Obrana intelektuálního determinismu – OPRAVA A OMLUVA

Benedikt Mrázek

Omlouváme se autorovi článku a čtenářům za nedopatření v tisku.

Chybějící odstavec na straně 47 Distance 3/2022 mezi poznámkami 27. a 28. má být:

(…) Rozumové ctnosti se pak, jak zřejmo, vztahují k poznání, zatímco ty morální se vztahují k jednání. 27)

A nyní: je zřejmé, že tato duální klasifikace ctností je ve sporu s intelektualismem, který se snaží veškeré jednání racionálního činitele, nakolik je racionální, redukovat právě na jeho (racionálně)kognitivní stav. Jestliže jsme se ale nemýlili v tom, že intelektualismus je pravdivý, a jestliže je tedy pravdou, že veškeré naše jednání je skutečně determinováno naším racionálním náhledem na svět, pak se zdá, že je zbytečné zavádět jakési morální ctnosti jakožto svébytné entity. Je samozřejmě užitečné rozlišit „explicitně rozumové“ ctnosti, které nám pomáhají v našem „vědeckém“ životě, zdokonalují naši schopnost argumentace, tvorby sylogismů atd., a „explicitně morální“ ctnosti, které nám pomáhají v tom, jak jednat v běžném životě. Je ovšem třeba si uvědomit, že za touto „explicitní oponou“ se skrývá jedna hlavní skupina ctností, na niž jsou všechny ostatní redukovatelné, a jedná se právě o ctnosti rozumové – a ty pak můžeme dělit na explicitně rozumové a explicitně morální, jež jsou ovšem, alespoň implicitně, rovněž rozumové.

Jestliže si pak uvědomíme, že ctnost je to, co vzniklo naším jednáním, a že tedy v posledku vyplývá z nějaké volby 28), pak se zdá jako alespoň dobře přijatelná hypotéza, že i ctnosti, které bychom pojali jako remotivní deterministické příčiny našeho jednání, mohou být se svobodou dobře slučitelné, a to právě kvůli onomu osobnímu či internímu principu ctnosti – naše jednání, naše motivy, naše vůle… Neberme však toto stanovisko jako finální, ale spíše jako možný podnět k dalšímu zamyšlení.

27. Srov. Aristotelés: op. cit., 1103a14-18; Tomáš Akvinský: op. cit., lect. 1. 

28. Srov. Aristotelés: op. cit., 1105a26-b5; Tomáš Akvinský: op. cit., lect. 4.