Rozhovor Cardal-Fuchs

Roman Cardal, Jiří Fuchs

V této diskusi budeme mluvit o filosofii, o jejích podstatných problémech, o jejích možnostech i vleklé krizi, a také o její nezbytnosti pro hlubší pochopení současné společensko-politické situace. 

Diskusi rozvrhneme tak, že nejprve načrtneme celkovou souvislost vybraných témat, a pak se na některé její články podíváme podrobněji.

Když je řeč o filosofii, nemůžeme se vyhnout určitému předsudku, který je zvláště dnes oblíbený: K čemu vlastně filosofie je? Má nějaký praktický význam? Není to jen neužitečný intelektuální luxus? 

Pro běžné obstarávání ani pro rozvoj technické civilizace filosofie asi velký význam nemá. Ale jsou to jediné oblasti lidské praxe? Zahrnují ty nejdůležitější životní potřeby a hodnoty? Co například potřeba být dobrým člověkem? Tady už je souvislost s životní praxí zřetelnější. Na otázky mravní úrovně života, která není nikomu lhostejná, má filosofie celou jednu disciplínu – etiku. A veškeré teoretické úsilí filosofů vyúsťuje právě do etiky. Z toho důvodu nemůže být o významu filosofie pro specificky lidský život rozumných pochyb. 

Ostatně kdo tento význam popírá, předpokládá, že ví, co je filosofie; na základě toho ji pak hodnotí jako bezvýznamnou.  Jeho problém je ale v tom, že takové vědění je samo filosofické. Filosofii může adekvátně definovat jen filosof. Proč? Taková definice totiž předpokládá docela rozsáhlé filosofické znalosti – především o nástroji filosofování: O lidském myšlení. No a ještě rozsáhlejší filosofické vědění předpokládá i druhý pojem, který je tu ve hře: Co má v životě skutečně význam.  To je rovněž otázka výlučně filosofická; její řešení zase předpokládá celostní pohled na lidskou realitu.

Oponent filosofie z řad tzv. praktiků se tedy ocitá v nevýhodném postavení.  Ani netuší, že se svou negací vrhá do centra filosofování.  Pak ovšem nemůže být jeho popírání praktického významu filosofie jiné než diletantské. Jestliže totiž pokládá filosofii za ztrátu času, pak nemůže ani pořádně vědět, o čem mluví. Hodnotit ale něco, co dobře neznám, je hloupé.

Když je řeč o praktickém významu filosofie, může nás filosofie nějak zorientovat v tom, co se dnes na Západě děje? Může například kompetentně informovat o stavu, v jakém se nacházejí hlavní hodnoty politického života – svoboda a spravedlnost? A může nabídnout jeho vysvětlení z nějakých hlubších příčin?

 A není nakonec filosofie za ten stav v posledku zodpovědná? Jak se to mohlo stát, že se za posledních sto let na vyspělém Západě prosadily přinejmenším dva totalitní režimy?

Totalita je zřejmě koncentrátem lidské zloby. Všichni vědí, že univerzálním principem zloby je egoismus, v němž se egoista zvýhodňuje v protikladu k mravnímu řádu. Jestliže se tedy egoismus stává obsahem životní filosofie, která se ve společnosti prosadila, pak se v ní vytváří klima, v němž se pochopitelně svobodě a spravedlnosti nedaří.

Špatná životní filosofie však vychází z mylných antropologických výkladů podstaty člověka a také z mylných etických výkladů řádu lidského života. Naneštěstí se právě tyto hluboké omyly o lidské realitě v novověkém myšlení bezkonkurenčně prosadily. My, zarytí realisté, jsme přesvědčeni, že antropo-etické koncepce člověka bez neměnné přirozenosti a následně bez obecně platného mravního zákona jsou nejen teoretickou katastrofou; korumpují i specificky lidskou praxi.

Když se pak těchto falešných představ o člověku ujmou ideologové, nedá se očekávat, že budou mít ve svých vizích společenského života smysl pro jeho klíčové hodnoty svobody a spravedlnosti.

Proč jsou představy člověka bez přirozenosti a nepodmíněného mravního zákona mylné, o tom asi budeme mluvit později. Ptejme se nyní, jak se tyto filosofické omyly dostaly do ideologického myšlení a následně do politické praxe 20. století.

Zprostředkovaly je dva hlavní proudy moderní politické filosofie – socialismus a liberalismus. Socialisté zdůrazňují výsekovou spravedlnost pro utlačované, liberálové zase svobodu jedince. Oba směry dlouho vyhrocovaly akcentované hodnoty proti sobě, ale v poslední době k sobě našly cestu. Vytvořily alianci v konceptu levicového liberalismu, který se stal ideologickým hegemonem postmoderního Západu.

Jak k takovému sblížení protikladů došlo?

Socialisté vycházejí z falešného obrazu člověka, v němž je jedinec podstatně podřazený společnosti, potažmo státu. Je primárně definován jako pouhý člen společnosti a jeho osobní život je chápán jako pouhá epizoda Dějin. Jeho zájmy a cíle proto musejí být podřazeny zájmům a cílům společnosti; na to dohlíží stát. 

Toto kolektivistické pojetí vztahu jedince a společnosti je zdrojem nekonečné řady systémových nespravedlností a je také základem totalitního ovládání občanů.

Pak se zdá, že jsou liberálové podstatně blíž pravdě o člověku. Nebo ne?

V tomto ohledu ano. Nesmíme ale zapomínat, že oba hlavní směry moderního politického myšlení participují na vývoji moderní filosofie. A to je logicky sbližuje. Liberalismus se například vyvinul směrem k etickému relativismu, který principiálně vyznávají i kolektivisté. Etický relativismus je uzlovým bodem setkání socialistů s liberály; z něj také vzešla jejich syntéza v podobě levicového liberalismu.

V čem spočívá etický relativismus? Jak ho definovat?

Jeho esencí je popření obecně platného mravního zákona, který by zavazoval všechny lidi všech dob a kultur a který by byl nadřazen všem zvyklostem, konvencím a právním normám. Podle etických relativistů se mravnost – spravedlnost – lidská práva vyvíjejí v dějinách. Co je dobré, spravedlivé a lidské tedy v posledku rozhodují a diktují vlivní a mocní lidé – tedy riskantně omylní a často i mravně nezralí lidé. Jiný zdroj mravnosti etičtí relativisté neznají.

Když si tedy liberálové pod vlivem směrodatných filosofů novověku osvojili hodnotový relativismus, podřízli si ve sporu se socialistickými kolektivisty větev. Už se nemohou proti mocenské zvůli státu logicky odvolávat k vyšší instanci obecně lidských práv člověka – například na svobodu projevu či vyznání. Kritéria spravedlnosti určuje vítěz války, zákulisních hrátek či voleb. Morálka se odvozuje z jejího faktického stavu, z praxe – a ne že by byla jejím univerzálním měřítkem. Tento morální cynismus se v rámci relativistické etiky jeví jako naprosto smysluplný.

Dá se tedy říct, že socialisté dostali liberály na mravní relativismus? 

V podstatě ano. Ve společném projektu levicového liberalismu prosadili socialisté svůj kolektivismus ve formě etatismu: Předimenzovali podřízenost občanů státu. Spolu s liberály pak přesunuli těžiště osobních svobod k hédonickému obstarávání požitků.

Jsou tedy liberalismus a socialismus jako reprezentativní směry moderního politického myšlení z filosofického hlediska stejně problematické?

Pokud nemáme rezignovat na obecně lidskou, přirozenou morálku, pak je musíme hodnotit jako velice problematické. A jejich splynutím v levicovém liberalismu se ta problematičnost prakticky umocnila. V něm je totiž fixována dvojí falešná nadřazenost: státu nad jedincem a práva nad mravním zákonem. Teoreticky vzato totalita ke své legitimizaci víc nepotřebuje.

Znamená to, že je současná ideologie Západu totalitní?

Zatím bylo řečeno, že ideologie, která filosoficky vychází z kolektivismu a mravního relativismu, obsahuje mohutný potenciál totality. Vždycky pak záleží na celé řadě socio-politických okolností, jestli, jak a do jaké míry se v dané společnosti totalitní potenciál realizuje. Bylo by ostatně divné, kdyby byla dnes vládnoucí ideologie vůči totalitě nějak zvlášť imunní, když má v podstatě stejné filosofické pojetí člověka (materialistické) a životních hodnot (relativistické), jaké měli i komunisté a nacisté.

Komunismus i nacismus byly kolektivisticko-etatistické a jejich mravní relativismus se projevoval ve vytváření speciální morálky: třídní a rasové. Levicoví liberálové jsou v tomto ohledu dál. Využívají relativizaci mravnosti k velkovýrobě domnělých lidských práv menšin podle ideologického zadání. Rozšiřují tím rejstřík o takové nechutné speciality, jakými jsou moralistní akcenty politické korektnosti, multikulturalismu, ekologismu či genderového feminismu. Kolektivistickou složku svého ideologického vyznání pak uplatňují v nesmlouvavém mocenském vnucování vymyšlených pseudo-lidských práv celé společnosti.

Praktický význam filosofie tedy můžeme poznat i negativně. A sice z toho, že za hrůzami totalitních režimů stojí špatná filosofie novověku, která jim svým vyústěním do materialismu a hodnotového relativismu poskytuje dobrý fundament i stimuly. Náprava by tu musela vzejít z rehabilitace klasického realismu, který nabízí v klíčových problémech opačná řešení.

Není to přehnané? Není v takovém chápání novověká filosofie démonizována? Máme se snad myšlenkově vracet do středověku?

Jedním z mnoha osvícenských předsudků o filosofii je ten, že se filosofické myšlení plynule vyvíjí k stále větší dokonalosti jako třeba ve fyzice či v biologii. Ve filosofii už totiž byly podstatné otázky zodpovězeny. Fundamentální otázky se tu týkají poznání a znějí: Poznáváme objektivně, s jistotou a za hranicemi zkušenosti? Možné odpovědi jsou tu ano, nebo ne. Obě však znali už v antice.

Vrcholné otázky životní orientace jsou pak zhruba tyto: Existuje Bůh-duše-neměnná lidská přirozenost – nepodmíněný mravní zákon – objektivní smysl života? I tady jsou na straně odpovědí dvojčlenné disjunkce ano/ne. A také zde byla vždy obě řešení, zastávaná už antickými filosofy.

V tomto základním ohledu se tedy filosofické poznání nevyvíjí; žádné objevy tu nečekejme. Základní obraz reality, potažmo lidské reality, je už dávno známý. Co se vyvíjí, jsou argumenty pro a proti, případně poznání v odvozených tématech. Pro úplnost můžeme prozradit, že kladná řešení hlavních problémů filosofie se nacházejí v klasickém realismu. Záporné odpovědi pak určují směr vývoje novověké filosofie. Její protagonisté tedy nemají žádný vývojový náskok, jaký třeba mají dnešní biologové před Aristotelem. Nelze tedy apriori vyloučit, že Platon s Aristotelem jsou realitě blíž než dnešní postmodernisté.

Snad neprozradíme žádné tajemství, když přiznáme, že oba ve svých knihách dokazujeme: 

Že hlavní postavy novověké filosofie vsadily na špatné koně, když oživovaly myšlenky Herakleitovy, starých skeptiků a materialistů. 

Že si ke svým rozhodujícím, domněle kritickým závěrům vždy dopomohly nějakým dogmatem, kruhem, nejčastěji rozporem.

Že se tedy celá novověká filosofie pod tlakem svých principů tragicky rozchází s realitou.

Že naproti tomu klasická filosofie navazující na platonsko-aristotelskou tradici je v zásadě s realitou daleko sehranější.

To bude třeba probrat. Vraťme se ale ještě k té dnes dominantní ideologii levicového liberalismu. Mluvili jsme o její filosofické spřízněnosti s neblahými totalitami minulého století.  Ale totalita už je přece u nás více než čtvrt století minulostí. Současné západní demokracie se přece s totalitou naprosto vylučují. Nebo snad ne?

No to je právě otázka. Většina lidí, převážně pilných konzumentů mainstreamových médií, si to myslí; jsou jimi dennodenně ujišťováni, že žijeme na svobodném Západě. Ono to tak na první pohled také vypadá – byť už čím dál méně. Jsou tu ale nemalé otazníky. 

Kritickému pohledu se například ukazují nápadné podobnosti s tím, co jsme zažili v komunismu. Především se na Západě etablovala podobně stupidní a nesnášenlivá ideologie, která diktuje politikům jednotný kurz a všem občanům předpisuje to jedině správné smýšlení – a to i o věcech, které jsou daleko za hranicemi přirozených kompetencí státu; například genderové šílenosti či porno na školách. Kritici proto mluví o komunistech a levicových liberálech jako o bratrancích.

Vždyť ale máme svobodné volby, svobodu cestovat, donedávna i svobodu projevu…

Opravdu?  Nejsou snad už lidé na Západě vycvičeni v nasazování náhubku politicky korektního vyjadřování? A není to tak, že čím vyšší společenské postavení, tím větší náhubek? Nejsou snad členové západních společností už celá desetiletí deprimováni permanentním strachem z nálepky rasistů či homofobů? A nejsou jím tlačeni k účasti na veřejném lhaní, především o všem, co souvisí s ideologicky oblíbenými menšinami?

U nás ještě není diktatura tak silná a rozvinutá; máme jisté zpoždění. Nejsme ještě na úrovni vyspělých demokratických společností. Ale máme už také smutnou polistopadovou zkušenost s našimi politiky a angažovanými žurnalisty. Napříč stranami jsou čím dál víc politickou korektností zfanatizovaní a ochromení.

A můžeme ve srovnávání pokračovat: Dřív ideologicky fundované paragrafy a pověstný dvojí metr – dnes totéž; dřív antisocialistický živel – dnes rasista, homofob…; Dřív kádrování podle třídního původu – dnes zvýhodňování pečlivě vybraných menšin. Dřív na školách povinný marxismus – dnes genderový feminismus.  Dříve mediálně fixovaný monopol na pravdu a spravedlnost – dnes totéž.

Politická korektnost, vylepšovaná cenzurou, a svoboda se zrovna moc nerýmují. Ne nadarmo se o ní mluví jako o novodobé inkvizici. Stala se však velice účinným nástrojem prosazování ideologických debilit kulturních marxistů. Nerýmuje se však ani se spravedlností. A to nejen svou systémovou prolhaností, ale i pravidelně nespravedlivým odsuzováním a šikanováním těch, kteří se proti do očí bijícím nespravedlnostem, jež politická korektnost sériově produkuje, postaví. Jeden čerstvý případ za bezpočet dalších:

Na jednom přerovském dětském hřišti dva roky řádí gang malých cikánů. Scénář je vždy stejný: Tlupa si vybere jedno dítě a zmlátí ho. Zoufalí rodiče se po dvou letech odhodlali poslat radním petici. Úřady od té doby hřiště monitorují a poslaly k rodičům těch spratků korektní delegaci s prosbou, aby jim domluvili. Problém se samozřejmě přesunul na jiné hřiště. Doufejme, že to snad bude za dva roky taky monitorováno.

Politická korektnost tedy i zde zařídila, aby paraziti soustavně a beztrestně tyranizovali své živitele. Ti se pak navíc ještě dozvědí od elit typu Čulíka, Dientsbiera, Kocába, Šabatové, Bartoše či Halíka, že jsou rasisty a xenofoby. Vědomí mravní převahy těchto ideologicky prefabrikovaných autorit se sice zakládá na šílenostech kulturního marxismu, ale je zřejmě neotřesitelné.

Dobře, se svobodou projevu to dejme tomu není tak ideální. Ale máme přece demokracii, svobodné volby, čili možnost v rámci systému legálně odporovat. To ale přece v totalitě není možné. Nebo snad je?

Abychom mohli spolehlivě rozhodnout, jestli je nějaký systém, ideologie či režim totalitní, musíme jít v úvaze za schémata z příruček politologie. Ty se drží empirických popisů. Ale problém identifikace určitého politického režimu jako totalitního vyžaduje esenciální (nikoli popisnou) definici totality. Taková definice vyjadřuje, čím totalita je, nikoli jak se v různých společensko-politických podmínkách realizuje a projevuje a jak ji zkušenostně zaznamenáváme.

Totalitní politický režim vychází z totalitní ideologie a vtěluje její obsahy či záměry do politické praxe. Nakolik takový režim totalitní ideologii uskutečňuje, natolik je sám totalitní. Míra a způsob jejího praktického uživotnění jsou tu pro samotný výskyt a následnou identifikaci totalitního režimu irelevantní.

Jaká je tedy podstatná definice totalitní ideologie?

Totalitní ideologie má za cíl principiální ovládnutí a/ celého člověka, b/ celé společnosti. Jako prostředek k dosažení svého cíle zneužívá státní moc. 

Ad a/ Prostřednictvím státní moci vnucuje občanům určitý soubor pseudohodnot, které odporují skutečným, tj. přirozeně daným lidským právům.  Legislativním vnucováním pseudomorálky hrubě zasahuje do soukromí občanů; nelegitimně tím infikuje před-politickou oblast lidského života. Diktuje tedy protipřirozenou morálku (např. rasovou, třídní, multi kulti, genderovou) a trestá její odpůrce.

Ad b/ Celoplošně nařizuje jednotný politický kurz a podřizuje celou socio-kulturní realitu diktátu protipřirozených norem či podle ideologického klíče ad hoc vymýšlených „lidských práv“, jimiž chce převychovat celou společnost. To neznamená, že se žraločí apetit totalitní ideologie musí fakticky týkat všech aspektů lidského života (např. módy, kulinářství). Principiálně se jich však týkat může; vše tu závisí na zvrhlé invenci ideologických horlivců.

V této esenciální definici jsou soustředěny všechny nutné, a proto ve své jednotě i postačující znaky totalitní ideologie. Proč? Protože není myslitelná „totálnější“ nadvláda nad člověkem než ta, která si z principu činí nárok na všechny aspekty jeho osobního života a na ovládání všech oblastí veřejného života. Tím se dostává do systémového konfliktu s celým přirozeným řádem spravedlnosti, se všemi lidskými, tj. nikoli vymyšlenými či dohodnutými právy. Mocensky instalované zákonné bezpráví tu díky intelektuálně osvojenému a žitému etickému relativismu nemá žádné logicky myslitelné hranice. Pacholci totality jsou tedy teoreticky, koncepčně beztrestní.

Pojem totality by byl tedy obsahově předimenzován a rozsahově zúžen, kdybychom mu imputovali nahodilé průvodní jevy, jakými jsou způsob prosazení (násilný/nenásilný), brutální represe či zákaz svobodných voleb.  To jsou v realitě totality proměnné; mohou v ní být a nemusejí. Jsou totiž podmíněné společensko-politickými poměry, situací a okolnostmi, byť mohou být pro zkušenost nejnápadnějšími a nejcitelnějšími. Poznání podstaty totality je dnes znesnadněno ustáleným protimetafyzickým předsudkem, v jehož důsledku se kognitivně absolutizuje zkušenost. Pouhý popis fenoménů totality však zavádí k jejímu neadekvátnímu definování.

Totalitu tedy definuje, „že“ a „co“ mocensky vnucuje, Nedefinuje ji však způsob etablování (naráz/postupně; násilně/nenásilně) či udržování občanů v poslušnosti (míra represe).

Svým esenciálním konfliktem s lidskými právy je totalita v koncepci i v praxi nutně protipřirozená, nelidská, zločinná; je nejhorším socio-politickým systémem. Levicoví liberálové shlížejí spatra na autoritativní režimy a pravidelně je moralizují. Jenže autoritativní režim dejme tomu porušuje některá občanská práva a politické svobody. Ovšem například volební právo není žádným lidským právem. Ani demokracie není požadavkem lidské přirozenosti. Kdyby levicoví liberálové nepropadli etickému relativismu a nedegradovali lidská práva na nástroj sebeprosazování, mohli by umět rozlišovat skutečná lidská a pouhá politická práva. Pak by také mohli nahlédnout morálně významný rozdíl mezi autoritářským režimem a tím, co sami páchají. Autoritář může, ale nemusí porušovat nějaké lidské právo. Levicový liberál ho však z povahy svého kréda porušuje nutně; a nezůstává v tom u jednoho.

Proč je současná ideologie Západu totalitní? Spadá pod výše uvedenou definici?

Řekli jsme, že od šedesátých let se na Západě roztahuje politická korektnost, která na veřejný diskurz uvaluje celé trsy restrikcí, jež se postupně proměňují v represivní zákony. Politická korektnost je však nástrojem prosazování totalitní ideologie neomarxistů a stala se i mezičlánkem vtělování totalitních konceptů do legislativ podrobených států. Jako taková nese tedy všechny znaky totality; je jejím reprezentativním modelem. Nařizuje, aby se o určitých společensky škodlivých jevech nemluvilo. Zakazuje kritiku členů privilegovaných menšin a tabuizuje určitá témata; přikazuje občanům, aby v nich měli bez diskuse jasno. Přitom jde o obsahovou invazi do soukromí občanů. Atakuje jejich světonázorové a náboženské přesvědčení a postoje z něj vyplývající. 

Krom toho politická korektnost realizuje i druhý konstitutivní rozměr totality: Svým pokryteckým moralizováním zachvátila všechny oblasti veřejného života. Podmanila si všechny instituce: vlády, místní zastupitelstva, školy všech stupňů, soudy, policii, armádu, nemocnice, církve…

Už samotná existence této pokrytecké mašinérie tedy usvědčuje Západ z nákazy totalitou. Jsou na ní čitelné ideologické záměry, preference a postuláty kulturních marxistů. Stejným směrem ukazují i další skutečnosti. Třeba fakt, že mocným kritériem politické i společenské úspěšnosti je dnes právě pozitivní vztah k vládnoucí ideologii, která přesahuje jednotlivé obory. Nebo fakt levičácké posedlosti morální převýchovou společnosti či fakt souvislého, přikázaného posluhování ze strany mediálního mainstreamu.

Proti tomuto filosofickému pojetí totality ale pořád stojí masivní zkušenost s totalitními režimy, které byly daleko brutálnější. Navíc byly nedemokratické; nepřipouštěly možnost legálního odporu. Tato zkušenost je však pro mnohé převládajícím orientačním vodítkem. Proto se většině lidí jeví řeči o totalitním Západu jako přehnané, hysterické. Jak toto nedorozumění vysvětlit, překlenout?

Nedorozumění je tu pochopitelné. Odstranit by ho mohl pojem „měkké, plíživé totality“, který adekvátně vyjadřuje současnou realitu západních demokratických společností, nakolik je utvářená ideologií levicových liberálů. K pochopení pojmu měkké totality je především třeba vědět, že vládnoucí ideologie dnes uskutečňuje takříkajíc v přímém přenosu antropologicko-kulturní revoluci, aniž by o ní prolhaná lokajská média mluvila. Komunisté adorovali svoji revoluci veřejně a na potkání. Jejich bratranci neomarxisté jsou rafinovanější: O revoluci v širším měřítku moc nemluví – rovnou ji úspěšně provozují. 

Revoluční cíle přitom zůstávají stejné: Nový člověk a nová společnost na troskách starých řádů. Ale metoda neomarxistů je zcela jiná. Nezískali moc násilím, ani nenastolili teror; byli trpělivější než jejich předchůdci. Jejich revoluce je v protějšku k té komunistické pozvolná, nenásilná, a proto přijatelnější. Neomarxisté pochopili, že teror a strach veřejnost na jejich stranu nezíská. Krom toho postřehli, že podmínky pro radikální změnu hodnotového řádu jsou filosoficky i světonázorově více než příznivé. Vsadili tedy na spřízněné levicové intelektuály a bez většího zájmu veřejnosti je zpočátku pokoutně, posléze samospádem instalovali na humanitní univerzity. Z nich se už více než půl století na bezbranné západní společnosti valí ideologicky nadupaní a revolučně vyladění aktivisté, aby zaplavili všechny kulturní, vzdělávací, mediální a politicky důležité instituce.  

Významnou součástí strategie kulturních marxistů tedy bylo postupné obsazování rozhodujících postů na univerzitách, v médiích, v politice… podle vypracované taktiky dlouhého pochodu institucemi. Tímto geniálním tahem a následnou indoktrinací získali duši Západu. Filosoficky viděno, uskutečnili neomarxisté program důsledného přizpůsobení lidské praxe (morálkou počínaje) převládajícímu materialistickému světonázoru.

Slušní, inteligentní, leč hodnotovým relativismem paralyzovaní a svůdnými hesly o emancipaci, svobodě či lidských právech zmámení občané přijali revoluční změny jako kýžený posun ve vývoji humanity. Když je někdo upozorní na totalitní pozadí převratných změn, nasadí sedativa svobodných voleb a absence někdejších totalitních krutostí. 

Vlastnosti měkké, plíživé totality, její nenásilné instalování, sofistikovanější demagogické přesvědčování, postupné uvolňování totalitního potenciálu nové humanistiky a pozvolné zavádění následných represí v poměrech demo-liberálních západních společností tedy vysvětlují ten matoucí dojem, podle nějž přece nemůže být demokratický režim současně totalitní.  Za demokratickou fasádou přece nemůže bujet rakovina totality. Vždyť to tu ještě nebylo. To skutečně nebylo, teď je to však poprvé.

Jaké jsou tedy praktické důsledky multikulturalismu a gender mainstreamingu? Střízlivější, nezmanipulovaní pozorovatelé mluví v této souvislosti o praktické sebevraždě, na jejímž pokraji už západní civilizace fakticky balancuje.

Utopičnost i rizika multikulturalismu byly dlouho šikovně maskované proklamovanými ušlechtilostmi neomarxistické humanistiky, která občany pokrytecky dojímala „nebohými uprchlíky“. Dnes už vychází jeho destruktivní povaha najevo v plné síle: Barbaři se valí do Evropy a zděšení jejích obyvatel je nelíčené. Zvláště když už v západních městech zakoušejí na vlastní kůži útrapy soužití s dominantními a všestranně zvýhodňovanými migranty. 

Kde se ta destruktivita multikulturalismu vzala? Zaskočila snad architekty multikulturalismu? Ani náhodou! Ti ji naopak v intencích revoluce zakalkulovali jako nástroj na odstranění zbytků tradic západní civilizace.  V této souvislosti multikulturalisté na potkání zdůrazňují, že přistěhovalectví je v historii běžné.  Jako vyznavači marxismu i tady pateticky zdůrazňují svůj boj proti utlačování menšin. Marxisté všeho druhu prostě dělí lidstvo na utlačovatele a utlačované. Když někde materiál takové kategorizace schází, prostě si ho vymyslí.

Marxisté jsou geneticky posedlí předstíraným zájmem o utlačované. Morálně tím ospravedlňují své revoluční běsnění.  Okázalý zápas s domnělými nespravedlnostmi je samozřejmě vede k nespravedlnostem skutečným. Proč? Mimo jiné proto, že těmto domýšlivým napravovatelům světa jsou kritéria rozumného, spravedlivého řešení historických nespravedlností buď nedostupná, nebo na překážku. Také v případě multikulturalismu byla taková kritéria smetena revolučním zápalem. 

Měli bychom tedy vědět, že idea multikulturalismu je jednou ze strategických variant kulturních marxistů. Multi-kulti praxe je pak jedním z důležitých výsledků jejich revoluce. Obecným cílem revoluce je totiž radikální hodnotová reorganizace západních společností podle postulátů neomarxistů. Taková hlubinná přeměna musí ovšem začít destrukcí někdejších západních hodnot. Přistěhovalecká karta byla proto kulturními marxisty rozehrána už v polovině minulého století. Poslala tím do civilizačně homogenních společností Západu subverzivní síly. To je pravý důvod multikulturalistického šílenství!

Z těchto revolučně destruktivních záměrů už může být srozumitelnější i to zdravému rozumu nepochopitelné chování evropských elit tváří v tvář přistěhovaleckému tsunami v Evropě; participují na její destrukci podle ideologického zadání proradných revolucionářů. Jejich apely na solidaritu, soucit, altruismus jsou jen citovým vydíráním a manipulací slušných, leč neinformovaných občanů. Od levicových liberálů je to typické morální pokrytectví. Pod líbivými slogany o lidských právech jim připravují peklo na zemi.

Dokud byl problém s muslimskou invazí do Evropy ještě skrytý, multikulturalisté u západní veřejnosti svou humanistikou excelovali. Postupně však začaly vystupovat na povrch negativní rysy soužití s protikladnou a agresivní muslimskou kulturou a přehodnocení sluníčkového optimismu začala vyžadovat sama realita. Jenže jeho nositelé jsou příliš ideology, než aby vnímali realitu. Jsou příliš zamilovaní do role ušlechtilých klíčníků otevřenosti, než aby se odhodlali k poctivé sebereflexi.   

Ideologové multikulturalismu tedy demagogicky omílají nacvičenou argumentaci a nemíní se jí vzdát. Samozřejmě se to v ní hemží otevřeností, tolerancí k jinakosti, étosem demokracie, pozitivní diskriminací, všelidskou solidaritou, lidskými právy menšin. Mimochodem pojem lidských práv menšin je hybrid zplozený ze spojení kolektivistického omylu o člověku s relativistickým omylem o přirozeném řádu lidského života.

Tváří v tvář hrozbám islamizace hostitelských zemí tedy multikulturalisté zarytě a cynicky opakují své nadřazené myšlenkové šablony i nadávky utkané z rétoricky hlučných, leč ideologicky vyprázdněných pojmů. Vytrvale ignorují hrozivou realitu, která například spočívá nejen v nárůstu kriminality a no-go zón, do nichž už státní aparát prakticky nezasahuje, ale především v okupačních záměrech a dobyvatelských cílech vyznavačů islámu. Kolaborující bruselské elity jim se špatně skrývaným zadostučiněním umetají cesty. Na tato děsivá, civilizačně likvidační fakta reagují zcela mimo realitu. Jednak mantrou o umírněných muslimech, kteří v této situaci nic negarantují, a také hloupými řečmi o morální povinnosti starousedlíků naučit se s agresivními dobyvateli žít. 

Karta umírněných muslimů měla u veřejnosti jakousi váhu v době, kdy se o podstatu islámu nikdo nezajímal a kdy veřejnost uspávali učení leč ideologicky či ziskem zkorumpovaní arabisté, kteří lživě ujišťovali o mírumilovném islámu, přičemž mimo jiné zamlčovali jeho mečové texty, jeho pokyny či návody k násilnému šíření islámu. Ti, kdo nebyli líní přemýšlet, v něm však vždycky rozpoznávali jeho násilnickou, agresivní povahu. Dnes už s ní ale udělali lidé v západní Evropě masivní zkušenost, kterou nemůže zaplašit ani soustavné politicko-korektní lhaní novinářů a jejich loutkovodičů.

Jenže přesvědčené multikulti ideology zajímá víc sebeobraz ušlechtilých humanistů a povolaných vychovatelů než realita. Když jim poukážete na zóny, kde už zodpovědné instituce rezignovaly na vymáhání zákonů, dělají, že neslyší. Nemají k tomu co říct, ale musejí to říct. Proto pořád dokola a unisono skandují svou mantru o citlivosti k jinakosti a o bílých rasistech či xenofobech.  Ať se jedná o jakýkoli konkrétní problém s imigranty, ať už se ke slovu dostane filosof Taylor, ideolog Halík či aktivisté Uhl či Kocáb, vždycky původní obyvatele stihne nenávistné pohrdání prokládané lekcemi moralizování.  

V reakci na odpor některých zemí vůči masivní invazi přistěhovalců a jako doklad nízké myšlenkové úrovně zplodily multikulturalismem omámené bruselské elity další působivou nálepku. Jedná se prý o státní egoismus; typická demagogie. Co je egoismus? Sebezvýhodňování na úkor práv druhého. Takže přistěhovalci mají podle logiky multikulturalistů právo se přistěhovat, kam se jim zlíbí, parazitovat tam na sociálním systému a posléze se násilím domáhat svých dalších práv, které pro ně multikulti lidumilové speciálně vymýšlejí. Není těžké odpovědět na otázku, kdo je zodpovědný za selhávání základní funkce státu, totiž bezpečnosti občanů, v západní Evropě.  

Jaký je přínos genderového feminismu (GF.)? Jako bruselští multikulturalisté v sebevražedném amoku valí do Evropy nelegální přistěhovalce, tak v podobném rozpoložení prosazují genderové feministky likvidaci rodiny. V pozadí jsou zase motivy kulturních marxistů. Jako se musela revoluce vypořádat s praktickou vírou Západu v tradiční morální hodnoty tím, že narušila předimenzovanou imigrační politikou jeho homogenitu a kulturní identitu, tak musela zaútočit i na rodinu, v níž se nenáviděné hodnoty přirozeně tradovaly. To svěřila Revoluce radikálním feministkám. Beranidlem se tu zase staly „utlačované“ menšiny a pro ně ad hoc vymyšlená speciální údajně lidská práva – tentokrát sexuálních menšin a samozřejmě žen.

Zatímco multikulturalistům jde o to, aby bylo v Evropě co nejvíc muslimů, feministky se zasazují o co možná nejnižší porodnost původní populace. Tak vypadá vskutku smrtící kombinace neomarxistické kultury smrti.

GF. přivádí levičáckou posedlost rovnostářstvím k dokonalosti, která bere dech. Neúprosný axiom zrovnoprávnění žen například vyžaduje naprosté zestejnění rolí mužů a žen. Když se někdo nepoučený pozastaví nad tím, že není zrovna přirozené vnucovat klukům panenky a dívkám boxerky, dostane se mu především poučení, že myšlenkově ustrnul ve středověku. Na řeči o přirozenosti jsou genderové expertky a submisivní experti zvlášť alergičtí. Dostalo se jim totiž od uznávaných moderních filosofů poučení, že žádná neměnná lidská přirozenost není. Všechno lidské je prý dáno sociální interakcí.

Feministky sice logiku moc nemusejí; páchne jim možná patriarchátem. Ale tuto poučku aplikovat ještě dovedou. Vychází jim z ní tedy, že manželství, založené na sňatku muže s ženou, je pouhým socio-konstruktem. Také komplementarita rolí, otec/matka, mateřství jsou všechno hanebné sociokonstrukty, vymyšlené muži k vykořisťování žen. Jsou to genderové stereotypy, které už do našeho století nepatří. Takovým stereotypem je prý i biologicko-psychická vazba dítěte na matku a korelativně i mateřský instinkt. Takže když se s tím na vyspělém Západě potýkají sociální pracovnice při odebírání dětí matkám, klasifikují jejich bolest jako citovou nezralost, což je k uloupení dítěte důvod navíc.

Z hlediska zdravého rozumu jsou to nejen s odpuštěním hovadiny, ale v případě takového odebírání dětí pod záminkou jejich ochrany i záludné zločiny. Proti němu ovšem stojí školení odborníci, kteří se v poslední instanci opírají o filosofické dobrozdání, že u člověka dnes už nemůžeme postulovat nějakou přirozenost či nějaké konstanty lidství. Odtud tedy čerpají aktivistky GF. sebevědomí i ospravedlnění pro své humanistické programy a edukační projekty. V širším, revolučním kontextu pak platí, že vývoj a pokrok se nedají zastavit, takže zpátečníci ať raději rychle sklapnou. 

Zákazy rozlišování otce a matky či odebírání dětí rodičům z malicherných či vymyšlených důvodů tedy mají také své pozitivní vyústění. Získá se víc „materiálu“ pro adopce dětí do homosexuálních „rodin“, které jsou přece zcela rovnocenné, stejnohodnotné a musejí být zatím kvůli existujícím genderovým stereotypům pozitivně diskriminovány. Že se dětí nikdo neptal? Že se tím mimo psychických šrámů vystavují i pedofilnímu zneužívání? Na to se sociální inženýři neohlížejí. Vědí, že občané, a tedy i děti, patří primárně státu, a že nad paragrafy a byrokraty už dávno nevládne žádný vyšší mravní zákon.

Jaké je tedy myšlenkové pozadí těchto zločinných ideologických experimentů? A jak vypadá jeho filosofické posouzení?

Společným jmenovatelem multikulturalismu a genderismu je antiesencialistické pojetí člověka. Onto-konstituce je tu vykládána dynamicky. Celá realita lidských jedinců je prý bezezbytku dána empirickými jevy života. Filosofickým východiskem těchto ideologických projektů je představa totožnosti člověka a jeho života. Když se v horkých tématech poukáže na požadavky lidské přirozenosti, reagují multikulturalisté i feministky shodně: Žádná neměnná lidská přirozenost ani žádný zákon všelidské ušlechtilosti neexistují. Feministky díky tomu mohou vše lidské bezstarostně pojednávat a ideologicky manipulovat jako pouhý socio-konstrukt. 

Multikulturalisté pro negaci přirozenosti užívají dva typy argumentace: a/ z kulturního relativismu, b/ z toho, co nazývají individuálním bytím člověka.

Ad a/ Implikační řada: Dějinně kulturní podmíněnost – partikularizace všech norem – hodnotová nesouměřitelnost a následná ekvivalence kultur – nekritizovatelnost jiných/nejsou horší, jsou jen jiné - imperativ exaltované tolerance.

Rozpor: Vychází se z popření obecných norem a dospívá se k obecným korektním imperativům. Například: „Nevnucuj imperativy své kultury členům jiných kultur!“ Nebo snad nejsou obecné? Vždyť jsou přece vyvozeny z reflexe obecné povahy kultur jakožto autonomních zdrojů všech norem.

Zajímavé také je, že horoucí tolerance má být úžasnou hodnotou, na niž jsme nesmírně hrdí, a kterou naše kultura má a některé nemají. Není tedy naše kultura v tomto ohledu lepší? Jenže tolerance je imperativem naší kultury, a pak by jako taková měla mít podle kulturního relativismu pouze partikulární platnost. Ale takovými záhadami se multikulti aktivisté nezdržují.

Ad b/ Předpoklad klasického myšlení: Stát má u občanů respektovat to, co vyplývá z obecného lidství (právo na život, na svobodné životní sebeurčení, na majetek). Lidství je ale vždy individuální; není tedy před-sociální. Patří k němu i kulturní příslušnost občanů. Z toho plyne, že stát musí respektovat nábožensko-eticko-právní pluralismus občanů.  

Rozpor: Tento Habermasův argument koliduje s přesvědčením téhož Habermase o závaznosti demo-liberální Ústavy. Ta totiž zakazuje agresivní, fundamentalistické tradice. Fundamentalista tedy má (kvůli své kulturní identitě) i nemá (kvůli Ústavě) být státem respektován.

Habermasův problém vyplývá z omylu, že je individuální bytí člověka konstituováno kulturní identitou či procesem socializace. Ten ale vytváří jen akcidentální, sekundární identity, které předpokládají identitu základní – být tímto člověkem. Jde o identitu individuální přirozenosti lidských jedinců. Habermas však v logice kanonizovaného nominalismu tvrdí, že mravnost, spravedlnost, lidská práva jsou pouhou částí historického procesu; v něm se prý vyvíjejí. 

Normy elementární spravedlnosti nejsou tedy podle toho obsaženy v obecné lidské přirozenosti.  Habermas s ní díky předsudkům nominalistů a omylům dynamické ontologie nepočítá. Neví tedy, že je obsah obecné lidské přirozenosti apriori realizován v každém lidském jedinci, a že tvoří objektivní obsah obecného pojmu „člověk“, ačkoli ho sám bezstarostně také užívá. Jak by asi mohl bez něj o člověku přemýšlet? To už Habermas neřeší, když učí, že spravedlivé zákony se nevyvozují z obecné lidské přirozenosti, ale jsou výsledkem demokratického dialogu. 

Všeobecně se ví, že jsou postmoderní filosofové v základních, noeticko-ontologických problémech jen odvozenými mysliteli. Že mají už akceptaci filosofů novověku dokonale zautomatizovanou. Koho tedy v daném tématu opsal neomarxista Habermas?  

Negaci přirozenosti a obecně lidské morálky, která definuje etický relativismus, opírá Habermas o autority historismu; tou hlavní je Hegel. Ve vývoji novověké filosofie existuje vedle ontologicky založeného historismu i druhý zdroj etického relativismu. Historismus vychází z Hegelova ontologického systému tekoucí reality. Popírá tedy existenci přirozenosti, protože je neměnná. To je parketa filosofů druhého osvícenství. Naproti tomu filosofové prvního osvícenství popírají poznatelnost přirozenosti, protože je neempirická; zakládají tak etický relativismus gnozeologicky. Jejich hlavní autoritou se stal agnostik Kant. 

V etice přivedli ideál agnostiků agnosticismu k dokonalosti emotivisté. Ti tvrdí, že hodnotící soudy (vražda je špatná) nedávají smysl, neboť jejich predikáty nejsou objektivní. Vyjadřují prý jen naši libost/nelibost. Svobodné skutky tedy hodnotíme jen přes emoční brýle. Hodnotící soudy nemají pravdivostní hodnotu, protože předpokládají normativní soudy musíš/nesmíš. Taková nutnost je však neempirická, a tudíž podle emotivistů nepoznatelná.

Na stejném základě tvrdí právní pozitivisté v podstatě totéž: Žádné prepozitivní, mravní normy neexistují. Spravedlnost prý závisí jen na ustanovení lidského zákonodárce.  Právo v totalitních režimech tedy bylo plnohodnotným právem. Podle toho nemusí být vražda ve státním zájmu mravně špatná; není vždy zabitím nevinného.

Pozitivisté a emotivisté tedy svou logickou důsledností relativizují kruté, nespravedlivé zacházení s člověkem tím, že vážou hodnocení na emoční rozpoložení pozorovatelů či na zvůli mocných.

S etickými relativisty je tedy nutné vést zásadní spor o lidskou přirozenost. Jaké argumenty se v její prospěch realistům nabízejí?

Přehledné vyvracení novověkých oponentů se realizuje ve dvou rovinách: Noetické a ontologické.

A/ Noetické argumenty: 

1. Z objektivity obecniny „člověk“. Kant i Hegel užívají bezstarostně pojem „člověk“ pro všechny lidi. Tento obecný záběr je však podmíněn poznáním toho, co reální lidé musejí mít. Obsah obecniny, který vyjadřuje nutná určení člověka, je tedy objektivní. Souhrnem nutných určení člověka je lidská přirozenost. Kant i Hegel tedy ve svých obecných pojmech člověka nutně poznali jeho nutná, a proto i neměnná určení; poznali tedy obecnou lidskou přirozenost, kterou podle nich nemůžeme poznat; a to je rozpor.

2. Z vyvrácení agnosticismu. Agnostici popírají možnost poznání neempirické skutečnosti, ale jejich výklady myšlení jsou od základu samy neempirické; takže rozpor.

B/ Ontologické argumenty:

1. Z identity člověka. Neomarxista Habermas například operoval individuální identitou osob a zahrnul do ní kulturní identitu, morální identitu… čili identity získávané socializací. Přitom v jejích změnách vždy postuloval téhož jedince. Pravda soudů Havel byl disident – Havel byl prezident, vyžaduje téhož Havla v dobově různých rolích. Získané identity jsou tedy druhotné – přepokládají primární ontologickou identitu v rámci celého života jedince.

Co tvoří identitu, je pro identizovaného jedince nutné, čili stále přítomné, a tudíž v sobě neměnné. Životní jevy a přechodné stavy jsou však v rámci existujícího jedince měnlivé. Proto nemohou tvořit identitu čili ontologickou konstituci člověka.

V ontologické reflexi lidské reality tedy musíme především rozlišovat lidského jedince a jeho život.  Konstantní přirozenost jakožto soubor nutných určení člověka a životní dynamismus jakožto soubor nenutných, měnlivých životních jevů a stavů tvoří duální strukturu lidského jedince s jeho akcidenty. Přirozenost je tedy před-sociálním a meta-dějinným zdrojem života. 

V hlubší analýze přirozenosti se pak rozlišuje identický subjekt života a jeho elementární vrozené schopnosti k činnostem. Lidský jedinec je tedy identický jako subjekt svého života i jeho vrozeného potenciálu. Takové sebe-pochopení člověka je přirozené, uskutečňuje se už na úrovni zdravého rozumu. Novověká filosofie ho sice smetla, ale ukvapenou kritikou, která je plná předsudků a filosofických omylů. 

E. Tugendhat jako jeden z mnoha pokantovských filosofů tvrdí, že neměnná přirozenost se už dnes jeví jako pouhé teologické reziduum; je to prý pseudo-pojem. Nabízí tedy své řešení etického problému, které pokládá za nejpřijatelnější ze všech dosavadních etických pokusů. Okázale v něm vynechává přirozenost, ačkoli se současně netají obdivem ke Kantově morálce obecné úcty k člověku. Podle očekávání tedy rezignuje na absolutní zdůvodnění; nahrazuje absolutní „muset“ absolutním „chci“.  Z takové zásadní reformy etického myšlení nemůže vzejít nic lepšího než relativistická anihilace mravnosti s následným ospravedlňováním egoismu. 

Na Tugendhatově etickém experimentu lze názorně vidět, kam filosofy logicky zavádí neuvážená negace přirozenosti. Navzdory jejich sympatii k rozumné morálce končí v extrémně negativní etice.

Po filosofické rehabilitaci lidské přirozenosti vzniká otázka, jak tato antropologická premisa funguje v řešení klíčového problému etiky, jímž je existence přirozeného mravního zákona. 

Přirozený mravní zákon je v lidské přirozenosti obsažen jako její součást. Analogicky k zákonům myšlení je lokalizován v přirozené finalitě vůle. Rozum a vůle jsou zaměřeny k hodnotám, nikoli k jejich opakům. Jako logické zákony usnadňují kvalifikaci myšlení hodnotou pravdy, tak mravní zákon rýsuje dráhy k životnímu optimu; tím je mravní osobnost jako subjekt dobrého charakteru. Normy přirozeného mravního zákona přitom participují na formálních vlastnostech lidské přirozenosti: jejich obsahy jsou nutné, neměnné a obecně platné.  Jen očividně pokleslé myšlení staví tyto pilíře dobrého života hloupě do kontrastu s životní dynamikou.  

Jaké má tedy přirozený mravní zákon obsahy? K jakému rozhodování závazně ukazuje?

Jako je protikladem morálky přirozeného mravního zákona je etický relativismus, tak je antitezí etického realismu egoistická morálka bezohledného sebezvýhodňování. Etičtí relativisté (Freud, Rorty…) kladou tyto etické systémy na stejnou úroveň. Žádná morální strategie prý není lidštější než jiná.

Egoistická etika chápe zákon zdařilého života na principu sebeuspokojování. Odvozuje z něj jako z cíle života mravní normy. Dnes má podobu postmoralismu čili minimální, bezbolestné etiky demokratických časů. Jejím pohonem je euforie z ega, která odůvodňuje jak sebestředné podněcování egoistických vášní, tak i právo na lhostejnost k druhým. Propagátor této postmoralistní etiky G. Lipovetsky se snaží paradoxně změkčit bezohlednou hédonickou baživost pseudo-pojmem společensky zodpovědného egoisty.

Spor realisty s egoistou o zákon životního optima má společným předpokladem osobnostní růst lidských jedinců. Tento předpoklad však vyžaduje solidaritu jako opak lhostejnosti k druhému, neboť člověku je vlastní spolužití a ve svém vývoji závisí na pomoci druhých. Snesitelné soužití však ošetřuje zákon spravedlnosti, který je egoistovi jako takovému cizí až nepřátelský. Logika egoistické morálky je tedy mimo jiné i popřením zmíněného společného předpokladu etického sporu. 

Přirozené zaměření k osobnímu růstu konkrétně prokreslují normy přirozeného mravního zákona (PMZ).  V etickém výkladu jsou vyvozovány z neegoistických ctností, které jsou cílovými body realizace PMZ. Jejich realizací se utváří mravní osobnost a zároveň se tím naplňuje ontologický smysl lidského života. Dobrý charakter je nejlepším svědkem smysluplně vedeného života. Jeho hlavní motivace je mravní.

V protějšku k tomuto klasickému pojetí dobrého života operují dnes stoupenci hédonického požitkářství či panské morálky pojmem „sebetvorba“. V něm jsou pravidla zdařilého života v režii svobodné tvořivosti; svoboda je tu nad zákonem. Taková sebetvorba jako výsledek svévolné životní experimentace je absurdní. Plodí lidská monstra, stvůry či lidské trosky.

Problémem životního optima je dilema ctnostného a šťastného života; znala ho už antika.  Zkušenost se zdá dosvědčovat, že jejich vztah je jen nahodilý. Protože je ale štěstí radostným prožitím získaného dobra – a tady nám jde o životní optimum – zdá se být právě definovaný smysl života touto zkušeností zpochybněn.

Pouhá zkušenost nestačí ani na problém vztahu mravní zralosti a štěstí, ani na metafyziku životního smyslu. V takovém problému musí být uvažován lidský život ve svém celku. Máme s ním ale zkušenost? Jen tehdy, když končí smrtí. Ale skutečně smrtí končí? Pokud ano, vzniká silná pochybnost o celkovém smyslu osobního života. Výkladové i žité zvnějšnění životního smyslu odpovídá pouze kolektivistickému přesměrování osobního života na finalitu lidstva. 

Camus vyjádřil bez obalu, co mnozí materialisté také cítí: Zánik osobního života logicky znesmyslňuje život. Proslulý psychoterapeut V. Frankl sice protestuje a zápasí teoreticky i prakticky s frustrací smyslu života u moderního člověka, v obou aspektech však jeho existenciální krizi jen prohlubuje, když křečovitě prosazuje myšlenku, že zánik smysl neruší, ale konstituuje. Vyzývá přitom k iracionálnímu heroismu, v němž jako vrcholnou životní hodnotu sugeruje aktualizaci vědomí smyslu v umírání až do posledního vydechnutí. Ve skutečnosti   tím jen ordinuje filosofické znechucení a umocňuje zoufalství.

Proč zánik absurdizuje život? Proč by měl například odnímat mravnímu úsilí smysl? Vždyť takové heroické umírání vzbuzuje obdiv a úctu.

To platí v rozumnějším, metafyzickém kontextu lidského života. Nikoli v takovém pojetí života, které je limitováno metodickou absolutizací empirie. Ani předvědecká, ani vědecká zkušenost nestačí na pochopení podstaty mravnosti a smyslu života. Mravní zákon se odvozuje z cíle, z přirozeného určení osobního života; tím je mravní osobnost. Tento cíl je hlavním měřítkem a kritériem smysluplnosti jednání i celého života. Mravní zákon k němu ukazuje. 

Aby ale cíl mohl tuto kriteriologickou funkci plnit, musí obsahovat určitou dokonalost, musí být pozitivní. Kdyby byl poslední cíl negativní, čili kdyby osobní život zanikal, neobsahoval by žádnou pozitivní určitost/dokonalost. Pak by ale k němu vedly všechny činy; byly by hodnotově ekvivalentní. Struktura mravního řádu by se rozpadla. Nebyl by ani vrozený mravní zákon, který rozlišuje činy dobré a zlé právě v závislosti na určité dokonalosti posledního cíle pozemské existence. Z toho plyne, že nesmrtelnost je ontologickou podmínkou možné mravnosti/existence přirozeného mravního zákona.

Jak ale nesmrtelnost dokázat, aniž by se takový pokus vystavoval oprávněnému podezření z toho, že pochází z náboženského motivu? 

Naznačím aspoň ve zkratce. Člověku je přirozené, že je nutně zaměřen k životu v pravdě a lásce, tj. k esenciálně nepomíjivým hodnotám; jejich pomíjivost se tu rovná rozporu. Zánik osoby však také implikuje rozpor. V případě osobního zániku bychom totiž byli a zároveň v témže vztahu nebyli zaměření k trvale kvalifikujícím, a proto k trvale osvojitelným hodnotám. Bytostná přináležitost transcendentních hodnot k lidskému životu je tedy důkazem jeho nesmrtelnosti. Spolu s důkazem Boží existence je tím falzifikován materialistický světonázor.    

A náznak důkazu Boží existence ve zkratce? 

Vzniklé implikuje nevzniklé, nutné jsoucno, a sice silou principu kauzality. Ten se dokazuje na základě úplné disjunkce. Jsoucno vzniklo: Buď sebezapříčiněním, nebo z ničeho, anebo působením jiného jsoucna – což je princip kauzality. Analýza alternativ objasňuje jejich rozpornost. 

Důsledná aplikace principu kauzality na fakt vzniklých, nahodilých jsoucen vyžaduje, aby každý účinek měl příčinu. Alternativní řada příčin a účinků donekonečna však tento nekompromisní požadavek principu kauzality nesplňuje; je tudíž rozporná; Kdo se k ní v námitce uchyluje, chce také vykládat realitu smysluplně. Při současné kolizi s principem kauzality se však takové chtění stává jen zbožným přáním.

První Příčina pak musí být ve svém bytí (esenci a existenci) absolutně nezávislá. Nemůže být tedy ani jakkoli složená z jiných jsoucen, ani jimi nemůže být jakkoli ovlivněná. Jakožto bytostně neomezená může být tedy jen jediná; a to je Bůh.

Je-li tomu tak, pak musí být dominantní světonázor současného Západu, jímž je materialismus, hotovou pohromou a tragédií jak osobního, tak i společenského života. Nebo snad ne? 

Materialismus je tou nejpohodlnější a nejprimitivnější filosofií, která vulgárně extrapoluje smyslovou zkušenost. V moderní době jsou tyto jeho nelichotivé vlastnosti šikovně maskovány zneužíváním úspěšných empirických věd; a sice záměnou jejich metodologického empirismu za empirismus reálný. 

Jak řečeno, materialismus vychází z nedokazatelného dogmatu: Ztotožnění jsoucna a hmoty.  Pokud má status počáteční hypotézy, která čeká na své ověření, je regulérním filosofickým problémem. Pokud se prosazuje silou ideologického předpojetí, jedná se o podfuk. Primitivní materialistická redukce myšlení a rozhodování na organické procesy implikuje protismyslné znemožnění všemi postulovaných hodnot pravdy a svobody. V etice implikuje redukce člověka na organismus brutální egoismus. 

Uspokojování hmotných potřeb je totiž beznadějně egocentrické. Stává-li se podstatnou náplní, zákonem života, pak jsou rozum a vůle instrumentalizovány ve směru organického optima. To vede neomylně k životnímu stylu, v němž jsou bezkonkurenčně preferovány alternativní hodnoty bohatství, požitků, moci a slávy. Na současném Západě tento kult všemožných neřestí kulminuje v nejvyšších patrech globalistického šílenství. V něm je lidský jedinec redukován na manipulovatelný, zaměnitelný kus – jednotku či pěšáka na šachovnici mocných. Zkušenost s gulagy a koncentráky zřejmě nestačila.  

Materialistické krédo politiků a ideologů vládnoucího levicového liberalismu vysvětluje jejich pokleslou etiku a zvrácenou mravní praxi, v níž jsou humanita – lidská práva – spravedlnost – svoboda – solidarita… jen vyprázdněnými slogany, určenými k tupému masovému skandování.  

Odkud by tedy měla vést filosofická náprava současného stavu, který vzešel z antropologického (ne)vědění?

Ač se to zdá neuvěřitelné a neplodně abstraktní, měla by soustavná terapie začít u kořene celé novověké krize myšlení života; tím je evidentně noetika. Negativní noetika, tj. falešný výklad pravdy a možností jistoty, je totiž skutečně hlavním principem celého krajně negativistického, destruktivního vývoje novověké filosofie, jak ho můžeme rozpoznávat i z jeho tristních důsledků: Z nelidské antropologie a zvrácené etiky, z chronických nezdarů moderního politického myšlení a z chronické totalitní praxe 

I z této konkrétní souvislosti může být zřejmé, proč je noetika logickým a pro kritického myslitele i povinným východiskem filosofického myšlení. Pravdivé řešení pravdy a jistoty přece musí být pozitivní. Vždyť je neprominutelně postulováno všemi a ve všech problémech, námitkách i pokusech o jakékoli řešení, skeptické nevyjímaje.

Důkaz noetických hodnot myšlení spočívá ve vyvracení příslušných antitezí sporem. V dějinách filosofie se napříč směry bohužel ustálilo přesvědčení o nedokazatelnosti pravdy, objektivity, jistoty a principu sporu. Toto nedomyšlené přesvědčení je nepochybně i hlavním důvodem dnešního úspěchu zběsilého a normalizovaného relativismu. Nedokazatelnost zde totiž implikuje trvalou, rovnocennou možnost všech antitezí.

Proto spočívá těžiště noetického myšlení v reflexi námitek proti možnosti dokazování pravdy. Jde o námitky kruhu a regresu v dokazování, které se snadno nabízejí. Tato snadnost se bohužel promítla i do jejich přijetí – do přesvědčení o nedokazatelnosti pravdy. Přitom by mělo být i toto přesvědčení v autoaplikaci přinejmenším relativizováno stejně hodnotnou antitezí, čili přesvědčením o dokazatelnosti pravdy.

Absence autoreflexe u tvůrců teorií poznání je fatálním důvodem noetické nouze novověkých exponentů negativní, domněle kritické noetiky. Jejich výklady neprošly testem bezrozpornosti. Ten byl obvykle nahrazen sebevědomím domněle kritických myslitelů, které čerpalo i z neblahého, zbytečného dogmatismu klasických realistů.

Důvody nedokazatelnosti, kruhy a regresy neprošly konfrontací s faktickým důkazem – vyvracení sporem. Proto se stoupenci nedokazatelnosti pravdy spokojili s povšechnou představou dokazování, fixovanou na přímé vyvozování premis. Analýza však ukazuje: Že ve vyvracení sporem není ani logický, ani metodický kruh, ani regres; že nutné předpojetí dokazované pravdy neznamená nevyhnutelný dogmatismus; že tedy důkaz pravdy může splňovat požadavky kritického myšlení.

Co říct na závěr?  

Znovu zopakovat, že žádoucí rehabilitace filosofického myšlení musí začít noetikou. A nemá-li dnes skutečně kritický myslitel jen trapně participovat na současném stavu a kolaborovat se zlem, musí být vytrvalým disidentem.