromého vlastnictví. Právě naopak, zajištění svobody, kvůli němuž byla založena americká politická obec, v jejich představách znamenalo ochranu majetku a možnosti lidí nerušeně kultivovat své náboženské cítění. Žádné egalitářské či ateistické kampaně, které by proti lidem vedla státní moc.
Náboženství vnímali jako zdroj morálky, jež je pro udržení politicky svobodné společnosti nezbytná. George Washington považoval představu, že lidé mohou být mravní a dobří bez náboženství, za pošetilou. John Adams, signatář Deklarace nezávislosti a druhý president USA, napsal, že americká ústava je jako garance svobody vhodná jen pro náboženské lidi.
Svobodu považovali otcové zakladatelé za cíl politiky, omezení státní moci za prostředek a křesťanské náboženství (v jeho různých variantách, ale nikdy s donucovací mocí státu) za nutný, i když nikoli dostačující předpoklad.
9. Francouzské osvícenství a revoluce
9.1. Intelektuální atmosféra francouzského osvícenství
S francouzským osvícenstvím se do hlavního proudu západního politického myšlení dostal fenomén utopismu, který do té doby živořil jen na jeho periferii (např. některé středověké heretické sekty).
V židovsko-křesťanském světonázoru má klíčové místo narušenost člověka v důsledku dědičného hříchu: Člověk je vnitřně, nutně a nezměnitelně nedokonalou bytostí. V důsledku toho má čas od času sklon podléhat pokušením a jednat špatně (hříšně; případně až zločinně). Lidská nedokonalost je součástí lidské přirozenosti, takže je neodstranitelná. V důsledku toho je nutně nedokonalá i jakákoli společnost, nelze tedy očekávat žádnou Utopii, žádný ráj na zemi. Rovněž je neadekvátní očekávat příliš mnoho od politické moci. Stát má jen malou schopnost společnost zlepšit, má však velikou schopnost ji poškodit.
Tento pohled na člověka a společnost francouzští osvícenci odvrhli. Podle nich je člověk od přirozenosti dobrý (či původně dobrý – Rousseauův „ušlechtilý divoch“), ale zkazila ho společnost. Konkrétně špatné společenské instituce a poměry, hodnoty a normy. Například instituce soukromého vlastnictví, neosvícení vládcové, tmářská církev a náboženské pověry. Proto ve světě existuje tolik utrpení. Nedokonalost člověka tedy podle jejich názoru nevychází z jeho nitra (z přirozenosti), nýbrž z vnějšku. Člověk je takový, jakým jej učinila společnost. Radikální změnou společnosti proto lze i člověka radikálně změnit. Když odstraníme špatné společenské poměry, vztahy a instituce, můžeme společnost – a tedy i člověka – zásadně zlepšit. A protože zlepšovat lze stále, je potenciál společnosti a člověka ke zdokonalování neomezený. Stálý a nekonečný pokrok je možný. Stačí se jen zbavit všeho neracionálního, tmářského, mystického, sobeckého, egoistického atd., až nastane epocha věčného štěstí ušlechtilých lidských bytostí. A o tom, co je iracionální a naopak rozumné, přitom rozhodne rozum osvícenců.
Z tohoto optimismu pramení teorie nutného a věčného pokroku, jak ji formuloval Condorcet, jeden z francouzských osvícenců, za revoluce girondista. Proč je podle něj pokrok zákonitý? Protože člověk rozumem stále zkoumá a získává nové objevy a poznatky jednou nabyté neztrácí. Rozum má tedy spasit lidstvo: toť esence osvícenství. Nástrojem této světské „spásy“ je pochopitelně politická, ekonomická či společenská reforma, jinými slovy, státní moc. Ke slovu „osvícenský“ proto logicky patří i slovo „absolutismus“, neboť absolutistický stát je nejefektivněji („nejracionálněji“) schopen uskutečnit reformy a zajišťovat lidské štěstí.
V této atmosféře vysoce přehnaných očekávání ohledně možností dramaticky zlepšit lidský úděl prostřednictvím politické moci vykonávané absolutistickým státem a namířené proti všemu, co se zdá iracionální, vypukla Francouzská revoluce.
9.2. Jean-Jacques Rousseau a „obecná vůle“
Jean-Jacques Rousseau hlásal, že člověk se rodí dobrý a ušlechtilý (divoch); zkazí, zkorumpuje jej civilizace a společnost. Instituce soukromého vlastnictví je kořenem všech společenských zel a problémů, neboť do společnosti vnáší závist, hrabivost, nenasytnost, chamtivost a všechna ostatní společenská zla.
Rousseau ve svém díle O společenské smlouvě jakoby pokračoval v smluvních teoriích vzniku státu po vzoru Hobbese a Locka. Víceméně reagoval na Locka a jeho Druhé pojednání o vládě. Lockova koncepce individuálních práv, jež má stát garantovat, především právo na majetek, připadala Rousseauovi jako sobecká, příliš individualistická a málo vznešená či ctihodná. Rousseau chtěl a hledal v životech lidí vyšší smysl než jen osobní prospěch. Obdivoval antickou Spartu (příznačně, nikoli Athény). Službu čemusi vyššímu považoval za vhodnější a vznešenější úděl občana než jen hledání (a hledění si) vlastního štěstí. Přijmout klasické přirozené právo jako moderní relativista přitom nemohl.
Proto přišel s konceptem „obecné vůle“. Rousseau explicitně zdůrazňuje, že „obecná vůle“ není vůle všech a ani většiny, nýbrž je vůle, kterou by měli všichni, kdyby věděli, co je pro ně skutečně dobré, takže by proti ní ani nic nenamítali. Tato „obecná vůle“ má podle Rousseaua vládnout v ideálním státě. Absolutní vláda „obecné vůle“ je v zájmu všech a podřízení se jednotlivců této vůli je stavem jejich svobody. Paradoxní a kontradiktorní závěr: Naprostá podřízenost jednotlivce státu či celku je stavem ideální svobody člověka. Rousseaua je třeba právem považovat za praotce či kmotra moderní politické levice.
Problém v konceptu „obecné vůle“ je nasnadě: je vágní a neurčitý, vlastně neurčitelný: Jak totiž zjistit, co je konkrétně obsahem „obecné vůle“? Její koncept je šarlatánský a výrazně směřuje k neomezené vládě elity. Jakákoli politická či ideologická skupina totiž může tvrdit, že ví, co je pro lidi skutečně dobré, a protože zároveň reprezentuje jejich „obecnou vůli“, má nárok na neomezenou moc. Jedná se tedy o velice nebezpečnou myšlenku, která stála v pozadí totalitní moci. Použili ji jakobíni, později komunisté i Hitler.
9.3. Francouzská revoluce
V období Francouzské revoluce se objevily tři intelektuální (a politické) předpoklady totalitarismů 20. století. Za prvé, hodnotový relativismus a právní pozitivismus, jež „emancipují“ státní moc z omezení daných přirozeným právem a umožňují kdejakou zločinnost pod nálepkou legálnosti. Za druhé, utopismus, jenž vzbuzuje neadekvátní očekávání ohledně možnosti světských činitelů zlepšit lidský úděl. A za třetí, extrémní etatismus, neboli dramatické zvětšení státní moci a její kumulace a koncentrace do jedněch rukou, které mají provést onu monumentální transformaci k nastolení dokonalé a šťastné společnosti.
S těmito intelektuálními předpoklady Francouzi přistoupili ke své revoluci. Lze se pak divit, že vyústila v potoky krve prolité gilotinami jakobínského teroru? Vždyť každý předpoklad osvícenského pohledu na člověka, společnost a stát byl mylný! Člověk se nerodí jen s dobrými sklony, ale i se sklony hříšnými a zlými. Není výlučným výtvorem společnosti, a proto žádná reforma společnosti nemůže změnit či odstranit jeho přirozenost.
Instituce soukromého vlastnictví nezpůsobuje sobeckost, závist, hrabivost a následně všechna společenská zla. Ty způsobuje nedokonalá přirozenost člověka a jeho nedostatečná vůle své negativní pohnutky kontrolovat a ovládat, tzn. chybějící ctnosti. Soukromý majetek je naopak nutnou (nikoli však dostačující) podmínkou lidské svobody, neboť představuje prostředek nezávislosti na vlivu, bohatství či moci kohokoli dalšího – jednotlivce, většiny i státu. Absolutistický stát nedokáže nastolit ráj na zemi, ale nastolit peklo schopen je.
Náboženství je v životě člověka organicky přítomno a člověk k němu přirozeně tíhne. Když tedy chladná byrokratická moc proti němu vede válku prostřednictvím revolučních bajonetů, bojuje zároveň proti přirozenému životu lidí v jejich komunitách. Taková válka může vyústit jedině v revoluční teror, jak se to stalo v případě Francouzské revoluce a později revoluce komunistické.
9.4. Kritici Francouzské revoluce
Uveďme myšlení tří (z mnoha) kritiků Francouzské revoluce. Francouzský klasický liberál Alexis de Tocqueville ve svém díle Starý režim a francouzská revoluce uvádí, že revoluce ve skutečnosti nepředstavovala rozchod se starým monarchistickým režimem v těch nejpodstatnějších věcech, nýbrž naopak, všechny špatné tendence starého režimu ještě znásobila. O jaké tendence se jednalo? Byly dvě: k centralismu a k etatismu. Francie byla od dob kardinála Richelieu a Ludvíka XIV. vysoce centralizovaná. Tento silný důraz na centralizaci Francouzská revoluce, konkrétně jakobínská diktatura, ještě utužila. Jakobíni zrušili všechny místní sněmy, dokonce zrušili i francouzské provincie jako Bretaň, Normandie, Burgundsko atd., a rozdělili Francii na asi 80–90 departementů, tedy malých okresů, jež byly řízeny prefekty vyslanými přímo z Paříže. Byl to masivní centralismus a současně etatismus, kdy byla znásobena moc státu a byla koncentrována do jednoho místa.
Jiný klasický liberál 19. století, britský historik lord John Acton, ve svých přednáškách o Francouzské revoluci tvrdil, že se jednalo o první konflikt nového typu - nikoli o konflikt svobody s monarchií, jak se dělo mnohokrát v minulosti, nýbrž tentokrát šlo o konflikt svobody s demokracií ve smyslu neomezené vlády většiny. Acton psal, že takovéto konflikty se mohou opět objevit i v budoucnosti. Tím do značné míry zopakoval tezi de Tocquevilla. Acton si všiml, že i když Francouzská revoluce propagovala heslo „Volnost, rovnost, bratrství“, na volnost zcela zapomněla. O volnost totiž nešlo, naopak, Francouzi mnoho svobod nezískali. Rovnost ano, ve fázi jakobínské. Acton i Tocqueville byli přesvědčeni, že ve Francouzské revoluci zardousila vášeň pro rovnost lásku ke svobodě.
Největším a nejsystematičtějším kritikem Francouzské revoluce byl Ir Edmund Burke, britský whig, tedy příslušník liberálnější frakce britského politického spektra (nikoli tory). Burke se ve své předchozí politické činnosti zastával amerických osadníků bojujících za nezávislost, zastával se Irů, kteří trpěli pod útiskem Angličanů, zastával se rovněž Indů, trpících pod vládou britského guvernéra. Necelý rok po začátku Francouzské revoluce Burke napsal své stěžejní dílo Úvahy o revoluci ve Francii (1790), v němž revoluci ostře a zásadně napadl. (V důsledku toho se s ním rozešli jeho bývalí liberální přátele a spojenci, kteří Francouzskou revoluci vítali, neboť se domnívali, že je analogií k revoluci americké, či „slavné“ britské revoluci z r. 1688, a neviděli, co viděl Burke: totiž že Francouzská revoluce skončí v teroru a nakonec vyústí ve vládu vojenského diktátora. Burke ho předpověděl naprosto přesně; jak víme, stal se jím Napoleon Bonaparte. Až pak byl Burke opět obdivován a považován za génia.)
Proč a jak dokázal Burke již v ranném stadiu revoluce odhalit její hrůzný konec? Protože chápal, že myšlenky Rousseaua a jiných osvícenců jsou zhoubné, že nemohou vést k ničemu jinému. Všiml si, že revolucionáři byli fanatici vedení abstraktními představami, kteří nijak nepřihlíželi ke konkrétnímu stavu společnosti, jejím zvláštnostem a odlišnostem. Burke věděl, že každá společnost je křehká a pokud reformátor nepřistupuje ke společnosti citlivě, může ji poškodit až zničit.
Konstruktivistický racionalismus revolucionářů, snahu přebudovat celou Francii od zeleného stolu, považoval za příčinu, proč revoluce dopadne špatně (terorem a diktaturou). Revolucionáři hnaní svými abstraktními idejemi nakládali s Francií jako s dobytím územím; postrádali jakoukoli citlivost vůči tradicím, institucím, zvyklostem a zvláštnostem své země. Revoluce byla vlastně útokem proti společnosti a obyvatelům, jak reálně žili a existovali. Burkova kritika Francouzské revoluce je samozřejmě uplatnitelná na většinu světových revolucí, které se od té doby odehrály, především na revoluci bolševickou.
V čem spočíval zásadní problém Francouzské revoluce, podíváme‑li se na ni optikou Tocquevilla, Actona a Burka? Tkvěl v tom, že revolucionáři ve skutečnosti neměli ambici zvětšit míru svobody občanů, nýbrž jim šlo o něco jiného. Chtěli Francouze převychovat či spíše přetvořit. Nešlo jim o to, aby lidé dostali větší svobodu. Revolucionářům šlo o „osvobozování“ lidí od jejich názorů, loajalit a předsudků. To je ovšem tyranský apel: Vždy, když má státní moc tendenci zbavovat lidi jejich společenských vazeb, přesvědčení a sentimentů, jedná se o tyranii. Osvícenské názory nesdílela celá francouzská populace. Sdíleli je jen literáti, intelektuálové, nikoli prostý lid. Avšak tito intelektuálové, kteří se dostali k moci, je chtěli vnutit ostatním a dopustili se tak útoku na jejich autonomii.
Cílem revoluce bylo transformovat lidi, vytvořit z nich zcela nové bytosti. Nástrojem se stal státní aparát v rukou elity revolucionářů, kteří o sobě říkali, že naplňují „obecnou vůli“. Kdo se jí protivil, byl nepřítelem lidu, a proto skončil pod gilotinou. Moc se soustředila nejdříve v Konventu a pak v rámci Konventu ve Výboru pro veřejné blaho.
Přestože Francouzi během revoluce přijali několik ústav i Deklaraci práv člověka a občana, na jejich režim to nemělo žádný vliv. Jednalo se jen o papírové deklarace. Vládne‑li totiž jednou „obecná vůle“, tak jaká práva? Člověk, který se jich dovolává proti vůli „všech“, je škůdcem všech (i sebe sama). „Obecná vůle“ je totiž dobrá pro všechny, dokonce i pro onoho hlupáka, který to neví. K čemu tedy ústava, k čemu listina práv? Ústava totiž moc státu omezuje.
Edmund Burke si tedy správně všiml, že v revoluční jakobínské Francii byl nastolen nový typ režimu, který dosud v Evropě neexistoval, a který předznamenával totalitarismus 20. století.
Poznámka:
1. Následující text pojednává o fenoménu, který Frank Meyer označoval jako utopismus a Eric Voegelin jako gnosticismus. Budeme používat oba pojmy synonymně.
Literatura:
Deklarace nezávislosti USA
MEYER, Frank S. – JOCH, Roman: Vzpoura proti revoluci 20. století
VOEGELIN, Eric: Nová věda o politice
LOCKE, John: Druhé pojednání o vládě
HAMILTON A. - MADISON J. - JAY J.: Listy federalistů
SMITH, Adam: Bohatství národů
BURKE, Edmund: Úvahy o revoluci ve Francii
ROUSSEAU, Jean-Jacques: O společenské smlouvě
TALMON, J.L.: O původu totalitní demokracie
TOCQUEVILLE, Alexis de: Starý režim a francouzská revoluce
Google Sites
Report abuse